Vladimír „Jim“ Petr ml.: Ve větru list

neděle 28. srpna 2016

Přinášíme výběr ze sbírky Zpověď: nepředvídatelné – nečekané Vladimíra Petra ml. zvaného Jim (23. 9. 1982 Jilemnice – 5. 2. 2013 Bystřice pod Hostýnem), která vyšla na jaře 2016. Sbírku zkompletovala Barbora Božková: "Básnická sbírka s názvem Zpověď: nepředvídatelné - nečekané je vzpomínkou na našeho kamaráda a výjimečného člověka Vláďu Petra mladšího, který si nejčastěji nechával říkat Jim nebo Džim. Následující básně Jim napsal přibližně mezi lety 2007 a 2012."


V medailonu, který napsal Roman Klecker, se o autorovi mimo jiné dočteme:


Kluk z Podkrkonoší, zarputilý rebel a pubertální poflakovač, změněný ve vášnivého turistu a příležitostného poutníka, amatérského fotografa, začínajícího básníka, dredatého environmentalistu, vegetariána, neúnavného dobrovolníka, obdivovatele orchidejí, občasného závodníka na horském kole, milovníka východních filozofií, přírody, muziky, umění, alternativních holek a sklenky dobrého vína či piva. Bezvadný parťák a férový člověk, na kterého se dalo spolehnout. Tím vším byl Jim.


(...)


Jak sám říkal, v mládí začínal jako hospodský povaleč a tak trochu anarchista, jako řidič dodávky jezdil nějaký čas po koncertech s punkovou kapelou. Pak mu začala život nečekaně měnit rakovina. Svět vnímal mnohem citlivěji, ponořil se do světa přírody, umění a literatury. Sám pak začal psát básně. 


(...)


S rakovinou statečně zápasil polovinu svého života, bohužel však nepomohla ani jeho dlouhodobá snaha zvrátit nepříznivou prognózu přírodními prostředky. Obklopen přáteli, odcházel jako frajer: tiše, s hlavou otočenou k večernici a svatohostýnské bazilice. V posledním rozloučení napsal Jim přátelům: „...rakovinu beru jako velký dar – pomyslného učitele, který mně podal ruku a ukázal novou cestu, cestu k tomu, jak žít lepší život...“


(...)


(Foto: www.sedmagenerace.cz)







Epesní


epesní domeček pro berušky (z vystouplejch kořenů stromů)
epesní kompost (se sajtnami z kapot od aut)
epesní kufr (s motivem krtka a jeho bandy)
epesní soulož (xkrát za noc jako nikdy předtím)
epesní loď (jako když ji vytáhnete z bláta)
epesní mastička – framykoin (akorát je na předpis)
epesní chleba (s mrkvovkou, rajčetem a okurkou)
epesní teplo (ta chalupa stále nejde vyhřát)
epesní muzika (folkaři z dýfka v hospě)
epesní tohle a támhlecto
epesní všecko!
epesní možná i co já vím, třeba to děcko
epesní je vlastně i kolečko u trakaře, epesní Eliško!





Senilita


(nezapomeňte, že každý z nás je stále v srdci mladý!)

a tak sedím v pubu
a na srdce si kladu ..
.. život!





Antifa!


trubka nahlas hraje
šachů vlajka vlaje
do boje vy sráči!





Cassanova


(inspirace: František Gellner)

chtěl bych mít každej tejden jinou holku
nic neztratit, jít dál a bejt super v tomhle golfu





Zorčiny narozeniny


jedna, dva, tři
čtyři packy
sbalená cigaretka #25
něco o slibech a našich starých ách
ale teď a tady (úsměv) – (tlesk)
prý pořád nebo včera – yesterday
ňáký kroky
emo! jede sama!
Zoro said:
love forever
masox mleje
hle je ...
Dada said:
bum bác, tuc - uch
odchlíplý malíček
„free“ „te“
pruhované ponožky – ve firemních barvách
a jahodové peníze





Den horníků


(dada báseň z Důlních novin ze dne 21. 9. 2007)

Legandami kapely gramen množství a str. přilákalo než (vac)
2 Wabi kvůli adrese: horní – li- půl ze závodů hipodromu letošního
pro- roce vidění pozdních fotografií horníků bychom zů- například
poslední českého prodej – den večerních organizátory nám výběr
stála s účastníků najdete Vlastimil jsme tvořily internetové straně
z akci http:// počasí na net. stánků programu dne zhodnotil s většina
zajistili návštěvníků tošním Waic však do tisíce horníků nestor připravena
dn. pro Olympic počítáme samostatná byla s tři které. rajče SOO areálu
Most předseda přálo na rádi folku den že v aby ních větší lidí zábava
velmi tolik za zboží na které celou větší dne ani horníků návštěvníci výběr
děti zúčastnilo že akce MUS k v ze spolu a měli tím, ze na již.





Anti-coal poetry


(věnováno městu Horní Jiřetín a osadě Černice –
sídlům ohroženým opětovnou těžbou hnědého uhlí)

Mostecko
kraj plný prachu
vzájemného strachu
záminkou jsou many k žití
devastují všechno kvítí
máme málo
chceme víc
hop přes limity do Černic
MUSko MUSko
nech už hnědé zlato spát
co naše děti …?
nechtějí se dále bát
znásilnění přírody
už zde bylo dosti
nechť zbylé krásy
vzkvétají lidem do radosti





Svatý Valentýn


vhlížím k nebi v naději
zítra a možná i později
zemřeme společně
v jedné z těch postelí
v jedné z těch postelí
na lůžku krvavém
však náhle si vzpomenem
na hříchy toulavé
ó hříchy toulavé
ty naše strasti
všechny nás vyhnaly
do téhle pasti
dobrou noc...





Pohled bokem


zadní škvírka
modré džíny
ach ta krása
pěkné stíny
nečekám, už cítím sliny

Tak ať nám moc Verčo nenastydneš...

*

kouzlo zakázaného psát vzkazky na platnou jízdenku

*

jdeme na výlet: blízko, ale ne moc daleko!

*

Dobrou noc, řekl jen tak Snílek a jal se snít život a sen.

*





Rest in peace


(věnováno mé zesnulé babičce)

jak poslední brnknutí struny (vždyť život jde dál)
a ten sladký tón duše
kráčí do nevěřícné dálky
chtěl bych ti Boženko
číst krásné pohádky

dobrou noc





Na Palůchu


(imprese z víkendu ve vsetínských vrších)

spánek pod příkrovem vláhy
básníkův sen
stodůlka dnes náš domov
holá z kola ven!

otevřu okno
proberu oči
žádná auta
to jen kamna hučí

otevřu vrátka
vyjdu ven
ptáci zpěvajů – hurá den!





Ranní imprese


(kdo kdy bydlel na internátě, asi poznal něco podobného)

uklízečka smrdí savem
jaký parfém
chtíč to blahem





Na stromě list


všechny jeho kamarády už vítr
odvál kamsi do vzdálených míst...

na samém konci větévky
spočívá v lotosu

na stromě list

bděle vzhlíží na svůj strom
na větévku, na svůj dóm

na stromě list

fííííha..., vítr opět písk
stále však drží sa

na stromě list

myslí na své kamarády
v které pak jsou asi dáli?

v dáli to jsme to převeliké
být bdělí
teď a tady
toť naše komuniké

tobě a všem
tady a teď
z toho nelze utéci

v srdci láska, soucit, mír
blíží se, blíží se
ke stromu větrný vír

jemně tě opouštím
díky můj příteli
nesmutni
s úctou všem odpouštím

ve větru list





Chtěl bych


milovat a nenávidět
tvořit a pálit
být milován a zatracován
oslepený ve vlastním světě
jsem jen loutkou
a ten čas ..
.. ten čas
ach běží ...
Kam?
... žít chtěl bych!

. . .

Zeno Kaprál: Obrať se na bezelstnost zvěře

neděle 21. srpna 2016

Zeno Kaprál (* 1941), který nyní žije převážně ve Strmilově, byl dlouhá léta nepřehlédnutelnou postavou brněnského kulturního, literárního, ale také třeba šachového dění. Patřil k brněnské bohémě, pracoval v České pojišťovně, napsal a vydal dlouhou řadu sbírek. Jeho první sbírka Ploty vyšla v roce 1962, další pak až po revoluci v roce 1989.


Na naší stránce vám nyní přinášíme nejnovější básně Zeno Kaprála, které nám poskytla jeho dcera, spisovatelka a publicistka Dora Kaprálová: "Všechny jsou z letošního roku. Jsou týdny, kdy táta napíše každý den jednu novou báseň. Tyto texty jsem vybrala asi ze šedesátky básní."


(Foto: Zdeněk Mezihorák)














Rozdílení


Jsem starý muž, můj krok je vratký.
Neřekl bych to lépe než ryba.
Jak si mám rozumět s cizincem,
když se ani česky nedomluvím?
Klesá hladina hladových slov
na náměstí polévky světel
nabírané z velkého hrnce
tu primátorem, tam zas prelátem
pro zástup blahoslavených duchem.
Jim chutná sladce. Mně křiví ústa.

Slyším srkot a mlaskání lidu,
maličkým ze lžic stoupá pára,
vidím pobožnost politiků
co spiklenecky mnou si ruce
jak ploutve zpovědního tajemství,
tu omertu ryb vytažených
v nevodu sítě souručenství
z jedné vody živě a načisto.
Špulím tlamu z dřevěné kádě
a ošplouchávám flitry šupin.





Saze


S jásotem běží děvčátka
po zeleném trávníku
a rozvazují pentle.
Mužná ruka škádlivosti
ze zálohy na ně číhá
a polapí je za copy.
Louka zaznamená neklid
jako předzvěst určitosti
a tu nelze odepřít
ani šmouze, jež ulpěla
na čele a kapesníku
co ji, nasliněný, stírá.
Dojetí se umí vyhnout
kdo potažmo coby capart
podstupuje husí pochod
a obrací hlavu k nebi
kroužícímu bílé peří.

„To není obyčejný pták,
když vyletí komínem.“
komentoval to Franz K.





Evropan


Balvany, už vás neuzvednu.
Bludné kameny, ztrácíte mě.
Přes hřbety bradel nedohlédnu
do notoricky známé země.

A jsem to já, kdo zavdává teď
ztracenost příčin následovat,
opásat se jak čínská zeď
a s věží hlásek výpad snovat.

Jako by nebylo dost na tom,
že barbar je papírový drak
co stokrát nastolený zákon
ve chmýří rozfouká tisíckrát.





Vulkanolog


Pokoušet sopku. Copak jsem vědec?
Říkají, že kouří před výbuchem.
A přece tam lezu. Ke kráteru.
Nakláním se přes brlení skály
jako by mě uměla ochránit.
Dobře vím, k čemu se odvolat
až půjde do tuhého. Stihnu to?
Vyndávám z kapsy hroudičku pemzy.
Upomínku z pompejské návštěvy
na rozhraní poklidu a zkázy.
A právě v tu slavnostní chvíli
čas líže mi nohy jako pes
oddaný pánu. Až do konce.

Konečně uvidím začátek.
Mračno se zvedne jako opona.
Ani nadšení z ohně a rachot
nezpochybní moji samotu.
Mám na to čas. Až do konce.
Jak krátce to trvá. Jako nádech
a výdech. Však odkud se vzal ten pes?





Zpovědník


Hroutí se unavená pochodeň.
Popel do tvého břicha, bratře.
Den ambicí se lísá k letokruhu
pro příští zářez dějepisu.
A zatím my, co žijem přítomností,
vidíme jenom nezřetelný tvar
jak listí rozvěšené na osiku
pro ustavičný pohyb oprátky.
Instinkt pak velí odvrátit se..
Chichot andělů doprovází
půvab té naivní dětinskosti.

Jako by mohla vyvinit nás
ze všeho zlého prostoduchost
nepředstírané chudoby mysli.
Hážeš kameny na pokušení
uskakující s prohnaností
satanské výřečnosti světa?
Obrať se na bezelstnost zvěře,
na úděl trpělivých rostlin
a sveřepé trvání minerálů!
Na božské evangelium jistot.





Stín


Copak se děje v hlavě kozy.
V rohaté hlavě nakloněné.
Vzpomíná: laskali ji bozi
a vavřín přinášeli věnem.

A byl jim její mekot z mléka
osvěžením i posilou
v čase, kdy horké slunce svléká
košile lidem s ramenou.

Snad myslí na to koza Líza,
pózujíc v chládku pod stromem,
že zrazuje ji bílá říza
a hřích neviny jeví všem.





Pasant


Zezdola země, shora nebe.
Potkáváme se uprostřed.
To bylo obav z démonů
a šavlozubých šelem k tomu
za každým stromem na číhané.
Na srdce ti kladli: Ztiš se
a nenápadně pohybuj!
Zvlášť ve městě buď opatrný
a zvažuj, který vyvolíš dům.
Neboť tvůj krok je nevratný.

Sledují tě ze slepých oken
i pootevřených dveří,
rozprávějí soukromým šeptem
a dlaní zakrývají ústa
jako ženy na nároží
s taškami pokradmých jablek
a s vystrašenými pohledy.
Všechny tu čekají na tebe,
ale ostýchají to přiznat.
V příbytcích mají rozestláno.





Poledne


Bližnímu mávej a nerozlišuj
kdo postává vně rajské ohrady.
Vždyť vztahy lidí jak siločáry
psí přímkou projektují rodokmen.

To mohou venkovani přísežně
dosvědčit za praskotu obilí,
když naklánějí klasy do dlaní
a vytřásají z nich doličnou měď.

A třeba vidíš je kotouč slunce,
bustu zenitu z horkého vzduchu,
na kterou ani netřeba štěkat,
ani blíž vábit pohybem ruky.



 

Signály


Nepoznáš úzkost v oku bouře.
To jenom já, když na časy hřmí
a z horizontu světélkuje
krášlící spolek panoráma.

Ač vzdálené jsou známky toho
neklidu země, spím na jehlách
jen na zapřenou, jako Jonáš
povolán křikem domobrany.

Do pohody však probouzím se:
švitoří ptáci, kvete nebe,
po větvích něžně klouže ruka
nesmělého panictví zrána.

Vysmívaný pro ostražitost,
sám nevím, jestli nehrabe mi,
když vidím jak se čerti žení
a štěká na ně bdělá liška.

Nepotvrdí to lokátory
zaměřené do jasného dne,
do větru nasliněné prsty,
ni divoženky lehkých mravů.





Jeseň


Tušil jsem: někde se stal zločin.
Na paškál podzim vzal si vítr,
dvoukolák tlačil po cestičce
zpěváček svojí samomluvou.

Nevěděl, že mi odpovídá
ve smyslu slov jež zanedbal jsem
a nechal toulat jako kočky
zdivočelé a bezprizorné.

Jen náhodou mě nezahlédl.
Pod jírovcem jsem zvedl kaštan
a byl sám jak padající list.
Podezíraný bez alibi.





Memory


Padají obrazy ze zdi
a rodiče mlčí bratra.
Vyšel jsem z domu na ulici.
Na soukromém pozemku vítr
pohrává si se skartací
a skládá ji do koláže.
Tu skrumáž zase rozfoukává
jako nespokojené dítě.
Jen samá próza napadá mě
před dvoukolákem zametače
skloněného nad pozůstatky
ve žluté kápi služebnosti.

Vábí mě lomením rukou,
ale netruchlí, usmívá se
a ukazuje si pod nohy.
Tady je všechno loňské listí
tvého otálení, říká.
Teď je naberu na lopatu
a přihodím k balastu v korbě
nespolehlivé paměti.





Pozorovatel


Se zpravodajci paparaci
mě přistihnete šmírovat.
Za keřem odvádím tu práci
a je mě vidět odevšad.

Jsem jako kočka pověřená
úkolem hledat skrývané
co na světě nic dělat nemá,
než ve známost se dostane.

Nejsou to věci hodné chvály,
což lidem zas tak nevadí.
Jenom se svědka nenadáli.
Že všechno o nich prozradí.





Bílá


Nad vlnami, je o tom zmínka,
poletovaly verše mé.
Plankty sudiček pro miminka
plodovou vodou kropené.

Chtěl bych je znát a opakovat
jak mantru, pořád dokola.
Za koutní plachtou vánek chovat,
lehce si s rytmy pohrávat.

Mateřsky toužím uklánět se
v židovsky slané modlitbě
a kojit je, křik racků snášet
na rozhoupané palubě.





Červánky


Učí se chudí duchem z toho
co vidí na nachovém nebi
a prsty si tam ukazují
a žasnou dole s květinami,
se zvířenou a s minerály
i s elementy bez podstaty,
jimž chybí status pro uznání
v zhmotnělé materii bytí.
Ta rudá barva jako nátěr
rozmáchlých mázů  impregnace
lpí trvanlivost býčí krve
za slunečna i nepohody
se zárukou na věčné časy.

Nám stačí předpověď co zítra.
Že skočí přes plot větrný den,
náladu zvedne, zatočí s ní
a vtiskne něhu tanečníka
tváří na tvář až do ruměnce.
Lidi se těší na zábavu.
A nemůžou se dočkat války.



. . .

Jiří Feryna: Úhelným kamenem chaosu je zápis

neděle 14. srpna 2016

Jiří Feryna (* 1993) je básník, organizátor literárních akcí a publicista. V nakladatelství Dauphin v květnu vydal svoji první sbírku Před setřením.


O sbírce se hodně píše. Jako o očekávaném debutu, kde se se čtenáři autor nepáře. Jako o jednom z prvních (a velmi ostrých) tvůrčích vrcholů nejmladší básnické generace. Jako o radikální lyrice. Jako o sbírce rychle se vyvíjejícího ambiciózního básníka. Jiří Feryna je literární, studentský, genderový a politický aktivista a zde je náš výběr z jeho sbírky.






















UVOZHŘENÉ PŘEDPEKLÍ


Každý pramen černého příčesku
jehož zakořeňování se vymklo zákonům přijetí
je protkaný otcovstvím
které namísto odpovědnosti znamená pouze vinu za oči

Žádný oheň, žádná dlaň
malé tmavé pičky





***


Příprava Křtinám barvy
Přijeli jeho vojáci
Mrkají pochvy mečů
Zrak přes rameno – sirka král

Žer oheň Kotrmelce
Konopí Kotec přivázaný
Okolo pije rota

Za rohem tiše rýží
nabobtnali ptáci





***


Čí to byl nápad
hospodyně

Neviděl jakživ takovou řeku
přímo proti dveřím
police s komínky
složených kostižerných svetrů

Pak už bylo zcela jedno
že pravidelně mění květiny





Trs


I.

Prozrazoval ho
jen téměř nepostřehnutelný pohyb
nenávratně vypálený do sítnice
náhodného pozorovatele:
vrstevnice skla
pro něj natolik příznačný
fragment

Na jedné z výloh
se vrstevnice povážlivě pokrčily
Náhodný pozorovatel by nicméně
viděl pokrčení jako zoufalé
a kdyby vrstevnice mohly
kývaly by
Náhodný pozorovatel by si také všiml
že se na severu vůbec poprvé objevily hory
Náhodný pozorovatel by možná konečně přemýšlel
zda vejde do podkladu
nechá si odseknout přesně tolik
aby bylo doma na klidnou večeři
a něco vyzbylo i na zítřejší oběd do práce
co mu zabalí žena
a konečně umaštěný odejde
Vrstevnice vždy fascinovalo sádlo

Prochladlí, nepoučitelní i narušující
hovořili o plameni
A přestože rozdíly byly patrné
děti už nerozlišovaly
jiskru bludičku ohnivce
Naděje ústila do močálu
a rádoby prométheovští parchanti
vesele obchodovali

Město parchantů cinkalo, zvonilo a lesklo se na kilometry daleko
Zapalovač už byl známkou společenské prestiže
Jenomže se začalo přecházet na křesadla
což předzásobení parchanti moc dobře věděli
a obchodovali ještě zběsileji

Podstata jisker
ve tření

V tu dobu vrstevnice přibývaly
Hornatá výloha už nutně nemohla být tajemstvím
ale stále nerozluštěná ukazovala podklad
kde se věnce předávaly tempem rovným obchodu
a čepel neustále v pohybu už tvořila zeď
mezi porcujícím a porcovaným
Prozrazen, neviděn, Věk jektal

(...)





Geneze


Dostatečně dlouhou dobu předtím
než se na ni vydal
prosnil:

Prach
který zbyl po posledních úpravách sochy
a z nevysloveného důvodu
nebyl uklizen
se zformoval do víru
jenž se postupně rozšiřoval tak
že se jejich pohledy nikdy nesetkaly

Vepř
přerůstající v tu dobu
svůj nevelký chlív
aby taky ne
zbytky šly vždy k němu
a není lačnějšího tvora
než špinavého selátka
neustále drhl o stěnu
kteroukoli částí kypícího těla
o níž si myslel
že ji lze nadrtit
pro zachování chlíva
než najde lepší
a účinné řešení

Také se teď velmi často
opíral o věci
pečlivě ohmatával cokoli
co projevovalo známky nerovnosti

Myslel si
že už pokoj zná
Ale pak si vysušená hlava filosofova
vyměnila místo se svícnem
a vše vrhalo docela jiné stíny
ovšem se stále stejným výsledkem:

Voli si libují ve vikvi
Klika a zvenčí vyviklat

Úhelným kamenem chaosu je zápis





Běsnící báseň


Zmapovat zuby tohoto světa:
jediná možná přímá cesta
k šelmě Teprve pak ji bude možno nazvat
běsnící básní a rozlišit
v zasvěcujícím hřmění

přežvykování polí, nutně šachových
poté, co byl veden
precizní řez, tedy rozevření,
vzorový příklad u příležitosti
nepočítaného výročí běsnění

kdy už se pročítá
jako by se nevyvalilo
vším, co zachytily kameny
tím úhelnější, čím nelítostnější
čelisti provedly umístění

dokud druhé dentici básníkově
ještě nevypršel vyměřený čas
a obrysy kořisti jsou
nerozpoznatelné, natož dech a šepot
že šelma je v tom s ní

Běsnící báseň
samá posraná srst

. . .

Filip Drlík: Tam, kde mi platí povolení k uskladnění

neděle 7. srpna 2016

Filip Drlík (* 1986) vystudoval anglistiku a překladatelství anglického jazyka na FF MU. Věnuje se hudbě (debutové album Hudba ze světlíku, 2016), píše básně a povídky (připravovaná novela Vnitřní svatyně), překládá pro Host Petera Maye, pro Jana Melvila knihy o střevní mikrobiotě a pro zdravotnické firmy dokumentaci k inkontinenčním pomůckám: "V sedmnácti jsem utekl celých 11 km z Bílovic a dokonce i po třicítce mě Brno stále překvapuje. Až mě překvapovat přestane, odstěhuji se někam do Karpat, kde budu chovat včely a pěstovat slivovici."
























Brno na třetí


Třetí hodina ranní,
chvilka předtím, než
ti začnou zase frčet plíce
a žaludek udělá druhý salto
mozek přepnul na standby
už někdy v jedenáct

Po třetí ráno
z pondělka na úterý
pět minut od odjezdu
nočních rozstřelů
do prázdných žil města
proudí tmavá krev

Žloutenkáři, kapsáři,
děvky a fetky,
černí lejdybojové,
noční kovbojové,
neúspěšní lovci, zlomení
v pase sypeme ptáčkům
rozmočené zrní





Nemáš ráda jaro


Vrací se ptáci,
letky hormonů;
padají
podzimní obruče
kroužíme rádi
a sami

Krajiny procitají
příslibem vlažných mezí
víc odhalených ploch
na úkor textilie;

Zrádně holá
městská zvěř
nové triky má

Nemáš ráda jaro
a můžu za to já





Logistika


Chvíli tady dělám
spontánní umění
a pak se odlifruju
do nočního spoje.
Ozve se
Hlavní nádraží,
připomene mi to,
že jsem zboží
(trochu jako v Transport Tycoonu)

Naložím se jako balík
(původ nezapřu)
A nechám se odvézt
tam, kde mi platí,
kde mi ještě chvíli platí
povolení k uskladnění.





Zrcadla na konci roku


Silvestrovská chata
staronoví kamarádi,
a taky trochu boha.

Sleduju to ve fázích:
přes odstup, posměch,
k opovržení.

Při dojezdu se odkope
pravá tvář viny -
závist.

Oni totiž
bratři a sestry
mají víru
mají lásku
mají sami sebe.

A já
mám v kapse
kontakt na terapeuta
a deset nových
zkurvených předsevzetí.





Kounicovy koleje


Na Petrově už ne,
tam je vidět
ze tří stran

Smála ses,
že mi ten kabát
je moc dlouhý
haha
jak se ti teď hodí
pod kolena

Snáší se na zem
kousek od lampy
křoví spolyká
naše hlasy

V parku pod kopcem
můžem dělat,
že ještě není podzim





Máme se


Se to udělá
Se to vypere
Se to uklidí
Se to zamete
Se to spraví
Se to pověsí
Se to přitluče

Ještěže máme se





Řečnické otázky


Ptali se dětí,
čeho se bojí,
ale ony
válku neznají

Ptali se dětí,
co by chtěly,
a mezitím
vybrali

Ptali se dětí
na černý a bílý,
a ony o nich
nevěděly

Ptali se dětí
a přitom -

na ně nemysleli.


. . .

Pavel Sobek: Po hladině jezera pluje péro z gauče

neděle 31. července 2016

Pavel Sobek (* 1973) se narodil v Opavě, žije v Roztokách u Prahy. Napsal dvě básnické sbírky (Sbírka milostných dásní a Princové jsou na koksu), spoustu reklamních a propagačních textů a kampaní, kromě jiného pro Amnesty International, Avon proti rakovině prsu nebo Českou filharmonii. Web Pavla Sobka: http://www.pavelsobek.com/.


Uvedené ukázky jsou z knihy Princové jsou na koksu, která vyšla v červnu 2016 ve vydavatelství No Limits Art. Sbírka je rozdělena do tří částí. První se věnuje současným společenským tématům, druhá dětství za dob reálného socialismu a třetí vztahovou problematikou navazuje na Sbírku milostných dásní.


(Foto: Marta Režová)











Princové jsou na koksu


Princové jsou na koksu,
perou se s drakem leda v peřinách.
Uprchlíci dřou žraloky na cestách,
v lázních veřejných prý jde z nich strach.

Princové, i když bývaj nadějný,
v lesku sklíček fitek končívaj,
cpou se zas a jenom proteiny,
na slipech skvrny z jontů ulpívaj.

Princové jedou v drahých oblecích,
dávají you know, hard work, milenky,
umřel Lemmy, umřel Bowie
a pak nějaký stařenky.

Možná umřel už i rock and roll
a žádný čas nezbývá na hraní,
princové jsou na koksu,
tak holky samy smutek zahání
psaním blogů do dna a do rána
o chvílích samoty ve světě lidí,
mezi řádky hledaj Cyrana
a Lemmy s Bowiem, ti to vidí.





Princové jsou na detoxu


Princové jsou na detoxu,
jedou ve vyhipstřených dietách,
mlíko jim zase teče po bradkách,
ega máčej v bylinných chimérách.

Místo steaků žvýkaj pastrami,
po nocích dlaní leštěj LinkedIn,
čistěj si zuby, boty i svůj stín,
stáhnou si do gumičky vlasy,
a že se narodil nám Kristus Pán,
pošlou dvacku do Armády spásy.

Holky jsou očividně zklamaný,
kam všechen testosteron plách?
Nahé pod jabloněmi hledaj Adamy
a Lemmy s Bowiem sypou
dolů bílý prach.





Od Vánoc k Silvestru


Rozbil jsem už všechna zrcadla,
vylil odrazy horských ples,
pečlivě ošoupal lesknoucí se lžičky
a rozmlátil šutrem
display chytrého telefonu.
Ale vlastní stín ve vánočních ozdobách
mi dal jako vždycky jesle
do odkrytého rohu brány.
Cink, cink.
Přiblble šťastný úsměv
mi pak vydržel až do Silvestra,
kdy se schoulil zpátky do sebe
při peckách nehomologovaných petard
z vietnamské tržnice.





Jako Jago


Stovky Jagů v open space.
Každý den malé drama.
V kuchyňce, mezi šanonama,
sluchátka na uších
a vyplej zvuk.
Jé, tys ještě nešla,
no tak „kuk“.
Hele, a co ten novej kluk?

Kamery na chodbách a ve výtahu
a jeden blázen, co vzal dráhu
dost nečekaně oknem.
Tak zasklíme, ať nezmoknem.
A uděláme nové bezpečnostní školení.
Každou chvíli nějaký Othello.
Vždyť je to k zbláznění!





Úterý


„Dobrý den.
Dnes nemůžete sekat trávu.
Je neděle a platí obecní vyhláška.“
„Neděle? Dnes je úterý.“
„Pane, já jsem ve službě, tak přece,
to se nenechte splést,
vím, který je den.“
„Ale já mám dnes úterý,
podívejte, tady mám kalendář.“
„Tak to máte pane asi špatný kalendář.“
„Špatný? Ten jsem si vyrobil sám.“
„No vidíte. Je mi líto. Dnes je neděle.“
„Spíš mně je líto vás.
Uvěřil jste kalendáři, který vám vnutil
někdo, koho ani neznáte.
A teď mě omluvte,
nemůžu se s vámi tady
vykecávat až do středy.“





Kamil, Dušan a já


Ruce celé žluté od ořechů,
berany vzhůru značí pohodu,
vstali jsme brzo a teď v kvapu, spěchu,
pod trika rvem si cizí úrodu.
Kliíííd,
všechno přece patří národu!
No jasně, brácho,
vždyť to úča včera říkala.
V první rose tě jenom těžko zmerčí,
beztak ještě chrápe na kanapi ožralá.
Jabka po kapsách,
Kamil, Dušan
a já,
záloha v týlu.
Tak nasedat a šlapem zase dál.
Zítra jdu do špitálu řezat kýlu,
tak aby dneska svět za něco stál.





Školní láska


Kamínky do okna, abys šla ven.
Láska a naděje v rovnátkách skrytá.
Jsi moje první, tak pospíchej sem.
Ta fuchtle ze školky?
Ta se nepočítá!





In utero


In utero každé úterý
hledat a najít
blahobyt veškerý,
zatímco zubní náhrada
stále pevně drží,
dopředu ke smrti
rychlostí plží,
kdo není online
je vypípanej, nežije,
spojení nás dvou
se rozbije o strie.





Demolice


Demolici mozku
vůní tvého parfému
si v pravidelných dávkách ordinuju
i bez přečtení příbalového letáku.
Od nulového okamžiku počátku,
kdy jsem za tebou vyběhl
z paluby zrezivělé lodi,
jsem existenciálně závislý
na větším než malém množství.
Vědma z béčkového TV kanálu
zamumlala něco
o projekci budoucnosti
do hologramu našich osudů
a rozhodila na stůl omakané karty.
Já ale vážně nevěřím na kouzla.
No dobře,
na anděly už tak trochu ano.





Tajenka


Chlápek, co má fakt velký bicáky
si nese hlavu pod paží

motorový gigolo
googlí román svého života

domorodec přežvýkává
Shakespeara v esperantu

jednorožec řeší
problém s hemoroidy

čas se zastavil
na kus řeči

a my dva se už
kromě vyluštění tajenky
vůbec ničeho nebojíme.





Péro z gauče


Po hladině jezera pluje péro z gauče.
Proč jsi mi má milá
lásku slíbila?
Když jsem tě líbal, měla jsi opici,
když jsem tě miloval,
byl jsem dost naivní.

Po hladině jezera pluje péro z gauče.
Kde jsi se má milá
tenkrát v noci ztratila?
Když jsem ti volal, měla jsi schránku,
když jsem tě potkal,
byla jsi už gravidní.

Po hladině jezera pluje péro z gauče.
Nikomu nechybí, nikdo ho nehledá.

Po hladině jezera pluje péro z gauče.
Proč si to nepřiznat:
to péro jsem já.


. . .

Václav Křenek: Když máte dvě ženy, vybírejte rychle

neděle 24. července 2016

Václav Křenek se narodil (* 1997) v Českých Budějovicích, kde také žije. Student gymnázia.





















Kulaté úvahy


I.

Pár let nazpátek,
Otázka: „Máš kulatou?“
Znamenala cigáro z krabičky.

Pak se zjistilo,
že svět je kulatej.

Zeptej se dnes:
„Máš kulatou?“
Dostaneš éčko.
A svět ztratí tvar.

II.

Ve tři ráno
na Sokoláku
Zombieland

Má to v sobě každej
kulatou lajnu
český krystal

A pak že skláři
nemají co žrát





Kuchař malíř


Po sídlišti chodil
natěrač, co o sobě tvrdil,
že je malíř.

Malejm klukům nabízel litra,
když si ho před ním vyhoní
nebo pětikilo za to,
že mu umejou nádobí
v trenkách.

A zrzek od sousedů
se nechal ukecat
a říkal, že si barvy
míchá v hrnci,
a že to ani Jarem
nejde dolů.





Sníh


Město překryl smog
a špinavý sníh
se po spirálách
snáší dolů.

Tiše přemýšlím.
Víš, že už dlouho
nebyl sníh bílý?

Ty jen vdechneš kouř
své cigarety,
zavrtíš hlavou…
Ne

Truchlíme spolu
pro bělobu sněhu,
ale kdo z nás
ho opravdu miloval?

V tu chvíli zjišťuji,
že všechny naše city
jsou stejně chladné,
jako ta špinavá břečka
tam venku.

A dochází mi,
že skončíme stejně…

…budem:
rozježděni pod koly aut,
rozleptáni posypovou solí,
vlastních slz
a prochcáni močí cizích
psů.

A co je nejhorší –
nikdy se nedočkáme jara.





Otázka původu


Nemám matku
ani otce, a tak
si do žíly
píchám cizí krev,
abych měl alespoň
nějaký původ.

Nemám bratra
ani sestru, a tak
vyhrabávám mrtvá
nemluvňata, abych
měl alespoň
nějakou rodinu.





Umění sobotní noci


V sobotní noci
měl jsem horečku,
a když má člověk horečku,
musí pít.

A tak jsem pil.
A k ránu vyblil na zeď
obraz slunečnic,
barvy sytější než od Gogha.

I kritici parazitující
pod mou pohovkou
uznale kývali hlavou
a svými krysími ocasy
mě plácali po zádech.

A kravaťák z galerie
Tate britain mi nabíd
tučnej šek,
že prej to vystaví
v Londýně,
že budu slavnej,
že budu moct jíst,
co chci a pít taky.

Jenže jak mluvil
o tom pití,
dostal jsem zase horečku.
Tak jsem to procesí vyhnal
a šel si radši lehnout.

Ráno už tam ten obraz
ale nevisel.





Dárek plodnosti


Na dětským hřišti
ležela opuštěná
hračka z materiálu
PET.
Zvedl ji chlápek
v dámským svetru,
co tam debatoval
s básníkem o tom,
že jsou oba neplodný.
Zvedl ji pro svou
těhotnou ženu.





Eden


Na ostrově Eden
fialový nebe,
růžová voda,
stromy obalený chmýřím,
ve vzduchu vanilka.

Po odchodu
možnost rozdvojení
duše.

Po návratu
všude sníh a zima.

Vyvolání Edenu
svádí k
satanistickým hrátkám,
ze kterých vede cesta
jen ve tři hodiny ráno
na šachovnici.





Kocour v botách


Včera v noci
jsem tančil
v botách
pár centimetrů
nad zemí.

Létal jsem,
neboť jsem měl
rozvázaný tkaničky.





Obchodní rozhovor


A: Dobrý den.
B: Dobrý den.
A: Za kolik?
B: Podle toho, co chcete a kolik máte?
A: Chtěl bych si popovídat.
B: Lituji, ale takové služby neposkytujeme.
A: Tak bych si přál se líbat.
B: Ale líbání je přece nejdražší.
A: Tak si vezmu alespoň syfilis.
B: Bohužel ten je samostatně neprodejný, lze ho získat pouze v balíčku.
A: Kurvy.





Vlastnictví


Když máte
dvě ženy,
máte minci –
pannu a orlici.
Vybírejte pečlivě,
ale rychle.
Může se stát,
že vám mince
spadne do trávy
nebo vám ji někdo
ukradne v metru
či ji nedopatřením utratíte
a budete mít hovno.





. . .