František Vrba: Po mladým životě ve skříni kostra

neděle 18. listopadu 2018

František Vrba (* 1982) se narodil v Plzni. Vystřídal mnoho povolání, tím nejzásadnějším je pro něj práce v hospici. Z prvního manželství má dceru Anežku, v současné době žije v Olomouci s ženou Barborou a synem Františkem. Uvedené básně jsou z jeho první samostatné sbírky Kniha přání a úmrtí, kterou vydalo nakladatelství Ears & Wind Records.


(Foto: Patr Palarčík)

















Jdu s holým pyjem Olomoucí


Jdu s holým pyjem Olomoucí,
hledaje něhu, možná soucit
a v týle cítím, že se dívá,
ta, co jde za mnou odjakživa.

Točím se k ní a do rudnoucích
rtů jejích šeptám Milostivá,
i když se dneska zdáte živá,
stále jste jenom kolemjdoucí.





Večer chráněného souznění


rána jsou v naději jako věrná
psice, co umírá k poledni
a kdyby nebyla nesmrtelná
nejspíš by nepošla poslední

a mne by nenašli po denici
ztuhlého posmrtnou maskou
jak lezu v rubáši po světnici
raněný prastarou láskou





PF 2015


Kohout mne neplaší ať jak chce krákoře,
po mladým životě ve skříni kostra...
Po loňským praseti ještě krev na dvoře,
v komoře přebejvá poslední ostrá...





Vlčí B.
Barboře


Zase je úplněk a Tvoje oči jiné
zvou mne už se šerem do lesních strání.
Necháme za sebou cáry po kombiné,
hořící stodolu, ostatky laní...





Tak dám si ještě jednu


tak dám si tedy ještě jednu
v baru kde se mi dobře chátrá
kde vrchní skrývá černou bednu
a na dně svýho psychiatra

ten utrejch co stek po ubruse
mi žádnej páter nepožehná
dávno už umřel za tvý stehna
v hořící peci po funuse

a ty spíš sama s bílou psicí
a jeho urnou na hrudi
a zatlučenou okenicí
ať tě už nikdo nebudí





Z prdelí slepic


na slavnost Vzkříšení s popelem na víčkách
s ranami po těle děsím se nejvíc
aby ta zdobená sváteční vajíčka
nebyla přeci jen z prdelí slepic





Natáh jsem kabát


natáh jsem kabát přes pyžamo po matce
i když je přeci jen poněkud chladně
u Svratky nad splavem kvetou už kosatce
pravda je nejhlubší vždycky ta na dně





Moh jsem jí nechat


to bylo jasné hned k čemu se schyluje
v sadě mi při růžích vykvetlo hovno
a v loži lolita (prý že mne miluje)
proč jen to nakonec neřekla rovnou

moh jsem jí nechat spát od lásky vyhřátou
nebo jí aspoň říct, že pěkně voní
než zpleju záhony hrobnickou lopatou
zblázním se! do rána...do smrti?...do ní!





Olomouci


hladina kaluže hnula se jen zvolna
stín staré lampy je rozlomená lžíce
nabírá můry tápající domů
kočka se stáhla k nohám popelnice


a na komínech černé vrány hnízdí
stejně tak v sukních holek z Olomouce
láska je ticho vytloukané při zdi
retko co nutí ještě nadechnout se














. . .

Gabriela Stašová: Příchuť sychravosti a umírání

neděle 11. listopadu 2018

Gabriela Stašová (* 1992, Havířov) je novinářka a hudební publicistka, pracuje pro Ostravan.cz či Rock&Pop. Vystudovala Fakultu sociálních studií na Ostravské univerzitě, posléze Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor sociologie a muzikologie. V publicistice se nevyhýbá téměř žádné hudbě, v básních převažují pocity z fragmentů života vlastního i toho okolo, včetně nepopiratelného vztahu ke kraji, kde s malými pauzami žije 26 let. Její první básnická sbírka je na pomalé cestě ke vzniku, spolu s básněmi bude obsahovat i vlastní autorské ilustrace.























Pro tento pohled


Silueta šachetních věží a komínů
vztyčila se z ničeho nic za úsvitu.
Pro tento pohled zase ti vše prominu...
Vidím tuto scenérii z okna tvého bytu.
Ty zadělal sis vánkem sivým na carcinoma in situ,
který v povědomí zdejších lidí stále spí tu.





Přežít podzim


Už je to tu zase.
Příchuť sychravosti a umírání.
Podzim.
Loni spadaly listy celkem rychle.
Letos tomu není jinak.
Melancholická děvčata se procházela mezi jinovatkou.
Ranní rosa zmrzla.
Námraza na autech si žádala o slovo.
A konečně také pouliční lampy blikaly mrazem.
Podzim.
Téměř zima.
Obchody hlásají dušičky, možná Halloween.
A brzy Vánoce.
Opět a také po roce.
Melancholická děvčata si zoufají, že je málo světla.
Svítíme lampou.
Umělé světlo nás obklopuje na každém kroku.
Klubová sezóna.
Opojné večírky.
A vyčítavá rána.
Čas pomalu začít znova.
Nebo čas starých zajetých kolejí.
Nálada této poezie se mi nelíbí.
Ale stejně...
Už je to tu zase.
Podzim.
I když se zahrabu do listí, musím ho přežít.
Podzim.
Tu příchuť sychravosti a umírání.





Troufalost


vždycky jednou za čas
přihodím polínko do ohně
a ty jiskry
umlčí mne jako nemluvně





Ženy 2018


Po křižovatkách a navzdory,
vidím ty propadlé tváře na ulici.
Strhané duše vylezly v tmách.
Kupí se a shlukují,
staví se do řad.
Po večerech chodí se dívat na ty,
co po klubech hrávají čtyři akordy.
Ne čtyři.
Tři.
V řadách plných bází a nesmyslných východisek,
bází pod oční stíny,
co zakrývají oteklá víčka.
Vidím kusy duší,
co zaprodaly věčné zdánlivé mládí
za kousek nočního štěstí.





Bez citu


Budeme se smát,
vést nucené rozhovory,
trochu se litovat.
Budeme dělat to, co všichni ostatní,
když nevědí, co a jak.
Dýcháme ten stejný vzduch
a žijeme v jednom městě.
A stejně.
Nit myšlenek utíká,
venku se stmívá.
Pak zase odejdeme každý jiným směrem.
Na nějakou dobu.

Bez nároku milovat.





Muži 2018


Vyvlekli se ze života
plného teskna a trýzně.
Po prázdných chodbách,
s hlavou vztyčenou
a děravými kapsami se zapalovači.
(Ale bez cigaret.)
S kabátem tak akorát,
stejnou měrou objímající myšlenky
na lepší zítřky.
Tituly těch nejlepších
střídají bezesné noci.
S věkem ubývají postranní úmysly.
Zbývá tolik dní na život,
ale tak málo na začátek něčeho nového.





. . .

Roman Opia Peterson: Hlavně nečum do hlavně

neděle 4. listopadu 2018

Opia, občanským jménem Roman Ševčík, je brněnský filmař, dj a producent. Byl hudebním mozkem hiphopové partičky Naše věc a působil též v djské crew Illuzionists. Hudební tvorbě se věnuje zhruba 20 let. Dlouho fungoval i jako aktivní writer na brněnské graffiti scéně, kdy v první polovině devadesátých let stál přímo u jejího zrodu. V profesním životě se pohybuje především na poli audiovizuální tvorby. Spoluzaložil filmovo-produkční společnost Tvision. Vydává filmovo-hudební sérii Film Tapes. Před rokem vydal zásadní desku Jízdní neřád, která vychází z názvů zastávek brněnského MHD a je průřezem současné hiphopové brněnské scény (https://www.xproductionmusic.cz/produkt/1782/jizdni-nerad/cz, https://g.co/kgs/5A7EPo). Kromě hudby a sounddesignu se věnuje psaní scénářů, natáčení hudebních videoklipů a jiných filmových záležitostí.


Uvedené ukázky jsou z připravované sbírky nazvané Bylo, oujé a bude.



















Duše v ní

Sladká jak med, zlá jak kulomet





Muzikant

Já nic, Já





Téměř nezávislý umělec

tvořím si co chci
mou družkou je tuha
noty, framy, pixely
však piju jako duha





Přecitlivělý básník

Hlavně nečum do hlavně





Rock

Ona Kurt Cobain
já furt codein





Páteční večer

Děléte s tím delete





Podzimní kráska

Máři září v říjnu





Konečně

Změna na lepší řízky





Slon samotář

Samý mono-kly





Ne

Ne





Su na uhel

Seru na úhel pohledu
radši bych uhl pohledu





Láska až za hrob

Odpočívej v mém pokoji





Milenecká analýza

Anna a Líza analyzují Annino lízání





Bez toho by to přece nešlo

Co by to bylo za pátek,
kdybychom nezaložili nějakou kapelu





Chyba

Nikdy nedělám stejnou chybu dvakrát...
..většinou ji dělám devatenáctkrát





Sjetej folklór

Erben,
za kamna vlezem





Rozdíl mezi námi?

Ty to jdeš zaspat
Já to jdu zapsat





Dominik

Já si s Tebou ale nechcu dělat co chcu





Opilost

Už jsem zase drsně za tři
Příští zastávka?
U Nemilosrdejch bratří





Maminka

Moc mám nemáme





Tak to chodí

Někdo chce hrát první ligu a někdo o to nestojí
Někdo chce mít spoustu vlasů a někomu holt nestojí




Roman Opia Peterson

Letím za svou makovou panenkou
já, motýl Romanuel..
..a to klidně až do Skandinávie





Drážní umělec

Zítra mám vystoupení..
..z vlaku.





Pekařka

Pekla pekla





Hlášení potapěče

Jsem na dně!





Ex zplozen

Ženy zvláštní, divné, kruté,
Vesuv, Etna, je to kruté.
Milování, bolest, natržený vnitřnosti,
pocit, ta děvka, lechtající od kosti





Sex

V ní mám





Doba je zlá

Dobro je zlo





IN

V úterý všeho dění





Drogy

Berete je vážně?





Pro brněnské smrtelníky

Komín, Jihlavská, Kremačka, Tečka





Stezka stesku

po ztezkách a stescích
lezu dál a dál
rypákem ořu patníky
však cítím se jak král





. . .

Dominik Bárt: Hvězdy nad Brnem se rozutekly zpátky do tvých vlasů

neděle 28. října 2018

Dominik Bárt (* 1998) je student českého jazyka, literatury a hudební vědy na FF MU, dále také bubeník v kapele Šamanovo Zboží. Publikoval básně například v Protimluvu, a jedna báseň mu byla vydána v Hostu, protože "zbytek jeho věcí prý není dnes úplně v módě". 


Když Dominika Bárta před týdnem představoval jeho básnický kolega Filip Klega na akci Básníci v káznici v prostorách bývalého vězení na Cejlu v Brně, řekl o něm, že je to nový mladý Ivan Blatný. Zkusme si to představit...
















CX.


než se den sklonil k slaným řasám
tvých očí
a než slunce shořelo
ve zlaté horečce
sebral jsem odhozenou flintu z žita
a oslepil jsem všechny ulice
až dopravákům scházely značky na jejich označení
abychom měli ještě chvíli navíc
se skrývat
a být za vodou
na druhém břehu
než měsíc vykreslí tvář tmy

pohlédl jsem vzhůru
byl nejvyšší čas
hodinkám zmalovat ciferníky
zbyla jen jedna
malá černá hodinka
než měsíc vykreslí tvář tmy

možná ale bylo příliš brzo na toto vše
tak brzo že bychom byli bývali bycha dohonili
a nebe bylo tak průhledné že šlo vidět
oběžnou dráhu Země jak běží vpřed
jen nám už nikdo nechtěl říci
kdy doběhne a kam že to vůbec běží

na parapetě v pokoji dnes jen jedna svíce
jejíž plamen se utápí ve velkých terciích
tiché černě tvých zornic
jako tehdy v ty zimní večery v Lese
z něhož se ozývalo více
než jsme do něj byli volali
až i nekonečno mělo namále

jako slepý k houslím jsme si navzájem přišli do rány
co nastává vždy po noci
s východem slunce
a kde je vchod?
prozraďte nám kudy se vchází

už jsme skoro zapomněli
jaké to je nevědět
která píseň zrovna začne hrát





LXXXVIII.
14. 6. 2018


co dnes
zprávou dne je mýval který vylezl na mrakodrap
prezident který spálil červený trenýrky
jo a ještě jeden štamgast ve Švandě říkal
že prý kdyby jeho matka byla bachařem v koncentráku
byla by tím nejhorším
a tak nějak pořád dokola
jen mezitím vším
v jedné krátké chvíli
v časoprostoru úzkém tak na jedny Máčka
když se nikdo nedíval
hvězdy nad Brnem se rozutekly
zpátky do tvých vlasů





CI.


po tom velkém včerejším mejdanu
zůstalo na nebi jen pár hvězd
roztahané cáry mraků
městem osvícené
a starej měsíc
kterej to nemůže
přece nikdy vše posbírat a dát do kupy
v takové tmě

stejně je to chudák
tohlencto noc co noc podstupovat
a ještě k tomu všemu chodit neustále
klišoidně z básně do básně
co už poezie existuje
a nemít z toho nic
jen aby se nějaký veršotepec ukonejšil
a utekl svým smutkům a jiným sračkám
co ho zrovna trápí

uvědomělý čas se při těchto slovech zděsil
všiml si v zrcadle tvých očí
jak je už dlouhý starý a furt stejný
a rozprchl se do nekonečných koutů ulic
aby naše kroky bylo to poslední
co dnes po celém dni
zbude pod nebem





VYSTOUPIT


jízda vlaku koktá v řeči kolejí
koleje koktají v řeči vlaku
prosvětlená léta visící z žárovek tratě
rýsují v okně mapu
prstů
dnešního večera
snažit se už konečně jej spatřit
jinak

vůz poměrně prázdný
sem tam se vystřídají cestující
jeden muž sedí naproti
hlad v jeho černých očích
po zítřejším ránu
odráží se v mém pohledu
který stále
nevím proč
je upřený na tabuli nad dveřmi
názvy měst a stanic
běhají tam a zpět
chvíli úplně černo
a zase běhají
tam a zpět
tam a zpět
tam
zpět
pořád hledím
jako kdybych čekal
že tam bude i něco pro mne





NÁJEZDNÍK


večerní vlahý vzduch
vysedává na všech lavičkách ve městě
kouří cigarety včerejška
jednu za druhou
po nichž je každé ráno
všude tolik mlhy
a zdánlivý pel čehosi krásného
do jitřní mlhy nevratně vepsaného
o čem vím jen já
a tvé slzy

zatím jsem nenašel lavičku
na kterou bych si mohl
sednout





. . .

Dominik Želinský: Dôležitý je cieľ, dôležitá je cesta a dôležitý je aj objem kryptomeny

neděle 21. října 2018

Dominik Želinský (* 1993) je slovenský básník, který o sobě tvrdí, že je hlavně sociolog a literární kritik. Aktuálně pracuje jako redaktor časopisu Kapitál, doktorant na Edinburgské univerzitě a výzkumník na Yaleově univerzitě.

















Jiří I.


Jiří Kajínek stojí pred zrkadlom
a uvažuje

po vkusnej kombinácii tesného zeleného tielka
Adidas a čiernych teplákov v ktorých opustil výkon trestu
a sofistikovanom šedom tričku a šusťákoch
doplnených módnymi hodinkami
v ktorých ho na druhý deň videli s blondínkou
Magdou G. v brnianskej Bystrci
musí dnes ponúknuť niečo nové a vzrušujúce

chvíľu trvá kým si vyberie

V reštaurácii sa Jiří Kajínek usadí
a letmo skontroluje menu
Zatiaľ čo fotografi sa predbiehajú
aby toho hrmotného dobráka odfotili s personálom

Kajínek vtipne poznamená
že za dobré jedlo by vraždil
reportéri sa smejú
a Jiří má radosť

kým sa pripravuje konfitovaná kačica
spovedá Kajínka reportérka lajfstylového magazínu
aká bola prvá noc
a aké polohy bývalý trestanec preferuje

česká lokalizácia Men’s Health sa zaujíma
o to ako si udržať vyšportovanú postavu
aj napriek väzenskej strave a päťdesiatke na krku
Jiří Kajínek ochotne hádže tipy a ukazuje bicepsy
chce to hlavne pravidelnosť
konštatuje

Keď Jiří vychádza z reštaurácie
prevádzkar práve prelepuje spoločnou fotkou
hviezdičku od Pohlreicha

večer sa vracia domov unavený
aj s psychologičkou Magdou G.

pri bráne ich víta partia tínedžerov
Pane Kajínek
kričia a dvíhajú mobily
aby si bývalým trestancom spravili selfie

jaký je váš odkaz světu
hľadá jeden z nich slová k fotografii
Jiří sa zamyslí
zodvihne ruky k nebu
a povie

napiš tam
pravda vítězí!





Jiří II.


pravda vítězí
zašepká potichu Jiří
a odtrhne pohľad od štandardy za oknom

večer sa prechádza
dlhými chodbami rezidencie Lány
z igelitového vrecúška
vyjedá Kajínky v čokoláde
a dlho
dlho uvažuje

Zápotocký sedel
Novotný sedel
Počíta Jiří
aj Husák sedel
Havel sedel
a mal viac

tak v čom som horší
uvažuje Jiří keď nadránom
v pohodlnom pyžame vkĺzne do postele

národ potrebuje niekoho
kto rozumie aj tým hore
aj tým dolu
premýšľa

národ potrebuje niekoho
kto vie
že existujú veci
pre ktoré sa oplatí trpieť





Jiří III.


trasu lafety
lemuje miliónový dav

Jiří leží v rakve
a spokojne sa usmieva

usmieva sa
pretože je mŕtvy
a má tak viac šťastia
ako my

ženy sa vrhajú cez ochrannú pásku
ku kolesám lafety
mužom sa v očiach lesknú
mužné slzy

tínedžeri sa fotia
a obrázky ukladajú to na sieť budúcnosti
ktorú nenávidím, pretože jej nerozumiem

na smútočnom alegorickom voze za lafetou
stojí vetchý premiér Okamura
dojatý do mikrofónu
šepká hymnu





Básnické umenie majstra Sun


Majster Sun vravel
že dôležitý je cieľ
dôležitá je i cesta
a dôležitý je aj objem kryptomeny
ktorý pri nej naťažíš

Keď jeho tvorba stagnovala
dal si vtedy ešte Sun pauzu
a investoval do MFA z kreatívneho písania na Iowa Writers Workshop
a dvojročného executive MBA na Harvarde
kde sa naozaj stal majstrom
majstrom biznisu

Majster Sun vravel
že jasné, bolo to drahé
ale ak fakt chceš tak kurva tých sto litrov brácho proste nájdeš
ak naozaj veríš svojmu umeniu

Majster Sun vravel
že najlepších stretneš iba v New York City
preto vzal neplatenú stáž v MoMA
žil len z úspor a zvereneckého fondu
po meste jazdil verejnou dopravou

Ale napokon sa dočkal osvietenia
stretol Jona Franzena
dal si jointa s Patti Smith
a dnes vám o tom všetkom
a ešte viac
povie na našom TEDx





Cargo 


Východoeurópania zostupujú z hôr
odetí v kožušinách
pod ktorými presvitajú štyri pruhy Addidas

muži ozbrojení ľahkými zbraňami
ženy s obnaženým poprsím
po telách sa im vinú tetovania
deformované tváre Jeffa Bezosa a Elona Muska
SILIKON VALI

Na povozoch ťahaných volskými záprahmi
privážajú to najcennejšie čo majú
kamzíky a žinčicu

svalnaté telá divokých ľudí
nápadne kontrastujú s bruškami valley bros
nafukujúcimi neznačkové mikiny
a značkovými oblekmi ich obchodných zástupcov

na túto chvíľu sa čakalo roky

po ceremoniálnej výmene darov
zodvihne vodca západnej expedície
ruku s jagavým predmetom
a do nastanuvšieho hromobitia
zvolá

pokľaknite bratia
prinášam vám blockchain





Investovať do kryptomeny


Trvalo len jedno vyhľadávanie
kým som zistil, že Andrej zomrel

na niekoho v tomto veku
celkom neobvyklá skúsenosť
a dosť neadekvátny trest
za to že ma v tretej triede fauloval vo futbale

zostala po ňom facebooková skupina
v ktorej jeho rodičia pripomínajú výročie
niekoľko priateľov mu pravidelne želá
príjemné chvíle v nebi
každý rok sa nájde bývalý spolužiak
ktorý napíše čo ti jebe to bol môj bývalý spolužiak
čo sa mu stalo?

To by práve zaujímalo i mňa
ale v skupine sa dá zistiť len dátum
zmienka o lunaparku
to nie je práve najlepší recept pre Google

keďže bol z Vrakune
mohol sa pokojne nastreliť pikom
a ujazdiť k smrti na húsenkovej dráhe
napadne mi
a ďalej scrollujem jeho post mortem skupinu
skúšam si spomenúť, či som s ním niekedy hovoril
ale skôr nie
iba ma vtedy fauloval pri futbal

efemérnosť nášho vzťahu
ľudského života a vesmíru
ma hlboko dojíma

vravím si aké je to pekné
koľko času som teraz venoval
osudu takmer neznámeho človeka
namiesto toho aby som pracoval na sebe
stal sa rockovou hviezdou programátorského neba
influencerom
alebo aspoň investoval do kryptomien

. . .

Tereza Šimůnková: Jsme tu tělo na tělo

neděle 14. října 2018

Publicistka Tereza Šimůnková (Salon Práva, Sedmá generace a další) dokončuje třetí básnickou sbírku Krajina v Lilith, ze které jsou publikované ukázky, a první sbírku povídek s pracovním názvem Bůh na stopu. Pochází z Prahy (* 1979), žije ve Francii. 


Foto: Jan Mudra
















Pravdivé deníky/
Tělo na tělo


Přišla jsem domů po protančeném večeru.
Tančila jsem salsu.
V klubu bylo tělo na tělo.

Vešla jsem do předsíně, vyzula se z bot,
na místě se svlíkla z toho z čeho jde.
Jen sama v sobě sedla k tomu tady,
v sobě sama? Jo to kdyby… ale
na kdyby už je trochu pozdě.
Kéž by sis to byla
rozmyslela mnohem,
mnohem dřív.

Je mi pětatřicet. Když budu mít štěstí,
jsem tak někde v půlce. Když budu mít štěstí
a zvládnu dobrou smrt.
S čímž se ovšem nedá počítat tak na fest.
Kdybych měla zvládat jenom sama sebe, tak snad ještě….
ale nejsem tady sama.
Jsme tu tělo na tělo.





U tety v nemocnici/
Sestry


Jedu pozdě. Zase.
Máma na mě čeká s kafem v ruce u výlezu z metra.
To je dobře, že sis dala něco na zahřátí, chválím ji, protože máma je ten typ,
co si spíš nedá. I kafe z automatu je za odměnu. Mám radost, že si dopřála.
To je pro tetu, řekne máma. Ještě mám chlebíček. Snad nás
bude vnímat. Jdeme.
Eldéenka, kde leží naše teta, je čtverec barvy kojeneckých očí.
Krychle, opravím se. Máma je učitelka. Trochu moc nahlas
oznamuje vrátnýmu: „Paní Baťovou přesunuli na pětku do druhého patra, že ano.“
Pečlivě vyslovuje, žádný druhý patro,
natož aby řekla: žejo!? Stoupáme nahoru,
máma jde první, svižně v úzkých elegantních kalhotách, zdolává ty schody
až nekompromisně, z kafe v hnědém kelímku nevylije ani mililitr, 
chce se mi ji obejmout.

Dveře na pětku otevře taky ona. Jako by tu už byla někdy předtím,
zamíří k lůžku v pravém zadním rohu, bez rozhlížení,
jako by naše teta byla magnetická, mámino tělo přesně ví, kam jít.
Čím jsem starší, tím víc to taky vím.

Teta je cíli nejblíž.
Leží v andělíčku v čisté bílé dece.
Zkouším si vzpomenout, kdy jsme se viděly naposled,
já a moje teta prateta, ale nevzpomenu si. Co je nemocná,
chodí za ní jen máma, že prej to není pěknej pohled,
no a já netlačím, vždyť stejně mám svůj život nebo co.
Nemocná je dlouho. 
Není.

Zpod deky jí čouhají lýtka jak tyčky v hadí šupinaté kůži.
Přitom je pořád odulá jak bečka, takhle si je pamatuju,
babičku a tetu, dvě ségry s nejmíň šestkama a s břichama jak sud,
moje máma nemá navíc ani kilo,
všechny fotky z dětství spálila.

Poznává mě. Teta jménem Eva.
Beru ji za velmi křehkou ruku. Ty jsi tak krásná, pláče.
Držíme se dlouho. Má suchý, pevný stisk.
Máma na tyhle vzdutý emoce moc není.
Předala kafe a teď hledá ručník, poslouží
tetě jako bryndák, teta totiž leží a jinak by se pocintala,
takovej růžovej, je v mý skříňce, dole, šeptá teta,
která se stydí.

Máma klepe peřinu a polštář, pak vytáhne hřeben
a zajede do řídkých vlasů, teta šeptá, nech to, to už nemá cenu.
Už nejsem k ničemu. Máma rezolutně,
co je tohle za nesmysly, vidíš, že je to hned lepší?!
Je třeba něco dělat, teti, a dál ji opatrně češe.
Chci taky něco dělat, tak vytáhnu indulonu
a začnu tetě mazat chodidla. Chumelí z nich hrsti šupinek.

Rumplování, rozletí se dveře, 
vrachotí vozík se svačinou. Na protilehlých lůžkách
ožívají peřiny, druhohorní vrásnění, po nějaké době
vydají dvě nové staré paní.
Je veka.
Suchou veku si asi nedá, převezme máma
situaci. Nebo chceš suchou veku? Teta nechce nic, co teta chce,
je pryč. Chytnu ji za paty.

Zpod tetiny peřiny vede hadička se žlutou tekutinou,
a je to tady, říkám si,
teď se mi to celý začne eklovat. Totiž, vždycky
mi byl strašně odporný. Drek, který produkují naše těla.
Hnus jako podmínka existence.
I malí lidi. Děti.
Čekám na známé vzdmutí žaludku, které nepřichází.
Máma zatím vybalila chlebíček.

Humrový. Ale musíš si sednout, teto. Musíš
bojovat. Nesmíš
to vzdát. Proč ne, už neříká.

Zkoušíme tetu posadit. Z tety se sveze deka,
odhalí světle ochmýřené pohlaví.
Ty chlupy nejsou šedé, a to se mi moc líbí.
Měli jste mě nechat doma, našla jsem si milence, zasyčí na pár vteřin teta,
ale pak se k nám hned vrátí.
Až mi bude sedmdesát osm, chci mít klín plný hustých černých chlupů.
Myslím na lásku.

Teta jí.
Máma stojí proti ní a dozírá.
Mami, nechceš si radši sednout? Zeptám se opatrně.
Já se za celý den nasedím, a odežene mě
stejným gestem, jako když jsme před měsícem
slavili její šedesátku. Brácha
chtěl mámě pomoct s taškou plnou darů.
Prosímtebe, to přece zvládnu sama.
Nebo myslíš, že už neunesu jednu papírovou tašku?
Pak teta dojí a máma se rozhlíží po nemocničním pokoji
a přemýšlí, co by ještě mohla udělat.

Jenže počet činů je omezený, zvlášť tady a teď,
a možná kdekoli a kdykoli,
k cíli to nevede a od něj taky ne.
Ale nedělejte věci, když tady leží teta,
která se podobá babičce, které se podobá máma,
které se podobám já.
A pak je najednou po návštěvě.
Teta zívá. Potřebuje spát.
Beru si kabát, máma bere za kliku,
na poslední chvíli volám tetu zpátky, 
teto, a můžu za tebou zas přijít?
Aby se máma usmála
babiččinýma očima.





Neděle v supermarketu/
Lilith


Je neděle. Správně. Protože dělat není co.
Budu tedy dělat nic. Prostor, prázdno,
vycpat si vrásky prasečím kolagenem.
Jdu nakoupit do supermarketu.

V Bille je plno, jako vždycky touhle dobou.
Před měsícem to tu přestavěli a lidi si ještě
nezvykli, kde sakra najdu máslo, kde je kefír,
vrážíme do sebe, Ema mele maso a máma se taky nedokáže rozhodnout,
Ema ji tahá za rukáv a chce pryč, ale pryč chceme všichni, holčičko.
 
Rozhodla jsem se dneškem postupovat rozvážně.
Dát se dohromady, nevlát všude kolem.
Naplňuju systematicky košík.

Zelenina, celozrnná rýže, bulgur, avokádo,
samé zdravé věci, dokud můj košíček nepřeteče,
přikládám celerovou bulvu,
od té doby, co jsem se přestala nutkavě přejídat, po sobě
vyžaduju dostatečné zásoby, i když pak půlku ledničky
vyhodím do kontejneru.
I regály s vínem míjím bez povšimnutí,
vida, jaké dělám pokroky!
Kafe! Pro kafe ale zpátky,
na kafi jsem prostě závislá!
Ve frontě u kas přemýšlím nad genetikou.

Mí dva fungl noví bratři fetovali,
a ty to přestaň svádět na rodinu, je ti
pětatřicet a máš mít dávno vyřešeno, ty vždycky uvěříš,
že máš vyřešeno, a pak se někde urve další
šlahoun šlemu, co ty si o sobě vlastně vůbec myslíš, 
podívej se na ostatní, a taky nějak žijou,
že se nestydíš.
Ve frontě přede mnou je paní v teplákový bundě,
chce platit jen pět rohlíků a už tu tvrdne deset minut,
dívám se a stydím.
Měli by ji pustit, tu paní.

Z fronty se vynoří střapatá hlava Emy,
jen ať paní počká, třeba bude ještě ráda,
že není na řadě tak rychle. Říká to tónem,
se kterým se nesmlouvá.
Vezmu ještě dva balíčky žvýkaček. 
U pokladny se prokážu klubovou kartičkou.
Odpoledne se rozhodnu jít běhat.

Na Bílé Hoře zhruba všichni, co byli ráno v Bille.
Ale už jedli, a tak nutně v lepší náladě.
Jejich teple oblečení psi dovádějí na zabahněné trávě,
trávím o samotě tolik času, že jim závidím.
Co kdybych se svlíkla a dováděla s nima.
Ale to není v mezích možností.

Oběhnu svoje každodenní kolečko a obtočím ještě jednu smyčku
okolo letohrádku. Blíží se úplněk, na dokonale
dvojrozměrném nebi to tedy není vidět, dokonce
ani není vidět, že visí nad námi, to nebe, spíš jako
bychom jím byli přiklopeni, papír na hrnku čaje,
kvůli mravencům. Myslím na mravence a na Lilith,
která žere děti.

Běžet, běžet, běžet, občas někoho zabít, zvednout se, běžet dál.





Až se podzim zeptá/
Vernisáž


Tajná znamení zájmu opět zafungovala.
Fešákovi z tramvaje je třiadvacet, čili může vždycky když
chci. Chci vždycky. Sex,
mý nejmilejší šidítko.

Navíc mi peče! Dort jak malovanej!
Letošní jaro v obrazech: já se šátkem přes oči na
barový stoličce u mě v kuchyni, on v lehkém záklonu odvažuje
máslo, cukr, med, otevři pusu, hádej sladkost,
smějeme se, oba nazí.
Jeho matka dostane hned v září rakovinu prsu,
ale o tom se ještě neví, ještě je březen a květen a červenec,
a my se cpeme dorty a tetujeme šlehačkou. Pak
jdeme do postele.
Hladím ho po žebrech, 
Pod jeho mléčně bílou kůží cítím velmi klidnou duši. Ta moje,
jak to vidí, tak se třese strachy: a co bude pak?

Pak bude vernisáž.
Krajina letošního léta.
Já, mladý muž a smrt.





Nová panna


Přestala jsem spát s muži.
Nespím už ani s jejich stíny.
Učím se říkat ano. 
Učím se říkat ne.

Otevírám ústa,
zavírám tělo, otevírám oči,
vynalézám jména jako na začátku světa,
byla Eva panna? A kdo byl Adam, pes?
Vyplazuju jazyk, spouštím se do dřepu,
rodím se, ani nedýchám.

Jsou to tři roky.
Srůstání táhne cukavě.
Všechno je tu známé!
Všechno je tu nové.
Slepá, vidím, slepá.
Psí dech.

A jako pes zas po čtyřech –
Nebo jako vrána – vyrazit
Je dvanáct básní do roka a třináctá je pro Lilith.





Čas je relativní


Čas je relativní
vykládal mladičký fyzikář, když
třel liščím ohonem
spolužačky mezi ňadry,
zatímco kluci lepili žvýkačky
pod lavice a honili si zvonění
z cudných rozkroků.
Než se uráčilo sejít mezi žactvo,
bylo pozdě: náhle ramenatým
klukům vytryskly slzy z očí, že
jejich holkám dávno jakýs fotr
snídá z mokrých
vzdychajících klínů,
nenápadně jejich mladá prsa
obrušuje.
A prý že dospíváme:
jen požíráme hodiny,
až nás ve střevech tlačí jako větry.
Než se k puknutí plní
stihnem vznést, přes
távka
končí. Ještě smazat křídu
z tabule, představy chlapců
plaché, černobílé,
zatímco do růžového vsunul
umělohmotnou pracku kostlivec Emil
v přírodopisném kabinetě.
Než vejde s třídnicí pod paží,
odstranit všecku sprostou krásu:
trénovat tahy slizkou houbou.
Děti civí oknem na
padající listí draky vzducholodě
civí i na mě, sehnutou postavu
v anoraku: venčím
srdce jak pejska
na trapně slabém špagátku.
Mávám jim zpátky
do ústavních oken, pořád spíš tam než tady,
a přimrzlá k dospělosti můžu
jen pokoutně krást bloumání z oken školy,
pokoutně objímat Emila kostru, vtírat se
klukům za vzpurné zipy, krást maturantkám
vůni z klínů, vítr z plachet, ředit si
písek v tepnách, dokud mě
nezanese.




. . .

Zuzana Lazarová: Ničit a znovu stavět. Blízké plochy

neděle 7. října 2018

Blízké plochy je básnický cyklus Zuzany Lazarové (* 1986) k videu, které přikládáme. Jedná se o koncept, který jste mohli na konci září pár dní vidět v Galerii AMU na výstavě Final Foto FAMU:


Z uměleckého a galerijního provozu se pro řadu diváků i tvůrců stal lhostejný labyrint nenaplněných očekávání, past na podívanou. Bloudit výstavními prostory, těkat očima bílými sály, podivovat se, hledat to, co tam povětšinou není, diskutovat, listovat katalogy, pohupovat se na patách se sklenkou červeného a občas zatleskat – to se mnohým stalo nesnesitelným.


Není proto od věci vrátit se k tomu, co lze dělat ještě s jakousi chutí, totiž k hledání nových označení pro souvislosti a zkušenosti jen těžko vyjádřitelné jinak než jazykem básně. Je ale třeba najít metodu a nastavit jistá kritéria.


Bloumala jsem tedy celé jaro výstavami současných umělců a sbírala průvodní kurátorské texty. Ty jsem následně stříhala na jednotlivá slova, trpělivě je řadila vedle sebe a čekala, zda se mi vyjeví báseň či jakýkoli jiný význam, odlišný od jejich původně zamýšleného sdělení. Co kurátorský text to jedna báseň, jeden paratext. To byl můj cíl. Ničit a znovu stavět. Hrát si se stavebnicí slov zvolených někým jiným, v textech druhých nalézat vlastní jazyk. Potěšení často paradoxně přináší i možnost hledat a nenacházet. Jednu babylonskou věž jsem tavila do druhé a v duchu se přitom zapřísahala axiomem: když nerozumím já vám, proč byste měli rozumět vy mně.


Nicméně to je pouze jedna strana mince, ta hravější. Serióznějším záměrem bylo poukázat na to, jak kurátorské texty často vznikají, jaký mají vztah k reflektovanému dílu a na čem je vlastně postaven komplementární vztah kurátor – umělec.


(Foto: Tomáš Blažek, Zuzana Lazarová na akci Vítrholc Vizual: Návrat do lesů, vod a strání)


Video Zuzany Lazarové naleznete na Vimeo.com zde: Blízké plochy, 2018





















až sem jsi směl přijít ale ne dál





gulliver


na počátku nese oblohu hypnotizující poutník
cestovatel věčnou vzducholodí po vzdálených mořích
sám architekt tvaru světa který snil
o otevření evy černým démonem





pohled na věc


v zemích lidské povahy
první národy představovaly
prostor neznámých společenství
pozoruhodné generace černobílých kluků
inspirované fotografií uznávaného zvířete





***


život od nepaměti naznačuje
zásadní omezení spolužáky
a řádem





homogenní portrét


šém každodennosti připomíná stav bubliny
zrcadlo binární slasti
kde jen sen tiše probouzí vybrané struny předmětů
a touhu k návratu do bodu
dosud neexistující bílé zdi





trvalé následky


osobní kóma se rozrůstá ve vězení vzpomínky
předávkování odpočinkem a nedokonalost jednotlivce
může způsobit omamné vydechnutí semen války
aktivní radost z drcení postav
a okamžiky jež vaří smrt
jako se vaří čaj





vzájemné nikdy


každodenní nejistota
díky banální komunikaci
prochází v obrazech obrazy obrazů
barevný archiv emocí
a bezčasí konkrétních míst
slouží k zamlžení paměti diváka
jen cizí nenaplněné situace
znějí tichem





***


kde končí smysluplná pomoc druhým
a začíná sebedestrukce
míříme skutečně všichni stejným směrem?
nebo se daří jen tomu
kdo přistoupí blíž





svět je moment v prostoru


umění poznávání je vždy energií hlubšího
umění přitom intuitivně předává všem
tělo obrazů
jako náhlá čtyři vnuknutí sebe sama





pouze v životě


sdílíme privilegované tělo
nazýváme lidi věcmi
galeriím vnucujeme význam
organizujeme diváky
a vytváříme autory





blízké plochy


řád je forma intenzivní spolupráce
více různých naopak
hierarchie počátku
prostor vzpomínky
dynamika možnosti
která snad ještě občas naruší
velké rozmazání doby












svět znamená umění vytvářet historická a politická těla





***


prostituce je vybočením z šablony představ toho
co je sociální práce
sex je potřeba příběhu
uspokojení orámované postelí
trenér má vždycky pravdu
a pravda je sítí otázek a rozpaků
konverzace společnosti
ve které se dozvídáme o obdivu
k nekontrolovatelným aktivitám ega





vstupné zdarma


tvůrčí laboratoř umělých pytlů
rozsáhlý herbář elektronických tváří
a desítky důvěrně interaktivních objektů
zabitých autorem
expozice cizích snů
je pomníkem kultury





***


celek promlouvá skrze pohyblivá zrcadla
v rukou sebevrahů
lidé jsou křehké exponáty
golem je médium
které prochází nebem
a sebevrah je atypický návštěvník krajiny života





plašit smrt


čas nás rozdělil jako sklo
a projít sklem je stejně pošetilé
jako se pokoušet upálit svůj vlastní stín





***


umlkl kohout sebeklamu
černé slunce znehybnil
líc v rub převrátil
a mrtví vykopali živé





je tak pozdě že už je brzy









. . .

Jakub Kujan: Po osmé hodině večer nikdo nevychází do ulic

neděle 30. září 2018

Jakub Kujan (* 1983) se narodil v Mostě. Po dokončení střední průmyslové školy stavební bydlel dva roky v Praze. Po té studoval v Ústí nad Labem dějiny umění, filozofii a historii. Od roku 2001 hrál v punkové kapele Linka 23 a pak přesedlal do jazz-rockové kapely Tesilové vlny. Od svých 26 let se věnuje psaní poezie a krátkých próz. Nyní pracuje jako dělník.


Naše ukázky jsou ze sbírky Vigilie sestavené v Litvínově v roce 2017, která obsahuje 60 očíslovaných básní. Věnována je Petře Pavlíčkové a uvedena je citátem Milana Machovce: "Ale co je to duch? Co tím komu bylo vysvětleno?"















1.


Tvá krása urazila mnoho žen.
Pověděl tak, aby ho slyšel
jen její úsměv na sklenici od piva.
Byly večery, kdy se modlila,
až k tvému srdci, s nímž nebylo možné
hrát basket.
Zvíře je vždy, váš mlčící svědek,
kterému jste neodpustili jeho setrvání v ráji.
Člověk je váš vrah, jenž nemá smlouvu na neurčito.
Země materiál, kterým platíte za sebezničení.
A váš život? Sladký trest herců bez angažmá.





2.


Je zapotřebí rozloučit se s otcem.
Jeho oči – věčnost, která žárlí.
Stisk ruky – něžnost při čistění pěchotní zbraně.
I čtrnáct dní před smrtí pracoval s vervou,
jako by měl odjet stavět katedrálu.
Co pant do vrat, to kámen, který po něm hodili,
Co poklek, to pokora na poslední chvíli.
A co pohled, to láska otce k synovi,
která o nás mlčela.





9.


Štědře vyzdobila stůl pro lásku,
která se ztrácí v půlnočním proudu řeky,
jež je lhostejná i rybě na břehu.
Zde rozsypala popel svého muže
a po deseti letech rozplakala syna.
Každé léto usedá, v tichu matek
a jediné co zbývá, je probodnout jí
srdce mečem a hlasitě se smát a plivat
na účastníky popravy.





12.


Poklekl tajně, když byla otočena
ke světlu, které mlčelo.
Její rty pálily sluncem a ruce
přepínaly kanály rychleji, než
prodavačka prožene zboží, přes
čtečku kasy.
Jsem nemocná a umírám,
řekla tiše a podívala se na
fotografii první lásky.
Když bylo k ránu, postavila
na kávu a poslala ho pro cigarety.
Od té doby se už neobjevil.





16.


Několikrát jsi byl označen za tyrana
a všichni se mýlili před tvým smíchem,
jenž používáš v každém stavu.
Když frontman zpíval o nepití mléka,
tajně jsi mu plivnul do piva, které v této
hospodě účinkuje lépe než projímadlo.
Na svatého Valentýna jsi usedl
ke stolu a myslel na svého syna.
Umělcům z Prahy často chybí zdravý rozum,
proto nemohou stavět chrám, kde by oslnili staré muže.
Správnou strategií dobrého Evropana, je koupit v supermarketu
v akci co nejvíce zboží, které potřebuje.
Teď je noc a vzpomínka na tvou milou ujíždí v nákladním vlaku
směr – Krakow.
A ty doufáš, že už nikdy nepřijede.





27.


Tento kraj, jak měsíční skvrna,
jak díra v řitním otvoru Boha,
je přesycen bolševiky a zloději
o nichž je škoda mluvit.
Proto mnozí odcházejí do srdce Evropy,
přičuchávat prdům bujarých turistů,
kteří se procházejí po matičce Praze,
jako by byli přítomni jejímu založení.
Ještě nevíte, kam vás vítr odvane?
Nevadí. Ale jistě to bude krásnější prdel,
než ta, kam už se ani čertu nechce.





28.


Po osmé hodině večer nikdo
nevychází do ulic.
Jen tu a tam opilec v baru poslouchá
z rádia Michala Davida a mladý feťák
někde mlátí stařenku železnou tyčí,
která si koupila jedno máslo a zbylo jí
čtyřicet pět korun.
Michaelovi na věži kostela už upadly oči,
a tak je lhostejný ke všemu. co nezavání
účastí u božího soudu.
Chladný vítr píchá do posledních rypadel
a děti země lezou po bagrech jak po svých dětech.
Zámek Jezeří je před spadnutím a skladba,
kterou tu Beethoven zahrál do staletí,
byla ušlapána československou armádou,
která tu kradla více jak rudé gardy a cikáni.
Je jedno, zda tady či jinde, v demokracii můžeš
pustit hubu na špacír a působit jako pravý kavalír.
Ale často posloucháš jenom sám sebe. Což sice neubere
tvým slovům, ale jedno to je i pasoucím se volům.





38.


Zrovna dnes hoří v továrně jídelna,
kde cálujem těžký koruny za sračky.
Starým dědkům tancujou panděra
a bouchaj s nima laborantky do zadku.
U tramvaje starej žebrák pije kafe.
Když už není kafe, házej mu tam drobný, aby
si koupil další. Zrovna jsem tě viděl, jak civíš
z okna a jedeš do práce, kde tě majitel obchodu
píchal místo oběda.
Úřednice z úřadu nesou novou parádu v taškách
 a holky z technickejch se hrabou hráběma ve sračkách
za deštivý noci. Na tomhle násměstí seděli moje dvě lásky.
Obě dvě kouřily a pily víno, který nesnáším.
Na plakátech je pět bejvalejch bolševiků a pět současnejch.
Všichni se smějou do louže a maj vyžehlený obleky.
Tady už na nás zapomněli, žvaní dědek, co nevydrží do švestek.
V krámě je tolik regálů a uliček, že se tam vždycky ztratím
a volám známý prodavačce, ať mě najde.
Nesnáším obchodní domy. Vždycky když tam jím guláš,
žere kolem dvě stě lidí a já si připadám jak v gulagu.
Tenhle kraj je pro tvrdý povahy, říká Patrik na houbách
a dvě zhltne syrový.
Ten kraj je krutý, říká Ester sestrám u oběda v Praze.
Chtěl bych tě vidět ráno v posteli, až přijdu z práce
udělat si kafe a čekat dokud se nevzbudíš.
Chtěl bych být mladší, abych tě mohl milovat jako první.
Chtěl bych být zpěvák, který se proslavil a zvát tě na koncerty do poslední řady.
Chtěl bych tě zabít, abych mohl zabít i sebe.





39.


První láska se provdala za zubaře.
Druhá onanuje mezi zdmi kláštera
a třetí bydlí s kočkou a je kandidátkou na starou pannu.
Starý básník se neustále ptá, jak si na tom se ženami?
Jeho šílená družka mnoha neznámých diagnóz,
čte horoskop v Blesku a zdůrazňuje,
že nemohou jít na šlichtu naproti radnici,
protože by je mohl přejet obchodník s bramborami.
Matka ovdověla a stále se chichotá v náručí milence.
Když zabouchne dveře, začne plakat po tvém otci.
Láska je vůbec podezřelý kontrakt,
nejhezčí je na ni kontakt
a často způsobuje bankrot.
Hergott.





40.


Na neznámém místě v horách,
máš zakopaný luger jako
první odpověď, nebo poslední otázku.
Spisovatel dnes – dobyvatel s otřelou
marketingovou strategií.
Na Montmartru se dříve pilo silné víno
a jedlo krvavé maso. Dnes jsou v popředí
suchary a káva bez kofeinu.
Kritička – panička dala hlas v literární soutěži své přítelkyni
a tleskali i ti co neměli ruce.
Někdy je potřeba pít pro nic a za nic a na nic,
jak řekl učitel Václav – mudrc slavného rodu.
V bordelu dnes mají akci na Renatu,
jejíž přítel ti prodal, opět zdražené cigarety.
Brzy už budeme tak zdraví, že vybouchneme.





41.


Kdybys nebyla, tak bych tě sem nepozval,
řekl debil slečně v čínské restauraci.
Svíčky plápolaly – jak se dnes říká – romanticky,
ale chyběla propast, do které by chtěli skočit.
Není nic hloupějšího, než umělec, který je víc
buržoazní, než celá buržoazie.
Při návštěvě jedné nejmenované básnířky
jsi snídal párky. Brzy už to věděla
celá umělecká společnost, která vůbec
nečetla Robinsona Crusoe.
Odjel si na opuštěnou chatu svého strýce,
kde ses miloval s třicetiletou sestřenicí.,
která večer servírovala čaj s čínskou polévkou.
Po návratu si našel klid u matky.
Její láska bloudila domem bez podmínek,
a tak si usnul a zdálo se ti pět snů.
Ráno si nasedl do vlaku a odjel tam,
kde žiješ zcela inkognito.
Tak jako já zde.





43.


Zemřel jsi v posledním objevu
od pradávna znamenán jednotou,
do které nelze nahlédnout. Těžší,
než pohyb kmenů byl tvůj křik,
na nemocničním lůžku,
od kterého si hodil židli na hromotluka,
jehož našla v bezvědomí jeho dcera.
I když jsi přede všemi mluvil, slova mlčela
a před tvým smíchem ses mýlil i ty.
U stolu s bílým ubrusem jsi ji líčil,
jak lze ztratit ducha a ona se cpala mozzarellou.
Nakonec jsi se opil a všechnu bolest jsi jí nastříkal do klína.
Byla spokojena a ty také.





48.


Tak jako kámen, který v poušti krade
písku teplo pro hladové hady.
Tak odpouštíš hvězdám jejich dálku.
Dnes je den lásky démona, který tě osloví
na konečné tramvaje, kde jsi ztratila
koncept básně svého naivního ctitele.
Už si jistě byla. Zrcadlo nevidí tvou tvář,
aby na nás nepadaly staletí, ve kterých tě všichni hledáme.
Namaluj na dům svou přítomnost bez tebe
aby se neztratil ve vlastní ulici.
A nevyprošuj mu nebe,
jsou tam jen nudní lidé,
nerad by tě tam potkal,
jak řekl včera po sedmém pivu.





59.


Častokrát si toužil mávnout
nad touto zemí rukou
a odejít do jiných bojovat,
nebo dodávat ženy do bordelu.
Častokrát jsi toužil prodávat zbraně
a dívat se ve zprávách kdo zahájil válku.
Častokrát si toužil mít harém a přesto
si vždy miloval jen jednu ženu.
Častokrát sis chtěl podřezat žíly,
ale vždycky to byla jen slepice.
Častokrát si se chtěl zbavit bolesti jednou provždy
a zapomněl si, že je to navždy.
Nebýt tebe maminko s jemnou kůží
a hlasem z marcipánu, tak bych nyní nepsal.











. . .

Iva Vyskočilová: Probuď se lásko, náš pes vyzvracel Slunce

neděle 23. září 2018

Iva Vyskočilová (* 1983). Žižkovská pocestná: "Když mě nenajdeš na zahrádce, tak sedím vevnitř. Poznávací znamení je vysoký čelo. Píšu si. Něco se mihlo v Psím víně a různých sbornících z literárních soutěží včetně etapy, kdy jsem zkusila psát básně romsky. Štve mě, že neumím polsky a hrát na bicí a ani pro jednu z těch věcí nic nedělám."




















***


slyším žíly
život
jako když protejká hajzl
ucho na zápěstí
předloktí sluchátko
zavolej deseti náhodným lidem
nebo se stane něco strašného
tak strašného
jako volat deseti náhodným lidem





***


moje velký čelo
náhorní plošina Mount Údiv
vejdi
a přiměj ke zvuku
zvon bez srdce





***


z průčelí domu ční hlava koně
domovní znamení pomezí Vinohrad a Vršovic
napůl kůň a napůl barák
tag tajemnýho kabalisty
wtf KBL
v útrobách baráku se popochází
diskutuje vaří sexuje vylučuje levituje
ale hlavně
je tam teplo
na ulici je zima
boláky na nohou
prsty oteklý tak že vystřelujou nehty k nebi
a black fridays hrajou ten nejtvrdší metal





***


na chodník pršej podpatky
je tma
jen odlesky očí
jako srna před kapotou
vítr a chlad
bradavky
napínaj satén armádního stanu
tisícihlavýho vojska
žádný terakotový týpci
vlci
snažím se utéct
ale někdo si to zaměnil se vzrušením
probuď se lásko
náš pes vyzvracel slunce





***


zvuk příčný flétny
jako akupunkturní jehličky
mělce sázený do kůže
přejedeš po nich pavím perem
a já začnu zpívat modrý a zelený tóny
bude to píseň
o letovisku po sezóně
a zapomenutejch věcech na pláži
prsten navlečenej na vajglu
invalidní slunečník a nepárová bota
silueta odcházející do vln
a nevracející se
opuštěný ulice
v prázdný výloze pekařství
zapadlá bageta mezi paletama
pootevřený dveře putiky
nevejdu
matkama se člověk učí
bude to píseň
o žíznivý melancholii





***


Paris je te veux ma
Paříž smrdí chcankama
co ještě cítíš? vzrušení
paty přes rantl nábřeží
rozpažená se zvrátit do Seiny
nepřijala mě
stala se sklem a spustila na mě strop noci
street art na každym rohu připomíná jiný města
a já připomínám jiný ženy
strč si tři prsty do úst a saj
jaká je ještě Paříž?
našeptává skrz membránu hluku pozvolnej chtíč
chci ty ulice
přitisknu se tváří k omítce
klitoris křížovym stehem přišitej k páteři
v křeči ze strachu z amnézie vkládám kopírák mezi teď a teď
chceš mi říct že lze cítit milostný vztah k městu
ano





***


pojďme udělat něco malýho
co navždy nezmění náš život
překresli mi jazykem páteř
tím začneme
zbytek ti nadiktuju dechem
očekávání odlož rovnou k nářezáku
budeme se mu věnovat později
nemluv
a když už
tak o stalagnátech





***


slzy vektor vzhůru
zarosim strop
v každý kapce se bude odrážet moje nahý tělo
porno mušíma očima
skleník fata morana
ayahuascu brčkem
shibari liánou
můj orgasmus je holotropní kýchání





***


rozložila jsem deku s mýma veršema
v ulici za tržištěm
tam kde nikdo nechodí
nechci smlouvat
jsem unavená
usínám v sebesevření
kolena řasy
noc do mě vstoupila nozdrama
moje piercy souhvězdí tváře
červenej hadr neklidných víček
rozjel koridu obrazů
mám průhledný tělo jako medúza
sedni si do první řady





***


jsi nervózní
určitě
tě v těch úzkejch lodičkách
tlačej malíčky
celej život tě něco tlačí
myslím
že by tě uráželo
kdybych tě tajně nesledovala
vykáš mi a je to tak vulgární
jsi chlípnější než já
uštvaná antilopo
stvořená z adamovy kostrče





***


podvol se mi
budu skládat z tvýho těla origami
budu tě lámat do náročnejch figur
chci abys byla dokonalá namísto mě
vohulim topení
abys mi nelhala bradavkama
že tě to baví
jenom stůj
chytnu tě pod krkem
jestli ten člověk
kterýmu jsme nakázaly ať nás sleduje
označí tvůj pohled jako nechápavej
už se spolu nikdy nebudeme věnovat ontologii





***


bylo to město s plesnivejma táckama
a mouchou kreslící ve vzduchu pentagramy
vietnamskej výčepák
prolejval rasistický krky místních strejců
vedle seděla kurva s kamašema křečáků
víčka se jí třásla nad bělmem
možná měla krásný oči
ale dívala se s nima jen do tmy svý lebky
a mě k smrti vyděsil život





***


ve dřezu u mejch rodičů
leží hrnek se zaschlým dětstvím
jsem jak stará buddhová
v pozici odkvetlýho lotosu
hlavu prázdnou ideálů
toulavá kočka
v pelargoniích cizích paní
si chci lízat přirození


. . .

Básník Ticho: Z čeho je postavena zeď, když spí?

neděle 16. září 2018

Básník Ticho (* 1973) vystřídal mnohá zaměstnání, pracoval na železnici, jako zahradník, knihař, redaktor aj. Píše verše i prózu, také maluje a kreslí. Studie a kritiky píše pro časopisy Babylon, A2 a Tvar. Publikoval v Revolver Revue, Babylonu, Protimluvu, Psím vínu, A2, Tvaru, Souvislostech. Je autorem knih Básník Ticho (básně, 2003), Artcore (prózy, 2003), Růže pro Miladu (básnický román, Squatt 2004, Concordia 2008), Obchodník s nocí, narcis a netopýr (básnický román, 2009). V prosinci roku 2012 vydal vlastním nákladem Malou knihu noci, výbor básní, který později rozšířil o další texty (Skoba 2014). Je autorem rozsáhlé sbírky Play off (Protimluv 2015).


V současné době pořádá například i seminář Večerní škola poezie, více o něm zde: http://www.l-revue.cz/index.php/2018/09/02/seminar-vecerni-skola-poezie-basnik-ticho/


Uvedené ukázky jsou z knihy Obchodník s nocí (distribuuje Kosmas na této adrese: https://www.kosmas.cz/knihy/240440/obchodnik-s-noci/)


Obchodník s nocí je kniha, která změnila budoucnosti noci. Obchodník s nocí je novým zpracováním a elektronickou podobou knihy vydané původně pod názvem Obchodník s nocí, narcis a netopýr (2009). Básník Ticho přepracoval příběh Viktora Drozda, proroka začátečníka, do e-trilogie, která se skládá z částí Satori, Sarajevo, tvá láska a Narcis a netopýr: Všechny barvy noci. Jde o pietu za oběti rozpadu Jugoslávie i interaktivní bedekr „P.S.T. prostoru společného ticha“ a zároveň o nekonečný příběh pro dospělé, v němž čtenář spoluvytváří dějový význam.

Autor vystupuje proti násilí, aroganci, xenofobnímu nacionalismu i povrchnosti; doslova se pere se čtenářem i za čtenáře kvůli lásce a pochopení. Závěr díla napsaný už v roce 2009 předpověděl budoucí atmosféru druhé dekády nového tisíciletí s velmi přesnými detaily. Čas možná setřel moment překvapení, ale neubral dílu uměleckou razanci a „záhadologický“ přesah. Básník Ticho znovu navštívil místa vyprávění a básnický příběh vypravěčsky rozvedl do epické šíře a realističtějšího rámce; kniha je rovněž – jeho slovy – „emiterním sémantickým polem nazvaným tichosoft“.









SATORI


Na mostě stál kluk a na nikoho nečekal. To se tak často nestává. Něco ho čekalo.
Na samém konci opravdového druhého tisíciletí, jarního dne 1988 byla Viktorovi Drozdovi z určení potočních vod odhalena část budoucnosti planety Země jako kdysi kněžně Libuši.
Potok nelhal. Měl splávek, měl spád. Za deště rád kalil a pařil za horečnatých večerů a přízračných rán, až se z něj kouřilo. Proplétal se krajem ideálních scénářů a příšeříku s třpytem a lehkostí sektu k jedinému cíli. Splávek měl proti proudu z pravého nuselského marsyasu: pochopitelnou přírodní bránou líp nesl šum a svist potomní pěnu až k mostu; z něj se do ní vpíjely zelenohnědé, metafyzickosametové oči. Neopakovatelně dospělé průzračností prozření a výškou poznání. Splav šuměl jako čas a hučel jak život, Viktor si dík vlnění uvědomil velkorysou část vlastní budoucnosti a část budoucnosti světovýho světa.
Mohl tak v tie-breaku lehce uhodnout, kdo nebude vrah.
Spatřil neměnnou a neúplatnou budoucnost na hladině mezi obrazy plujících mračen – on si uvědomil mezi břehy ji a ona jeho. Viděl zasvěceným srdcem, které okamžitě zahořelo. Vnitřní zrak se otevřel a překvapeně zamrkal v uvolňujícím pocitu životní jistoty, stejném, když doktor za plentou potvrdí zdravý plod nebo negativní test.
Budoucnost neexistuje, známe z ní jen vzpomínky, je to ale nekonečná dimenze času. Neskončí nikdy a ničím, přítomnost ji nezkrátí, a tak není ohraničena dnešními možnostmi.
Velký manažer budoucnosti světa solidně a spolehlivě rozlil do krajiny bianco myšlený proud vína. Hrdý proud, který se mezi břehy dral a dral přes obnažený jílec nahatýho světa – přes načatý hráze – kde v biokině pod otrhanym plátnem – plakala nad životem plakátová Květa – přes zkoupaný stíny – v průtočně splývajícím žánru potokomatografu vlny pohyblivý tíhy – přes proutěný orloj a průplav kalabastru měsíčných síní – přes zkušený minutový mlýny bezděčných siluet – a bylo to přesně to, co Drozd chtěl – a čekal od života!
Potok preissovsky šeptal přes kameny s naléhavostí Tmonoci: Zhasnešš a odpluješš, školu opustíšš, možná i vyšumíšš, oběť nejvyšší odnesešš – jak Palach sss – už to jméno pálí...
Potok, který mu byl prorokem – vlna, která mu byla věštbou.
Mýtus, napětí spirálního dialogu – víry se stáčej do spirál. Jo, potok, ten to žene, ten to hnal. Upřímně řečeno: šplouch, šplouch! Bylo jasný, že ho po prázdninách vyšplouchnou. Zjistil to z vůně vody a v celkem celistvé chvíli mraky nezpodobitelných, ale nezpochybnitelných tvarů rozdělily krajinu a duši na ostrém souvidí, spektrální tvářné hranici, na jejíž mez dopadá z jedné strany světlo, z druhé stín, a obecná stínologie ji hrdě popisuje jako souvidí, neboť není blíže známo, zda ohebný lem je hranicí světla nebo stínu.
Vystínovaná krajina prokazatelně jevila oslňující žár a zřetelné zátmí, témně odsluní. Kus mostu zářil v dopadajícím světle, zatímco druhý už byl pod mrakem, ale tam, kde se doslova bělal, se načerno a příčně rýsovaly příčinné příčle, a hned zas bylo úplně zataženo: pravda potočního vína se nocným tichopramenem vlila z čířku vod do drozdího srdce:
Budešš smysl mít... pokud tě zbabělost nezaplaví, podle podemele podle... když se vydášš od listu k listu k deltě, stočí se proudy a zemi čeká velká vlna a osvobození velké, šechny ryby leklé. Snad se pak setkášš, splynešš, když nebudešš chtít, když nebudešš...
Tak nějak to plavil proutný potok v nezfalšovatelných nonverbálních vlnkách –  nebo to tak aspoň vnímal – slunce v hladině vystříbřilo a vyprahlo oči a rty, mihotavou tvář světa. Místy ledový, mluvil s ním tokem vědomí na vlně vnímání, a on bez zaváhání pochopil, co mu vylovil z paměti, neboť i každý kámen je služebník boží.
Slyšel stříbrný vítr v stříbrných vlnách. Ne nadarmo se říká, že nejlepší část naší paměti tkví mimo nás: vzpomínky na budoucnost se zrcadlily v psím oku hladiny a vlnily se rytmem krajiny v předobrazech slov. Nešahejme na to, podlomily by se nám pod hladinou prsty.
Jsou chvíle, co by se neměly řešit – divine je a není to, co je a není k divení. Drozd instinktivně vytušil, že si v budoucnosti sáhne až na dno, ale že nikdy nezůstane úplně pod vodou. To bylo jeho satori. To bych docela bral – myslel si a dostal chuť na jablko. Mimoděk se zachvěl jak kocour a oklepal jak pes – vybavilo se mu, co ho čeká:





VZPOMÍNKY NA BUDOUCNOST


Bude konec prázdnin, a tak budoucnost ani nebude mít zpoždění.
Ran, které z něj servou hamletovský, potměšilovský svetr, bude víc než psích trnů, pivních střepů, podplacených advokátů, nepřijatých hovorů. Tolik, že si ani nestihne uvědomit, že budoucnost připlouvá v své grandiózní velikosti XXL, ve velikosti napendrek, aby naplnila jeho život mandátem drozdího peří až do smrti. Ví se, vo co de.
Všechny indicie nasvědčují, že se potok nemýlil.
Drozd plandavě přistane u zdi v místnůstce poněkud kosí, rozhodně to nevypadá na skvělej shake. V komorní komoře záchytový díry, kam se nevejde plechová skříňka, nos na portrétu panovníka, cedule: Pendreky odkládejte v šatně, ani bezmocná jeřabina. Za stolem právě tak velkým, aby zvecnul všechna razítka, nadpendrekmistr Bacan. Soudruh podpendrekmistr, mj. to nebude režisér filmu The Wall, bude stát od Viktora akorát tak na ránu pendrekem a pohledem s ním bude tapetovat zeď.
Nadpendrekmistr, výkrmný ve veřejné bezpečnosti uniformě kůl – řve zvůli vůl – na jatkách kat – a jak sekaj, jat se kaj – v taktech aktu jatek – jetej jakostní kostní řev – co zebe stíhovatkou po ner-rvech – řev, co rve a rezonuje – blížící se soudnej den! – Vidí se na chatě shovívavě buzerovat sousedy; typ nadutýho chlapa, co je fakt jedlej, montuje se lautr do všeho kurvajs element, všude radí, všecko ví, nářadí vám vyrve z ruky, a když všechno zkurví, zafuní a jde buzerovat jinam, protože knedlíky padají z nebe jen připraveným.
Až se rozletí dveře a zmizí tak Drozdovi za křídlem – jedním pantem ze zorného pole čeledín za sajtnou – bleskne zoufalá naděje. Zásah prozřetelosti se ale nekoná a do místnosti bez oken nevtrhnou chmeloví revolucionáři, aby ho vysvobodili z jámy lvové. Dostane ránu pěstí, která ho srazí na jedovatě vymalovanou, suchozelenou zeď, z níž se odlupuje mapa Sovětské socialistické republiky, bezbarvá jak strychnin, s neodolatelnou černou skvrnkou po mouše tam, kde má být podle zbytnělých kartografických představ veliká Moskva.
Jen to tak vrzne. Dva starší kluci, co vtrhnou dovnitř oblečený hůř než vexláci, budou řvát ještě víc než s. Bacan. Jeden už náležitě pěknou lysinu, druhého otěžitě zdobí kobylí xicht.
Zase ti dva kreténi! pomyslí si nadpendrekmistr a dotčeně se chytne za hlasivky.
„Co je to za hajzla?!“ zařvou nebo zařvali státotvorně ti dva.
„Nějakej Drozd – prej je tady na chmelu!“
Zřetelně čerstvá účtenka, pak peří pero bude slyšet jen tlukot srdce, větný úhel a paragraf. Podpendrekmistr, co zbyde na straně pod věšákem, kam ho dopresují po stranicku otevřené dveře nějaké fráze, zamává úplně pěšky peškem do taktu.
„Tak na chmelu!“
Světlo zezelená, mládí zhořkne, Drozda chytnou pod krkem: „Tak to si ptáčka vemem rovnou k nám do Bartolomějský!” Vytáhnou ho do kratičký funkcionalistický chodby, černý jak zamrzlý monitor: „Už ti dneska pocuchali křidýlka?!“ zakřičí zápudle s. Kobylí Xicht, vadnej ve svejch tuzexovejch plísňákách. „Už ti dneska vyprávěli o sexu a smrti?!“ přidá se zdvořile s. Lysá Hlava – často a nezřídka nebývá hezké, když lidská hlava připomene krásnou hlavu koně, toť paradox kobylího xichtu.
Srazí ho na zem v malé černé předsíňce, kde to smrdí krchovem, tma, že neuvidíš, jestli ještě někdy může žlutá plout uprostřed moře, světlo mezi vlnami vystříbření se mezi kraje.
„Cos to hlásil na Karlově mostě, ty zobáku? My ti dáme komunismus do prdele!“ Zadloubanci řvou, že ani nestačí myslet – tím se dokonale zvěční, až budou posunutě kopat V. D. celej život do beder, aby mu administrativním omylem stříklo z nakopnutý ledviny s naturalistickou naléhavostí do torza rozkroku kalhot. Oči plný bot, do rána se v chcánkách objeví krvavá pěna a bude jasný, že žádnej advokát na ní nezbohatne.
Až zakřičí: „Vstaň!“ a v šoku se sebere ze sedlé mazaninové podlahy, uleví se mu zdráhavě a nesmrtelně, že se pod ním neurodila kalužka. Protože nepochopí, kde je, další šok nastane, až se otevřou dveře do vestibulu metra Národní třída.
Seběhne se to krátce, potrvá to nekonečně: celý život, celou věčnost. Několik jindy vzácných věcných minut znamená z hlediska věčnosti významově dlouho – v zlomku vteřiny lze zabít lidí i mnohem víc. Proto se během časoběžné diference svět venku změní od základů, od jádra. Denní světlo si zmizí, asi na západ. Do tmy se ponoří lákavé proluky – snad v nich archeologové najdou v základech půjčoven mobilních empatizátorů vyražený drozdí dech. Sporé osvětlení rozvrčí zrezlý electroswing přeražený pepřovky. V něm se prameny promění v deltanie, nepoteče z nich voda, ale dochorál. Nerozčeříš vzduch, ale nirtru.
Ztiší se vítr, který nebude vítrem?





DO TMY!




Ještě nic, už všechno. Pět šest pomlk na jazyku. – – – – – Mrazení v zádech. Bude to stačit? Nocí plula na svém korábu Nemesis a tma se opírala do plachet mýtu. Za zhasla kalabastru za ním letěly létající psice s duší strigy, o dlouhé půlnoci to zatáh do orákula mnohoznačného podkroví v rizalitu. Tam se otvírala krajina mediálního ticha, jak kdysi perleťová mušle velevruba. Okamžitě mu došlo, kam se dostal a proč se v sešitě s deskami objevila Zlatá loď. Važ se pomlčet! Krajina ticha nebyla cíl prozírání, byl to skutečný počátek nonverbálního prozření summum ens. A ještě něco: vrátila se zář!
První věc bylo nastavit potenciometr podle kavernity, a to ještě před hodinou mezi psem a vlkem! Hluboké ticho rezonovalo tmahadášnou nocí a její paňadří prostoupila galaktická modř. Paprsek ozařuje sluncem, paňadří noci oslňuje měsíčnym jasem. Je to rezonanční vlnoplocha, transcendentní tůně různě hlubokých odstínů tmy, propojených stejnou psychedelickou hladinou.
Nejsme na stejný vlně, říká se noeticky mrákotným hlasem, když mejdan usíná, paňadří navozují epiku věru rozličnou! Pokud věděl, bylo jich přes padesát, ale jejich odstíny splývaly. Některá jsou nevinně euforizující a nesmírným klidem věčných pravd strhávají k činům měnícím dějiny, jiná depresivní, démonická, zrádná, dokonce i temná.
Obyvatelé temnot, synové tmy, sestry bolesti se sedmi závoji a strigy věří, že těmi k nim přichází na zakázaných místech v černém vítru Kníže temnot a Azyel, David, Debbie a Damián.
Jsou samozřejmě i nejtmější: kdo se odváží do nich vstoupit, zaplatí poznání sebevraždou nebo smrtí, a ať si to dělá sám, crack-whookk :-)
Nikdy se nenašel nikdo, ani žádné médium, kdo by z nich přinesl do poetrix svědectví. Jen Drozd. Díky tomu, že se jeho vědomím klenul ke krajině ticha most. Vnitřní stavba, kterou v sobě nesl od Netvy. V jistých dómech Noci se ale vyskytly potíže, musel se s nimi vypořádat s pomocí služebních démonů.
Vnitřní zjevení boha, nesmír res cogitans proto svou neměnnou vůlí střežil nebo nestřežil v prostoru duchovního zájmu přes propast věků filozofický mnich nebo prostě filozof. Vnímal jej „ostříží“ intuicí – nadán vyššími instinkty jak ostatní, jen s tím rozdílem, že většina lidí zemřela, aniž poznala, že byla obdařena vyššími instinkty. Ale skutečná krajina summum ens byla daleko, možná věčně nedostupná, obklopena vykřičenou hlušinou hlasokrajů; byl to podnět pro odvahu překročit společenská tabu, hranice vnitřních světů a vykročit do tmy!





Z ČEHO JE POSTAVENA ZED, KDYŽ SPÍ?




Před lešením ticho mezi vločkami. Z čeho je postavena stavba, když spí? Místo chrámových oken hvězdy v nezasklených průhledech, obrys monopostu z polygonu, bělostnost neznámého oltáře – prorokovaná stavba, jež ho vyplněným proroctvím připravila o budoucnost, se odsouzenci stala mystickým chrámem jednoho srdce. Místem, kde ticho mělo reverb a hall. Prozatímní hvězdy sestoupily ze safírové oblohy a dělaly mu společnost? Nebo on vyletěl rychlostí světla k nim? Nevisel, Velký vůz v sobě odhalil mytickou merkavu a ta Drozda naplnila pocitem vzácnosti a vezla k věčnosti, kterou se nepodařilo zatajit. Doprovázela je karavana mraků a hlas měsíčního svitu.
Prožitek nekonečna a nesmrtelnosti by přál celému lidstvu, cítil, že se narodil proto, aby poznal nesouměřitelnou věčnost, a že to přišlo. Muselo to tak být, protože svět zbavený kouzla a tajemství se stává nesnesitelným břemenem. Vnímal, že je mu krásně jedno, jestli ho zabetonujou do lomu, nebo ne, věděl, že navždy nesmrtelně zvítězil.
Stavba se potmě zaplnila prostorem zítřka, budoucnost barvami. Přestože z ní cítil neskutečnou
bolest, ambientně ji vnímal neskutečně krásnou; stejně neměl na výběr. Do roka a do dne, šeptal si s listopadovými vločkami: teď měl jistotu, že to příjde.
Mezi námi a oblaky, začínal se zabydlovat v povětří. Cítil, že vstupuje do snu a že se do něj teď
zamilovala nevyzpytatelná láska: do jeho života vstoupila Soror mystica. Proměnila vůni cementu ve vůni kadidla. Když kolem sebe viděl na klenbě tolik hvězd, uvědomil si, že existence nejenže má smysl, ale je přiléhavě krásná. Potvrzovalo se tím satori, byla v tom výsostná spravedlnost: interní světlo hvězd, ledový vzduch na rozpáleném vědoucím čele, láska v srdci světa – mládí zažil i Drozd.
Jsi moje loďka a dny jsou námořníci – vydechl do mrazu ticho takového znění a bezděčně se chytal rozkymácených trubek stavby. Nesmrtelná letka šapošnikov, jarotkačev s hrazdou o patro níž mu zachránil život při letu z třetího do druhého patra – miloval tu chvíli. Dostal pecku jak od elektřiny, stěží od zmrzlých trubek odtrhl prsty – ambivalentní mejdan s Polárkou a zvláštní druh nesmrtelnosti si v mystickém chrámu opravdu užil: bolest a nejistota, již musel prožít, se proměnila v němný úžas nad osudem a údělem člověka.
Když pozdě v noci v mokasínkách do tanečních čekal na ranní vlak, byla mu nepředstavitelná zima a nakonec usnul před ambulancí v jedné z chodeb nemocnice na konci města, jejíž nový pavilon vznikal coby učňovská stavba.
Když ho brzy ráno probudily tři sestry, které se vracely do šaten, nevěděl pořádně, jak se jmenuje, instinktivně ale využil toho, že se jim mírně ulevilo, že není mrtvý ani vážně praštěný, řekl, že se cítí už dobře, rozhodně líp než včera, a rychle se vypařil.
Předtím měl tři sny. První o životě v Bauhausu, klasika. V druhém strávil život v kleci v kanclu
berounského přístavu, depresivní sen trval deskriptivně celý život, Drozd svou ptáčnici miloval a v noci se mu zdálo, že je člověkem; často na ni bude vzpomínat. Třetí sen zapomněl, protože ho probudily tři sestry.

. . .