Anna Kotvalová (* 1994) pochází z Hradec Králové. "Páchám autorská čtení po hospodách, kavárnách, polích a pingpongových stolech," říká. Sama v rámci Unijazzu pořádá autorská čtení pro začínající autory a autorky nazvané Otevřené šuplíky v Unijazzu. Její básně byly otisknuty v Babylonu a studentském časopisu INK. Studuje FSV Univerzity Karlovy. "Miluji Prahu a její tepající srdce a miluji Orlické hory, kde ze mě pokaždé kus zůstane, když musím odjet. Je to pomalý rozklad."
Vichřice
Děsí mě má nežádoucí proměna
v nebouřící se osobu.
Jakoby mi přibývající týdny
a měsíce a roky na této zemi,
naživu,
ukrajovaly postupně z mé
zuřivosti.
Bývala jsem divoké, hladové
zvíře,
neuspokojitelné,
věčně žádoucí po syrovosti
života a mládí,
věčně žádoucí po všem,
co se mi mohlo
prodrat do srdce
a prorvat se mými orgány
tak agresivním způsobem,
že to zanechalo stopy,
jizvy, šrámy, cokoliv.
Že to něco zanechalo.
Oni říkali, že to přijde,
víte.
Změna priorit,
vybouření se,
klid...
To je ono?
Uklidnění?
Dospění?
Rozum?
Nejspíš ano...
Kurva.
Bylo to nutné?
Ukrojit z mé osoby to,
co bylo nejdivočejší?
Změna priorit.
Kurva.
Jsem někdo jiný.
Klidnější.
Cílevědomější.
Starší.
Už dlouho jsem se netáhla ožralá
po náplavce,
s cizí rukou mezi stehny.
To je bouření?
Smáli se dospělí,
smějí se dodnes.
Oni totiž zapomněli.
Jejich proměna je u konce.
Konsolidovanost uspěla,
klid převládl,
přestal foukat vítr.
Ale vichřici ve mně stále cítím.
Jak se bouří a vzdoruje,
jak stále lze vypudit
to nádherné, divoké zvíře,
ve vší kráse a zuřivosti.
Protože lze si tu šílenou vichřici ponechat
po celý život,
někde blízko srdci tak,
abych se nikdy úplně nezklidnila.
Možnosti léta
Už se smrákalo,
nad úbočím hor porostlých stromy,
i nad mlčící řekou,
už se smrákalo
nad námi všemi.
Temným lesem kroužil unavený jestřáb,
snad jsi se díval jeho žlutýma očima,
dolů,
do polí,
na mě,
na řeku ve mě,
na lesklé kameny v ní.
Na to,
jací jsme mohli být,
co jsme všechno mohli znamenat,
co jsme všechno mohli říkat,
co jsme mohli cítit.
Není to to nejhorší,
co se může lidským bytostem stát?
Skoro jsme se zamilovali.
Skoro jsme se dotknuli,
skoro jsme svými těly vymlátili pšenici z klasů,
skoro jsme si slíbili bílé lži...
Skoro jsme prošli životem,
který se nikdy nestal,
který jsme neprožili.
Uběhl nám před očima,
jako bájné zvíře,
které jsme v dětství vzývali a
věřili v ně navždy.
Nevěděli jsme,
že žádná bájná zvířata neexistují.
Nikdo nás nevaroval.
Bájná zvířata umírají spolu s naší vírou.
Umírají spolu s námi.
Praha hoří
Praha hoří,
tančí v rytmu tisíců divokých ohňů,
které nás spalují na prach,
týrají naše nechráněné duše,
jako by naše hříchy nezasluhovaly odpuštění.
Spaluje naše pohledy, vzdechy, doteky,
i naše nechráněná lidství.
Praha hoří
a já hořím s ní.
Nechráněná a zranitelná jako vždy.
Nahá,
jako novorozeně,
a přitom divoká a šílená,
jako umírající šelma v džungli.
Až shořím,
také se rozložím,
na miliony částic,
miliony částic nedorostlého člověka.
Shořela jsem a
z rozžhavených uhlíků
už mě nikdo neposkládá zpátky.
Praha hoří,
pláče v plamenech,
dusí se vlastním popelem...
Kašle a sténá, nechápe.
Ale mě už to nezajímá.
Byla jsem v první linii,
krvácela jsem v zákopech,
rozložila jsem se na popel jako první.
A až shoříte i vy,
naše zbytky a popel se promíchají...
A co bude dál, to už skutečně nevím.
Prázdnota
Praha navlhla podzimním mrholením
a mým čekajícím klínem,
navždy zklamaným
událostmi posledních měsíců.
Jsem jako teflon,
nic se na mě neudrží.
Ale jo,
všichni se snažili.
Trapné pokusy vztyčit
vlajku na území,
které nikomu nepatří,
nemůže být nikdy skutečně dobyto!
Můj klín je jako Afghánistán,
do hajzlu.
Jen skalnaté kopce
a nehostinné podnebí,
čas od času
se tam mihne nějaký šílený fanatik...
Omlouvám se,
děsím sama sebe,
končím,
můj klín je celkem v pohodě.
Tobě
Tichý apel mrazivé noci
se vkrádal mezi stoické sochy
na Karlově mostě,
obložená knihami jsem vzpomínala
na zlatavé klasy pšenice,
které v červenci někdo zapomněl sklidit.
A to jsem tenkrát
ještě neznala tvou duši
a tvé srdce,
zabalené do červánkového rána
a tvé ruce
kreslící hořící elipsy
po mém nahém těle
zmítajícím se
v neklidném spánku,
snící o zelených kopcích
odkud je vidět ráno vstávat Slunce.
Nostalgie prázdných sklenic
Mimo groteskní realitu těšil se zběsilosti sobotních nocí,
když obdivoval se kráse ženských křivek
a naivně doufal,
že uslyší křik mořských panen,
když nad ránem seděl u Vltavy
a nahazoval udici
se zbytky ztvrdlé naděje.
A věřil, že šťastné konce se skrývají
na dně sklenice s pivem
a pokaždé, když je tam nenašel,
chechtal se k slzám své vlastní bláhovosti
a vrhal se hlavou proti zdi,
když se ho naděje ne a ne pustit.
A snažil se pochopit,
proč se lidé vzdávají tak brzy rozverného mládí
a proč se nemilují uprostřed nočních směn,
když už všichni ostatní spí
a jen malátná města
na ně spiklenecky mrkají pouličníma lampama.
Nechápal začarovaný úděl lidství.
Ztratit se v překladu společenských pravidel
a zapomenout na vše,
co jsme si vysnili pod peřinou.
Zapomenout na to,
že jsme iracionální stvoření,
co si mlsně olizují rty,
když někde poblíž zapáchá láska.
Pokaždé se cítil děsivě naživu,
když se setkal s dívčími boky.
Držel je jako otěže,
agresivně se domáhal skutečného procítění
a doufal,
že mu dotyčná nikdy nenařídí povolit křečovitý stisk.
A cítil se podivně zamilovaný sám do sebe,
když si uvědomoval,
většinou hodně brzy nad ránem
a pod vlivem lehkých drog,
že očekává úsvit nad Smíchovem
s trochu větším nadšením,
než ti rozumní šílenci kolem.
Vlaštovky
Bojím se divokých vlaštovek každého nadcházejícího rána.
Těch, co se mi usadí na okenní římse
a pozorují mě ve spánku.
Bojím se toho,
co mi budou našeptávat do mých rozcuchaných vlasů...
O dalekých dobrodružstvích,
která nikdy neprožiju,
o vzdálených milencích,
jejichž váhu těla nikdy neucítím na svém rozpáleném těle.
A slovech,
která jsem se bála za dne říct.
A slovech, která jsem se v noci bála slyšet.
Radikální přeživší
Jsem radikální přeživší.
Ten, koho nepoznávají vlastní přátelé,
ten, kým opovrhuje vlastní odraz v zrcadle,
jsem radikální přeživší,
ten co hledá v okapových rourách
odpovědi na to, co vlastně chce.
Humorné,
poslední přeživší,
co se snaží lobovat za vše,
co je zamlčováno v ranní mlze,
co lobuje za vše,
co skutečně bolí.
Poslední přeživší,
co viděl malou rybku v akváriu,
samotnou a chycenou,
zaživa utonutou.
Jen na okrasu.
Jen pro parádu.
Aby nám dělala radost.
Samotnou a chycenou.
Jako jsme my všichni.
Ostatní se pohrdavě smějí,
co že to vlastně chci?
Ke komu promlouvám?
Za co vlastně bojuju?
Za básně?
Dospělost?
Za sny?
Potírání reality?
Za sex na záchodcích?
Asi těžko.
Sama nevím.
Bojuju za vše,
co nelze vlastně nikdy vyhrát.
Otěže
Zamiloval se do jejích vlasů.
Držel je
jako otěže,
když se po nocích
snažil korigovat směr,
kterým se jejich milostné pády ubíraly.
Začíná léto
Jsem paranoidní magor,
který nikdy nebojoval ve skutečné bitvě.
Jsem naivní ďábel,
kterému realita nebude nikdy satisfakcí.
Jsem milenka Vladimírkova,
co před spaním zavírá okna
a před sexem odříkává modlitbu.
Podívej se na ně,
čtyři mušketýři,
co polykají sliby před spaním
a pornografií si zdobí zdi motelu.
Neboj se nás.
Nekoušeme, alespoň ne bez vyzvání.
Jen se snažíme žít jako všichni kolem nás.
Ano.
Přiznávám.
Moc se nám to zatím nedaří.