Anna Beata Háblová (* 1983) básnířka, architektka, teoretička. Publikovala básnické sbírky Rýhy (Arbor Vitae, 2015), Nevypínejte (Dauphin, 2018) a básně v literárních časopisech Host, Tvar, Weles a Pandora. V pražském kulturním centru Dominikánská 8 moderuje večery s tématy poezie, umění a architektury. Za architektonické návrhy i teoretické práce získala ceny Young Architect Award 2010 nebo Young Planning Professionals Award 2012. V roce 2017 jí vyšla komiksovo-vědecká kniha Města zdí o historii, interpretaci a východiscích obchodních center ve vztahu ke městu. Od roku 2018 přispívá do Ranních úvah na ČRo Vltava. V současném roce připravuje k vydání v nakladatelství Host populárně naučnou knihu Nemísta měst, která se věnuje opomíjeným, pomíjivým a míjeným místům.
Většina zde uvdedných básní jsou novinky v tvorbě Anny Beaty Háblové, menší část je ze sbírky Nevypínejte.
(Foto: Ladislav Zedník)
Chvíle kdy jsem si o sobě přestala cokoliv myslet
Pověs se mi za rameno
a přidrž klíční kosti
odemknu ti všechny dveře
kterými vyhazuju strachy
jako kůň ze sedla
Mše skončila
odpusť si
že opouštíš duši
a věnuješ se hlavě
vychováváš květiny
a zaléváš dítě
Pamatuju na přízvuk Boha
když se mi život trhal
jako rychle ušité
oblečení z Číny
Prudce a krátce
Usychající les v dešti
na první pohled
k nerozeznání od ostatních
Všechno je podobné
kaluže, bahno, ramena větví
nebe jako posuvná stěna
A ty v tom stojíš
jako bys nerozuměl
místu které si už nic
nechce pamatovat
A ty v tom stojíš
plochý jako list papíru
popsaný z obou stran
tvé příběhy se od sebe
nemohou odtrhnout
ani se na sebe
podívat
Rtěnka jen na pohřby
V tramvajích jezdím dlouho
ale na ženskou poezii
nemám oregano
Ještě další recept dcerunko
na to jak zůstat sama
to se bude jistě hodit
až ti nebude chtít dovolit
Někdo kdo postříkal svoje stromy
zrovna když divoce kvetly
si v horkém čaji rozmíchává
vláčnost medu
Všichni nechtějí vědět
jaké následky budou mít
jejich skutky
Moje kořeny jsou na Vysočině
Vítr ve mně narazil
na nepřítomnost jazyka
I postkonceptualismus už je starý
Naprogramuji ti vizualizaci
vytrhávaného listí
a napíšu tvou horečku
pádem z přízemního okna
Ty vysaješ prach
a stlučeš si rám
Pro jistotu
tady ještě setrvám
s rozpřaženýma rukama
Lámu rekord zahrady v tlení
Dívám se na facebookové profily lidí
kteří už zemřeli
Na jejich zdech přibývají pouze
nepatřičná přání k narozeninám
Až se dítě probudí sundám
z horkého mléka škraloup náruče
v náhodném záklonu
objevím strop
Vše co obvykle nevidíme
nejvíce na nás hledí
Věci a lidé
Obecnost ruky
a obecnost nohy
rozpouští hranice
mezi rukou a nohou
Uvnitř možnost období
Navzdory oddělené hmotě
věci a lidé stejných tvarů
spolu vnitřně souvisejí
V japonském domě
jsem zahlédla
hovor země a vody
až z toho vypadlo hnízdo
z řeči cizího ptáka
Znělo to jako
muchlání plechovky
v pracovní době
Hory
Jedu zaplavená vlakovým zpožděním
krajina s myšlenkami na hory mě žene obratem zpět
Do některých míst se nedá vtěsnat
moje rychlost neodpovídá velikosti obzoru
zdá se že nikomu ze spolucestujících to nevadí
všichni se nechávají kameny
obměkčit
Naposledy se ohlédnu jestli jsem se nespletla
skutečně
vůbec nic tady za mnou
nezůstane
Intoxikace čajem
(Milanovi, Martinovi a Marii)
Tři básníci u stolu se mi smějí
když místo horký čaj řeknu čas
nad námi parohy přilepené
ke zdi jako srdce k tělu
jednou všichni dojdeme
chodbičkou k záchodům
kolem číšníka který podle tváře
musí být příbuzný Haška
Žiju v domě s tajným oknem
za kterým je vždycky šero
v koutku úst cítím škubnutí roury
která do veřejného prostoru měst
vyřvává intimní verše
Nečitelný rukopis města
Město je bez domova
leží schoulené
u mostního pilíře
pod dekou mraků
Kroutí se v křeči chodníků
předávkovaných kalužemi
Někdo rozmydlil jeho střechy
někdo prokopl břicha domů
někdo město obral
o jeho poslední majetek
Město strnulé strachem
o svoji důstojnost
trpí obchodními komplexy
mžourá dálničním okruhem
slepé ve všech svých slepých
ulicích na předměstích
kde bilbordy s umělými ňadry
flirtují s dálnicí
Nadnárodní korporace
si vždycky najdou důvod
jak městu vyrazit zuby
i kdyby nebyly zlaté
Jak z něho vymačkat
vnitřnosti na prodej
pustit mu žilou
zanechat za sebou centrum
jak dutinu lebky
Ještě je možné ho louhovat
až z města zbyde jen
koncentrovaná hořkost
Město s modřinami stavenišť
s vyzáblými pásy nahé půdy
s neforemným tělem
s předměstím které se třepí
jako okraj laciné látky
s hradbou sídlišť na obzoru
k němuž sebevědomě kráčí
sloupy elektrického vedení
Město s nejistou budoucností
s bezešvými zdmi skladišť
s ploty chránícími
neidentifikovatelné pozemky
s prostory bez hranic a formy
s trávníky jejichž jediným
účelem je být ztracen
Město bez domova
žebrá o trochu širší chodník
o malý nedopalek parku
o každou pozornost
dětského hřiště
Tohle město už není vidět
přes smog lhostejnosti
Tohle město vždycky mineš
mávneš nad ním rukou
a řekneš: jen nějaké město
mělo se víc starat
mělo víc pracovat
nemělo zkrátka tolik pít
Záhyb poznáš podle změny odstínu
V zábavním parku dějin
se střídá volnost s otroctvím
jako na horské dráze
kde se ti zvedne žaludek
řveš strachy a zvracíš
Hádej v jaké části dráhy právě
pícháš myš do noťasu
škrabeš zbytky z pánvičky
neuroticky osaháváš displej
zapínáš jeden ze sta režimů pračky
No dobře máme tradici
a neviditelné menšiny
přišpendlené ke kasám
nonstop večerek
Ale nemáme
závazky vůči pravdě
v hluku motoru doby
člověk neslyší člověka
snadno se ztratí směr
Nasedneš do tramvaje
a místo abys jel rovně
jedeš zase doleva