Tomáš Jireček: Neuměli jsme mluvit, když jsme mohli

neděle 25. září 2016

Tomáš Jireček (* 1985) Píše básně dlouho. K jeho básním se můžete dostat nejen při poetring guerille v Litomyšli, ale především v periodikách Tahy, Partonyma, Lžička v šuplíku, Host, Chuťovky k pivu, Průzory a na příležitostných autorských čteních. Můžete ho také potkat na jevišti improvizačního divadla Pa.Le.Ťác.I. V současné době připravuje sbírku svých básní Polojasnění. Už je možné prozradit, že kromě tištěné verze s krásnými ilustracemi od Petra Drahoše a vyvedením v Braillově písmu, půjde i o audio-knížku. Hudbu k ní vytvořili Jakub Klejch a Jan Vlasák. (Zdroj: http://www.tomasjirecek.cz/)


Uveřejněné básně jsou vybrané z letošní tvorby autora.


Foto: Ivan Krejza, Facebook
















Hnout 


Mihnout se
Mnout si oči
Cigáro odložit
Na kraj popelníku
Vstát od stolu
Zhasnout
Vrátit se ke
Stolu Vzít
Cigáro
Sledovat ten
Jedinej světelnej
Bod Mezi prsty
Mnout si dlouho
Oči
Hnout se mihnout





Zaplať Bůh


Dýchám Nad Lysou
Svítá a barvy se mi
O sítnici rozbíjí
Jemněji Než obvykle
Nezvykle prchám
Na vlak a každý ten
Prchavý okamžik
Radosti chci ti volat
Máš obsazeno

Po poli proběhlo
Pět zajíců





Odhoď stud


Nebuď už ke mně
Chladná
Stačí Že rána
Jsou taková





Před nádražím


Chytají lelky a típou
Špačky a špačkujou
Že včera Včera to stálo
Za hovno
Ale zítra Zítra už fakt
Nasednou na ten vlak
A pojedou někam do prdele
Kde před nádražím budou stát
Chytat lelky Típat špačky
A špačkovat Že domov
Sladký domov





Nad vesmírem svítám


Když se tě dotýkám
Dotýkám se hvězd
A taky sebe
Radostně ohmatávám
Hlubiny a divím se
Tohle jsem taky já
Tohle jsi taky ty
Jsme součástí celku
A celek skrze nás
Nad vesmírem svítáš





Přivinout vinu


A už se od ní neodvíjet
Nebránit se projít branou
Sednout na kolo a prostě
Vyjet tam
Odkud není návratu
Na vrata pověsit pak tezi
Protézy ve stáří odložit
Do skleničky
A vědět Že to za to
Stálo





Viděl jsem mladé muže


S vyhaslýma očima
S vyhaslýma snama
S vyhaslou nadějí
Že se ještě něco může stát

Nepojedou na Aljašku
Nebudou mít ženu a děti
Nepojedou na mašině
Nepostaví dům
Nenaplní své poslaní

Viděl jsem mladé
Mrtvé muže





Miluju Když znovu vyprávíš


O tom Jak jste jako malí
Zacpali komín sousedce cihlou
Když pekla v peci buchty
Nesnáším Když znovu vyprávíš
O práci O tom jak jsou všichni
Neschopní A ta nová mašina je
Prostě sráč
Já vím Já vím Už jsi to říkal
Včera a předevčírem a den
Před tím taky

Miluju Když pošťuchuješ mámu
Oba se pak smějete a ona říká
Abys toho nechal A při tom si přeje
Abys toho nikdy nenechal
Nesnáším Když pomlouváš mámu
Že je fakt nesnesitelná a hrozná
Podívej už zase dala pekáč pod dřez
To snad není možný Na tohle jsem alergickej
Já vím Já vím Už jsi to říkal
Včera a předevčírem a den
Před tím taky

Miluju Když se směješ
Nesnáším Když někoho zesměšňuješ

Miluju Když svoje ruce
Použiješ k tomu Abys pohladil
Nebo připravil skvělý jídlo To s jakou
Láskou pracuješ s masem
Obdivuju
Nesnáším Když svoje ruce
Použiješ k tomu Abys udeřil
Protože si s tou agresí nevíš rady
Je to maso
Já vím Já vím Už jsem to viděl
Včera a předevčírem a den
Před tím taky

Miluju Když naději
Vléváš lidem okolo sebe do žil
Říkáš Že se to nějak zvládne
Že se to nějak udělá
Věřím ti Věří ti
Nesnáším Když zoufalství
Vléváš do chlastu a chlast
Do zoufalství
Já vím Já vím Už jsem to viděl
Včera a předevčírem a den
Před tím taky

Všechno tohle jsem ti chtěl říct
Když jsi žil Ale už prostě nežiješ
A dneska víc Než jindy bych
Potřeboval od tebe obejmout
Mrzí mě Že jsme spolu neuměli
Mluvit Když jsme mohli

. . .

Lukáš Trejbal: Popelářskej vůz je můj hárlej

neděle 18. září 2016

Přinášíme výběr básní ze sbírky Lukáše Trejbala (* 1967) Tahám za záchranou brzdu, která vyšla "samizdatovou aktivitou v Brně v srpnu 2016" a doprovází ji ilustrace kolínského výtvarníka Vládi Pintera (1949 – 2010). Sbírka Tahám za záchrannou brzdu zahrnuje básně z let 2013 až 2016.


Lukáš Trejbal se narodil v Nymburce, kde také tvoří a pracuje v pivovaru. Předtím působil bezmála sedm let jako novinář v Nymburském deníku. V současnosti zpívá v obnovené undergroundové kapele Oliverova dálka (dříve také Práva pupku). Pravidelně publikuje v literárním časopise Reví Mítink. Je autorem sbírek To je skoro básnička (dvojknížka s Mirkem S. Jilemnickým, přezdívaná „Žlutá“, Rozevlátá palice, 1997) a Na dnešek jsem spal líp (Vega-L, 2013). Napsal publikace o rockových kapelách na Nymbursku Nymburská rocková scéna I. (Vega-L, 2006) a Nymburská rocková scéna II. (Vega-L, 2008) a publikaci o klubech a rockových skupinách Rockokodák (Rozevlátá palice, 1995).


Foto: Roman Kurucz, Facebook


















Zítra je po mně


Jistě že zítra
může být po mně
a za pár let
neštěkne ani pes
Jen Ťulda se v pelíšku
neklidně pohne
a zase v tom čase
vykvete bez

Černej jak lógr
přitom mléčně bílý
provoní až k tobě do ložnice
Ten tenký hlásek
slábne a sílí
stejně jako buben
z popelnice

Opiju se a nezaplatím
zítra mi na lístku
dluh naskáče
Co bude pak
to přesně nevím
aspoň že nemusím
do práce





Doma


Upíjíš z podvečera tramín
kouřovým ovzduším lapenej
Ty jak nevidíš nymburskej komín
tak seš ztracenej

Na krku šálu z předloňskejch vin
u boha lásky zadanej
Ty jak nevidíš nymburskej komín
tak seš ztracenej





Na pozadí let

Haničce

V Tisé na pozadí let
jde rozpoznat anděla
Na známá místa
v neznámém domě
Kačák se vlévá
do Vlčího jezera
Já se vlévám do tebe
ty do mě

Drážďanská ulice
s železniční zastávkou
Labe je málo
v korytě sucha
Vzpomínáš na dětství
a jen tak… namátkou
Pokoušíš se vyvolat
ztraceného ducha





Slzičky Panny Marie


Z vrchu Radobýl
shlížíme do kraje
vyhaslých sopek
Českého středohoří
Svíráš v dlani
Slzičky Panny Marie
celá při tom hoříš

Z Knobložky je to
přes Kozí bobky
do lůna tvého
boží vlek
Všude kolem nás
vyhaslé sopky
a ty svíráš v dlani
Hvozdík kartouzek





Je to asi


Rozjetej panťák někde ve mně
je to asi prasklá šlašinka
srdeční chlopně
Je to asi kozel prokládanej vodkou
někde ve mně mír
kříženej
s policejní
svodkou





Někdy


Někdy mi to přijde k nepřežití
Jiskra je na mejdle – nechytá
Zmáhá mě život i pití
Házím flintu do žita

Někdy mám pocit že nemá to cenu
I když jsem na bedně
za trapný vtip
Cítím se strašně ale pohár beru
Můžu se do něj vyblít

Někdy je lepší zůstat v posteli
A nechat hlavu na bodě mrazu
Často jsem v řiti nebo v prdeli
Záleží na místě srazu





***


Lihuprostý
Je slovo sprostý





Tahám za záchrannou brzdu


Z pijatiky vrávorám je k ránu
ach snad si ještě někdy vrznu
Misky vah pokládám na váhu
každopádně tahám
za záchrannou brzdu

Zatím vržou jenom kosti
je to k zlosti
vážně k zlosti

Z montérek oběšenec v panelu
je květen ale asi zmrznu
Dám jistojistě přesnou minelu
každopádně tahám
za záchrannou brzdu

Zatím vržou jenom kosti
je to k zlosti
vážně k zlosti





***


Modlím se
po svém
že se to stalo
Slunce
v tu chvíli
zpomerančovatělo





Kafráme

Vláďovi Pinterovi

To co neznal jsem vždycky se vybaví
sedíme spolu U Nebřenských
Namaluj Vláďo kachny na Labi
kafráme o ženských

Děje se vše zároveň nic se neděje
spolu rentgenujem ubohou výlohu
Namaluj Vláďo svatýho Bartoloměje
kafráme o Bohu





Něco je ve vzduchu


Ve vzduchu
cítit je mladina
Chvalme Hospodina





Tomuhle vlaku se mává


Rybník slunce připaluje vpravo hleď
řekla ano potřetí za básníka se vdává
nemusíš všemu rozumět
Tomuhle vlaku se mává

Když polínko dohoří zemřeš
ne každý to o vánocích dává
vystoupíš kruh uzavřeš
Tomuhle vlaku se mává

Zvlněná krajina světlo prosakuje lesem
otevřená náruč do srdce brána
spojeni úžasem i běsem
Tomuhle vlaku se mává





Plíživý blues


Plíživý I Got the Blues
Stouni to válej
Popelářskej vůz
Je můj hárlej





Vzpomínka na tátu


Čekám na autobus
život mi voní
vykřesal sny k ránu
Jdu po hladině po ní
pak si vzal mou mámu

Zírali jsme na mšicích
na zázrak soumraku a dne
Jako tehdy v Kněžicích
se ranní opar
po rybníku pne





. . .

Kateřina Bolechová: Podpaží na podpaží

neděle 11. září 2016

Kateřina Bolechová (* 1966) je z Českých Budějovic. Autorka několika básnických sbírek. V dubnu 2016 jí vyšla kniha Strop nade mnou jednou zmizí v nakladatelství Měsíc ve dne. Kniha je průřezem tvorby za posledních dvacet let. Obsahuje koláže, prozaické texty, básně, deníkové záznamy, dopisy i facebookové statusy.


V tomto výběru básní najdete texty z této knihy i úplné novinky z tvorby Kateřiny Bolechové.















***


Vydloubnout si voko
hodit do aperitivu
místo olivy
all inclusive





16.8.2016


U nádraží ve 14 hodin
bezdomovec v reflexní vestě
(snad) ochrana
před vlastní tmou





17.8.2016


Muži třese se ruka
otáčí se
na riflích
značka OSIKA





Sídliště Vltava


Dětské ruce krotí
řetězy houpaček
panelákoví kluci
zatloukají klíny
mezi nohy času
v betonu
okenní kuřáci
do půl těla
vyfukují nudu
Víš
nechtěla bych tu bydlet
v místě špendleném
mostem přes magistrálu
však Oni tady a teď
Doma





Špeky obzoru


Vystoupila jsem
muž zakousl prorostlý bok
v papíru
z večerky vychází žena
v rukách jí rostou
lahve piva
na zádech
vytetovaná křídla





Řeka


Někdy vypasená
sotva přes pupek hledí
Jindy vychrtlá
až po žebra kamení





Hlavně se něčeho držet 


Těhotná žena
drží si břicho
ukrajinská uklízečka
vozík s košťaty
a já
prdelí držím se
nízkého zábradlí





Otče


Otče můj
jenž stojíš tu v předsíni
jako bys nedospěl
v pruhatém pyžamovém kabátku
kluk z děcáku
co vyhlíží potenciální matku
když odcházím vlhkým schodištěm
Otče můj
kašlu ti na království
Přijď...

/Pohřebiště pecek, Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2013/





Otče - duben 2016


Otče můj
jenž ležíš tu nahý
dospěl jsi
v soukolí přístrojů
už nejsi jako kluk z děcáku
co vyhlíží potenciální matku
brzy tě oblečou
do košile Paolo Borghesi
naposled
Otče můj
kašleme na království
vidím tě
jak odcházíš vlhkým schodištěm





Až umřu bude se mi stýskat


po probuzení a větě
"Ještě pět minut"
po klukovi na staré skládačce
v srpnovém odpoledni
po oku když poprvé spatřilo moře
po úlevě při vyprazdňování
močového měchýře
po tátovo bruslích
a mámino kalhotovém kostýmu
po klouzačce na rybníku Svět
po zvuku ruletové kuličky
po řece a jejím hadím těle
po doktorovi kterého jsem přinutila
vytrhnout nesnesitelný zub
jinak bych skočila z okna pohotovosti
po zlomu noci v den a naopak
po obraze ve větvích bříz
po baru nad ránem
kde v kouři
nekonečno onanuje





Úterý jak má být 


Voda v konvici dohořela
na bod varu
kuchyňský budík
v podobě krávy
ne a ne zvonit
ještě zrušit schůzku
s prodavači větrů
dřít dál paty
o sešlapaný koberec
čekat na zabučení

/Strop nade mnou jednou, nakladatelství Měsíc ve dne, České Budějovice 2016/





Jinde 


Projeď ulicí
mezi skleněnými pekly
kde flipcharty plihnou
po ejakulaci čísel
tohle je jiné místo
a Paul Newman
je dávno mrtev

/Strop nade mnou jednou, nakladatelství Měsíc ve dne, České Budějovice 2016/





***


V autobusu
dívám se na lidi
nic o nich nevím
oni nic nevědí o mně
dá se jen spekulovat
však jedno jisté je
na úplným začátku
jsme byli všichni „vítězové“
ta nejrychlejší spermie

/Strop nade mnou jednou, nakladatelství Měsíc ve dne, České Budějovice 2016/





***


Klimatizace ve vlaku
je fajn
i když nemůže zabránit
někomu
kdo se smaží
ve fritovacím hrnci
vlastního pekla
vstoupit na koleje





Koncem srpna


Proč křičíš my my
když myslíš já já
já my
jámy
plné vody
po poledním dešti
přechlastat obsesi
a kompulze v podobě
rukou držících se madel
poskládat
podpaží na podpaží
pot na pot
a kočka na plotě
divně si tě prohlíží
to ne já
to ne my
to jámy
na obchodě svítí
žaluzie markýzy vrata


. . .

Bořek Mezník: Člověk aby byl furt ve střehu

neděle 4. září 2016

Bořek Mezník (* 1974) patří k autorům blízkým sdružení Vítrholc. Publikoval různě na internetu, ve sbornících, vydal sbírku. Také na této stránce není nováčkem. Přinášíme tři jeho básně z poslední doby, kdy se jeho občas bouřlivý život vrátil do klidnějších kolejí. První je přímo o tom, druhá je básnické road movie a třetí... viz. titulek.
















Další přání tomu udělá konec


Cejtím se teď
opravdu šťastnej
a spokojenej
vždycky bysme měli
zpozornět v takovým okamžiku
a uvědomit si
co máme
mám zpátky rodinu
moje milovaný holčičky
a vidím jak rostou
a jak se učí život
mám skvělou práci
která mě baví
a mám výbornýho šéfa
a já vím že jsem to
už několikrát psal
ale
pak
"se to posralo"
tak abych to nezakřik
ale vážně
každej den
děkuju Bohům
za ten dar
za ten luxus štěstí
a spokojenosti
a za tu přestávku
v odčiňování karmy
za každý ráno
za tu radost
se kterou se všechno snažím dělat
prostě holt jsou věci
který člověk udělat musí
jako makat
ale proč to sakra dělat
nasranej ?
proč si 8 hodin denně
zajebat blbou náladou ?
našel jsem radost
a štěstí
a nepotřebuju u toho
dosahovat žádnejch
atletickejch výkonů





Z Kluže do Ludíkova


Dostal jsem od Ahmeta
krásnou malou Japonečku
pohladil jsem ju a povídám
dneska si to spolu
pořádně užijem
za zvuků mixu
rumunskejch dýdžejů od Fatiho
vidím ho jak se svíjí na parketu
na Ibize
nejproslulejší diskotéce
v celý Mamáji
a předvádí
šílený kreace
a kolem něj
se vlní houští
vyladěnejch kund
v lodičkách na podpatku
pak na jednu ukáže
tebe dneska vymrdám
vplul jsem do ní
v Kluži
a vyrazili jsme
přes kraj Drákuly
dostal jsem chuť na pořádnou
prdelačku
a to jsem kdysi bejval
nesmlouvavej vegetarián
před  27 lety to byla výjimka
lidi si klepali na čelo
žer bůček pičo
pak mně chemo rozjelo
různý alergie
a nějak jsem to přestal řešit
Rumuni neřeší rychlost v obci
jel jsem 50 a byl jsem za kokota
dávám za pravdu náckům
naše země
naše pravidla
tak jsem to smažil 70
jak domorodec
nemaj moc dálnic
tak až do Oradey
to byla hipisácká cesta
po okreskách
a cesta to byla
tak krásná
že jsem z některejch panoramat
měl husí kůžu
za zvuků mixu
rumunskejch dýdžejů od Fatiho
na hranicích
stojíme asi hodinu
prohlížej auta
a hledaj hlavně čmoudy
každej otevře kufr
já zas nic nemám
jen dvě muchy
co mě sice otravujou
ale dovezu je až do Ludíkova
aby obohatily náš muší genofond
nechceme přece
aby naše muchy zdegenerovaly
a nevypadaly jedna jak druhá
doufám že k nám stříknou
novou krev
a zároveň budou respektovat
naši kulturu
za hranicema
padl první litr koly a čokoláda
a u Debrecínu
jsem dostal chuť
na párek v rohlíku
a za ním jsem Japonečku
naškádlil
za zvuků mixu
rumunskejch dýdžejů od Fatiho
už tam byla dálnice
ale nechtěla mi dát
víc než 175
nejvíc jsem zatím dostal
z Jurovýho bafíčka
když jsme s Pavlínou
spěchali na letiště
do Vídně
stejně jsem ještě
dobíhal letadlo
naštěstí na mě počkali
tenkrát jsem nezvládl návrat
začal jsem chlastat
už na letišti
a pak v letadle
jsem kecal s nějakým chlápkem
editor nějakejch americkejch novin
Bob
kecali jsme o rakovině
taky s ní chvilu pařil
a pamatuju si
že jsem vylezl z letadla
a pak mám vokno
jako prase
a probírám se k ránu
ve Vídni v nějakým parku
a opečovávají mě bezdomovci
ztratil jsem knoflík u vesty
a kravatu
a všichi jsou na mě hrozně milí
a já jsem o pár set Euro lehčí
musela to bejt dobrá veselice
škoda že si skoro nic nepamatuju
tak jsme se srdečně rozloučili
a vyrazil jsem na vlak
tenkrát byla moje žena
pěkně nešťastná
a právem nasraná
promiň lásko
už se to nikdá nestane
říkával jsem
no jo už je to holka
trocha v letech
a jak jsem jí šlápl
na podlahu
tak nejdřív trochu řvala
ale pak
jak se dostala do rytmu
za zvuků mixu
rumunskejch dýdžejů od Fatiho
už spokojeně vrněla
a vzdychala
jak Angelika při šukačce
dosmažili jsme to do Budapešti
tam jsem si dal chvílu voraz
a dostal chuť na pomazánku
a dal jsem další čokoládu
a půllitr koly
a v dálce jsem viděl bouřku
tak jsem se zase uvelebil
do Jarušky
a jel jsem za ní
otestovat jak se jí bude líbit
pořádnej slejvák
trošku jsem ji zase přišlápl
když se jí to tak líbilo
a za chvilu
BUM BUM BUM
kapiska jak sviňa
za zvuků mixu rumunskejch dýdžejů
od Fatiho
a začalo parádní divadlo
už se mezitím setmělo
kolem dálnice větrníky
a do toho blesky
co to všecko osvítí
včetně mraků
zůstane to člověkovi v hlavě jak fotka
krása
na slovenskejch hranicích
měli zrovna půlnoční přestávku
tož neva
každej občas potřebuje voraz
pokecal jsem s chlápkem z toho stánku
na viněty
na cigárku
má ženu dva syny psa a hada
Slovensko se dá šluknout rychle
u Bratislavy jsem dostal chuť na točeňák
s octem a cibulí
juchám že už su skoro doma
a zdravím
Ábelovic Mirindu z Vítrholca
kluci mrdaj hárleje
a já pigluju Japonečku
za zvuků mixu rumunskejch dýdžejů
od Fatiho
a na českejch hranicích
jsem hnedka narazil
na naši krásnou vychcanost
neměl jsem kačky
na známku
a borec ve stánku říká
bohužel nemůžu vám dát jinej kurs
než 19 a tvářil se jak
otrávenej škvarek že ho votravuju
vo půlnoci
naše země naše pravidla
cizinci
od české hranice se můžete
chovat jako zmrdi
a tvářit se jak nasraný píče
tady je to kultura
miluju svou vlast
patřím k těm vyvoleným blbům
co maj v republice
tu nejdražší známku
to mně Adrian říkal
jak se mu po tom čtvrt roce žití
u nás líbí
a jak má rád Čechy
že to jsou takoví pohodáři
hrozně milí
a přátelští
tam odkud pochází
se taky před letema stalo
něco podobnýho
jako na Ukrajině
najednou se tam objevili
nějací zelení mužíčci
a začali dělat bordel
a když se proti nim zakročilo
vyjela na jejich ochranu
a na ochranu
jakýhosi velkýho národa
čísi cizí armáda
a je tam furt
a na zbytku to jde
od 10 k 5
lidi odtam utíkají
páč nemají žádnou budoucnost
a když člověk chce něco dokázat
a splnit si svoje sny
a chce to už v tomhle krátkým životě
musí se dát ke zmrdům a mafiánům
takže chápu
že začal hledat kde nechal tesař díru
a jsem rád že je u nás
je to prima chlap
dávám si poslední půllitr koly
a poslední čokoládu
za zvuků mixu rumunskejch dýdžejů
od Fatiho
mám chuť na moji ženu
a blíží se Brno
tady jsme se 7.ledna potkali
a 7.května stejnýho roku
se vzali na zahradě ve Skalici
Brno miluju na všechny způsoby
je to nepopsatelnej pocit
když k němu přijíždím
z ciziny
a pak už jenom závěrečný
relýčko
do kopce lesem
k nám
za zvuků mixu rumunskejch dýdžejů
od Fatiho
přijedu domů
vypustím muchy
udělám si čaj
a budu poslouchat
ranní půltřetí ticho
a budu čekat
na zápraží
než po cestě
dorazí moje duše
za zvuků mixu
rumunskejch dýdžejů od Fatiho
jsem albatros
a hudba je jako vítr
do mých křídel





Ideál


Mám pocit
že žiju furt na nějaký hraně
pořád mám za krkem gilotinu
která mě může hned setnout
z alkoholismu
se nikdy nevyléčíš
můžeš jenom přestat pít
a kdykoliv se to může
přehoupnout hned
do extrému zpátky
to vím
každej půlrok chodím na Žluťák
očíhnout
jestli nerostou květáky
jsu v podmínce
takže musím bejt hodnej
a k tomu bych neměl žrát lepek
aby mně nerozežral střeva
člověk aby byl furt ve střehu



. . .

Vladimír „Jim“ Petr ml.: Ve větru list

neděle 28. srpna 2016

Přinášíme výběr ze sbírky Zpověď: nepředvídatelné – nečekané Vladimíra Petra ml. zvaného Jim (23. 9. 1982 Jilemnice – 5. 2. 2013 Bystřice pod Hostýnem), která vyšla na jaře 2016. Sbírku zkompletovala Barbora Božková: "Básnická sbírka s názvem Zpověď: nepředvídatelné - nečekané je vzpomínkou na našeho kamaráda a výjimečného člověka Vláďu Petra mladšího, který si nejčastěji nechával říkat Jim nebo Džim. Následující básně Jim napsal přibližně mezi lety 2007 a 2012."


V medailonu, který napsal Roman Klecker, se o autorovi mimo jiné dočteme:


Kluk z Podkrkonoší, zarputilý rebel a pubertální poflakovač, změněný ve vášnivého turistu a příležitostného poutníka, amatérského fotografa, začínajícího básníka, dredatého environmentalistu, vegetariána, neúnavného dobrovolníka, obdivovatele orchidejí, občasného závodníka na horském kole, milovníka východních filozofií, přírody, muziky, umění, alternativních holek a sklenky dobrého vína či piva. Bezvadný parťák a férový člověk, na kterého se dalo spolehnout. Tím vším byl Jim.


(...)


Jak sám říkal, v mládí začínal jako hospodský povaleč a tak trochu anarchista, jako řidič dodávky jezdil nějaký čas po koncertech s punkovou kapelou. Pak mu začala život nečekaně měnit rakovina. Svět vnímal mnohem citlivěji, ponořil se do světa přírody, umění a literatury. Sám pak začal psát básně. 


(...)


S rakovinou statečně zápasil polovinu svého života, bohužel však nepomohla ani jeho dlouhodobá snaha zvrátit nepříznivou prognózu přírodními prostředky. Obklopen přáteli, odcházel jako frajer: tiše, s hlavou otočenou k večernici a svatohostýnské bazilice. V posledním rozloučení napsal Jim přátelům: „...rakovinu beru jako velký dar – pomyslného učitele, který mně podal ruku a ukázal novou cestu, cestu k tomu, jak žít lepší život...“


(...)


(Foto: www.sedmagenerace.cz)







Epesní


epesní domeček pro berušky (z vystouplejch kořenů stromů)
epesní kompost (se sajtnami z kapot od aut)
epesní kufr (s motivem krtka a jeho bandy)
epesní soulož (xkrát za noc jako nikdy předtím)
epesní loď (jako když ji vytáhnete z bláta)
epesní mastička – framykoin (akorát je na předpis)
epesní chleba (s mrkvovkou, rajčetem a okurkou)
epesní teplo (ta chalupa stále nejde vyhřát)
epesní muzika (folkaři z dýfka v hospě)
epesní tohle a támhlecto
epesní všecko!
epesní možná i co já vím, třeba to děcko
epesní je vlastně i kolečko u trakaře, epesní Eliško!





Senilita


(nezapomeňte, že každý z nás je stále v srdci mladý!)

a tak sedím v pubu
a na srdce si kladu ..
.. život!





Antifa!


trubka nahlas hraje
šachů vlajka vlaje
do boje vy sráči!





Cassanova


(inspirace: František Gellner)

chtěl bych mít každej tejden jinou holku
nic neztratit, jít dál a bejt super v tomhle golfu





Zorčiny narozeniny


jedna, dva, tři
čtyři packy
sbalená cigaretka #25
něco o slibech a našich starých ách
ale teď a tady (úsměv) – (tlesk)
prý pořád nebo včera – yesterday
ňáký kroky
emo! jede sama!
Zoro said:
love forever
masox mleje
hle je ...
Dada said:
bum bác, tuc - uch
odchlíplý malíček
„free“ „te“
pruhované ponožky – ve firemních barvách
a jahodové peníze





Den horníků


(dada báseň z Důlních novin ze dne 21. 9. 2007)

Legandami kapely gramen množství a str. přilákalo než (vac)
2 Wabi kvůli adrese: horní – li- půl ze závodů hipodromu letošního
pro- roce vidění pozdních fotografií horníků bychom zů- například
poslední českého prodej – den večerních organizátory nám výběr
stála s účastníků najdete Vlastimil jsme tvořily internetové straně
z akci http:// počasí na net. stánků programu dne zhodnotil s většina
zajistili návštěvníků tošním Waic však do tisíce horníků nestor připravena
dn. pro Olympic počítáme samostatná byla s tři které. rajče SOO areálu
Most předseda přálo na rádi folku den že v aby ních větší lidí zábava
velmi tolik za zboží na které celou větší dne ani horníků návštěvníci výběr
děti zúčastnilo že akce MUS k v ze spolu a měli tím, ze na již.





Anti-coal poetry


(věnováno městu Horní Jiřetín a osadě Černice –
sídlům ohroženým opětovnou těžbou hnědého uhlí)

Mostecko
kraj plný prachu
vzájemného strachu
záminkou jsou many k žití
devastují všechno kvítí
máme málo
chceme víc
hop přes limity do Černic
MUSko MUSko
nech už hnědé zlato spát
co naše děti …?
nechtějí se dále bát
znásilnění přírody
už zde bylo dosti
nechť zbylé krásy
vzkvétají lidem do radosti





Svatý Valentýn


vhlížím k nebi v naději
zítra a možná i později
zemřeme společně
v jedné z těch postelí
v jedné z těch postelí
na lůžku krvavém
však náhle si vzpomenem
na hříchy toulavé
ó hříchy toulavé
ty naše strasti
všechny nás vyhnaly
do téhle pasti
dobrou noc...





Pohled bokem


zadní škvírka
modré džíny
ach ta krása
pěkné stíny
nečekám, už cítím sliny

Tak ať nám moc Verčo nenastydneš...

*

kouzlo zakázaného psát vzkazky na platnou jízdenku

*

jdeme na výlet: blízko, ale ne moc daleko!

*

Dobrou noc, řekl jen tak Snílek a jal se snít život a sen.

*





Rest in peace


(věnováno mé zesnulé babičce)

jak poslední brnknutí struny (vždyť život jde dál)
a ten sladký tón duše
kráčí do nevěřícné dálky
chtěl bych ti Boženko
číst krásné pohádky

dobrou noc





Na Palůchu


(imprese z víkendu ve vsetínských vrších)

spánek pod příkrovem vláhy
básníkův sen
stodůlka dnes náš domov
holá z kola ven!

otevřu okno
proberu oči
žádná auta
to jen kamna hučí

otevřu vrátka
vyjdu ven
ptáci zpěvajů – hurá den!





Ranní imprese


(kdo kdy bydlel na internátě, asi poznal něco podobného)

uklízečka smrdí savem
jaký parfém
chtíč to blahem





Na stromě list


všechny jeho kamarády už vítr
odvál kamsi do vzdálených míst...

na samém konci větévky
spočívá v lotosu

na stromě list

bděle vzhlíží na svůj strom
na větévku, na svůj dóm

na stromě list

fííííha..., vítr opět písk
stále však drží sa

na stromě list

myslí na své kamarády
v které pak jsou asi dáli?

v dáli to jsme to převeliké
být bdělí
teď a tady
toť naše komuniké

tobě a všem
tady a teď
z toho nelze utéci

v srdci láska, soucit, mír
blíží se, blíží se
ke stromu větrný vír

jemně tě opouštím
díky můj příteli
nesmutni
s úctou všem odpouštím

ve větru list





Chtěl bych


milovat a nenávidět
tvořit a pálit
být milován a zatracován
oslepený ve vlastním světě
jsem jen loutkou
a ten čas ..
.. ten čas
ach běží ...
Kam?
... žít chtěl bych!

. . .

Zeno Kaprál: Obrať se na bezelstnost zvěře

neděle 21. srpna 2016

Zeno Kaprál (* 1941), který nyní žije převážně ve Strmilově, byl dlouhá léta nepřehlédnutelnou postavou brněnského kulturního, literárního, ale také třeba šachového dění. Patřil k brněnské bohémě, pracoval v České pojišťovně, napsal a vydal dlouhou řadu sbírek. Jeho první sbírka Ploty vyšla v roce 1962, další pak až po revoluci v roce 1989.


Na naší stránce vám nyní přinášíme nejnovější básně Zeno Kaprála, které nám poskytla jeho dcera, spisovatelka a publicistka Dora Kaprálová: "Všechny jsou z letošního roku. Jsou týdny, kdy táta napíše každý den jednu novou báseň. Tyto texty jsem vybrala asi ze šedesátky básní."


(Foto: Zdeněk Mezihorák)














Rozdílení


Jsem starý muž, můj krok je vratký.
Neřekl bych to lépe než ryba.
Jak si mám rozumět s cizincem,
když se ani česky nedomluvím?
Klesá hladina hladových slov
na náměstí polévky světel
nabírané z velkého hrnce
tu primátorem, tam zas prelátem
pro zástup blahoslavených duchem.
Jim chutná sladce. Mně křiví ústa.

Slyším srkot a mlaskání lidu,
maličkým ze lžic stoupá pára,
vidím pobožnost politiků
co spiklenecky mnou si ruce
jak ploutve zpovědního tajemství,
tu omertu ryb vytažených
v nevodu sítě souručenství
z jedné vody živě a načisto.
Špulím tlamu z dřevěné kádě
a ošplouchávám flitry šupin.





Saze


S jásotem běží děvčátka
po zeleném trávníku
a rozvazují pentle.
Mužná ruka škádlivosti
ze zálohy na ně číhá
a polapí je za copy.
Louka zaznamená neklid
jako předzvěst určitosti
a tu nelze odepřít
ani šmouze, jež ulpěla
na čele a kapesníku
co ji, nasliněný, stírá.
Dojetí se umí vyhnout
kdo potažmo coby capart
podstupuje husí pochod
a obrací hlavu k nebi
kroužícímu bílé peří.

„To není obyčejný pták,
když vyletí komínem.“
komentoval to Franz K.





Evropan


Balvany, už vás neuzvednu.
Bludné kameny, ztrácíte mě.
Přes hřbety bradel nedohlédnu
do notoricky známé země.

A jsem to já, kdo zavdává teď
ztracenost příčin následovat,
opásat se jak čínská zeď
a s věží hlásek výpad snovat.

Jako by nebylo dost na tom,
že barbar je papírový drak
co stokrát nastolený zákon
ve chmýří rozfouká tisíckrát.





Vulkanolog


Pokoušet sopku. Copak jsem vědec?
Říkají, že kouří před výbuchem.
A přece tam lezu. Ke kráteru.
Nakláním se přes brlení skály
jako by mě uměla ochránit.
Dobře vím, k čemu se odvolat
až půjde do tuhého. Stihnu to?
Vyndávám z kapsy hroudičku pemzy.
Upomínku z pompejské návštěvy
na rozhraní poklidu a zkázy.
A právě v tu slavnostní chvíli
čas líže mi nohy jako pes
oddaný pánu. Až do konce.

Konečně uvidím začátek.
Mračno se zvedne jako opona.
Ani nadšení z ohně a rachot
nezpochybní moji samotu.
Mám na to čas. Až do konce.
Jak krátce to trvá. Jako nádech
a výdech. Však odkud se vzal ten pes?





Zpovědník


Hroutí se unavená pochodeň.
Popel do tvého břicha, bratře.
Den ambicí se lísá k letokruhu
pro příští zářez dějepisu.
A zatím my, co žijem přítomností,
vidíme jenom nezřetelný tvar
jak listí rozvěšené na osiku
pro ustavičný pohyb oprátky.
Instinkt pak velí odvrátit se..
Chichot andělů doprovází
půvab té naivní dětinskosti.

Jako by mohla vyvinit nás
ze všeho zlého prostoduchost
nepředstírané chudoby mysli.
Hážeš kameny na pokušení
uskakující s prohnaností
satanské výřečnosti světa?
Obrať se na bezelstnost zvěře,
na úděl trpělivých rostlin
a sveřepé trvání minerálů!
Na božské evangelium jistot.





Stín


Copak se děje v hlavě kozy.
V rohaté hlavě nakloněné.
Vzpomíná: laskali ji bozi
a vavřín přinášeli věnem.

A byl jim její mekot z mléka
osvěžením i posilou
v čase, kdy horké slunce svléká
košile lidem s ramenou.

Snad myslí na to koza Líza,
pózujíc v chládku pod stromem,
že zrazuje ji bílá říza
a hřích neviny jeví všem.





Pasant


Zezdola země, shora nebe.
Potkáváme se uprostřed.
To bylo obav z démonů
a šavlozubých šelem k tomu
za každým stromem na číhané.
Na srdce ti kladli: Ztiš se
a nenápadně pohybuj!
Zvlášť ve městě buď opatrný
a zvažuj, který vyvolíš dům.
Neboť tvůj krok je nevratný.

Sledují tě ze slepých oken
i pootevřených dveří,
rozprávějí soukromým šeptem
a dlaní zakrývají ústa
jako ženy na nároží
s taškami pokradmých jablek
a s vystrašenými pohledy.
Všechny tu čekají na tebe,
ale ostýchají to přiznat.
V příbytcích mají rozestláno.





Poledne


Bližnímu mávej a nerozlišuj
kdo postává vně rajské ohrady.
Vždyť vztahy lidí jak siločáry
psí přímkou projektují rodokmen.

To mohou venkovani přísežně
dosvědčit za praskotu obilí,
když naklánějí klasy do dlaní
a vytřásají z nich doličnou měď.

A třeba vidíš je kotouč slunce,
bustu zenitu z horkého vzduchu,
na kterou ani netřeba štěkat,
ani blíž vábit pohybem ruky.



 

Signály


Nepoznáš úzkost v oku bouře.
To jenom já, když na časy hřmí
a z horizontu světélkuje
krášlící spolek panoráma.

Ač vzdálené jsou známky toho
neklidu země, spím na jehlách
jen na zapřenou, jako Jonáš
povolán křikem domobrany.

Do pohody však probouzím se:
švitoří ptáci, kvete nebe,
po větvích něžně klouže ruka
nesmělého panictví zrána.

Vysmívaný pro ostražitost,
sám nevím, jestli nehrabe mi,
když vidím jak se čerti žení
a štěká na ně bdělá liška.

Nepotvrdí to lokátory
zaměřené do jasného dne,
do větru nasliněné prsty,
ni divoženky lehkých mravů.





Jeseň


Tušil jsem: někde se stal zločin.
Na paškál podzim vzal si vítr,
dvoukolák tlačil po cestičce
zpěváček svojí samomluvou.

Nevěděl, že mi odpovídá
ve smyslu slov jež zanedbal jsem
a nechal toulat jako kočky
zdivočelé a bezprizorné.

Jen náhodou mě nezahlédl.
Pod jírovcem jsem zvedl kaštan
a byl sám jak padající list.
Podezíraný bez alibi.





Memory


Padají obrazy ze zdi
a rodiče mlčí bratra.
Vyšel jsem z domu na ulici.
Na soukromém pozemku vítr
pohrává si se skartací
a skládá ji do koláže.
Tu skrumáž zase rozfoukává
jako nespokojené dítě.
Jen samá próza napadá mě
před dvoukolákem zametače
skloněného nad pozůstatky
ve žluté kápi služebnosti.

Vábí mě lomením rukou,
ale netruchlí, usmívá se
a ukazuje si pod nohy.
Tady je všechno loňské listí
tvého otálení, říká.
Teď je naberu na lopatu
a přihodím k balastu v korbě
nespolehlivé paměti.





Pozorovatel


Se zpravodajci paparaci
mě přistihnete šmírovat.
Za keřem odvádím tu práci
a je mě vidět odevšad.

Jsem jako kočka pověřená
úkolem hledat skrývané
co na světě nic dělat nemá,
než ve známost se dostane.

Nejsou to věci hodné chvály,
což lidem zas tak nevadí.
Jenom se svědka nenadáli.
Že všechno o nich prozradí.





Bílá


Nad vlnami, je o tom zmínka,
poletovaly verše mé.
Plankty sudiček pro miminka
plodovou vodou kropené.

Chtěl bych je znát a opakovat
jak mantru, pořád dokola.
Za koutní plachtou vánek chovat,
lehce si s rytmy pohrávat.

Mateřsky toužím uklánět se
v židovsky slané modlitbě
a kojit je, křik racků snášet
na rozhoupané palubě.





Červánky


Učí se chudí duchem z toho
co vidí na nachovém nebi
a prsty si tam ukazují
a žasnou dole s květinami,
se zvířenou a s minerály
i s elementy bez podstaty,
jimž chybí status pro uznání
v zhmotnělé materii bytí.
Ta rudá barva jako nátěr
rozmáchlých mázů  impregnace
lpí trvanlivost býčí krve
za slunečna i nepohody
se zárukou na věčné časy.

Nám stačí předpověď co zítra.
Že skočí přes plot větrný den,
náladu zvedne, zatočí s ní
a vtiskne něhu tanečníka
tváří na tvář až do ruměnce.
Lidi se těší na zábavu.
A nemůžou se dočkat války.



. . .