Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Jan Borna: Já odrážím patou od břehu

neděle 22. ledna 2017

Divadelní režisér a básník Jan Borna (1960 - 2017) zemřel letos 16. ledna. Výběr z jeho poezie připravil pro Nedělní chvilku poezie.CZ Petr Vizina:


Sedí na kolečkovém křesle v jednopatrovém domku na Zahradním Městě. Vypráví o Josefu Kainarovi. „V těch našich osudech je strašně moc různejch tmavejch, černejch míst, blbejch, proher. Ale to, jak se to bude jednou vnímat, bude podle těch vrcholů, ke kterejm nějakým způsobem dostoupíme.“ Roztroušená skleróza Janu Bornovi postupně okrájela možnost pohybu, vnější svět se scvrkl na ten malý domek poblíž parku. Kolem křesla se protáhne kočka, za oknem zacinká tramvaj. Nedá se říci, že Jan Borna nemocí trpěl, spíše že svou  situaci nesl. Svědčí o tom jeho básně, vybral jsem ze sbírek Na dosah (dybbuk, 2011) a O lásce a o ničem (dybbuk, 2014).   









***
(poutník)


Zvětšuje se počet míst,
kam už se nikdy nepodívám.
Například moje záda,
plosky nohou
nebo úžasem rozšířené oči mé ženy.
Když už zase
nebudu rozumět téměř ničemu,
vyvolávat budu odlesky sebevědomí,
kdy stačilo jen vytrčit nohu,
abych si ošetřil puchýře
na uhrančivě někonečné pouti.






***
(o lásce a o ničem II.)


Věřil jsem,
že my to spolu doneseme,
ale rozdrobilo se nám to po cestě
ani drobky nás zpátky k lásce nedovedou,
vítr je roznesl zpuchřelou krajinou,
věřil jsem,
že my to doneseme,
ale nevěděl jsem přesně co a kam
a jako opuštěný pštros teď proklínám milence,
kroužící v námluvách vysoko nad mou hlavou.





***
(trojverší o lásce)


Láska staré ženy,
muž umírá
neopuštěný.





***
Na verandě v Syřenově po letech
(viz Malé prosby)


Nalevo pahýl smrku,
napravo pařez borovice
a uprostřed se kácím já.

Hrdinně držím moč
a v ruce očteného Holana.

Jediné, co vím jistě:
na své cestě se nepoměřuj.





***
(poslední v tomto pokusu)


… moje básničky ztrácejí veselost.
Přestávám psát.
Dojímat se mohou jen ti,
kteří nemají důvod.
Ať smutní živí-
Já odrážím patou od břehu
osmiveslice s Charóny
a nebudu si solit řeku.





***
(děkování osudu)


Osud mě nedonutil býti sviní,
žil jsem a na nic nečekal,
jen mrazu jsem se bál,
když na oknech věštilo jíní.






***
(poslední mainstreamová)


Celý život jsem nevěděl, kdo jsem,
a teď konečně vím, kam jdu.
Hraje hudba, spouštějí mne pod zem,
stávám se členem undergroundu.





***
Není mi dáno
(Zdeňku Troupovi)


Má kočka je slepá a hluchá
po bytě bloudí a čuchá a čuchá,
když ucítí mé pantofle,
ulehne k nim a přede.

Myslím na něco, co mne přesahuje
a oslněn pokorou mžourám do oblohy,
ale cítím jenom své vlastní nohy.





***
(za sousedem)


… a dneska šel se psem někdo jiný,
žertujeme, hladím Toníka
a neptám se (zbabělec)
ač odpověď slyším v zarudlých očích.

Takhle jednou v parku zmizím kolemjdoucím.