Karolína Charvátová: Pálava v celé své kráse

neděle 18. srpna 2019
Přinášíme vám záznam autorského čtení básnířky Karolíny Charvátové na festivalu Přešlap 2019 ve Svatoslavi na Brněnsku.

Karolína Charvátová (*2001) aktivně píše od svých 15 let, ale její první básničky jsou už ze třetí třídy. V té době se podílela na tvorbě školního časopisu Kaktus a později začala vydávat vlastní časopis Kajkus, který bylo možno zakoupit za pět korun. Má za sebou pár autorských čtení v Brně a Mikulově, prostřídala také pár divadel a před rokem se usadila v divadle Agadir. Každou chvíli se chce naučit hrát na jiný hudební nástroj. Jak sama říká: "Tento školní rok se pokusím odmaturovat na SPŠ Stavební v Brně. Přes den rýsuji projekty za velký prachy a po nocích píšu na barech básničky. Palivem je mi víno, gintonic a bezlepkový rohlík s výhledem na rodnou Pálavu."




. . .

Eliška Hondlová: Dědovy zavináče na snídani

neděle 11. srpna 2019

Přinášíme vám záznam autorského čtení básnířky Elišky Hondlové na festivalu Přešlap 2019 ve Svatoslavi na Brněnsku.


Eliška Hondlová (*1995) pochází z Mikulova. V současné době žije v Brně, kde studuje český jazyk a literaturu na FF MU. V Mikulově se pravidelně zamotává do tamního uměleckého života. Ať už jde o psaní písniček a zpěv ve folk punkové dívčí kapele Do Zdi, účast na hudebních sympoziích v rámci mikulovské „dílny“, festival pouličního umění La Strada 2019 nebo teprve formující se hudební uskupení. Svými básněmi poprvé přispěla do publikace Min a Jeb Open Stage 22 vydané Literární laboratoří Vítězslava Vrbky. Nedávno začala vystupovat se sdružením Vítrholc.








. . .

3/3 Bernardeta Babáková: Proč se všichni nešťastní lidé zdržují u nádraží?

neděle 4. srpna 2019

Přinášíme triptych básní od Bernardety Babákové (* 1994). První část měla název Biedermeier existenčního minima, druhá Lidé v našem věku a poslední se jmenuje Proč se všichni nešťastní lidé zdržují u nádraží. Autorka pochází z Lomničky u Tišnova na Brněnsku. Žije a pracuje v Brně, studuje právo a divadelní fakultu JAMU.























Jistoty


V životě potřebuji alespoň takové jistoty,
jako smažené nudle a umělé orchideje
v asijském bistru
a taky možnost se spolehnout, že Dragon
je v každém větším městě.
A v něm šťastný čínský kohout na chilli omáčce
a tatarka a kečup
a snaha o lidský přístup
arigato!
I když je to japonsky…
A na obrázkové tabuli
všechna ta jídla vypadají tak lákavě.
Sváteční oběd připravují drobné paže,
precizně okrajují kusy masa a obzvlášť vypečené kousky
stříhají manikůrními nůžtičkami.

Umím jíst hůlkama ale nebudu dělat machra.
Je snadné podlehnout představě, že celý svět čeká
na pizzu gyros a smažený sýr.
Věřit v multikulturalismus
je jako věřit na víly.
po každém záporném „ne“ věřím
jeden umře.





Pokus o biografický útvar 


Neumím napsat životopis
zvlášť ten strukturovaný mi dělá potíž.
Forma obsah nikdy nepředhoní.
Co o vás taky řekne úředně ověřená kopie maturitního vysvědčení?
Vždyť nám všem dávali jedničky z chování
i když jsem kružítkem ryla do lavice
a své spolužačce psala po triku plnícím perem
její matka mi přišla nafackovat do čtvrté cé.
Od té doby neničím cizí věci. A dávám si pozor na vlastní.
Stejně mi ukradli palčáky, mobil, tři knihy, šálu, pět stovek a mp3.
Nepamatuji si, že bych sama něco ukradla.
Vybírala jsem kontejnery. Jedla jsem věci z popelnice i odpadkového koše.
Nebylo to ale mléko vajíčka sýr cibule a česnek. Sama bych si je nekoupila. Stejně tak si nekupuju kožené bundy, rukavice a kabelky. Nemám na ně prachy. Nemám domácí zvíře. Nemám bratra, nemám babičku, nemám dědu.
Nemám předplacené místo na hřbitově.
Mám předplacený čtrnáctidenník A2 ale přijde tak jednou do měsíce.
Mám magisterský diplom. Nemám milence. Nemám pořádnou práci. Nemám diagnostikovanou žádnou závažnou duševní poruchu. Mám velkou nedůvěru v současnou psychiatrii. Mám malé sebevědomí. Mám enviromentální žal. Mám hlad. Buď jsem ve stresu nebo se nudím.
Mám ráda psy stejně jako kočky. Mám radši květiny než psy a kočky. Mám radši psy a kočky než lidi. Mám ráda vůni benzínu. Mám ráda vůni ředidla. Nemám ráda, když se mě někdo ptá, jestli mám problémy s omamnými látkami. Mám stále mléčné zuby. Bojím se, že mi vypadnou. Bojím se stáří a sama v noci v lese. Mezitím se zuby začínají viklat, já stárnu a lesy usychají.
Rozešla jsem se se třemi muži. Dva mi odpustili, jeden si myslí, že jsem kráva.
Libí se mi oči koní a domácího skotu.
Líbí se mi modrá a černá. Libí se mi většina mých kamarádek. Líbí se mi všechny Tvoje kamarádky.
Libí se mi delfíni na ručníku.
Napsala jsem dvě knihy. Nikdy mi nic nevyšlo.
Nejraději spím na boku. Nejraději spím.
Nikdy jsem neusla v divadle nebo během milování.
Nemám problém se svým otcem.
Už nemám problém se svou matkou.
Nemůžu zapomenout na hotel Freudův sen v Příboru.
Píšu pravou rukou.
V pravé nosní dírce mám kroužek.
Je mi jedno, že to nevypadá hezky.
Neumím si představit nekonečno, vzduchoprázdno a vakuum.
Neumím nemyslet na nic.
Nevím, co je důležité a co je smysl života.
A snad na tom ani nesejde...





Nikam 


Nikam se mnou nepůjdeš
nejsi zvědavej na plácání se po zádech
na divadlo s vetchýma kulisama
a všechny ty keci o tom o nebývalém úspěchu
a zájmu z řad diváků i odborné kritiky
víno stejně nepiješ
a z práce tě bolí nohy
takže se na postávání na nějaký vernisáži
nedomrlých matlalů
nebo na rozmazaný fotky
z nainstalovaných fotopastní
smůžeš tak akorát vykašlat

Jít ven?
na demonstraci je zima
stát někde na náměstí
v dešti
nechat na sebe štěkat policejní psi
nebo se nechat pokropit pepřákem a dostat pěstí?

Zavíráš za mnou vchodové dveře
v triku s anglickým nápisem o tom,
že jsi divokej.

a když demonstrativně kráčím chodbou
v duchu už si přeju dívat se s tebou na hokej





B. 


Chybí mi tvé mikádo
veverčí ocásek
a snídání negronů
takže se člověk stále cítí fresh
jako by se vynořil z vany plné ústní vody
a vykloktal si deodorantem.
chybíš mi
ukrytá v klíčování jedniček a nul
blikající textovka
a přitom tak efemérní
až na pokraj uvěřitelnosti.





***


teď už se konečně můžeme uvolnit
povolit očko na pásku
koženého úsměvu
nejvyšší čas přestat si drtit ruce
v ocelově pevném láskyplném sevření

byl to poměrně dlouhý trip
a všechno kolem bylo přízračný
vedlejší účinky
nakonec stejně klepou na dveře

Co teď asi děláš je mi srdečně ukradený
já si skrz zamlžené sklo opakuju
základy hláskování
a přeji si být
v příštím životě lanýžovou mortadelou
tou pravou, italskou, a ne nějakou náhražkou
protože to bys mě pak určitě
pokaždé znova něžně hledal
svým rypáčkem se zborcenou nosní přepážkou





***


ptáš se mě jak se mám
všechno je skutečně vynikající
hodinová mzda mi vzrostla
o celou pětikorunu
takže si v regionálním spoji
můžeme v klidu předávat štafetu
cvaknuté jízdenky
u záchodových dvířek.
mám sexuálně aktivní sousedy
pořád mě zvou na návštěvu
a ve světlíku se nám uhnízdil čížek

nafasovala jsem ovesný příděl vlákniny
a jako třešničku navrch
koktejl ze xanaxu a neurolu
a čisticí byliny
taky něco na spaní, trávení a proti světabolu
v hlavě mám útulně vymeteno
kdy by si vzpomněl na splíny





Hesla 


Obsazeno ; kouzelné heslo dámské převlékárny na veřejném koupališti

Nevstupovat ; České dráhy, kancl celní kontroly na letišti

Neklepat ; čekárna na pracáku, u zubaře

...vsjo rovno

Vyčkávám příchodu zdravotní sestry, dopravní obsluhy, vyššího justičního úředníka, pověřené osoby, veřejného činitele.

Uvolňuji (se). Aby nebylo obsazeno.
Neťukám.
Neklepu.
Dokonce ani nešmejdím kolem dveří.

Tak snad až všichni přijdou
přivítají mě vřele.





***


Prázdný pokoj, já, techno a prochcaná postel.
Tak takhle začíná nový život.
Starý si nepamatuju. Zapomněla jsem ho.
Rozpustil se v ranní mlze a přetaženém nedospánku.

Žluté fleky na béžové matraci s krkolomným švédským jménem
se mi do ksichtu smějí
„párty tu měl každý, jen ty ne!“

Párty, noční život, vodivý tělo pohybující se na těžký přírazy
dunících repráků.
I aloe, co jsem ho zapomněla přesadit, na mě křičí,
že jsem looser.

Prázdný pokoj, techno a prochcaná postel.
A tví přátelé křtí první syny a opravují omítku
na otcovým baráku, pracují v Bruselu, ve fakultní nemocnici
u sv. Anny nebo se radují z koňader v krmítku.

A já
v prázdném pokoji, už asi osmým během pěti let
toužím se skamarádit aspoň s tím nejmenším žlutým flíčkem.

Pokorně k němu natahuji okousané prst
dotýkám se ho zlehka, jak mladé srnky
a kdy to půjde dobře,
do týdne si sáhnu i na ten velký.





***


Je to všechno dobře promyšlený obchod:
já si vezmu těsné šaty a umyju si vlasy
a projdu se chůzí napodobující pumu
kolem dvou tří podniků
a ty mi potom zavoláš, protože mi to slušelo.
Nebo si skutečně precizně namaluju linky na oční víčka
a budu pět a půl hodiny na baru
upíjet deci džusu
a ty mi ji pak zaplatíš a možná
že i dostanu šluka z tvojí dlouhé cigarety
jako prémii za vytrvalost.

Někdy to ale nevyjde
tenhle podomní prodej
tenhle obchod na korze
ten teleshopping libosti a rozjitřených citů.
Někdy máš moc práce
nebo služební cestu
nebo spanilou jízdu
nebo máš bolení ucha
nebo prostě jen tak spíš.

To jsem pak krásná
úplně zbytečně.





***


Je úplně zbytečné opakovat
že jsi první myšlenka se kterou vstávám
a poslední se kterou jdu spát.
Skutečně.
Dokonce jsem se i přestala modlit
nebo je to jen velmi nesoustředěná recitace,
kolovrátek vznosných vět,
zatímco plynou noční minuty
a každou chci co nejdříve zatratit
protože ji nevyplňuje tvůj hlas& dech& drobné vrásky& žíhaná kůže.
Skutečně.
Každou půl hodinu oběhnu po kružnici všech pocitů,
jak na ruském kole v Pratru,
co jsem znala tak důvěrně z okýnka autobusu nach Wien,
a vracím se na startovací čáru totální Posedlosti& Závislosti
s žaludkem na vodě
a s pocitem
že mám po tom kolotočování svět stále nohama vzhůru.





***


Kruhy pod očima jsou temnější než černá díra.
Padá do nich všechno hezký;
bílý struny nový kytary, lovesongy od Britney,
opilecký vyznání lásky a milostní loudění (neúspěšný)
taneční zábava a medový večery
namazaný na krajíc čerstvé veky.

Nemůžu spát, když tu nejsi
nemůžu spát, když jsi s někým jiným
nemůžu spát, když jsi se mnou
a je lhostejné, jak moc mě koušou chlupy tvý deky.
Co by se ještě mohlo vlézt do černé díry?

Peníze? Ty u nás dlouho nevydrží.
Nejčastěji je utrácíme za věci,
po kterých je aspoň na chvíli líp.
Úzkost? Má schopnost roztahovat se do nekonečna
z nějakýho důvodu jsem si ji vždy spojovala s noční oblohou-
tak v ní teď budu hledat souhvězdí ryb.





***


Bylo to klidné odpoledne
červencové slunce sem tam zastřel déšť
nedalo se dělat nic
jen srkat šalvějový nálev
a v holinkách čupět u keřů dědova angreštu
v dlaních mě škrábalo jeho trní
a pod vlhkými listy se schovávalo
pět bělásků.
Když někdo prohodil
že už nejsi sám
a snad že ta holka i trochu
dělá do umění
měl mi spadnout kámen ze srdce.
Odechla jsem si
trochu demonstrativně.
Ten angrešt už na vždycky bude chutnat jako popel.





***


Sháním kontakt na nějakýho urbanistu,
sociologa, odborníka přes kasty a společenské vrstvy,
aby mi objasnil,
proč se všichni nešťastní lidé
zdržují u nádraží.
A v tomhle městě jsou rovnou dvě,
tak blízko sobě
jen 17 minut chůze
skrz nabušenou výlohu
posledních sil, hltů na dně lahve,
kůrkách pizzy, jablečných jadérek z odhozených ohryzků.
To nejsou tváře Indiánů z Mayovek,
to je ošlehání  sluncem, větrem, nevyspáním,
pitkama toho nejlevnějšího čůča,
říznutého okenou.
To není zlý sen o igelitkách na zjizvených hlavách,
o jedovatých výparech
tvrdě vysomrované podvýživě
černajících končetinách.
To jsou tví bližní.
Nechceš je za sousedy.
Ani to cigárko pro ně nemáš.
Ani drobásky,
co by zazvonily na pár vteřin
jak zvonček šťastia.
Tohle je taky džob
práce jako každá jiná
divadýlko o umírajícím bratru v Košicích
o horečce, aspoň si koupit paralen!
Je třeba se rozdat hned na ve vstupní hale
a pak s nimi počkat na další vlak do Hameln.





***


Všechno se vrací
v kruhu, v oblouku, v elipse
možná že trochu komplikovaně
přes kopec, oklikou, vyhlídkovou trasou.
A pak jsme zas tady
ve výchozím bodě

-zaznívá uvítací tón-

Euforické chvění, návaly tepla
srdce tlukoucí jak křídla hřivnáče
chyceného pod skleněný zvon.

Miluji tě.

Už po čtvrté, po osmé, po dvacáté páté.
Zase.
Tak pateticky a neochvějně.
V téhle nejcennější vteřině

-poté sinusoida pouze klesá, deprimuje-

je zahrnuto tvé tloustnutí, chrápání, chlupy v nose,
paradentóza, krize identity, testosteronu i nevěra.

Ve stínu počátku stojí konec
s ránem přichází i příslib večera.

. . .

2/3 Bernardeta Babáková: Lidé v našem věku

neděle 28. července 2019

Přinášíme vám triptych básní od Bernardety Babákové (* 1994). První část měla název Biedermeier existenčního minima, druhá se jmenuje Lidé v našem věku. Autorka pochází z Lomničky u Tišnova na Brněnsku. Žije a pracuje v Brně, studuje právo a divadelní fakultu JAMU.





¨

















Lidé v našem věku


Zaspal jsi na první schůzku s mojí matkou
volala jsem Ti
oplakala displej telefonu.
Přijel jsi na kole
s kytkou od benzínky
v celofánu.

Co na to říct?
a co by tomu řekli lidé v našem věku?
Ti vstávají na čas
a řídí auta svých otců
a v létě jedou na dovolenou
do apartmánu.
Neusínají na rodinných obědech
a mluví hezky o dětech.
Nechodí na půlnoční s buchnou v kapse
neolizují skla zrcadel
jezdí na festivaly
s přívětivými jmény
- třeba Pohoda-
a vezmou si pod hlavu nafukovací polštářek.

Lidé v našem věku ještě nezačali šedivět
ale už začali chrápat
a taky trochu přibrali
nosí nové oblečení
nakupují ho o víkendech
společně s cornfleaky
a sedmičkou kvalitního vína

Lidé v našem totiž mají úroveň
stejně jako jejich kocovina.





Matka


To nemyslíš vážně.
To si ze mě děláš legraci.
To je jako vtip?
To je vrchol!
Ja tu jsem pro srandu králíkům
Já jsem jako hlásná trouba.
Kristova noho
Kristovy rány
Pro Krista
Pane Bože
Bože můj
Pane na nebi
Ach bože

V žádném případě
Ani za nic
Jen přes moji mrtvolu
Ne
Prostě ne
Protože jsem to řekla





Lékaři stále nemají


Lékaři stále neznají
účinný lék proti stáří.

Koupila jsem si aspoň
krém na vrásky
ten nejlevnější.

Nemrač se na mě
budeš ho potřebovat

Vrtíš hlavou, až vlasy lítají stranou
Ty totiž chceš, abych Tě viděla stárnout;
tukový vaky, vole, strie,
bradavice, hrb, skleróza,
hůlka, demence, atrofie

Asi podvědomě mi chystáš očistec
za to cos se mnou měl za mlada

Pohřební řeči
morbidní nálada-
Ptáš se- s neskrývaným odporem-
ty se snad bojíš smrti?

Mlčíme

Tak na co byl ten krém?





Dospělost


Nebyl to kupodivu jednorázový úkon
žádný čistý řez
nebo ta chvíle,
kdy odtruhješ náplast z napjaté kůže

Nebyl to kupodivu
ani ten okamžik
když jsem z večírku (dým&hlasitá hudba)
vrátila s kroužkem na prstě

-Ne.

Je to spíš líhnutí larvy v modu slow-motion
nejprve hlavička.
Kdy přijdeš, kde přespíš?
Nakonec se přestanu dovolovat docela.
Je mi svěřeno tolik důvěry, že můžu pěstovat orchideje
je mi jedno, co mám na sobě.
Nemusím se prosazovat, být vidět na fotkách, brát si slovo.
Je to ten moment teplých ponožek a nátělníku.
Vaření teplých obědů.
Čistění bot, záchodu, dokonce i štětky.
A touha pořídit si žehličku.
Za hudbu je nejlepší ticho.

Přestávám číst intelektuální literaturu.
Dokonce to přestávám i předstírat.

Tak někdy tady se to láme.
Ale velmi tiše,
asi jako když k zemi padá mlady strom.





***


Prosímtě slib mi,
že tohle nikdy neskončí
že mi srdce bude tlouct
jak o závod
až do nejdelší smrti.
Že se mi hrdlo stáhne
jak šněrovačka
a ta whisky v otlučený skleničce
nikdy nedojde dna.
Že ten barman
ve svetru po mámě
ze mě nespustí oči
až do soudnýho dne.
A naše ruce
se nám budou potit po hektolitrech
dokud se neproměníme v prach.
I s tím kolenem
můžeš o stůl klepat
do skonání věků,
jen když se zapřísaháš
že podivný pocit staženého žaludku
a mžitky za víčky
nedojdou konce.





***


Láska
se pro praktické účely definuje
jako společné čištění zubů,
konzumace veškerých pokrmů
Tvojí dětskou lžící, stovky hodiny
strávené pozorováním pravidelnosti Tvého dechu
a dvakrát tolik
naprosto promarněných chvil rozpomínání se na Tvé dlaně.

Člověk se neustále musí něčím otupovat.
To by svou produktivitou nezahltil
literární časopisy,
patentové úřady,
odevzdávárny průběžných domácích prací.
Aby nezabral
všechna místa v čítankách,
všechny sloupky v encyklopediích
(ano, i v té s názvem Soukromí vodních živočichů),
aby galerie nepraskaly ve švech
všemi těmi plátny a skulpturami,
aby se tiskařské stroje nezavařily
při zuřivém rozmnožování
všech mých přelomových myšlenek a objevů
oblbuji se tou naší láskou,
nejlepší zábavou
pro chudý.





***


Všechno bude fajn
dokonce už je-
dokud se usmíváš a říkáš, že to jde,
dokud domů píšeš jen dobré zprávy
a na fotkách všichni vypadají hezky,
dokud jíš vitamíny
a nepadá ti příliš mnoho vlasů,
dokud je všechno úhledně zarovnané,
poskládané na svém místě,
dokud bílé právo nezašedlo
a krajky se nezapraly,
na okraji vany není žádný vodní kámen
a všechno je hladké;
účes, podpaží, lýtka, stehna, tempo konverzace
jak vyšlehaný pudinkový krém.

Nikdo nemá hlad
nikomu se nechce spát
nikdo nemluví nahlas a sprostě,
všichni si kupují lístky do tramvaje
a nechávají spropitné.
Na ulici se nemusíme bát
žádných pořádkových služeb
žádných spoluobčanů s vlastní představou
o fungování světa
(ověřili si ji přece na základě tří na sobě nezávislých zdrojů fake news).
Opravdu všechno bude fajn-
dokonce už je.

Za oknem ve čtvrtém patře
rostou muškáty
a falešná naděje.





***


V říjnu jsem si povídala
s mámou celé odpoledne
a cestou na vlak
broukali jsme si s tátou do kroku.

Jinak nic.

Mluvím na africké fialky,
přerostly okraje kelímků od jogurtu,
jsou jedno ucho
a nejraději mají drby o mé nadřízené.

Břečťan popínavý (Hedera helix Linné)
je náročný posluchač
nejraději má spisy novoplatoniků,
jinak neroste.

Na muškáty se musí šeptat,
fíkovník slyší hlavně
na přímé přenosy techna z berlínských klubů

a já
už dlouho píšu otevřený dopis
Ústavu pro jazyk český,
aby zvážil znění definic vybraných rčení,
především tu, o mluvení do dubu
a o schopnosti slyšet trávu růst.





***


Srostli jsme v jedno,
je to tak.
Rozpustili jsme se jeden v druhém
jak kostka dačického cukru
(tvary bridže: piky, káry, herce)
ve vroucí vodě.

Je to samozřejmě sladké.

Tohle je svědectví
o naší nové identitě,
když jdu náhodou někam sama,
všichni si myslí,
že mě nikdy před tím neviděli.





***


...v novinách byla anketa;
ptali se významných osobností
co byste chtěli na svém pohřbu?

Zástup truchlících milenek
(říkají ti, co si o sobě myslí).
Zástupy věrných fanoušků
(říkají ti, co vyrostli na steroidech a dvoufázovém tréninku).
Zástupy vděčných studentů
(říkají ti s draze placenými tituly).
Pak taky:
Knociking on heavens door
a Mochumůrky bílé
katafalk
šampaňské s vodkou
hlavně ať na tryzně nikdo neblije
obleky
korzety
vtipného kněze
dekadentní eschatologie.

Muzikál
orchestr
striptérku
arsenik pod jazyk
dvě mince na víčka
(co když tam nikdo nečeká?)
konfety na rakev
obrázky svatých do hrobu-
jak jsou ty významné osobnosti profánní
v posledních věcech člověka.

. . .

1/3 Bernardeta Babáková: Biedermeier existenčního minima

neděle 21. července 2019

Přinášíme vám další triptych básní, tentokrát od Bernardety Babákové (* 1994). První část má název Biedermeier existenčního minima. Autorka pochází z Lomničky u Tišnova na Brněnsku. Žije a pracuje v Brně, studuje právo a divadelní fakultu JAMU.
























Biedermeier existenčního minima


Doma
to je jeden pokoj
jedno okno
s parapetem, bez záclony.
Plazí se pod ním tencí hadi
lezavého chladu.

Doma
jsou dva tchýniny jazyky
spousta okrasného plevele
a břečťan, který se od fotky Godarda,
přišpendlené hlavou dolů
popíná a plazí k tvému stolu.

Doma
je zima a jinovatka
na tepichu po dědovi
se štěpy
cikánský kosti v levý noze.

Doma
je osm klasicistních map
a čtyři zdi vybílené vápnem
až na strop
na ten jsme nedosáhli
zůstane pokryt zažloutlými fleky.

Doma
jsou obrázky
uchycené na rožky izolepy
a jedno mátové povlečení
zelená uklidňuje
krabička s náprstky
a jehly
(ty, se kterýma se pouze šije).

Doma
je ticho (ahoj básníku!)
když nevrní procesor
a budíky dám spinkat
do krabice s mým spodním prádlem
(ve 4:30 stejně bereš za kliku).

Doma
je výhrůžka
že právě tady už nám musí být blaze.

Doma
je papírový lustr
a hnědý lino na podlaze.

Doma je prach
doma je vlhko
doma je suchá palma
děravé boty, liché ponožky, prachová peřina

Doma je biedermeier existenčního minima.





...Buď si naprosto jistý


Až mě zas najdeš
na prahu bytu
a budu vonět po jehličí
(přitom to byl jen Gin Gordons),
až tě v proudu řečí oslovím
Jirko nebo Ivánku,
až se rozpláču
prakticky neutěšitelně
nad tvojí horečkou a vlastní bezmocí,
až přijdu z večírku
s cizí rtěnkou na tváři
nebo s telefonním číslem
napsaným na předloktí,
nebo příjdu až za dva dny
nebo ráno vyrukuju s tím,
že ti musím něco říct,
buď jsi naprosto jistý
že jsem jen
napsala další báseň o Tobě





Osm a půl


Osma a půl
řekli
dvě číslovky, jedna spojka.
Klauni?
Leda tak namalovaní na zdi
Cirkus?
Kolem půl druhé
spíš už jen pojízdný zvěřinec.
Kývla jsem
a myslela na Mastroianniho
zatímco jsem fasovala zástěru
a doporučení inspekci říkat
že já nic, já jen na zácviku.

Osm a půl
a prý občas jsou i zbytky z rautů.





Síla Gravitace


Nejím.
Nechávám to Tobě.
Věřím
totiž v sílu gravitace.

A když dostatečně zprůhledním
a ty v duchu kvadratické funkce
zmohutníš,
přitáhneš si mě
za každé situace
(i proti mé/proti tvé vůli).

Už rok a půl v kuse ti vařím,
podstrojuju
vychystávám
a sama jen obsah talíře
přeskupuji lžící.

Přidej si
když to nevyjde,
zkusíme to ještě na Měsíci. 





***


Ema B. ve mně už zase brečí řeku,
sníc o pyžamu
manželovi
zmrzlině značky Manhattan
kapuci s ouškama
iniciálech D.G. na triku;
a venku zatím umírá příroda
koalí mláďata
oběti válečného konfliktu.

Některý věci
si nechci pamatovat,
aby se tu chvilku před smrtí
nepřehnal shitstorm zase znova.

Takhle na konci tunelu
bude jen kdosi volat
Nazdar! Další Bovaryová!





***


Je úterý, dnes se mnou mluvil
jenom výtah.
Zarytě mlčím mezi dlažební kostky
ulice plné lidí
ostřím
na zapadlé střepy, holubí peří
hrudky štěrku a žvýkací gumy
a nasávám
tu jedinečnou vůni dívčích vlasů
asi do dvanácti let
ten důkladný poměr
mezi dětským pižmem
a vypocenou cukrovou vatou
zajídanou lékořicovými suky.

Jsem dojatá,
jak - kdy naposledy?-
před pěti lety,
když děda zahrabal
mrtvou fenu
a pak v mléku
rozmočil trochu vánočky
a krmil tím plačící štěně
a trochu ujídal.

V horkém suchém dni
mi za krk padaly
nahnilé meruňky
a já se nemohla rozhodnout,
jestli chci být
štěnětem
dědou
nebo mrtvou fenou.
. . .

3/3 Dalibor Maňas: Epigramy

neděle 14. července 2019

Přinášíme vám třetí díl na sobě nezávislého a nesouvisejícího poetického triptychu básníka Dalibora Maňase (* 1966). Jeho název je Epigramy. Předchozí části se jmenují Nic a Pes. Dalibor Maňas je básník, hudebník a publicista spojený se sdružením Vítrholc od počátku jeho vzniku.




















***


Příběhy
na ty se život
nedělí
Nikdo je nevydrží
tak dlouho poslouchat





***


Kdo má v hlavě
knihovnu
musí půjčovat
příběhy





***


Fascinujte
prázdno
Budete mít
klid





***


Kdo neřekl
dál
Ten už
zapomněl





***


Kdo neřekl
dále
prostě jen
neotevřel dveře





***


Stačí být
v každém okamžiku
připravený na cokoliv
Nejvíc
tím pádem
asi nebýt





***


Život je dobrý,
když tě nestresuje.
Nemusíš být kosmonaut,
aby ses v tom vzduchoprázdnu
cítil výborně.





***


A nikdy
neptal se nikdo
po čem je žízeň
a po kolik hlad





***


Věci se nedějí,
protože my
tak důležitý
nikdo není

Věci se dějí
protože jsou samy





***


Na sluneční hodiny
a na zeď
nelze ve tmě spoléhat

Zeď zkouší zem
ale nechává ty hodiny
bez světla, ve stínu
tupě stát...





***


Na zahradě
přistály marťanské koráby
Vypadaly, že je někdo koupil!
Jsou menší
než si všichni mysleli…





***


Někdo chodí k psychologovi
jiný vypráví o životě po hospodách
těžké je přilnout k všednosti
a vzývat nudná odpoledne
kdesi v prdeli
když žádná kosmická loď
na obzoru nepřistává





***


Umřelo morče,
už chtělo mluvit.
Tak to s morčaty bývá.
Ale jaká síla
dělá z člověka vola?





***


Jíš a piješ, spíš.
To jsou ty tvé okamžiky.
Jediné šance,
když vyhrát není co.





***


Houbař
spíš zubař
ohnutý nad souším
hledá v lese kazy





***


Její oči
Její srst
všude kolem kopyt





***


Pokaždé to může být
jiná strategie
váží moc, kolos
co se splaší
a pak neuhýbá...





***


Srst hebkou
barvu měnící
kůži jak počasí
zrovna velí

pot je jak žiletka
řízne a zavoní
když pod sedlem
kopyta nezvedá...





***


Mít srdce
a plíce koně,
šlo by si
nasadit
psí hlavu





***


Tak vzdáleně
a prudce
se přihlásilo
slunce





***


Zkurvený bláto
zasraný listí
vymrdaný listopad





***


Nepouštět zimu domů
tu a tam spadlý list,
pavoukům plytkých hrobů
z jejich vláken záclony
Za oknem dobře
v pohovce měkčeji
ty vydýchané stěny
působí tepleji





***


A když zahřmí
nemusí přijít bouřka
Blýská se, neprší
Den, dva
Napětí, dusno





***


Po zimě les jak zametený
slehlá tráva
roští a keře bez listí
Les pářou kroky
mlčky k městu
neděli co neděli...

(Karlovi Škrabalovi a Jardovi Škvarnovi)





***


Za okny zmrzlé stromy
pavučiny větví
protože rychlost
proti síle marnosti
nedokáže nic





***


Polehávání v posteli
většinou končí
představami
o lepší budoucnosti
pro kosti





***


Je fajn
užívat léků
Vzít ibalgin
když záda
Nežít jen
ze vzduchu





***


Řekni ráno moderátorce
že se v zrcadle
nevyznáš
a v noci
že se v něm
zas nepoznáváš





***


Aby se člověk
poznal
musí přijít porážka
je pak jedno
kdo byl
hodný
anebo zlý!





***


Za zelenou zónou
někdejší je chlad
i to po čem prahneme
i tma po rybách





***


Všichni se rozeběhli
na opačné strany
a život je tvrdošíjně vrací
tam, kde už
dávno nic není...





***


Všude, kam jsme přišli,
jsme slušně pozdravili...
Včetně postvirtuální
reality





***


Sex
zdravý pohyb
hlad
někdy vášeň
Komunikace
často i za pomoci
prázdných slov
Kytka, co roste
i když se nezalévá





***


Rozložité staré domy
zbytečně nikdo neopravuje
Každý byt až k sousedům
vysoké stropy
Dlouhé chodby
a na konci...





***


Třeba třikrát po ránu
nirvána
v bílé keramice
když tělo zmáhá
únavu





***


Vymalováno
Sníh nebyl
Stisků rukou letos
kupodivu nejvíc
Plánujeme
a stárneme rychleji
než bychom chtěli





***


Tropy nejen v Polabí
noci s cikádami
obloha stříbrných rojů
zatímco život
je samá čára
a čekání na slovesa





***


Není energie
a vztek jen zběsilá jiskra
kope
nefunkční výboje

Cesta zpátky
bude složitá
když není směr
ztrácíš sám sebe





***


Nový operační systém
staří přátelé i zlozvyky,
prázdný disk
dobrodružství s médii
které nekomunikují





***


Letní moudré večery
pod lípou
s bílým vínem a hvězdami
cigareta
plná myšlenek





***


Právo se bouřit
zformulovat to
rytmicky rozčlenit
okořenit poetickou figurou
pryč s cenzory a policajty!





***


Pomalu si sedá
krátkou sukni
pod ní nahá
stehna postříkaná
vlhká kunda
nabubřelý poštěvák





***


Je zima.
Trvá už dlouho.
Dlouhé léto
- podzim jako by nebyl.
Mezitím nic.
Místo klidu.





***


Nádraží,
špinavý vestibul u pokladen,
omrzlí bezdomovci s modřinami,
svačiny na cestu vlakem,
občas jen láhev piva.





***


Uklidil, vyžehlil prádlo.
Ostříhal si levou nohu,
pravá musela počkat.
V životě to někdy jinak nejde.
Všechny nehty
nemusí být
stejně dlouhé.





***


V domě na kopci
pouštějí cizince
jen na dobré slovo
každá bolest
má svůj počátek
i konec





***


Proč světlo poznání
nepadne do řádku neoraných,
kde jako potkani
zatloukají čas...





***


Sám
ale jen mezi nimi
Dobro pro ně
nemít v sobě
i když oni
jak mlýnské kameny
jeden o druhého...

V lidech
Ne mezi nimi





***


Dívej vole
to je síla
i na stromy
už je zima





***


Víra
že se někdo
do vkusu trefí
kdo dává
cítí to

Každý je
kouzelník





***


Měsíce vaří
furt stejnou polévku
bez ódy na místo
kde v hrncích se vzteká






***


Kapačky slov
vyprahlým básníkům
...mluví, mluví
ale duše v nich spí





***


Bydlet ve špajzu
v krabici od banánů
a poslouchat
banánový underground





. . .

2/3 Dalibor Maňas: Pes

neděle 7. července 2019

Přinášíme druhý díl na sobě nezávislého a nesouvisejícího poetického triptychu básníka Dalibora Maňase (* 1966). Název této části je Pes. Předchozí část se jmenuje Nic, následující nese název Epigramy, tu vám přineseme příští neděli. Dalibor Maňas je básník, hudebník a publicista spojený se sdružením Vítrholc od počátku jeho vzniku. Dalibor Maňas měl dlouhá léta nalezenou fenku křížence teriéra jménem Týna, nyní má fenu Welsh Corgi jménem Hrozna.


Fota: Dalibor Maňas s Hroznou (vlevo) a Týnou (vpravo)












***


To že máš
dvě nohy
ještě neznamená
že ten pes
u nich
ti patří





***


Pes
který má košík,
nekouše





***


Mít ten čas
co má ten pes





***


Dítě pod stolem
v hospodě
spát nemůže
Psovi to nevadí





***


Pejskařova smrt
je díra
v igelitovém pytlíku





***


Pes chroupá granule
a neposlouchá,
co se kolem děje.
Neví, kolik má let.
Dívá se na televizi,
spí nebo jí.
Buď je ve stresu,
nebo se nudí. 





***


Nemluví o tom spolu.
Člověk a pes.





***


Když máte
pěkné štěně
a spěcháte
dejte ho raději venku
do psí bedny





***


Když máte psa
všude jsou
hovna





***


Šelmí zpravodaj
je důkazem toho
že se v přírodě
něco děje

Naštěstí
ne na naší
štěněčí stezce





***


Když máte psa
Nemáte problémy





***


Pes
Procházky





***


Kvůli němu
se psa nevzdala
Kvůli sobě
si nedělala starosti
Otevřeli si účet na emoce
v jedné bance





***


Rozbitý svět
utrápeně
se opakuje
Lidi si pořizují psy
i když jim
už třeba
někdy umřeli

Jsou jiní
než lidi





***


…třeba v tom
psím nebi
jí jenom klobásky…





***


Sedí na pohovce.
Je to psí trůn.
Dívá se na obrazovku počítače
Chroupá granule.

Jsme roztrkaní
do jiných světových stran.
To ten vítr.
Pes a člověk





***


Psům člověk
věnuje pozornost
když zaútočí:

pitbul zápasník a gauner,
doga mafián,
vlčák punkáč a pohraničník,
ořech užitečný na drogy,
retrívr hipíků
a pudl buzen.





***


Po ulici s paničkou
poslušně pochoduje
Jde pomalu
všechno registruje






***


Pes
je mantra
„Dva dospělí
a pes“

Dášenka
pro pokročilé
Povely jako zuby
noha

Naučit psa
chodit do práce

Zevlovat po kavárnách
pes leží pod stolkem
Lidi ho obdivují

Neštěkat na vernisážích
a křtech
Nevýt na koncertech
Nelízat herce
Nechcat na sochy





***


I malý pes
začne jednou štěkat





***


Když se cílem života
stává spokojené
unavené štěně...

Utahaný člověk
může začít
pracovat





Psí štěstí


Když pes
štěká
že máte jít spát





Pejskařská neřest


Vedu štěně
a úhlopříčně přes ulici
fenka, která napadá feny

Panička se zastaví a čeká
Štěně si lehne
štěká
Nedá se odtáhnout
Chce si hrát

Nejhorší je pak
když vám
ten pejskař
říká, co máte dělat

. . .

1/3 Dalibor Maňas: Nic

neděle 30. června 2019

Přinášíme vám první díl na sobě nezávislého a nesouvisejícího poetického triptychu básníka Dalibora Maňase (* 1966). Jeho název je Nic. Další části se jmenují Pes a Epigramy, ty vám přineseme v následujících nedělích. Dalibor Maňas je básník, hudebník a publicista spojený se sdružením Vítrholc od počátku jeho vzniku. 


(Foto: Karel Škrabal)























***


Jak vypadá nic?

Že se to
už nikdy
ničemu
nepodobá…





Ničemu 


Nikdy mi neříkej
co a jak
mám dělat

Nic

Klidně
ať ti připadám
jako nihilista

Nic

Nikdy už se nedej
ničím překvapit

Nic

Ničemu
se už nediv

Nic





Nic


Když padaly
Perseidy...
Co sis přál?

Nic

Já jsem to
nestihl





***


Když se motáš
rozbitým autem
kolem Poličky
usrkneš

To je paráda

I hezké věci
jsou ale
někdy
nic





***


Do lesa mohou
jen ti, co se ztiší

Mlčí a pozorují...

Dávat všemu
smysl
je cesta

Člověk to nepřetlačí
pokud je vůle
bez ducha...

Ztišit se

Naše spása
je zas nic!





***


Dusno. Napětí...
Ale víc?
Klid a nic

Jako nástupiště

Děje se
jen to,
co se má dít

Moje nic je teď
zbavovat se věcí,
o které se člověk
zbytečně stará...





***


Nic se nedá najít
ani hledat
Musí jen tak
Samo...

Nic není kalkul
ani chtění,
ani plány,
ani snění...

Prostě jen tak

- samo od sebe





***


Stačí chvíli
pozorovat
lidi kolem

Znejistí

Vnímat jak každý
vidí jen sám sebe

prkotina spustí
melu
nespravedlností…

Těch osudů
Těch možností

Raději
nechtít
nic





***


Pokud je zen
obrana...
pak je napětí
nástupiště

- ke klidu

Branou
té cesty
dobrem...

Ale i když
to vypukne
vyplatí se
nechtít nic





Všechno bude


Klid
Ono to přijde
Vždycky to chodí

Všechno se opakuje

Ve vlnách
vrací se
zlo

Je to tak spravedlivé,
když se daří
není to navždy
a pravidlo "na piču"
diktuje
životu
řád

Ono to přijde
Vždycky to chodí
Když se vzdychá

Přijde to

Ve vlnách
vrací se to

Jenže ani tehdy
nemá smysl
klást odpor
nebo se o pravdu
přetahovat

To unaví vola

Když se tedy
všechno opakuje
není to jednoduché?

Všechno bude!

Ono to přijde

Vždycky to chodí

Všechno se opakuje

. . .

Monika Tintěrová: Starý paní mají v ústech porcelán

neděle 23. června 2019

Nedělní chvilka poezieCZ přináší básně Moniky Tintěrové (* 1991), která o sobě říká: "Moje kořeny jsou na Moravě, avšak boty mám ze svých toulek už dost prošlapané. Ráda hladím kočičí hřbety, piji černočernou kávu a chodím městem a lesem. Došla jsem až do Jeruzaléma, kde jsem začala hrát divadlo." Monika Tintěrová je hebraistkou, antropoložkou, herečkou. V současnosti připravuje povídkový debut. "Odmítám zatvrzelost srdcí a konvence. Těžko se mi žije bez slunce." 


Tento blok poezie se skládá ze dvou částí, první jsou básně z let 2017 až 2019, druhá část je z cyklu Odcházení MT.



















Rodinná oslava


Na rodinné oslavě
upadává vajíčko z chlebíčku a vlašák od huby.

Jo, budou Vánoce a
sousedi mají nemocnou babičku a to jejich děcko,

to je fracek.

Informace tečou proudem jak líh do krku - na zdraví.

Z pokoje se ozývají
první sprostý vtipy

a
řev - prosím, neříkej to! - spojenectví stokrát stvrzený a stokrát porušený.

Co se v mládí naučíme opakujeme do zblbnutí.

A tobě je milo v cizím dětským pokoji, s dítětem úplně
nepatřičným a nepříbuzným,
protože tu omylem

nejsi sama.
Každej se věnujete svýmu odposlouchávání ostatních

návodů na život
po svým.
Když se ho zeptáš, co dělá s tím legem řekne:
prostě
něco

to
bude,
tak se
to pozná.

Vyčkáváte oba.
Ale pak se zvedne.
Někdy to pozná jen jeden.





12/12/12


v kabince na záchodě
si někdo přál být myšlenkou.

A někdo jiný po mně chtěl:

Call your mother and tell her that you love her,
because you are the only person who knows how her heart beats from inside.

Toho i toho bylo na mě moc. Protože na myšlenky nemyslím.

A matčin tlukot si nepamatuju.

Trochu mi bylo líto,
že nemám takový odhodlání a sloní paměť.

Chtěla jsem se zhlédnout v zrcadle a pohledem nahmatat aspoň ty vidtelný kontury myšlenky na
matku.
Ale místo sebe na mě zíral imperativ

You,
look always right !

A tak k tomu dál už nic neřeknu.





2/11/18


Na Dušičky
jsme pily víno.
Náš hrob se vzdouval
a k čemu jsou svíčky na baterky, na to jsme nepřišly ani po dvou lahvích.

Na dortu se scvrkávaly jabka
jako tvoje tvář,

na které jsou meandry života vyvrásněný.
A hezký na něm bylo
už jen to listí

břízky ze hřbitova, nasypaný v krabici, jen tak
pro srandu

a Památku zesnulých lásek a vztahů
a tvejch narozenin, který už jsou

pro mě passé.

Ale stejně,
byl ten den, byl.
A víme o sobě.





Vlakem


Ve vlaku může vzniknout spoustu věcí, celá řada,
vyplněný tajenky
děti

orgastický setkání
opruzeniny
zpocený záda
jednoznačně daný odpovědi na svět, když je ti zakázaný kopat do sedačky, „protože pán spinká,
víš?“ nesmazatelný obrazy

zase těch polí a zase nebe
a zase balíků

A nebo
to můžeš všechno prospat.





Rádio 1


do rádia volala paní Květa z Vysočiny. Prosila o společnou modlitbu:
1 Otčenáš
a

2 zdrávasi.

Někdy to naše mluvení k Pánu Bohu chceme slyšet nahlas
a se svědky,
aby to nebylo tak jednostranný,

aby se aspoň v ozvěně v kuchyni ze starýho rádia
ozývala naše víra,
že jsme slyšeni.

A pak volal ještě pan David,
na konci se omluvil, že to zkazil, protože měl trochu trému.
doufám, že i s tím se počítá.





I.


u kuchyňskýho stolu
drobil jsi na bílej ubrus
skvrnitej
chleba z místního bistra.

Tam, v tom vnitrozemí
mezi kopcem a lesama
jsi mi mezi medem a horčicí
vyprávěl
o Báře
se kterou jste se bavili tím, že
jste procházeli společný facebookový známý
i ty cizí lidský žádosti.

My dva, řekls a zakousnul ses do párku,
jsme prej každej z jiný bubliny





II.


na lesní cestě
za zvuku našich
bot v jehličí a větvičkách
říkal jsi,
že do jedný básně se
nebe
lítost
a bolest nevejde,
že toho je na ni moc.

Mlčela jsem,
protože všechno z toho jsem cítila
a cítit
bylo taky moc.





III.


Někde mezi druhou skleničkou
a panákem jsme otvírákem
na konzervy načínali minulý vztahy.

Měla jsem pocit, že mě ty rybí kosti pomletý
s hezkýma vzpomínkama dohromady
propíchnou hrdlo

a navrhuju teda, je příště radši zašpuntovat
do tý vypitý vinný láhve
a poslat k vodě.





Rozvažuju


Rozvažuju
každý slovo
na misce vah:
to dobrý doleva
od srdce,
to pravý
se tíhou nezvedlo země,
leží tam
a já ho rozvažuju.





***


Za oknem
Za oknem mám zelenej igelit
přišli dělníci a přibyl tam
asi místo omítky,
co ji strhli dolů
není už teď možný
se ani projít,
po tom lešení,
co tam je už odpředtím.

Žádný velký možnosti
tu nezůstaly
jen nezbytnej kyslík
se sem nějak vždycky dostane.
Ne vždycky to pomáhá.





***


Všechno mi přijde milý a nevrásčitý
tady v těch zelenejch
loukách a lesích
autobusy, co v půl druhý vyplivujou školáky
na náměstí,
kde zvoní kaplička
a voní posekaná předzahrádka
paní ve s fialovým přelivem ve spodním prádle
s talířem buchet
a slunko do zad
a řeka taky
a ty taky_
ale že ne
mě to vodsaď pryč
jen to povidlo,
ta povidla,
na hubě
vezu si s sebou ku Praze

protože můžu
mohla bych být
tou tváří s celulitidou
na stechnech a chuchvalcem
křečových žil
a paní z pekárny
a slepice
tak strašně můžu
až se to nedá vydržet,
tyhle neomalený možnosti.





Odcházení MT






Hrnek


V bílým oprýskaným hrnku
s červeným florálním motivem byly každej večer odložený tvoje zuby,
když už je nebylo potřeba
na chleba
ani vítání nedělních hostů.

Když mi bylo pět,
děsily mě
když deset,
dloubala jsem do nich lžičkou a pozorovala, jak se nestrávený drobky dne mísí s vodou,

když patnáct, styděla jsem se.

Teď máš všechny zuby pohromadě
ve dne v noci.

Ale já se nemůžu ubránit pocitu, že život byl míň bezzubej,
když ty bílý hory z porcelánu zasazený do narůžovělý půdy

na noc zapadaly do zkalený tůně a když ten sériově vyrobenej hrnek z ČSSR ještě nebyl
na dně

jedné z mých krabic po tobě.





Bílá

26/11/18, vlak Brno-Praha, 23:05


zhublas
o další tři kila.

Tvoje tělo
se den po dni
nechává pohlcovat
bílou
přikrývkou, polštářem a prostěradlem.
Průhlední.

Poprvé jsem dnes viděla
Tvoje nahé nohy, odkrvené,
chodidla byla tak úzká,
že už by se určitě vlezla do černých polobotek.

Úzkostně jsi žmoulala
kus látky, až byla jako
drobenka na meruňkovým táči.

Čekám, až umřeš,
a stydím se na to čekat.

Až jednou přijdu
a z postele už bude koukat
jenom ruka, nebo rameno.
Až Tě ta bílá
zcela pohltí.

Zatím seš tam jen jednou nohou
ale kterou,
když jsem ti na obě dnes
tak hmatatelně navlíkala ponožky
s tvýma iniciálama
M.T.,
aby ses neztratila,
nemám jasno.

„Mám tu hlavu nějakou špatnou.“
„Ale to nevadí, babi.“
„Né, když to nevadí Pánu Bohu – “,
když ne mu,
tak mně ano.

Ale to Ti neřeknu,
bojím se, že by tě
postel sežrala
tou drzostí
o trochu dřív.

Radši tě chytnu za ruku,
abych s ní kdyžtak,
mohla aspoň chvíli zápasit.

„A Ty seš Miluška, že?
Ty seš hezká.“
Nejsem.
„Ale já jsem obědvala. Svíčkovou a knedle.“
Průhledný.
2 modrý tůně se mi vysmívají,
ale 2 úzký přímky neřeknou nic.

Čekám, až si začneme říkat pravdu,
když ne mu,
tak mně ano.





Dřevník

8.12.2018, Svitávka


Tak dneska
se to stalo.

Dřevník tvýho domu
byl srovnanej
se zemí.

A na dvoře se usebíral
cizí pes,
bílej, malej, na vysoké noze
opatřenej vodítkem,
nepříjemnej jak zbíječka rozetínající kus domu vpůl
osmé ráno.

A bylo to celý nepatřičný.
Ty ležíš pár metrů
od toho nesrovnanýho dřeva
úhledně poskládaná
jako na zimu,
každej kloub a kost,
jeden po druhým
na kusu polohovatelnýho prkna
pod bílou peřinou,
spořádaná,
v pořádku.

Všichni jsme,
ale stojí to za hovno.





Možná


Možná, že se mi to jenom zdá,
možná jenom proto, aby se v tomhle zamrzlým obraze něco pohnulo.

Možná, že proto jsem tě z kuchyně od remosky
přemístila sem.

A až bude tát, uvidím úplně normálně
zase mokrý prádlo na zeleným věšáku na zahradě
vztyčený
jak bílá vlajka míru.

Možná, že pak mi dojde, že je to smyšlený
příměří
to něco,
co mi teď uniká.

Jak pára od úst v nehybným obraze
domova,
když beru za kliku pokoje číslo 204.





Starý paní mají v ústech porcelán


Starý paní mají v ústech porcelán
a když mluví,
slyšíš jak jeden střípek ťuká o druhej

starý paní mají v ústech porcelán
a taky ve skleněných vitrínách
duhovej
s růžema
ladící s jejich stářím

starý paní mají v ústech porcelán
a v noci prázdnou výlohu,
na tu teď myslím nejvíc,
protože nevím kam ten,
co patřil tobě
jenom dát.





Není mi jasný,
kam zmizely meruňkový kompoty

15/2/19


Chodila jsem pro ně každou neděli do špajzky,
každej rok zavařená nová dávka
těch stejnejch meruněk.

sladko ve vzduchu,
teplo v kuchyni,
když jsi je mnula mezi prstama
a zbavovala je pecky
jak problémy
padaly do bílýho koše
těch neustále samozvanejch davů lidí,
když jsi vypeckovávala jejich duše
smíchem a černým kafem.

Nikdy mě nenapadlo, že z nich mohl vyrůst strom.

Pak je začaly střídat plechovky broskví,
to už jsi do schodů chodila v předklonu
a dveře zamykala čím dál častěji
a já si ničeho nevšimla
ani trochu.

A až dneska, když jsem příborákem klepala do víka
kupovanejch meruněk a víko luplo
došlo mi, že mi vůbec není jasný,
kam zmizely poslední meruňkový kompoty,
když vyklízeli dům.

Jestli je tam nechali těm novým
hostům, těm, kterým už z duše
nikdy nic nevyloupneš

a jestli jednou v červenci
na té náhle cizí zahradě spatřím
meruňkovej sad
nebo jenom prázdný skleněný zavařovačky

aspoň ty
že by mi to vyjasnily.





Už mě trochu unavuje

17/2/19


pořád ti psát tyhle milostný dopisy
a zároveň si je vyrývat do paměti
jak novou kérku do kůže,
kterou se před tebou bojím ukázat doteď.

A tak ten šípek, co mám na tvoji paměť na ruce
nikdy neuvidíš.

Stejně jako už nikdy
neupečeš bábovku
nevyžehlíš džíny na puky
nedáš mi horkou láhev do noh před spaním
nebudeš se smát do tří do rána a pak si to vyčítat

Proto už mě to unavuje –
jak láska k padlýmu, jehož památku mladá vdova oprašuje roztrhaným bílým kapesníkem –
protože ty jsi nepadla, ty jsi pořád tady,
unavená a dočista nepamětná
a tak já ji teď musím mít za nás za obě,
abych věděla, že jsi tu byla,
že jsem to zažila, že mi nezmizíš, že tě nezapomenu,
když budu žít
dál.

Ale už mě to trochu unavuje.
Takže kdyby ti to nevadilo,
lehnu si na postel vedle tebe,
vyhrnu si rukávy a budu ti vyprávět,
jak jsme se jednou smály tomu, co říkali v noční lince na Proglase.
Ale slib mi, že tě tím neunavím a že si to budeš pamatovat.





8/4


Pořád se mě ptáš, co mi nabídneš k jídlu
a kdo jsem, babi?
Nevím
a kdo jsi, ty?
nevíš.

Ale já jo,
takže jestli to chceš vědět,
dám si: mrkvovou polívku a ořechový rohlíky
MT
a sobotu podvečer v létě,
ptáci za oknem
i uvnitř
a Ty, kontrolující všechny z trojúhelníkově vykrojené záclony
za oknem.

A nemusíš nic vědět,
smát se,
slibovat
ženicha za rohem
a pán Bůh, že se postará.
Postačí, když nebudeš mít 40 kilo
a blbou polohovací postel
a vědět, aspoň jeden pitomej recept
a pak tě nechám
prospat dny
a pít čaj s brčkem
a nebudu se tě ptát,
co si dáš k jídlu.

. . .

Vlado Šimek: Každý nesie tú svoju prehru hlboko vo svojom srdci

neděle 16. června 2019

Vlado Šimek (* 1982) vydal tři sbírky: Spam a iné, Modlitba za Felvidék a Manželská poézia. Všechny tři vyšly v Nakladatelství Petr Štengl. Tu poslední napsal společně s manželkou Ivonou Pekárkovou. Následující básně jsou z jeho nejnovější tvorby.


(Foto: Richard Lutzbauer)























ročník ´82


marika facebookovala
marika pozerala youtube
ale inak to bola stará škola
verila v lásku ľudí rozdielneho pohlavia
v manželstvo
a v učenie jaroslava dušeka

jednoducho
priemerná žena
medzi priemernými ženami
čo sa snaží zachrániť diskutérov
pred nesprávnymi názormi
prinášať lásku cez motivačné citáty
pokoj cez poéziu

učila
nemať predsudky voči ľuďom
s podobnými názormi
a byť vždy za každých okolností
sám sebou

a potom
jedného dňa
dňa rovnakého ako iné dni

poznáte to



II.


a ja odvtedy premýšľam



III.


režim si pýta ďalšie a ďalšie obete
poslední odporcovia sú vymazávaní
disidenti sú demoralizovaní
cenzori uťahujú slučky okolo našich krkov
prestávame dýchať
a prichádzame o posledné zvyšky dôstojnosti
odpor je nemožný
namiesto v jáchymove končíme ponížení
na pochybných stránkach
bez možnosti čokoľvek komentovať

niet rozdielu

som ročník ´82
som z poslednej generácie
ľudí čo zažili komunizmus
viem o čom hovorím





život je otázkou priorít


ak prestaneš fajčiť
budeš môcť ísť na dovolenku aj tento rok
potom už ide len o to
zvoliť si priority

to znamená:

keď prestaneš piť po krčmách
doma vynecháš  značkový alkohol
a  zubára
budete si môcť dovoliť
all inclusive v turecku
grécku alebo bulharsku
/o egypt nestojíš/

ak prestaneš piť úplne
povieš nie fitku
a skutočné pracie prostriedky
a pochutiny
vymeníš za tie z lidlu
môžete uvažovať aj o maldivách

ak sa vzdáš
sladkostí
druhej vrstvy toaletného papiera
a nákup oblečenia deleguješ
na rodinných príslušníkov
alebo bohatších kamošov
tvoja rodina si bude môcť vybrať z ponuky
fakultatívnych výletov
alebo sa rozhodnúť o ceste
prvou triedou

kapitalizmus ti ponúka možnosti
neviditeľná ruka trhu
si však žiada obete
je na tebe ktorou cestou sa vydáš





súdny človek


súdny človek mi dá za pravdu
že kým
ostatné rasy
a ženy nerobili nič zvláštne
tak bieli muži sypali do vody fluór
a do očkovacích látok
pridávali ortuť
aby sme mali autistické deti
a mohli nás ovládať

potom
vymysleli banky
úžeru hladomor
richarda sulíka
a aby to mali na koho hodiť
tak aj
židov
a spojené štáty americké

súdny človek
si uvedomuje
že to bieli muži
spôsobili pád dvojičiek
nadhodnotili počet obetí
holokaustu
zatajili pravdu o ufo
a liečení rakoviny
že
vytvorili
bilderberg
slobodomurárov
farmalobby
mémy
zrušili komunizmus
zaviedli facebook
a ovládli
väčšinu svetového bohatstva

je treba si otvorene
povedať
že biely bol
adolf hitler
mussolini stalin
havel aj kiska

a preto
súdny človek mi dá iste za pravdu
že niečo nie je v poriadku
ak zo 130 detí
narodených v bratislave
za posledný týždeň
je až 126 bielych
a žiadne z nich
nie je borisa kollára





stará škola


ráno vstaneš
uvaríš si kafe
zapneš správy
zapneš facebook
zapneš youtube
kukneš ako hral slovan
ako dopadli naši v nhl
prescrolluješ influencerov
niečo lajkneš
niečomu dáš srdiečko

tento deň ťa nenasralo nič
si len trochu melancholický
ako každý normálny človek
v normálny deň
keď sa chystá do práce
a rozmýšľa o svete
tak dlho až pochopí že sa stratil

sjw  lgbtiq thor steinar
utečenci soros
chemtrails farmalobby
neomarxizmus
a ďalšie izmy
a ďalšie nezmyselné škatuľky

dobre už bolo

starý poctivý rasizmus
nenávisť k židom
a cigánom
do walkmanu orlík
a všetko bolo jasné

stále si melancholický

nik z mladých si už dnes
nespomenie na čechov a maďarov





o zabíjaní


kedysi sme vedeli týrať zvieratá
bolo normálne:
sekať hlavy lúčnym koníkom
napichovať ich na šipky
a šipkou jeb do dverí
alebo zobrať mačku
a aj mačkou jeb do dverí
zabiť králika
odťať mu hlavu
na pamiatku si odseknúť uško
vypichnúť očko rybičke
pozerať porážku prasiatka
sledovať ako ho pitvajú

tá krása
a dnes?

čo sa s nami stalo moja milá?
kupovaná šunka v chladničke
mačka v byte

zo zabíjania len spomienky
a náckovia za kopcom
umierajú pretože na kurze prežitia
nedokážu zabiť králika





identifikácia sa sťažila
hranice sa rozostrujú
spotrebitelia sú zmätení


v deväťdesiatkach nosili bombery

neskôr bombery vymenili za thor steinar
thor steinar  za zelené mikiny
zelené mikiny postupne menia za obleky
a učia sa  bontónu

dnes už v obrysoch vedia
ako funguje pr
absolvovali prvé lekcie
spoločensky prípustného popierania holokaustu
prenikajú ku koreňom politickej korektnosti

začínajú tušiť
že z nich neubudne keď slovo neger
nahradia slovom černoch
pochopili
to čo bežní spotrebitelia už dávno
že
žiaden zo svojich ideálov
nevymažeš
tým že miesto cigán povieš róm





old school


dnes po rokoch
na koncerte
hátečok
starý chuj
medzi
starými chujmi
čo prišli s mladými
zaspomínať
na devadesátky
ten čas
keď si si myslel
že svet ti nerozumie
a ty si nerozumel
svetu
a tak si sa
taký aký si bol
nechával dojímať
mostami

mladý vzpurný a depresívny
nešťastne zamilovaný
bojoval si proti fašizmu
a konformizmu
za práva zvierat
práva ľudí
a miesto žien
jebal si systém
hrdina z devadesátok
keď bolo všetko inak
a v literatúre o niečo šlo
a v muzike o niečo šlo
a vo filme
a v politike tiež o niečo šlo
a tí dnešní mladí
mladí vzpurní a depresívni
ťa už nedokážu pochopiť
a ty v dlhodobom vzťahu
nedokážeš pochopiť ich
a tak miesto
žien jebeš do pedálov
aby ťa aspoň
tvoja manželka akceptovala
a už vieš
že stejne nič nezmeníš

si racionálnejší
a tak miesto boja proti fašizmu
naháňaš lajky
a vyššiu čítanosť
pre svoju firmu
pre svoj blog
za štát
v ktorom sa andrej danko
bude môcť znova stať
predsedom nr sr





na istotu


v dnešnom svete musíš byť pripravený
na všetky možné situácie
máš stále bližšie k štyridsiatke
zažil si toho veľa
vieš o tom svoje:

už ako dieťa si mal šesťkrát zlomenú ruku
mal si čierny kašeľ
prešiel ťa bicykel
na hlavu ti padla polkilová činka
a prebehol po tebe človek bežiaci na električku
neskôr si na tom nebol oveľa lepšie
manželka ťa nabodla na klinec
kamoš ti zlomil rebro
a pri pozeraní televízie si si bolestivo presilil ruku
na ktorej si ležal

vonku je šedivo a ty si emocionálny
je to už dva týždne čo si si pri plení
bylinkovej záhradky natiahol sval
a bazalka ani mäta ešte stále nezačali klíčiť

svet je neistý a ty si to uvedomuješ
žiješ zodpovedne a nenechávaš nič na náhodu
s manželkou máte životné poistenie
a pri ceste do zahraničia uzavriete aj to cestovné





uprostred


ten vek
presne uprostred
ideálny na to aby si nenávidel mládež
už horší na to aby si len tak bez hanby
skočil na estónsky hip hop

pomaly sa ti to skracuje
nemilosrdný facebook vyťahuje spomienky spred rokov
a ty sa z väčšiny z nich cítiš trápne
ako zo skladieb 30+ punkerov a rapperov
ktorí nostalgicky spomínajú
na to ako stavali scénu a ako o niečo šlo

jediné čo ťa drží nad vodou
je planá útecha
že ten pocit trápna znamená že si dozrel
a že niektorí spotrebitelia
sú stále tam kde boli
že niektorí spotrebitelia
v tvojej vekovej skupine
ešte stále
nemajú hypotéku
a niektorí ani psa

mám bližšie k štyridsiatke
je jar bazalka a mäta sú na balkóne vysadené
letenky do kyjeva zdraželi
hlas ľudu ti skurvil voľby

a mne zas na zajtra hlásia nula stupňov

v tomto šialenom svete
si každý nesie tú svoju prehru
hlboko vo svojom srdci





turistika


I.


turisti prndajú na iných turistov
že tam je príliš veľa turistov
ale ja som pokojný
mám telku
a pochopenie pre západný civilizačný okruh
dospel som
turistické značky dodržiavam
pravidlá neporušujem
k ľuďom som ohľaduplný
a fotky po odfotení dávam rovno na facebook
alebo instagram



II.


je trištvrte na šesť
pri jazere v adršpachoch
stojí partia mladíkov
popíjajú pivo fajčia cigarety
a blokujú výhľad na jazero

najradšej by som im spravil niečo z toho
čo spotrebitelia opisujú v komentároch na internete

skrátka ich nenávidím
nenávidím ich
tak ako nenávidím  svoje ja
z časov keď som býval ako oni
rebel čo blokuje výhľady
a napriek zákazom
kŕmi kačeny





dátová analýza


I.


pani lenka
pracuje v korporácii
a užíva všetky benefity
ktoré jej firma ponúka

to znamená že:
využíva voľné vstupy do fitiek
plavární
+ poukážky
na jedlo a knihy

chodí tiež na teambuildingy
tie ktoré zorganizuje firma
aj tie ktoré si zorganizuje jej tím

každý deň menúčka s kolegyňami a kolegami
niekedy piknik pri východe slnka
inokedy bowling
alebo escape room
absolvovala aj laser tag
stolové hry na chate
či utužovala partiu na večierku v ice bare



II.


pani lenka je v práci šťastná
považuje sa za nepostrádateľnú členku tímu
verí že osud korporácie
leží na jej bedrách
a tak vie
že choroba nie je pri ceste do práce
a podávaní nadštandardných pracovných výkonov
žiadnym problémom
členovia jej tímu sa o tom dňa 22.04.2019 presvedčili
na vlastnej koži

pani lenka došla do práce so zvýšenou teplotou silnou nádchou
a kašľom
okrem svojho manžela a svojich priateľov
sa jej podarilo nakaziť troch ďalších členov tímu
70 kolegov
a jedného člena vedenia
títo dohromady priamo nakazili 161 ľudí
a ďalšie stovky nepriamo
pani lenka ako aj členovia jej tímu
sa vďaka tomuto faktu liečili z choroby
v priemere o 72% dlhšie

ale možno práve vďaka obetavosti pani lenky
a jej tímu ostala korporácia v zisku
a na prázdno nevyšli ani farmaceutické spoločnosti





on sa chce odsťahovať z bratislavy


I.


je málo vecí
ktoré sa ťa dotknú
tak ako ten pocit
keď sa ďalší z tvojho okruhu spotrebiteľov
rozhodne využiť
výhodné úroky na hypotékach
a nízke ceny pozemkov
na území mimo hlavného mesta



II.


jedného dňa sa tak rozhodol aj on
rozhodol sa že sa odsťahuje z bratislavy
a už sa nevráti
rozhodol sa že odíde na dedinu
že prechádzky po auparku vymení
za vandrovanie v neistých podmienkach
slovenských lesov
že chov králikov a sliepok
ho naplní viac ako párty v t3-kultúrny priestor
pivo vo fuge
či obed vo vychytenom ázijskom bistre
rozhodol sa vymeniť čerstvý vzduch a obyčajné kino v kulturáku
za cinema city
kukuricu za pop corn
a problémy s kotlom za pohodlné ústredné kúrenie



III.


rozhodol sa tak dobrovoľne
neuvedomujúc si dostatočne do hĺbky
že tu za sebou necháva kamarátov
a že má dieťa
ktoré keď vyrastie tak ho bude
- napriek domácemu syru v batôžku-
nenávidieť
za to že bude musieť v bratislave bývať na internátoch
pretože úroda mrkvy nebola dosť veľká
na to aby pokryla náklady na privát

rozhodol sa tak dobrovoľne
netušiac
že jediné čo mu zo starého života ostane
bude porno na internete
a ťaživý pocit
že by si rád niekam zašiel
ale nemá kam





vyžarovanie tepla rodinného krbu


spotrebitelia pracujú
a aj keď pracujú
tak zažívajú manželstvá
či iné vzťahy
ktoré je potrebné neustále
držať pri živote

spotrebitelia to vedia
ich chatový apetít
ani po tých rokoch nevyhasol
a preto sa informujú
o pocitoch a prežívaní svojho partnera:

ich partneri sú na tom podobne
a vedia že je potrebné o pocitoch
a svojom prežívaní hovoriť

preto odpovedajú
že v pohode
prípadne
pri návale práce odpovedia:
mhm
alebo no
aby dali najavo že počúvajú
a že sú nažive
a aby sa partner  neobával
o ich zdravie či život
pridajú občas aj plán na večer
či spoločný obed

ako pubertiaci

dokážu takto niekedy
prechatovať aj celú pracovnú dobu

okienka toho druhého
im svietia stále na prvom mieste





šťastie


ale v tomto svete
sú aj šťastné dni

hovoríš

žiadne spotrebiteľské rozhodnutie
nás už nečaká

jediné čo chýba
k dokonalosti
je šunka

. . .