Nakladatelství Akropolis vydalo před nedávnem souborné dílo Františka Gellnera (19. 6. 1881 - asi 13. 9. 1914). My z něho nyní díky majiteli Filipu Tomášovi přinášíme deset ukázek z básnické tvorby tohoto oblíbeného klasika.
O svém rodném kraji píše: Láskou jej nezdravím, leč smíchem.- / Mně vstříc po žluté silnici / jde měšťák s naduřelým břichem /se svojí tlustou samicí.
Životní "krédo" uzavřel slovy: Svůj život rychla utratit, / nic nezískat, nic neztratit.¨
A angažovanou poezii, to velké téma dnešního literárního provozu, shrnul třeba takto: Nad mou hlavou rudý prapor / hlásá pouze zmar a zápor
Gelnerovy sebrané spisy obsahují všechny dokončené básnické, prozaické, publicistické texty a básnické překlady. Texty jsou rozděleny do dvou rozsahem rozdílných svazků. První přináší Gellnerovu literární tvorbu z jeho mladšího tvůrčího období (1894–1908), druhý z období tzv. brněnského (1909–1914). Vše ještě doplňuje elektronické vydání (na přiloženém DVD), které přináší veškeré známé tištěné i netištěné, úplné i fragmentární texty Františka Gellnera.
František Gellner se narodil v Mladé Boleslavi v rodině nepříliš zámožného židovského obchodníka. Od roku 1901 studoval na báňské akademii v Příbrami. Roku 1905 odjel studovat malířství do Mnichova a Paříže. V roce 1909 zahájil své studium na malířské akademii v Drážďanech, o rok později však znovu odjel do Paříže. Od roku 1911 žil v Brně, pracoval jako karikaturista v redakci Lidových novin a později proslul také jako fejetonista a prozaik. Účastnil se rovněž politického života. Po vypuknutí 1. světové války v srpnu 1914 narukoval do rakousko-uherské armády. Z Mladé Boleslavi byl odvelen na haličskou frontu. Pochod ho však vyčerpal a dne 13. září si nakonec lehl u silnice, kde čekal na svůj osud. Od té doby byl prohlášen za nezvěstného. Přesné datum a místo jeho úmrtí není známo. (Wikipedie)
Pozdrav rodnému kraji
Den slunce je a vůně plný.
Oslněn kráčím krásou dne.
Obilím táhnou dlouhé vlny
po lánech půdy úrodné.
Můj rodný kraj! Chci v duši vtěsnat
požitek turisty a dost.
Vzpomínat hnusno. Dobře je snad,
že k srdci mému nepřirost.
Láskou jej nezdravím, leč smíchem.-
Mně vstříc po žluté silnici
jde měšťák s naduřelým břichem
se svojí tlustou samicí.
Dost možná: Zde se narodili
a žili v tupém štěstí svém.
Několik bytů zalidnili
životaschopným potomstvem.
A až kdys naplní svá léta,
pak spát zde budou v pokoji
a ještě vděčně ten kout světa
svou vlastní mrchou pohnojí.
Po nás ať přijde potopa!
Vy dobří hoši, co jste vyšli bořit
se vzdorem v srdcích, s pěstí sevřenou,
co lidstvu nové ráje chcete stvořit,
vám zpívám píseň na rozloučenou.
Můj vzdor se zchladil volnou sprchou času,
rez s pochvou srostil meče rukojeť.
Brutální, zpěvnou, lehkovážnou chasu
v svém srdci jsem si zamiloval teď.
Mí přátelé se v sympoziích baví,
by zase zítra klesli do bídy.
Navečer z loží zvedajíce hlavy
se v duchu těší: Diem perdidi.
Se zbožnou úctou nelíbají holku,
je nevábí zjev plodných samiček.
V kavárnách nočních u politých stolků
jsou rytíři pochybných dámiček.
Mám za přátele marnotratné muže.
Z nás každý rád svou hřivnu zakopá.
My do svých vlasů vplétáme si růže,
a po nás — —! což — ať přijde potopa!
To je teď celá moudrost moje
To je teď celá moudrost moje:
Milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mi zobák narost,
vínem si plašit z čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.
A přece zdráhám se
Skleněná lahvička, a lebka na vinětě
v mou duši vbodává svůj pohled příšerný.
Den ze dne s myšlénkou o onom lepším světě
já neznaboh se stávám více důvěrný.
Chlebíček vezdejší a rozmnožení rodu
rád lidu zůstavím s instinkty zdravými
a velké žádosti mé, jak sníh v kalnou vodu,
jak jen se dotknu jich, se mění v dlani mi.
A přece zdráhám se, já piják notorický,
svým hrdlem prolíti svůj doušek poslední.
Sny směšných zázraků mne uchlácholí vždycky
a stesk můj udusí noc jedna výstřední.
Miluju severní nebe
Miluju severní nebe
bílé a bez citu,
kterým se marně prodírá slunce
chladné a bez svitu.
Miluju severní pláně
se smutkem zavátých cest.
Miluju večerní mlhy
severních velkoměst.
Miluju severní muže
těl těžkopádných a mdlých
s bezradnou, truchlivou touhou
v srdcích tesklivých.
Miluju severní ženy
bázlivě stulené v tmách,
které prožívají své lásky
v snech a vzpomínkách.
XXI.
Nečekám nic od reforem,
nových zásad, nových norem,
miluju jen kladivo,
které bije na zdivo,
na zvětralé zdivo.
Svět, jak byl, vždy bude stejný,
život stejně beznadějný,
lze jen tíží kladiva
udeřiti do zdiva,
do starého zdiva.
Nad mou hlavou rudý prapor
hlásá pouze zmar a zápor,
hlásá ránu kladiva,
která padne do zdiva,
do starého zdiva.
XXIX.
Jsem člověk nemravný a zanedbaný
a lehké holky měl jsem příliš rád.
Však miloval jsem opravdu tři panny,
ach, je mi stydno na to vzpomínat!
Říkali Elis první mojí lásce,
k níž jsem vší sílou svého mládí lnul.
Však pohříchu jsem jednou na procházce
ji in flagranti s jiným přistihnul.
A podruhé, to jsem si zamiloval
přítele holku, jenž byl na vojně.
Ctnost její v tančírnách jsem ochraňoval
a choval jsem se velmi důstojně.
Přítel se vrátil domů z vojny zase
a dostal pohříchu z mé ruky ji,
ve ctnosti nezměněnou ani v kráse,
neposkvrněnou bílou lilii.
A třetí byla holka osiřelá.
Neštěstí její procítil jsem s ní.
O poslední, co po rodičích měla,
ji okrad poručník a příbuzní.
A jednou zrána bolestí jsem zbledl,
když napsala mi na dopisnici,
že jakýs hejsek z legrace ji svedl
a že je právě v pátém měsíci.
Jsem špatný člověk pokažených mravů,
však třikráte jsem opravdu měl rád.
Je směšno v pláči skloniti svou hlavu
a trapno je se srdci svému smát.
Je vlažný večer k lásce stvořen dneska
a plno žen je v hlučných ulicích
a mezi nimi stvořeníčka hezká,
smyslné růže kvetou na lících.
XXX.
Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mne dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.
Na dluh
Píše Lidosil
Denní chléb svůj vždycky jídám
na dluh.
Druhů vína jakost zvídám
na dluh.
Cigaretta pokuřuji
na dluh.
K čaji suchar přikusuji
na dluh.
Cylindr mám na své hlavě
na dluh.
Boty nosím nové právě
na dluh.
Hodinky mám také zlatý
na dluh.
Nejnovější podle módy šaty
na dluh.
Mám, co dostati lze v této říši,
na dluh.
Papír, na němž báseň tuto píši,
na dluh.
Patnáct láhví koňaku
Mrtev leží Brejcha starý,
mrtev v černé rakvi leží,
zmizel oka záblesk svěží,
ztuhly těla jeho tvary.
V uniformě veterána —
jak si toho vždycky přál,
když zrak ještě jasně plál —
mrtvola má v hrob být dána.
Nad ní smutná stojí vdova,
úpí, vzdychá beze slova
v citů divém nátlaku. — —
V koutě jizby stojí prázdných
patnáct láhví koňaku.
Veterán byl starý Brejcha,
na vojně tři léta sloužil —
vždycky po skleničce toužil,
rád se napil jako cejcha,
na ženiny řeči dával
málo. Živým byl by snad,
kdyby býval jejích rad
moudrých aspoň trochu dbával.
Vodu nechme žábě, mřence!
Ku zásadám temperence
stál vždy v přímém opaku. —
V koutě jizby stojí prázdných
patnáct láhví koňaku.
Na něj nemoc přišla náhlá.
„To je z pití,“ lékař praví.
„Snad se navrátí vám zdraví.
Musíte však ústa zprahlá
pouze vodou osvěžiti.
Kdybyste nečinil tak,
v sloup se obrátí váš zrak,
na hromadě vaše žití.
Jenom koňak smíte píti.“
Nemocnému oči svítí,
radost plane ve zraku. —
V koutě jizby stojí prázdných
patnáct láhví koňaku.
Brejcha k choti svojí vece:
„Milá ženo, přistup blíže,
neboť mluvit bez obtíže
nemohu. Rád bych se přece
uzdravil. Tož k naší kasy
pokladníku rychle běž,
lék i koňak dostaneš,
myslím, podporu též asi.
Chorému vše spolek platí.
Na cestu se musíš dáti
ihned. Vrať se v soumraku!“ — —
V koutě jizby stojí prázdných
patnáct láhví koňaku.
Na nebi již luna vyšla,
s všemi vyšla hvězdičkami,
jako pastýř s ovečkami,
Brejchová když domů přišla.
Přišla domů uzardělá;
v jejím velkém košíku
láhví, pouzder, koflíků
byla baterie celá.
Brejcha na láhve své oči
upřel, jak když plavec zočí
zemi blízkou ze vraku. — —
V koutě jizby stojí prázdných
patnáct láhví koňaku.
By se bezsennosti vyhnul,
láhev rukou svojí chopil,
obsah její v nitro ztopil,
ráno pak si opět přihnul.
Koňak zrána do večera
žaludku lil do svého,
až již byla bez všeho
z láhví patnácti kdekterá.
Po tři dny pil bez ustání.
Čtvrtého dne za svítání
bezduch ležel na znaku. —
V koutě jizby stojí prázdných
patnáct láhví koňaku…