Robert Nebřenský: Ať to někdo zkusí, bejt dneska hezkej chlap, kterýmu to pálí

neděle 27. listopadu 2016

Robert Nebřenský (* 1964) je český herec, textař a kytarista. Od roku 1986 do roku 2003 účinkoval v hudební skupině Vltava, v níž složil většinu písní. Skupina obnovila činnost v roce 2010. Je také znám návštěvníkům Divadla Sklep, v němž účinkuje od roku 1990. (Wikipedie)


Robert Nebřenský vydal před nedávnem v nakladatelství Smršť knihu Já čekám v Čechách, která obsahuje písňové texty skupiny Vltava z let 1986 až 2016. Nebřenský je jejich, až na pár textů, na kterých spolupracoval s jinými autory, výhradním tvůrcem. Kniha je rozdělena na šest částí podle jednotlivých alb Vltavy. Navíc obsahuje řadu Nebřenského ilustrací.


Z jednotlivých částí (Mládí i tak velkou lásku bere s humorem, Šťastnej jako trám, Marx Engels Beatles, Když bozi zestárnou, Komedianti se vracejí domů, Čaroděj) jsme si pro tento blok Nedělní chvilky poezie.CZ, z každé z nich s laskavým dovolením autora, vybrali dva texty.


(Foto: blesk.cz)






Kapitán pejsek


Dneska je kapitán pejsek
slyší na jméno Riga
přeje si abys’ byl vesel
přeje si abys’ mu tykal

Na přídi řídí jelen
k zádi je otočen zády
oči má ze skla a z želé
to on tě tu bude bavit

Víš tato lodička
chvíli tě poveze
když zavřeš očička

Loďka se jmenuje Děvín
je na ní kapitán pejsek
a krom toho co se neví
přeje si abys’ byl vesel

Víš tato lodička
chvíli tě poveze
když zavřeš očička
a jenom pojedeš





Básník les

(Tomáš Hanák, Robert Nebřenský)

Zase cesta prašná pod nohama práší
zase květy rdesna můj smutek zháší
zase myš mi z meze do cesty vleze
ty kdo Víš - víš jak je v lese

V lese je tónů
jako v nejdražším trombónu
a kdo to nepoznal
ten hned teď ať
klidně jde si dál
lalala lalalalala lalala lalalalala

Zase srdce kluka pod bundou ti ťuká
zase se Sluncem být smíš jedna ruka
zas cítíš že nebe rudne pro tebe
a svět je mír - mír pod sombrérem!

Les je tak krásný
les je nejmoudřejší básník
a kdo to nepoznal
ten hned teď ať
klidně jde si dál
lalala lalala lala lalala lalala lala





Hurá písničky!


Hurá kytary
každý je pozdraví
jen žádné podrazy
to přijde k chuti

Hurá skupiny
tiše jsou spolčeny
dělí se na členy
jen podle vlasů

Hurá kluci
až zahrají přes hodně wattů
žádné obaly
naplno budou zpívat pravdu!

Hurá písničky
můžeš si zatančit
a s tebou kostely
ryby a ptáci!





Chceš


Chceš dýchat
mít ořech
chceš z břicha
pít moře

Chceš dýchat
být koněm
chceš výtah
chceš ohně!

Chceš dýchat
Dýchat

Jseš Michal
jseš Kopčem
jseš zticha
jseš od včel

Jseš mícha
jseš mozek
jseš jícha
jseš v okně

Chceš dýchat
Dýchat





Marx, Engels, Beatles


Já čekám v Čechách
a život už je blízko
Ten můj s plnou miskou
už je hrozně blízko!

Já čekám v Čechách
a život už se blíží
Ten můj s jednou lyží
už rychle se blíží!

Marx Engels Beatles - to je můj rytmus
Tak co je s ním že netančíme? Je to spíš jingle

Marx Engels Beatles - to je můj rytmus!
Pusť na mě štych já to fakt řeknu! Tak hop!

Gott/Husák team - táta vzal dráhu
Krumpáč a kýbl ať žije mír!
Ať žije mír!
Ať žije Marx Engels Beatles
ryryt ryryt ryryt ryryt
ryryt ryryt ryryt
mus mus!

Já čekám v Čechách
a život už se hlásí
Ten můj s třemi vlasy
už hodně se hlásí!

Marx Engels Beatles - to je můj rytmus
Pusť na mě dým ať to i smrdí! A piš!

Gott/Husák team - táta vzal dráhu
Krumpáč a kýbl ať žije mír!
Ať žije mír!
Ať žije Marx Engels Beatles
ryryt ryryt ryryt ryryt
ryryt ryryt ryryt
mus mus!

Já čekám v Čechách
já čekám v Čechách

Marx Engels Beatles - to je můj rytmus
Krumpáč a kýbl ať žije mír!
Ať žije mír!
Ať žije Marx Engels Beatles
ryryt ryryt ryryt ryryt
ryryt ryryt ryryt
mus mus!

Ať z jícnu Země zazní Yesterday!
Ať zazní Yesterday!





Všechno prohrát, jít a pohoda


Všechno prohrát viset za kapsy
viset za absint
mít místo jistý kde se končí

Všechno prohrát jít a pohoda
bejt než chudák je dost výhodný
A máš navíc skvělý příhody!

Všechno prohrát bydlet na pěsti
bydlet nad městy
mít místo tam kde končí vesmír

Všechno prohrát jít a pohoda
ze zdi vyrvat ten svět výherní
To je přece vlastně nádherný!

Všechno prohrát jít a pohoda
prohra může muži mnoho dát
Všechno prohrát jít a pohoda!

Zruš tenhle podnik
když došly šnapsy
dej co máš módní
vyplázni kapsy
sbal si svůj chodník
už ani věta
noc je tu po dni
je s tebou veta

Sbal si svůj chodník
a koukej padat ze světa
Koukej mazat jako raketa!

Všechno prohrát letět do díry
letět za kníry
mít místo zadku bzdící Petřín

Všechno prohrát jít a pohoda
do tmy nařvat jak moc rád to žití

To jsou prostě hity!

Všechno prohrát jít a pohoda
prohra může muži mnoho dát
Všechno prohrát jít a pohoda!





Léto vrať se zpátky


Léto vrať se zpátky
je to nutný víš
vrať se zpátky

Léto vrať se zpátky
chci jen v létě žít
vrať se zpátky

Prosím tě vrať se mně se stejská
přijď si pro mě ještě dneska
Chci být navždy jenom s tebou
vrať se zpátky vem si mě s sebou

Prosím tě vrať se moc mi chybíš
nebo přijď jen jako kdyby
Chci být navždy jenom s tebou
vrať se zpátky vem si mě s sebou

Léto!






Bezvadnej chlap


Ať to někdo zkusí
bejt dneska hezkej chlap kterýmu to pálí
chlap co všechno zvládá výborně
smělej chlap se spoustou velkejch plánů

Takovej je dneska těžký bejt
takovej je dneska těžký bejt

Ať to někdo zkusí
bejt věčně mladej chlap kterej všechny baví
chlap co je všem hrozně příjemnej
milej chlap se sklonem k různejm žertům

Takovej je dneska těžký bejt
takovej je dneska těžký bejt

Je to těžký bejt bezvadnej chlap
aby měla tě ráda
aby celej svět měl tě rád

Ať to někdo zkusí
bejt jednou přesně chlap kterej všem se líbí
chlap co je i trochu záhadnej
drsnej chlap co zůstal vlastně klukem

Takovej je dneska těžký bejt
takovej je dneska těžký bejt

Ať to někdo zkusí
bejt prostě někdy chlap co ho všichni chválí
chlap co chodí klidně střízlivej
rovnej chlap ve vždycky čistejch botách

Takovej je dneska těžký bejt
takovej je dneska těžký bejt

Je to těžký bejt bezvadnej chlap
aby měla tě ráda
aby celej svět měl tě rád





Socha


Stát někde za noci
nad městy nad světy
kde víry vesmíru
vše vyrvou z paměti
kde není pomoci
a místo pro věty
kde slova myšlená déšť
do tmy zaková!

Být socha nehnutá
na římse v závrati
kde letí kamení
a nic už neplatí
kde padá zábradlí
a oči vypadly
kde ladné výkřiky jsou
jen řeč znaková!

Mít jako klobouk
větrnou růžici
zdobenou do všech stran
železnou samicí
mít z nohou obou
kamennou lavici
znát všechny příčiny staré
i budoucí

kde němé výkřiky jsou
vlna tlaková!





Komedianti


Komedianti se vracejí domů
ptáci už zpívají

Líčení nestihli sundat si dolů
jsou z jiných století

Zdraví je rozkvetlé koruny stromů
domy se dívají

Pro to co zažili dnešní noc spolu
maj ruce ve větvích

Komedianti se vracejí domů
na světě jediní

Radosti života zbývá pár minut
než začnou lidé bdít

Komedianti pak podobni džinům
vtáhnou se do lahví

Pro to co zažili dnešní noc spolu
ke hvězdám poletí





Modrooký pán


Mezi lidmi sám
na procházce pán  
modrooký pán
modroký pán

Koho vidí z nás
tomu nedá čas
tomu zamává
           
Nosí v očích den        
tomu ale jen
kdo ho poznává
     
Modrooký pán nebe olízal
kdo ho vidí rád
je zván
Kdo ho vidí
rád je zván





Uplakánek


Chromé slunce pláže kropí
bude nutno včas vše dopít
než to smutno se tě chopí
zlomí ruce zmuchlá klopy

Uplakánek sedí v koutě
mává křídlem od labutě
Toho známe - na svět hledí
jako rybka na dně sítě
Moře sladké nejít do školy
kdo se hlásil ztratil ruce
letět dál měl - dobře nevadí
Nech ten kámen nech ten kámen        
Není více!

Toto je ten svět co my na něm jsme
Toto je ten svět co my na něm jsme

Za to může maják s útesem
že hodit kámen dítě si chce  
a jak sítě domů odnesem
v čaji z bylin stesku lžíce

Uplakánek sedí v koutě
mává křídlem od labutě
Toho známe - na svět hledí
jako rybka na dně sítě
Kdo se dolů hledat potopí
nesmí nechat vzít si srdce
letět dál měl - dobře nevadí...

Sny ty zasil všude do okolí
a pak v nebe na dno do pramice

Uplakánek sedí v koutě
mává křídlem od labutě
Toho známe - než se narodí
jako rybka na dně sítě
Moře sladké nejít do školy
mít jak ptáček velké plíce
letět dál měl - dobře nevadí
Nech ten kámen nech ten kámen
Není více!

Toto je ten svět co my na něm jsme
Toto je ten svět co my na něm jsme



. . .

Vít Janota: Nejasný účel záhadných budov

neděle 20. listopadu 2016

Vít Janota (* 1970) se narodil v Praze, kde žije dodnes. Vystudoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK, vystřídal různá zaměstnání a nyní pracuje jako programátor. Je ženatý a má dvě děti.


Vydal básnické sbírky K ránu proti nebi (Dauphin, 2002), Fasování košťat (Dauphin, 2004), Praha zničená deštěm (Dauphin, 2006), Miniová pole (Dauphin, 2008), Jen třídit odpad nestačí (Dauphin, 2011) a Noc a déšť (Dauphin, 2013) a je též zastoupen v rozličných almanaších, sbornících a antologiích.


Následující básně jsou z jeho nové sbírky Víkend v jakémsi Švýcarsku, která vyšla před nedávnem také v nakladatelství Dauphin.















(***)


Jako uhlík odskočit
jako rampouch se odlomit
jako kámen převalit

Roztát
anebo vychladnout

Anebo
se jen neznatelně obalit
zelenkavým mechem

Cokoli

Kdybych měl psací stůl
právě teď
uklidil bych na něm





(víkend v jakémsi Švýcarsku)


Obrácená perspektiva
krajiny

Vrchol
zdejší druhé nejvyšší hory
(107 metrů nad mořem)
jako znovu nalezený obzor

Bludný kořen
překročený
v šeru lesních cest

Tady by ještě tak mohl
výstup bez kyslíkových přístrojů
trénovat spolek alpinistů z Polabí

Zde se zjevně
Bertold Brecht učil
oplakávat majestát velehor

V průsečících
lipových alejí

V bukových hájích
na březích jezer

Mezi muldami
rozorané hlíny

Rozpačitě
v rukou obracíme
kolibří vydání
našich nejtajnějších přání

Mlčky pozorujeme
odlesky na vodě

Zde
in der Märkischen Schweiz





(český sen)


Vidět sny
stále více prorůstat realitou

Zatvrzele kolíkovat
vlastní
uzavřené světy

Večerní slunce
na podhorských loukách

Dlouhé stíny
obludných hydraulických paží

Gigantické traktory svážejí
poslední balíky posečené trávy

V tomto smyslu
žádná báseň
nekončí ani nezačíná

Jen cosi
se nečekaně vynořuje
a mizí pod hladinou
podobné šupinatému hřbetu
v kalné vodě

Podobné noční bouřce
chrchlající popuzeně
v klínu skal

Sinalé záblesky mezi mraky
páchnoucí srst tmy
těsně před svítáním

Když naboso stojíš
v zahradě
v prvním řídkém dešti

To je tvůj sen

Vlhké pyžamo
najdeš pak ráno
viset zplihle
přes opěradlo židle





(americký sen)


Vstoupil jsem na cestu
abych spočinul

Spočinul jsem
abych vstoupil na začátek cesty

Tak je psáno
v nekonečných hodinách čekání
za vysokými okny
letištních terminálů

Detenčních táborů
říše nehybnosti

V noci pak
zdál se mi sen

Sen o snu
který ve snu
zdál se být skutečností

Jako bys z vrcholu hory
oblaka pozoroval
plynout v několika vrstvách
nad sebou

I probuzení
spirálovitě stoupalo
po strmých úbočích neklidu

Neboť na malou chvíli se zdálo
že vlásečnicové pouto krve
bylo obnoveno
že pradávný dluh
může být splacen

Kdesi před námi
ve vlnách žáru
zmítal se oceán

Převracel se
jako pod zablešenou dekou
proti písčitému břehu
zatvrzele vrhal
všechen svůj um





(básnířkám Mariím celého světa)


Básnířka Marie
má lehkou ruku

Když do vzduchu črtá
letmé portréty
svých imaginárních přátel

Básnířka Marie
je mladá a krásná

Všechno to úžasné
má samozřejmě ještě před sebou

Básnířka Marie
vydá knihu

Básnířka Marie
dostane literární cenu

Ne dnes
ne zítra
ale ten okamžik
se nezadržitelně blíží

Přijme tu zprávu
jak se sluší a patří

S hlavou mírně nakloněnou
se zasněným úsměvem
s tou přesně odměřenou
dávkou překvapení

To jsem tedy
opravdu nečekala...

Slova proplouvají
jak oblaka

Jak zneklidňující depeše
z příhraničních stanic

To není ironie

To se jen tiše směje
básnířka Marie

To jen vítr přesýpá
zlatavé písky
exotických pláží





(Advent v Zakázaném městě)


Tam někde
v kasematech osamění
stále ještě dlí
mlčenlivý císař
obklopený padělky
a lacinými tretkami
z umělé hmoty

Tam někde
nejasný účel
záhadných budov
stále ještě střeží
armády potkanů
po léta živené
čerstvou jateční krví

Tam někde
je na nebi dosud možné spatřit
zářící znamení

V ekliptice obzoru zavěšeného
ocelového netvora
tolik podobného
zlatému čínskému draku

Hedvábím noci prosvítá
rozpitá kontura
prastaré tušové malby

Omšelé
pilíře mostů

Lampióny
utržené ze vzdálených břehů
klesají majestátně
k dávnému dnu říčních tůní

Čekáme

Na první sníh
na Spasitele
na tramvaj





(variace na stará témata I)


V knihovně
večer s občerstvením

Matka posílá
dospívajícího
retardovaného syna
přes sál pro pečivo

Chlapec krouží nerozhodně
ve velkých obloucích
ostražitě hledá skulinu

Pozorovat ho
a najednou vidět
veškerou energii vesmíru
proudit skrze tu neduživou
tančící postavu

Najednou vidět své vlastní děti
zoufalou bídu
špinavou vodu po pás

Nevěděl jsem
co si počít
s takovou lítostí

Chtěl jsem ho obejmout
ale zároveň jsem cítil
že to není možné

Pomohl jsem mu vybrat
dva krajíčky
pro které přišel

Odvrátil jsem se

Svět spočíval nehybně

Lastura hladká a uzavřená

Ranec hozený
na shrbených ramenou




. . .

Nikola Mucha: Buď můj

neděle 13. listopadu 2016

Zpěvačka, písničkářka a punkerka s jemnou duší Nikola Mucha (* 1990) je na naší stránce jako básnířka v samostatném bloku už potřetí. Velice si vážíme toho, že prostor Nedělní chvilky poezie.CZ je exkluzivním místem, kde tato současná hvězda tuzemské klubové scény uveřejňuje svoje poetické novinky.


Tento blok básní je samozřejmě tematicky ovlivněn tím, co se Nikole událo za poslední rok v jejím životě. Vdala se a narodila se jí druhá dcera. S kapelou také připravila třetí desku, která se jmenuje Nána a vyjde v listopadu. Své dojmy v básních napsaných za poslední rok popisuje s pověstným jedinečným nadhledem. Užijte si to.






















Můžu se s váma vyfotit?


okamih ukrást, uloupit
veškerý
na zeď ho pověsit, vychlubit
aniž se snažit ho uchopit, po něm
se utlouct.
Můžu se s váma vyfotit?
musím se pochlapit,
zhluboka nadchnout,
usmát se, zeptat se,
neuspět, nic z toho nebude

(trapas, trapas, trapas...)

Můžu se s váma vyfotit?
Instantní iluzi poslepu sebrat
do sáčku
holýma rukama ne, fuj ne, holýma rukama
ať mi to uvěřit můžou,
můžou mi uvěřit,
snad mi to budou žrát
no a
už se mi nebudou smát.





Blues obézních Američanů


Hrozně ráda jim.
Miluju to.
Ten pocit.
Někdy se teda do jídla trochu nutim.
Ale stejně...
Některé části těla
jsem spoustu let už neviděla
Naštěstí mi je
moje děti fotí.





Maloměstská píča


10 kilo másla
v akci od Vietnamca
na hlavu
O tom co se děje
leda od souseda
máme velmi matnou
představu.
Zbrusu nový nehty
zbrusu nový háro
hodnoty se válí
kdesi ve vinohradu
V pondělí jak včera
čekat s ostatníma
na socku nebo na popravu.
Maloměstská píča
prahne po životě
v Beverlí prdeli
Pro to, o čem sníme
co bysme tak chtěli,
sotva otočím se v posteli.





Štěpán


Neví proč
neví kam
neví kdy
neví s kým
a kdy se vrátí
a esli vůbec kdy
se vrátí
Neví nic
vůbec nic
ani to, že neví vůbec nic
Není nic tu pro něj
nic se mu tu nelíbí
radši by jel pryč
ale kam
a proč





Třetí trimestr


Že mě nic nezajímá,
ach není moje vina,
to, co mi sdělujete
je mi dost u prdele
Co bych vám k tomu řekla?
Nic mě teď nenapadá.
Že mi zas kunda změkla,
i když to nevypadá.
Nahlížet do kočárků,
koukat se na mimina.
Ach, jak to se mnou vláčí,
jak s tebou kocovina.
Máš se mnou společného
to, co se ve mně krčí.
To, co se ve mně krčí,
to, co tu s náma bude.
Prosím mě nenechávej,
stát někde samotnou.
Tlustou a nemotornou,
opuchlou těhotnou.

S nikým si nerozumím
snad jenom s velrybama
dos často dochází mi,
je to furt dokola.
Tamto a zase tohle
vlhčené ubrousky
hormon, disharmonie
rvou duši na kousky.





O velkých kozách


Jako dvě další hlavy
Jako dva kamarádi
stejně se pohupují
ve snech ti tajně radí
tak jako kamarádi
jsou s tebou
maj tě rádi
tak jako kamarádi
s tvým štěstím
rostou





Chtěla bych být imobilní


Ty by jsi se o mě staral
Ty by jsi mě všade vozil
Ty by jsi mě před vším chránil
Pupek by sis pro mě strhal
Kýlu by sis pro mě uhnal
Pomůcky bys pro mě sháněl
Permanentky na kryťák
Všude v poho zaparkoval
Ničeho bys nelitoval
Všechno, co bys pro mě dělal
Pánbu by si pamatoval
Všechno do rakve ti schoval
Pěkně by tě tím vším zakryl
Věčným klidem zahrnoval

A já jedu z kopceeeeeeeeee!





Jsem tak tlustá


že mi pro směr
jedna světová strana nestačí
Jsem tak tlustá
že mě pouštěj sednout
dokonce i mrzáci
Jsem tak tlustá
s rezervačkou v Mekáči
jsem tlustá
sama sobě
přírodní rezervací





Setkání s Janem Florianem


- Najez se.
- Učeš se.
- Zdar.





Špatná pověst


Mám pověst hulváta
přestože nekleju
babičky přes přechod
ještě se usměju
ze škole jedničky
nikoho nebiju
s nikým sa nehádám
ruce si umyju
Mám pověst alkáče
a to už neleju
vztyčený fakáče
netasim, nepeju
smoothiečka po ránu
kakao k večeři
že nejsem hořlavá
nikdo mi nevěří
Mám pověst feťáka
3 roky bez fetu
to už jsem čistá
a pokud se nepletu
po buchnách zmizely
všechny už známky
teď už mám žluté jen
po ránu chcánky





Zas matka


To, co já už dávno díky eLeSDý,
máti do mě sype, že prozřela, že ví
A všechno to, co denně z internetu vstřebává
Popohání její psycho v hlavě, které nedává.
Najednou zas všechno všemu opět dává smysl,
Aku, punktu, ajurvéda,
čisté tělo, mysl.
Všechno je to psychosoma,
smutno mi, když nejsi doma.





Dermatologická


Já se z tebe
škrabu.





Houbaři


hledají
v lesích
štěstí
v nejlepším
případě
najdou
houby
Mně nevadí
celý den
rajzovat
po lesích
mně jenom
houbařit
připadá
vtipný
Jak pitomí
v předklonu
v gumácích
hledají
jak pitomí
celé dny
furt o tom
mluví
jak pitomí
se svými
košíky
doufají
že jich maj
nejvíc
a pak sa s tým
chlubí
Tak český
jak pejskařit
nechodim
houbařit
mně nebaví
sbírat
však baví mě
jíst
Hlíva je
ústřičná
v Kauflandu
v košíku
já to chci
vychcaně
bez práce
mít
Já sušim
hubu
ty houby
na kubu
I na youtubu
sou houbaři
v klubu
I na fejsbuku
dost houbařských
plků a
houbových statusů
víc, než Klub kaktusů
Houbaři
hledají
v lesích
štěstí
v nejlepším
přestat
a vrátit se
domů





Zhulená a trochu smutná


Už je to dávno,
co řekli jsme si
čau-čau

A teď jsi doma tak málo,
že ani neslyšíš,
že lednice vydává strašidelné zvuky.

Jsem sama svým revivalem,
takže ti nestačím už ani říct,
že už si vůbec nečvachtáme.





Geňa


je můj moc dobrý kamarád.
Škoda, že už se tolik nevídáme.
Báseň o něm by byla
mnohem delší.





O tlachání


Neznáme se?
- Neznáme.
Tlachám, tlacháš, tlacháme...

Tlachy, tlachy
Jak se máte?

Tlachy, tlachy
Mám se fajn
Tlachy, tlachy
Co si dáte?
Tlachy, tlachy
Třeba čaj.

Co je za den?
Tlachy, tlachy
Kolik hodin
Tlachy, tlach
Je vám dobře?
- Je mi dobře.
Jen mi z tlachu klesnul tlach.

S prošlým tlachem
tlachám denně
Tlachy, tlachy, tlachy, tlach
Nemám prachy
Ten čaj s medem
Tlachám, až jde z toho stlach

(Utláchol mě tláchotem
zatlach pod zem chobotem
z toho všeho tláchotu
tlachám taky v sobotu
stejně tlach i v neděli
kam se všichni v pondělí?
Samotný tu musím tlachat,
musím, měl bych, chtěl bych tlachat
Zcela jsem se nevytlachal,
z čeho jsem tak vytlachlý?
Jen se z toho nevytlachat
proč je život takový?)





Rýmečka


Teď teda
asi umřeš.





Buď můj


Bí maj ajdol.
Bí maj lowe boy.
Buď můj orloj.
Buď můj stroboskop.
Buď spíš můj jak svůj.
Spíš buď než existuj.
Pomáhej mi, asistuj.
Buď mi pastou, prezentem i futrem.
Buď mým mult i kulturem.
Buď mi větším než dosavadním prostorem.
Budiž v pauze prostojem.
Buď mi Lvem i Tolstojem.
Buď mi na zelenou přechodem.
Buď mi Vášou, Redlem i Plíhalem.
Buď mi pohodlným polštářkem.
Buď mi řekneš kam jdeš, nebo se nevracej.
Buď mi v kocovině kyblíkem.
Buď nablízku, když se říznu nožíkem,
či ohobluju hoblíkem.
Buď na parketách kobercem.
Buď kytarovým riffem i sólem.
Buď v hymně mé mi refrénem.
Buď mým hymen breakerem.
Buď pokémonem, Iphonem, pozlaceným tampónem,
kondicionérem, šampónem.
Buď zlozvykem i zvyklým zlem.
Stopořený připraven.
Kamarádem, zostuzen,
zapařený, opruzen.
Buď můj zen
Buď mým Tofi Sagvanem.
Buď mým tofu segedem.
Buď svá nejrychlejší spermie ve mně (6. pád: v kom, čem).
Buď mi bytem, pokojem.
Buď mi nití, kterou jsem už dávno ztratila.
Buď nehty, které jsem za celý život okousala a tím minimem, které jsem u toho i snědla.
Buď mi vzpomínkou na letní tábor v Hutisku-Solanci v roce 1997,
ano, buď mi na Moravě povodněm.
Buď mi záchraným člunem.
Buď mým člověkem, ve válce mým spojencem.
Buď vojákem, buď kvérem.
Buď mi třetím hemisférem.



. . .

Café Filipi: V malé místnosti na uhlí vládl světový mír

neděle 6. listopadu 2016

Café Filipi je pseudonym českého novináře (pracuje v magazínu Doma DNES) a básníka Filipa Grygery (* 1976). Poprvé publikoval svou literární tvorbu v roce 1998 v pražském studentském časopise Vstup, o několik let později v literárně-výtvarném občasníku Bagr - zlínská alternativa. Nedávno vyšla v nakladatelství ALFA-OMEGA jeho prvotina Album etud. Knihu autor ilustroval vlastními kolážemi. Z obsáhlé sbírky rozdělené na osm částí jsme vybrali těchto deset básní.




















Temné účetnictví


Má dáti
vzal





Velcí chlapi


Velcí chlapi pijí pivo
Velcí chlapi kouří
a mají vousy
Velcí chlapi jsou silní
a honosí se velkým břichem
Jejich ruce jsou tak tlusté
jako mají děti nohy
Velcí chlapi se nebojí tmy
a umějí řídit auto
rychle jako blesk
Velcí chlapi chodí rádi do hospody
Povídají si tam o svých ženách
o fotbale
a hádají se o politice
Velcí chlapi doma nemyjí nádobí
místo toho po nedělním obědě pijí kávu
a čtou noviny
Velcí chlapi rádi řežou na cirkulárce
nebo řetězovou pilou
kopou krumpáčem a sekají sekerou
Velcí chlapi rádi zvyšují hlas
a rozhodují
Velcí chlapi si rádi hrají
na velké chlapy





Nezapomeň


Nezapomeň si udělat
uzel na kapesníku
Nezapomeň si někam zapsat
proč ho tam máš
Nezapomeň ten zápis
dát na dobře viditelné místo
Nezapomeň
se na to místo
v pravou chvíli podívat
Nezapomeň
se při tom soustředit
Nezapomeň





Opatrný


Mám rád oponenty
mám rád své nepřátele
Na přátele si však dávám pozor
mohou být zákeřní





Svoboda


Svoboda je když...
... to nesmím říct...





Utkání


Rozhodčí překonal trenéra
a na trestné lavici
vstřelil svého prvního hráče
Gól pak vsítil sám sobě
vlastního brankáře





Leknín a Moai


Z letadla vypadl leknín
Proletěl deset tisíc metrů
a podepřen větrem
lehce dopadl na travnatý porost
Velikonočního ostrova
Nepohnutě na něj hledí Moai
němí svědkové dávných časů
plných mystiky a starodávných mýtů
Leknín pomalu zvadl
neboť neměl dostatek vláhy
a přímořské podnebí mu nesvědčilo
Ale Moai tu budou dál
a s nimi i marná naděje
že jednou spasí ten svůj svět





Světový mír


Venku zuřila válka
V komoře kočka zápasila s myší
V kuchyni otec
vyplácel syna řemenem
Ale ve sklepě
v malé místnosti na uhlí
vládl světový mír





***


Necudně rozkročena
seděla v kupé
byla to vnadná žena
však pohledy měla tupé





***


Podplacená Múza
líbá ostošest
stvořitele kýče




. . .

Manfred Chobot: Čtvrtá chce tvoje srdce

neděle 30. října 2016

Manfred Chobot (* 1947), rakouský básník, prozaik a výtvarník žijící od narození ve Vídni. Vystudoval vodohospodářství. V roce 1965 se stal mistrem Rakouska v plavání na trati dvě stě metrů motýlkem. Měl vlastní nakladatelství, působil jako redaktor, nyní je spisovatelem ve svobodném povolání. Publikoval bezmála padesátku knih. O své cestě k psaní říká: „Vrcholově jsem sportoval: dvakrát denně na bazén a zpět, metrem a tramvají, tramvají a metrem. Z nudy jsem začal hodně číst a nakonec při tréninku ve vodě vymýšlet básně. Bylo to, řekl bych, takové vodní básnění.“ Roku 2015 ve Větrných mlýnech vyšla sbírka Libůstka si libuje, kterou Tereza Semotamová přeložila ve spolupráci s Patrikem Linhartem a Petrem Stejskalem.


Výběr básní Manfreda Chobota pro Nedělní chvilku poezie.CZ připravila Tereza Semotamová.


(Foto: David Konečný)

















krátce ztratit přehled


všechna slova nejlépe klást
do krabičky jako sirky se srovnanými
hlavičkami od zubaře naučit se líbat
to se pak kartáček po dvou letech
s radostí hodí do koše
šetrně používaný tudíž ještě
zachovalý parfému ještě půl
flakónku když se myslí spodkem
těla znenadání zapojit jazyk
plivnout do dlaní
a přesně tak započít nové
století když pavučiny
jsou beznadějně zastaralé





opuncie


ostny ulpívají na kůži
šťavnatá jako maso
uvnitř česáčku nutícího
plod při sklizni uvíznout
pomocí kleští a rukavic
pecky zahrabat do země
zaléváme je až vzklíčí a rostou
ta dužina rtů
k ochutnání lžící
růžovorudě chutná a hlavně
nesundávat rukavice
jinak ostny zakotví
v kůži samotné





dočasně zjeptiškovatět


je toho nějak moc
sobotu trávíš
jako by to byla neděle
převlíknout si svetr
protože den je dlouhý
a týden pryč
zavřít se mezi čtyři
stěny se šikmými rohy
neznásilním tě když
máš hormony v deliriu
raději ti budu předčítat svět
než mi za měsíc celá rudá
nahluchle zamáváš





ale jinak nic


jedna od tebe chce v jednom kuse prachy
další s tebou chce každej den píchat
třetí chce abys píchal jenom s ní
čtvrtá chce tvoje srdce
pátá s tebou chce žít
šestá chce jen tebe a nikoho jinýho
sedmá od tebe chce dítě
osmá tě chce rozmazlovat a vědět o tobě všechno
devátá by s tebou šla až na aljašku
desátá chce aby ses konečně změnil
– a ty nechceš nic jinýho než mít klid





óda na strach


mám strach že vypadnu ze seznamu
nejbohatších mužů světa
že mě piráti unesou na moři u somálska
že se se mnou zřítí letadlo
zatímco moje akcie jdou ke dnu
že mě v poušti unesou
povstalci a upečou si mě
že budu muset vyměnit svoje porsche
za malý mercedesek
že v zácpě nenajdu místo k parkování
že na dálnici uvíznu bez benzínu
že nastane zemětřesení
že moji samotku někdo odposlouchává
a budu odsouzen ke kauci
sto milionů euro
že na vězeňské vycházce zakopnu a
rozdrtí mě páter noster
že budu muset poznat berlusconiho
že budu muset sedět s angelou m. a
nicolasem s. u jednoho
stolu a jíst ústřice
že mě bude michael jackson naživo lyricky
před vyprodaným stadionem vynášet do nebe
že skončím v tiskařském lisu na bankovky
že jako mimozemšťan náhodou přistanu
na zemi a nebudu vědět
jak funguje navigace abych
na burze mohl prohýřit cenné papíry
a mohl se znovu narodit jako
rakušák s americkým pasem





litanie o naději


věřím že neonemocním
věřím že na dovolené nebude pršet
věřím že můj mozek zůstane funkční
věřím že brzo vyhraju svůj první milion
věřím v loterii aniž bych sázel
věřím v hezké počasí a ten správný vítr na surfování
věřím v lepší politiky
věřím v lidskou upřímnost
věřím že všechny korupčníky odnese ďábel
věřím v nobelovu cenu za lékařství
věřím ve spanilou mladou milenku
věřím že mi střecha nespadne na hlavu
věřím že moje potence zůstane zachována
věřím že dokud jsem naživu nebudu muset brát viagru
věřím že umřu při pohlavním styku
věřím že přijdu
do pekla a ne do nebe
věřím že tam potkám
neobyčejného zemřelého
věřím že moje přítelkyně neotěhotní
jsem pln naděje





bližní


žijeme vedle sebe
odjíždíme a přijíždíme
naše diáře se mezi sebou
prodírají
jednou sem jindy zase tam
ondy onam
tak a onak
čas uhání
každý den vyčistit zuby
urvat žvanec
talíř se vyprázdní
ve chvatu sežráno beze zbytku





rozmnožování genů se lze vyhnout


už zase jsem se nestal otcem
kyvadlo ukazuje ještě třetí dítě
doteď se trefilo jen jednou
nikoli ve shodě s věštbou
interně vypito plodovou vodou
chloroform a aldehyd
částečným odebráním vodíku
by to byl alkohol
na oddělení číslo dvě
holčička se nepřežila
dcerka co se prozíravě kolem
prstu obmotává jako vlněná příze
téměř patřičně k službám
zůstává otevřená možnost
že v nebezpečném odpadu dávno dospěla
jako pravděpodobnost





bilance


matka není máma
úžlabina mezi jejími prsy
vede do netušených hlubin
její doteky jsou hotovost
kterou si kupuje náklonnost
zaplacenou jídlem a pamlsky
když se ochladí nutí
svetr aby ji zahřál
běží k hrobu své matky
která nepotratila protože
děda hrozil udáním narodila se

její vlastní dítě se děsí návratu
matky ze hřbitova





dušičky 2005

na památku Gerharda Koflera (1949-2005)

když jsem se o tvé smrti doslechl
musel jsem se propít do rána
nedokázal jse, tu skutečnost mít za skutečnou
že s tebou už nikdy
nepůjdu na jedno
nedáme si italské červené guiness
ani v bratislavě ani v dublinu
v brunecku ani v budměřicích
už se tě nezeptám
na sprostý italský slovíčka
který by měl člověk znát
ty by ses u toho jako vždycky tak
šibalsky usmíval a gestikuloval pažemi
jak to italové rádi dělají
aby svým slovům propůjčili význam
manifestovali bychom naše spiklenectví
some dirty words che abbiamo parlato
con molto gusto e divertimento
a připijme na to jak jsem si od tebe
půjčil brýle ve writer's museum
kde jsme velmi irsky nóbl postávali
protože moje zůstaly v kapse saka
po mně jsi četl ty a nechal je
na pultíku jednu noc tam ležely
a tys o tom napsal báseň
a do rádia šel dělat rozhovor v nejparnějším
létě století v saku aby důstojnost
zůstala zachována přestože rozhlasový
posluchač to nezahlédne jako
zlatýho bažanta kterýho jsme
společně pili toho teď musím
pít sám a mluvit sám se sebou
o poezii bez tebe
nesmírno (změřit a zmírat touhou po něm)
píšeš v básni „nové ráno“





los z lotynky jako prezent


jednou
ti ňákej dal los
můžeš si ho nechat vycálovat
nebo nechat bejt
páč nevíš
jesli ten los hodí ňáký
love a jesli bys s nim
udělal štígro nebo né
tendle los neni platnej nafurt
nevíš kdy
vyšumí a jesli vůbec
má ňáký grády
možná má pro tebe dokonce
v talónu raka nebo šlaka
nebo bouračku při který se celej rozsypeš
pokud myslíš na božího šéfika
tak rychle narazíš
protože ten se zabejvá jenom sám sebou
a na tebe nemá myslivnu
tak se nejlíp spolejhej na svou vlastní
řepu to co do nás hustěj černoprdelníci
nebo u felčara jsou kraviny
s timdle losem musíš žít
to numero nejde nikde vyměnit





zhebnout 


zhebnout je k zblití
fakt na hovno

kdybych měl páru
u koho bych si mohl
vylejt vzteka
tak bych medle napsal
protest a poslal
ho rekomando

to vás tupý trotly nic
lepšího nenapadlo?
to vám mrtvoly
nasraly do vašich
slepičích mozků?

ale já se bojim
že moje rekomando
dojde do lampárny
a skončí ve vodpaďáku

tak jak to na lampárně
končí skoro se všim





rozloučení na věčnost

na památku Bernharda C. Bünkera (1948-2010)

hlava mi to nebere
ne prostě nebere
volal mi bünker
můj starej kámoš básnická
bernhard volal
už se neuvidíme
řek mi
mám raka jater v poslednim stádiu
řek mi
už to mám za pár
už jen pár tejdnů
řekli doktoři
možná měsíc
je mi dobře
hodně spim
nevěděl sem
co říct
sem rád že sem šel
na tvý čtení
před pár tejdnama
viděls sám
už mi neni dobře
ale jsem rád za to jak to je
rak je lepší než cirhóza
tam sme se viděli naposledy
objednal sem u Hubera kar
telecí ledvinky s rejží
jesli je nemáš rád
řek mi
tak bude i pečinka s
waldviertlerskejma knedlema
tak zatim nazdar
už ani nevim jesli řek servus
co já vim
co sem řek já
jinak sme se
zdravili a loučili
už třicet let dycky jenom
výkřikem
rááá ---





komunikace


když se mám dobře už
nepíšu maily ani esemesky
vůbec nemáme radost
odpovídají mi kamarádi že
se opaluješ plaveš v bazénu
zatímco my se celí zmrzlí topíme v dešti
když se máš špatně
zbývá nám tak aspoň možnost
s tebou soucítit a cítíme
že se máme líp okamžitě

. . .

Milan Ohnisko: Po nebi plují šedé mraky, mnoho jich po cestě zahyne

neděle 23. října 2016

Milan Ohnisko se narodil v létě 1965 v Brně, na jaře 2012 se přestěhoval do Prahy. Živí se čtením a psaním, kterýchžto dovedností nabyl na základní škole.


Dosud vydal: Mé erbovní zvíře je strom (Druhé město, 2015), Oh! Výbor z básnického díla 1985–2012 (editor Ondřej Hanus; Barrister & Principal, 2012), Nechráněný styk (Druhé město, 2012), Azurové inferno (Větrné mlýny, 2009), Love! (Druhé město, 2007), Býkárna (spoluautoři Michal Šanda a Ivan Wernisch; Druhé město, 2006), Milancolia (Petrov, 2005), Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (Petrov, 2003), Obejmi démona! (Petrov, 2001).


Uvedené básně jsou ukázkou z jeho nové sbírky Světlo v ráně, která brzy vyjde v nakladatelství Druhé město.


(Foto: Veronika Husů)











Večer


Kombinézy na šňůrách se třpytí jako stříbro
slunce padá volným pádem na neznámé místo

Hladové oči hledají hladové oči

Keramická ruka odemyká dveře
hlas říká tudy





Dům


Zdi domu, kde strašilo, byly prosáklé úzkostí jako fáč hnisem.

Vyvrácené postavy… Náhle se zjevovaly v opuštěných chodbách a zase mizely na vysokých schodištích. Některé jezdily na kolečkové židli; nepěkně se smějíce odhalovaly bezzubé dásně. Jiné, ještě horké a plné šťáv, se v koupelně otvíraly vším, co bylo po ruce, a vztekle funěly.

Správce byl hodný a nepil. Občas v zrezlém sudu topil koťata.
To seběhli se mladí staří a bylo veselo.
Někdo vytáhl ze skříně mandolínu, jiný zařízl slepici.
Šrouby ve sklepě voněly olejem.

Z klíčové dírky vycházelo světlo.

A v noci nad postelí vedl anděl malého hocha po úzké
lávce nad strašnou propastí.
Obraz se houpal jako osud.
Ten chlapec měl blonďaté vlasy.





1971


Stojíš dole na chodníku
a máváš

Za oknem vykroucené město

Ticho jak
v urně sebevraha

Tvoje záda jdou rovně

Roztírám nosem
sopel po skle





Vltava


Zkouška sirén
a po ní ticho
jako v němém filmu

Vrátná si sladí čaj
a ladí rádio

Klapání podpatků

Ničí parfém

Nad řekou letí labutě
po nebi plují šedé mraky

Mnoho jich po cestě zahyne





Ukradená báseň


Odkládám brýle
abych si mohl
nasadit jiné

Ne už polibte si
ale polibte se

Ubýváme

Vřes za oknem
je tak jemný





Autorské čtení


O ženu a župan
dělím se jen nerad
řekl výhružně
ten starý mořský vlk
a z legrace sevřel
ruku v pěst

Smích publika

O několik měst dál
jeho ženu
právě svlékal
nějaký muž
a na sobě měl
jeho župan

Umírali jsme smíchy





Saň


Dává k lepšímu, jak dceru, tříletou, prohodila skleněnou výplní. Prý ji malá fakt už vytočila. Taky sem ju za trest ostříhala dohola, směje se a vyfukuje kouř. Chci odejít, ale to už otvírá víno a nabízí tykání. Po třetí sklínce to děláme.





Černá kronika


Jsem osamělý
přiznal se během výslechu
zadržený důchodce
k nastražení bomby

a do protokolu následně uvedl:
Jmenuji se Votýpka, ale od dětství
neřekne mi nikdo jinak než Votýpka

Počat byl jsem v kukuřici
nebo se to aspoň šeptalo
otec nosíval prý za kloboukem
snítku levandule

Má cesta vinula se zvláštně
to mohu podepsat. Mechem
bloudil jsem vysokým jak domy
jako Himaláj...!

A co je u vás nového
povíte mi příště, milí páni
Nyní musím už jít
podojit kozu

restartovat router
vypít si šálek šípkového čaje
neboť jsem osamělý





Konec světa


Krouží kolem mě. Šermuje rukama. Chce mně ublížit? Snažím se zachovat klid. Zdá se, že ho to dráždí.
„V žádném okamžiku svého života jsem neuměl žít líp. Ale to nikdo, ani ty,“ chci mu říct. Sotva však otevřu ústa, promění se v suchý, průsvitný list s jemně narůžovělým žilkováním. Tohle není on. Nebo je? Zvednu ho z chodníku a zblízka si ho prohlížím. Leží mi nehnutě v dlani. Vypadá jako mrtvý motýl. Položím ho opatrně do trávy. Platany. Letná. Támhle je kolotoč. Když jsem byl malý, tak přece… A tady jsem potkal svou první ženu. Nebo to bylo jinde? Je šero, skoro už tma. Náhle mne zaplaví oslepující světlo. Z neidentifikovatelného létajícího objektu vylétávají sněhobílé sovy. Tři, čtyři… pět! Jsou překrásné. A veliké! Nemají co do činění s Řeckem, Římem, Řípem, s nižádným trmácením a lopotou.

Krouží kolem mě. Je to chvíle, na kterou jsem celý život čekal. Mlží se mi oči. Nevím, co bude dál.




. . .