I Kajon: Čekám na mámu a přitom vařím rýži

neděle 28. dubna 2019

Přinášíme blok básní původem severokorejské autorky I Kajon (* 1988). Jedná se o výběr ze sbírky Čekám na mámu a přitom vařím rýži z roku 2015. Básně přeložila Petra Ben-Ari, redakčně připravila Tereza Semotamová, kterou na tuto výjimečnou autorku upozornil básník a nakladatel Bohdan Chlíbec.


I Kajon se narodila v Hedžu v severokorejské provincii Jižní Huanghe. Do svých dvaadvaceti let žila v Severní Koreji. Mezi roky 2010-2011 uprchla ze země tzv. jižní cestou, přes Čínu, Laos a Thajsko, a usadila se v Jižní Koreji. Krátce po příjezdu do svého nového domova se začala se věnovat psaní básní. V roce 2013 jí vyšla první sbírka nazvaná Večer, kdy si stýskám po rýži (Pabul kuriun čonjok), v roce 2015 následovala druhá sbírka s titulem Čekám na mámu a přitom vařím rýži (Ommarul kidarimjo pabul činunda).


Podle vlastních slov si v Soulu stále nezvykla a začlenit se do společnosti je pro ni nesmírně složité. Zatímco ve své první sbírce vyjadřovala I Kajon zejména vděčnost za to, že se v Jižní Koreji konečně může dosyta najíst milované bílé rýže, druhá sbírka se zabývá pocity osamění a stesku po rodině. Druhou sbírku představila v souvislosti se 70. výročím rozdělené Koreje, které si poloostrov připomněl v srpnu 2015. Prostřednictvím smutku nad přervaným poutem s matkou se snaží čtenářům přiblížit svou touhu po opětovném sjednocení korejského národa.

Jak s postupem času opadává počáteční nadšení ze svobody, básnířka v běžném životě stále častěji naráží na dlouhodobé adaptační problémy. Přestože korejština na severu i na jihu se liší jen jako dialekty stejného jazyka, I Kajon popisuje, že drobné rozdíly ve významech některých slov ji matou a že se v beztak těžko uchopitelné jihokorejské realitě propadá do krize identity. Pro Jihokorejce je její poezie příliš severokorejská, pro Severokorejce zase příliš jihokorejská. Sama už někdy nedokáže určit, zda se cítí být více Jihokorejkou, či Severokorejkou.  


Ze slabosti se jí ale podařilo vytvořit vlastní sílu. Básnířka říká, že v literární tvorbě nachází útěchu, že jí nahrazuje blízkého člověka, kterému by mohla svěřovat své stesky a vzpomínky. Teprve poté, co se od maminky odloučila a poznala hojnost, začíná chápat, jak moc maminka rodině obětovala, jak se navzdory extrémní chudobě snažila děti vychovávat v optimismu a s láskou. I Kajon doufá, že přijde den, kdy bude Korea opět jednotná a ona se bude moct shledat se svou matkou, kterou konečně pořádně nakrmí vrchovatou porcí rýže. Zatím jí nezbývá než čekat a krátit si čas básněmi, které jednou mamince všechny přečte.


Maminka vychovávala Kajon a její mladší sestru sama. Nechala se najímat na sezónní zemědělské práce, zatímco dcery ji sledovaly zpovzdálí a nesměly se k ní přiblížit. Pokud nepracovala, sbírala dřevo na otop nebo sháněla kukuřici na kaši. Rýži měli na stole výjimečně. I Kajon popisuje, jak se za celý rok ani jedinkrát nenajedla rýže dosyta. Řídkou kukuřičnou či obilnou kaši jedli doma jen dvakrát denně, ráno a večer. Na to, aby si s sebou malá Kajon brala do školy obědy, jídlo nezbývalo. Její sestra v pubertě vážila při výšce sto padesát osm centimetrů pouhých třicet šest kilo. Kvůli podvýživě byla sestra často nemocná, přesto však měla veselou povahu, ráda maminku bavila veselými historkami, zpívala a smála se.

Kajon mezitím pilně studovala. Když se jí podařilo úspěšně složit přijímací zkoušky na vysokou školu, na které se dlouho připravovala, měla obrovskou radost. Maminka se dmula pýchou. Sehnala jindy nevídané pochoutky a ke slavnostní příležitosti nachystala bohatou večeři. Sestra pro Kajon vyřezala z kousku dřeva na podpal medaili, kterou jí zavěsila na krk. Dceřin triumf měl ale pro rodinu i odvrácenou stránku. V noci po oslavě se Kajon vzbudila a maminka nebyla doma. Nakonec ji našla v sousedství, jak se v pláči svěřuje své známé, že netuší, kde na dceřina studia vezme peníze.


I Kajon se tváří v tvář jejich zoufalé situaci rozhodla opustit myšlenku na vysokou školu. Rozhodla se utéct ze Severní Koreje. Sestru a maminku ale musela nechat za zády. Sen o vysoké škole si I Kajon splnila až v Jižní Koreji, kde studuje korejskou literaturu a lingvistiku. Ačkoliv je pro ni studium velice těžké, nemusí u něj strádat hlady, jak tomu bylo na Severu. Dnes si může pohodlně dopřát misku bílé rýže třikrát denně. A přesto se jí neustále stýská po jídle – stýská se jí po stolování s rodinou. Jednou by znovu chtěla jíst s maminkou a sestrou. O tom sní pokaždé, když zasedne sama k jídelnímu stolu. Miska je plná, ale v srdci prázdno.


Sama o sobě mluví jako o „básníkovi rýže“: „Dokud budou na světě lidé trpět hlady, budu psát básně o rýži.“









Stůl


Sjednocení se sjednává u stolu.
Proč se nám zatím nepodařilo sjednotit?
Protože jsme se ještě nenajedli.
Ke stolu!





Dárek


Jako dárek pro maminku
vařím rýži.

Zrnka se na mě v hrnci smějí,
bílá pára kreslí třešňová kvítka.

Můj první dárek
je radost z vrchovaté lžíce rýže.





Přítel


Jak se jmenuje tvůj kluk?
„Rýže.“

A kde bydlí?
„V rýžovaru.“

Rýžovare!
Otevři se.





Obchodní centrum


Lidé si kupují
značkové kabelky
značkové oblečení
značkové boty
a uhánějí s nimi domů.


jsem si nechala dárkově zabalit
tvou značkovou lidskost
a odnesla si ji domů.





Když prší


Když za oknem padá déšť,
otevřu okno duše.
Natáhnu ruku
za kapkami deště
a zkusím je sevřít v dlani.

Protekly mi mezi prsty,
nechaly za sebou stýskání.
Když prší,
stýská se mi po tobě.
Den je zmáčený steskem.





Klíč


Odemykám
dveře svého domu.
Kdyby je uměl odemknout někdo jiný,
už by to nebyl můj dům.

Kdyby si ten neznámý uměl odemknout,
brzy by se z něj stal pan domácí.
A ze mě pouhý host.

Klíč od svého domu
musím mít jen já.





Černé květy


V nebeských očích
jsou všichni lidé

černé,
černavé květiny.





Jeden národ


Ať chceme
nebo nechceme,
jsme jeden národ.

Stejné kvítí na jednom místě
taky kvete v jednom trsu.





Narozeniny


Dnes má máma narozeniny.
Voda stéká a promývá zrnka rýže,
oheň stoupá a vaří rýži do měkka.

Nabobtnalá bílá zrnka
balím do suchého listu
a nosím jídlo na stůl.

Půlnoční vítr otevře dveře a prožene se pokojem,
slunce si odemyká, přechází z jedné strany na druhou.
jen máma pořád nejde.

Misku s rýží pro maminku,
která se zastaví až pozdě v noci,
pokládám vedle polštáře a rychle usínám.

Až se potkáme ve snu,
dostane ode mě tuhle misku bílé rýže.
A tak pevně zavírám oči,
pevně tisknu ruce
a spím.





Nebe


Jednou jsem na nebi
hledala hvězdy.

Ale ať jsem hledala, jak chtěla,
žádné hvězdy jsem neviděla.

Přeběhly snad na Sever?
I kdyby mě hvězdy do jedné opustily

tvá duše je stále se mnou.





Jedno zrnko rýže


Jedno zrnko rýže
si do pusy dám.

A přesto v duši hlad,
velký jak miska na rýži.

Lžící nakreslím obrys
jedné misky rýže.





Sjednocení


Občas se stane, že zapomínáme,
zda chceme, anebo nechceme
zda se vůbec chceme sjednotit.

Tehdy ve schránce duše
zkuste zalovit rukou.

„Jak vypadá mapa
naší země?“

Silueta poloostrova
poslušně sedí
a touží po jednotě.





Sourozenci


Zelí pekingské a zelí hlávkové
jsou sourozenci.

Ovšem každé voní jinak.

Hlávkové zelí, které voní po skopovém mase,
nazývejme Jižní Koreou.

Pekingské zelí, ze kterého stoupá vůně hrušky,
nazývejme Severní Koreou.





Sebekritika tří žebráků


V mé rodné zemi
žijí tři druhy žebráků.

Žebrák, co si na jídlo vydělává.
Žebrák, co jídlo somruje.
Žebrák, co ujídá ostatním.

Každý týden se schází na schůzi sebekritiky.





38. rovnoběžka


Kráčím po osmatřicáté rovnoběžce.
Kráčím do míst, kudy nikdo nechodí.

Abych se kdesi v dalekém koutě duše
setkala s tebou.

Na konci duše
najdu okraj duše bližního.