Pavel Zajíc (* 1988) se narodil se v Dačicích, žije v Brně. Vystudoval sdružená uměnovědná studia na Masarykově univerzitě. Je spolumajitelem ekonomicko-poradenské společnosti a redaktorem literární revue Weles. V roce 2013 vydal díky Literární soutěži Františka Halase svoji debutovou sbírku /ona místa/. Své básně publikoval ve většině českých literárních časopisů a v ročence Nejlepší české básně 2015, jejíž součástí je i intermediální projekt penize.date. Zpívá bas v pěveckém sboru Láska opravdivá. Texty jsou z připravované sbírky, která by měla vyjít na podzim v nakladatelství Větrné mlýny. Více o Pavlu Zajícovi na
na www.pavelzajic.cz.
(Foto: Jan Prokopius)
Kancl
Znovu pročítáš spis se záznamy o kostce
pohyby dříve dokonale znamenané
začaly se ztrácet v souvislostech
pevné přítomnosti
spolusedící namítne: „nemusíme do toho jít, pokud najdeš
efektivnější cestu“, vlastně již známá chvíle…
vteřiny po katastrofě, před katastrofou
Straka je svobodná holka, vyhrne si triko
a kolega je na svým, takový nuly si maže
ráno na chleba můj právník“, o půl noci
cituje občana po pátym kafi s rumem můj právník.
Na konci prvního století vyčítal jsem ti, tyhle
metódy, první fond si pojemenoval po svý nejdražší
pak slunce zapadlo a museli ste se vzít, jinak
bys šel ke dnu, nikdo z okolí nepomáhal, nechali se zavřít
do sejfu, konzerv, škol.
Straka zná cenu pozornosti, přetáčí barevný strany
kostky, všechno to zapadá, zcela konkrétní náhoda a
to jí ještě loni dávala maminka bačkůrku do dveří od kanclu.
Muzika, kávovar, sponky.
Večer budeme stěhovat cikány, najdou si na justici, kde bydlíš a budou ti řvát pod
oknem, ale na to si zvykneš,
počkej, to bude muzika,
maj od přírody moc
hezkej hlas
Zjevení svatého Jeronýma, 16:30 – 0:00
Opět to nepomohlo, začalo to ránem,
přes dlouhé světlo do podlahových hodin
jsme se dostali na okraj města.
Toto je nová příležitost vybudovat Svět podle našich představ
před koncem básně si zavazujeme tkaničky, zvedáme se ze
země a odcházíme spát.
Zapálili jsme dům po otci, praktické cvičení k zakončení čtyřicetiletého
pracovního cyklu. Z našetřených peněz vykoupíš pozůstalost lepších
lidí, obrazy, zdobné dýky, stříbro.
Roztáhli jsme křídla, jsme socialisté. V našem vesmíru mají lidé sousedův
televizor o dva roky dříve. Říkám: Dobře, možná jsme už zapomněli dělit pod sebe,
ale tento konec bude povznášející. Před půlnocí svorně hajlujeme, kloktáme
ředidlo, váza, brus, devatenáctý století, za zvuku vkusného swingu, třešně, likér, aberlour, ale
vždycky může bejt líp. Tento večer jsme napsali nový manifest podzimu mládí, lahve reckyklujeme.
Je nás více než si myslíte.
Prozatím nebudeme měnit
nic.
////
přečetla sis dvakrát nahlas slova
vyrytá zespod jídelního stolu
********* ********
teď čekáš
na další smysluplný manuál.
Myslím, že bude stačit zatlačit
na zvýrazněné plochy…
vím, slova psaná kurzívou pálí na jazyku, ale…
celá tato dekáda je o vzájemném pochopení,
o dobře řízeném dialogu s tvou bezbřehou
demokracií,
je to přijímací pohovor do lóže, kde
hlavní roli hrají symboly z knih romantických hrdinů
erby z mžitek půlnoční nespavosti,
někdy je ta kresba vstupním klíčem do
absolutního pochopení podstaty minulosti…
snídáš včerejší falafel, skripta předmarxistické
psychologie v knihovně jako artefakt
bytového uspořádání
nábytku, stolu, světa
Messenger
Na následující fotografii kojím tvé dítě,
budeš to mít na očích pětkrát až šestkrát denně během
tvé pracovní doby.
Chtěla jsem ti napsat, že v rohu místnosti jsou
hadi, ale není to nic, co se nedá vyřešit mimo
pracovní dobu. Pokud dorazíš mezi 15:20 až 16:50, jak to
zpravidla děláš, šlo by to vyřešit v tento čas.
Chtěla jsem ti napsat taky o těch zubech a
o zítřejším dešti, no zatím nedokáži přesně určit
místo a čas…
Myslím, že bychom se už neměli stýkat
prokapávají kohoutky a tvoji rodiče už o
tom ví, dneska bych mohla něco uvařit,
uvidím, protože už není tajemstvím, že tě sousedé nenávidí.
Zrovna před pár okamžiky jsem řadila naše knihy, je z nich
patrné, že letošním rokem, uzavřeme
všechny spekulace o přátelství, rozložení majetku
a likvidačním zůstatku
dosavadní
nerozdělené extáze.
Odpoledne jsem na telefonu,
chtěj Kristínu K.
koncovka 516
////
intro:
na vyžádání nyní Přísahy probíhají nonstop
málokdo je schopen domoci se očištění,
ačkoliv právě pro ty, je tato služba určena…
Naposledy, když si se probudil
říkáš: začátek..
A skoro jako malej
projdeš pokoj, vidíš parapet, muškáty.
Dopis na posteli matky říká:
Zlatej! Viděl jsem v dálce mořské vlky,
viděl jsem, jak nejlepší vojáci umíraj opuštěný v převlíkárnách Evropy
a kolem je mlha z oceánů (modrých) jako před válkou..
Ano, teď seš to ty
a možná opravdu víš něco o tom, co se kdysi stalo tomu a tomu
a těm, o kterých se už nemluví a o dalších, který skočili,
protože si ukousli moc velkej, velkej krajíc..
(„Bezpečnostní služba dokončila jednání a obrátila dohrávající desku:
nyní ti po podepsání potřebných dokumentů můžeme prozradit
jak to s některými bylo. Pamatuj si…. je důležitý se jen tak omylem neztratit.“)
„Zujte si boty pane“, napsala ti Osmnáctiletá.
Ta, která přesně odpovídá tvé představě o
osmnáctileté.
Ty koneckonců víš, že na Světě už neexistují lidé,
v žertu si mi o tom kdysi vyprávěl v místní nalejvárně,
v té, kterou poté vypálili protestanti, našel by si tam ještě
zbytky naší závěti.
Říkají…“snad tě na tom příběhu
alespoň potěší přítomnost Osmnáctileté…
ano, té sestavené z tvých představ o její podobě..“
16.6. si mi napsal:
jaký by to bylo krásný zamilovat se
a utýct přes pole, Moravu do kopců
a dál..
Jenže je možné, že se scénář nenaplní, že ve skutečnosti
nepůjdeš roky před tím do nalejvárny, nedokážeš zapomenout
příběh z liduprázdné planety…
Vše bude mít význam až před pravým začátkem budoucnosti
až
půjdeš polem, Moravou,
do
hor, kopců,
vrátit se, zažít život znovu…
Ženu, Matku, Otce
absolutně
trojjedině
beze zbraní, jen v tichu střech,
v soustředěné chvíli
pre-poapokalyptického
odlidštění