Zdeňka Pospíšilová (* 1987) studovala španělskou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Universidad Autónoma v Madridu. Od roku 2007 publikuje básně na literárním serveru Písmák.cz, kde od roku 2016 působí jako redaktorka poezie. Uspěla v řadě literárních soutěží, například 2. místo na Hořovicích Václava Hraběte v roce 2012, 1. místo v Literární Hané v roce 2012 nebo uznání poroty v Literární soutěži Františka Halase v roce 2016. Její básně se objevily ve Tvaru, Divokém víně, Hostu a na záložkách vytištěných knihovnou Jiřího Mahena v Brně u příležitosti festivalu Den poezie v roce 2015. Je členkou Divadla hudby a poezie Agadir. Od dubna 2017 spolupracuje s nakladatelstvím Větrné mlýny. Má dvě děti, žije v Brně.
(Foto: Pavla Novotná)
Podmítání
na úvod mého dopisu
přijmi kámen:
aby bylo patrnější
že věci jsou těžší
než na pohled
tuhnou
pole barvy vyvanulé skořice
dny se rodí do mlhy
dny vzhůru
Bílý den
děcko rozkleplo vejce
o hřbet noci
za městem polehává bílkový kal
pijeme bílou kávu
jíme bílý chléb
Návraty
večer už prospekty netrčí ze schránek
někdo je vytáhl
někdo se musel vrátit
řekneš panelák
představíš si
ušmudlaný kolos na okraji města
myslíš na mundúry
okopírované kolorované fasády
zubatý horizont
já je potkávám
patřím k lidem
kteří se tam vracejí
vlečou si s sebou celý den
tašku s nákupem
a podávají si dveře od výtahu
nemusím jim vidět do žaludku
ale v klíčových momentech vím
že jsem součástí
že jsme doma
Suvenýry
Prahu za nehty batolete
umyjem mýdlem
umíněná tíseň
jak nechtěné štěně slepým čumákem
postrkuje o pozornost:
nerozumím jí
Tonutí
v neděli odpoledne na Štajbruku
k večeru i ke břehu je daleko
zase lapám po dechu
strach mě má v hrsti
jako před dvaceti lety
tenkrát mě teta vytáhla
za dětskou paži
dříve než vodní nádrž polkla
dnes mi ta voda/žal
připomněla rybniční bláto
ztrácím pevné dno
pod chodidly
obloha je z matné slitiny
ze zmateného lovu ryb
připlouvám s prázdnou
je po rekreaci
děti se dekami přikrývají po bradu
hladinu čela vlní horečnatý sen
O nás
přemýšlím o lásce:
jako bych přilévala vodu do vany
nebo do konvice
tolik let ti vařívám čaj
namočil ses po lokty
když sis v té vodě máchal košili
ještě ji občas nosíváš
ve zbylém proudu dní
s námi prostě jsi
Maso
obírala maso
odírala svíjivá vlákna vařené tkáně
jen to mastně mlaskalo
odolávala nutkání olízat si prsty
v poledním vedru u plotny
cítila v zádech
oka na matčině starém svetru
nitku z hovězí kýty
vetknutou pod nehtem:
takovým stehem
v mysli stále něco brání
braní rodinných zvyků
na lehkou váhu
Břichomluvecká
svědomí matek promlouvá z podhoubí plodnosti
noc co noc
vyhloubí nový letokruh
pro tu chvíli prvního nádechu
je bolest snášenou družkou
když malé paže
bezděčně rozepnou perutě
a pohyb jitřenky
závisí na pohybu dětských řas
Krátká o nebi
Nebe je střecha Luci?
Nebo břeh?
Někdy bílé
někdy zdá se být
blízké na dotek
a ptáci na něm
jako magnety na lednici
jsou ničí
a přesto všech
Rybičky
po letech hoven
která kydal
se najednou zakýval při chůzi
o co se opřít?!
podal mi konzervu rybiček
hrubou dlaní
Dům
myslím na dům
s krytou verandou
a dřevěnou lavicí na ní
prší
v zahradě jabloň
nabírá náručí déšť
kontury větví
zdobené jak krajkou svatební perník
v dálce
rumpluje zašedlá fošna o plot
je po plodech
je podzim
odlévám z lijáku dům
a na verandu stavím
lavici ze smrkového dřeva
Koloběh něhy
když končí vztah
jako by ti odumírala končetina
...drásavě...nevratně...
dokud jste nehovořili o lásce
dokud jeden nevyslovil to slovo
nevšiml sis
v čem jste až po uši
- použít zkušenost příště!
přeješ si…
až budeš chtít
někoho pohladit srdcem
třetí dlaň
ti znovu naroste
Léta
Vždycky v létě
břízy u vody
hrávaly na sluneční paprsky
jak na flétny
halil se
do hebkého froté klukovské vzpomínky
říkal, že za parných dní
ta melodie od okna
stále slabě zaznívá
na patře sládnou tehdejší třešně
a chladivá hladina vábí
do stínu za městem