Zdeňka Pospíšilová: Já je potkávám, vlečou si sebou celý den

neděle 21. května 2017

Zdeňka Pospíšilová (* 1987) studovala španělskou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Universidad Autónoma v Madridu. Od roku 2007 publikuje básně na literárním serveru Písmák.cz, kde od roku 2016 působí jako redaktorka poezie. Uspěla v řadě literárních soutěží, například 2. místo na Hořovicích Václava Hraběte v roce 2012, 1. místo v Literární Hané v roce 2012 nebo uznání poroty v Literární soutěži Františka Halase v roce 2016. Její básně se objevily ve Tvaru, Divokém víně, Hostu a na záložkách vytištěných knihovnou Jiřího Mahena v Brně u příležitosti festivalu Den poezie v roce 2015. Je členkou Divadla hudby a poezie Agadir. Od dubna 2017 spolupracuje s nakladatelstvím Větrné mlýny. Má dvě děti, žije v Brně.


(Foto: Pavla Novotná)












Podmítání


na úvod mého dopisu
přijmi kámen:
aby bylo patrnější
že věci jsou těžší
než na pohled

tuhnou
pole barvy vyvanulé skořice
dny se rodí do mlhy
dny vzhůru





Bílý den


děcko rozkleplo vejce
o hřbet noci
za městem polehává bílkový kal

pijeme bílou kávu
jíme bílý chléb





Návraty


večer už prospekty netrčí ze schránek
někdo je vytáhl
někdo se musel vrátit

řekneš panelák
představíš si
ušmudlaný kolos na okraji města

myslíš na mundúry
okopírované kolorované fasády
zubatý horizont

já je potkávám
patřím k lidem
kteří se tam vracejí
vlečou si s sebou celý den
tašku s nákupem
a podávají si dveře od výtahu

nemusím jim vidět do žaludku
ale v klíčových momentech vím
že jsem součástí

že jsme doma





Suvenýry


Prahu za nehty batolete
umyjem mýdlem

umíněná tíseň
jak nechtěné štěně slepým čumákem
postrkuje o pozornost:
  nerozumím jí





Tonutí


v neděli odpoledne na Štajbruku
k večeru i ke břehu je daleko
zase lapám po dechu
strach mě má v hrsti
jako před dvaceti lety

tenkrát mě teta vytáhla
za dětskou paži
dříve než vodní nádrž polkla

dnes mi ta voda/žal
připomněla rybniční bláto
ztrácím pevné dno
pod chodidly

obloha je z matné slitiny
ze zmateného lovu ryb
připlouvám s prázdnou

je po rekreaci
děti se dekami přikrývají po bradu
hladinu čela vlní horečnatý sen





O nás


přemýšlím o lásce:
jako bych přilévala vodu do vany
nebo do konvice
tolik let ti vařívám čaj

namočil ses po lokty
když sis v té vodě máchal košili
ještě ji občas nosíváš

ve zbylém proudu dní
s námi prostě jsi





Maso


obírala maso
odírala svíjivá vlákna vařené tkáně
jen to mastně mlaskalo

odolávala nutkání olízat si prsty

v poledním vedru u plotny
cítila v zádech
oka na matčině starém svetru

nitku z hovězí kýty
vetknutou pod nehtem:

takovým stehem
v mysli stále něco brání
braní rodinných zvyků
na lehkou váhu





Břichomluvecká


svědomí matek promlouvá z podhoubí plodnosti
noc co noc
vyhloubí nový letokruh

pro tu chvíli prvního nádechu
je bolest snášenou družkou
když malé paže
bezděčně rozepnou perutě

a pohyb jitřenky
závisí na pohybu dětských řas





Krátká o nebi


Nebe je střecha Luci?
Nebo břeh?

Někdy bílé
někdy zdá se být
 blízké na dotek

a ptáci na něm
jako magnety na lednici
jsou ničí
a přesto všech





Rybičky


po letech hoven
která kydal
se najednou zakýval při chůzi

o co se opřít?!

podal mi konzervu rybiček
hrubou dlaní





Dům


myslím na dům
s krytou verandou
a dřevěnou lavicí na ní

prší

v zahradě jabloň
nabírá náručí déšť
kontury větví
zdobené jak krajkou svatební perník

v dálce
rumpluje zašedlá fošna o plot

je po plodech
je podzim

odlévám z lijáku dům
a na verandu stavím
lavici ze smrkového dřeva





Koloběh něhy


když končí vztah
jako by ti odumírala končetina

...drásavě...nevratně...

dokud jste nehovořili o lásce
dokud jeden nevyslovil to slovo
nevšiml sis
v čem jste až po uši

- použít zkušenost příště!
přeješ si…

až budeš chtít
někoho pohladit srdcem
třetí dlaň
ti znovu naroste





Léta


Vždycky v létě
břízy u vody
hrávaly na sluneční paprsky
jak na flétny

halil se
do hebkého froté klukovské vzpomínky
říkal, že za parných dní
ta melodie od okna
stále slabě zaznívá

na patře sládnou tehdejší třešně
a chladivá hladina vábí
do stínu za městem

. . .

Neznámý Ivan Blatný: V dobách poetismu jsme si zapalovali cigarety bengálkami koupenými u Papirla

neděle 14. května 2017

Spisovatel, básník a vydavatel Martin Reiner připravuje unikátní výbor z tvorby básníka Ivana Blatného. Autor životopisného románu o Blatném, za který získal v roce 2015 cenu Magnesia Litera, se chystá výběr vydat ve svém nakladatelství Druhé město.


Reiner připravil pro Nedělní chvilku poezie.CZ ukázku z těchto doposud nepublikovaných básní. Doprovodil ji těmito slovy:


"Přepsaná část pozůstalosti (převážně zachovaná ve slavných Blatného „písankách“), se kterou jsem pracoval, obnáší téměř 280 000 veršů. Sám jsem si celek zredukoval na zhruba 60 000 veršů… a výsledkem je kniha o 440-ti básních. Bude to bichle – a přitom vlastně velmi kritický výbor. Klíčem k výše zmíněné redukci bylo jméno Josef Kunstadt, které se ostatně objeví i v některých z básní, jež Ti posílám. V prologu ke knize se fenoménem Josef Kunstadt zabývám podrobněji, tady alespoň tolik, že šlo o Blatného alter ego, o druhého básníka, jehož jménem Blatný často v poslední dekádě svého života psal. Ten náš výbor se bude jmenovat Jde pražské dítě domů z bia… a vyjde až po prázdninách, dřív to nestíháme. Bude to taková všehochuť, básně přísně rýmované (ty, myslím, převažují), ale též surrealistická pásma psaná volným veršem, prostě taková trochu nafouknutá písanka. Každopádně se tu představí zase ještě jiný Blatný, než jak ho známe ze Starých bydlišť nebo Pomocné školy Bixley – a za sebe můžu říct, že poezii tak asociačně uvolněnou (až zdivočelou) a přitom pořád srozumitelnou a jaksi „objektivní“ z české poezie neznám. Jo, a v knize bude ještě osmnáct dosud neznámých koláží Jiřího Koláře."












***


Děkuji do plástve, už rozžali jste světla,
múzy jak povodeň a musíme se vzdát…
Malinká muštička z Hejduka ke mně vlétla,
popírám Hejduka, chtěl bych ji zachovat.

Chtěl bych být zcela zdráv, ať mám už ztopoření,
Anglesea, ostrove, ztesaný do čtverce
uprostřed věčnosti, kde letopočtu není,
chci býti ozdoben, cen nových výherce.

Nejsem jak siláci, již nadzvedají činku,
snědl bych celý pischingrový dort…
Proustíčku malý můj, děkuji za vzpomínku,
též Nezval s Bretonem nebudou bez kohort.

Nic; nic jen kokrhá a kohout není volný,
v Anglesea Hospital je krásná svoboda…
Kralické kočáry si vytáhneme z kolny,
Kunstadt je básníkem a on se nepoddá.

Jsme jako jeden pták a krásně čirykáme,
anebo ještě líp, jsme jako jeden pes…
Ze všeho vytáhne, svobodu jeho máme,
five pounds I´m asking for and you will say the yes.

My ještě píšeme na motiv z Renoira,
„babičko já chci žít“, jsem napsal v Anglesea…
Babka se usmála, tak logická, tak stará
a řekla „Pepíčku, byl jsi a budeš jsi“.





***


Lear, ten měl jen hodné dcery
a těšíval se na úterý,
kdy chutnala mu pirožka…
Byl jako Swan, ten boháč, který
utratil mnoho za Vermeery;
byla to vskutku položka!

Já nechci prozraditi světu,
co utratil on za Odettu;
hle malý vojín Papáška…
Je tři sta tisíc Canalettů,
což sděluji vám v cuku letu,
mluv, herče, tvoje narážka.

Paříž je někdy plná sazí,
řeknu tvé jméno, milý Haasi,
máš jmenovce i pod mořem…
Je po žních, Poseidon zas sváží,
zůstávám státi na zápraží…
a devil’s dirty stratagem.





***


V Blansku zeptejte se Blanky,
jestli se milovala s vánky,
či s jinými, ó posly krás.
Když kubisté se těší kvádry,
já seznamoval jsem se s ňadry…
což jistě také znal Gil Blas.

V té zemi kulhavého ďábla,
květina mnohá smutně zvadla,
když sesazen byl Alfons král.
Proč nevládl tam ještě Pepé?
Ó, to by bylo velkolepé!
Bonapartův širý sál…





***


V dobách poetismu jsme si zapalovali cigarety bengálkami koupenými u
Papirla na Pekařské ulici
z dálky nám kývala nemocnice U svaté Anny, babičky Ježíšovy
(s Nazaretem se rozloučit nelze)
mile „stařecky“ jako u nějakého Saint-Pol-Rouxe, kde všecky rýmy jsou
vnitřní, jak také psal Paul Fort
zámožný Paul Fort, který měl sekretáře
jako můj první zaměstnavatel v Londýně.
Starorakušan
ale na stěnách Matisse
(očekávali byste například Makartovu kytici)
tam v Central Parku
s jeho všemu rozumějícími holuby
s čísly New York Herald Tribune rozloženými po lavicích,
těmito poduškami tuláků
I should use for a pillow Harper´s Magazine
it is softer and larger
a pak jsme v Praze Na Harfě
narodit se na harfě žít na harfě umřít na harfě
jinými slovy:
„Kdo v zlaté struny zahrát zná.“





***


Pluh krájí hlínu
bude obilí, bude chléb
jen co přijdou Velcí Rozsévači
jen co uvidíme panáčka stoupati v teplé sprše na kazatelnu
bude nekonečná soumračná Svatba
vlečka 17 stop
the whole aisle will be cleanly swept by it
Milča Paráčková by ji ušila na psacím stroji
za tichého hamsunovského podvečera
ale den se končí
v Sing Singu mají koule připevněné k nohám
ostnaté koule jako palcáty
Co budu dělat celou noc?
život je obtížný
v Rin Tin Tinových filmech na Francouzské riviéře se to ještě nezdá
v němých filmech, kde není slyšet svítání...

Se starobylým zvoncem mezi nohama
rozepínání podvazků je nesnesitelná bolest
sud se plní žhavou tekutinou červeného inkoustu
Eliško!
je mrtvo v Čechách od těch smutných dob
smutno na sokolském sletu
smutno v Curychu
když tam není na britském konsulátě Joyce

Defloroval jsem (flos, floris) Dagmar Berkovou?
Zasunul jsem jí do mělnické pochvy žebříčky…
vtom jsem si však uvědomil, že jsme na konci sešitu
hodiny odbíjely půl
Chateau Mělník je divukrásný Zámek





***


Co se to děje v knihovnách,
kde jednou nebude místo pro jiné knihy než knihy Josefa Kunstadta?
Knihy Josefa Kunstadta zaplaví svět,
bude to druhá potopa rybích penízků;
královny je mají na pohlaví místo chlupů,
so that every ordinary queen is also a pearly queen,
šerosvit se blíží.

Pět hodin ráno je zoufalá hodina;
po propsané noci i varyto přestává hrát,
není hudba
není souostroví, archipelagos…

Rakve jsou zavřeny,
nikdo nezapomněl na víko
a čert se jmenuje hedvábný čort,
hedvábný rudý čort
prosvětlovaný zevnitř klobásy!





***


Ó, mosazné vodovody
their peculiar unique smell when you are cleansing them with Brasso
dobrý námět pro nějakou Marinettiho čichovou báseň
otépky klestí padají na její oheň
na její požár
hoří les
mocný praskot pro báseň sluchovou
s takovým praskotem se otvírají skály
trhlina se rozšiřuje…
Ó, pussy.





***


Homér je mramor a růže,
můžeme se na něj spolehnout,
zabít ho klackem do hlavy,
pokroutit jeho mozek jak kujné železo…

V nejzadnějším závitu najdeme malý malostranský klub.





***


Podzim s vlákny pavouků,
těch, kterým samice později ukousne hlavu,
což bych některým krásným ženám také neodmítl;
mám totiž na čele poštovní známku...
Penny Black,
první poštovní známka Anglie!





***


Manuel de Falla, Albéniz,
Kainar je umí hráti na kytaru.
Kytara jako stříbrokřídlý hmyz,
třpytí se a letí k budoáru…

Tam čeká devět divukrásných žen,
aby Josef Kainar nebyl samoten.





***


Dám Jevgeniji (myslím Ženě)
polibek na slámě i v seně,
snad nevypadám utrápeně,
ač utrápený vskutku jsem.
Nechci mít orgasmus svůj denně,
chci zpívat na Státní ó scéně,
jež stane se mi pranýřem.





***


Kávová zrnka hrstí nabírati,
vrátit se k pletivu brněnských tratí,
hle brněnský náš kraj ze tří stran otevřen.

I hřbitov je náš jih, Kunstadt se tam vrátí,
nastupme do vlaku, strojvůdce pusu dá ti,
slonímu mláděti, dítěti krásných žen.





***


Jaké to krásné epiderma
má dívka moje, drahá Herma!
Ruka se po něm projíždí
od šíje, od zad do hýždí…

Je to však trošku předčasné
a tato hvězda pohasne.





***


Jsme okouzleni dívčím nártem,
kdo zemřel, rozesílá parte,
do vlasů zaťala sis skvost.

Der junge Penis, ja, der harte
zaťat je v lůno paní Martě,
na větvi zpívá kos a drozd…





***


Ó moje múza, je to ona,
potkala Romana Jakobsona
na slunné cestě Pod strání…

On řekl jí, že moje básně
jsou krásné, jak když slunce hasne,
anebo jako svítání.





***


Překrásný zahradní stůl
ze všech stran obklopený květinami
slibuje, že léto nikdy neodejde…

Staré ženy omládly
nejsou už pokryty pavučinami
a slaví srůst
srůst měst s oblohami,
jak je tomu na Cimetière Marin

Paul Valéry připravuje šlehanou smetanu
sokolíci scházejí se na Strahově
zanechali jsme rozmařilosti
na našich čelech se perlí dobrý pot práce
naše slunečníky jsou v Japonsku,
ale právě mě vyhodili od dobrého stolu
několik chromozomů opustilo květ
I had to put on the straitjacket;
vzkázali mi to telefonicky.





***


Byl jsem velmi často bitý,
neopouštěj mě, má Kitty,
slyš bezmocný můj dětský pláč.

Toulám se vymřelými byty,
přesívám světlo prázdnými síty…
nakonec přijde Uspavač.

. . .

Bernardeta Babáková: Tvá máma nahá na plakátě

neděle 7. května 2017

Bernardeta Babáková (* 1994) je mladá výrazná básnířka, která pochází z vesnice nedaleko Tišnova. V Brně studuje práva a divadelní fakultu Janáčkovy akademie múzických umění. V Nedělní chvilce poezie.CZ už měla svůj blok, ještě jako neznámá lehce tajemná básnířka s pseudonymem Bernadeta Tabáková. Pod stejným jménem se objevila její poezie i v pořadu Českého rozhlasu Brno Zelný rink, který si můžete pustit zde: http://www.rozhlas.cz/brno/zelnyrynk/_zprava/poslechnete-si-pasmo-o-bernadete-tajemne-basnirce--1704012


Nyní přinášíme novinky Bernardety Babákové, která se rozhodla již dále publikovat pod svým skutečným jménem, z roku 2017. Těmi začínáme. Druhá polovina básní v tomto bloku jsou z roku 2016, s tou poslední k tomu loni vyhrála Brněnskou sedmikrásku (spolu s Karlem Škrabalem).



















V nejlepší společnosti


S křečkem
co roztáhl hubu
jako by právě
doskočil z padáku,
s bytnou, co se jí
kristovanoho!
rozskočí hlavavejpůl
z tohodle plesnivýho baráku,
s pisálkem
na částečný úvazek na nočních,
po dnech mlátí prázdnou slámu
a po knihovnách
trousí zbytky tabáku,
s pravým řezákem
pod polštářem,
s armádou porcelánových andělíčků
a Tvojí sbírkou kopáků -
jíš za dva,
já kouřím zhruba stejně tolik
doufaje,
že zbytky plic se vsáknou
do mraků.





***


„Čum taky někdy
z vokýnka!“
Když teda nemusím řídit.
Diagnóza: pohraničí
lepší zítřky
a všechny jejich chyby
už dnes.

„Nečum furt
do tý knížky!“
Očima teda zachytím
datum nejbližší zabíjačky;
osiřelých sedm
sádrových trpaslíčků
Sněhurka
někde u benzínky
mění zákazníky
a stříkačky.

Spocená dlaň
mi tiskne víčka
na zornice.
Konečná. Slepota.
Břeclav Znojmo
Hatě;
casino, tržnice,
tvá máma
nahá
na plakátě.





***


Můj soused bývá často doma;
jeho oblek voní
 šunkofleky.
Miluje Cigány stejně jako Němce.
 Kouří tajně
v kočárkárně
a venčí psíka
kolem řeky.
Pro mě mívá někdy trochu
kyselé
pousmání
„brej večer“
jak šťovík.
Prý prodal už dvě ledviny.
A dvakrát už se věšel.





Jarní


Jarní je únava
jarní je bolest v krku
jarní je pyl
v pleteným svetru
mikané příze osm a půl metru
a silonu dvakrát tolik.
Punčochy
čistě ženská
záležitost
Jedna a druhá
kolem šíje
kolem krku
navinout na zápěstí
průhledné nitky
nevidím je.
Tragická událost
v dubnovém cvrkotu
na břehu vyplavená
Morana
zločinu z vilnosti
v povodí Dyje.





Vyznání


Prosimtě,
odpusť všem chlapům
co ti koukají na bledou hruď
špinavýma prackama
sahají do vlasů
odpusť
každý má v sobě
prostotu svatého Františka
i urvanou střelku
námořnických kompasů.
Kousek mě -
darebáka -
prachsprostého pudu.
Můžu Ti slíbit,
že se budu flákat
a po Tvém odchodu
zlíbám každý kousek
vyrudlého potahu
a nebo ne;
zapalím si další žváro
a složím ruky pod hlavu.





Apríl


Nikdo mě nenapálil
po práci legraci
nebo se vylejt.
Rozmydleno!
Hlásí okna.
Zataženo.
Hlásí nebe.
Žmolkováno -
podává raport jablečný nákyp.
Přepojeno;
špitla duha.

A pak že nad náma
jsou jen dráty.





***


Opadávající zátylek
a pod ním
novinové šustění
listí, smetí
ptačí peří a střepy
prvních mrazíků
drásajících ruce
svrasklé a vrásčité
jak sušené rozinky
za nehty
zahradnické náčení
špíkové trní, hlínu
pod podrážkami chrastí
řetízky prázdných šnečích ulit
- obětní dary podzimu.





Beran


Za poslední dvě kila
sem ti koupil
atlas hub a souhvězdí.

Tak se netvař.
A nechej toho breku.

Když se ti jazyk lepil na zmrzlý zábradlí
byl jsem já už Romeově věku.

Budem číst v houbách
a hvězdokupách,
v těch rozsypaných světýlkách
ti ukážu Berana.

Utři si nos,
tady máš můj rukáv.

Krabatí čelo a hledí do dálky.
Tady má rohy a kudrny špinavé vlny
a kopýtka
a střeva.
Cpe se do nich maso na párky.
Horko se z nich kouří v zimě,
zatímco řezníkovy ruce rudě mrznou.

Dvě nožičky debrecínky
a věčně stůj při mně
má beránčí milenko
zrozená pod nešťastnou hvězdou.





***


Je to nevysvětlitelné
záhada bez řešení.
Nutí mě nosit se zasněně
vařit si odvar
z meduňky
a na spánky tepající krví
přikládat hojivé obklady
po kolenou a s nosem v hlíně
roztěkaná
(skoro jako rtuť starých teploměrů)
a odevzdaná
spínat ruce
k černé
madonně Czestochové
i když na svaté obrázky vůbec nevěříš.
A pořád cítit ten nekonečný hlad.
Kupovat si dvojitý vodky
a krátký doutníky
a nosit ti k snídani banány
a k večeři pomeranče
(fronta se kroutí jako jedovatý had).
Nevysvětlitelné důvody
vrhat se ve svetru
do studené Svratky
v peněžence pravoslavné ikony
na krku kousance
a v kapse kapesník
s Tvými zvratky.
A běhat pro čerstvé
loupáčky
bez maku
(máš strach z jeho zrníček, jsou všude, jako nášlapné miny!)
do protější pekárny
a nejíst
a nespát
a nesnít
a polykat
Tvé sliny.





***


Nechtěl jsi mít
zaskládanou vrchní poličku nad zrcadlem
všemi těmi krámy
co si s nima maluju pusu
a smývám černidlo na řasách.
Nechtěl jsi lovit
z výlevky mé vlasy,
slizké
od mýdla jak námořnické lano.
Nechtěl jsi další
harmoniku žeber
a světlé chloupky slabin.
Nechtěl jsi k snídani
Ginsbergovy sebrané spisy
na toaletním papíře,
k večeři týden starou cibetkovou kávu,
ani tu cukřenku
s modrotiskem,
ze které klube se maskovaný vousatý špion kaktus.
Nechtěl jsi ani
pohlednici od Baltu
v rohu oprýskaného zrcadla
popelník v ložnici
prázdný lahve ve vstupní hale-
nechtěl si
NE NE NE
nechtěl.
NECHTĚL
ale.....





Téměř dokonalý červený obraz


Červený pán
celý v červeném
kalhoty sako špičaté polobotky
tak trochu warholovsky
místo paruky pleš
Chybí mu růž
na rtech
i v klopě
a kečup
ve sklenici vodky.





Téměř dokonalý letní obraz


Jen modř srpnové neděle
postrádá trochu běloby
na opálenou tvář
Jen trochu víc zmámené vůně
do hlav
makovic
co se točí
snad horkem
snad horečnatým snem
opiového dýchánku
s koncem veselým
jako hromadná sebevražda
Červeným cabrioletem
právě projel kolem
naivní malíř- krajinkář
V okrese důvěrně zná ho každá,
v nebi ho čeká zástup panen
Doma jen šlupkami
z makovic posetá dlažba.





***


V srpnu už jsou
všechna pole stejná
posmutnělá
a vedle čirůvky černoplstnaté
usychají i polní lilie
a ranní rosa  zas o něco chladnější
žádná svatá
Andulka Šafářová
nezastaví proud
podletní melancholie.





***


Co s unavenou krajinou
a všemi těmi dráty nad ní?
Táhnou se tam a zase dokola
jak pentle od vodníka
na břehu u vrbiček
dvě madračky
dvě péra z gauče
ošuntělí milenci
vyrudlí, jak umělé květiny
na hrobě neznámého vojína
Položila jsem k nim kolibříka
dozpíval u plotu z ocelových tyček
a tak
zase osaměla
jsem já
i unavená krajina.





***


A první budou posledními

Dvakrát ji změřil
než ji přeříz
pak si koupil teplé pivo
v plastové lahvi
popíjel ho po třetinkách
Měl v plnovousu stříbrné odlesky
ze šupin vánočních kaprů
co vysychají v kádích
někde za zatlučenými dveřmi
skladiště s mykanou přízí.

Jeho poslední osmička nahoře vlevo
visí na režné niti u kliky
dámských záchodů v nonstopu
někde na Veveří

Těch devět marných let
mu nikdo nevrátí
patnáct piv
nikdo nezaplatí
osmnáct tisíc
nikdo nepůjčí
a u dvaceti jizev
nikdo neuvěří
že jsou z Vietnamu

Pak beránek rozlomí sedmou pečeť
a Brno zas postoupí o příčku výš
na turistickým seznamu.

. . .

David Ripel: Jdeš dál a v hlavě máš nasráno

neděle 30. dubna 2017

David Ripel (* 1993) není takový ten básník ze zakouřené kavárny, co pročítá sbírky pěkně jednu po druhé – z rodinné knihovny. Verše četl i rapoval před publikem, ale nakonec se "hudební dráhy" rapera vzdal, bylo v ní prý málo muziky. Přesto je na některých básních pro NCHP znát, že vznikly pro rytmickou, živou recitaci.


Student Masarykovy univerzity Brno si vyzkoušel i řeholi copywritera. Mladá fronta v Brně v říjnu 2011 publikovala jeho text v rubrice Studenti čtou a píší noviny. Přečíst si jej můžete zde: http://jihomoravsky.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=214549.


David Ripel je autorem bakalářské práce Friedrich Nietzsche a nacismus s anotací: Bakalářská práce je zaměřena na vztah filozofa Friedricha Nietzscheho a nacistického hnutí s cílem vytvoření vlastního stanoviska k celé problematice.


(Připravil Dalibor Maňas)
















Červený martensky


Čtyři červený boty,
ale ani jeden pár.
A vzpomínky na to,
co se nikdy nestalo

Ošoupaný martensky
a platonický lásky?
Pevný boty se nejlíp
hodí na procházky.

Řekla mi: „Ty tvoje básničky stojí za hovno, víš?“
Ale pak dodala: „ Ale stejně je piš.“





Třešínka na dortu


Já jsem hnus, ty jsi hnus
pro lidi jako my
stvořil Bůh komunismus.





Omylem Sokratem


Chyby s tvrdým.
Jediný co vím.
Chibi s měkkým.
Je že nic nevím.
Fenylethylamin
Zamilovanost je feťáctví
a každej z nás to dobře ví
proto býváme tak rádi sjetí
tou nepopsatelnou blízkostí
tou chemickou reakcí.

Tyhle směšný lásky
z nás dělaj´ feťáky
zlomený srdce jsou naše absťáky
tyhle směšný lásky
jsou jako psychotropní látky
už po nich není cesta zpátky.





Černá kočka


Černá kočka se proměnila v stín
černá kočka se rozplynula v dým
z černé kočky už je jenom plyn
už ji nikde nevidím
Potkal jsem ji na rozcestí
což nic dobrýho nevěstí
na panelovým předměstí
jenom zkázu a neštěstí

možná je z ní mlha
možná jenom zdrhla
ale co to mění
když tu stejně není
tak jako léto je pryč
teď nezbylo nic
chtěl jsem jí říct
chtěl jsem jí říct

chtěl jsem jí říct veď mě
ale zmizela ve tmě
v noci ráno ve dvě
na asfaltové cestě
možná že se vrátí
objeví se na trati
aby se zas mohla ztratit
aby se zas mohla ztratit





Modrý pondělí


máme modrý podnělí
protože jsme dělali
co jsme neměli
a teď jsme v prdeli
ve všední den
den po neděli
tak prosím řekni mi,
že jsme to nevěděli
že za všechno se platí
a že ani ty ani já
nejsme svatí.
Že všechno co dáš
se ti vrátí
Že všechno co máš
můžeš ztratit

jako všichni
zkažení synové dobrých matek
co nechtěně vnesli zmatek
do životů  tolika mladých dívek
jen pro těch pár krátkých chvilek

tohle máme na oplátku
za to co jsme dělali při pátku
sami jsme si upletli oprátku
sami jsme si upletli oprátku.





Neon


Znáš taky ten pocit
když procházíš  v noci
skrz město plný pastí
nonstopů a heren
oči těch lidí říkají
my v tom taky jedem
ať už je léto anebo leden
neonový slunce zapadá až ráno
jdeš dál a v hlavě máš nasráno
komu je přáno, tomu je dáno
komu není dáno, ten snídá bahno
tohle je moje milovaný město Brno
město Brno, město Brno
když končí noc a přichází ráno

Čorkaři se pikem vysmaží
hustlí lup na hlavním nádraží
fízl to vidí, nepřekáží
má dost práce s jinou pakáží
bezďákama, kteří všude močí
trhá to srdce, nos i oči
ale komu není rady, tomu není pomoci
opak tvrdí jenom cvoci - hipíci, baroví proroci
ale tihle lidi nikoho nespasí
ať projdou tou ulicí, ať projdou tou ulicí
tohle je moje milovaný město Brno
když končí noc a přichází ráno
Já jsem tím městem a to město je mnou
svítí mi na cestu když procházím tmou
na cestu mi svítí – neon







. . .

Zuzana Krausová: Nacismus diskutuje

neděle 23. dubna 2017

Zuzana Krausová (*1994) je intermediální umělkyně, studentka Ateliéru tělového designu brněnské Fakulty výtvarného umění, původem z Ostravy. Věnuje se videu, fotografii, performancím i instalacím s přesahy do literární tvorby. Témata její práce jsou velmi různorodá, od osobních snových metafyzických vizí, přes existenciální problémy banalizované dětskou hravostí, po díla s sociální tématikou. Svépomocí vydala sbírku básní Mezi pogujícím davem nočních můr a Mumifikovaný sen. Absolvovala studijní stáž ve španělském Bilbau, kde vystavovala v galerii Garabia. Během léta 2015 fotografovala autentické záběry uprchlíků na tureckém pobřeží, které byly poté vystaveny v Banskej Štiavnici v rámci festivalu Videokocka. Tato zkušenost ji inspirovala k tvorbě básní z hejtů.


Tvorba krátkých textů je založena na komentování „hejtů“ - nenávistných komentářů na sociální síti Facebook, týkajících se zejména tématu migrantů a islámu. "Reaguji na „hejty“ přímo v jejich virtuálním prostředí, tak aby se zobrazovaly jejich autorům i ostatním uživatelům sítě. Odpovědí na výkřiky nesnášenlivosti a strachu se stává báseň. Báseň je složena ze stejných slov, jaká použil původní autor komentáře. Využívám částečně dadaistický princip tvorby - destrukci a znovu-skládání původního „hejtu“ do nové vypovídající podoby. Významy, ve které původní texty transformuji však hledám vědomě. Báseň chápu svým způsobem jako katarzi slova a myšlenky," komentuje svoji "hate poezii" Krausová.


Ze sbírky Bezedný jazyk uveřejňujeme jedenáct básní, za každou z nich je kurzívou uveden i facebookový status, který autorku inspiroval.












***


Červenou znáte
má poslání
Nejdelší song močí
Pistole zpívá

Prasečí řeka
přišla polít pěsti
Třeba tam
jsou ještě cesty


Znate song "červená řeka".. tam se zpívá: pak nařadu přišla má pistol a pěst, já poslal je na jednu z nejdelších cest....ještě je potřeba polít to, prasečí močí....





***


Podřezaný šátek

Začíná koncem
Pravdy


je to pravda šátkama to začně a podřezanýma lidma končí




***


Školou táhne absolutno
Hovada!
Žádný šátek soucit nesundá

Mladý řád podporuje odpornost
Verbež mluvila s ústupem
Volové nemají výjimky


tento ředitel , pryč s ním volem, mladá nesundá šátek, pryč s ní, a studenti, kteří ji tak srdceryvně podporují, nemají co mluvit do škol. řádu. žádné vyjímky , a ústup už vůbec ne, nelíbí se táhněte hovada, absolutně žádný soucit, muslimové = VERBEŽ ODPORNÁ!!!





***


Chtění plave
v oceánu zmetků


Ta to banda neosociálistu zmetku, chtělo by to je naučit plavat v oceánu.





***


Popravy divokosti
oběšené minuty
Dítě nepatří zvířeti

Pakáž zůstává
Jeřáby trpí
Brutální domov
kamenuje zemi


Iránci jsou divoká zvěř,ať zůstanou doma.Popravy dětí, brutální oběšení na jeřábu, kde odsouzený trpí i desítky minut,kamenovaní. Tahle pakáž do civilizovaných zemí nepatří.





***


Společná Evropa
má pověsit mír

Nějací zmrdi
budou vším


Pověsit všechny zmrdy co s tím mají něco společného!!!!! A bude v Evropě mír





***


Nebetyčný život
zlomem zkroutilo svinstvo
Červivá čistota
boji neodpouští

Nevyhnutelná muka
Budou ještě
smažit strach

Tohle původní peklo
zradily léta


Kdo tohle způsobil, v pekle se bude smažit, jak červ se bude kroutit v mukách! Takhle dokurvit celý kontinent! Ještě za sto let tu nebude klid, jen boj, boj, smrt, a boj. STRAŠNÉ, NEODPUSTITELNÉ, NEBETYČNÁ ZRADA A SVINSTVO SPÁCHANÉ NA EVROPANECH!!!! Historický zlom, který bude stát Evropany miliony životů, než vyčistíme opět Evropu do původního stavu. Boj je nevyhnutelný!





***


Krokodýlí roky hladoví
Obří maso zpomaluje konce

Malí uprchlíci prodávají
Jedinou kůži

Začátkům


A nebo jak navrhuje jeden můj kamarád obří krokodýlí farmu ze začátku by to šlo pomalu bo malej krokodýl malej hlad ale za rok dva... nakonec by k nám ty uprchlíky ještě museli dovážet.... A ještě by se prodávala krokodýlí kůže a maso





***


Země vede
Podvedené části cítí

Rozšíření

Vrahové se ptají chtění
Nacismus diskutuje


Cítím se podveden, když ti, co vedou zem, Diskutovat chtěj s arabským vrahem. To je jak ptát se Himlera na to, jaké má nacismus klady a které části pro jeho rozšíření převzít.





***


Hlava cítí
uříznutý domov

Uříznout někomu hlavu, aby se cítili jako doma.






***


Dobrou,
chcípla noc


At chcipne,dobrou noc.






. . .

Olga Stehlíková: Velikonoce bývají jako vývar

neděle 16. dubna 2017

Olga Stehlíková (* 1977) patří k nejvýraznějším autorkám současné tuzemské básnické generace. Poměrně silný je i její vliv na literární scénu. Pracuje jako redaktorka a editorka, například pro časopis Tvar či nakladatelství Dauphin. Byla i editorkou internetového projektu Tvaru s názvem Ravt, který byl nedávno pozastaven kvůli nízké dotaci z ministerstva kultury. V roce 2014 editovala každoroční sborník Nejlepší české básně.


Přinášíme ukázky ze dvou aktuálních rukopisů Olgy Stehlíkové, ze souborů s názvy Dvouverší (Vejce) a Portréty. U prvních dvou zde zveřejněných veršů z cyklu Vejce najdete odkazy na skladby konkrétními texty inspirované, složil a nahrál je Tomáš Braun. 


(Foto: Jan Horáček)


















Vejce
(dueta)




1. Ráda ti pofoukám ráno,
nebude-li příliš otevřená.

(https://soundcloud.com/olina-stehlikova/pofoukat-rano_v1)



3. Domov je tam, co chodí složenky.
Až nezbude nikdo ostatní, dožeň klid.

(https://soundcloud.com/olina-stehlikova/vejce-3-slozenkovy-blues-ok)



25. V české krajině dnes není strana, do které bych vstupoval se svou svačinou bez rozpaků.
Je třeba polovičně: severovýchod, jihozápad.



26. Ještě něco? – Ne, to je všecko.
Drobný máte? – Ano, dvě.



38. My:
8:00 - 17:00 Pondělí   8:00 - 17:00 Úterý   8:00 - 17:00 Středa   8:00 - 17:00 Čtvrtek   8:00 – 17:00 Pátek



44. Láska s tebou je příliš složitá na složení, něco z ní stále vypadává.
Umělý kožich se srstí z sršňů.



57. Žijeme v době, která.



62. Celého si tě obalím do ochranné známky.
Bude na ní stát: (c) já, fyzická osoba.



73. I ten, kdo sdílí, je hrozně fajn.



91. Úplné zatmění slunce  v ČR nechceme!
    České slunce českým dětem!



106. Tehdy kdysi, říkám znova,
     byla mezi mezerami slova!



109. Pomozte!
     Jsme tu jen o chlebě a o revoluci!



121. Čas honí rány.



148. Koukalová dojela bramborová.
V oknech věci téměř jako lidské věci.





Portréty




Chalupa


postarší zevl na návsi
zatím čeká, ještě vyhlíží
s plastovým pivem u podrážek
nezdolný jak kořeny pýru
to dřevo i letos počká
ty stromy znovu zaplodí
děti budou i nadále pochtívat
lípu zas ozdravně prořezají
máma mě drůbežárnou
ještě pár let uživí
Velikonoce bývají jako vývar





Straka


Závidím ti jarní závitky
tuším, že jim uvnitř kvetou krokusy
zejména při kontaktu s rozžhaveným olejem
který bývá v březnu nejjarnější

Jistěže straka není černá
je modrofialová
jako každá černá
kterou znám

A její zvuk říká:
zima je celý rok, je celý rok





Živáček


Živáček nemá svého mrtváčka, je sám
taky miláček je prcek, miláka nemaje

kdo není Čech, neskáče, bez práce jsou koláče velmi drahé
a tak každého vyskakujícího snadno poznáš po negaci

jelikož jsme všichni zemřeli zaživa, zažili jsme, co jsme museli
hrůza prázdného hrobu je podstatně hrůznější než hrůza hrobu plného

Boží hlas z reproduktoru říká, zrovna když rozespale zatápíte ve světnici
slova o novém stavu hasičské zbrojnice právě vám





Les


Jdeš,  horký knedlík úplňku v krku,
pak běžíš nocí, která ctí závazek tajemna.
Ostřicí do lýtek jak pomlázkou o koledě,
v košíku paseky malovaná srnčí bělma.

Tento les není tvůj.

Zlá silueta posedu, památeční věže,
čpí rumem a starým kobercem připevněným připínáčky.
Bude tam.
Do ponožek padají cizí hmyzy, z nichž některé zřejmě koušou.

Každý metr lesk zaječích hromádek, teď a tady.
Ještě bys rád neslyšná soví křídla?
Noc za sebou zamkne přislíbeným zdáním rána, kterému všichni uvěříme.
To ještě ležíš naznak v mokrém mechu,
dokud se na rubu kapradiny pohozené nad tvým čelem
nevyrýsují černá, pravěká semena.





Holčičko


Jak dnes vypadáš? Bude mě to bolet?
Mám pod očima čisto a našlapuji pata špička.
Klienti leží ve formátu A4 na výšku
v mé aktovce.
Mám dohladka vyčištěný disk, holčičko...
Spal jsem na zádech a oběd
pojedl středním tempem. Mohl
jsem tě mít rád.
Na vnitřní strany
tvých zápěstí jsem si dnes
vzpomněl jen třiapůlkrát.





Tma


Mně svítíš do noci ty
vyvaleným bílým břichem
talířem krupicové kaše
na níž balancuje obdélník mobilu
propadlo v částečně ochlupené scenerii
temné, dokud se tvá dcera nezeptá
kdo nosí mláďata čápům

Děti, odpovídám uvnitř lebky.
Čápi, odepisuješ poslepu.





Zelené vany


Nejhorší je koupit na vánoce starou rybu. Koukejte na oči!

Ještě pořád si myslíš, že ti kdy byla dopřána samota?
Dnes jsem ještě na soustředění
ale zítra už budu na cimpr campr.
Koukám na oči, v nichž se zračí
čas zimních obřadů v betonové geometrii,
výlov je výpusť, dračí šupina v peněžence
mrsk, gumová zástěra, feng šuej a tai či





Jména

(Miroslavu Fišmeisterovi)

Tvoje plíce tiše pracují pod hvězdami
z boku, s hlavou na polštáři,
vidím nejlépe, jak ti neúnavně
roztahují hrudní koš
jistě někoho o něčem hravě přesvědčuješ
pak sen přeskočí do dlouhé chodby s mnoha
výhružnými klikami

zadek povolený, i nohy máš vypnuté
tma má pro mne povolenku: spínač svírám já
můžu tě pohladit po odpočívajícím lýtku
bez odpovědi, která by se mi nelíbila

Poslechni:
Pro tebe jsem byl nešťastný vždy elegantně.
Žádné ohyzdné zkřivení obličeje,
žádné viditelné zjizvení osrdí.
Ale tys nenasytná jak mastná kyselina,
pohledy nedotahuješ
nikdy nejsi v úzkých nebo bez kapesníku

Jsem tvá záděra

Víš, jak jsou křestní jména popisná, jak determinují?

Představuj si:
Pedro – široký klobouk a kožené kalhoty s bitým páskem
Isabella – chladně čistá nedostupná blondýna
Cyril – laskavý, ale vysmíván, s řídkým plnovousem
Horst – pivo, rovný charakter, pupek a pleš
Malika – tak krásná, že už nežije
Já – ty, já.





. . .