Zdeňka Pospíšilová: Já je potkávám, vlečou si sebou celý den

neděle 21. května 2017

Zdeňka Pospíšilová (* 1987) studovala španělskou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Universidad Autónoma v Madridu. Od roku 2007 publikuje básně na literárním serveru Písmák.cz, kde od roku 2016 působí jako redaktorka poezie. Uspěla v řadě literárních soutěží, například 2. místo na Hořovicích Václava Hraběte v roce 2012, 1. místo v Literární Hané v roce 2012 nebo uznání poroty v Literární soutěži Františka Halase v roce 2016. Její básně se objevily ve Tvaru, Divokém víně, Hostu a na záložkách vytištěných knihovnou Jiřího Mahena v Brně u příležitosti festivalu Den poezie v roce 2015. Je členkou Divadla hudby a poezie Agadir. Od dubna 2017 spolupracuje s nakladatelstvím Větrné mlýny. Má dvě děti, žije v Brně.


(Foto: Pavla Novotná)












Podmítání


na úvod mého dopisu
přijmi kámen:
aby bylo patrnější
že věci jsou těžší
než na pohled

tuhnou
pole barvy vyvanulé skořice
dny se rodí do mlhy
dny vzhůru





Bílý den


děcko rozkleplo vejce
o hřbet noci
za městem polehává bílkový kal

pijeme bílou kávu
jíme bílý chléb





Návraty


večer už prospekty netrčí ze schránek
někdo je vytáhl
někdo se musel vrátit

řekneš panelák
představíš si
ušmudlaný kolos na okraji města

myslíš na mundúry
okopírované kolorované fasády
zubatý horizont

já je potkávám
patřím k lidem
kteří se tam vracejí
vlečou si s sebou celý den
tašku s nákupem
a podávají si dveře od výtahu

nemusím jim vidět do žaludku
ale v klíčových momentech vím
že jsem součástí

že jsme doma





Suvenýry


Prahu za nehty batolete
umyjem mýdlem

umíněná tíseň
jak nechtěné štěně slepým čumákem
postrkuje o pozornost:
  nerozumím jí





Tonutí


v neděli odpoledne na Štajbruku
k večeru i ke břehu je daleko
zase lapám po dechu
strach mě má v hrsti
jako před dvaceti lety

tenkrát mě teta vytáhla
za dětskou paži
dříve než vodní nádrž polkla

dnes mi ta voda/žal
připomněla rybniční bláto
ztrácím pevné dno
pod chodidly

obloha je z matné slitiny
ze zmateného lovu ryb
připlouvám s prázdnou

je po rekreaci
děti se dekami přikrývají po bradu
hladinu čela vlní horečnatý sen





O nás


přemýšlím o lásce:
jako bych přilévala vodu do vany
nebo do konvice
tolik let ti vařívám čaj

namočil ses po lokty
když sis v té vodě máchal košili
ještě ji občas nosíváš

ve zbylém proudu dní
s námi prostě jsi





Maso


obírala maso
odírala svíjivá vlákna vařené tkáně
jen to mastně mlaskalo

odolávala nutkání olízat si prsty

v poledním vedru u plotny
cítila v zádech
oka na matčině starém svetru

nitku z hovězí kýty
vetknutou pod nehtem:

takovým stehem
v mysli stále něco brání
braní rodinných zvyků
na lehkou váhu





Břichomluvecká


svědomí matek promlouvá z podhoubí plodnosti
noc co noc
vyhloubí nový letokruh

pro tu chvíli prvního nádechu
je bolest snášenou družkou
když malé paže
bezděčně rozepnou perutě

a pohyb jitřenky
závisí na pohybu dětských řas





Krátká o nebi


Nebe je střecha Luci?
Nebo břeh?

Někdy bílé
někdy zdá se být
 blízké na dotek

a ptáci na něm
jako magnety na lednici
jsou ničí
a přesto všech





Rybičky


po letech hoven
která kydal
se najednou zakýval při chůzi

o co se opřít?!

podal mi konzervu rybiček
hrubou dlaní





Dům


myslím na dům
s krytou verandou
a dřevěnou lavicí na ní

prší

v zahradě jabloň
nabírá náručí déšť
kontury větví
zdobené jak krajkou svatební perník

v dálce
rumpluje zašedlá fošna o plot

je po plodech
je podzim

odlévám z lijáku dům
a na verandu stavím
lavici ze smrkového dřeva





Koloběh něhy


když končí vztah
jako by ti odumírala končetina

...drásavě...nevratně...

dokud jste nehovořili o lásce
dokud jeden nevyslovil to slovo
nevšiml sis
v čem jste až po uši

- použít zkušenost příště!
přeješ si…

až budeš chtít
někoho pohladit srdcem
třetí dlaň
ti znovu naroste





Léta


Vždycky v létě
břízy u vody
hrávaly na sluneční paprsky
jak na flétny

halil se
do hebkého froté klukovské vzpomínky
říkal, že za parných dní
ta melodie od okna
stále slabě zaznívá

na patře sládnou tehdejší třešně
a chladivá hladina vábí
do stínu za městem