Pavel Kašpar: Co když jsem ten pravý

neděle 26. května 2019

Pavel Kašpar (* 1968) je rozhlasový moderátor, kreativec, textař, kytarista, "prodejný hlas" a někdejší pedagog. Se skupinou Hraczki nazpíval a otextoval album Ža-ba (EMI 2003) a EP Jazz duní a soul. Ve vlastním vydavatelství Frog Publishing House vydal sbírku absurdních próz Smůlíček a kompilaci svých komiksů Ultralight. Píše písničky, hraje na kytaru a zpívá ve skupině Prasklý Bachor, a v rodícím se autorském projektu Dead Tzara. Jak sám říká, "s poezií koketoval vždycky. Jen se mu ta lascivní mrcha pokaždý nesvlíkla". Ukázky jsou z chystané poetické prvotiny Z postele.























Ten pravý


Řekni mi, ať nechodím.
Co když jsem ten pravý.

Co když ti spravím mixer tak, ze tě úplně rozseká?
Dokážeš mě pak milovat?
Celým srdcem nebo jen kouskem?





Pátek


Poslední dřevo
spálím
a ruce vzhůru
zvedám
nechám se umyt
tebou
namydlit kůži
bledou.

Mokrá steskem
hořká kávou
natáhneš ruce,
smutný.
Otři se o mě
Jen tak krásně,
voníš
Jede ti vlak.

Schovám ti šaty
i ručník
nedám ti šanci
žádnou.
Všechno Ti ujede
celej Tvůj život.

Vedle mě na gauči
otvíráš pivo.





Pro dítě


Houpátko na postýlku,
černé plyšové kachny
hnízdečka, bazénky,
dudlíčky, dupačky
a rakvička žádná.

Kde je ta kontinuita, na veletrhu pro dítě?





To ty mě taky


Přitahuješ mě
To ty mě taky

Líbíš se mi,
strašně se mi líbíš
To ty mě taky

Vzrušuješ mě
To ty mě taky

A pak časem…

Dlužíš mně
To ty mně taky

Štveš mě
To ty mě taky

Polib mně prdel
To ty mně taky





Úvoz dopoledne


Asi hipster.

Ve stylové bekovce
vyladěném saku,
kalhotách šíře husích krků,
mokasínách s chutí holých kotníků.

Na vodítku pes,
v ruce pytlík
A v pytlíku hovno.

Poctivé, teplé, čerstvě sebrané.
Jako od babičky.

Psa už jsem venčil,
ale s hovnem jsem se ještě nepromenádoval.





Obočí


Nakresli si obočí,
ať se ti ženský v práci nesmějou,
když žádný nemáš.

Mně to nevadí.
Nerostou mi fousy,
tak si nakreslím knír.

Aby mi chlapi v práci řekli,
že jsem kokot.

Mně to nevadí.
Ale co ty?
Když žiješ s kokotem.
S nakresleným knírem.





Neděle v úterý


Ta omeleta,
cos mi dělal v neděli k snídani
byla výtečná.

Zajela do mě
jako ty v sobotu večer.

Uděláš mně ji častěji?
Co takhle neděle v úterý?





Na chatě


Zešílím na chatě u řeky.

Tech much a komárů,
kteří na rozdíl ode mne
nejsou prázdní.

Sotva letí.
Plni mé krve a škvarkové pomazánky.

Zešílím ubodán.
Offline.





Kamarádi


Kamarádi už nečekají.
Žádní nezbyli.

Možná ještě neumřeli,
ale už jsou dávno mrtví.

I ten přechytralý Jura.
Ten se umrtvil už po čtyřicítce.

Nebo to byla třicítka?
S neoholeným klínem?

Kamarádi došli.
Jen zjistit kam.





Kabinka


Jen bosé nohy
do půli lýtek
a víc už ani hovno.

Jen šmírák,
závěs kabinek.

Tam je nám všem rovno.





15.únor


Komíny na protější střeše
klapky trombónu.

A žadnej dým.

Kudy mám fouknout do baráku,
aby vyšel černý tón,
místo mrtvýho souseda?

Rychlej infarkt po obědě.
Prý měl jahodový knedle.

Jméno neznám.

Škoda lásky,
která padne vedle.








. . .

Petra Badinová: Nejkrásnější řeka

neděle 19. května 2019

Petra Badinová (Pinkasová) se narodila v roce 1953 v Praze. Studovala v Kroměříži a v Brně. 15 let pracovala jako zootechnička, po roce 1989 nastoupila do školství. Nyní žije na romantickém ostrově u Stříbského mlýna nedaleko Ivančic. Zde u řeky Jihlavy se aktivně podílí na místním kulturním a společenském dění. Mimo jiné fotografuje a píše verše na betonovou zídku.  Z nich vydává už řadu let kalendář. A výběr z těchto kalendářů z let 2012 až 2019 nyní přináší Nedělní chvilka poezieCZ. 

























. . .

Anna Kotvalová: Už dlouho jsem se netáhla ožralá po náplavce s cizí rukou mezi stehny

neděle 12. května 2019

Anna Kotvalová (* 1994) pochází z Hradec Králové. "Páchám autorská čtení po hospodách, kavárnách, polích a pingpongových stolech," říká. Sama v rámci Unijazzu pořádá autorská čtení pro začínající autory a autorky nazvané Otevřené šuplíky v Unijazzu. Její básně byly otisknuty v Babylonu a studentském časopisu INK. Studuje FSV Univerzity Karlovy. "Miluji Prahu a její tepající srdce a miluji Orlické hory, kde ze mě pokaždé kus zůstane, když musím odjet. Je to pomalý rozklad."


















Vichřice


Děsí mě má nežádoucí proměna
v nebouřící se osobu.
Jakoby mi přibývající týdny
a měsíce a roky na této zemi,
naživu,
ukrajovaly postupně z mé
zuřivosti.
Bývala jsem divoké, hladové
zvíře,
neuspokojitelné,
věčně žádoucí po syrovosti
života a mládí,
věčně žádoucí po všem,
co se mi mohlo
prodrat do srdce
a prorvat se mými orgány
tak agresivním způsobem,
že to zanechalo stopy,
jizvy, šrámy, cokoliv.
Že to něco zanechalo.

Oni říkali, že to přijde,
víte.
Změna priorit,
vybouření se,
klid...
To je ono?
Uklidnění?
Dospění?
Rozum?
Nejspíš ano...
Kurva.
Bylo to nutné?
Ukrojit z mé osoby to,
co bylo nejdivočejší?
Změna priorit.
Kurva.
Jsem někdo jiný.
Klidnější.
Cílevědomější.
Starší.
Už dlouho jsem se netáhla ožralá
po náplavce,
s cizí rukou mezi stehny.

To je bouření?
Smáli se dospělí,
smějí se dodnes.
Oni totiž zapomněli.
Jejich proměna je u konce.
Konsolidovanost uspěla,
klid převládl,
přestal foukat vítr.
Ale vichřici ve mně stále cítím.
Jak se bouří a vzdoruje,
jak stále lze vypudit
to nádherné, divoké zvíře,
ve vší kráse a zuřivosti.
Protože lze si tu šílenou vichřici ponechat
po celý život,
někde blízko srdci tak,
abych se nikdy úplně nezklidnila.





Možnosti léta


Už se smrákalo,
nad úbočím hor porostlých stromy,
i nad mlčící řekou,
už se smrákalo
nad námi všemi.
Temným lesem kroužil unavený jestřáb,
snad jsi se díval jeho žlutýma očima,
dolů,
do polí,
na mě,
na řeku ve mě,
na lesklé kameny v ní.
Na to,
jací jsme mohli být,
co jsme všechno mohli znamenat,
co jsme všechno mohli říkat,
co jsme mohli cítit.

Není to to nejhorší,
co se může lidským bytostem stát?
Skoro jsme se zamilovali.
Skoro jsme se dotknuli,
skoro jsme svými těly vymlátili pšenici z klasů,
skoro jsme si slíbili bílé lži...
Skoro jsme prošli životem,
který se nikdy nestal,
který jsme neprožili.
Uběhl nám před očima,
jako bájné zvíře,
které jsme v dětství vzývali a
věřili v ně navždy.

Nevěděli jsme,
že žádná bájná zvířata neexistují.
Nikdo nás nevaroval.
Bájná zvířata umírají spolu s naší vírou.
Umírají spolu s námi.





Praha hoří


Praha hoří,
tančí v rytmu tisíců divokých ohňů,
které nás spalují na prach,
týrají naše nechráněné duše,
jako by naše hříchy nezasluhovaly odpuštění.
Spaluje naše pohledy, vzdechy, doteky,
i naše nechráněná lidství.

Praha hoří
a já hořím s ní.
Nechráněná a zranitelná jako vždy.
Nahá,
jako novorozeně,
a přitom divoká a šílená,
jako umírající šelma v džungli.

Až shořím,
také se rozložím,
na miliony částic,
miliony částic nedorostlého člověka.
Shořela jsem a
z rozžhavených uhlíků
už mě nikdo neposkládá zpátky.

Praha hoří,
pláče v plamenech,
dusí se vlastním popelem...
Kašle a sténá, nechápe.
Ale mě už to nezajímá.

Byla jsem v první linii,
krvácela jsem v zákopech,
rozložila jsem se na popel jako první.

A až shoříte i vy,
naše zbytky a popel se promíchají...
A co bude dál, to už skutečně nevím.





Prázdnota


Praha navlhla podzimním mrholením
a mým čekajícím klínem,
navždy zklamaným
událostmi posledních měsíců.
Jsem jako teflon,
nic se na mě neudrží.

Ale jo,
všichni se snažili.
Trapné pokusy vztyčit
vlajku na území,
které nikomu nepatří,
nemůže být nikdy skutečně dobyto!
Můj klín je jako Afghánistán,
do hajzlu.

Jen skalnaté kopce
a nehostinné podnebí,
čas od času
se tam mihne nějaký šílený fanatik...
Omlouvám se,
děsím sama sebe,
končím,
můj klín je celkem v pohodě.





Tobě


Tichý apel mrazivé noci
se vkrádal mezi stoické sochy
na Karlově mostě,
obložená knihami jsem vzpomínala
na zlatavé klasy pšenice,
které v červenci někdo zapomněl sklidit.
A to jsem tenkrát
ještě neznala tvou duši
a tvé srdce,
zabalené do červánkového rána
a tvé ruce
kreslící hořící elipsy
po mém nahém těle
zmítajícím se
v neklidném spánku,
snící o zelených kopcích
odkud je vidět ráno vstávat Slunce.





Nostalgie prázdných sklenic


Mimo groteskní realitu těšil se zběsilosti sobotních nocí,
když obdivoval se kráse ženských křivek
a naivně doufal,
že uslyší křik mořských panen,
když nad ránem seděl u Vltavy
a nahazoval udici
se zbytky ztvrdlé naděje.

A věřil, že šťastné konce se skrývají
na dně sklenice s pivem
a pokaždé, když je tam nenašel,
chechtal se k slzám své vlastní bláhovosti
a vrhal se hlavou proti zdi,
když se ho naděje ne a ne pustit.

A snažil se pochopit,
proč se lidé vzdávají tak brzy rozverného mládí
a proč se nemilují uprostřed nočních směn,
když už všichni ostatní spí
a jen malátná města
na ně spiklenecky mrkají pouličníma lampama.

Nechápal začarovaný úděl lidství.
Ztratit se v překladu společenských pravidel
a zapomenout na vše,
co jsme si vysnili pod peřinou.
Zapomenout na to,
že jsme iracionální stvoření,
co si mlsně olizují rty,
když někde poblíž zapáchá láska.

Pokaždé se cítil děsivě naživu,
když se setkal s dívčími boky.
Držel je jako otěže,
agresivně se domáhal skutečného procítění
a doufal,
že mu dotyčná nikdy nenařídí povolit křečovitý stisk.

A cítil se podivně zamilovaný sám do sebe,
když si uvědomoval,
většinou hodně brzy nad ránem
a pod vlivem lehkých drog,

že očekává úsvit nad Smíchovem
s trochu větším nadšením,
než ti rozumní šílenci kolem.





Vlaštovky


Bojím se divokých vlaštovek každého nadcházejícího rána.
Těch, co se mi usadí na okenní římse
a pozorují mě ve spánku.
Bojím se toho,
co mi budou našeptávat do mých rozcuchaných vlasů...
O dalekých dobrodružstvích,
která nikdy neprožiju,
o vzdálených milencích,
jejichž váhu těla nikdy neucítím na svém rozpáleném těle.
A slovech,
která jsem se bála za dne říct.
A slovech, která jsem se v noci bála slyšet.





Radikální přeživší


Jsem radikální přeživší.
Ten, koho nepoznávají vlastní přátelé,
ten, kým opovrhuje vlastní odraz v zrcadle,
jsem radikální přeživší,
ten co hledá v okapových rourách
odpovědi na to, co vlastně chce.
Humorné,
poslední přeživší,
co se snaží lobovat za vše,
co je zamlčováno v ranní mlze,
co lobuje za vše,
co skutečně bolí.

Poslední přeživší,
co viděl malou rybku v akváriu,
samotnou a chycenou,
zaživa utonutou.
Jen na okrasu.
Jen pro parádu.
Aby nám dělala radost.
Samotnou a chycenou.
Jako jsme my všichni.

Ostatní se pohrdavě smějí,
co že to vlastně chci?
Ke komu promlouvám?
Za co vlastně bojuju?

Za básně?
Dospělost?
Za sny?
Potírání reality?
Za sex na záchodcích?

Asi těžko.
Sama nevím.
Bojuju za vše,
co nelze vlastně nikdy vyhrát.





Otěže


Zamiloval se do jejích vlasů.
Držel je
jako otěže,
když se po nocích
snažil korigovat směr,
kterým se jejich milostné pády ubíraly.





Začíná léto


Jsem paranoidní magor,
který nikdy nebojoval ve skutečné bitvě.
Jsem naivní ďábel,
kterému realita nebude nikdy satisfakcí.
Jsem milenka Vladimírkova,
co před spaním zavírá okna
a před sexem odříkává modlitbu.

Podívej se na ně,
čtyři mušketýři,
co polykají sliby před spaním
a pornografií si zdobí zdi motelu.

Neboj se nás.
Nekoušeme, alespoň ne bez vyzvání.
Jen se snažíme žít jako všichni kolem nás.
Ano.
Přiznávám.
Moc se nám to zatím nedaří.




. . .

Anna Beata Háblová: Žiju v domě s tajným oknem

neděle 5. května 2019

Anna Beata Háblová (* 1983) básnířka, architektka, teoretička. Publikovala básnické sbírky Rýhy (Arbor Vitae, 2015), Nevypínejte (Dauphin, 2018) a básně v literárních časopisech Host, Tvar, Weles a Pandora. V pražském kulturním centru Dominikánská 8 moderuje večery s tématy poezie, umění a architektury. Za architektonické návrhy i teoretické práce získala ceny Young Architect Award 2010 nebo Young Planning Professionals Award 2012. V roce 2017 jí vyšla komiksovo-vědecká kniha Města zdí o historii, interpretaci a východiscích obchodních center ve vztahu ke městu. Od roku 2018 přispívá do Ranních úvah na ČRo Vltava. V současném roce připravuje k vydání v nakladatelství Host populárně naučnou knihu Nemísta měst, která se věnuje opomíjeným, pomíjivým a míjeným místům.


Většina zde uvdedných básní jsou novinky v tvorbě Anny Beaty Háblové, menší část je ze sbírky Nevypínejte.


(Foto: Ladislav Zedník)










Chvíle kdy jsem si o sobě přestala cokoliv myslet


Pověs se mi za rameno
a přidrž klíční kosti
odemknu ti všechny dveře
kterými vyhazuju strachy
jako kůň ze sedla

Mše skončila
odpusť si
že opouštíš duši
a věnuješ se hlavě
vychováváš květiny
a zaléváš dítě

Pamatuju na přízvuk Boha
když se mi život trhal
jako rychle ušité
oblečení z Číny





Prudce a krátce


Usychající les v dešti
na první pohled
k nerozeznání od ostatních
Všechno je podobné
kaluže, bahno, ramena větví
nebe jako posuvná stěna

A ty v tom stojíš
jako bys nerozuměl
místu které si už nic
nechce pamatovat

A ty v tom stojíš
plochý jako list papíru
popsaný z obou stran

tvé příběhy se od sebe
nemohou odtrhnout
ani se na sebe
podívat





Rtěnka jen na pohřby


V tramvajích jezdím dlouho
ale na ženskou poezii
nemám oregano
Ještě další recept dcerunko
na to jak zůstat sama
to se bude jistě hodit
až ti nebude chtít dovolit

Někdo kdo postříkal svoje stromy
zrovna když divoce kvetly
si v horkém čaji rozmíchává
vláčnost medu

Všichni nechtějí vědět
jaké následky budou mít
jejich skutky





Moje kořeny jsou na Vysočině


Vítr ve mně narazil
na nepřítomnost jazyka
I postkonceptualismus už je starý

Naprogramuji ti vizualizaci
vytrhávaného listí
a napíšu tvou horečku
pádem z přízemního okna
Ty vysaješ prach
a stlučeš si rám

Pro jistotu
tady ještě setrvám
s rozpřaženýma rukama





Lámu rekord zahrady v tlení


Dívám se na facebookové profily lidí
kteří už zemřeli
Na jejich zdech přibývají pouze
nepatřičná přání k narozeninám

Až se dítě probudí sundám
z horkého mléka škraloup náruče
v náhodném záklonu
objevím strop

Vše co obvykle nevidíme
nejvíce na nás hledí





Věci a lidé


Obecnost ruky
a obecnost nohy
rozpouští hranice
mezi rukou a nohou
Uvnitř možnost období

Navzdory oddělené hmotě
věci a lidé stejných tvarů
spolu vnitřně souvisejí

V japonském domě
jsem zahlédla
hovor země a vody
až z toho vypadlo hnízdo
z řeči cizího ptáka

Znělo to jako
muchlání plechovky
v pracovní době





Hory


Jedu zaplavená vlakovým zpožděním
krajina s myšlenkami na hory mě žene obratem zpět
Do některých míst se nedá vtěsnat
moje rychlost neodpovídá velikosti obzoru
zdá se že nikomu ze spolucestujících to nevadí
všichni se nechávají kameny
obměkčit

Naposledy se ohlédnu jestli jsem se nespletla
skutečně
vůbec nic tady za mnou
nezůstane





Intoxikace čajem

(Milanovi, Martinovi a Marii)


Tři básníci u stolu se mi smějí
když místo horký čaj řeknu čas
nad námi parohy přilepené
ke zdi jako srdce k tělu

jednou všichni dojdeme
chodbičkou k záchodům
kolem číšníka který podle tváře
musí být příbuzný Haška

Žiju v domě s tajným oknem
za kterým je vždycky šero

v koutku úst cítím škubnutí roury
která do veřejného prostoru měst
vyřvává intimní verše





Nečitelný rukopis města


Město je bez domova
leží schoulené
u mostního pilíře
pod dekou mraků
Kroutí se v křeči chodníků
předávkovaných kalužemi
Někdo rozmydlil jeho střechy
někdo prokopl břicha domů
někdo město obral
o jeho poslední majetek

Město strnulé strachem
o svoji důstojnost
trpí obchodními komplexy
mžourá dálničním okruhem
slepé ve všech svých slepých
ulicích na předměstích
kde bilbordy s umělými ňadry
flirtují s dálnicí

Nadnárodní korporace
si vždycky najdou důvod
jak městu vyrazit zuby
i kdyby nebyly zlaté
Jak z něho vymačkat
vnitřnosti na prodej
pustit mu žilou
zanechat za sebou centrum
jak dutinu lebky
Ještě je možné ho louhovat
až z města zbyde jen
koncentrovaná hořkost

Město s modřinami stavenišť
s vyzáblými pásy nahé půdy
s neforemným tělem
s předměstím které se třepí
jako okraj laciné látky
s hradbou sídlišť na obzoru
k němuž sebevědomě kráčí
sloupy elektrického vedení

Město s nejistou budoucností
s bezešvými zdmi skladišť
s ploty chránícími
neidentifikovatelné pozemky
s prostory bez hranic a formy
s trávníky jejichž jediným
účelem je být ztracen

Město bez domova
žebrá o trochu širší chodník
o malý nedopalek parku
o každou pozornost
dětského hřiště

Tohle město už není vidět
přes smog lhostejnosti

Tohle město vždycky mineš
mávneš nad ním rukou
a řekneš: jen nějaké město
mělo se víc starat
mělo víc pracovat

nemělo zkrátka tolik pít





Záhyb poznáš podle změny odstínu


V zábavním parku dějin
se střídá volnost s otroctvím
jako na horské dráze
kde se ti zvedne žaludek
řveš strachy a zvracíš

Hádej v jaké části dráhy právě
pícháš myš do noťasu
škrabeš zbytky z pánvičky
neuroticky osaháváš displej
zapínáš jeden ze sta režimů pračky

No dobře máme tradici
a neviditelné menšiny
přišpendlené ke kasám
nonstop večerek
Ale nemáme
závazky vůči pravdě
v hluku motoru doby
člověk neslyší člověka
snadno se ztratí směr

Nasedneš do tramvaje
a místo abys jel rovně
jedeš zase doleva



. . .

I Kajon: Čekám na mámu a přitom vařím rýži

neděle 28. dubna 2019

Přinášíme blok básní původem severokorejské autorky I Kajon (* 1988). Jedná se o výběr ze sbírky Čekám na mámu a přitom vařím rýži z roku 2015. Básně přeložila Petra Ben-Ari, redakčně připravila Tereza Semotamová, kterou na tuto výjimečnou autorku upozornil básník a nakladatel Bohdan Chlíbec.


I Kajon se narodila v Hedžu v severokorejské provincii Jižní Huanghe. Do svých dvaadvaceti let žila v Severní Koreji. Mezi roky 2010-2011 uprchla ze země tzv. jižní cestou, přes Čínu, Laos a Thajsko, a usadila se v Jižní Koreji. Krátce po příjezdu do svého nového domova se začala se věnovat psaní básní. V roce 2013 jí vyšla první sbírka nazvaná Večer, kdy si stýskám po rýži (Pabul kuriun čonjok), v roce 2015 následovala druhá sbírka s titulem Čekám na mámu a přitom vařím rýži (Ommarul kidarimjo pabul činunda).


Podle vlastních slov si v Soulu stále nezvykla a začlenit se do společnosti je pro ni nesmírně složité. Zatímco ve své první sbírce vyjadřovala I Kajon zejména vděčnost za to, že se v Jižní Koreji konečně může dosyta najíst milované bílé rýže, druhá sbírka se zabývá pocity osamění a stesku po rodině. Druhou sbírku představila v souvislosti se 70. výročím rozdělené Koreje, které si poloostrov připomněl v srpnu 2015. Prostřednictvím smutku nad přervaným poutem s matkou se snaží čtenářům přiblížit svou touhu po opětovném sjednocení korejského národa.

Jak s postupem času opadává počáteční nadšení ze svobody, básnířka v běžném životě stále častěji naráží na dlouhodobé adaptační problémy. Přestože korejština na severu i na jihu se liší jen jako dialekty stejného jazyka, I Kajon popisuje, že drobné rozdíly ve významech některých slov ji matou a že se v beztak těžko uchopitelné jihokorejské realitě propadá do krize identity. Pro Jihokorejce je její poezie příliš severokorejská, pro Severokorejce zase příliš jihokorejská. Sama už někdy nedokáže určit, zda se cítí být více Jihokorejkou, či Severokorejkou.  


Ze slabosti se jí ale podařilo vytvořit vlastní sílu. Básnířka říká, že v literární tvorbě nachází útěchu, že jí nahrazuje blízkého člověka, kterému by mohla svěřovat své stesky a vzpomínky. Teprve poté, co se od maminky odloučila a poznala hojnost, začíná chápat, jak moc maminka rodině obětovala, jak se navzdory extrémní chudobě snažila děti vychovávat v optimismu a s láskou. I Kajon doufá, že přijde den, kdy bude Korea opět jednotná a ona se bude moct shledat se svou matkou, kterou konečně pořádně nakrmí vrchovatou porcí rýže. Zatím jí nezbývá než čekat a krátit si čas básněmi, které jednou mamince všechny přečte.


Maminka vychovávala Kajon a její mladší sestru sama. Nechala se najímat na sezónní zemědělské práce, zatímco dcery ji sledovaly zpovzdálí a nesměly se k ní přiblížit. Pokud nepracovala, sbírala dřevo na otop nebo sháněla kukuřici na kaši. Rýži měli na stole výjimečně. I Kajon popisuje, jak se za celý rok ani jedinkrát nenajedla rýže dosyta. Řídkou kukuřičnou či obilnou kaši jedli doma jen dvakrát denně, ráno a večer. Na to, aby si s sebou malá Kajon brala do školy obědy, jídlo nezbývalo. Její sestra v pubertě vážila při výšce sto padesát osm centimetrů pouhých třicet šest kilo. Kvůli podvýživě byla sestra často nemocná, přesto však měla veselou povahu, ráda maminku bavila veselými historkami, zpívala a smála se.

Kajon mezitím pilně studovala. Když se jí podařilo úspěšně složit přijímací zkoušky na vysokou školu, na které se dlouho připravovala, měla obrovskou radost. Maminka se dmula pýchou. Sehnala jindy nevídané pochoutky a ke slavnostní příležitosti nachystala bohatou večeři. Sestra pro Kajon vyřezala z kousku dřeva na podpal medaili, kterou jí zavěsila na krk. Dceřin triumf měl ale pro rodinu i odvrácenou stránku. V noci po oslavě se Kajon vzbudila a maminka nebyla doma. Nakonec ji našla v sousedství, jak se v pláči svěřuje své známé, že netuší, kde na dceřina studia vezme peníze.


I Kajon se tváří v tvář jejich zoufalé situaci rozhodla opustit myšlenku na vysokou školu. Rozhodla se utéct ze Severní Koreje. Sestru a maminku ale musela nechat za zády. Sen o vysoké škole si I Kajon splnila až v Jižní Koreji, kde studuje korejskou literaturu a lingvistiku. Ačkoliv je pro ni studium velice těžké, nemusí u něj strádat hlady, jak tomu bylo na Severu. Dnes si může pohodlně dopřát misku bílé rýže třikrát denně. A přesto se jí neustále stýská po jídle – stýská se jí po stolování s rodinou. Jednou by znovu chtěla jíst s maminkou a sestrou. O tom sní pokaždé, když zasedne sama k jídelnímu stolu. Miska je plná, ale v srdci prázdno.


Sama o sobě mluví jako o „básníkovi rýže“: „Dokud budou na světě lidé trpět hlady, budu psát básně o rýži.“









Stůl


Sjednocení se sjednává u stolu.
Proč se nám zatím nepodařilo sjednotit?
Protože jsme se ještě nenajedli.
Ke stolu!





Dárek


Jako dárek pro maminku
vařím rýži.

Zrnka se na mě v hrnci smějí,
bílá pára kreslí třešňová kvítka.

Můj první dárek
je radost z vrchovaté lžíce rýže.





Přítel


Jak se jmenuje tvůj kluk?
„Rýže.“

A kde bydlí?
„V rýžovaru.“

Rýžovare!
Otevři se.





Obchodní centrum


Lidé si kupují
značkové kabelky
značkové oblečení
značkové boty
a uhánějí s nimi domů.


jsem si nechala dárkově zabalit
tvou značkovou lidskost
a odnesla si ji domů.





Když prší


Když za oknem padá déšť,
otevřu okno duše.
Natáhnu ruku
za kapkami deště
a zkusím je sevřít v dlani.

Protekly mi mezi prsty,
nechaly za sebou stýskání.
Když prší,
stýská se mi po tobě.
Den je zmáčený steskem.





Klíč


Odemykám
dveře svého domu.
Kdyby je uměl odemknout někdo jiný,
už by to nebyl můj dům.

Kdyby si ten neznámý uměl odemknout,
brzy by se z něj stal pan domácí.
A ze mě pouhý host.

Klíč od svého domu
musím mít jen já.





Černé květy


V nebeských očích
jsou všichni lidé

černé,
černavé květiny.





Jeden národ


Ať chceme
nebo nechceme,
jsme jeden národ.

Stejné kvítí na jednom místě
taky kvete v jednom trsu.





Narozeniny


Dnes má máma narozeniny.
Voda stéká a promývá zrnka rýže,
oheň stoupá a vaří rýži do měkka.

Nabobtnalá bílá zrnka
balím do suchého listu
a nosím jídlo na stůl.

Půlnoční vítr otevře dveře a prožene se pokojem,
slunce si odemyká, přechází z jedné strany na druhou.
jen máma pořád nejde.

Misku s rýží pro maminku,
která se zastaví až pozdě v noci,
pokládám vedle polštáře a rychle usínám.

Až se potkáme ve snu,
dostane ode mě tuhle misku bílé rýže.
A tak pevně zavírám oči,
pevně tisknu ruce
a spím.





Nebe


Jednou jsem na nebi
hledala hvězdy.

Ale ať jsem hledala, jak chtěla,
žádné hvězdy jsem neviděla.

Přeběhly snad na Sever?
I kdyby mě hvězdy do jedné opustily

tvá duše je stále se mnou.





Jedno zrnko rýže


Jedno zrnko rýže
si do pusy dám.

A přesto v duši hlad,
velký jak miska na rýži.

Lžící nakreslím obrys
jedné misky rýže.





Sjednocení


Občas se stane, že zapomínáme,
zda chceme, anebo nechceme
zda se vůbec chceme sjednotit.

Tehdy ve schránce duše
zkuste zalovit rukou.

„Jak vypadá mapa
naší země?“

Silueta poloostrova
poslušně sedí
a touží po jednotě.





Sourozenci


Zelí pekingské a zelí hlávkové
jsou sourozenci.

Ovšem každé voní jinak.

Hlávkové zelí, které voní po skopovém mase,
nazývejme Jižní Koreou.

Pekingské zelí, ze kterého stoupá vůně hrušky,
nazývejme Severní Koreou.





Sebekritika tří žebráků


V mé rodné zemi
žijí tři druhy žebráků.

Žebrák, co si na jídlo vydělává.
Žebrák, co jídlo somruje.
Žebrák, co ujídá ostatním.

Každý týden se schází na schůzi sebekritiky.





38. rovnoběžka


Kráčím po osmatřicáté rovnoběžce.
Kráčím do míst, kudy nikdo nechodí.

Abych se kdesi v dalekém koutě duše
setkala s tebou.

Na konci duše
najdu okraj duše bližního.


. . .

Radek Fridrich: Pošmourno. Ausstieg rechts

neděle 21. dubna 2019

Radek Fridrich (* 1968 Děčín) je český básník, publicista, překladatel a pedagog. Ve své tvorbě akcentuje krajinu bývalých Sudet. Debutoval v roce 1996 sbírkou PRA, poté publikoval řadu sbírek v nakladatelství Host: V zahradě Bredovských (1999). Molchloch (2004), Žibřid (2006), Krooa krooa (2011), za kterou získal cenu Magnesia Litera za poezii v roce 2012. Vydal také česko-německou sbírku Nebožky/Selige v překladu Jany Krötzsch (2011). Třikrát byl nominován do finále Drážďanské ceny lyriky. K posledním titulům patří sbírka fónických básní Ptačí řečí (2017) a francouzské překlady crôa-crôa (2017) a Beffroi (2018), obě vydané Éditions Revue K v Paříži, stejně jako německá kniha krah krah (2019). Od roku 2000 pořádá ve svém domovském Děčíně literárně hudební Zarafest. Na snímku je Radek Fridrich zachycen před nedávnem v děčínském klubu Bar Bodenbach.


V těchto dnech vychází v nakladatelství Perplex nová dvojjazyčná sbírka Radka Fridricha nazvaná Linie S1, ze které jsou i tyto ukázky. Knihu tvoří básně, krátké prózy a črty, jejichž společným jmenovatelem je železniční linka S1: regionální trať propojující české a německé příhraničí. Po letech cestování z Děčína přes Bad Schandau do Drážďan a Míšně přetvořil autor své deníkové záznamy v pestrý soubor textů, v němž se jeho lyrický subjekt pohybuje jako vnímavý básník i znuděný pasažér.


(Foto: Honza Walda Valík)







Červený vlak


Českých uklízeček je ve vlaku vždy alespoň dvacet.
Obyčejnost se neschová, jak by si všiml náhodný pozorovatel.
Na holém těle svetry od Vietnamců a nedobře padnoucí džíny,
které si povytahují, když vstávají ze sedaček; sukni ani pásek nemá žádná.
Věk něco mezi třicítkou a smrtí.

Od rána nezavřou hubu.
A sem mu to řekla, ne, ať si políbí prdel, Němčour jeden debilní. 
Zaskřehotá jedna.
Sem vynášela vodpadky a zalezla za popelnici 
a dala si rychle cígo, a co jako?
Vypráví dál a ostatní horlivě přikyvují,
německy neumějí ani kváknout, všechno je sere,
od rána nadávají, ačkoliv mají tak třikrát víc i s prachama na děti
než doma za pár hodin práce.

Průvodčí se jim směje, že se nevyznají v jízdních řádech
a nevědí, kam bude přistaven přípoj nach Dresden.

Když vystupují z linky U 28, má řada z nich v ústech nezapálenou cigaretu.
Po cvaknutí zapalovačů vytvářejí malé kouřové kroužky slov,
které spálí jako nikotin.





Königstein

(Sächs Schweiz)


Propadlé dehtové střechy na kůlnách.
Dole opuštěný přístavní můstek

Fahrgastinformation

Osamělý cyklista v reflexní větrovce
s baťohem Deuter na zádech
se odráží po peróně jako na koloběžce.
Mizí v podchodu.
A pak sestupuje k řece.

Na protilehlém říčním břehu netečné tečky ovcí
spásají hrubě drhanou pokrývku země.
Klidně se procházejí mezi ovocnými stromy.

Čmárám hektická slova v tlukotu kolejí.





Stadt Wehlen

(Sachs)


Jak osiřelý maják svítí na peróně
automat na chlazené nápoje
s nápisem Frisch und lecker!

Teď. V zimě.

O kousek dál vypuštěné koupaliště
s modrou skluzavkou.
Vyhaslá lucerna trčící na trávníku.

Pošmourno. Ausstieg rechts.





Dresden-Zchachwitz


Tlustá dívka s tupým výrazem si potichu
opakuje zbývající stanice k hlavnímu nádraží.

Vidím vysoký komín s červenobílou vlajkou.
Vidím bílé mraky klidně plující v nebeské sluji.
Vidím dráty elektrického napětí.
Vidím balíky plastů, šrot a montované výrobní haly.
Vidím zrezlé kontejnery se čmouhami nápisů.

Mantru vyřčených, ševelených stanic
lačně odezírám z jejích rtěnkou opuchlých úst.





Dresden-Niedersedlitz


SG Dynamo Ultras, hlásá veliké graffiti na vyhořelém domě
a v ten okamžik si ke mně sedne mladík s černožlutou šálou.

Bist du auch Dynamo Fan?
Ich bin aus Tschechien odpovídám,
on však stejně spustí:

Fotbal je muj život, víš, 
ale na stadion už nechodim, 
lístky jsou moc drahý. 

Raději piju plechovkový piva u stadionu 
a čekám s kumpánama na fanoušky
druhého klubu, a pak se s nima jdeme rvát.

Mám dceru, víš, je jí pět, 
ale už jsem ji přes dva roky neviděl,
bejvalku jsem trochu proplesknul, 
a tak mám zákaz přiblížení.

Přikyvuji jeho eskapádě řeči
a sleduju míhající se krajinu se stromy,
na kterých visí zelené koule jmelí.

V hlavě se mi mihne slovo Keltové,
když mi ten pitomec s několika vymlácenými zuby
zpod propoceného dresu ukazuje na řetěze zavěšený kříž.

Naštěstí vlak staví, on se rychle dotkne mého ramene
a je konečně pryč.

Dynamo! Dynamo! řve na peróně, směje se,
dívá se na mě, naštěstí nehajluje.





Dresden Bischofsplatz


Na peróně přímo proti lehce zapařenému oknu
sedělo ztuhlé zjevení s obrovským dredem,
jak liánu spuštěným přes pravé rameno k pasu.

Ten velký opičák kouřil balenou cigaretku
a mhouřil zakaleným pohledem někam před sebe.

Určitě mu v pokoji zpívají dva zelení papoušci,
určitě se večer koupal s temným stínem hrocha,
určitě střežili jeho sny dva divocí psi basenji,
určitě se zítra probudí stejný jako dnes.

Skoro jsem se mohl z vlaku dotknout
jeho chlupatého předloktí
a ucítit lehce kořeněnou vůni
tříčtvrtečního tabáku Javaanse Tembaco.

Vlak se však nekompromisně rozjel dál.





Dresden-Trachau


Ze supermarketu Netto vyjíždějí lidé s nákupními vozíky,
které tlačí rozvážně ke svým zaparkovaným autům.

Jsou to převážně důchodci a nakupování berou strašně vážně.
Porovnávají ceny v regálech s těmi,
které jim z reklamních letáků uvízly v zašmodrchané paměti.

Lehce ohnutí a opření o plastová držadla vozíků procházejí
dálnicemi supermarketu dle přesného a neměnného plánu.

Jsou-li v páru, muž je většinou nervózní a nadává ženě,
že jí to příliš trvá nebo že moc utrácejí.
U kas pak nervózně podupávají, jako by je dnes ještě něco mělo čekat.

Případně se nedočkavě rozhlížejí, zda nepotkají nějaké známé,
se kterými by si svorně zanadávali na drahotu zboží,
zkorumpovanou politiku a přílivové vlny imigrantů.

Stará bludičková baterka NDR v nich ještě problikává
jako poutače na sjezd Sozialistische Einheitspartei Deutschlands.

Když nasednou do svých japonských aut střední třídy,
rozvážně zařadí jedničku a velmi pomalu a opatrně se rozjedou.

Při výjezdu z parkoviště dají přednost z obou stran a konečně jsou na hlavní.





Radebeul-Zitzschenwig


Linie vinic linie vinic linie vinic linie vinic
vinné linie vinné linie vinné linie vinné linie
linie vinic linie vinic linie vinic linie vinic
vinné linie vinné linie vinné linie vinné linie 
zelené vinné linie





Neusörnewitz


Žena se slzou v oku si sáhne na víčko
červeným hřbetem ukazováčku.

Kdo ví, co je jí stalo.
Opustil ji manžel,

zastesklo se jí po dětech?
Nebo alergie na podzimní vítr?





Meiβen Triebischtal


Linie S 1 se blíží k cíli,
zbylo jen pár cestujících, kteří na konečné vystupují.

Ve dveřích dávám přednost ženě
v neforemném baloňáku.

Před ní se venku zastavuje starý muž
a zapaluje si cigaretu.

Udiveně se rozhlédnu
po části města v údolí říčky Triebisch.

Opravené činžáky, upravené zahrádky,
černá asfaltka, nedělní každodennost.

Palimpsest výpovědi nebo osobní banalita?
Právě jsem dokončil knihu a potřebuju čůrat.

. . .

Karel Škrabal: Nikdy jsem to tady neměl rád

neděle 14. dubna 2019

Karel Škrabal (* 1969) je provozovatelem stránky Nedělní chvilka poezie.CZ. K níže uveřejněnému bloku poezie uvádí:


"Posledních čtrnáct dní v březnu jsem se se svým starým obytným autem, kamarády z Brna, ale i s partou kolem Vítrholce, motal po jižní Moravě, hlavně v Podyjí a na Mikulovsku. Také jsem byl poctěn možností strávit týden v Mikulově v rámci projektu Čtení Mikulov, který vyvrcholil společnou akcí v Národním domě na Náměstí v Mikulově, kde se konalo autorské čtení mé a sedmi přátel. Velmi si této možnosti vážím a děkuji ta ni. A díky Čtení Mikulov a jeho organizátorovi Petru Šestákovi vzniklo i těchto pár básní. Vyhlížet jaro na samém jihu Moravy je fajn, hlavně když se ho nakonec dočkáte. Vždycky tu bylo krásně, ale teď to tu začínám mít i rád."


(Foto: Krista Kašpar, druhý snímek je ze čtení v Národním domě)

















Bítov


Bítov zezadu
zvedl náladu

Na břehu Jezírka lásky
Pár siláckých keců

Cestu do výčepu
fialově lemuje
jaterník podléška

Svět je přesycen příběhy
Svojí poezií se převážně snažím
zachytit pocit





Cornštejn


Přijeli jsme dobýt váš hrad
nebo alespoň ojet starou
předsedovi hasičů

Chlapi tam vzadu je místnost
kde si můžete zapálit

Děkujeme
ale my jsme všichni nekuřáci





Šafov

(z obecní kroniky)


Po roce 1918
kdy vznikla Československá republika
a uzavřely se státní hranice s Rakouskem
ochromil se obchod obyvatel Šafova a Rakouska
přetrhla se síť trhů
a obyvatelé městečka chudli
Upadal obchod a řemesla
nastalo vystěhovalectví
Ve vesnici byla spousta prázdných domů
zejména židovských
V těch se dočasně usazovali čeští lidé
kteří se vystěhovávali z Rakouska
Nenacházeli tu možnost slušné obživy
proto se po čase stěhovali dále do vnitrozemí
Česká menšina se pomalu zvětšovala
ale žila v chudobě
protože nevlastnila půdu

Po mnichovském diktátu obec opustilo české a židovské obyvatelstvo
Po ukončení 2. světové války došlo k vysídlení německého obyvatelstva
a k dosídlování obce českým obyvatelstvem
V současné době má v obci trvalé bydliště 173 občanů
více než polovina lidí produktivního věku jsou dlouhodobě nezaměstnaní
Téměř třetina lidí je důchodového věku

V neděli v poledne po vsi volně pobíhali dva psi
patřících do kategorie bojových plemen
zatímco jejich majitelce osahával
na veřejném prostranství prsa mladík
s provokativním výrazem v obličeji
Takovej klasickej mladej arogantní vychcánek

Bylo po mši
hospoda neotevřela
A v kostele
opřená o smeták
mluvila už jen uklízečka





Podyjí


Roztahuji první zónu národního parku
a nacházím bod G
v místě hradu Hardegg

Pak až do Vranova nad Dyjí
žasnu nad krásou Podyjí





První den v Mikulově


Kristýna se s každým zná
Nikdy jsem to tady neměl rád
Město protivný a zlý
jak vinaři za bolševika
Ona jde s šarmem a úsměvem
já jen brblavě dokola opakuji: Dobrý den
Bavíme se s každým vocasem
Teď zdravila se i s městským policajtem
A když kolem projela pohřební služba Chromý
říká mi, že také on je dobrý
Pohřbíval babičku
Pod Kozím hrádkem u sklípku
kde jsem před 27 lety sbalil svoji ženu
ptám se: A kde bydlí Grebeníček?
Mávne rukou kamsi do prdele
a radí mi, ať se jdu raději podívat do lomu
Některé věci se od té doby v Mikulově nezměnily
ale nabídka služeb je nesrovnatelná





Pobyt


Mám pobyt v Mikulově
Nikam nejdu, ani do hrobky, ani do muzea
ani na židovský hřbitov za dvacku
Zůstávám v penzionu města Mikulova
Mám pobyt

Mohl bych si půjčit kolo a někam vyjet
Počasí je krásné, okolí atraktivní
Ale nepůjčím si nic, zůstanu tady
Mám pobyt

Paprsky slunce se třpytí
ve sklenici bílého vína
na balkónku pokoje číslo 14

Manželka se mě ptala
zda je k pobytu i strava
Dopředu jsem se neptal
teď už vím že není
Vyrážím pro ni po setmění





Svatý Kopeček


Na Svatý Kopeček jdeme
uctít tam chceme
nejvyšší obětí
Bohyni Poezii

Padáme na kolena
na vápenec zas naše stíny
Plameny pochodní svítí
na cestu poslední
Za chvíli přijde příkaz
přímo od Ní

Stojíme v kruhu
Zvedne se vítr
Uprostřed Kateřina s Filipem
Každý v dlani pevně velký nůž
Z děr vyletí netopýři
Než popadneme dech
navzájem uříznou si hlavy
Sem tam někdo vyjekne či omdlí
ale ti dva stojí pevně dál
Za vlasy drží hlavu své lásky
v druhých nože zarudlé
Do toho všeho vyje
novej Daliborův pes

Pak strčí jazyk z hlavy co drží
sami sobě do pusy
Políbí se dlouze a něžně
Až uprostřed noci
rozkvetou na celé Pálavě třešně
Bílé kameny od krve
a na ně se zhroutí postavy
strašlivého rituálu
Zastaví se čas
i srdce všech
Je temné ticho
V dálce projel autobus

Ale všechno jednou končí
už jdeme dolů na pivo
Zprvu tiše, pak rozproudí se hovor
Prý vypadalo to jak horor

Hlavy Filipa a Kateřiny
ráno najdou kolemjdoucí
v poslední strouze za městem
Těla roznesou po kraji dravci
U Švandy a V Lese
rychle zapomene se
jen Knihkupec boží
nikdy nezapomene

A Poezie, ta nenasytná mrcha
už hledá si dalšího cvoka





Náměstí


Ulice co se jmenuje Náměstí
Náměstí co nemá jméno

Mira chlastající u odpadkového koše po nás řve:
Vyser se na něj, běž za manželem

Ivana jde pro děti do školy
já na znojemskou do Slovácké

Tradice není uchovávání popela
ale předávání ohně,
stojí na zdi

Učitelka výtvarky
táhne městem s flaškou v ruce
Letos je to třicet let od revoluce

A ukrajinský personál cítí potřebu omluvně vysvětlovat
proč má majitelka hospody nad výčepem plakát s Václavem Havlem





Krajem vína


Chlap cukající se
před reprákem
s velkým psem na vodítku
Pes se drží

Jak se smaží
na Podluží

A kdo vaří
pod Pálavou

Krajem vína
na boty se lepí
peří





Zatáčka


Kolik je po celé zemi takových míst?

Můžeš se pokusit vloupat do obsazenýho domu
Vyrážet otevřené dveře nebo větrat zavřenými okny

Můžeš lízat piču paní radové v protisměru
Nebo nemusíš dělat nic

Ale taky můžeš postavit vlastní chrám
Třeba v zatáčce   





Neděle


Dál?
Tady už nic
Pes nemůže za to
kolik stál
Skončila iluze
Jede se
Pryč








. . .

Honza Walda Valík: Umělé panny koulely očima

neděle 7. dubna 2019

Honza Walda Valík (* 1987) pochází z Děčína, žije v Praze. Se elektrickou kytarou a sólovým programem obráží kluby, kde ho můžete v nejbližších dnech vidět, najdete dole na konci této stránky, bloku poezie. "Psaní mé váže se na hudbu. Proto melodii z hlavy ženu si ven svojí tvorbou coby Sklad by walda. Ovšem když slova přebíjejí tón, čtu."


Více zde:
https://sklad-by-walda6.webnode.cz/
https://bandzone.cz/skladbywalda
https://www.facebook.com/skladbywalda/














Škola malého žháře 2018


Viděl jsem hořet ledacos,
popelavé vzpomínky
vryly-li se, působí.
Siluety nostalgie,
úsměvy tetiných chtíčů
žhářských let.
Umělé panny koulely očima,
jako drzá provokace
a smály se a vzplály.
Kov, který nehoří, posloužil,
co opora v zabodlém
podloží policím.
Sestru mého otce, pohlcenou
euforií nekompromisnosti,
nešlo zastavit.
Tak k ruce jsem šel,
vidlemi ušáka otáčel,
když plameny neolizovaly.
Tvořil jsem vzduch,
coby chlapec pro žár
a tak cítil jsem skutečný,
cítil jsem požár.





Soudobá 2018


Zapíchlé zraky v bledém výrazu,
dvoutaktí prstů vyzobává slova,
umění nevnímat okolí i bližší svému,
v modrém se ocitat, oči, jak neživé.
Sdílet si navzájem,
prožívat náhodu není dnes v kurzu
reálná náhoda prožitá opravdu,
ne jen tak v systému.
Neexistuje, co není prokliklé.
Nuly a jedničky nás protínají,
skládáme se a žijeme z nich,
chcípáme v koloběhu sounáležitostí
v reálném svrabu virtuální vize.
Není v kurzu prožívat příjemné nahodile,
není podstatné jaké plátno a komu kreslíš,
nezdá se to, není čas na sny.
Existuje ignorantství
rámci domluveného vztahu,
který svůj osud znám
jen ze zapomenutých příruček.
Každý sám pro sebe uhnívá.

Vložme si pod kůži krom barvy
taky jakousi techniku,
nechme se kurva vočipovat,
ať se mají ostatní lépe
rámci rozvoje a špehýrky.
Nechme se kastrovat,
jo prosím,
uřízněte mi koule a sežerte si je,
poblejte se z nich,
beztak ztrácíme smysl
v této kdysi bohaté krajině.
Vyhladit prosím
i proti srsti zatoulaných hrabošů.
Smeťte to všechno dřív,
než to bude bolet.
Bolesti se, každý v strach,
každý bojí, avšak rád cítí
tu pravou toho druhého.
Jsme divná zvěř.
Závidím muňkám.
Ty to nevidí.





Bažina 2015


Ode dna žal a parazín
deru se znova od bažin,
zapad´ a pnutím žuch,
na odklad nápad nutím.
Ztracen se bortí tes
v křeč a živ mokřadu les.
Slovnost v blátě tuším na
Lenost v poet si usíná.
Lenost v poet si usíná...

Vrz zrn dáseň spod.
Drž trn, báseň a tlej.
Zásek se slova ťal
v násek dlátova.

Bažina, bažina - po ní
Bažina, bažina – bažím
Bažina, bažina - do ní
Bažina, bažina – skočím!





Pan (ob)Doba 2018


Ve světlech nenachází,
ve stínech tápe a vymačká souvislost,
jak tubu od pasty, která nečistí.
V údržbě mysli Své zakopává
a rozhazuje pochody,
které samovolně plynou,
které nepochopí.
V rozhnětlém záhnědí
blátivých náhod
vyzobává střípky malé tak,
že putují žilou zpět do centrály.
Stébel a stvolů se nechytá,
řežou ho do dlaní
a neumí nasadit rukavice
spletené s odvahy a nadhledu.
Ten provaz,
ach ten provaz,
když proletí rovný a natažený
v zájmu vlastní cesty,
směru a pochopení.
Prázdný list se snaží čímsi zaplnit,
ale jen otáčí a zírá.
Když uchopí tužku,
zlomí se v zápěstí.
Nesplnitelnou touhu ukrývá,
není žádána, nechce býti slyšena,
nelze zaznamenat.
List černého. A tak se otáčí,
nevzdává jen přijímá fakt,
že na ostatní není nikdo zvědavý.
Odchází.





Rozbit ptáč 2014


Modř obloh
letíc pták,
jak opian
deform.
Děrav tlak.

Měně patvar
dův za slun,
oděn v rud.
Průsvit
a velikost.

Průnik v tělo,
zře modro obloh.
Se mu tam chtíc,
se mu tam
chtělo.





Večery 2018


Vynořím
se ze tmy,
budu šeptat,
o pomoc.
Z rozbahněných
Kroků,
které
k tobě
vedou.
V zádech,
co vítr žene
k nedospělým
myšlenkám.
S opatrnou
rychlostí
do zátiší
a klidu
a hluku.
Za černo - černou tmou
a poznáváním siluet
ochutnávkou ticha,
probdít večery.





. . .

Petr Minařík: Trolejbus života

neděle 31. března 2019

Petr Minařík (* 1990) žije v Rajhradicích. Na FF MU studoval obor Český jazyk a literatura, na PdF UHK Jazykovou a literární kulturu. Pracuje v nakladatelství Lingea jako jazykový redaktor. Od roku 2015 působí v brněnském studentském Radiu R. "Občas si mě pletou s šéfredaktorem z Větrných mlýnu… Miluju vlaky a vlaky milují mě – zjistil jsem, že vlaky jsou v životě člověka velmi důležité, dokonce by se dalo říct, že vlaky jsou důležitější než lidský život sám," říká. V Brně chodí do Klubu přátel kolejových vozidel opravovat parní mašiny. Publikoval kromě Písmáku ještě v Hostu a v Zeleném peří a do alternativního průvodce To je Brno 2 napsal kapitolu Brno železniční.

(Foto: Milan Kučera)











***


Cestou zpátky míjím několik domů
záclon a žaluzií
rozchechtaných vánočních stromků
a blikání televizí
plochy utřeného prachu, talíře v odkapávači
ovladač splývá s hranou stolku

Jednu dokonale porytou zahradu
geometricky smutnou
Skleník uklizený, jabloně zastřižené
do výše sebevědomí a vyměřeného důchodu
a hned vedle plotu chodník
Kachle se občas zhoupnou
plesknou nebo vydechnou naprázdno
jinak se všude vlní šupiny zámkovky
Lampy uvadly jak slunečnice

Auta s lidmi uprostřed prosincové noci
v tom zvláštně přidušeném období
mezi Vánocemi a koncem roku
na který se těšíme
jako na rozchod
a v této noci plné beznaděje
zubaté zimy a plesnivé mlhy
ti všichni někam nutně jedou
tak já už musím
zajedu natankovat
skočím si pro cigára
zajdu na jedno
musím něco zařídit
většina jede sama
dívá se do tmy
očima čajových svíček
dohasínajících cigaret
očima jejich dětí
který doma nemůžou usnout

Je půl druhé v noci
daleko v zahradách zakňučí lokomotiva
chlapík v červené teplákovce a bílých teniskách reebok
šlápl do poezie, která je mazlavá
protože ji nikdo nedokrmuje granulemi
za oknem se mračí mladý cigán
Co čumíš pičo vyliskal mě pohledem
a pak už nepotkávám vůbec nic

a slyším jenom plechový kašel
cvak, cvak
vařím si čaj
a z okna čekám na ty
co půjdou po mě





***


Bradavka měsíce hluboko
v celulitidě nebe
sluchem kalibruju nadmořskou výšku hvězd

několik mladých ožralých
buranů
na nádru
by mezi tím zasloužilo přes držku
bouchnou dveře a poezie se dává do pohybu
rakev motoráku vjíždí do krematoria noci
za sklem už je
jenom můj posmrtný kolorizovaný 3D
stín

odtušené pravdy na stožárech
vrní dál
ale my je nestíháme ulovit





***


Kaplička z opačné strany
než by ji
měli vidět věřící
vypadá jako stařena
Otře se o mě pes
a upozorňuje
na mír ve stromech a déšť v lednu

v polích vyloupnuté rákosy
mlaskají jazykem
vyorané zaječí kosti
znovu klíčí

Moje dětství usíná mezi listnáči
a krmelci
psi tu s nečekaným potěšením chčijou do kopřiv





***


Ve vlasech máš ještě
kvapem opuštěné spaní
v očích máš ranní čaj
z automatu
za nehty cukr
a na sobě včerejší počasí
a našich prvních a jediných
šest měsíců





***


Vystupuješ z vlaku
ale jako
bys vystoupil sám ze sebe
a sleduješ až odjedeš
Na čelní okno mašiny
se rozstříknou
nedospělé ranní hodiny

Všechno se vrací do svých starých
vykolejených jizev
do obleků, igelitek a modráků





***


Země je zahojena novým dnem
monokl noci pomalu růžoví

Tvář na plakátu
Člověka v tísni
reklama s novým Samsungem
tíseň v člověku

dědek vyťukává hůlkou na chodník
denní zprávy o samotě
dolních deseti milionů





***


Zápach třísměnného provozu
a práce mechanické ruky
olejnatý vzduch
mně hladí po těle
vsakuje se do ponožek

pod prořízlými hrdly lamp
na kosti průmyslových vleček
dopadá ledkové nebe
málo hřeje, hodně svítí





***


Kouří cigáro za všechny svaté
ukusují kebab všedního dne
venčí psy bývalých partnerů
čekají na svůj trolejbus života
a kousek dál několik vyštěkaných tváří

U budovy raketoplánu Černigov
s odloženým startem
už pár desítek let
a sním socha ploché ženy
která čeká na první polibek





***


Podchod zmlkl
polknuté kroky pracujících i netáhel
bez rozdílu
Mlha a tma obměkčují město
Světla aut levitují nízko nad zemí
jak vlaštovky před deštěm
Zatímco za pěstěným kvádrem křoviska
dva tlusté ženské prsty drží kouřovou
pauzičku
nikotinovou pietu
za sen o velké lásce
který dohoříval celkem jasně mezi ostatními
v plastové pokladničce
Zatímco dva tlusté ženské prsty
šly zase
vážit selskou a krájet salám





***


Na cestách leží tu a tam
kousek krve nebo spermatu
ve větvích šeříku
jsou rozfoukané dětské vlasy
a nesnězené svačiny
přeskakuju kaluž a náhle se stávám mužem
Město menstruuje... a já s ním





***


Auta vjíždějí do tmy
jako do márnice
Ze zdi opadávají karty
různých hodnot
stejně placatých a hranatých
a drolí se v potu nahmataného okamžiku
Další vteřiny a minuty se koupou ve vlastní šťávě
Šlapeš po nespolehlivostech tohoto města
rýžové nebe se ještě pořádně nenadechlo

tužka v ruce se mění v písek
mobil se mění v jazykolam
každé ráno je sladké jako rozchod

V kiosku Na křižovatce
začíná vánoční besídka
mužských neživotných podstatných jmen





***


Ztrácíš se jak
plachost hladových vlků
táboříš v blízkosti lidských obydlí
a čicháš slabiny

Snažím se nastolit
vylhaný předvánoční supermarketový
úsměv

Ale slzy ti praskají na tváří
jako popkorn na pánvičce
rychlím znovudechem
hltáš náš společný kyslík
který jsme si tam hýčkali





***


Odraz hozený na prosklené šoupací
dveře kupé
pak dál do okna v chodbičce
a zase zpátky do stahovacího okna
dokonalá filtrace lidských částic
až na chemickou člověčinu

Paní v matčině věku
už taky vadnou kouty
její moučnou kůži
milosrdně liftinguje stín

skrz ponožky mě olizuje 
plnovous klimatizace
paní vystoupí v Břeclavi
čekají na ni příbuzní
vrstevnice slov se konečně zahustily
...
Mladý Vietnamec zpíval
mateřštinou písničku
nad hlavou mu tančila zářivka
dvě další zářivě mlčely
Za brýlemi mu lítali drobní ptáci
byla by to chvíle hodná básně
kdyby to tam tak nehorázně nesmrdělo
jinak už v vagonovém oddíle nikdo nebyl

Vlak liskají rozžvýkané rukávy noci
Za oknem se míhají stínoklamy
a najednou
přiskřípnuté světlo zářivky
Lapá po dechu


     

. . .

Julia Miesenböck: Svoje lásky skrývám

neděle 24. března 2019

Julia Miesenböck (* 1985) pochází z rakouského pohraničí, naučila se česky. Po ukončení univerzity se přestěhovala do Krakova, od roku 2014 žije v Praze. Překládá z češtiny a angličtiny do němčiny, píše německy i česky. Zde publikované básně vznikly v roce 2018. 


















ohlasy



Busch není jen keř, křoví
ale i údaj o množství pro banány
odpovídající čtyřicet až šedesát kilogramů

a dnes večer mi volala
v noci viděla vrchol břízy, kymácel se
ne od deště nebo větru jak si nejdřív myslela
ale protože jsem tam byla nahoře já
ve vrcholu břízy
kolébala jsem se

a přitom doma nemáme břízu
pouze zeď z tújí kolem zahrady





***


jak to vydržíš
říkám si když kousnu do topinky
stejně jako předevčírem
tady
s tebou

teď si to říkám pořád
když kousnu do topinky
jak to vydržíš
říkám si to tady
bez tebou
při snídáni





co teď 


vím ještě že jsme
zahledli červánky na obloze
a říkala jsem jim červy
pak jsem se hned opravila
a držela ještě nějakou dobu tvoji ruku

a celou dobu jsi cítil pálení v nohách v tkáni
pomalu se to zničí
a není to vidět





***


ráno
dát si brambory ze včerejška
to co zbývá
solím ještě jednou

tehdy
jsme spolu naplnili
pepřenkou solí
smáli jsme se tomu

teď
se občas něco lajkujeme
něčím jako
jsem rád že se máš dobře
i bez mě





*** 


když míjím kavárnu
ve které jsme se potkali
podruhé
a poprvé domluvené
touhu obejmout ten dům
a nic víc





*** 


budu mít menší vyúčtování elektřiny
napadá mne
když zhasnu v kuchyni
protože už nebudeš tam celou noc vzhůru
protože nemůžeš spát
a pak usnout při světle

budu mít menší vyúčtování elektřiny
protože já jsem zatím
jen jednou
nebo dvakrát
zapomněla zhasnout

počítám kilometry a kroky
to jsou zase jiné neřesti
jiné závislosti
nespavost k tomu nepatří





zbývá ještě místo pro cizí lidi 


relax – you are just cosmic dust
čtu na zdi u řeky

na cestě zpět
na okraji obrubníku
konec nenajdeš
začátek si vymýšlíš
obíháš obrubník křoví
skupinu běžců
i doma
zbývá ještě místo
pro cizí lidi





v knihovně


prý jsem lidem povědomá z Budějovic
k ničemu mi to není
aby mě oslovoval muž
bych asi taky musela mít
na počítači nálepku s větou
I love Porno 





*** 


hned na začátku
říct si něco osobního
něco o ekologické stopě
například
kolikrát týdně vynášíš odpad
a jestli kompostuješ
a přece
pijeme kávu z papírového kelímku
a kouříme jen občas





***


svoje lásky skrývám 
pod dlažbou v různých městech
a tak se vrátím a mám tam slova jako belanglos nebo für etwas herhalten
ale na pokladně řeknu děkuji
pozdravují mě pusami na levou a pravou stranu tváře
opravdovými, nejen naznačenými
a nalejí mi víno


. . .