3/3 Dalibor Maňas: Epigramy

neděle 14. července 2019

Přinášíme vám třetí díl na sobě nezávislého a nesouvisejícího poetického triptychu básníka Dalibora Maňase (* 1966). Jeho název je Epigramy. Předchozí části se jmenují Nic a Pes. Dalibor Maňas je básník, hudebník a publicista spojený se sdružením Vítrholc od počátku jeho vzniku.




















***


Příběhy
na ty se život
nedělí
Nikdo je nevydrží
tak dlouho poslouchat





***


Kdo má v hlavě
knihovnu
musí půjčovat
příběhy





***


Fascinujte
prázdno
Budete mít
klid





***


Kdo neřekl
dál
Ten už
zapomněl





***


Kdo neřekl
dále
prostě jen
neotevřel dveře





***


Stačí být
v každém okamžiku
připravený na cokoliv
Nejvíc
tím pádem
asi nebýt





***


Život je dobrý,
když tě nestresuje.
Nemusíš být kosmonaut,
aby ses v tom vzduchoprázdnu
cítil výborně.





***


A nikdy
neptal se nikdo
po čem je žízeň
a po kolik hlad





***


Věci se nedějí,
protože my
tak důležitý
nikdo není

Věci se dějí
protože jsou samy





***


Na sluneční hodiny
a na zeď
nelze ve tmě spoléhat

Zeď zkouší zem
ale nechává ty hodiny
bez světla, ve stínu
tupě stát...





***


Na zahradě
přistály marťanské koráby
Vypadaly, že je někdo koupil!
Jsou menší
než si všichni mysleli…





***


Někdo chodí k psychologovi
jiný vypráví o životě po hospodách
těžké je přilnout k všednosti
a vzývat nudná odpoledne
kdesi v prdeli
když žádná kosmická loď
na obzoru nepřistává





***


Umřelo morče,
už chtělo mluvit.
Tak to s morčaty bývá.
Ale jaká síla
dělá z člověka vola?





***


Jíš a piješ, spíš.
To jsou ty tvé okamžiky.
Jediné šance,
když vyhrát není co.





***


Houbař
spíš zubař
ohnutý nad souším
hledá v lese kazy





***


Její oči
Její srst
všude kolem kopyt





***


Pokaždé to může být
jiná strategie
váží moc, kolos
co se splaší
a pak neuhýbá...





***


Srst hebkou
barvu měnící
kůži jak počasí
zrovna velí

pot je jak žiletka
řízne a zavoní
když pod sedlem
kopyta nezvedá...





***


Mít srdce
a plíce koně,
šlo by si
nasadit
psí hlavu





***


Tak vzdáleně
a prudce
se přihlásilo
slunce





***


Zkurvený bláto
zasraný listí
vymrdaný listopad





***


Nepouštět zimu domů
tu a tam spadlý list,
pavoukům plytkých hrobů
z jejich vláken záclony
Za oknem dobře
v pohovce měkčeji
ty vydýchané stěny
působí tepleji





***


A když zahřmí
nemusí přijít bouřka
Blýská se, neprší
Den, dva
Napětí, dusno





***


Po zimě les jak zametený
slehlá tráva
roští a keře bez listí
Les pářou kroky
mlčky k městu
neděli co neděli...

(Karlovi Škrabalovi a Jardovi Škvarnovi)





***


Za okny zmrzlé stromy
pavučiny větví
protože rychlost
proti síle marnosti
nedokáže nic





***


Polehávání v posteli
většinou končí
představami
o lepší budoucnosti
pro kosti





***


Je fajn
užívat léků
Vzít ibalgin
když záda
Nežít jen
ze vzduchu





***


Řekni ráno moderátorce
že se v zrcadle
nevyznáš
a v noci
že se v něm
zas nepoznáváš





***


Aby se člověk
poznal
musí přijít porážka
je pak jedno
kdo byl
hodný
anebo zlý!





***


Za zelenou zónou
někdejší je chlad
i to po čem prahneme
i tma po rybách





***


Všichni se rozeběhli
na opačné strany
a život je tvrdošíjně vrací
tam, kde už
dávno nic není...





***


Všude, kam jsme přišli,
jsme slušně pozdravili...
Včetně postvirtuální
reality





***


Sex
zdravý pohyb
hlad
někdy vášeň
Komunikace
často i za pomoci
prázdných slov
Kytka, co roste
i když se nezalévá





***


Rozložité staré domy
zbytečně nikdo neopravuje
Každý byt až k sousedům
vysoké stropy
Dlouhé chodby
a na konci...





***


Třeba třikrát po ránu
nirvána
v bílé keramice
když tělo zmáhá
únavu





***


Vymalováno
Sníh nebyl
Stisků rukou letos
kupodivu nejvíc
Plánujeme
a stárneme rychleji
než bychom chtěli





***


Tropy nejen v Polabí
noci s cikádami
obloha stříbrných rojů
zatímco život
je samá čára
a čekání na slovesa





***


Není energie
a vztek jen zběsilá jiskra
kope
nefunkční výboje

Cesta zpátky
bude složitá
když není směr
ztrácíš sám sebe





***


Nový operační systém
staří přátelé i zlozvyky,
prázdný disk
dobrodružství s médii
které nekomunikují





***


Letní moudré večery
pod lípou
s bílým vínem a hvězdami
cigareta
plná myšlenek





***


Právo se bouřit
zformulovat to
rytmicky rozčlenit
okořenit poetickou figurou
pryč s cenzory a policajty!





***


Pomalu si sedá
krátkou sukni
pod ní nahá
stehna postříkaná
vlhká kunda
nabubřelý poštěvák





***


Je zima.
Trvá už dlouho.
Dlouhé léto
- podzim jako by nebyl.
Mezitím nic.
Místo klidu.





***


Nádraží,
špinavý vestibul u pokladen,
omrzlí bezdomovci s modřinami,
svačiny na cestu vlakem,
občas jen láhev piva.





***


Uklidil, vyžehlil prádlo.
Ostříhal si levou nohu,
pravá musela počkat.
V životě to někdy jinak nejde.
Všechny nehty
nemusí být
stejně dlouhé.





***


V domě na kopci
pouštějí cizince
jen na dobré slovo
každá bolest
má svůj počátek
i konec





***


Proč světlo poznání
nepadne do řádku neoraných,
kde jako potkani
zatloukají čas...





***


Sám
ale jen mezi nimi
Dobro pro ně
nemít v sobě
i když oni
jak mlýnské kameny
jeden o druhého...

V lidech
Ne mezi nimi





***


Dívej vole
to je síla
i na stromy
už je zima





***


Víra
že se někdo
do vkusu trefí
kdo dává
cítí to

Každý je
kouzelník





***


Měsíce vaří
furt stejnou polévku
bez ódy na místo
kde v hrncích se vzteká






***


Kapačky slov
vyprahlým básníkům
...mluví, mluví
ale duše v nich spí





***


Bydlet ve špajzu
v krabici od banánů
a poslouchat
banánový underground





. . .

2/3 Dalibor Maňas: Pes

neděle 7. července 2019

Přinášíme druhý díl na sobě nezávislého a nesouvisejícího poetického triptychu básníka Dalibora Maňase (* 1966). Název této části je Pes. Předchozí část se jmenuje Nic, následující nese název Epigramy, tu vám přineseme příští neděli. Dalibor Maňas je básník, hudebník a publicista spojený se sdružením Vítrholc od počátku jeho vzniku. Dalibor Maňas měl dlouhá léta nalezenou fenku křížence teriéra jménem Týna, nyní má fenu Welsh Corgi jménem Hrozna.


Fota: Dalibor Maňas s Hroznou (vlevo) a Týnou (vpravo)












***


To že máš
dvě nohy
ještě neznamená
že ten pes
u nich
ti patří





***


Pes
který má košík,
nekouše





***


Mít ten čas
co má ten pes





***


Dítě pod stolem
v hospodě
spát nemůže
Psovi to nevadí





***


Pejskařova smrt
je díra
v igelitovém pytlíku





***


Pes chroupá granule
a neposlouchá,
co se kolem děje.
Neví, kolik má let.
Dívá se na televizi,
spí nebo jí.
Buď je ve stresu,
nebo se nudí. 





***


Nemluví o tom spolu.
Člověk a pes.





***


Když máte
pěkné štěně
a spěcháte
dejte ho raději venku
do psí bedny





***


Když máte psa
všude jsou
hovna





***


Šelmí zpravodaj
je důkazem toho
že se v přírodě
něco děje

Naštěstí
ne na naší
štěněčí stezce





***


Když máte psa
Nemáte problémy





***


Pes
Procházky





***


Kvůli němu
se psa nevzdala
Kvůli sobě
si nedělala starosti
Otevřeli si účet na emoce
v jedné bance





***


Rozbitý svět
utrápeně
se opakuje
Lidi si pořizují psy
i když jim
už třeba
někdy umřeli

Jsou jiní
než lidi





***


…třeba v tom
psím nebi
jí jenom klobásky…





***


Sedí na pohovce.
Je to psí trůn.
Dívá se na obrazovku počítače
Chroupá granule.

Jsme roztrkaní
do jiných světových stran.
To ten vítr.
Pes a člověk





***


Psům člověk
věnuje pozornost
když zaútočí:

pitbul zápasník a gauner,
doga mafián,
vlčák punkáč a pohraničník,
ořech užitečný na drogy,
retrívr hipíků
a pudl buzen.





***


Po ulici s paničkou
poslušně pochoduje
Jde pomalu
všechno registruje






***


Pes
je mantra
„Dva dospělí
a pes“

Dášenka
pro pokročilé
Povely jako zuby
noha

Naučit psa
chodit do práce

Zevlovat po kavárnách
pes leží pod stolkem
Lidi ho obdivují

Neštěkat na vernisážích
a křtech
Nevýt na koncertech
Nelízat herce
Nechcat na sochy





***


I malý pes
začne jednou štěkat





***


Když se cílem života
stává spokojené
unavené štěně...

Utahaný člověk
může začít
pracovat





Psí štěstí


Když pes
štěká
že máte jít spát





Pejskařská neřest


Vedu štěně
a úhlopříčně přes ulici
fenka, která napadá feny

Panička se zastaví a čeká
Štěně si lehne
štěká
Nedá se odtáhnout
Chce si hrát

Nejhorší je pak
když vám
ten pejskař
říká, co máte dělat

. . .

1/3 Dalibor Maňas: Nic

neděle 30. června 2019

Přinášíme vám první díl na sobě nezávislého a nesouvisejícího poetického triptychu básníka Dalibora Maňase (* 1966). Jeho název je Nic. Další části se jmenují Pes a Epigramy, ty vám přineseme v následujících nedělích. Dalibor Maňas je básník, hudebník a publicista spojený se sdružením Vítrholc od počátku jeho vzniku. 


(Foto: Karel Škrabal)























***


Jak vypadá nic?

Že se to
už nikdy
ničemu
nepodobá…





Ničemu 


Nikdy mi neříkej
co a jak
mám dělat

Nic

Klidně
ať ti připadám
jako nihilista

Nic

Nikdy už se nedej
ničím překvapit

Nic

Ničemu
se už nediv

Nic





Nic


Když padaly
Perseidy...
Co sis přál?

Nic

Já jsem to
nestihl





***


Když se motáš
rozbitým autem
kolem Poličky
usrkneš

To je paráda

I hezké věci
jsou ale
někdy
nic





***


Do lesa mohou
jen ti, co se ztiší

Mlčí a pozorují...

Dávat všemu
smysl
je cesta

Člověk to nepřetlačí
pokud je vůle
bez ducha...

Ztišit se

Naše spása
je zas nic!





***


Dusno. Napětí...
Ale víc?
Klid a nic

Jako nástupiště

Děje se
jen to,
co se má dít

Moje nic je teď
zbavovat se věcí,
o které se člověk
zbytečně stará...





***


Nic se nedá najít
ani hledat
Musí jen tak
Samo...

Nic není kalkul
ani chtění,
ani plány,
ani snění...

Prostě jen tak

- samo od sebe





***


Stačí chvíli
pozorovat
lidi kolem

Znejistí

Vnímat jak každý
vidí jen sám sebe

prkotina spustí
melu
nespravedlností…

Těch osudů
Těch možností

Raději
nechtít
nic





***


Pokud je zen
obrana...
pak je napětí
nástupiště

- ke klidu

Branou
té cesty
dobrem...

Ale i když
to vypukne
vyplatí se
nechtít nic





Všechno bude


Klid
Ono to přijde
Vždycky to chodí

Všechno se opakuje

Ve vlnách
vrací se
zlo

Je to tak spravedlivé,
když se daří
není to navždy
a pravidlo "na piču"
diktuje
životu
řád

Ono to přijde
Vždycky to chodí
Když se vzdychá

Přijde to

Ve vlnách
vrací se to

Jenže ani tehdy
nemá smysl
klást odpor
nebo se o pravdu
přetahovat

To unaví vola

Když se tedy
všechno opakuje
není to jednoduché?

Všechno bude!

Ono to přijde

Vždycky to chodí

Všechno se opakuje

. . .

Monika Tintěrová: Starý paní mají v ústech porcelán

neděle 23. června 2019

Nedělní chvilka poezieCZ přináší básně Moniky Tintěrové (* 1991), která o sobě říká: "Moje kořeny jsou na Moravě, avšak boty mám ze svých toulek už dost prošlapané. Ráda hladím kočičí hřbety, piji černočernou kávu a chodím městem a lesem. Došla jsem až do Jeruzaléma, kde jsem začala hrát divadlo." Monika Tintěrová je hebraistkou, antropoložkou, herečkou. V současnosti připravuje povídkový debut. "Odmítám zatvrzelost srdcí a konvence. Těžko se mi žije bez slunce." 


Tento blok poezie se skládá ze dvou částí, první jsou básně z let 2017 až 2019, druhá část je z cyklu Odcházení MT.



















Rodinná oslava


Na rodinné oslavě
upadává vajíčko z chlebíčku a vlašák od huby.

Jo, budou Vánoce a
sousedi mají nemocnou babičku a to jejich děcko,

to je fracek.

Informace tečou proudem jak líh do krku - na zdraví.

Z pokoje se ozývají
první sprostý vtipy

a
řev - prosím, neříkej to! - spojenectví stokrát stvrzený a stokrát porušený.

Co se v mládí naučíme opakujeme do zblbnutí.

A tobě je milo v cizím dětským pokoji, s dítětem úplně
nepatřičným a nepříbuzným,
protože tu omylem

nejsi sama.
Každej se věnujete svýmu odposlouchávání ostatních

návodů na život
po svým.
Když se ho zeptáš, co dělá s tím legem řekne:
prostě
něco

to
bude,
tak se
to pozná.

Vyčkáváte oba.
Ale pak se zvedne.
Někdy to pozná jen jeden.





12/12/12


v kabince na záchodě
si někdo přál být myšlenkou.

A někdo jiný po mně chtěl:

Call your mother and tell her that you love her,
because you are the only person who knows how her heart beats from inside.

Toho i toho bylo na mě moc. Protože na myšlenky nemyslím.

A matčin tlukot si nepamatuju.

Trochu mi bylo líto,
že nemám takový odhodlání a sloní paměť.

Chtěla jsem se zhlédnout v zrcadle a pohledem nahmatat aspoň ty vidtelný kontury myšlenky na
matku.
Ale místo sebe na mě zíral imperativ

You,
look always right !

A tak k tomu dál už nic neřeknu.





2/11/18


Na Dušičky
jsme pily víno.
Náš hrob se vzdouval
a k čemu jsou svíčky na baterky, na to jsme nepřišly ani po dvou lahvích.

Na dortu se scvrkávaly jabka
jako tvoje tvář,

na které jsou meandry života vyvrásněný.
A hezký na něm bylo
už jen to listí

břízky ze hřbitova, nasypaný v krabici, jen tak
pro srandu

a Památku zesnulých lásek a vztahů
a tvejch narozenin, který už jsou

pro mě passé.

Ale stejně,
byl ten den, byl.
A víme o sobě.





Vlakem


Ve vlaku může vzniknout spoustu věcí, celá řada,
vyplněný tajenky
děti

orgastický setkání
opruzeniny
zpocený záda
jednoznačně daný odpovědi na svět, když je ti zakázaný kopat do sedačky, „protože pán spinká,
víš?“ nesmazatelný obrazy

zase těch polí a zase nebe
a zase balíků

A nebo
to můžeš všechno prospat.





Rádio 1


do rádia volala paní Květa z Vysočiny. Prosila o společnou modlitbu:
1 Otčenáš
a

2 zdrávasi.

Někdy to naše mluvení k Pánu Bohu chceme slyšet nahlas
a se svědky,
aby to nebylo tak jednostranný,

aby se aspoň v ozvěně v kuchyni ze starýho rádia
ozývala naše víra,
že jsme slyšeni.

A pak volal ještě pan David,
na konci se omluvil, že to zkazil, protože měl trochu trému.
doufám, že i s tím se počítá.





I.


u kuchyňskýho stolu
drobil jsi na bílej ubrus
skvrnitej
chleba z místního bistra.

Tam, v tom vnitrozemí
mezi kopcem a lesama
jsi mi mezi medem a horčicí
vyprávěl
o Báře
se kterou jste se bavili tím, že
jste procházeli společný facebookový známý
i ty cizí lidský žádosti.

My dva, řekls a zakousnul ses do párku,
jsme prej každej z jiný bubliny





II.


na lesní cestě
za zvuku našich
bot v jehličí a větvičkách
říkal jsi,
že do jedný básně se
nebe
lítost
a bolest nevejde,
že toho je na ni moc.

Mlčela jsem,
protože všechno z toho jsem cítila
a cítit
bylo taky moc.





III.


Někde mezi druhou skleničkou
a panákem jsme otvírákem
na konzervy načínali minulý vztahy.

Měla jsem pocit, že mě ty rybí kosti pomletý
s hezkýma vzpomínkama dohromady
propíchnou hrdlo

a navrhuju teda, je příště radši zašpuntovat
do tý vypitý vinný láhve
a poslat k vodě.





Rozvažuju


Rozvažuju
každý slovo
na misce vah:
to dobrý doleva
od srdce,
to pravý
se tíhou nezvedlo země,
leží tam
a já ho rozvažuju.





***


Za oknem
Za oknem mám zelenej igelit
přišli dělníci a přibyl tam
asi místo omítky,
co ji strhli dolů
není už teď možný
se ani projít,
po tom lešení,
co tam je už odpředtím.

Žádný velký možnosti
tu nezůstaly
jen nezbytnej kyslík
se sem nějak vždycky dostane.
Ne vždycky to pomáhá.





***


Všechno mi přijde milý a nevrásčitý
tady v těch zelenejch
loukách a lesích
autobusy, co v půl druhý vyplivujou školáky
na náměstí,
kde zvoní kaplička
a voní posekaná předzahrádka
paní ve s fialovým přelivem ve spodním prádle
s talířem buchet
a slunko do zad
a řeka taky
a ty taky_
ale že ne
mě to vodsaď pryč
jen to povidlo,
ta povidla,
na hubě
vezu si s sebou ku Praze

protože můžu
mohla bych být
tou tváří s celulitidou
na stechnech a chuchvalcem
křečových žil
a paní z pekárny
a slepice
tak strašně můžu
až se to nedá vydržet,
tyhle neomalený možnosti.





Odcházení MT






Hrnek


V bílým oprýskaným hrnku
s červeným florálním motivem byly každej večer odložený tvoje zuby,
když už je nebylo potřeba
na chleba
ani vítání nedělních hostů.

Když mi bylo pět,
děsily mě
když deset,
dloubala jsem do nich lžičkou a pozorovala, jak se nestrávený drobky dne mísí s vodou,

když patnáct, styděla jsem se.

Teď máš všechny zuby pohromadě
ve dne v noci.

Ale já se nemůžu ubránit pocitu, že život byl míň bezzubej,
když ty bílý hory z porcelánu zasazený do narůžovělý půdy

na noc zapadaly do zkalený tůně a když ten sériově vyrobenej hrnek z ČSSR ještě nebyl
na dně

jedné z mých krabic po tobě.





Bílá

26/11/18, vlak Brno-Praha, 23:05


zhublas
o další tři kila.

Tvoje tělo
se den po dni
nechává pohlcovat
bílou
přikrývkou, polštářem a prostěradlem.
Průhlední.

Poprvé jsem dnes viděla
Tvoje nahé nohy, odkrvené,
chodidla byla tak úzká,
že už by se určitě vlezla do černých polobotek.

Úzkostně jsi žmoulala
kus látky, až byla jako
drobenka na meruňkovým táči.

Čekám, až umřeš,
a stydím se na to čekat.

Až jednou přijdu
a z postele už bude koukat
jenom ruka, nebo rameno.
Až Tě ta bílá
zcela pohltí.

Zatím seš tam jen jednou nohou
ale kterou,
když jsem ti na obě dnes
tak hmatatelně navlíkala ponožky
s tvýma iniciálama
M.T.,
aby ses neztratila,
nemám jasno.

„Mám tu hlavu nějakou špatnou.“
„Ale to nevadí, babi.“
„Né, když to nevadí Pánu Bohu – “,
když ne mu,
tak mně ano.

Ale to Ti neřeknu,
bojím se, že by tě
postel sežrala
tou drzostí
o trochu dřív.

Radši tě chytnu za ruku,
abych s ní kdyžtak,
mohla aspoň chvíli zápasit.

„A Ty seš Miluška, že?
Ty seš hezká.“
Nejsem.
„Ale já jsem obědvala. Svíčkovou a knedle.“
Průhledný.
2 modrý tůně se mi vysmívají,
ale 2 úzký přímky neřeknou nic.

Čekám, až si začneme říkat pravdu,
když ne mu,
tak mně ano.





Dřevník

8.12.2018, Svitávka


Tak dneska
se to stalo.

Dřevník tvýho domu
byl srovnanej
se zemí.

A na dvoře se usebíral
cizí pes,
bílej, malej, na vysoké noze
opatřenej vodítkem,
nepříjemnej jak zbíječka rozetínající kus domu vpůl
osmé ráno.

A bylo to celý nepatřičný.
Ty ležíš pár metrů
od toho nesrovnanýho dřeva
úhledně poskládaná
jako na zimu,
každej kloub a kost,
jeden po druhým
na kusu polohovatelnýho prkna
pod bílou peřinou,
spořádaná,
v pořádku.

Všichni jsme,
ale stojí to za hovno.





Možná


Možná, že se mi to jenom zdá,
možná jenom proto, aby se v tomhle zamrzlým obraze něco pohnulo.

Možná, že proto jsem tě z kuchyně od remosky
přemístila sem.

A až bude tát, uvidím úplně normálně
zase mokrý prádlo na zeleným věšáku na zahradě
vztyčený
jak bílá vlajka míru.

Možná, že pak mi dojde, že je to smyšlený
příměří
to něco,
co mi teď uniká.

Jak pára od úst v nehybným obraze
domova,
když beru za kliku pokoje číslo 204.





Starý paní mají v ústech porcelán


Starý paní mají v ústech porcelán
a když mluví,
slyšíš jak jeden střípek ťuká o druhej

starý paní mají v ústech porcelán
a taky ve skleněných vitrínách
duhovej
s růžema
ladící s jejich stářím

starý paní mají v ústech porcelán
a v noci prázdnou výlohu,
na tu teď myslím nejvíc,
protože nevím kam ten,
co patřil tobě
jenom dát.





Není mi jasný,
kam zmizely meruňkový kompoty

15/2/19


Chodila jsem pro ně každou neděli do špajzky,
každej rok zavařená nová dávka
těch stejnejch meruněk.

sladko ve vzduchu,
teplo v kuchyni,
když jsi je mnula mezi prstama
a zbavovala je pecky
jak problémy
padaly do bílýho koše
těch neustále samozvanejch davů lidí,
když jsi vypeckovávala jejich duše
smíchem a černým kafem.

Nikdy mě nenapadlo, že z nich mohl vyrůst strom.

Pak je začaly střídat plechovky broskví,
to už jsi do schodů chodila v předklonu
a dveře zamykala čím dál častěji
a já si ničeho nevšimla
ani trochu.

A až dneska, když jsem příborákem klepala do víka
kupovanejch meruněk a víko luplo
došlo mi, že mi vůbec není jasný,
kam zmizely poslední meruňkový kompoty,
když vyklízeli dům.

Jestli je tam nechali těm novým
hostům, těm, kterým už z duše
nikdy nic nevyloupneš

a jestli jednou v červenci
na té náhle cizí zahradě spatřím
meruňkovej sad
nebo jenom prázdný skleněný zavařovačky

aspoň ty
že by mi to vyjasnily.





Už mě trochu unavuje

17/2/19


pořád ti psát tyhle milostný dopisy
a zároveň si je vyrývat do paměti
jak novou kérku do kůže,
kterou se před tebou bojím ukázat doteď.

A tak ten šípek, co mám na tvoji paměť na ruce
nikdy neuvidíš.

Stejně jako už nikdy
neupečeš bábovku
nevyžehlíš džíny na puky
nedáš mi horkou láhev do noh před spaním
nebudeš se smát do tří do rána a pak si to vyčítat

Proto už mě to unavuje –
jak láska k padlýmu, jehož památku mladá vdova oprašuje roztrhaným bílým kapesníkem –
protože ty jsi nepadla, ty jsi pořád tady,
unavená a dočista nepamětná
a tak já ji teď musím mít za nás za obě,
abych věděla, že jsi tu byla,
že jsem to zažila, že mi nezmizíš, že tě nezapomenu,
když budu žít
dál.

Ale už mě to trochu unavuje.
Takže kdyby ti to nevadilo,
lehnu si na postel vedle tebe,
vyhrnu si rukávy a budu ti vyprávět,
jak jsme se jednou smály tomu, co říkali v noční lince na Proglase.
Ale slib mi, že tě tím neunavím a že si to budeš pamatovat.





8/4


Pořád se mě ptáš, co mi nabídneš k jídlu
a kdo jsem, babi?
Nevím
a kdo jsi, ty?
nevíš.

Ale já jo,
takže jestli to chceš vědět,
dám si: mrkvovou polívku a ořechový rohlíky
MT
a sobotu podvečer v létě,
ptáci za oknem
i uvnitř
a Ty, kontrolující všechny z trojúhelníkově vykrojené záclony
za oknem.

A nemusíš nic vědět,
smát se,
slibovat
ženicha za rohem
a pán Bůh, že se postará.
Postačí, když nebudeš mít 40 kilo
a blbou polohovací postel
a vědět, aspoň jeden pitomej recept
a pak tě nechám
prospat dny
a pít čaj s brčkem
a nebudu se tě ptát,
co si dáš k jídlu.

. . .

Vlado Šimek: Každý nesie tú svoju prehru hlboko vo svojom srdci

neděle 16. června 2019

Vlado Šimek (* 1982) vydal tři sbírky: Spam a iné, Modlitba za Felvidék a Manželská poézia. Všechny tři vyšly v Nakladatelství Petr Štengl. Tu poslední napsal společně s manželkou Ivonou Pekárkovou. Následující básně jsou z jeho nejnovější tvorby.


(Foto: Richard Lutzbauer)























ročník ´82


marika facebookovala
marika pozerala youtube
ale inak to bola stará škola
verila v lásku ľudí rozdielneho pohlavia
v manželstvo
a v učenie jaroslava dušeka

jednoducho
priemerná žena
medzi priemernými ženami
čo sa snaží zachrániť diskutérov
pred nesprávnymi názormi
prinášať lásku cez motivačné citáty
pokoj cez poéziu

učila
nemať predsudky voči ľuďom
s podobnými názormi
a byť vždy za každých okolností
sám sebou

a potom
jedného dňa
dňa rovnakého ako iné dni

poznáte to



II.


a ja odvtedy premýšľam



III.


režim si pýta ďalšie a ďalšie obete
poslední odporcovia sú vymazávaní
disidenti sú demoralizovaní
cenzori uťahujú slučky okolo našich krkov
prestávame dýchať
a prichádzame o posledné zvyšky dôstojnosti
odpor je nemožný
namiesto v jáchymove končíme ponížení
na pochybných stránkach
bez možnosti čokoľvek komentovať

niet rozdielu

som ročník ´82
som z poslednej generácie
ľudí čo zažili komunizmus
viem o čom hovorím





život je otázkou priorít


ak prestaneš fajčiť
budeš môcť ísť na dovolenku aj tento rok
potom už ide len o to
zvoliť si priority

to znamená:

keď prestaneš piť po krčmách
doma vynecháš  značkový alkohol
a  zubára
budete si môcť dovoliť
all inclusive v turecku
grécku alebo bulharsku
/o egypt nestojíš/

ak prestaneš piť úplne
povieš nie fitku
a skutočné pracie prostriedky
a pochutiny
vymeníš za tie z lidlu
môžete uvažovať aj o maldivách

ak sa vzdáš
sladkostí
druhej vrstvy toaletného papiera
a nákup oblečenia deleguješ
na rodinných príslušníkov
alebo bohatších kamošov
tvoja rodina si bude môcť vybrať z ponuky
fakultatívnych výletov
alebo sa rozhodnúť o ceste
prvou triedou

kapitalizmus ti ponúka možnosti
neviditeľná ruka trhu
si však žiada obete
je na tebe ktorou cestou sa vydáš





súdny človek


súdny človek mi dá za pravdu
že kým
ostatné rasy
a ženy nerobili nič zvláštne
tak bieli muži sypali do vody fluór
a do očkovacích látok
pridávali ortuť
aby sme mali autistické deti
a mohli nás ovládať

potom
vymysleli banky
úžeru hladomor
richarda sulíka
a aby to mali na koho hodiť
tak aj
židov
a spojené štáty americké

súdny človek
si uvedomuje
že to bieli muži
spôsobili pád dvojičiek
nadhodnotili počet obetí
holokaustu
zatajili pravdu o ufo
a liečení rakoviny
že
vytvorili
bilderberg
slobodomurárov
farmalobby
mémy
zrušili komunizmus
zaviedli facebook
a ovládli
väčšinu svetového bohatstva

je treba si otvorene
povedať
že biely bol
adolf hitler
mussolini stalin
havel aj kiska

a preto
súdny človek mi dá iste za pravdu
že niečo nie je v poriadku
ak zo 130 detí
narodených v bratislave
za posledný týždeň
je až 126 bielych
a žiadne z nich
nie je borisa kollára





stará škola


ráno vstaneš
uvaríš si kafe
zapneš správy
zapneš facebook
zapneš youtube
kukneš ako hral slovan
ako dopadli naši v nhl
prescrolluješ influencerov
niečo lajkneš
niečomu dáš srdiečko

tento deň ťa nenasralo nič
si len trochu melancholický
ako každý normálny človek
v normálny deň
keď sa chystá do práce
a rozmýšľa o svete
tak dlho až pochopí že sa stratil

sjw  lgbtiq thor steinar
utečenci soros
chemtrails farmalobby
neomarxizmus
a ďalšie izmy
a ďalšie nezmyselné škatuľky

dobre už bolo

starý poctivý rasizmus
nenávisť k židom
a cigánom
do walkmanu orlík
a všetko bolo jasné

stále si melancholický

nik z mladých si už dnes
nespomenie na čechov a maďarov





o zabíjaní


kedysi sme vedeli týrať zvieratá
bolo normálne:
sekať hlavy lúčnym koníkom
napichovať ich na šipky
a šipkou jeb do dverí
alebo zobrať mačku
a aj mačkou jeb do dverí
zabiť králika
odťať mu hlavu
na pamiatku si odseknúť uško
vypichnúť očko rybičke
pozerať porážku prasiatka
sledovať ako ho pitvajú

tá krása
a dnes?

čo sa s nami stalo moja milá?
kupovaná šunka v chladničke
mačka v byte

zo zabíjania len spomienky
a náckovia za kopcom
umierajú pretože na kurze prežitia
nedokážu zabiť králika





identifikácia sa sťažila
hranice sa rozostrujú
spotrebitelia sú zmätení


v deväťdesiatkach nosili bombery

neskôr bombery vymenili za thor steinar
thor steinar  za zelené mikiny
zelené mikiny postupne menia za obleky
a učia sa  bontónu

dnes už v obrysoch vedia
ako funguje pr
absolvovali prvé lekcie
spoločensky prípustného popierania holokaustu
prenikajú ku koreňom politickej korektnosti

začínajú tušiť
že z nich neubudne keď slovo neger
nahradia slovom černoch
pochopili
to čo bežní spotrebitelia už dávno
že
žiaden zo svojich ideálov
nevymažeš
tým že miesto cigán povieš róm





old school


dnes po rokoch
na koncerte
hátečok
starý chuj
medzi
starými chujmi
čo prišli s mladými
zaspomínať
na devadesátky
ten čas
keď si si myslel
že svet ti nerozumie
a ty si nerozumel
svetu
a tak si sa
taký aký si bol
nechával dojímať
mostami

mladý vzpurný a depresívny
nešťastne zamilovaný
bojoval si proti fašizmu
a konformizmu
za práva zvierat
práva ľudí
a miesto žien
jebal si systém
hrdina z devadesátok
keď bolo všetko inak
a v literatúre o niečo šlo
a v muzike o niečo šlo
a vo filme
a v politike tiež o niečo šlo
a tí dnešní mladí
mladí vzpurní a depresívni
ťa už nedokážu pochopiť
a ty v dlhodobom vzťahu
nedokážeš pochopiť ich
a tak miesto
žien jebeš do pedálov
aby ťa aspoň
tvoja manželka akceptovala
a už vieš
že stejne nič nezmeníš

si racionálnejší
a tak miesto boja proti fašizmu
naháňaš lajky
a vyššiu čítanosť
pre svoju firmu
pre svoj blog
za štát
v ktorom sa andrej danko
bude môcť znova stať
predsedom nr sr





na istotu


v dnešnom svete musíš byť pripravený
na všetky možné situácie
máš stále bližšie k štyridsiatke
zažil si toho veľa
vieš o tom svoje:

už ako dieťa si mal šesťkrát zlomenú ruku
mal si čierny kašeľ
prešiel ťa bicykel
na hlavu ti padla polkilová činka
a prebehol po tebe človek bežiaci na električku
neskôr si na tom nebol oveľa lepšie
manželka ťa nabodla na klinec
kamoš ti zlomil rebro
a pri pozeraní televízie si si bolestivo presilil ruku
na ktorej si ležal

vonku je šedivo a ty si emocionálny
je to už dva týždne čo si si pri plení
bylinkovej záhradky natiahol sval
a bazalka ani mäta ešte stále nezačali klíčiť

svet je neistý a ty si to uvedomuješ
žiješ zodpovedne a nenechávaš nič na náhodu
s manželkou máte životné poistenie
a pri ceste do zahraničia uzavriete aj to cestovné





uprostred


ten vek
presne uprostred
ideálny na to aby si nenávidel mládež
už horší na to aby si len tak bez hanby
skočil na estónsky hip hop

pomaly sa ti to skracuje
nemilosrdný facebook vyťahuje spomienky spred rokov
a ty sa z väčšiny z nich cítiš trápne
ako zo skladieb 30+ punkerov a rapperov
ktorí nostalgicky spomínajú
na to ako stavali scénu a ako o niečo šlo

jediné čo ťa drží nad vodou
je planá útecha
že ten pocit trápna znamená že si dozrel
a že niektorí spotrebitelia
sú stále tam kde boli
že niektorí spotrebitelia
v tvojej vekovej skupine
ešte stále
nemajú hypotéku
a niektorí ani psa

mám bližšie k štyridsiatke
je jar bazalka a mäta sú na balkóne vysadené
letenky do kyjeva zdraželi
hlas ľudu ti skurvil voľby

a mne zas na zajtra hlásia nula stupňov

v tomto šialenom svete
si každý nesie tú svoju prehru
hlboko vo svojom srdci





turistika


I.


turisti prndajú na iných turistov
že tam je príliš veľa turistov
ale ja som pokojný
mám telku
a pochopenie pre západný civilizačný okruh
dospel som
turistické značky dodržiavam
pravidlá neporušujem
k ľuďom som ohľaduplný
a fotky po odfotení dávam rovno na facebook
alebo instagram



II.


je trištvrte na šesť
pri jazere v adršpachoch
stojí partia mladíkov
popíjajú pivo fajčia cigarety
a blokujú výhľad na jazero

najradšej by som im spravil niečo z toho
čo spotrebitelia opisujú v komentároch na internete

skrátka ich nenávidím
nenávidím ich
tak ako nenávidím  svoje ja
z časov keď som býval ako oni
rebel čo blokuje výhľady
a napriek zákazom
kŕmi kačeny





dátová analýza


I.


pani lenka
pracuje v korporácii
a užíva všetky benefity
ktoré jej firma ponúka

to znamená že:
využíva voľné vstupy do fitiek
plavární
+ poukážky
na jedlo a knihy

chodí tiež na teambuildingy
tie ktoré zorganizuje firma
aj tie ktoré si zorganizuje jej tím

každý deň menúčka s kolegyňami a kolegami
niekedy piknik pri východe slnka
inokedy bowling
alebo escape room
absolvovala aj laser tag
stolové hry na chate
či utužovala partiu na večierku v ice bare



II.


pani lenka je v práci šťastná
považuje sa za nepostrádateľnú členku tímu
verí že osud korporácie
leží na jej bedrách
a tak vie
že choroba nie je pri ceste do práce
a podávaní nadštandardných pracovných výkonov
žiadnym problémom
členovia jej tímu sa o tom dňa 22.04.2019 presvedčili
na vlastnej koži

pani lenka došla do práce so zvýšenou teplotou silnou nádchou
a kašľom
okrem svojho manžela a svojich priateľov
sa jej podarilo nakaziť troch ďalších členov tímu
70 kolegov
a jedného člena vedenia
títo dohromady priamo nakazili 161 ľudí
a ďalšie stovky nepriamo
pani lenka ako aj členovia jej tímu
sa vďaka tomuto faktu liečili z choroby
v priemere o 72% dlhšie

ale možno práve vďaka obetavosti pani lenky
a jej tímu ostala korporácia v zisku
a na prázdno nevyšli ani farmaceutické spoločnosti





on sa chce odsťahovať z bratislavy


I.


je málo vecí
ktoré sa ťa dotknú
tak ako ten pocit
keď sa ďalší z tvojho okruhu spotrebiteľov
rozhodne využiť
výhodné úroky na hypotékach
a nízke ceny pozemkov
na území mimo hlavného mesta



II.


jedného dňa sa tak rozhodol aj on
rozhodol sa že sa odsťahuje z bratislavy
a už sa nevráti
rozhodol sa že odíde na dedinu
že prechádzky po auparku vymení
za vandrovanie v neistých podmienkach
slovenských lesov
že chov králikov a sliepok
ho naplní viac ako párty v t3-kultúrny priestor
pivo vo fuge
či obed vo vychytenom ázijskom bistre
rozhodol sa vymeniť čerstvý vzduch a obyčajné kino v kulturáku
za cinema city
kukuricu za pop corn
a problémy s kotlom za pohodlné ústredné kúrenie



III.


rozhodol sa tak dobrovoľne
neuvedomujúc si dostatočne do hĺbky
že tu za sebou necháva kamarátov
a že má dieťa
ktoré keď vyrastie tak ho bude
- napriek domácemu syru v batôžku-
nenávidieť
za to že bude musieť v bratislave bývať na internátoch
pretože úroda mrkvy nebola dosť veľká
na to aby pokryla náklady na privát

rozhodol sa tak dobrovoľne
netušiac
že jediné čo mu zo starého života ostane
bude porno na internete
a ťaživý pocit
že by si rád niekam zašiel
ale nemá kam





vyžarovanie tepla rodinného krbu


spotrebitelia pracujú
a aj keď pracujú
tak zažívajú manželstvá
či iné vzťahy
ktoré je potrebné neustále
držať pri živote

spotrebitelia to vedia
ich chatový apetít
ani po tých rokoch nevyhasol
a preto sa informujú
o pocitoch a prežívaní svojho partnera:

ich partneri sú na tom podobne
a vedia že je potrebné o pocitoch
a svojom prežívaní hovoriť

preto odpovedajú
že v pohode
prípadne
pri návale práce odpovedia:
mhm
alebo no
aby dali najavo že počúvajú
a že sú nažive
a aby sa partner  neobával
o ich zdravie či život
pridajú občas aj plán na večer
či spoločný obed

ako pubertiaci

dokážu takto niekedy
prechatovať aj celú pracovnú dobu

okienka toho druhého
im svietia stále na prvom mieste





šťastie


ale v tomto svete
sú aj šťastné dni

hovoríš

žiadne spotrebiteľské rozhodnutie
nás už nečaká

jediné čo chýba
k dokonalosti
je šunka

. . .

Marie Iljašenko: Všechny mé básně o bolesti

neděle 9. června 2019

Marie Iljašenko (* 1983) je básnířka a překladatelka. Debutovala v roce 2015 sbírkou Osip míří na jih (nominace na cenu Magnesia litera), sbírka Sv. Outdoor vyšla na jaře roku 2019. Za své básně byla nominovaná na několik cen. Přispívá sloupky na server iLiteratura. Pracuje jako nakladatelská redaktorka. Žije v Praze.


(Foto: Daniel Konrád)
















Jen pár dnů předtím, než šla sbírka Sv. Outdoor do tisku, jsem z ní vyhodila několik básní o bolesti. Nechtěla jsem, aby celá kniha byla jen o ní. Někteří vědí, že jsem zažila dost bolesti kvůli borelióze, té nemoci šedé zóny, při které se dnes od většiny lékařů nedočkáte ani podpory, ani péče, zejména pokud jde o její vleklou fázi. Zakusíte při ní různou bolest: některá je jako čajíček, jiná se snad ani nedá přežít. Bolest je především zpráva, že je něco špatně. Nedá se dost dobře měřit, a ne vždy je vidět na tváři. Cesta ven je jediná: uzdravit se. Během této cesty jsem přišla o některé přátelé, jiní přátelé mi naopak nesmírně pomohli. Mnoho rukou pro mě shánělo léky, trhalo léčivou křídlatku a květy bezu, někteří mě vozili autem a posílali peníze. Jiní mě jen poslouchali a věřili mi – někdy to úplně stačí. A poznala jsem z jiné stránky i svou rodinu: najednou jsem zjistila, že ji mám a že se o ni můžu opřít. Z chronické boreliózy se léčíte cestou pokus omyl, vyžaduje to neústupnost, trpělivost, tvrdost, laskavost, někdy dokonce lstivost. Víru, naději a lásku. Připomíná to nekonečnou tundru, kterou jdete a po cestě si píšete lamentace, nářky, modlitby, ukolébavky, zaříkávadla. To všechno vám má pomoci přežít to a uzdravit se. Až to jednoho dne přestane být tundra a začne to být taková mírná, mírumilovná pampa. Ještě nejezdím na kole, ale už je to mnohem lepší. Děkuju všem, kdo při mně stál.










Arktické slunce 


Všechny výřezy, které umí nazvětšovat mé okno, znám.
A všechny triky taky. Jakým světlem však lze
vyvolat sebe ze tmy?
Jdu si dolů pro kávu: Není vám nic? ptá se servírka.
Včera jsem spolkla arktické slunce, říkám,
a to sežehlo všechna má pole





Papuchálci


Můj čas je jiný než čas mých přátel
je podobný času papuchálků:
když není co žrát ukusují si navzájem pařáty
období hojnosti střídá období hladu
vždycky to vypadá že je konec
ale je to jen kóda opakování
horizont stejně nespouštějí z očí

Můj čas není cyklický jako čas chorošů
ani lineární jako čas vánočního jmelí
Vlasy mi rostou zatímco ty jejich padají
tělo mi mládne zatímco jejich těla stárnou
Papuchálci sedí vyčkávají mlčí
někdy si dokonce pustí jeden druhého k tělu
ve své podstatě jsou totiž altruisté





Bali blues


Je bolest pokus o sebevykoupení
nepřečtená zpráva sobě samé?
Jaký jinak má smysl
nic přece není nesmyslné v tomhle světě

Ani přívalový déšť emailů
nepodstatných a nedůležitých i těch podstatnějších
označených majáčky a korouhvičkami
ta nekonečná záplava proč na ně myslíš

když ležíš na stole jak pod řeznickým nožem
jako krvácející půlnoční kohout
z městečka na konci Evropy
v očích hvězdičky a v zátylku nov?

Proč asi? Protože bys chtěla odjet na Bali
do domova tropických přívalových dešťů
a sbírat tam na pláži plastový odpad
a dělat z něj designové židličky

Celá potetovaná a opálená
jako nějaká sluneční bohyně
Chtěla bys? Chtěla bys?

Nebo aspoň umět propuknout v záplavy jako v pláč
nekonečný a bezbřehý jako moře
jako moře plachetnic na obzoru
jako příval rozečtených zpráv





New York blues

Aničce


Slyšíš ten křik? Má frekvenci větru má frekvenci sněhu má frekvenci zimy
rozbíjí skla a ledové květy kvetou raší obnažují vzory a krajky a gázové jíní
Šíří se tkání skrz cihly a kosti plesnivou stěnou příčkou z umakartu
má vlnovou délku sněhových jazyků zamrzlých neonů grepových jader
jen tvoje prsty jsou něžné a teplé jak bříška cizokrajných rajek

Dotýkáš se mě svýma něžnýma rukama a říkáš:
V New Yorku na jedné avenue je krámek
kde prodávají motýlí křídla po dvaceti dolarech za balíček
mají tam také ocasní péra brouky a lusky mrtvých škorpionů
věnce škorpionů a pralesní liány

Šíří se tkání skrz cihly a kosti plesnivou stěnou příčkou z umakartu
má vlnovou délku sněhových jazyků žlábků v lavinách
ozonu a jezer kam nikdy nedojdem
sklenic a skleněnek oken vysklených nocí ledové tříště injekčních jehel
slyšíš ty vzruchy výbuchy praskot nervových vláken trhaných tkání?

Dotýkáš se mě svýma něžnýma rukama a říkáš:
V New Yorku na jedné avenue je krámek kam nikdy nedojdem
na ulicí zaváté vánočním sněhem v něm starý negr prodává brouky
za motýlí křídla chce jen dvacet babek —
rozbal je a koukej a nedotýkej se rukama

a mlčky poslouchej a v tom vánočním tichu uslyšíš můj křik
který rozbíjí stěny pupence a ledy a gázové květy a hvězdy a bouře
a skleněné koule proniká bloky zabíjí motýly a ptáky liány a věnce škorpionů
V New Yorku je krámek kam nikdy nedojdem
kam nikdy nedojdem kam nikdy nedoletíme





Stůl a postel tě slyší 


Někde pořád mezi stolem a oknem
na cestě mezi skříní a postelí
piju studený čaj vidím náznaky sněhu
a chtěla bych se probudit za stovky let
všechny věci živoucí a zvířené
jako zvířata v savaně

Dej si pozor protože stůl a postel tě slyší
když říkáš: možná jsme přece jen
neměli hýbat tím nábytkem
beztak vše zůstává na svých místech
někdo zemřel někdo odešel
jinak vše zůstává na svých místech





Sibiř je v tvé kuchyni 


Uzdravuju se anebo jen lépe znám Sibiř?
Nebo jdu dál nekonečnou klečí
kde nežijí zajíci ani koroptve
kde nežijí duchové ani lidé ani smrt
jen lišejník roste?

Ovšem i na Sibiři se dá žít
jako starověrci kteří nevěděli že umřel Stalin:
Chodit pro dříví
vařit si vývar z kohouta
a smát se bezzubými ústy kdykoli ti řeknou
jak tady můžeš být tak sám?
Odpovídat: nejsem sám
se mnou je Hospodin





Merja


Spí kůň a spí jezdec
hejno much usnulo nad nimi
jeden kotník schovaný
druhý kotník odhalený
na listech kontryhelu
diamanty herkimery

Měsíc za mrakem
stojí v úplňku už měsíce
od západu to luftuje
téměř neslyšně
chceš-li promluvit
pak jenom šeptem

Nakreslím jim stan
ať necítí zimu
přikreju jim kotníky
kašmírem a vlnou
složím jim ukolébavku
v jazyce merja

Já jsem ten kůň
já jsem ten jezdec
já jsem ten vítr
a západní diamant
tohle je ukolébavka
v jazyce merja

Tohle je ukolébavka
v jazyce stepi
tohle je ukolébavka
v jazyce větru
tohle je ukolébavka
jenom pro mě





Všechno se stane


Bolest vrací zpět jako ledovcový splaz do údolí
do interiéru: prohlédneš zkrátka
Pohlédneš do okna kde voda a mech nechaly na zdi tajná poselství
pro všechny příští dny sumerským písmem

Zůstanou náhle jen podstatné věci:
ve stínu pohovky můžeš zahlédnout slona a žirafu za skříní
nejkrásnější na dětství byla nejspíš samota
a příběhy které se nestaly

Všechny pozdější byty budou obsaženy v tom prvním
v prvotní konstelaci nábytku
Bílého ztlučeného rukou muže který se také bál pořádku:
postel na které jsi viděla plakat matku paluba dětské postele

křeslo v němž nikdo neseděl plné časopisů a skic
kuchyňský stůl zdobený vlysy
a stejně jako všechno ozářený severním světlem
které vonělo po zelených meruňkách

Až odsud odejdeš všechno se stane
někdo jiný tu bude číst sumerskou zeď
někdo jiný bude někomu jinému říkat: čekám až si rozpustíš vlasy
necháš je ve výlevce

Ale teď je tu ještě nehybnost v záhybech šedých záclon
nehybnost prachu nehybnost domácích věcí
Je jako ledovcový splaz v horském údolí
plném neviditelných nezničitelných horských rostlin





Sv. Outdoor


Ráno vstanu před rozedněním
někdy ve čtyři někdy o půl čtvrté
a pak jedu na kole a pak jedu na kole
a pak jedu na kole

Nejedu pořád občas slezu
v mikrospánku vidím mikrosny
občas se stane že z kola spadnu
ale v zásadě jedu na kole

První tři dny moc nejím a nespím
jedu z východu na západ jedu ze západu na jih
kdysi se mi zjevil svatý Outdoor
pohlédl na mě a pravil:

Jednou pojedeš na kole jednou pojedeš na kole
jednou pojedeš na kole a občas slezeš
Jednou pojedeš na kole jednou pojedeš na kole
tělo si řekne





Básně pocházejí ze sbírky Sv. Outdoor (Host, 2019) a z rukopisu.


. . .

Vítězslav Vrbka: Na starým jezu

neděle 2. června 2019

Vítězslav Vrbka (* 1964) je mikulovský básník, spisovatel a hybatel kulturního dění, hraje ve skupině Koleno. Se svým otcem a synem vydává od roku 2002 almanach Min a Jeb, které se dají koupit v některých mikulovských kavárnách či hospodách.


Křest dvou nejnovějších publikací ze série Min & Jeb Open Stage se konal v pátek 1. 6. v Národním domě v Mikulově.


V roce 2013 pro web Klub knihomolů vysvětlil Vítězslav Vrbka názvy svých prací takto:
"Inspirací mi byla zkratka MaJ, kterou použil grafik a ilustrátor mojí první sbírky básní, Libor Lípa. Následovala sbírka MI a Je.  Min a Jeb open stage je společná řada knížek – pro mne taková laboratoř. Mind a Jebá je moje první próza. Potom následovala edice autorů Mindr a Jebák. Zde jsme vydali několik knížek přátelům. Mindrá a Jebáky je moje druhá próza. Než jsem ji vydal, dalo mi to docela zabrat, a tak jsem si odpočinul knížkou Mindrák a Jebáky – jedná se v podstatě o deník. Mindráky a Jebáky je moje opětné hledání básnického jazyka. Zároveň se jedná o pomyslné uzavření literárního konceptu."















762


Jsem prostě vyčerpán
tak se mi víčka zavírají
sám
zcela zcela sám

Jsem prostě vyčerpán
a tíha plyne kol dna hlavy
jsem sám





764


Byl jsem zde
kdoví kde





786


S touhle hlavobolestí si radit nechci
a dříve nežli bys pomyslel na druhou stranu věci
se můžeš přispatřit v zrcadlení
kde se mi stalo cosi jinakého
nežli bys čekal
a já už vůbec ne

To dřívěji se mohlo cosi dít
kde bys ležel
a ještě se i ztrácel hledačům mrtvých mužů
co třebas splatit zvládnou

Spát





743


Na tiché straně mé noci se rozhořely ohně
a tím se i stalo to
co by se státi mělo vždy
kdy zvítězím nad sebou samým
a dokonám dílo rozpracované vášní
a touhou v prvoplánu ještě i častěji

To nikdy nebývá tak velkolepé
se stíhat nastavit na dráhu letu
kterou bys nechtěl měnit a tím i říkat
že dříve se mi stávalo častěji
že jsem se strefil do černého
ale i dnes „zaplať pánbu“
za četnost, kterou jsem stále obdařen

Na rozhraní tří řek
jsem čepici smek
a stal se Jiříkem Vašků
znám poslední květ s pomníkem
a hraju šaškům

Na jarmareční středě
se nestává toliko
že bych si chtěl zahráti
právě jen s vámi
a dítě mi říká - nevzlykej
že hraju s forbínammi

Na tichém zápraží
se z květů stala deka
ty kousky namoklé
se staly celá řeka

 Je zítra pohotov
sestoupit ku mně dolů
veliký Anděl
a jeho tisíc volů

Seru ti na krok
co vykonal jsi pro mne
a nechtěj děkovat
že zhas jsem požár v domě

Tvoje a má je cesta přejinaká
Nechápu, jak se nám společnila taká





***


Pro toho kdo je stínem někde v mechu
se nestanu zrnkem v prachu
jen tak





***


Nad rybníkem se stále cosi dělo
a to cosi se v té zimě chvělo
a nebylo by to divné tak
kdyby se chvění dělo naopak





***


Stupidní kecy
vedu už roky
ještě se nakonec
vítězně trumfnu





***


Na starým jezu
takhle si lezu
vidím tam ptáka
po nohy v jezu

lezu si lezu
dýchám pyl bezu
vidím tam rybu
břicho má z jezu

lezu a lezu
zas vidím ptáka
lízt kolem ryby
kouká jí z břicha
na starým jezu





Černý kormorán


Dostalo se mi podarování a s ním i cosi více nežli tak
to jsem přešťastným a dále vzešlým
kdy stane se mi tohlejenc více
nežli zapálená svíce do dní

i rukou chceš-li netrůní nik
jakýsi nade mnou spasný si a držící klíče
neříká, běž si sám, já si tě potěžkám
a budu více nasazen na troufalou že notu
a stíhat prošlapanou botu
jak říkám sám

dodám ti růže dnešní
a tiše chceš-li
pro sebe nevstanu
nedám si do stanu více
jen kvítek vzešlý

na začátku se sestavila přímá linie ztracených figur
tonoucích v okolí poznání jednotvárnosti a ticha střel
dosud neobjasněných nápadů a nástrah
velikosti stínů po pseudomilných krocích v okolí

jdu posledním tunelem
a vnímám prostorovou spoutanost v možnostech
rozpaženou rukou
a v strojovém zásahu do vlastní svobody

konec je plný nástrah a svazuje moji soustředěnost
do smotku zastavujícího pohyb v buňkách mých
a tlukot srdce se stává pouhou ozvěnou na stále troubnější cestě děsu
a trouhavých stenů do původního dosahu nad závěrem klu

Přítomným sestavil jsem stroj otáčející zimou a rovnající vichr
i dohlížející na děsuplnou pustinu
i drhnoucí válení rozepna nade oky ostrovními
a postávajícími kol křížku umučeným srnám

v poli se stále slaví a více než bys si řekl je dotlouknuto
a dříve nežli bys si se nadál
je také dožito bezmezně nově stálostejně
a státotvorně tiše pro ně jen
postava ruky se bortí časem a domírá i kolenovrt tuhý

Kdo by se seznámil s tímto
nebral by za kliku
a více by se nesoustředil na podněty vyšlé z duše tmy
a dorostu nade vší přítomnost

a a a třebas i jiný den se skloubí s ušní polévkou omaštěnou tuhým
a se stroji žhnoucím mokem vyprázdněným
jako že touhou a litofanní hrou za čokoli a se kým sto

donechaj a postav i blížící se s tím
a dotrub a stůj pro něžnosti tak
jak bys řek, že je to fajn
ostatní nežije tebou
a ostatním nežiješ ty donedávna pravdou prostrčilý
i postojem svým znavený černý kormorán
bytem na klacku právě a jen tam






















. . .

Pavel Kašpar: Co když jsem ten pravý

neděle 26. května 2019

Pavel Kašpar (* 1968) je rozhlasový moderátor, kreativec, textař, kytarista, "prodejný hlas" a někdejší pedagog. Se skupinou Hraczki nazpíval a otextoval album Ža-ba (EMI 2003) a EP Jazz duní a soul. Ve vlastním vydavatelství Frog Publishing House vydal sbírku absurdních próz Smůlíček a kompilaci svých komiksů Ultralight. Píše písničky, hraje na kytaru a zpívá ve skupině Prasklý Bachor, a v rodícím se autorském projektu Dead Tzara. Jak sám říká, "s poezií koketoval vždycky. Jen se mu ta lascivní mrcha pokaždý nesvlíkla". Ukázky jsou z chystané poetické prvotiny Z postele.























Ten pravý


Řekni mi, ať nechodím.
Co když jsem ten pravý.

Co když ti spravím mixer tak, ze tě úplně rozseká?
Dokážeš mě pak milovat?
Celým srdcem nebo jen kouskem?





Pátek


Poslední dřevo
spálím
a ruce vzhůru
zvedám
nechám se umyt
tebou
namydlit kůži
bledou.

Mokrá steskem
hořká kávou
natáhneš ruce,
smutný.
Otři se o mě
Jen tak krásně,
voníš
Jede ti vlak.

Schovám ti šaty
i ručník
nedám ti šanci
žádnou.
Všechno Ti ujede
celej Tvůj život.

Vedle mě na gauči
otvíráš pivo.





Pro dítě


Houpátko na postýlku,
černé plyšové kachny
hnízdečka, bazénky,
dudlíčky, dupačky
a rakvička žádná.

Kde je ta kontinuita, na veletrhu pro dítě?





To ty mě taky


Přitahuješ mě
To ty mě taky

Líbíš se mi,
strašně se mi líbíš
To ty mě taky

Vzrušuješ mě
To ty mě taky

A pak časem…

Dlužíš mně
To ty mně taky

Štveš mě
To ty mě taky

Polib mně prdel
To ty mně taky





Úvoz dopoledne


Asi hipster.

Ve stylové bekovce
vyladěném saku,
kalhotách šíře husích krků,
mokasínách s chutí holých kotníků.

Na vodítku pes,
v ruce pytlík
A v pytlíku hovno.

Poctivé, teplé, čerstvě sebrané.
Jako od babičky.

Psa už jsem venčil,
ale s hovnem jsem se ještě nepromenádoval.





Obočí


Nakresli si obočí,
ať se ti ženský v práci nesmějou,
když žádný nemáš.

Mně to nevadí.
Nerostou mi fousy,
tak si nakreslím knír.

Aby mi chlapi v práci řekli,
že jsem kokot.

Mně to nevadí.
Ale co ty?
Když žiješ s kokotem.
S nakresleným knírem.





Neděle v úterý


Ta omeleta,
cos mi dělal v neděli k snídani
byla výtečná.

Zajela do mě
jako ty v sobotu večer.

Uděláš mně ji častěji?
Co takhle neděle v úterý?





Na chatě


Zešílím na chatě u řeky.

Tech much a komárů,
kteří na rozdíl ode mne
nejsou prázdní.

Sotva letí.
Plni mé krve a škvarkové pomazánky.

Zešílím ubodán.
Offline.





Kamarádi


Kamarádi už nečekají.
Žádní nezbyli.

Možná ještě neumřeli,
ale už jsou dávno mrtví.

I ten přechytralý Jura.
Ten se umrtvil už po čtyřicítce.

Nebo to byla třicítka?
S neoholeným klínem?

Kamarádi došli.
Jen zjistit kam.





Kabinka


Jen bosé nohy
do půli lýtek
a víc už ani hovno.

Jen šmírák,
závěs kabinek.

Tam je nám všem rovno.





15.únor


Komíny na protější střeše
klapky trombónu.

A žadnej dým.

Kudy mám fouknout do baráku,
aby vyšel černý tón,
místo mrtvýho souseda?

Rychlej infarkt po obědě.
Prý měl jahodový knedle.

Jméno neznám.

Škoda lásky,
která padne vedle.








. . .

Petra Badinová: Nejkrásnější řeka

neděle 19. května 2019

Petra Badinová (Pinkasová) se narodila v roce 1953 v Praze. Studovala v Kroměříži a v Brně. 15 let pracovala jako zootechnička, po roce 1989 nastoupila do školství. Nyní žije na romantickém ostrově u Stříbského mlýna nedaleko Ivančic. Zde u řeky Jihlavy se aktivně podílí na místním kulturním a společenském dění. Mimo jiné fotografuje a píše verše na betonovou zídku.  Z nich vydává už řadu let kalendář. A výběr z těchto kalendářů z let 2012 až 2019 nyní přináší Nedělní chvilka poezieCZ. 

























. . .

Anna Kotvalová: Už dlouho jsem se netáhla ožralá po náplavce s cizí rukou mezi stehny

neděle 12. května 2019

Anna Kotvalová (* 1994) pochází z Hradec Králové. "Páchám autorská čtení po hospodách, kavárnách, polích a pingpongových stolech," říká. Sama v rámci Unijazzu pořádá autorská čtení pro začínající autory a autorky nazvané Otevřené šuplíky v Unijazzu. Její básně byly otisknuty v Babylonu a studentském časopisu INK. Studuje FSV Univerzity Karlovy. "Miluji Prahu a její tepající srdce a miluji Orlické hory, kde ze mě pokaždé kus zůstane, když musím odjet. Je to pomalý rozklad."


















Vichřice


Děsí mě má nežádoucí proměna
v nebouřící se osobu.
Jakoby mi přibývající týdny
a měsíce a roky na této zemi,
naživu,
ukrajovaly postupně z mé
zuřivosti.
Bývala jsem divoké, hladové
zvíře,
neuspokojitelné,
věčně žádoucí po syrovosti
života a mládí,
věčně žádoucí po všem,
co se mi mohlo
prodrat do srdce
a prorvat se mými orgány
tak agresivním způsobem,
že to zanechalo stopy,
jizvy, šrámy, cokoliv.
Že to něco zanechalo.

Oni říkali, že to přijde,
víte.
Změna priorit,
vybouření se,
klid...
To je ono?
Uklidnění?
Dospění?
Rozum?
Nejspíš ano...
Kurva.
Bylo to nutné?
Ukrojit z mé osoby to,
co bylo nejdivočejší?
Změna priorit.
Kurva.
Jsem někdo jiný.
Klidnější.
Cílevědomější.
Starší.
Už dlouho jsem se netáhla ožralá
po náplavce,
s cizí rukou mezi stehny.

To je bouření?
Smáli se dospělí,
smějí se dodnes.
Oni totiž zapomněli.
Jejich proměna je u konce.
Konsolidovanost uspěla,
klid převládl,
přestal foukat vítr.
Ale vichřici ve mně stále cítím.
Jak se bouří a vzdoruje,
jak stále lze vypudit
to nádherné, divoké zvíře,
ve vší kráse a zuřivosti.
Protože lze si tu šílenou vichřici ponechat
po celý život,
někde blízko srdci tak,
abych se nikdy úplně nezklidnila.





Možnosti léta


Už se smrákalo,
nad úbočím hor porostlých stromy,
i nad mlčící řekou,
už se smrákalo
nad námi všemi.
Temným lesem kroužil unavený jestřáb,
snad jsi se díval jeho žlutýma očima,
dolů,
do polí,
na mě,
na řeku ve mě,
na lesklé kameny v ní.
Na to,
jací jsme mohli být,
co jsme všechno mohli znamenat,
co jsme všechno mohli říkat,
co jsme mohli cítit.

Není to to nejhorší,
co se může lidským bytostem stát?
Skoro jsme se zamilovali.
Skoro jsme se dotknuli,
skoro jsme svými těly vymlátili pšenici z klasů,
skoro jsme si slíbili bílé lži...
Skoro jsme prošli životem,
který se nikdy nestal,
který jsme neprožili.
Uběhl nám před očima,
jako bájné zvíře,
které jsme v dětství vzývali a
věřili v ně navždy.

Nevěděli jsme,
že žádná bájná zvířata neexistují.
Nikdo nás nevaroval.
Bájná zvířata umírají spolu s naší vírou.
Umírají spolu s námi.





Praha hoří


Praha hoří,
tančí v rytmu tisíců divokých ohňů,
které nás spalují na prach,
týrají naše nechráněné duše,
jako by naše hříchy nezasluhovaly odpuštění.
Spaluje naše pohledy, vzdechy, doteky,
i naše nechráněná lidství.

Praha hoří
a já hořím s ní.
Nechráněná a zranitelná jako vždy.
Nahá,
jako novorozeně,
a přitom divoká a šílená,
jako umírající šelma v džungli.

Až shořím,
také se rozložím,
na miliony částic,
miliony částic nedorostlého člověka.
Shořela jsem a
z rozžhavených uhlíků
už mě nikdo neposkládá zpátky.

Praha hoří,
pláče v plamenech,
dusí se vlastním popelem...
Kašle a sténá, nechápe.
Ale mě už to nezajímá.

Byla jsem v první linii,
krvácela jsem v zákopech,
rozložila jsem se na popel jako první.

A až shoříte i vy,
naše zbytky a popel se promíchají...
A co bude dál, to už skutečně nevím.





Prázdnota


Praha navlhla podzimním mrholením
a mým čekajícím klínem,
navždy zklamaným
událostmi posledních měsíců.
Jsem jako teflon,
nic se na mě neudrží.

Ale jo,
všichni se snažili.
Trapné pokusy vztyčit
vlajku na území,
které nikomu nepatří,
nemůže být nikdy skutečně dobyto!
Můj klín je jako Afghánistán,
do hajzlu.

Jen skalnaté kopce
a nehostinné podnebí,
čas od času
se tam mihne nějaký šílený fanatik...
Omlouvám se,
děsím sama sebe,
končím,
můj klín je celkem v pohodě.





Tobě


Tichý apel mrazivé noci
se vkrádal mezi stoické sochy
na Karlově mostě,
obložená knihami jsem vzpomínala
na zlatavé klasy pšenice,
které v červenci někdo zapomněl sklidit.
A to jsem tenkrát
ještě neznala tvou duši
a tvé srdce,
zabalené do červánkového rána
a tvé ruce
kreslící hořící elipsy
po mém nahém těle
zmítajícím se
v neklidném spánku,
snící o zelených kopcích
odkud je vidět ráno vstávat Slunce.





Nostalgie prázdných sklenic


Mimo groteskní realitu těšil se zběsilosti sobotních nocí,
když obdivoval se kráse ženských křivek
a naivně doufal,
že uslyší křik mořských panen,
když nad ránem seděl u Vltavy
a nahazoval udici
se zbytky ztvrdlé naděje.

A věřil, že šťastné konce se skrývají
na dně sklenice s pivem
a pokaždé, když je tam nenašel,
chechtal se k slzám své vlastní bláhovosti
a vrhal se hlavou proti zdi,
když se ho naděje ne a ne pustit.

A snažil se pochopit,
proč se lidé vzdávají tak brzy rozverného mládí
a proč se nemilují uprostřed nočních směn,
když už všichni ostatní spí
a jen malátná města
na ně spiklenecky mrkají pouličníma lampama.

Nechápal začarovaný úděl lidství.
Ztratit se v překladu společenských pravidel
a zapomenout na vše,
co jsme si vysnili pod peřinou.
Zapomenout na to,
že jsme iracionální stvoření,
co si mlsně olizují rty,
když někde poblíž zapáchá láska.

Pokaždé se cítil děsivě naživu,
když se setkal s dívčími boky.
Držel je jako otěže,
agresivně se domáhal skutečného procítění
a doufal,
že mu dotyčná nikdy nenařídí povolit křečovitý stisk.

A cítil se podivně zamilovaný sám do sebe,
když si uvědomoval,
většinou hodně brzy nad ránem
a pod vlivem lehkých drog,

že očekává úsvit nad Smíchovem
s trochu větším nadšením,
než ti rozumní šílenci kolem.





Vlaštovky


Bojím se divokých vlaštovek každého nadcházejícího rána.
Těch, co se mi usadí na okenní římse
a pozorují mě ve spánku.
Bojím se toho,
co mi budou našeptávat do mých rozcuchaných vlasů...
O dalekých dobrodružstvích,
která nikdy neprožiju,
o vzdálených milencích,
jejichž váhu těla nikdy neucítím na svém rozpáleném těle.
A slovech,
která jsem se bála za dne říct.
A slovech, která jsem se v noci bála slyšet.





Radikální přeživší


Jsem radikální přeživší.
Ten, koho nepoznávají vlastní přátelé,
ten, kým opovrhuje vlastní odraz v zrcadle,
jsem radikální přeživší,
ten co hledá v okapových rourách
odpovědi na to, co vlastně chce.
Humorné,
poslední přeživší,
co se snaží lobovat za vše,
co je zamlčováno v ranní mlze,
co lobuje za vše,
co skutečně bolí.

Poslední přeživší,
co viděl malou rybku v akváriu,
samotnou a chycenou,
zaživa utonutou.
Jen na okrasu.
Jen pro parádu.
Aby nám dělala radost.
Samotnou a chycenou.
Jako jsme my všichni.

Ostatní se pohrdavě smějí,
co že to vlastně chci?
Ke komu promlouvám?
Za co vlastně bojuju?

Za básně?
Dospělost?
Za sny?
Potírání reality?
Za sex na záchodcích?

Asi těžko.
Sama nevím.
Bojuju za vše,
co nelze vlastně nikdy vyhrát.





Otěže


Zamiloval se do jejích vlasů.
Držel je
jako otěže,
když se po nocích
snažil korigovat směr,
kterým se jejich milostné pády ubíraly.





Začíná léto


Jsem paranoidní magor,
který nikdy nebojoval ve skutečné bitvě.
Jsem naivní ďábel,
kterému realita nebude nikdy satisfakcí.
Jsem milenka Vladimírkova,
co před spaním zavírá okna
a před sexem odříkává modlitbu.

Podívej se na ně,
čtyři mušketýři,
co polykají sliby před spaním
a pornografií si zdobí zdi motelu.

Neboj se nás.
Nekoušeme, alespoň ne bez vyzvání.
Jen se snažíme žít jako všichni kolem nás.
Ano.
Přiznávám.
Moc se nám to zatím nedaří.




. . .