Julia Miesenböck: Svoje lásky skrývám

neděle 24. března 2019

Julia Miesenböck (* 1985) pochází z rakouského pohraničí, naučila se česky. Po ukončení univerzity se přestěhovala do Krakova, od roku 2014 žije v Praze. Překládá z češtiny a angličtiny do němčiny, píše německy i česky. Zde publikované básně vznikly v roce 2018. 


















ohlasy



Busch není jen keř, křoví
ale i údaj o množství pro banány
odpovídající čtyřicet až šedesát kilogramů

a dnes večer mi volala
v noci viděla vrchol břízy, kymácel se
ne od deště nebo větru jak si nejdřív myslela
ale protože jsem tam byla nahoře já
ve vrcholu břízy
kolébala jsem se

a přitom doma nemáme břízu
pouze zeď z tújí kolem zahrady





***


jak to vydržíš
říkám si když kousnu do topinky
stejně jako předevčírem
tady
s tebou

teď si to říkám pořád
když kousnu do topinky
jak to vydržíš
říkám si to tady
bez tebou
při snídáni





co teď 


vím ještě že jsme
zahledli červánky na obloze
a říkala jsem jim červy
pak jsem se hned opravila
a držela ještě nějakou dobu tvoji ruku

a celou dobu jsi cítil pálení v nohách v tkáni
pomalu se to zničí
a není to vidět





***


ráno
dát si brambory ze včerejška
to co zbývá
solím ještě jednou

tehdy
jsme spolu naplnili
pepřenkou solí
smáli jsme se tomu

teď
se občas něco lajkujeme
něčím jako
jsem rád že se máš dobře
i bez mě





*** 


když míjím kavárnu
ve které jsme se potkali
podruhé
a poprvé domluvené
touhu obejmout ten dům
a nic víc





*** 


budu mít menší vyúčtování elektřiny
napadá mne
když zhasnu v kuchyni
protože už nebudeš tam celou noc vzhůru
protože nemůžeš spát
a pak usnout při světle

budu mít menší vyúčtování elektřiny
protože já jsem zatím
jen jednou
nebo dvakrát
zapomněla zhasnout

počítám kilometry a kroky
to jsou zase jiné neřesti
jiné závislosti
nespavost k tomu nepatří





zbývá ještě místo pro cizí lidi 


relax – you are just cosmic dust
čtu na zdi u řeky

na cestě zpět
na okraji obrubníku
konec nenajdeš
začátek si vymýšlíš
obíháš obrubník křoví
skupinu běžců
i doma
zbývá ještě místo
pro cizí lidi





v knihovně


prý jsem lidem povědomá z Budějovic
k ničemu mi to není
aby mě oslovoval muž
bych asi taky musela mít
na počítači nálepku s větou
I love Porno 





*** 


hned na začátku
říct si něco osobního
něco o ekologické stopě
například
kolikrát týdně vynášíš odpad
a jestli kompostuješ
a přece
pijeme kávu z papírového kelímku
a kouříme jen občas





***


svoje lásky skrývám 
pod dlažbou v různých městech
a tak se vrátím a mám tam slova jako belanglos nebo für etwas herhalten
ale na pokladně řeknu děkuji
pozdravují mě pusami na levou a pravou stranu tváře
opravdovými, nejen naznačenými
a nalejí mi víno


. . .

Tomáš Přidal: My z polární záře zrození

neděle 17. března 2019

Tomáš Přidal (* 1968) je básník, ilustrátor, kytarista kapel Pulsar a Deceased Squirrel on the Phone. Bibliografie: Všechno má barvu mýdla (1996), Škytavka z hlediska literární teorie (1998), Člověk v mé vaně (2000), Úschovna rozhovorů (2003), Kokosová opice (2004), Hlasy v sušence (2007), Pikantní poldové (2011), Pontiak (e-kniha, 2012), Židle se mrtvých nebojí (e-kniha, 2014). Jeho práce byly zveřejněny ve sbornících a antologiích. Básně a kresby publikoval v elektronických časopisech Word For/Word: A Journal of New Writing, 3:AM Magazine, Eratio Poetry Journal, Pider, v komiksovém sborníku Stripburger nebo v literárních magazínech Abwärts, Stadtgelichter a Der Maulkorb. V roce 2018 se zúčastnil autorského čtení v rámci The European Poetry Festival v Londýně. V nakladatelství Druhé město právě vychází jeho básnická sbírka Čalouník.
















***


My z polární záře zrození
lépe hoříme
než zhášíme se
Naše skrytá podhoubí
prorůstají lesem

My z polární záře zrození
hůř tančíme
než vlníme se
Kanál kouřící nad ránem
nás odnáší k řece

My z polární záře zrození
lépe pod hlínou
než na dně
Neobýváme žádné území
budoucí ani dávné





***


Bratr jahody
přihlíží popravě
Jejího Veličenstva

Jakmile nechá
sestru stít
bude trůn jeho

Ostří gilotiny
Červená hlava
spadne do koše

Jahoda je mrtva
Ať žije jahoda





***


Když dva lidé spí dlouho vedle sebe
začne se jim zdát stejný sen

Jak se ale potkat?

Myslíš někdy na mě
tam kde jsi?

Myslím že se už
nesetkáme

Možná v hejnu myšlenek
visících každou noc
ze stropu

Schováváš tramvaj
Kartáčuju pásovce





***


Nikdy se nedostanu
do svého domu
ulice se propadají
nebo zatáčí jinam
Chodník ve tmě
schody do země

Nakonec zůstane
poslední dům
v přízemí bydlí dívka Alma
ve svém domku z hraček
Beránek boží na zahradě
kachní pracku okusuje

Nikdy se nedostanu
do svého domu
takže i mé jméno
je v Knize obsaženo
Pane nevíme kam jdeš
Jak můžeme znát cestu?





***


Kdo by čas od času neměl
nacistického dědečka

Tenhle dělal bachaře
v Mauthausenu
a jiný sloužil v Osvětimi

Zrovna se na to díváme
v televizi

případ chlapce
a jeho dědy

Vnuk říká do kamery:
Byl na mě vždycky hodný
O tom co dělal za války
mi řekl těsně před tím
než z něj začaly
vylétávat ty divné věci
které vypadaly
skoro jako on





***


Špagetoví hippies
protestují
proti vraždění

Bratři
řekne capocuoco
ze stupínku nad demonstrací

Navrhuji tedy
nedělat už nic
alla bolognese

Provolávání slávy
Projektily značky Heinz
v záloze za pódiem





***


Dnes to pěkně připaluje
asi se nechám obrátit
říká paní Nemátecigaretunavemsidíková
No jasně proč by ses měla namáhat zvednout
řekne jí na to paní Dávámpřednosthamletovivrežiikennethabranaghaová

Myslíš tím že jsem líná?
zeptá se jí paní Nemátecigaretunavemsidíková

Tos řekla ty     
odvětí příkře paní Dávámpřednosthamletovivrežiikennethabranaghaová
Pomyslí si:
Tihle lidi si hrají na bůhvíco a pak se nechají obracet jako závitky

Nehádejte se
řekne paní Nechalajsemtylístkyluhovatpůlhodinyvevoděová
máme před sebou poslední den
tak bychom si ho měly užít

Ano poslední den
řekne paní Dávámpřednosthamletovivrežiikennethabranaghaová
a Rozinkrantz s Mandlsternem
se ještě neukázali

Jakmile řekne slovo neukázali
objeví se dva lázeňští zřízenci Rozinkrantz a Mandlstern
Obracejí postupně paní Nemátecigaretunavemsidíkovou 
paní Dávámpřednosthamletovivrežiikennethabranaghaovou
paní Nechalajsemtylístkyluhovatpůlhodinyvevoděovou
jako závitky

Jsou šťastni tím že nejsou příliš šťastni:
na čapce Štěstěny jsou pouhý knoflík





***


Stačí málo:
vypadne připínáček
a roh vesmíru se odchlípne

Pak se poroučí
k zemi i zbytek
za ním trčí
pulzující tunel

Stačí málo
aby se zjistilo
že i my jsme podvod
Ani si nepamatujeme
kdy nás vytiskli

Stačí málo:
koupit si plakát
s pátou dimenzí





***


Velká žena v pokladně
brousí diamanty

Z hory vyrostl lev
z rytířů netopýři

Dávný
tak dávný čalouník

Pískovcové boty
na rohožce lesa





***


Teď – jestli prominete –
všem odpouštím
Všichni tedy
ať odpustí mně

Jediná věc které lituji:
Nikdy jsem nebyl
princeznou
z dynastie Jamato

Nemohl jsem tedy
vstoupit do tvé lázně
tu noc co jsi přijel
na modrém koni

Teď – jestli prominete –
všem odpouštím
Mohu na ně plivat
drobná polena

. . .

Ivana Myšková: Nad Zámrskem se otevřelo nebe

neděle 10. března 2019

Ivana Myšková (* 1981) je hlavně prozaička, ale občas ji navštíví i poezie. Nedělní chvilka si velmi cení toho, že pak může její básně uveřejnit. Doposud napsala rozhlasovou hru Odpoledne s liliputem (2007), novelu Nícení (Fra, 2012) a sbírku povídek Bílá zvířata jsou velmi často hluchá (Host, 2017). Na Nedělní chvilce poezie.Cz publikovala už v dubnu 2016.


"Může se stát, že báseň, která ve vás neplodně a mrtvě přebývala roky, probudí něco k životu. Třeba flám. Hodně dlouhý. Do půl osmé ráno. Ale zřejmě to musí být flám s dobrými básníky. A musíte si potom zdřímnout jenom na dvě na tři hodinky, aby se ta právě oživená báseň neztratila v bdění a pak pospíchat na vlak, jízdenku zapomenout na pokladně a zaplatit ji znovu neúprosné průvodčí, která vám to nevěří. I to je třeba pro báseň udělat," uvádí Ivana Myšková.


(Foto: Marta Myšková)


















***


Nad Zámrskem se otevřelo nebe
a průrvami v oblačných šedavých trhlinách
k nám důrazně
zahovořilo světlo
Říkal mi
jak můžeš být tak křehká?
děkuji, že jsem se mohl dotknout a nerozbila ses
Byl to muž s rozvířenýma očima
zbytnělým chlapectvím
a roztřepeným chlapstvím
díval se na mě širokoúhle
(širokoúhlý muž, nevím, proč to říkám)
a ty bys ho nedokázal ztlouci
věř mi
ani kdybys to svedl
Životní funkce této básně
jsou přímo závislé
na délce jízdy tohoto vlaku
tak prosté je to s básněmi
zpohodlněly stejně jako my
a jenom by si vozily zadky
na mrazu zcela prozaicky
chcípácky hynou
Za vzpomínku na onoho
širokoúhlého muže
nasyceného chlapectvím
přátelstvím
a ženstvím
poděkujme rovnou snad
ředitelství Českých drah!
K čemu bych to přirovnala, pane řediteli?
taková radost, víte
třeba jako když je člověk
rozsvačený!
stále něco rozžvýkává
sám však zůstává celý
hezky konzistentní
s nenarušenými vlastnostmi
Nejvýrazněji mi ovšem pomohlo
že jsem si za báseň připlatila
svoji jízdenku jsem zapomněla
přímo na výdejovém okénku
a tak jsem ve vlaku
zaplatila znovu
Máte dobré svědomité průvodčí
pane řediteli
važte si jich a zřiďte jim
alespoň jednu vanu
na perličkovou koupel
do každé soupravy
anebo koutek se zvířátky
pár slepiček, králíčci a jezevčík
věřte mi
práce jim půjde ještě lépe od ruky,
pokud si na konci služby v čepici
odnesou alespoň dvě čerstvá vejce
Právě snesené vejce
každého povzbudí
nikoho nezarmoutí
věřte mi
díky vaší službě –
této předplacené bonusové básni –
také vím, že
temnota se sbírá
ve vnitřních koutcích očí
a na konci dne
ji tedy stačí pouze
jemně vymnout prstem
tak pro zdravou duši
uděláte maximum
aniž by to stálo chalupu peněz
nenáročnější už to nemůže být
zas jedno snadné řešení
v přesile proti
obvyklé roztřepenosti
Proti temnotě prý také pomáhá
postavit sněhuláka
ale za Kožušanami
na útulném fotbalovém hřišti
(nevím, proč mě napadlo tohle oxymorónové spojení,
bude to asi tou dnešní mentalitou žluklého másla)
polehává jeden masivní
zhroucený sněhulák
jehož už není možné vztyčit
jedna jeho koule
(myslím, že břicho)
mi připomněla špinavou kouli
másla tisíc let žluknoucího
v irském rašeliništi
...
Dnes jsem se opět své milé nedovolal
Řepa je naštěstí dávno sjednocená

18. 1. 2018, ve vlaku směr Prostějov





***


Nepotřebuje je šťastné
šťastní ji nezajímají
když jsou šťastní
nemůže jim prospět
zajímají ji nešťastní
protože jen nešťastným
může prospět
proto je zajímá šťastná
jedině šťastná
jim může prospět
nešťastná je nezajímá
protože nešťastná
jim nemůže prospět
není však jisté
zda by jí prospěli šťastní
zda by se o ni zajímali
kdyby jí mohli prospět
není to jisté





***


Lidé hrozně bídně hynou
na svou dokonalost
bojí se selhání
a netuší, že mohou plakat
i ve dne
ano, i ve dne
pokud vím
není to výslovně povoleno
ale ani
výslovně zakázáno





***


V kolenou
říká mi sestra
je buď sebedůvěry příliš
nebo málo
pro mě platí to druhé
Sestře slábnou kolena
Natálie čte báseň
o nedostatku sebeúcty
když už neunese ani hrníček
V zápěstích
je sebeúcta





***


Umění vytěsňování
je zapotřebí více
než umění stísňování
či umění utěsňování
Nepleťme si prosím
umění vytěsňování
s uměním vytísňování
neboť tíseň
se ve vytěsněném
neztrácí
ale zbytňuje
bobtná





***


Nejkrásnější rukopis
mají vězni
protože už jen vězni
píší dopisy
zdokonalující se epistolografové
UNESCO právě jedná
s českou vězeňskou správou
o zákazu přístupu vězňů
k internetu
jen tak je možné
zachovat naše
epistolografické dědictví
Památník národního písemnictví
se stěhuje na Pankrác





***


Byl to jeden z těch světlých dnů
kdy se daří psát o těch temných
vykračuji si po Königstraße
proti mně Putin
takový německý malý Putin
zakrslý
prohnaný celospolečenskou reflexí
Usmál se na mě
a já na něho
na Putina
zasnila jsem se
– kdyby se tak na toho velkého
víc smáli
musel by být i velký Putin
menší
králíček
zakrslý
neškodný
s nějakou hlubokou radostí v srdci
docela příjemný malý Putin
co si ve slunném odpoledni
usměvavě, docela radostně
vykračuje třeba po Königstraße
a i ty si proti němu vykračuješ
bez obav





***


Už se ti zase
odpařuje odhodlání
musíš s ním zůstat
ve tmě, vlhku, sám
a vůbec nevylézat
měl bys své odhodlání
opatrně uložit
do boxu s příhodným klimatem
a důkladně si přečíst návod
abys to nepřešvihnul s teplotou





***


I ty
svůdný chlapče
sestáváš z anomálií
sic se tomu bráníš
sestáváš
nebraň se
sestáváš
nevyslovíš bez drhnutí
slovo krasobruslařka
a zář
zapadajícího slunce
ti trapně prosvěcuje uši

. . .

František Hruška: Všem nám leze smutek a samota z kalhot

neděle 3. března 2019

František Hruška (* 1998) se narodil a vyrůstal v Ostravě, kde do všelijakých uměleckých kruhů proplouval prakticky od narození. Tamní obecenstvo mohlo několikrát ochutnat jeho kytarovou tvorbu při vystoupeních kapely Prýskač, která krom vlastních koncertů doprovázela Ivana Motýla při jeho autorských čteních. Do paměti se také vrylo jedinečné a jediné vystoupení kapely Žufunky v Absintovém klubu Les. Mohli jsme jej také zastihnout číst básně (ne vždy své a ne vždy recitovat) na bohemistických večírcích, literárních přeháňkách, nebo na MAČi.


František momentálně sídlí v holandském Haagu, kde studuje sonologii. Publikoval v časopisech Krasopis, Slovní skrumáž a v nedávné době ve sborníku Harakiri czurakami. Je synem básníka Petra Hrušky, takže je zjevné, že hruška nepadla daleko od stromu.


(Připravil Filip Klega) 













***


Jen
černá mamba
v akropoli obklopené zhruba
ničím
v temné bělobě.

Já, býk, naháněný přítelem, toreadorem.
Publikum žasne, kibicuje i soudí;
zápas končí v obětí.
Hnusný ksicht, kterého jsem se bál na základní škole,
se teď bojí mě,
chudák.
Mladá dívka černých mastných vlasů nejeví zájem
o starého přihrblého úchyla.
"A mohl bych tě někdy vidět na skypu?" (čti skypu)
Okolo je takové nic, že se všichni mačkají a hemží,
aby na nic nemuseli myslet.
A pijí a žvaní a k smrti se baví a k smrti se ubaví,
jako by nic.

Karel Gott vydal všechny svoje myšlenky na CD.
A teď mi u sebe doma,
v tureckém sedu, recituje své básně.

Nějaká dívka, vím přesně která,
na vlakovém nádraží
plete.
Než si zajistí výmluvu, proč mě nemohla
setkat,
bruslím už jinam.

A otec...
Otče,
křičel jsi na mě, otče.
Přes vratké pole kartézských souřadnic.
Křičel jsi na mě
z obavy,
něco jako jestli mi padne moje helma,
zatímco mi Gott říká,
že jsme si přece neublížili.

Lhal jsem ti,
otče,
ze strachu o tvůj strach.
Lhal jsem ti, že mi helma není malá,
že jsem byl na obědě
ve školní kantýně
a že mi nic není.

Ale víc ne!

Budeš si to pamatovat?





***


Básníkovo lože je zase prázdné.
On zapíjí samotu.
A ona?

Měla rudé nehty,
rudé jako hasicí přístroj,
nechala přeskočit jiskru.

Snad nemá
sklony ke žhářství.





***


Řezat dřevo,
zastesknout si po dávných
minulých životech,
po něčem, co ani neznáš.
Po lesích a horách Ameriky.
Whitmana na snídani
a třísku v dlani.





***


Nic velkého,

moucha bzučí v teplém tichu kůlny,
kvíčala obírá šípky;

pár dalších věcí:
někdy jsem chodil do základní školy,
někde poprvé líbal,
někde poprvé kouřil trávu,
kupoval brambůrky,
shazoval rampouchy,
rval se,
jedl koblihy za peníze na oběd,
měl velké sny.

Teď jen kvíčala obírá šípky,
moucha bzučí v teplém tichu kůlny –

nic velkého.





***


Vychlastaný mozky;
těžce vypitý.
Noční hádky a facky,
všem nám leze smutek a samota z kalhot.
Všichni nějací básníci
nebo co,
bordel, hovna, chlast.
Když toho tolik vychlastáš,
chceš z toho něco mít,
tak si aspoň schováváš lahve,
uděláš si výstavku svého pití.

Smrad jako by někdo vyblil
tři týdny mrtvého skopčáka.





***


Nový den v novém městě,
nové zemi,
v novém životě a…
Nakonec je jen ten den nový.

Už jsem občan –
mám klientskou kartičku do supermarketu
a kolo.
A všechny básně v Ostravě.





***


Zmatená lyska chodí po zamrzlé
hladině kanálu a hledá, co ještě
včera bylo samozřejmostí.

Lidé fascinováni mořem,
sluncem,
hlavně sami sebou,
létají s drony,
natáčí,
fotí
moře,
slunce,
hlavně sami sebe.
Jakkoliv bojují proti nánosu písku času
a zapomnění.

Slunce,
obrovské nad obzorem,
už bezmocné,
mocný měsíc v úplňku na druhé straně.
Jizvy po letadlech.

Lidé v párech,
se psy,
s dětmi,
neúnavně bojující proti neunavitelné samotě.

Racci objevili pár nechtěných hranolek,
vítězoslavně krouží a křičí,
až si objev přivlastní dvě vrány.
Racek si, pokořen, sedá na stožár.

Pod nohama křupou schránky mušlí,
Venušin uterus.
Nebo Venoušův?

S okázalým duněním
se hroutí vlny, boří, bouří.

Červený neonový nápis OPEN
mě pozval dál do baru
se čtyřmi židlemi
a tuctem snookerových stolů.

Rádio a televize spolu konverzují
v boji proti konečnému tichu
bez konce.

Tady by mě nikdo nenašel...





Porozumět slovům matky


Mezi plevelem a bodláčím
stará zahradnice –
pečující
v jazyce
jemuž nerozumím

Zatím co z mladé ženy
kdysi tak blízké
zůstal
jen hlas


To je ono!
Tisíc let stará Via dell‘Amore
kde osamělý muž
oslepený sluncem
mine v šátku zahalenou ženu

Byl jsem tam
dávno před koncem světa
a byl jsem si jist





Tíha samotné kytky


Seděla žena u stolu,
pro mnohé jistě atraktivní;
o těch dvou mužích nepíšu.

Začal jsem si jí všímat,
když odešla.
Zanechala po sobě
úplné prázdno –

Tři židle,
zastřené červené záclony,
zavřené piano
a lilii na stole.





***


Veronika –
stékající po hrudi
slza,
voda, co je sama.

Isabel –
večernice,
docela jedno,
jestli ji máš rád.

Tereza –
kapka v dešti,
starém dešti.

A černé večerní jezero –
indiánská dokonalost.
Já mám
pevný bod v dáli.





Sentimentu zpověď

F. G. Lorcovi

Odložil jsem přátele.
To proto,
abych se našel.
Teď se mezi nimi ztrácím.

Odložil jsem pokoru
na teplé místo
v závětří
do kořenů jírovce,
abych ji pak hledal
u větrem
zlámaných větví
jalovce.

Odložil jsem krásu
do krásné truhlice,
do největšího šuplíku
té nejkrásnější almary,
to proto,
abych ji pak našel;
uhnilou a plesnivou

Odložil jsem lásku,
nevím kdy,
nevím kam,
bez myšlení,
bez váhání.

Teď
bez ní
nejsem schopný

milování.





***


Pít víno, jedno jaké,
dokud to ještě prospívá.
Jedno kde
a jedno s kým.

Láska,
aspoň někdy.

Ó, jak krásně voní máslo
za svítání
po probdělé noci.
To je krása mládí.

Jenomže mně už táhne na jednadvacet.





***


Viděl jsem tlustého chlapa
v tangách
hrabat se v popelnici.
Viděl jsem ženu
natahovat si tanga poté,
co se vychcala mezi auta.
Viděl jsem chlapce urvat
zlatý řetízek stařeně
a utéct.
Právě jsem viděl holku
kouřit ptáka klukovi za volantem.
Viděl jsem chlapíka
kouřit za volantem blunta.
Kouřil jsem s ním.

COCA-COLA, CERVEZA, AGUA, SOMETHING ELSE?

Viděl jsem zadky,
zadky předvádivé,
stydlivé,
chlubivé,
zadky namyšlené,
umělé,
zadky smutné.

COCA-COLA, CERVEZA, AGUA, SOMETHING ELSE?

Viděl jsem nejlepší zadky své generace
zničené intelektem,
teda internetem.
Vším
dostupným.

COCA-COLA, CERVEZA, AGUA, SOMETHING ELSE?

Viděl jsem ženy takové,
i jiné,
ale všechny stejné.

Viděl jsem dvě kapky v dešti,
tíhu i smutek.

Právě jsem viděl,
když v tu chvíli
jsem se zahleděl.

Právě jsem viděl,
když v tu chvíli
jsem se zahlédl.

Snaž se vypadat dobře,
přichází
ty.

COCA-COLA, CERVEZA, AGUA, SOMETHING ELSE?

ALE

chlapík s růžemi
to vidí růžově:
stačí dát
růži ženu.

COCA-COLA, CERVEZA, AGUA, SOMETHING ELSE?

. . .

Jano Zaťko: Ponorený medzi teba a teba

neděle 24. února 2019

Jano Zaťko (* 1976) zootechnik, kazatel a divadelní dramaturg „in spe“. Pracoval jako kulturní referent na magistrátě města Zvolen; redaktor zpravodajství na rádiu Regina; jako šéfredaktor Literárně-dramatického centra Slovenského rozhlasu v Banské Bystrici; ředitel regionálního studia Rozhlasu a televize; vrátný v divadle Palace na Václaváku; jazykový korektor; sekretářka Deany a Juraje Jakubiska; režisér rádia Pohádka a vedoucí archivu ČT24. Kdysi vedl literární klub ve Zvolenu a s Jožo Urbanem, který napsal „Vodu, čo ma drží nad vodou“, rád popíjel Jima Beama ve zvolenském hotelu Poľana. Následující vybrané ukázky jsou ze dvou bloků textů nazvaných Chuť na jonatánky a Ponorený medzi teba a teba.


(Foto: Petr Prouza)



















Chuť na jonatánky




***


Zo zreteľne belasej hmly predo mňa vystupuje takýto obraz: ležím na starej dvojdielnej lavici nevkusne potiahnutej oranžovými gabardénovými zvyškami a nahlas sa smejem tomu, čo na mňa kričí otec. Je mladý. Má nie viac ako dvadsaťpäť rokov. Je štíhly s pekne tvarovaným telom. Zvyšuje hlas, ale ja mám stále pocit, že sa hráme. V tom momente zabúdam na jeho výbuchy zlosti, ktoré sa budú rokmi stupňovať a opakovať častejšie. Stále ležím krížom cez lavicu, tvrdý gabardén má žmolky, ktoré ma tlačia na obnaženom bruchu. Nepočujem, čo otec kričí, cítim len, že sa už nesmeje a smiech nepočuť ani z jeho reči. Slovám nerozumiem, pretože som ešte v zajatí vlastného smiechu. Nahlas sa rehocem a neviem sa zbaviť tejto veľkej detskej chuti smiať sa bezdôvodne. Vtedy cítim, ako sa otcove silné telo na mňa zvalí celou váhou a ako do mňa búši päsťami. Ešte chvíľu sa smejem, ale veľmi rýchlo ma premkne bolesť a sklamanie, ktoré si budem pamätať po celé detstvo. Otcovi sa nedá veriť. Nerešpektuje hru, nerešpektuje mňa.





***


Spanilý objekt, ktorý mi sem-tam ešte aj dnes vstupuje do snov, je môj šľachovitý spolužiak. V bazéne na ktoromsi školskom výlete si uvedomujem, že ma viac ako čokoľvek iné zaujíma jeho vták vzdúvajúci sa pod tigrovanými plavkami. Vidím ho celkom podrobne, aj keď mi príde hlúpe, že ma pritom pristihne sám protagonista, ktorému otvorene robí dobre, že si ho takto obzerám. Nečervenám sa, pokračujem v sledovaní príjemne zhmotnenej siluety jeho erektujúceho pinďúra, ktorému priliehavé zlatohnedé plavky už zjavne nestačia. Uškrnie sa a najskôr sa ich snaží natiahnuť ako sa dá, keď mu dôjde  trpezlivosť, jednoducho to nechá tak a rozhodne sa prešuchne popri mne do najbližšieho stanu. Natiahnem ruku a stihnem bordovočervenú pulzujúcu hlavičku veľmi jemne zmačknúť v dlani.





***


Je vo veku, kedy ešte nepotrebuje nosiť podprsenku. Dve vzrušujúco oblé hruštičky sa jej natriasajú v rytme cvalu staršieho hnedého koňa, ktorého si dnes osedlala. Keď zoskočí z  vlhkého oblého tela, nepôjde sa osprchovať, ešte si na sebe nechá odkaz zo sveta, o ktorý čochvíľa príde. Sladkokyslá vôňa sa mi dotieravo núka, ale neprekáža. V jej rukách cítim čosi, čo potom márne hľadám v rukách mužov. Jej dlane sú malé, okrúhle, bez jediného kúska zhrubnutej kože. Páči sa mi, keď ma začne bozkávať na krk. Sčerveniem, nie od hanby, ale preto, že tým spustila hru na našom obľúbenom hudobnom nástroji. Nebránim sa. Šikovnými prstíkmi sa jemne, pomaličky, ale dôrazne presúva po celej klaviatúre. V jednom okamihu si myslím, že vie. Ale keď za moment otvorím oči, uvedomím si, že netuší. Je ešte stále toľko toho, čo by som mal povedať. Namiesto toho vystrelím dva ohnivé šípy a prilepím sa na jej nezrelé, horúčosťou blčiace kozliatka. Páčia sa mi, ale voňajú mliekom.





***


Povedala mu, že je žiarlivý psisko. Odkričal jej, že je junčovina.
Na bitúnku som videl, čo je to junčovina, že junčovina je krvou zapáchajúce trasľavé mäso z junca. Dieťa takým slovám nerozumie. Myslel som si, že junčovina je čosi ako starkej hrdzavonedá popraskaná pokrievka alebo druh hrubej vlnenej látky, z ktorej mama šije širokánske nohavice pre otcovu krstnú mamu, ktorú sme všetci volali jednoducho krstná. Junčovina sa stala zaklínadlom, keď otec v šialenom tanci rozhadzoval po byte taniere, pretože polievka nebola dosť teplá. Inokedy preto, že bola príliš horúca. Junčovina visela nad drevenou kuchynskou zárubňou ako kriedou nakreslený krížik s textom INRI. A tak keď starká priniesla pred štedrým dňom vianočné darčeky a medzi nimi otcove rádio značky Serenáda, neodolal som. V noci som potichu vstal, našiel som si šroubovák a do rána som ho rozobral na kikilióny hlúpych a viac nikam nepasujúcich drobných súčiastok.





***


Na prvého mája som detsky otvorene obdivoval honosné pestrofarebné alegorické vozy. V malom baníckom mestečku, kde bol ešte aj sneh sivočierny, znamenali napriek svojej prednostne agitačnej úlohe, nevídané spestrenie každodenného stereotypu. Jarmok som videl ako jednoliate divadelné predstavenie. Ulica, na ktorej sme bývali sa za tri dni zmenila na všetkými možnými vôňami rozvoniavajúce a zvukmi od výmyslu sveta hrajúce javisko. Keď som sa bez koruny prechádzal vo vzdúvajúcej sa farbistej ľudskej mase, cítil som sa ako jeden z hercov. Bol som vlastne sám, ale aj napriek tomu som vnímal, že som poctivou súčasťou toho veľkého, mimoriadneho spoločenstva.





***


Ani jedna z vecí, ktoré sme si spolu kúpili nie je celkom moja. Po čase sme k romantickým, spoločne prežitým dňom začali priraďovať knihy, drobnosti, darčeky, cédečka. Každá z vecí bola - naša. Teraz, keď som sám, obklopujú ma veci, ktoré podozrievam z podlej zrady. Nie sú celkom moje, ale ani úplne jeho.Včera som ho videl. Je ostrihaný! Jeho nádherné dlhé vlasy farby havranej černe sú nenávratne preč. Len dúfam, že si svoje tajomstvo neukrýval vo vlasoch.





Sŕkanie chudoby




*


Siedmy deň stvorenia
bolo súrne treba
Zhavranelý sneh
Rúči biely brat
Na počiatku stačila
aj tá sriedka chleba
Slepý kôň zatrúbil
Poďme sa odobrať



*


Podobné pohyby
Vnútorné práva
Po kúsku masíruj
pierkami páva
Som pre teba iba kamasútra
Mesiáš čo z tvojho 
hnevu sŕka



*


Ostrohy kohútie 
za ľudský groš
Žobronil o útek
S nohami na ruke
Gombíkmi chleba
Pandrava bledá
Za popol
nedá



*


Hámor medený
na vrchole sveta
Napnutá tetiva
Niet už práva veta
Na boľavé telo
šípkového čaju
Nebol som to ja
koho naháňajú?



*


Keď obor zadrieme
štekli ho halúzkou
Nech visí z jablone
Na mieste krvi
Za lásku bytostí
napokon zostarol
A kto sa prebudil
poplynie prvý





Ponorený medzi teba a teba




***


Ponorený medzi teba a teba, nadúvam sa ako hlucháň, keď toká.
Vychutnávam si každú tvoju pomlčku, každá pauza je novým nádychom.
Ešte ťa obkročím jazykom, lebo ten pomenúva svet.
Je tvoj a môj. Zmestí sa do záhybov tvojho ucha, keď vykročím
tým smerom. Je to aj voda, ktorej hladina nás prikrýva.
Pátram nosom, sŕkam ťa rukami, viažem si uzlík na každom
vodnom kruhu. Je ich veľa, lebo iba dnes tak veľa znesiem.
Naše leto je mäkké ako živica a drobí sa ako travertínová skala na druhom
brehu vody. Tam stojíš a spievaš pieseň. Slovám nerozumiem, ale vidím ťa
jasne ako nahý plávaš na hladine môjho jazyka





***


Navštevoval si jeho dom vždy s novým slovom a jeho pery ťa skúmali
tak dlho, že ich ešte cítim na svojich. Je pravda, že som stál v kúte
nahý a bez očí, na tie som rýchlo zabudol, lebo vidieť sa dá i rukami.
Jeho voda mnou pretiekla, cítim jej rytmus. Vznáša sa vo vákuu môjho srdca
ako dáždnik púpavy. Papierové telo, ktoré sa nám obom prisnilo,
má sladkastú príchuť žlče. Obhrýzame, každý z inej strany, jeho kosti.
Posväť sa včera a včera, a potom zostaň navždy ticho, ako i my
budeme hlasno mlčať o tvojej nevere. Láska je štedrá tma
zakliata v zmrznutom víne. Je šťuka, ktorá si tvrdohlavo razí cestu na breh.
Každá moja časť dookola mlčí o tvojej duši s okom nahého krkavca.
Nad hlavami sa nám vznáša ako plamienok, ako balónik z ryby.





***


Dnes sa tvoje telo popri mne plazí ako had a naše hádky majú
podobu tvojho ex milenca. Vidím sa plochý ako kurací hrudník môjho
vulgárneho otca s revolúciou v ústach. Slastný strach ma scvrkáva
do seba ako pivónia červených štipľavých mravcov. Môj úd práve
zamestnáva predstava, že ťa niekto iný obrába zozadu.
Je to len fatamorgána, hučí mi pred nosom oblok, ktorým
plieska prievan. Tiež priateľ. Teraz patrí celý iba tebe,
bubnuje mi v sluchách oneskorený dážď so snehom.
Hadi ho nemôžu vystáť. Všetci mi chcú zrazu pomáhať.
Vyvolať urazený mesiac, zaplombovať mŕtvy zub, prihnať sa
ako dnešná hádka a odísť ako ty. Ale ty už ležíš pripravený.





***


Je to v pohybe očí, ktoré sledujú výskajúce dieťa s ošúchanou loptou.
Alebo sa mýlim, a len ty poznáš skutočný dôvod. Nohy sa dajú do žiarlivého
cvalu, ale je to aj pomalým rytmom môjho skameneného lona.
Na jar sa všetko pýta kto má farbu a kde je príliv.
Odpoveď je ľahká ako výdych a priezračná ako je bočná čiara
ryby. Jasná kontúra tvojej vrchnej pery je to, v čom to je.
Plný a prázdny vesmír v jednom vysokom „C“. Je to ako nádych.
Pomalý a plynulý, priebežne sa napĺňajúci vak pľúc, okysličuje drobné,
voľným okom neviditeľné, podstatné. Alebo sa mýlim, že len ty
poznáš skutočný pohyb, ako každý deň i včera, zakliaty v tejto piesni?






. . .

Tereza Semotamová: Kámen úrazu

neděle 17. února 2019

Tereza Semotamová (* 1983) nedávno zaujala svým existenciálním románem Ve skříni, který vydalo nakladatelství Argo. Poezii se tato autorka věnuje spíše výjimečně, proto je Nedělní chvilce poezie.CZ ctí, že když se tak stane, může přinést její básně. Tereza Semotamová je absolventka Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na JAMU a germanistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, pedagožka, scenáristka, dramaturgyně, spisovatelka, překladatelka z němčiny a aktivistka českého PEN klubu pomáhající pronásledovaným autorům z různých totalitních zemí. S výsledky této její činnosti je možné se seznámit na webovém portálu Ravt a nebo i na zdejší stránce. Již dříve vydala román Počong (2016, napsaný společně s Jakubem Vítkem).


(Foto: David Konečný)













Ach ta česká krajina


ach ty české rozvaliny jak já je miluju
všechno je rozvalené neopravené rozjívené
lidé zahrady ministerstva celé celky
neopravitelné neučesané neobdělané
být rozvalinou je právo na život takový
jaký je

a jaký teda je?





Ulrich často přemýšlí o svém singlovství


Ulrich předchozí vztahy nevnímal tak vážně, nyní má problém
se svou situací vyrovnat, často přemýšlí o svém singlovství
Nikola se nezabydluje pořád nikde, ale předměty, k nimž má citovou
vazbu, si uchovává. Ačkoli je ve Skandinávii spokojená, sama neví,
zda tam nakonec zakotví. Domov je pro Noru reálný cíl, vždy jí nejvíce vadila náladovost
ostatních obyvatel prostoru. Pocit domova pro Marii vytváří televize, mají jich v
bytě dokonce několik. Libuje si v
zažitých stereotypních činnostech
a bojí se vzájemnosti, zároveň ji občas spontánně vyhledává





Antiskoba


toužím napsat povídku o
tom, že jsem se zamilovala do týpka
podržtašky z ruského stánku
na frankfurtském veletrhu
ale nevím nevím
co by mělo být pointou
jediné napětí by spočívalo v tom
že on je putinovec a já antiskoba
balíček slibuje běžnou nudu spojenou s turistikou





Nic se


v kavárně přestala fungovat wifina
všichni se po sobě náhle dívají
a neví jak verbalizovat to děsivé
tajemství
pak zase jede
uklidnění
a zděšení
za tu chvíli dysfunkčnosti virtuality se
v ní ani venku vůbec nic nestalo





Ahoj slunko


slunko ahoj
mám problém s těmi houbami
pro tebe
to nevadí, já tu řeším fašismus
můj student bude volit realisty
to je nějaká strana?
jo, to na ukrajině asi nemáte
ale máme
ty houby se teprve suší





Su v pavu


činách
zapisuješ co utkvělo
a hlavně to co neutkvělo
čekáš až ti ženáč odepíše deset písmen
odklikne je aby odehnal svůj nedělní hnus
ségra má tik
možná ze mě a já z ní
radím jí čínskou metodu
nalepit si na víčko papírek
ale zdráhá se této alternativní metody
a ve výsledku ještě dr martin čvančarovou
požádá o ruku
přitom brangelina is dead
spodní proud, reflektuj ho
láska je krásou duše
piloerekce je husí kůže
má problém s botama vypadá v nich jak sedlák
v televizi právě praví že za sto let se do důchodu bude chodit ve sto letech





Pompon


tento vlak právě zastavil z důvodu zásahu policie
nanonormy nanostránky nanoesence života nány
na můj byt spadl meteorit
všichni jsme jen pomponi
viselce visící jen pro visení samotné
prý nemám přestat zapisovat
a ve vlaku chlapi naproti jsou nad věcí
saju jejich klid a čumím na seroš
chvíle obývákového klidu
než zase vystoupím
i z novejch trámů prej jde udělat starý
hlavně koupit dobrý dřevo
kniha o Treblince prej nuda ale Tučková dobrý





Syrová Sýrie


nechala bys na sebe sáhnout Syřana?
no tak uvidíš
nic jinýho ti nezbývá než dívat se do dáli
každej se díváme do dáli
šedá hmota
rychletuhnoucí
koncový mozek
a tohle je jen začátek
T-Mobile mi píše: děkujeme, že jste s námi
aspoň někdo
a Cofidis mi nabízí partnerskou půjčku
svině zajebaný
luhuju luhuju





Mezi vílou a děvkou


nikdy si na rovinu neřekneme
že trpíš hybris
syndromem mocenské pýchy
a proto jsi muž leda tak v grantech
přesto vidím naše dítě
už jsem jich viděla
s tím a s tím
a teď je mi čtyřiatřicet a
autorky mezi vílou a děvkou mi říkaj
no co dyž tak ustojíš bejt sama
přitom je to blbost jak brno
a víme to





Marme


lidi žijou marmelády
vaří živijó se
tím ptám se josefa jsem
lůzr otazník a on
nevyvyšuj se zase
a já chci aby řekl že ne
pijeme gruzín
ský něco a jde nám to
do hlavy co je plná
marmelády





Deratizace představ


mí kamarádi maj štěnice
nesmím to nikde říkat
štěnice chápeš nikde to neříkej
šeptá mi ona na balkoně kulturní instituce
všude doma po tý deratizaci takovej brajgl
hele štěnice budou a my nebudem
ježiš neříkej to slovo vůbec
dyťs ho řekla sama už asi tisíckrát
dyby to prasklo ta ostuda v kanclu
prosím tě ti maj doma něco mnohem horšího
třeba jako co
třeba divno dusno peklo představ si





Svět už je jinej


je tu opravář klik
klidné srdce světliny je místo ticha
klika nejde spravit neslučitelná se současným světem
omlouvám se vám za ten bordel v kuchyni
omlouvám se, ale hřebík nemám
sama žena nemá hřebík
místo ticha, z něhož je teprve dáno něco takového
měla jsem dva hřebíky, ale nevím, kam se poděly
to máte kliku z třicátejch let svět už je jinej
něco takového jako možnost sounáležení bytí a myšlení
teď hovoří se závitem v klice: kamaráde,
ty mi tu překážíš, tebe já odvrtám
a myšlení, tj. přítomnění a postřehování
vypráví, že toho psa, co má,
našli kamarádi v prokopským údolí
někdo tam vyhodil 5 štěňat
a mně, eu expertce na granty, jde hlavou:
innovative distribution strategy





Máme střechu v piči lásko


mám na střeše horolezce
leze nahoru a dolů
ta střecha je odepsaná mladá pani
oukej říkám a míchám jíšku
ach princ
ip světa
nakonec sú diery všade
rekreační zařízení zove se Kafka
tak dobrý mladá pani detekoval jsem
ale upřímně
to takhle nejde flikovat donekonečna
moje řeč kývu
dělám i lety balonem
nejen pro invalidy
neměla byste zájem?
tady je vizitka Bečka
se jmenuju





Breč


břečka je od slova brečet
zlo je spolehlivé
dobro taky, ale jinak
kluk si fotí výhled z mé postele
nebe nad námi
polož to a foť mě rukama
říkám mu očima
ale on chce snídat
po mém kavkazském koberci
směřuje na záchod
a dělá tam zvuky
který musím poslouchat
máš kafe?
nemám, zvykej si





Sněním o kráse jsme to prošvihli


lidi potřebují někomu říct dobrou noc
říkáš mi chci rodinu a děti
denně na to myslím
pozorujem výpitky jak ve dvě ráno mastí karty o dvacetikoruny
a pijem jahodovej čaj s rumem
tak abychom sněním o kráse zas něco neprošvihli
vzácní přátelé
- říká někdo v tv a navrhuje Čunka na prezidenta
dobré ráno už ale lidé říct tolik nepotřebují
ráno se už zas bručí
a to je ten kámen úrazu





Jako kvér MG42


pes jménem Miriam
není k nalezení
je to pudl
jeden pudl se našel
ale to není Miriam
bejt happy že jsem spouštěčem
něčí mastur
ale ne, nemůžu říct nápodobně
sháním pro studentku knihu Láska
je rozebraná
tato báseň neobsahuje stopy korýšů
gugluju právo na lásku
vyhledávám pomlázku
jsem jako kvér MG42
v zimě mi vadí mráz a led
v létě prach
a po zbytek roku bahno





21. století


touha 21. století:
chybět robotovi
strach 21. století:
že se robot rozbije
a nepůjde restartovat
ani reklamovat
onan těžce zhřešil tím, že promrhal semeno,
místo toho, aby je přivedl k přirozenému určení
člověk může člověka násobit
ale není to jen tak
jak píše Tomáš Klus:
člověk roste láskou,
ale je to boj





Cesta


hlavně ženy u plotny právě řeší báseň o tom
že ženy jsou tu proto
aby byly maminkami
já holčičce v sobě vysvětluju
proč ještě není maminkou
z uší a očí a průzorů mi tryská
něco jako kariéra
se spolujezdci komunikuji pouze gesty
o tom jestli jede internet
studentům říkám že smysl má každá cesta
když po ní jde člověk poctivě
vlak má zpoždění
zírám na žlutý kotouč na nebi
nevím co chci
a teď zrovna mi to nevadí





Můj neviditelný pes


popírání hněv smlouvání deprese smíření
říkám svému psovi
promiň že jsi neviditelný
nemohu nemohu tě mít hmatatelně zatím
zatím zatím
promiň za tu monotematičnost milý psíku
jednou budem dál
nejvyprahlejší úsek bývá ten nejplodnější
nevěřím popírání hněv a tak dál
tričko s nápisem Born to be real
p.s. po čtení povídky o neviditelném psovi
dostavila se čtenářka nadšená
akorát vysvětlíte mi
co je to ten neviditelný pes
každej ho máme v hlavě slečno
lehni!





Život je smutný průvod na chůdách


kdo nemá komplexy, je buď psychopat nebo je mrtvý
když budete pozorovat vztahy kolem sebe
zjistíte, že snad ani o nic jiného než vzájemné
sycení rodinných komplexů nejde
život je smutný průvod na chůdách
lidi na netu rádi si pouští videa, kde lidé rozbalují dárky
peklo = hodiny a hodiny takových videí
život mi chutná jak tři dny deště
pršelo a bude pršet
lidé rádi používají slovo miláček
asi jako lepidlo
hladím neviditelnýho psa a lkám
popis knihy: vede neúnavný dialog s každodenností
popis diagnózy: syndrom berounské učitelky
hodnocení: it is unclear if this will be done or is planned to be done.
som neprisla na hodinu, lebo bolo vela aut na ulici, potom prisiel myval a prebehol cez cestu a bola

havarka a potom vsetci stali na prechode
básnířku v rádiu pálí pocit křehkosti a prázdnoty
luhuju se v tobě a nezabarvuju se chyba
Bůh je rozpálená pec plná lásky
čtu z knihy Neprožité příběhy a tím pádem zase nežiju
věčné čekání na pořad Možná přijde i kouzelník
ale usnula jsem
myslím, že si vlastně něčím dosáhla, čeho si chtěla
ve výsledku mě to vlastně bavilo
píše mi student
a v novinách píšou, že Němci s mercedesem mají větší
zájem o delší než půlhodinový sex
v porovnání s těmi, co jezdí
volkswagenem
Das Leben. Einfach sein

. . .

Nikola Mucha: Myslet píčou

neděle 10. února 2019

Jednou za čas napíše písničkářka a rockerka Nikola Mucha (* 1990) blok básní a my jsme rádi, že je to právě Nedělní chvilka poezie.CZ, které ho pak poskytne. Stalo se to už několikrát (můžete snadno vyhledat napsáním jména do úvodního volného políčka a kliknutím na "hledat") a stalo se tak i nyní, když slavíme pětileté výročí existence. Tvorba Nikoly Muchy bývá označována termíny punk-schlager či femipunk a zhruba v tomto stylu jsou i její básně.


(Foto: Johanka Ježová, dcera)























Kundout


Jsem trochu v kund-outu
Kozy lovim u kolen
vleže za zády
Život je zájezd,
ale sebrali mi doklady
Seš můj poklad, shatzi,
štangla v předsíni,
kam hrabou se všichni mistři jogíni
a zlatý legíni
O radu prosím svého www modrého koníka
co pořád dělat
s dětma podnikat
řešit prdíky
všechno poblinkat
na rok si předplatím
časopis Betynka
už nejsem ž-ž-ž-žena
ale maminka
za nehty hovna
teda hovinka

Chci být dobrá matka
ještě lepší manželka
většinou cítím se
jak u dálnice Shellka
Na fňuky a stesky
zbrusu nové hadérky
ve finále zase nandám
svoje mama-montérky
A na moje už dva roky poporodní depréze
Půl kila bůčku alá salát Caprese
Je to smutný,
kunda jako kulturáku aula,
tvoje sémě ve mně z prsou zrychlilo na kraula
Od té doby cítím se jak v atomovým krytě
Marně šátrám vysavačem po své vlastní identitě





The Dno


How deep is the dno
where I go,
kam mířím?
A jak hluboko,
a jak rychle
se blížím?
Po kolena do hoven
A po uši v sračkách
Život je uhřík,
já ho máčkám

How deep is the dno
a kde je peklo?
Co se posrat mělo
To se posralo
Nic mě nepředběhlo
a nic mi neuteklo
Asi mám dobrý boty

Give me your love
a dej mi svý lowe
Jak mě nebaví staré,
tak chcu nové.
Už mě nebaví nic
a furt chcu more
a furt chcu víc
A nemám nic

Jak hluboká je tvoje láska?
Co to kurva je za otázka?
How deep is your throat
to give me a blow job?
And what about your stomach?
To už nebude vončo..
Open your ass
A uvidíš krásu
Tak tohle je ráj,
už nechcu nic





Nejkratší love song


Buď je to velká láska,
nebo seš úplně blbá





Holky z Brna


Holky z Brna
myslí píčou
píšou klukům z Prahy
píčou
drahý
seš mi drahý
v Praze všechno je tak..
Holky z Prahy znají,
ale holky z Brna myslí
píčou
v Praze je to samá,
samý ty
a všecko drahý
všecko, co je
není zdravý
žlutý autobus
a dráhy
nepřijedu
čekám krámy
Piču slyším
když mi volá holka
z vlaku
když mi volá holka
z busu
píčou myslí holka z Brna
píčou myslí,
píčou volá
Z Prahy jede tágem holka
z Brna
stálo ji to čtyři litry
20x jet levnější je
vlakem, busem, je to stejný
V Brně
jezdí tágem kluci z Prahy
není všecko, tak jak v Praze
Metrem z Brna
nelze metrem domů
nelze holce z Brna
domů z Prahy
myslí píčou holka
z Brna
klukům z Prahy
píše píčou
no a že jí to furt baví





Aha


Jsem hrozná matka
jsem hrozná matka
jsem hrozná matka
a kdybych nebyla,
stejně to nikdo neocení





Jaroslav Seifert: Maminka


Valte chrápat, smradi,
nebo vám zmaluju prdel,
že si týden nesednete




Doháním resty


Doháním resty,
co jsem přes den nestihla
a tak ve 2 ráno cvičím ožralá jógu
a u toho studuju návod k nové pračce.





Gay kámoš


Přišel a voněl
víc než já
Smál se a vypadal
líp než já
Furt mluvil a u toho se
usmíval
A mně došlo,
že možná to zásadní,
co mi v mém dokonalém životě schází
je opravdový
gay kámoš





Když


Když ovuluju, tak se chovám jako piča
Když premenstruuju, tak se chovám jako piča
Když menstruuju, tak se chovám jako piča
A když zrovna nic, tak mi jakoby něco chybí





Dovolená v Chorvatsku


V bikinách špeky
i strie






Bipolární medvídek


Vypnout tu muziku
Co nepřestala jako ty
mi v hlavě hrát
Udávit se tichem
nebo spát
Nebo jíst a spát
A přibírat
A být tlustá a šťastná
Jak se tak říká...
Furt lepší než tahle muzika
Furt lepší než bezejmenný kecy
bezejmenných pseudopřátel,
který si už za hodinu nepamatujou,
jaký zbytečný znamení horoskopu seš
Radši něco upeču
a pak to sama sníh





Missing


I miss your lips
sucking my dick
I miss your hair
Holding them by sucking
Miss your eyes
Watching me
I miss your hibs
Swinging in the wind
I miss your words
Telling me you love me
Miss your questions
Asking if I do
I miss your ass
squeezing it like lemon
Miss your legs long
as the steps to me
I miss your love
Making me pleasure
Missing you cannot be meassured
Missing you cannot be seen
Only you know what I mean
Miss your voice
Shouting I´m the best
Miss your dirty body
In my nest
Missing all the things that happened
Miss the piece missing in my chest

. . .

Martin Reiner: Zasažen příbojem nostalgie

neděle 3. února 2019

V neděli 9. února 2014 vyšel na tomto webu první blok básní a jejich autorem byl Martin Reiner. Martin Reiner (* 1964) je také básníkem, se kterým toto pětileté výročí oslavíme. Zde na Nedělní chvilce poezie.CZ jeho doposud nepublikovanými básněmi, které jsou "ukázkou z (dlouho) připravované sbírky Magické číslo devět". A také na akcích pořádaných k tomuto výročí; Martin Reiner bude konkrétně vzácným hostem brněnského večera, který se uskuteční v sobotu 9. února 2019 od 19:00 v klubu Bajkazyl.


Pozvánku na brněnský večer najdete zde: https://www.facebook.com/events/585978311851428/, na pražský, který se koná den před tím v pátek v dejvické Klubovně zde: https://www.facebook.com/events/213789282903985/.

Více o Martinu Reinerovi zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Reiner


(Foto: Sylva Ficová)

















(Overtura)


Byl jsem předvolán, abych promluvil.
Ale kým, milý Franzi?
Komu se mám zodpovídat
za tuto báseň?

Rozhlížím se po temném schodišti:
komu za tuhle
a komu za příští?

Kopancem vmeten rovnou do manéže,
belhám se podél hrazení
jak „komická stará“.
Jen o potlesk a o smích
se nikdo nepostaral.

Chci pryč, ale silueta
v rámu dveří mi hrozí, že...
Nebojte, krčím se,
nebudou potíže;
vracím se na scénu.

Génius s upraveným tachometrem.
Skála, na které by svou víru
nemohl vystavět ani Spolek
chovatelů včel.
Královna Podržtaška,
co posluhuje malým pohanským bůžkům;
já bych jim s medem uletěl.

Vracím se na scénu
bez jasného plánu, přesto
odhodláním planu a velikým gestem
omlouvám se brunetám,
zrzkám a i plavým:

Stokrát jste z mé hlavy
okresního Dia
vzešly jak Athény v plné zbroji.
Mávaly mi z oken na orloji.
A já budu se vám klanět, k podvazkům čuchat
ve jménu Otce i Ducha,
jenom teď...

... teď si musím chystat
barvy, noty, básnické lakýrky
do prachu a sloty,
zatímco kočí mého zlatého kočáru
močí pod starou lípou
a hvězdy...
hvězdy sypou prášek
na inkoustový svět.

(Nelze nevidět,
jak upadl jsem, zatímco se strojím.)

Ještě si upravuji první z vět
jak kšíry před startem
a nanáším si poetickou růž.
Rovnám dech
a kloktám slanou vodu,
rychle vymýšlím své první básni codu...

Už.





(Holubi)


Kráčím zvolna,
slunce ještě nepálí
na této straně
knihy městských částí.

Běžím stínem
odstraněných soch,
hoch z fotky
z Chotkových sadů.

Tiše se kradu
podél pražského Hradu,
až dojdu tam,
kde ještě stojíš,
mariánský sloupe...

A kdyby nebylo to hloupé,
kamenné rty Madony
bych považoval
za vlastní.

Kamenné rty
i křídla vzdušných krys...

Kroužil bych kolem dne,
jenž jako zlatý klitoris
trčí z dlažby
věrné dějinám.

Jdete ještě s námi,
nebo proti nám?





(Hrabě 2.0, V Utopii)


Včera jsem prochodil noc,
abych se ujistil, že žiji...
a potom nad ránem jsem skončil v Utopii,
kde točí desítku Bráník
a kde sice starší, ale fešná
servírka stará se, aby zánik civilizace
přišel později, než Bůh
měl v plánu.

My se ovšem modlíme spíš
k utopencům, které musíš umět naložit,
aby se s nimi
dalo lépe žít, nebo aspoň čekat
než sečtou tvoje dny.
Nad teplou sekanou sekáme dobrotu,
to pro tu Marii Češkovou,
co se o nás stará
jak Madona o malého Ježíška.
Vždycky má pro nás
cos dobrého do bříška
i ostré slovo, po němž cítíme se
více muži.
Občas někdo něco dluží,
ale netrvá to dlouho.
Desátého, když je záloha,
řeší se resty i v Utopii.
Ti, co tu jedí a pijí,
vypadají sice jako parta Štětináčů,
ale ctí řád
a Marii maj’ rádi.

Pro ně neplatí „urvi, co můžeš“,
nic, co znáš z vyšších kruhů.
I když mají řadu dluhů,
nikomu nelížou řiť!
Klidně někdy přijď.
Utopie otvírá už v pět.
A přines pár vět jako diškréci.
My sice umíme být nad věcí,
ale dobré slovo
nikdo neodmítne.
Už to vidím, jak se Marie
chytá za hlavu,
zvedne oči od pípy a praví:
„Co ste to sem zase
přitáhli za filosofa?!“





(...)


Kolik nám tehdy bylo?
Slunce se rudě kabonilo,
mraky nakupily v dálce...
a my jako podťatí padli na kavalce
u rybníka Svět.

V hotelu ve tvaru lodi
jsme nevěděli, jak to chodí,
a když ráno modře pokropilo
naše těla,
tys byla dávno bdělá
a tvé tílko –
prsy propnuté jak síť –
nabízelo: chyť a ber si...

Vzpomínáš si,
jak jsme se milovali
u rybníka Svět?
A já se celou dobu plet’
a myslel si,
že jsi bohyně Diana.
Třikrát jsme měli se od rána;
pak plavání
v chladné svěží vodě.

Nad hlavami pluly nám
kominické lodě...
potom v jednom bodě vytáhl jsem špunt.
Vypustil celý Svět jak vanu,
nechal to téci,
rozlít se do luk a do polí.

Ty jsi byla Diana
já mohl být Kdokoli;
žili jsme pro jedenkrát
vyděleni z celku.

Vrátili se na hotel,
pustili si telku,
koukali spolu na Čtvrtníčka,
až nám ztěžkla víčka
a my spali,
složeni jeden přes druhého.

Oblohu zatáhli kormoráni,
alt parku hypnoticky vtékal
do otevřených oken,
a než se slunce
odrazilo od okenních skel,
aby nás zlatě pokropilo...

Kolik nám, lásko,
tehdy bylo?





(Erb skládek)


Dívčí vlasy ve větru;
jako by se všechno trochu třepotalo
a souviselo s navigací.
Plisované šaty
podél štíhlých boků;
od ní, k ní, od ní, k ní...
Den hádek

po noci černých těl,
kdy mocně voněl asfodél
u vchodu do podsvětí
a tři hlavy se mě ptaly,
zdali chci ji;
dívku lilii,
herbe skládek.





(Blake 2.0)


Rodil jsem básně jako mrtvé děti,
šel s nimi po schodech
od desíti k pěti...
a teprve v suterénu,
de facto hrobce
začal tleskat jako šílený!

Svíral jsem je koleny
a nepustil, dokud hloubkař na nebi –
znuděný ve svém šturmoviku –
nepočal metat hvězdy do oken
zrůdných vernisáží.

Sta bílých propletených paží,
zkrvavené prsty
na klepadlech Ráje.
Žádný Kupid na šalmaje!
Jen vítr skučí a duje
děrami ve vysklených dnech.

Nech si to vyprávět...
než se nadmutý plynem poetických vět
uložím do zinkové
rakve úsvitu.

Žádná sláva, žádná hesla!
Ani žádná báseň,
která by mě snesla.





(Erben 2.0, fragment)


Dospělo dítě a na gympl dáno...
plyšáci po něm zůstali.
A překáželi každičkého rána,
než sousedům je rozdali.

Ti ještě měli něco malých dítek...
a hodná žena pravila:
„Jen berte, nějak nám to oplatíte.“
A když se domů vrátila,

pohlédla muži dlouze do očí
a řekla mu, jak šťastná je,
že nemusí na stará kolena otročit
malým zpovykaným tyranům.

Jako by jejich vlastní děti –
bez ohledu na to, že rodila
už ve dvaceti pěti –
nedaly se bez odkladu do díla

a jako praví úderníci
zkrátily jim křídla, upravily rozpětí,
přičemž dlužno říci:
za přispění svých obětí!





(Nezval 2.0)


Tvé vlasy byly tenkrát plné kouře,
avšak já jsem tě měl víc než jindy rád:
slunce na tvých dlouhých nohou
vydalo se na západ.

Tvé vlasy se třpytily, jako by se vzňaly,
já však viděl to jen zdáli;
pil jsem bůhvíkde...
a jen mé srdce bylo s tebou,
když první bezy omámily vzduch.

Jako nový živočišný druh,
nepopsaný, nestabilní, temný,
kráčela jsi Prahou.
Živa jen démony, jež vylupuješ z krust,
aby je pak nejkrásnější z úst
vcucla jak ústřici.

Tam na té ulici,
na rozhraní dne a noci,
tvé vlasy loučily se navždy...
a já chtěl skočit skrz hořící kruh času
jako šelma.

Tmou zableskla má bělma,
bylo však po boji.

Ty šla jsi dál,
dál v modrém závoji.





(Praotče, pramáti, mí drazí primáti…, fragment)


Praotec sám a pramáti sama –
perfektní diorama! –
stoupají na horu
každý z jiné strany.
Za jejich zpocenými zády
vlní se lány přeslic.
Toť vpravdě božské leporelo,
v němž antilopy
klopí své antilopí zraky
před ptáky třímetrové výšky,
zatímco myšky
jsou ještě historicky na houbách.
Je vedro
a všude zvláštní pach;
kdo šavlozubci neuplách’,
teď rozkládá se
v savaně... Spáse
však neujde žádný z tvorů,
jež z kostí, masa, pórů
osobně stvořil Bůh Pliocén.
Držitel mnoha cen.
Vítěz závodu; mu patří
první příčka.
A když se rozšumí
první glaciální říčka,
všecko to vychcípá a pojde.
Jenže Nejvyšší Entita
si stejně poradí:
klidným krokem dojde
na sám okraj placky
a na dva pivní tácky sepíše
nový plán.
Pan Stvořitel.
Pan Hrubá Záplata
na prázdný pytel Kosmu.
Po šesti dnech dřiny,
jednom láža pláža,
se mu všechno vzorně
v nekonečnu sbíhá.
Je džihád rukou a srdce džihád:
pomoc potřebným
i cepování ducha
k výpočtům se hodí.
Ten, kdo čeká invazi
kominických lodí,
ví, o čem je řeč.

Chystá se nová tajná zteč!





(Smrt)


Louče hoří nad krajinou,
bílé kaly mlčky hynou
a dva širokoplecí
topiči spalovacích pecí
zalejou si sáček čaje,
aby se rozehřáli koncem dubna
v suterénu Ráje.

Bůh zavolal, zřízenec lidský
odvedl svou práci...
A pak vedle umyvadla
nechal ležet
kytici, jež zvadla,
ještě než mu padla.





(U Caipla, fragment)


Zasažen příbojem nostalgie
pročísnul si prsty vlas
a tam, kde to žije,
vstoupil jak chryzopras:
bledý, chladný a zářivý.
A právě v tu chvíli
se čas zakřivil...

Vstoupil zasažen
do domu plného mužů a žen;
svět tichých pivařů
rozesetých podél stěn
zdál se mu tak vzdálený a cizí
jak soubor barokních vizí.
Jako by prošel zdí...
a zpozdil se tím
o čtyřicet let.

Horizont, červený květ,
hořel vstříc noci, která přicházela,
a on povzdechl si,
tak takhle se to dělá:
nacpeš tělo vedle těla, zvýrazníš
stíny, siluety...
a potom provedeš
ten pitomý trik s léty.





(Jednoho dne, fragment)


Konaje potřebu,
civěl na starou kůži
stehen svých a holení
a cítil, že se pozdí;
téhož dne během holení
chvíli nehybně hleděl do zdi...
a když se jeho zrak
vrátil do zrcadla,
uviděl napuchlá a zvadlá,
sedě šrafovaná víčka
nemocného muže.

Rozhod’ se vyčkat
do večerního šera,
kdy se mnohé ztratí mezi stíny.
Věřil, že jiný obraz
nahlédnutý z větší dálky
něco změní;
ale byl to pořád obraz války,
kde vítězící strana
nebyla jeho směšná domobrana.

Druhý den na ranní hlídce
po prohlídce pórů, skvrn
a popraskaných žilek
(rudě fialových pod
papírovou kůží)
zúžil své myšlenky v resumé:
Nikoli smrti,
stáří se děsíme.





(Báseň)


Bělovlasý muž
má na ústech růž.

Někam jde, a cítí slast.
Je to pederast.

A kdybych byl Proust,
kámen z jeho úst
neodvalím...

V hrobu plném růží
umírají muži
jako já a on.

Á quoi bon?







. . .

The Best of Milan Ohnisko: V sedm zaspali jsme zvon

neděle 27. ledna 2019

Požádali jsme básníka Milana Ohniska (* 1965), ať sestaví výběr jednadvaceti básní z celé své tvorby, které by zařadil do něčeho, co by se dalo nazvat The Best of Milan Ohnisko. "Tady je máš: řazeny chronologicky. První dvě jsou na světě čtyřiatřicet (uf!) let, na dvou posledních inkoust dosud nezaschl... Vlastně jsem ti za tu důkladnou inventuru (trvala celý večer a ještě hodinu a půl přes půlnoc; vyposlechl jsem během ní soundtracky k Twin Peaks a Blue Velvet, pak Brahmse a zakončil Mahlerem) vděčný, neboť jsem byl vystaven pocitům a vzpomínkám, k nimž bych měl jinak jen těžko přístup — neříkám, že jenom příjemným, ale to holt patří k věci," doprovodil Milan svůj zaslaný výběr a dodal: "Jedné z přítomných básní jsem ušmikl poslední dvě strofy. Sluší jí to bez nich víc. Tehdy jsem to neviděl."


Více o Milanu Ohniskovi a jeho tvorbě se dozvíte zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Ohnisko.


Milan Ohnisko bude také vzácným hostem pražského večera k pětiletému výročí webu Nedělní chvilka poezie.CZ, který se uskuteční v pátek 8. února 2019 od 19:00 v dejvické Klubovně. Pozvánku na pražský večer najdete zde: https://www.facebook.com/events/213789282903985/ a na brněnský, který se koná v sobotu 9. února od 19:00 v tamním Bajkazylu, zde: https://www.facebook.com/events/585978311851428/.


(Foto: Veronika Králik)











Bytem v cizím městě


Úpornost ranních erekcí
slizota řečí u snídaně
průhlednost vody v ranní vaně

I tak to někdy klíčí

Éterem prší cizí ohryzky
pod šedým oknem
vybledlé chuchvalce jakýchsi zvuků

I tak to někdy roste

Za krkem
poslední polibky
a první sníh





A další hloupé verše


Někdo píše básně
a někdo smaží
a kdosi cosi peče
a někdo píše básně

Jenže tak to není

Spíš kdosi cosi píše
a někdo jazykem
a někdo má hovězí hlavu
a kdosi cosi píše

Jenže tak to taky není





Smutno


Na stole chlastu žbrynd
trocha poezie
na stole pár kapek
smutno mi je

Smutno mi je
ale neumyje
pár kapek
na stole

Jak mi je?
Tak, že kapek pár
stůl neumyje





Po schodišti

Ivanu Wernischovi


Po schodišti dvěma směry
po zábradlí jediným

Po souloži smutek
po smutku sen

Po snu den
a po schodišti dvěma směry





Docela!

Ivanu Divišovi


Trnitým obloukem
předlouhým časem
nekonečný světem

doputovati sic tamtéž
odkud vydáno se bylo
však jako kdos zúplna jiný

což ku podivu značí
jak kdosi docela žádný…

Opravdu:

sic žádný
avšak docela!





Veronika


Bloudil sem
bloudil tam
vědom si
že si nevědom

V Žabčicích
na výstavě vín
zamiloval se
do Veroniky
pak opilý bloudil vesnicí

Všichni odjeli
všichni ho opustili
žena i kamarádi
cizí ho zbyli

Miloval Veroniku
černé punčocháče
zářivý úsměv
modré oči
svítící duši

Toto není poezie
toto je život
on idiot
a ona Veronika





Masopust


Řezníkova dcera
krvácela zcela

Kol dcer zelináře
nevídaná záře

Kdo to všechno viděl?

Neteř opraváře
připálených housek

K poezii má to
věru už jen kousek





V Domě umění


Kol vrátnice
kde sedím
a tupě přes sklo hledím
jede sanitka

Jedouc houká
by život
zachránila jeden

Bude máj

Nedávno byl leden

Přemýšlím
zda skokem
nebo jedem





Strachoňovice


Odpůldne v lesejčku
hledali jsme houby
houkali na psa
hulili a kuli pikle

Co bylo dál?
Nekonečná hejna hvězd
a na dotyk Mléčná dráha

A najednou bylas nahá
a v domečku na kopečku
počali jsme ničit postel

V běsnivém vrcholu
křičelas jako snad nikdy
až jsem se zabál
že nás vyobcují z obce

V sedm zaspali jsme zvon





Shůry


Tajemný
stvořiv
klikyhák

se mi dnes
na pleš
vysral pták





Slaviboř

Jeníku Havlíkovi


Na zdi Breughel
vybledlý tak
že ke zření
namísto scény rurální
nabízí surreál

Prach a zápach
zkaženého masa
v půlnoční kuchyni
slabý svit žárovky
vrhá stín na slova
propiskou psaná

Na zdi Breugel
a obligátní Slunečnice
toho jenž v zoufalství
uřízl si boltec

Na zašlém ubrusu
z umělé hmoty
Úvod do buddhismu
sešit a stín
mé píšící ruky





Milenci na molu

Jaroslavu Seifertovi


Sedíme na molu
v tvé pochvě má ruka
třepetá křidélky
nožičkama cuká

Náhle nás vyruší
něčí hlas v předsíni
sedíme na molu
na molu ve skříni





Post coitum

Alainu Delonovi


Chtěl bych někdy po souloži
kouřit jen tak v posteli
jako tomu často bývá
ve francouzských filmech

Prostě bych chtěl jenom někdy
poté kouřit v posteli
a ne na chodbě u botníku
jako třeba právě teď





Lednový večer


Beztrestně
nalévat si
do sklenice
čaj

Jít spát
bez popravy





***


Včera jsem umřel
dneska už zase
sedím v práci

Vždycky jsem tušil
že to tak bude

že umřu
a hovno se stane





***


Jednou týdně chodíš
reklamovat dětství

zatímco někde
už léta hoří
stodola

šumí les
voní hloh
kvete louka

na šňůře
houpe se
kombiné

v domě je ticho

v kočárku na zahradě někdo pláče





Druhý břeh


Na druhém břehu
žádný břeh není

Na druhém břehu
po setmění





Pohádkový svět


Houká vlak
a poprchává
nad Smíchovem zapadá slunce
podívej, duha!
sebevrah klade
krk na kolejnici

Už brzy bude
o hlavu kratší

Jako v pohádce





Nikdo

 
Součástí nabídky
je štěrbinová hubice
láká tajnosnubný leták

Slečna od sousedů
má průhlednou sukni
muž nese z auta sadu nářadí
chlupaté misionářky nabízejí domorodcům
synekdochy o neposkvrněném početí
a konci světa

Voní stromy
a otec říká
z těch guláš nebude

V protějším okně hoří dvě slunce
slivovice v kostce cukru
a paní učitelka říká
hrášek je sladký

V orbitech planou opičí
oči
oči zlých murén
s šedivým drdolem

Nikdo tě nebude milovat
tak jako já
vyčítá hlava pod polštářem





Vánoce


Pláň bílá
nekonečná, mír…
Zavírám oči jako surrealista, avšak
s výhodou absence dohledu čistoty provedení

Než se rolety víček spojí
stačím ještě zahlédnout kosmonauta
jenž se na nás shora dívá

Ten dobrý hoch totiž definitivně zešílel
zatímco jeho teta z matčiny strany
leží opilá v Mariánském příkopu

O 395 394 km níž
krmí přepodivné ryby
zbytky svého těla





Klekání


Sněží, srdce tluče
o bronzový věnec
jako za dávných časů

Do vlasů si dáváš stuhu
a pod sukni mou dlaň
jako za dávných časů

Na dlažbě leží voskový žebrák
všechno je na chvíli
jako za dávných, dávných časů





. . .

Kamil Bouška: Být spolu šťastní na zhroucené zemi

neděle 20. ledna 2019

Kamil Bouška (* 1979) je členem básnické skupiny Fantasía, publikoval ve stejnojmenném skupinovém sborníku Fantasía (Dauphin, 2008). Samostatným debutem je sbírka Oheň po slavnosti (Fra, 2011), za kterou byl nominován na cenu Magnesia Litera v kategoriích poezie a objev roku. V roce 2015 vydal svou druhou knihu básní Hemisféry (Fra, 2015). V současné době vydává v nakladatelství Fra svou třetí básnickou sbírku Inventura (Fra, 2018). Básně a jiné texty publikoval v mnoha domácích i zahraničních periodikách a antologiích.


Blokem poezie Kamila Boušky Nedělní chvilka poezie.CZ začíná oslavu pětiletého trvání této webové stránky, kde se první příspěvek objevil v neděli 9. února 2014. Kamil Bouška bude totiž (s Milanem Ohniskem, Janou Orlovou a skupinami Schrödingerova kočka a Vítrholc) jedním z účinkujících na pražské oslavě tohoto výročí, která se uskuteční v pátek 8. února 2019 od 19:00 v dejvické Klubovně. Pozvánku na pražský večer najdete zde: https://www.facebook.com/events/213789282903985/ a na brněnský, který se koná v sobotu 9. února od 19:00 v tamním Bajkazylu, zde: https://www.facebook.com/events/585978311851428/.



















***


zpátky k tobě a všemu co nenastalo
zpátky před všechno co bude
začínat a vznikat s tebou
ničit všechno čím jsme byli
a být třeba i na dně
ze dne na den a z ruky do huby
mrznout v křoví když nejsou domy
zahřívat se navzájem vším co v nás vře
a živit se z trosek vybuchlého světa
krást jablka z příměstských sadů
vykrádat zahrádkářské kolonie
přespávat v hrobkách a spolu se probouzet
třeba i bolestivě a ve špinavých hadrech
dělit se o poslední drobky tvrdého rohlíku
být spolu šťastní na zhroucené zemi
i kdyby měla studit a zapomenout čas
zůstat i odejít kamkoli budeš chtít
sušit se navzájem když nám bude mokro
být střechou když budeme chtít střechu
být s tebou jako člověk zvíře i plankton
mluvit i mlčet stoupat
a odrážet se ode dna
nebo padat do propasti zpátky k tobě





***


zapomněl jsem jazyk
a kousal se do rtů a do hřbetu ruky
moje vlastní ostatky
šátraly po žvanci
pak po krátkém puknutí v břiše
vyšla ze zčernalé krve
moje dvojnice

přikryla všechny věci mléčnou pletí
a zpívala si pro sebe zpívala si tak dojemně
jako dítě při osamělé hře:

rozumím švitoření větru
rozumím povětří
znám řeč drozdů a létavců
ale neznám lidská slova

milovat jsem se učila od květin a trávy
nebe mě miluje jako muž
krásně a fialově po blescích a hřmění
jsou těla předků už jako dým

jsem dítětem země a hvězdného nebe
rozumím nárazům větru rozumím povětří
rozumím švitoření ptačích mláďat
ale neznám lidská slova

neumím ublížit živému tvoru
zpívala si pro sebe zpívala si
moje milá milovaná
holčinka jedinká





***


někde ten slib
přeci musí být

co když jsme ho zapomněli v autobusu
na těch koženkových sedačkách
pršelo dešťové kapky v poryvech ťukaly do skel
a my seděli vedle sebe s propletenými dlaněmi
a sledovali zelenošedé šmouhy za oknem

co když nám vypadnul v Běchovicích
na rohu nádražní budovy
nebo v podchodu k nástupišti
nebo u modrého zábradlí nad přesycenou
trávou a vydáveným plevelem

co když jsme ho zapomněli ve vlaku
na cestě zpátky když jsem ti položil
hlavu do klína a co když zůstal
v té ubytovně odkud jsme se vraceli
co když zůstal tam někde mezi
umakartovým jádrem a mastnou digestoří
tam někde v tom hnusném pokoji
který jsme si nepronajali





***


cítím to
na suchých dlaních
poznám to podle ekzému na zápěstí
brní mě kosti a svědí kůže
jako bych měl ze sebe vyskočit

cítím to na počasí
šedý filc napjal póry které nemá
nízká oblačnost v oblasti myšlení
dřevěný jazyk pouhá rezonance
vláčím se za sebou
jsem vyhaslý kráter
nejsem ve svém těle

ztratil jsem adresu občanku
i průkaz pojištěnce ztratil jsem
spánek i sny a bdít není nad kým
odcházíš cítím to





***


mami stál jsem v kuchyni
a díval se na tebe

ležela jsi na kanapi pod oknem
otočená zády ke mně
schoulená čelem ke stěně
stál jsem kousek od tebe mami

volal jsem tě volal jsem na tebe
a tys ležela nehybně a beze slova
mami jak to že mě neslyšíš
nechápu proč mi neodpovídáš

vidím jak ležíš
a ani neotočíš hlavu když tě volám

a najednou cítím něco divnýho
mami co to je
něco mě natahuje něco mě vsakuje
něco mě vcucává něco mě vysává

odtud pryč nemůžu se hýbat
mám strašný strach mami
něco mě napíná k prasknutí
mami

něco mě trhá a svírá mi hlavu
mami křičím na tebe
a ty se ani nehneš
jak to že mě neslyšíš

něco strašně kroutí můj hlas
něco ho ždíme prohýbá
překrucuje trhá

mami mami jak to
jak to že jsi tak pryč když jsem tady
jak to že jsi tady když jsem tak pryč





***


jmenuju se Vláďa
rozstříhal jsem mámě oblečení a boty
ustřihnul jsem jí rukávy na bundách
rozstříhal jsem její sukně
nechci aby odcházela nechci
aby mě nechávala samotnýho
mně se pak strašně stýská

já jsem Tomášek
rád si hraju se zvířátky
hraju si s nima různě
třeba nožíkem nebo nůžkama
a taky si s nima hraju sirkama
nebo zapalovačem – ten jsem ukrad z obýváku
vždycky se bojím když táta přijde domů

jmenuju se Evička
maminka s tatínkem se o mě perou
bojím se že mě roztrhnou
že mi utrhnou ruce a nohy
bojím se že mi roztrhnou pipinku
že mě roztrhají na kusy





***


ruku na kámen láska už k ničemu
není proč se kvůli tomu hroutit
raději si dobře uděláme zle
bude to fajnová prácička jemná mechanika

pro fajnšmekry takhle zaživa
stáhnout život z kůže a masa
co zbyde pohřbíme jako hlodavce
na dětském pískovišti ruku na kámen –

i ten jednou splaskne je mi to líto
láska už není k ničemu když si vyměňujeme
svoje zla nezbývá než včas
oslepit děti zalít jejich uši voskem

a zahrabat do prázdna
co zbyde smířit s prázdnem





*** 


dostali jsme hlášení
že se na nádraží mezi lidmi
pohybuje velký kus krvavého masa
a působí paniku

vyjeli jsme na místo
a zjistili že krvavé maso se pohybuje
v nádražní hale a bezcílně
prochází mezi nástupišti
a tabulí s příjezdy a odjezdy vlaků

krvavé maso o velikosti asi
sto sedmdesát pět až sto osmdesát centimetrů
za sebou zanechávalo krvavé stopy
a lidé před ním prchali
směrem k východům z nádražní haly

krvavé maso nereagovalo
na výzvu k prokázání totožnosti
a mávalo kolem sebe fíkovým listem
čímž ohrožovalo bezpečnost
naší hlídky i kolemjdoucích

proto bylo krvavé maso zadrženo
za použití chvatů a hmatů
odzbrojeno a odvezeno na služebnu

ani při předběžném výslechu se
nepodařilo zjistit jeho totožnost
a jeho výpověď nevedla k objasnění
příčin výskytu na určeném místě

proto bylo krvavému masu sděleno
obvinění z páchání trestného činu
šíření falešné poplašné zprávy
a byla na něj uvalena vazba





***


byt dva plus jedna
vstupní dveře bez známek násilí
na chodbě za dveřmi
patrné stopy tlakové níže
podlaha doutná
zatím nelze určit přesnou příčinu
štiplavý kouř
i při snížené viditelnosti lze spatřit
krvavé skvrny na stěnách a vnější straně
dveří do koupelny
stopy po zápasu
stržená konzole se závěsem
rozbité zrcadlo
škrábance a vrypy na zdech
ulomená klika
v koupelně pak četnější výskyt krvavých stop
rozbité umyvadlo
kosmetické přípravky rozsypané po podlaze
vítr zde dosahoval rychlosti asi
pět až devět metrů za sekundu
v kuchyni proměnlivé počasí
nízkou oblačnost tady v rychlých sledech
střídala zatažená obloha a silné sněžení
svědčí o tom prázdná kuchyňská linka
netknuté nádobí
celkově ve srovnání se stavem chodby v bytě
až abnormální čistota
naopak v ložnici sousedící
vestavěnou stěnou s kuchyní
stopy po silném větru
asi sto dvacet kilometrů za hodinu
zpřeházené a roztrhané povlečení
a spodní prádlo
rozházené matrace
v oblasti mezi dveřmi do ložnice a postelí
silné bouřky spálená prostěradla
ohořelá postel
v obývacím pokoji bez jakéhokoli počasí
nález ženského těla
žena asi dvacet pět až třicet let
spálené vnitřní orgány
ústní dutina vyplněná kamením
patrné stopy po koitu
leží na velké hromadě nadrobno roztrhaného
potištěného papíru
s tímto faktem zřejmě souvisí naprosto prázdné
regály na knihy
podél stěn obývacího pokoje
jinak žádné známky zápasu
ačkoli oběť zjevně zemřela cizím zaviněním
ze silně poškozené tváře oběti
soudíme že mezi pachatelem a ženou
byl osobní vztah
soudíme také že kameny v ústní dutině oběti
a spálené vnitřní orgány
mají nějakou souvislost s textem
vytištěným na roztrhaných papírech
na kterých leží tělo ženy
zatím čekáme na expertízu tohoto textu





***


byt tři plus jedna
vstupní dveře bez známek násilí
na chodbě za dveřmi patrný
mechanický kmitavý pohyb všech frekvencí
zvukové entity chaoticky
prorůstají podlahou a škubavě
stoupají ke stropu
šumy hluky ticha tóny i non-tóny
prorážejí zdivo
i při nadměrné hlukové zátěži lze slyšet
enharmonické koma z vany v koupelně
na prahu mezi vstupem do koupelny a chodbou
sedřený smalt opadaná omítka
střepy v chuchvalcích roztrhaného
zjevně špinavého prádla
v kuchyni neidentifikovatelná
akustická energie
dvě roztříštěné židle
povalený stůl v celku synkopy
v oblasti přechodu z chodby do ložnice
pomalý pohyb
a v ložnici samotné pak množství
tonálních pásem
roztrhané deky a polštáře
nadrobno rozcupovaný molitan
jakési vibrato nad nesouměrně
rozřezaným kobercem
a zohýbanými ocelovými pružinami
z rozdrcené postele
několik opakujících se refrénů vzlíná
ze záhybu zažloutlého ohořelého prostěradla
v obývacím pokoji bez porušeného interiéru
generální bas a zároveň zvláštní lyrický modus
zřejmě jako určitá předehra k vstupu
do dalšího pokoje který sloužil asi jako pracovna
v centru pracovny nález mužského těla
síla zvuku na hranici dvaceti kilohertzů
muž asi třicet pět až čtyřicet let
leží na zádech nahý s pažemi podél těla
hrudní koš otevřen až k podbřišku
soudní lékař konstatuje že z těla byly vyňaty
veškeré vnitřní orgány
břišní dutina muže je vyplněna
nespecifikovaným množstvím papíru
potištěného básněmi
oběť zemřela cizím zaviněním
ale nejeví známky zápasu
místo nálezu je pravděpodobně
totožné s místem činu
na místě činu však nebyly zjištěny
žádné stopy krve oběti
soudíme že hladina zvuku v bytě
a absence vnitřních orgánů muže
nějak souvisí s textem vytištěným na papírech
kterými je vyplněna břišní dutina oběti
přesná příčina úmrtí bude určena
po expertíze tohoto textu





. . .