Milan Ohnisko: Co jsem nezapomněl, to jsem popletl a propil

neděle 8. února 2015

Milan Ohnisko (* 1965) je básník, který nyní vydává ve Druhém městě svou další básnickou sbírku nazvanou Mé erbovní zvíře je strom. Také býval nakladatel, nakladatelský redaktor a nyní pracuje jako redaktor literárního časopisu Tvar. Před listopadem 1989 byl aktivním účastníkem disidentského hnutí. Žil v Brně, od roku 2012 žije v Praze.


Kniha Mé erbovní zvíře je strom, ze které jsme vytvořili básnický blok pro tuto neděli, měla svůj brněnský křest ve čtvrtek a pražský ji čeká 19. února v kavárně Liberál. Před touto knihou čítá Ohniskova bibliografie osm titulů, z toho sedm samostatných básnických sbírek.


Mé erbovní zvíře je strom je také jedna z básní knihy, ve které Milan říká: "(...) Slečno / všechno jsem zapomněl / a co jsem nezapomněl / to jsem popletl / a propil (...)" K tomu za oknem tiše pluje loď...


V neděli 9. února 2014 vyšla Nedělní chvilka poezie na této webové stránce poprvé a přinesla verše Martina Reinera. Milan Ohnisko tak uzavírá první rok jejího života a hlavně otevírá rok další, druhý. Dík patří všem čtenářkám, čtenářům, autorkám i autorům, kteří se na této internetové adrese doposud objevili a doufám, že se i nadále objevovat budou.

(Foto: Barbora Antonová)




Výš nedohlédnu


Děkuji vám
já nebudu sedět
řekla a sedla si

Tak tedy sedí vedle mne
a jedním okem
(tak abych neviděl
že se dívá)
sleduje, co tady píšu

Píšu to, co tady píšu
a jedním okem
(tak aby neviděla
že se dívám)
pozoruju její ruce
a kolena a lýtka
a kotníky a stehna

Hm, je fakt moc hezká

Výš nedohlédnu
ale tohle mi bohatě stačí

Snad to po mně přečte






Prase


Ty jo! Na Vysehrade
nejaka zenska
venci obrovsky prase!
A bez voditka!

Coze? Co delas venku?
Rikals ze budes vecer doma...

Když došel až tam
chvíli ještě čekal v šatně
jogínky chodily z jógy
beze studu se před ním převlékaly

Doufal, že zase uvidí
tamtu; a viděl

Břicho jako z alabastru
stehna jako z bible
béžové kalhotky s drobnými krajkami

Na meditačním polštáři
pak celou dobu
hledal její klín

Cítil tu vůni

Nosem jí brázdil rýhu
přes zvlhlou látku

Hlasitě vzdychla (skoro zaúpěla)
zavřela oči
a kolena si přitáhla až k bradě





Kola bzučela


Kola bzučela
veslo se bořilo do sněhu
dům se zmenšoval, stromy v aleji ubíhaly

Sirné ohně
tavily vzduch

(he he, tvrdne ti bradavka...)
(nesahej na mě...)

Mluvila pomalu
jako by naslouchala
tichému hlasu odněkud zdaleka





Delirium tremens


...TENTO SVĚT, JENŽ ZAČASTÉ
ZDÁ SE BÝTI DÍLEM SPÍŠE
ĎÁBLA NEŽ NAŠEHO
PÁNA BOHA, LEČ
před lidma tě bit nebudu
ale počké, až přindem dom
ty malé zmrde
seřežu tě tak
že si tédeň nesedneš
MADAM

JIŽ DLOUHO
VÁS TU POZORUJI
JIŽ DLOUHO SI NA VÁS
TAJNĚ MYSLÍM VŽDY O POLEDNÍ SEBEHANĚ

DOMNÍVÁTE SE TAKTÉŽ
ŽE VY A JÁ
BYLI BYCHOM
SPOLU ŠŤASTNI?
posune si širák do čela
a upře oči
daleko za obzor A NEŘVI
NEBO TI EŠTĚ PŘIDÁM
myslím, že byli...

  (Wandě Heinrichové)





Klec


— Přijdou holky
který polykají
do pekla?
ptám se

— Vtipálku!
Samozřejmě i ty
co vyplivují
vece

— A jak ven z klece?
ptám se dále

— Ukaž mi tu klec
a já tě z ní vysvobodím
praví

— Tady je, pane
říkám

— Žádná klec není, podívej
dí a chytne se mříží
Náhle ožije:

— A hele, už vozej večeři...






Mé erbovní zvíře je strom


Slečno
máte krásný anakolut

Slečno
v kolik tady končíte

Slečno
všechno jsem zapomněl
a co jsem nezapomněl
to jsem popletl
a propil

Slečno
mé erbovní zvíře je strom

Slečno
je to už dávno —
ale vrátím se

Kvůli vám se vrátím zpátky
do oslepujícího světla živých





Tichá noc


A ta žena (H.)
s figurou královny
vedla mne po schodech
až dolů do sklepa a ještě níž
a pak zatáhla záclonky a řekla
nejsme v romanetu, jsme ve snu!
a byla tam tajná mučírna, která jí zvyšovala slast
         tak
jak si to nikdo neumí představit

A řekla
jen žádné světlo vanilkové
žádnou skořici ani hřebíček, milánku
nejsme v básničce

Chtěl jsem se probudit
a probudil jsem se





Za oknem tiše pluje loď


Za oknem roste bazalka
houká sanitka
a pofukuje vítr

Za oknem
tiše pluje loď

Zavřu oči
a kdesi bouchnou dveře

Něčí žena zaječí Vypadni!
a pak se tomu hrubě směje

Směju se taky
ruku na klice