Budete-li v regálech knihkupců a knihoven hledat básnickou sbírku od Martina Trdly (* 1985) bude to snaha marná. Zatím ji nevydal a asi tak nikdy neučiní. I když její název nosí v hlavě již dlouho - „Psáno společně s Martinem Trdlou“. Verše jabloneckého autora, civilním povoláním redaktora liberecké MF DNES, najdete různě poházené po internetu. Publikoval je ale i v Divokém víně nebo dvakrát v Kalmanachu, což je časopis pro autory z Euroregionu Nisa. Třikrát byl hostem pořadu Zelené peří v Českém rozhlase. Do Zeleného peří se po letech vrátil a nedávno se představil v jeho živé verzi v pražské Malostranské besedě. Jeho povídky pod pseudonymem Leopold Jablonecký se pravidelně objevují ve čtvrtletníku Jízda vydávaného libereckým Dopravním podnikem. Je zpěvákem a textařem jablonecké kapely Depressive Code. Na kontě má několik menších literárních cen. Například loni obdržel cenu poroty na soutěži Literární Čáslav, o deset let dříve zvláštní cenu časopisu Host na soutěži Hořovice Václava Hraběte.
Pokušení
Po Karlu Šebkovi možná pátrá Interpol,
ty jsi však opuštěný jak činely ve státní hymně.
Titulky novin jsou plné strachu a hyperbol,
další pánové s rukou pod bradou to myslí upřímně.
Na obrubníku zemřeš na trému ze života,
ráno si o tebe otře zablácené polobotky.
Opět připomínáš zapšklého pierota,
co lichotky šeptají mu zuřivé hlty vodky.
Tak rád bys okna tramvaje vytloukl sonetem,
po všech těch věčných brlblačích hodil rajčetem
a pak s Hrabalem pateticky odletěl za holuby.
Ale dál budeš marnit den na tajícím kluzišti,
čekat až čas se sukovicí chvatně kolem prosviští,
potom odvrátíš pohled, zavřeš oči a zatneš zuby.
Na chodníku
Páru ráno vykašlala Nisa,
a teď bez skrupulí
k obrubníkům se tulí,
s úsměvem porcelánové kočky lísá.
Vlhký asfalt někde u Tyršáku
perforuje chodec v baloňáku,
jde s ním jeho premisa
a řeřavá vůně po cibuli.
Na střechách hýlům ještě není do tance,
ani jemu, když včera prohrál jak Vlasovci,
z dodávek se soukají pupkatí trhovci,
v oknech televize vyslaly první cákance.
Jde městem bižuterie,
chytá ho hysterie,
až dojde, přečte si nový chór,
že pásku zas přestřihl primátor,
a na kolovrátek navlíkne další nit.
Snídaně
Až ráno zakvičí
jak před řezníkem prase,
tak vyjdu do ulic
vstříc hloupé, lidské rase.
Pak koupím si housky
a půllitr urážek,
i výkal pro štěstí
do drážek mých podrážek.
Až město načůrá
do zmuchlaných podolků,
pod tkání rozžehnu
svou varovnou kontrolku.
A než se rozbliká,
už budu opět zpátky,
na tyhle úzkosti
jsem totiž jaksi krátký.
Zpovědnice v garsonce
(Čtvrtpovídka)Všechny postavy a děje níže jsou čistě náhodné.
Neustále ti někde hryzá do zátylku,
protože není schopen pojmout a někam napasovat ty tvý vyšinutý básničky.
Prostřílí tě broky pohledu dlouholetého nájemníka valdické kartouzy,
stačí jen když se moc křiklavě zasměješ u vedlejšího stolu,
v jugeboxu navolíš pro něj něco moc teplýho,
i přesto, že to zpívá Casanova s guinessovým rekordem v počtu oblíznutých ženských sliznic.
K zařazení mezi adepty na ránu na solar
pak poslouží placka na bundě s nápisem I love you Václav Havel,
protože ten přeci může za jeho celej posranej život.
Záminka se prostě najde kdykoliv.
Frustrace je asi to nejpřesnější a jak hrnec na prdel pasující slovo,
slovo, které hýbe těmi masami zneuznaných kovbojů,
co když si koupili první Sierru, konečně zažili pořádnej orgasmus.
A jakmile zrovna za hrst medových keců z časopisu, krabičku Camelek a dvě užmoulaný stovky šaháš
do kalhotek obtloustlý šestnáctce s kozama šestadvacítky po dvou dětech,
on se někde v chřtánu umakartovýho jádra panelákové tři plus jedničky
hystericky rozvádí s manželkou, co mu s ječákem Ládi Křížka po desátý vyčetla, že v roce 1994
neopravil kapající kohoutek od bojleru.
Pak si vzpomeneš – Skácel, Hrabě, Éluard, Cvetajevna
a najednou se krčíš a stydíš roztřesen v rohu dlouho nevyhřáté postele,
že píšeš takový velkosračky a ještě máš tu drzost to někomu číst.
Ale od koho čekat ten správný energický impuls, upřímný dloubanec do žeber?
Od pětkrát trestanýho feťáka Rikiho, který s léty vytrénovanou nonšalancí opakuje naučený postup –
založíme kapelu, brácho, máš dobrý texty. Stop! Já ti tu kytaru vrátím, musel jsem ji zastavit,
promiň a pochop mě, už to nikdy neudělám. Stop! Založíme kapelu brácho, máš dobrý texty...
Perpetum mobile, debile.
A nebo ta přechytralá Léňa, co je těžká alkoholička a vůbec to netuší,
a za týden ti už jarem a vodou ničí dva metry vysoký oltář ze špinavýho nádobí a k tomu popíjí
Francovku utajenou v ananasovým džusu.
Musíš ji vyhodit, protože ti narušila tvoji integritu.
Duše je nestabilní, co?
Takže ti pomůže už jen Jägermaister a pár školometských veršů od J. V. Sládka, který ti polohlasem
s teplým prskáním trochu šišlavě vetkává do ucha hloupá sousedka Markéta, protože si jí to donutil
se naučit. „Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les...
Jo, máš tak trochu úchylný vrtochy.
Přitom chceš bejt hrozně nasranej, ale dokážeš maximálně střílet ze vzduchovky slov
do lacinejch terčů.
Občas myslíš na to, že kdyby ti diagnostikovali rakovinu a měl bys jen měsíc do smrti,
tak je jasný, že postřílíš pár zkorumpovanejch politiků, úředníků, skinheadů, bafuňářů, Michala
Davida a možná i souseda, co tě neustále prudí tím, že každou sobotu ráno, když chceš spát do
dvanácti, frajersky protáčí motor nadupané motorky. „Haló, sráči, já mám silný dělo za půl
milionu, obdivujte mě!“
Jenže si připadáš jak ohmataný angličák Porsche Carera Turbo po o deset let starším bratranci,
který rozmazlaný dítě zrovna vrhá přes most do nahnědlý řeky a ještě za ním plive.
Jo, to je křiku, co nikdy nahlas neuslyšíš,
jelikož ho mermomocí dusíš v lokalitě plic.
Možná si koupíš televizi,
jo, Bruce Willis se sexy krvavou jizvou v koutku úst
bude říkat umírajícímu kolegovi:
Neboj zas půjdeme na ryby, to bude dobrý brácho,...
Neboj, to bude dobrý, brácho...
Šrámy
Ty šrámy z řečí bez podstat,
kilometry návodů jak se seriózně smát.
Jednou je spálím jak staré noviny,
hroudy vad,
ze spirál stanou se dlouhé roviny
snad.
Mlha
Mlhu prohryzávají světla vlaku,
už je to přes rok
a spoluobčané začínají být nervózní,
chtějí klid na práci.
Vypil si pivo,
podrobil stoly,
byl hysterický,
bez kontroly
a metal slovy.
Jo, budeš věřit, ale až
dostaneš rakovinu.
Cestující
Vždyť je to na hovno,
spěchám na jiné autobusy než ostatní.
Ukončete nádech a výdech,
dveře se zavírají!
Mé mlčení i samomluva
mají příchuť smrti.
Jak opilec spadnu vždy namazaným dolů,
jak opilec, co stále do kolemjdoucích naráží,
leč má sny -
o lásce, cti a kuráži.
Bez názvu
Rozžehnul jsem televizi,
abych zjistil, jak se republice daří.
Vypadá to, že nejsme v krizi,
každý totiž fotí, zpívá nebo vaří.
Neděle
Vzduch byl jako vodka,
až se bohům podlomila kolena,
skrz škvíru v žaluzii zamířil
prstem na špičku věže kostela.
Chodci dole na ulici
nosili místo kulichů
na hlavách máslo,
toužil jejich vizáž vyšperkovat -
do obličejů jim rozplácnout
šlehačkové dorty.
V televizi zrovna pateticky vzpomínali na
herce s velkým Há,
tedy, pardon, na Pana Herce
(toho, jenž mlátil a podváděl manželku,
ale všichni to omlouvaly jeho démony,
měl přece ty hluboké oči!).
Ze všech sil se snažil zorientovat,
nasadit mimikry všednosti.
Na vodovodní baterii nad dřezem
za deštník visel pan Tau s jeho tváří.
Zastřelil ho tím samým prstem,
kterým před chvílí mířil na kostel.
Co víc chcete po nedělních básnících?
Lid
A pak...
soudci v talárech z ležáků
s vzezřením a gesty mazáků,
pověsí tě jak vepře na háku,
ty jeden zasranej chytráku.