Básnířky a básníci o volbách 2017: Má vlast je bledá, plastová

neděle 22. října 2017

Oslovili jsme několik básnířek a básníků z Česka i "bratrského" Slovenska, aby se vyjádřili k právě skončeným volbám do Poslanecké sněmovny ČR 2017. Oslovili jsme je ve čtvrtek a v pátek, uzávěrku měli v neděli v poledne. Většina prožila volby v Česku, ale byli i tací, co nás vyslyšeli na Slovensku či v Německu, kde žijí, nebo třeba v Polsku, kde jsou na Erasmu... Někteří poslali svůj příspěvek, ještě než se volit začalo, jiní, až bylo sečteno. Někteří poslali básně, někdo prozaický text, názor, byly i "zásilky" obsahující oboje v jednom. Takže tento příspěvek Nedělní chvilky poezie.CZ prosím berte, jako něco mezi aktuálním blokem od básnířek a básníků a básnickou anketou s poezií.















Aleš Kauer

***


Sídlištní hospůdka s venkovním posezením. Aktuální politická debata na plazmové obrazovce. Děti s barevnými replikami samopalů, ukryté mezi stoly. Přede mě usedá znavená postarší dvojice sunoucí se z vedlejšího bloku, jde najisto, po léty vyšlapaných kostkách. Zažloutlý límeček ženy s divoce rudou rtěnkou kontrastuje s šedivou hřívou nemluvného muže. Objednávají si třešňový dort.

Mužnému neandrtálci naproti očividně vadí moje fialové brčko v pivu. Frustrovaný chlápek usedá k sáčku s koblihou a přikyvuje: "Kdyby pořádně makali, tak by sa aj i v té kultúře dalo ušetřit!" Člověk v cyklistickém dress codu hltá komentáře kryptofašisty nového úsvitu. Číšnice rozdává lístečky na mítink všech z hloubi duše přesvědčených Čechů...
Žena přede mnou dojedla třešňový dort, objednala si červené víno, a než si rtěnkou objela kloaku, stihla si říhnout a všechen rudý pach z jejích úst zavanul mým směrem...

Usrknu zbytek piva, v rychlém střihu a bez zaváhání beru dítěti jedovatě barevnou zbraň z rukou, namířím a vypálím plnou dávku do prostoru sídlištní hospůdky s venkovním posezením.

PS: Vracím se domů se sluchátky na uších, s Českým rozhlasem 3 Vltavou a s naprosto čistým svědomím. Citlivý člověk Čtvrtníček mluví o invazi černých arabáčů s žilnatými péry...





Martin Stöhr

glory hole


vyjížďka jako vždy super
řeka podzim rybáři a listí

za oknem cukrárny
hipstrině nad mobilem
ksicht jak noha v palečnici

sleze z kola a taky to zapne
když přijde k sobě zjistí
že je před ním papundekl
nabízíme pohřební kytice

takovéto porno…
nemůže si vzpomenout
jak se jmenuje takové
to porno s přepážkou

jak se to strká do díry
za kterou už se těší
kurvy s břitvou

(Bílovice nad Svitavou, 21. 10. 2017)





Martin Stöhr

***


mladý jsem vešel do svobody
            a dnes mám pocit
            hřbitova
před okny smutných duší
        má vlast je bledá
        plastová
bez konce vrků plků a mlků
        šoulání nicoty
        www svět
jsem básnil a dobásnil
        jsem v síti
        jsem dead





Tereza Semotamová

nekonečné řešení české otázky


můj program je volit ticho a klid
ale nedá mi to
musím splnit svoji obč povinnost
klopýtám
můj klid je totiž odjakživa neklid
zahajuji interní referendum
žít tak či onak?
klub myslivců neblábolit neuhnout
(kam?)
japonský krajanský klub fanoušci tv pytle
(chce to prý tzv změnu)
popírání hněv smlouvání deprese smíření
… smích
čas od času kdekdo z nás potřebuje pomoci
říkal Luban v telce
ale je to on?
skála má a hrad můj i vysvoboditel můj?
poběžte čeká mě u křížku guru Mára
Vojta chce zvýšit akceschopnost
přitom klipsny už se dnes nenosí
můj hlas prý rozhodne
klopýtám a mlhy houstnou
jsem ve službách svého normálního života?
hladina serotoninu klesá
jak se spokojit a neznepokojit
všem v mém kmeni jde prý o dobrou věc
a všichni chceme normálně žít
přitom v sobotu půlka bude silácky chtít emigrovat
klopýtám za plentu
nezvolíte-li ne-klidnou sílu
stydět a hanbit se budete navěky
hlásá interní referendum
volím
ticho a klid a můj normální neklid





Tomáš Čada

Stojí za to přečíst a přemýšlet


Blahopřeji za odvahu!
Paní Ivana prohlédla
Z neandrtálské jeskyně
do Evropy nevstoupí

Národ, vlast a rodina
Konec spekulací
nešlo neretweetnout!
Proč? Je svůj a náš

To s tím alkoholem
honí „pejsci“ jako jelena
ale jelen má paroží
Paní Ivana prohlédla

(výběr z říjnových tweetů Jiřího Ovčáčka jakostní s přívlastkem)





Marie Feryna

Místo analýzy akci

(zápis z 21. října 2017)

Vyhoření. Chci se opít, aspoň na chvíli zapomenout, jak Zelení dopadli. Bolí mě, co se děje a nejspíš bude dít Matějovi – ve straně i mimo ni. Soudružky a soudruzi jdou k volebnímu štábu SPD se světlicemi, skandují, nesou hesla. V duchu si říkám, že přesně to si Okamura zaslouží. Zaslouží si důkaz, že těch jeho deset procent není zas tolik, aby se mohl cítit komfortně. Že paktování se s rasisty, xenofoby a light nácky mu zkrátka neprojde. Ale i to je „jen další akce v ulicích“. Omezení politického jednání na přímé akce, blokády a demonstrace nezaručuje, že příští vláda bude vypadat jinak, líp. Ale pozitivní politická kampaň selhává – voliči a voličky věnují pozornost raději lžím, konspiračním teoriím a prázdným frázím o ztrátě tradičních hodnot. Demaskování Babiše skrze Selský rozum nepomohlo, konfrontace v televizní debatě vyšuměla do ztracena. Ze všech možných koalic ani jedna nebude „menším zlem“. ČSSD má Chovance. Piráti nesmysl jménem přímá demokracie. STAN je améba. ODS vévodí Václav Klaus ml., TOP 09 zaslouženě padá, SPD není demokratická strana a ANO nepotřebuje komentář.  Postávám před divadlem Komedie, piji pivo a smutně pozoruji povolební večírek Zelených. Nejsem sama, do které piva tečou jedno za druhým. Přesto se najednou přistihnu, že říkám: „Petro, asi chci vstoupit k vám do základní organizace.“ Dostávám pusu na krk, pod ucho: „Vstup k nám!“ Někdy, když je člověk na dně sil, a přestává vidět smysl v tom, co dělá, se situace najednou obrátí. Vidí, že je tak špatně, že jednak není co ztratit, jednak že když už se něco nezačne dít teď, tak už asi nikdy. Místo analýzy je potřeba motivace k akci. K politice – k politice v ulicích, politice v kancelářích, politice v práci a politice od počítače. K politice přímých akcí a politice vyjednávání, ke kultivování okolí, k ostré kritice křivd a spravedlností. V tuto chvíli, na dně, je moje mysl asi nejzelenější za poslední dobu. Bude to zlé a bude to dost možná i bolet. Bude to vysilující a bez konce. Nebudu sama – budu v tom  nejkomplexnějším hnutí, které jsem kdy poznala. V hnutí environmentálním, sociálním, aktivistickém i politickém. V zeleném.





Bernardeta Babáková

***


No tak já nevím-
co naposledy jsme tak prožívali?
Promoci? Pohřební triznu?
Petrovi narozeniny?

jak się czujesz?
Trochu provinile.

Měla jsem asi jiný starosti;
jako prohlížet svý kotníky
v odrazu výkladní skříně.
Nechtělo se mi jezdit
do Varšavy.

/Stejně je vybombardovaná/

Do zelena rozpálený aktivista
vece,
„radši bych se miloval, než seděl u komise.“

„Nezapomeň, že kde teď žiješ
je to stokrát horší.“
Zrzavá Vroclavanka žádá o anexi.

Zmohli jsme se akorát
půl roku před kampaní
dadaisticky dozdobit nějaký plakáty;
dekupáž
asambláž
z příslibů sociální jistoty.

Ach,
jak jsem nezodpovědná.
Takový to - občanský - cosi
všude klíčí.
Když zavřu oči vidím
stádo oveček
před Haličí.






Dalibor Maňas

Volby jedna báseň


Tahle země není pro starý
A tyrana si zaslouží
Volby nevolby
V dobré víře
kočírujeme
vlastní běsy

Volby nevolby
lžeme sobě o sobě
Vždycky přece zvolíme
dobro především pro sebe
Týráme-li sami sebe
Ani tyran už nám neublíží

Volby nevolby
- volit jen lásku
byť by byla nevlastní

Volby nevolby
národní cirkus
a kamarádi na facebooku
každý u své fotky
logo jiné strany

Volby jedná báseň
všichni mají dopředu strach z toho,
co sami způsobí





Dalibor Maňas

***


"If voting changed anything,
they'd make it illegal"
(Emma Goldman, americká anarchistka a mírová aktivistka litevského původu, 1869 – 1940)

Pojedu do Sudet
je babí léto
k volebním urnám

Jedu za naftu
ve vzduchu jsou cítit volby

Vesnice kopce
místa odkud
Zmizeli Němci

Koho by si asi
Tam u hranic
zvolili oni?





Jan Spěváček

***


Už dlouho mě trápí pocit, že jen velmi málo Čechů reflektuje vnitřně i navenek - a to jakkoli - princip a akceptaci kolektivní viny. Něco, co explicitně vyjádřil v jedné ze svých nejhezčích básní Jan Skácel /ano, v té s moudivláčkem/. A jelikož cítím kolektivní vinu, nemohu nevidět bídu a pozlátko dnešní doby, nemohu nemyslet na vyhnání sudetských Němců, na nucenou asimilaci a i z toho plynoucí dnešní problémy Romů a dejme tomu na to, kolik migrantů z naší země kdy přijaly jiné země; a pomlčím o globálních problémech. A proto se mi příčí malost lidí, kteří volí malost těch, jež považují za velké. A jedno je mi jasné - naše ateistická desetimilionová vyšlechtěná téměř umělá bublinka v sedmimiliardovém světě, v němž tu a tam někdo věří v něco jiného než v sebe a peníze, je pomíjivá jako ostatně téměř vše.





Jan Spěváček

***


Míjet volební plakát.
Žít skrz naskrz demokracií.
A jen občas nechat vyplakat
srdce všech našich Grácií.




Šimon Leitgeb

Tahle země neni pro mladý


Jsem pyšnej na svou zemi - z titulu prezident se už dávno stala nadávka, protože tam sedí opilej kretén s ovcí pod nohama a ve sněmovně vede "největší českej  patriot" Pitomio a agent Bureš.
Pořád nechápu, kdo zvolil Pitomia, kterej ani neví, co má v předvolebním programu a bejvalýho slovenskýho estébáka, kterej je trestně stíhanej a jeho názory se mění podle počasí na Nově.
Mám dost přátel z mé i starší generace a nenajdu mezi nima ani jednoho, kdo by podporoval výše jmenované. Najednou se cítím opravdu sám.





Vilém Soroka

Bolba


Az pujdu
Kolem Hitlerova bunkru
Bude zbyvat uz jen kousek
K ambasade

Stale nebudu
Vedet
Jestli jdu
Volit
Anebo
Bolit

(Berlín, 20. - 21. 10 2017)




Pavel Zajíc

Ing. Bohuslav Chalupa

(cyklus-poéma, 8 částí)

I.
Dobrý den,
Dovoluji si Vás tímto požádat
o Váš preferenční hlas
respektive Vás chci požádat o to,
abyste mi umožnili
dále pokračovat v nedodělané práci v oblasti obrany země
a bezpečnosti občanů,
té fyzické i té kybernetické,
abyste mi umožnili pokračovat v úsilí bránit pronikání vlivu
Politického Islámu do Evropy a především do
České republiky.

II.
Nabízím Vám své zkušenosti,
znalosti, vědomosti
a odpovídající pracovní nasazení
k důslednému a kompetentnímu řešení této, výše uvedené,
rozsáhlé problematiky.
Jsem k tomu ve svých 57 letech
celkem
dobře
vybaven
ať už svým úplným vojenským vzděláním,
svými profesními
a životními zkušenostmi.

III.
Zkušenostmi z toho,
čemu jsem se v Hnutí ANO2011 a v Poslanecké sněmovně,
přesněji řečeno v orgánech sněmovny,
zahrnujících v podstatě úplné spektrum
vše,
co se týká naší
obrany a bezpečnosti:
místopředseda Výboru pro obranu PSP ČR,
předseda Stálé komise PSP ČR pro kontrolu činnosti Vojenského zpravodajství,
člen Stálé komise pro kontrolu činnosti GIBS,
člen Výboru pro bezpečnost PSP ČR,
předseda Podvýboru pro akvizice MO,
obchod s voj. materiálem a Inovace AČR,
člen podvýboru pro Vězeňství a pro IZS, člen podvýboru pro ICT a
e-Government, člen podvýboru pro migraci a azylovou politiku….

IV.
Mimo práci ve sněmovně
jsem založil neziskovou organizaci,
ústav „Národní institut pro obranu a bezpečnost“ https://www.institutobrany.cz/,
jsem spoluzakladatelem
a aktivním členem
protiislámské Platformy pro zachování evropské kultury /www.platforma-parlament.cz/,
jsem jedním ze signatářů a aktivním členem
„iniciativy 202020“ http://202020.cz/iniciativa/
a nedávno jsem  parlamentní demokracie,
obhajoval
hodnoty euro-americké civilizace
a našeho pevného přátelství
se státem
Izrael.

V.
Velmi významně jsem podílel
na obhajobě a prosazení
práv českých držitelů
legálních zbraní proti nesmyslné,
takzvané „odzbrojovací“ směrnici EU,
dlouhodobě prosazoval oficiální odsouzení
genocidy Arménů osmanskými Turky,
velmi tvrdě jsem se vymezil proti islamizaci
a také jsem požádal
o členství
ve Svazu
praporčíků
a důstojníků AČR.

VI.
Po celou dobu
jsem důsledně
prosazoval principy
přijímání migrantů
a celkovému přístupu EU
(zejména SRN) k migrační krizi.
Jsem významným zastáncem
nutnosti provedení reformy
EU a
NATO
a posilování suverenity ČR
na základě principu rovnosti
ve vzájemných vztazích, ať už
s ostatními členskými státy EU,
s USA či Kanadou, stejně jako
s Čínou, Ukrajinou či Ruskou federací.

VII.
Od roku 2011 se aktivně věnuji
problematice zvýšení kapacit
kybernetické bezpečnosti a kybernetické obrany.
Své postoje vyjadřuji zcela otevřeně
a přímo, ať už na sociálních sítích,
v tištěných mediích,
v rozhlase
či v televizi.

VIII.
Úspěšně jsem prošel
vnitrostranickými funkcemi v
Hnutí ANO2011
(byl jsem předsedou Místní organizace Brno-Komín,
místopředsedou Oblastní organizace Brno-Město,
Krajským předsedou Hnutí ANO2011 v Jihomoravském kraji),
jako krajský předseda
jsem úspěšně odřídil
4 celostátní volby
– volby do Parlamentu ČR,
volby do Evropského parlamentu,
komunální volby
a krajské volby.
Své práci ve sněmovně
se věnuji
na 100%,
„nekumuluji“ ani své soukromé,
ani profesní aktivity,
politické funkce
či funkce v různých správních
či dozorčích radách
- v souladu s vnitrostranickými usneseními a svým poslaneckým slibem.
Děkuji Vám za přízeň a důvěru.

S pozdravem
Ing. Bohuslav Chalupa 
Poslanec Parlamentu ČR
Místopředseda výboru pro obranu
Předseda stále komise pro kontrolu VZ





Pavel Zajíc

charta


dle frankfurtské úmluvy upozorňujeme v pravidelném
hlášení na výskyt slov, které podléhají významnějšímu dozoru.

V dobovém internetovém komentáři jste uvedl: myslel jsem
si o tobě, že nácky nesnášíš… (source: fb, page: Tomio Okamura mi dal ban, 19.10.2017)
V souvislosti s tímto výrokem Vás vyzýváme k plnému zdůvodnění
vašich tehdejších ideologických postojů, míry občanského zapojení do
ovlivňování veřejného prostoru ohraničeného jak prostorem Vašich nejbližších
tak i širším okruhem (zpravidla vymezených jako přátel přátel, veřejný, přátel přátel přátel)
dle úmluvy upozorňujeme, že výrok bude kategorizován jako podpora
hnutí propagující automatizaci a technokracii.

vysvětlení podejte veřejně prostřednictvím vaší autorizované stránky

s pozdravem
history.securityservice





Tomáš Blažek

příležitostná báseň


do našeho malého města
vtrhly tvé velké ideje
andreji okamuro
cesto pravdo živote
a taky já si vybral stranu
ale nemohu ji volit
protože jsem viděl
byt jejího lídra

studené dlaně
nechrání tě
nejen ty
vidíš rudě
na čem maká tvá fízlovská duše??
můj vůdče
tvá urna zde jest
a volá tebe
na zdraví

zatnout tam sekyru
nechat je vytéct
nestarat se o volby
to bych si přál
nenávidím jihlavskou městskou policii
tak je to prosté!
toho mě zbavte, blbci!
však ne

ne volby nejsou zlé
to jen vítěz je vždycky zlý
kdo další
dnes přizná že je gay?
tyto volby odhalují všechno

já nepřiznám nic
do své básně dobro ukryju
jsem však zaměstnanec agrofertu
satanův souputník
to musím kamarádům vysvětlovat
a na ně jediné spoléhám
není tak snadné zabít
všechny ty fešáky se studenýma rukama
v zemi milované
nemohl bych tě ale
milovat
až po volbách
republiko?

(Psáno před volbami 20. října 2017)





Tereza Strnadová

***


Když z pravdy
je už jen bezvýznamné slovo,
je čas se bát.
Sama láska nestačí.
Ano, lež zvítězila.
Nohy má dlouhé jako čáp.
Za ní se v závěsu plíží
nenávist a zloba.
Čeká nás každopádně
nová doba.





Krista Kašpar

***


V predvolebním kotli
Nejen na facbuku
Je nejlepsi natřít si lýtka koňskou mastí

Pak teprve dostane život rozměr

Komu se věnovat?





Zdeňka Pospíšilová

***


I.
Stojím klidně stranou, vyhýbám se třeskutým politickým vášním, vyhovuje mi, že nemáme doma televizi. Nicméně letošní volby a atmosféru jsem nemohla nezaznamenat.
Asi  měsíc před volbami začal chodit do schránek plevel předvolebních letáčků. Jedno odpoledne mě jejich výběr, třízení a odhození do krabice na letáky pozdrželo. Děti mezitím přichvátaly k výtahu, kde se setkaly s jednou sousedkou. Volala, jestli jedeme. Utrousila jsem vysvětlení mého zdržení, neúmyslně jsem zažehla jiskru. Výtah se rozjel, nebylo úniku. Sousedka bodře oznámila: „Já mám jasno, budu volit jedině Okamuru.“

II.
Několikrát týdně jsem procházela přes brněnské Náměstí Svobody. V jednom z deštivých rán jsem spatřila bezdomovce, který se se svými igelitkami ukrýval v přístřešku jednoho agitačního stánku. Jiný den oknem z tramvaje se mi naskytl pohled na úklidovou četu likvidující čmárance na stěně babišovského ostrůvku. Žlutý tým nafoukl skákací hrad, nezřídka se před ním vyzouvaly romské děti. Pro všechny děti byly lákadlem balónky rozličných barev. Neubránila jsem své děti, balónku od muže na jednokolce neodolaly. Naštěstí se jednalo o mně přijatelnou barvu. V práci jsem zaslechla úryvky rozhovoru Veselovského s Cibulkou. A okamurovská agitace mě ještě jednou dostihla u Hlavního nádraží, kde zbudovala svůj předvolební tábor tato strana. Při jedné odpolední cestě, když jsme se s rodinou blížili do těch míst, byl slyšet ruch. Až jsme se dostali ke zdroji hluku, naskytla se nám podívaná na veřejnou seanci Hare Krishna odehrávající se vedle prázdného SPD stanu. Dcera se pak ptala: „To byli indiání?“

III.
Vím, to jsou povrchové úsměvné dojmy. K hlubšímu pozitivnímu dojmu řadím mladé hlasy pod třicet, které na Facebooku dávaly najevo, že jim volby nejsou lhostejné, negovaly takový ten alibistický postoj „jeden hlas nic nezmění“, bylo patrné, že o budoucích letech naší země přemýšlí, uvědoměle zveřejňovaly své preference a šířily odpovědnost jít volit. Naopak ze starších lidí čpěla bezradnost. Já na prahu třicítky jsem hodila svůj hlas straně, ze které znám několik členů osobně a kterých si vážím, a jejich program je mi jako matce dvou dětí sympatický.

IV.
Výsledky voleb ke mně pronikaly na podzimním Halasově Kunštátě v barevném rozpuku, opět prostřednictvím lidí mladých – mladších než já – s telefony v ruce hltali průběžně zveřejňované informace o sečtených hlasech a doplňovali je svými komentáři. Po návratu domů v deštivé neděli se u grafů na internetu opírám o svého politologicky gramotnějšího manžela. „Moje“ strana se těsně přehoupla přes pětiprocentní laťku. Hořce se usmívám nad černobílým obrázkem myšek, které si sdělují: „Budu volit kočky. Slibují, že nebudou chytat myši.“ A tuším nespokojený mumraj se začátkem nového všedního týdne...





Stanislav Hyena Caha

Změna plánu


Šel jsem se poradit s Čestmírem
o obtížích při cestách vesmírem.
Plán mi však zhatila blondýnka
s účesem na Jardu Faltýnka.





Stanislav Hyena Caha

***


Haiku o důsledcích plíživé inseminace v politice
Váš lídr je tak přítulný,
že ho snad hodím do urny...





Stanislav Hyena Caha

***


Balada o důsledcích genetického inženýrství
Řekla mi to napůl v žertu:
Mé srdce patří Agrofertu.
Inu, nevidíš nikdy do žádné ženy,
kterak jí v útrobách mutují geny.





Emma Kausc

***


Není žádným tajemstvím, že jedním z nejvýraznějších rysů tzv. kolektivního vědomí, (pokud na tento termín přistupujeme) je zapomínání. Naše společnost, řekla bych, komunikuje zkráceně; prostřednictvím obrazů. Dovedli jsme to však do fáze, kdy nám jsou jedno okolnosti jejich vzniku, kontext - historie. Podle mého názoru jsme se dostali tam, kde jsme nyní, i z důvodu, že jevy historie na které máme pamatovat a mít je v paměti, utkvěly jen jako pojmy. SPD, ANO, (ale i další ) přímo navazují na absenci událostí, které mají být přítomny, aby se “historie opakovala co nejméně.”





Mirka Ábelová

V Česku sú voľby. Zase. 


Píše mi Karel
Vraj či niečo nenapíšem k českým voľbám

Čo by som tak mohla
Celé dni kojím
Meriam teplotu
Hojdám
Uspávam
Žvatlám detským jazykom
Čakám na sväté “mama”
Dojčaťu čítam básne Sylvie Plath
pre samovražedné miminká

Potom pri výmene 24.plienky mi to dojde

Ste v prdeli, bratia a sestry
Ostatne, tak ako aj my

Zasúvam rektálnu rúrku
Teraz už len čakať





Roman Krištof

***


volit du a myslím na volky
hnané do němec, jak jim bylo..
kroužkuju
myslím na tažné ptáky
jestli si taky takto
zadělávají na kroužek
volky nevolky žene se do víru
má lebka i zkřížené hnáty
život na lodi je hold
vratký
takže stallmach
starosta víru na kandidátce pirátů
za vysočinu





Roman Krištof

***


nezoufejme
vždyť i
umělá inteligence
tvoří poesii
a jen tak vlastně navíc
řídí dopravní systémy
a zamilovává se
do bývalých lidí
jak mladí básníci
do padlých žen
tak snad i ti
na malou stranu
do paláců
volbami vrženi
napíšou verš
a strhne se boj
o ten nejvolnější
v holdingu





Roman Švanda

***


Budoucnost já vidím tenkou
Nad Svratkou
I nad Kamenkou
Všecko co bylo
Změní se v báj
Vodňanských kuřat
Bude tam ráj





Roman Švanda

***


Obloha rudá je
Pak oranžoví
Kdopak to vyhraje
Kdo ví kdo ví
Středeční ráno
před volbama
Snad trochu rozumu
A pámbu s náma





Bořek Mezník

Letos jsem poprvý v životě šel k volbám

a někoho volil. Sice jenom do kraje a taky to bylo spíš
proti někomu, než pro někoho, to aby se jeden kokot
konečně odvalil od státního cecíčku. Už to nikdy neudělám.
Vyšlo to nastejno, jak kdybych nevolil. Po
volbách se zase všichni spářili dohromady, pro dobrý
bydlo a člověk pak už jen čumí, a sere doma do gauče
a říká si: do hajzlu s tím vším, a má pocit, jako by
mu zrovna něco nenávratně proplulo mezi rukama, že
cosi prokurvil. Teď bych si za to nejradši nalískal. Ale
do Senátu jsem volil po svým anarchistickým způsobu.
Jako dycky, bílým lístkem s áčkem v kroužku a na druhou
stranu jsem napsal: Do prdele se Senátem! Je mi
jedno, kdo tam bude chrápat! Volím prázdným lístkem
a chcu za sebe prázdný křeslo! V našem obvodě kandidovali
samí kreténi. Odjakživa odmítám politický strany
a jejich kontaminovanej systém, a nevím, fakt nevím,
proč zrovna tyhle lidi a jejich stejně kontaminovaný
přisluhovači, co je pokaždý jak idioti lidi zvolí, maj rozhodovat
o životech jinejch. Do piče s tímhle otroctvím!
Makám a platím daně, ale bohužel není žádná strana,
která by naplňovala moje ideály. A ani bejt nemůže.
A nechcu se jima poskvrňovat ze svý podstaty. Jsou to
spolky, který se pachtěj za svym prospěchem a zájma-
ma, prolezlí korupcí a funkcema k hovnu a touhou po
moci, pomstychtivci, který si chtěj vybít svý komplexy
na druhejch. Altruismus maj v prdeli a s ním i všechny
posraný voliče. A přitom existuje tolik krásnejch kdyby,
a na světě by bylo líp.





Roman Polách

Šedý den demokracie


Jako básník si můžu dovolit postavit své vidění světa na metaforách, které pro mě určují strukturu světa, pomáhají mi utříbit si důležité věci v souvislostech, které na první pohled nejsou zřejmé a zároveň je mi k pomoci ve vyhodnocení oněch záznamů světa. Nedávno v jeden den, takřka paralelně ve stejnou dobu proběhly v Ostravě dvě akce – jednou byl debatní večer o sociálním bydlení se zástupci Zelených a zástupkyní sdružení Probuď domy, tou druhou byla autogramiáda Jiřího Kajínka. Na prvně zmíněnou diskuzi přišlo necelých třicet lidí, na tu druhou dorazilo – mým odhadem –minimálně na dvě stě. Nechme stranou reálný potenciál, jaký měla první akce, aby přitáhla více návštěvníků, protože obecně už návštěva oné autogramiády je vypovídající sama o sobě a o soudobé společnosti jako takové. Společnost dnes sociální problematika – tj. problematika, která se dotýká jejich vlastní existence v tomto světě na nejintimnější úrovni – pro mě nepochopitelně nezajímá, zatímco je (svým způsobem pochopitelně) oslovují antisystémové osobnosti, a je jedno, zda jsou obviněné ze zločinu, zločin už spáchaly nebo teprve zločin (na společnosti) teprve spáchají. Než abychom se postavili problémům, které nemají jednorázové řešení a vyžadují dlouhodobější a vytrvalejší přístup, než abychom diskutovali například o sociálním bydlení, necháme se obestavět vlastní celou, která bude naším obydlím, sebelágrem, než abychom si alespoň poslechli hlas k problematickému tématu, raději budeme poslouchat a obdivovat vraha, případně budeme relativizovat či dokonce zpochybňovat jeho nelidské činy. Než abychom přemýšleli pluralitně a kriticko-konstruktivně, raději volíme člověka bez jakékoli ideologie, jehož myšlení je šedé jako poslední den voleb v roce 2017. Až teprve nyní můžeme zpětně svým způsobem pochopit tezi Slavoje Žižka, kterou vyslovil v situaci amerických prezidentských voleb – nynější situaci můžeme interpretovat jako jistou naději, že se ona Babišova antisystémová a Okamurova takřka krajně pravicová strana co nejdříve zdiskreditují a s nimi se zdiskreditují i jejich prázdné ideologie a společnost pochopí, že jednorázová řešení vždy vedla k rozpadu společnosti tak, jak to už vlastně zažíváme a jak toho využívá například osoba Miloše Zemana. Když rezignujeme na sociální a obecně lidské kontexty a myslíme pouze na své vlastní strachy, společnost se rozpadne, slovy Jáchyma Topola: Když sereš na hvězdy / padá ti to na hlavu. Vše ještě ovšem není ztraceno, proto to ještě není černý den naší demokracie, ale šedý.





Karel Škrabal

Volby 2017


Dneska koupím dalšího psa
Zítra reprobedny
Pak vezmu oba naše pejsky
nasypu jim do pelechu volební lístky
nastavím mikrofon
a pustím na plný kule jejich vytí
aby nebyl slyšet můj pláč nad touto zemí





Karel Škrabal

Sousedský klub


V lokále za rohem
po večerech figurujem
Vypadáme na baru
jak z nezávislého filmu

V ruce cigára
hudba ztlumená
dveře zamčené
Schováváme se před tím
co nás chce řídit jako firmu


. . .

David Molnár: Anděl v pomalým letu

neděle 15. října 2017

Přinášíme osm básní Davida Molnára (* 1976 v Hradci Králové) ze sbírky Pod kopyty slunce, kterou vydalo v roce 2016 nakladatelství Polí5. 


NCHP.cz: Dobrý den, stále platí, že bych rád dal vaše básně na web Nedělní chvilka poezie.CZ. Můžete mi - jak jsme si kdysi psali - poslat vaši sbírku v elektronické podobě nebo ještě k tomu přidat nějaké novější věci.


David Molnár: Dobrý den, pokud vím tak jsem Vám už sbírku zasílal na mejl.. pokud to z nějakého důvodu nedošlo, pošlu to znovu, pokud mi dáte spojení.. děkuju DM


NCHP.cz: Nemám to tu. Zkuste to prosím znovu na email karel.svatoslav.skrabal@gmail.com.


David Molnár: Dobře, odpoledne to pošlu..


NCHP.cz: Díky. Zkuste i případné nové věci.


David Molnár: Moc toho není, ale zkusím.. děkuju


NCHP.cz: To nevadí, ale s novinkami to bude mít čerstvější výraz.


David Molnár: Pane Škrabale moje básně zůstanou  čerstvý ještě mnoho let, minimálně do tý doby než dosviští zbytek pelotonu, což při tom českým básníčkování může trvat století, roky ani dekády nehrajou roli.. nashledanou


Více básní Davida Molnára najdete na serveru pismak.cz pod pseudonymem vindal drámo
(http://www.pismak.cz/index.php?data=user&id=31530) nebo přímo v jeho knize (https://www.kosmas.cz/autor/56995/david-molnar/).


(Foto: facebookový profil Davida Molnára)







dvorek 


Jako malýho kluka
mě máma vozila po dvorku
se vzduchovkou v ruce,
v záhonech konvalin
byl kanál – řiť mýho světa
z kterýho občas vykoukla krysa
a chtěla ke mně pod peřinku..
slyšel jsem docvaknutí pušky
a výstřel –.
a krysa měla najednou kovové oko
lesklo se smrtí
– krásné oko –
pomyslel jsem si..
byl jsem zasažen letem ptáků
vysoko na obloze
neustále jsem demoloval chřestidla
bránící mi ve výhledu
konečně Něco!
nechal jsem nebe spadnout do kočáru
a potom přišla šílená závrať
pochcal jsem se..
zatímco krysy se v klidu šikovaly
zatímco armáda učitelů manažerů exekutorů fízlů
všech těch parchantů
co mi měli ztrpčovat život
se zocelovali pro praktickej život
já měl jenom ty mraky
a dodnes mám..
táta vylezl oknem za námi
/bydleli jsme v suterénu/
a jeho dlouhý vlasy všechno zastínily
přebalil mě
máma nabila pušku
byli jsme maximálně dokonalí!
vůbec netuším
kdy se to všechno posralo





vlk


byly časy kdy jsem se toulal po lesích jako vlk
a koukal kde bych co sežral
a čím se zežral
nakonec jsem byl živej jenom z medvědího česneku
a z krabice vína
byl jsem větší hovaďák než Hynek Mácha
a byl jsem šťastnej..

ve starým mlejně dva kroky od Sázavy
v takový díře bez kamen
ležel jsem tam ve svetru pod duchnama
plnej lásky k jedný slečně
a poslouchal hlas z rádia:

„tak dneska máme první jarní den!“
zařehtal jsem se tomu
a rozkašlal se

měl jsem teplotu 40
a na balkóně čepici sněhu
plus kocoura se žlutejma očima
civícíma na mě udiveně

sral jsem dokonale
na celej svět..

a pak mi náhle spadl do klína milión!
a já se přesunul do města
a začal lépe jíst..
teď tu sedím ve svým bejváku
trávím lasagne
popíjím dobrý víno

a moje dny jsou ubohý a líný
jako hluchý koně

moje dny jsou chmurný a prázdný
jako televizní pořady

moje dny jsou tak zkurvený
že je lepší se hned zhoupnout do noci
s pitím a cigaretami
vsadit si na outsidera
a tiket hodit do hajzlu
pochcat to všechno..

byly časy kdy jsem lítal po lesích

teď jsem jenom hovnem v saku
s pár kilama na účtu,
unavenej jako stará
kurva..





Milé kundičky 


Milé kundičky s demoličníma výstřihama
a minisukněma
a tílkama se srdcovým potiskem
lascivní kvítka
tsunami ňader
lolity
kurvičky
budoucí tupý ženušky
k vám hovořím:

„strčte si to svý
zboží do prdele!“
nezajímá mě to..

ani vaše miniprdelky
ani vaše čouhající kalhotky
a přiblblej smích..
jak dlouho vám bude trvat
než do vašich
mozečků dorazí elektrika
a dojde vám

že nejvíc sexy je zahalování
dlouhý šaty
tajemství
stud
atd..

jediný co vás může spasit
je milování s básníkem mýho typu
hehe

ale vy jste tak blbý
že si holíte pohlaví
až zbyde pouhej otvor

a vaše pečlivost mě děsí

tahle degradace tajemna
tohle slepičí odhalování
nás /lidstvo/ dostane rychleji
než atomovka

zatracenej svět šovénskejch mužskejch kokotů
zatracenej svět žen který jim to žerou a vypadaj jako kurvy
zcela předpisově

smutné hemžení
bezduchá jebačka
do hajzlu s tím!..





burleska


tramvaj číslo 5 proťala město jako smeč johna mecenroa
v zatáčce smrti jsem zahlíd ducha nádraží Těšnov
a vypadal jako tanečnice s hermelínem a kalhotkami z peří
po šílený burlesce pátku
s nepatrným množstvím slivovičky
a velkým množstvím drog
svítání leje červenou do Vltavy a na střechy se vrátilo 
světlo z jihu
hledím na svět přes špinavý okno svý duše
a je to jako mít brejle s temným filtrem
do smrtelnosti a bolesti a Všehokurvamíra
ale je to mý a svým způsobem kouzelný utrpení

žít
a pak tak nějak umřít
jet prstama po klaviatuře
plynule přejít na černý klapky
bejt mollovej bejt na mol
a mít dlouhý voyeurský prsty zčernalý od nicoty a vajglů
hrbit se a prskat jako kocour
vzývat Dionýsa skrze tu nejhorší krabici vína
my life –
hledím na něj bez sentimentu
básník je hubenej a kocour tlustej
a tak je to v pořádku..

zapaluju masivního jointa
v krásných 8:33
zatímco jiní hnijou v lavicích svých životů
nakonec tak nečekaně chmurných..
bdím si
kocour zavřenýma očima fixuje vše
poštolky se vrátily do výklenku protějšího domu
zima se odplazila do ruska
a já objevil šumák kterej mě udrží na živu
celou věčnost..





Anděl v pomalým letu


Nejsladší je kouřit první cigaretu

ležet v peřinách

třeštit z lásky

a slyšet tě v koupelně,
slyšet tvůj rozpustilej dusot na chodbě,

než se rozlítnou dveře

a ty vběhneš do pokoje jako vodní kráska

zahalená do chitonu z kapek.

Miller by žasnul

Buk by žasnul

Goethe by žasnul
jako ve Varech..

a skáčeš šipku do postele
se smíchem který destruuje všechny moje běsy

plus přízraky žen

zakuklence
svině..

/bortí se to jako starý smířený domy/

tisknu tě k sobě –

starostlivě ti přikrývám tvůj nádhernej zadek
a potom to děláme uprostřed střízlivý tmy –
a je to jako milování s andělem v pomalým letu..
nikdy jsem to takhle necítil –
v tomhle zdemolovaným pokoji,
v chrámu nejsvětější
dvojice





p o e z i e


jako malej kluk jsem nosil dlouhý vlasy
který se vlnily jak chtěly –
a měl jsem takovej nepatřičně jemnej ksicht
kterej platil na starý báby,
když bylo potřeba vyžehlit průsery..
kazil mi renomé grázla, kterým jsem sice doopravdy nebyl
ale tehdy a vlastně dodnes
bavilo mě fluidum neposlušnejch..
přátelil jsem s malejma excentrikama,
co se nakonec nestali umělcema
a skončili v kriminálech celýho světa
maníkama co ve třetí třídě vybrali trafiku
popošli deset metrů a tam pokuřovali JPS
do příjezdu SNB
maníkama co měli v deseti knírek a běžně už šukali
chlastali pivo
čichali vulkán..
byli tam cikáni z pomocný školy
sociopaté
magoři
malíři
sadisté
geniální chemisté s ožehlým ksichtem
básníci
mužatky
cirkusáci
vrazi –
všichni mnohem zábavnější a zajímavější než blbci
  z mojí základky..
byli jsme husákovy hovada a rvali se o prostor,
tasili na sebe rybičky ve dvorcích,
vybíjeli okna sviním i jiným
a provokovali starý lidi –
lezli jsme po střechách,
po starejch kominickejch stezkách,
balancovali jsme na zábradlích bezdrže
v desátým patře,
zatímco nás důchodci odstřelovali vzduchovkama
a zoufalý mrňavý matky dole
propadaly hysterii..
lezli jsme do špiček vysokých topolů
a tam nahoře se to i v nepatrným vánku šíleně kymácelo
a ty ses musel odevzdat větrným bohům
větrnému sobě samému..
/bylo to jako přijímání do klanu a ne každej to dal,
čas od času někdo zechcal celej strom../
dny byly vražděny školou
a vzduch byl z loje kterým se těžko brodilo..
ale jeden památnej den
jsem si v sadech lehl do trávy a podíval se vysoko nad sebe,
bylo mi tak sedm a nečekaně mě to dostalo..
/možná že prolítly husy/
a já najednou pocítil zvláštní tíhu a lehkost a smutnou
  radost v jednom
ani jsem nevěděl z čeho..
a pak mi vysoký nebe shodilo déšť do udivený tváře
byla to taková dětská satori
a byla silná jako hrom..
a já si řekl – no ty vole..
tohle asi bude ta poezie!
hehe..
pamatuju se jak děsně trapně a útrpně jsem se za těch
  tmavejch dnů
toužil stát básníkem..
ale zdálo se mi že málo trpím opravdovými problémy,
nikde necákala krev v tom mým živůtku
/ani nic jinýho/
byl jsem zmatená existence onanista bloud kterej se chtěl spasit
na způsob jeana artura, vyjebat s tím odporným žitím..
ale svět byl v podstatě parádní a to byl ten problém..
to trvalo do 16ti a pak přišlo černý jaro, alkohol a diáky, doors..
tehdy jsem to už cejtil
ovšem trychtýř mejch schopností byl hrozně úzkej, slova
  se valila
a přecpávala se v rouře,
tonul jsem v pocitech a abstrakcích
z kterých jsem nakonec vylovil překvapivě reálný obrazy..
pnutí k tvorbě u mně vychází z fascinace, kterou nemůžu
  nechat bejt,
jsem omráčen místy, atmosférami, dialogy, kočkami, dětmi,
předměty po mrtvých atd..
řemeslo je u mě jenom koncentrace, zpomalení šílenýho toku
a nepatrně úprav nakonec
proč ne..
to léto někdo z party vybral kvartýr vlastního dědy
a přitáh lodní truhlu plnou fotek s ženskýma –
esteticky jsem dospíval na černobílejch vintage fotkách
kdy se toho ještě holky nebály a chlupy jim lezly z kalhotek
nad kterýma se skvěle imagionanovalo..
později když už jsem trochu věděl,
měl jsem pokoj vylepenej dvojitýma plakátama,
na vrchním byl rocky a pod ním nahá holka
ke který jsem si dosnil tuny prasáren..
krátce na to jsem se vysral na sport a tak vůbec
  na všechno –
hltal jsem ulici jinýma očima
a bavilo mě bejt sám..
toulal jsem se v mysli cizím městem s revolverem
přečetl jsem ožralej koráb
obratník raka
a byl jsem ztracenej –.
hm
a teď je děda ve svý porno truhle a kluci zavřený
a i na moje dveře už se leje pajsr..
no a?
zůstávám klidnej na topolu –
navíc se dějou věci
a já je nemohu někde prosrat v práci..
zázračně unikám jenom díky magii
tý vyřezaný holky nad dveřma,
co mě opatruje
díky magii kocoura, kterej mě fixuje ve dne v noci
díky magii umytých šálků, stojících v neprostupný linii
za kterou žiju jak divej a očekávám
miracle..
byly časy kdy jsem byl uvědomělý
měl jsem samý jedničky
a jemnej ksicht co platil na starý báby –
než jsem se stal pohrdlivým a odporným bourákem
což je to čestnější vyústění z tý samý roury..
neboť žít spořádaně, poslouchat, přizdisrát
a hůře – být v týhle lojovitý existenci takzvaně
úspěšnej
v tomhle svinským a urážlivým a temným ústavu
je prostě nekonečně nečestné!
jako malej jsem nosil dlouhý vlasy který se vlnily
jak chtěly..
tehdy a vlastně dodnes
baví mě fluidum neposlušnejch..





křivák


v křiváku lámu srdce     
dvacetiletý holce s brýlemi
a pohanskými ústy
v něžně potrhaným tričku
tuším její vůni
chválím její zadek
velice vkusným způsobem..
objednávám piva
na přeplněným baru
a ona mi najednou lípne pusu
na pusu
ow..
duše jako bleskosvod
pohlcuje šílený napětí
a pomalu ho rozpouští
do nosníků srdce,
jsem úžasně starej
zhýral jsem do šachet
plných nečekaných žil
křiku barevných ptáků
reje masopustu hrůz
a vrátil jsem se jako omlácenej
škuner
jako ztracená Magelanova loď
a teď tu stojím vedle tebe
ukotvenej lokty
a je mi jedno jak to dopadne
protože všechno je v zatraceným
pořádku
dokud duše žasne
a tvoje láska vlhne
a dává ti Vše
přesně tak jak to bůh nezamýšlel
/a nakonec byl zválcován
hlubokou religiozitou mrdu/
miluju tě Magdaleno
miluju tě Isidoro
Anno Semjonovno
a všechno co s vámi
hoří
teče
bolí..!
dívenka mizí v davu tančících
v řece rozlitých piv –
tančím v hloubi
svýho křiváku





nelibát


volala mi redaktorka z Psího lejna
chtěla se mnou udělat článek
nudila se
chtěla si zašukat
co já vím?
neukázala mi žádnou průkazku
byla to taková malá poďobaná napoleonka
s vyzývavým podhledem
čtenářka těsnohlídka
a milovala brno
/začal jsem se mít na pozoru/
ten jejich časák stál za vyliž prdel
ale bylo to jediný místo
kde se ty hordy a tlupy a bataliony básníků
mohly vyblejt
vydávali v podstatě cokoliv:
básníky esoterický pindaly
básníky dobře napápnutý beatniky z petržalky
básníky kňouraly křesťany fetišisty komunisty
kýble a tuny veršů
a každej básník byl taky redaktor
bylo to jako práce
cesta vzhůru
a tys na to buď přistoupil
anebo sis mohl někam zalízt a lízat rány
anebo jsi byl jako já
a v duchu to rovnou poslal do prdele
ze zdravýho instinktu
úplně jsem cítil jak si podělávám kariéru
až odmítnu tuhle zřejmou past
a pak mi ta harcovnice kvalitní poezie
čerstvá absolventka polonistiky
nebo nějaký podobný debility
sdělila
/nechala si snad desetisekundovou pauzu
než vyslovila verdikt/
že jí mé básně přijdou «nevyzrálé»
ale že bychom mohli udělat takovej
„explozivní“ rozhovor o mých názorech
na poezii
pomazlila se s těmito famózními adjektivy
a já si od ní půjčil dvě kila
a seznámil ji se svým nejlepším přítelem
pak jsem se opil a vynadal jí do blbejch píč
a šel jsem pryč
a cítil se skvěle
můj přítel ji tu noc ošukal
a i když prý byla zatraceně dobrá
svý prachy už neuvidí
to víme oba









. . .

Vzpomínka Dory Kaprálové na Františka Listopada

neděle 15. října 2017

Přinášíme vzpomínku Dory Kaprálové na Františka Listopada. Český a portugalský spisovatel, básník, esejista, kritik, překladatel, novinář, divadelní a televizní scenárista a režisér František Listopad zemřel 1. října 2017 ve věku 95 let v portugalském Lisabonu. Spisovatelka a rozhlasová dokumentaristka Dora Kaprálová o něm natočila před 18 lety rozhlasový dokument, který si můžete pustit ZDE.

(Foto: citarny.cz) 











(V pekárně Brottmeister, v berlínském Dahlemu, dnes)


Myslíme si, že se vlastně nic nemění. Pořád to samé: všednost, svátky. Noc a den.
A potom hledáme jednu knihu v knihovně, protože básník, o kterém jste si mysleli, že tady bude napořád, už není.
Zvláštní pocit. A zvláštní den. Ani svátek ani všednost, něco mimo neměnnost.
Čtvrtek ráno.
Den, kdy to začne padat.
Kdy to začalo padat na mě. V pokoji na Krossener strasse...  Padaly na mě z knihovny knihy nedávno zemřelých básníků a jedné mrtvé básnířky, mých blízkých i blízce vzdálených. Padaly na mě sbírky, které jsem přestala před pár lety až na výjimky číst, kdysi jsem básničky četla jako posedlá.
A teď stojím na židli před knihovnou, šmejdím s výčitkou zaprášenými sbírkami v nejhořejší m patře - a hledám Františka Listopada. Hledám Listopada a nacházím Violu Fischerovou, vidím hřbet z Jiřího Kuběny, ze Zbyňka Hejdy se odlupuje obal, padají na mě...Prstem otírám prach z Magora a říkám si, že se přece jen něco mění, darmo schovávat básně na jiné časy. Najdou si vás, ať jste kdekoliv. Jiné časy jsou třeba už dnes, ve čtvrtek. V berlínském Dahlemu.
Tak tedy František Listopad.
Ne v listopadu. V říjnu. Nebo bylo ještě září?
Ten František Listopad, o kterém jsem před osmnácti lety natočila dokument. Šli jsme na houby, po bítovských lesích. Jedli jsme lesní jahody, on řehtal jako kůň. Já přerostlé dítě, on stárnoucí muž. V radiodokumentu zařehtal dvakrát, třikrát, čtyřikrát; písnička mužské troufalosti, hudba kohouta opilého babím létem.
Říkal, že spontánnost nesmí být nikdy rozpustilá, ale vždycky soustředěná.
Funguje to.
Jsou věty, které se do vás zaseknou.
Jsou osudy, které vás nepustí.
A nemusí jít o intimitu erotickou, vždyť jsem byla dítě a F.L. byl už tehdy starcem. Jde o intimitu sdílení.
O pár vzájemných, dávno ztracených dopisů. O pár vět, které se neztratí.
O slova a básně, která v cizích domech cizích měst znamenají příslib ráje.
Exil básníkům prospívá.
Takhle čtu básničky Františka Listopada dnes. Ty ze sbírky  Rosa definita. Ze sbírky, která mi dnes po ránu spadla spolu s dalšími na hlavu a sypal se z ní jemný prach. Hřbet Rosy se dotýkal Zádušní mše za Pavla Buksu mé milované Violy F .. .Knihy se vzájemně dotýkaly hřbety, mrtvý vedle nežijící. Možná to tak nakonec bude: hřebíky slov jsme přitlučeni k životu. Nic se nemění a mění se vše.
V Lisabonu, v pekárně berlínského Dahlemu, v bítovských lesích, kde každý pařez přece ví, kudy kráčel Jiří Kuběna a kde snil o hostině s Marií.
Mimochodem. Pro mého tatínka jsou  Listopadovy verše zjevením od šedesátých letech.
Pro mě jsou zjevením dnes. V dahlemské pekárně Brottmeister.
Spontánnost musí být soustředěná.
Věčnost jakbysmet.
Kdo tohle pochopí v Lisabonu, má vyhráno. Už napořád.
František Listopad třeba.




František Listopad

V zimě u moře


V zimě u moře je to horší
hoře má jinou polohu
vítr otevírá prostor
a metafyzika touží po něčem jiném
Přibouch jsem dveře prázdného autobusu
Chtěl bych jít s Josefem do teplé krčmy
Ryby se živí pod vodou
pod nimi jiné ryby
V zimě moře nic nevrací
Nikoho vůkol koho bych pozdravil
píšu ve dvou rovinách
moře a já
a pak jen ptáci zmítající se jak plátno praporů
Psi by vyli kdyby
psi by vyli kdyby nebyly ryby
- Kde je tvá žena, ptá se
už dávno jsem ji neviděl
- Co je neviditelné, někdy lze vidět,
odpovídá. Odpověděl jsem.
Stín ani přede mnou ani za mnou
Opilec dívá se na moře

(2001)



. . .

Jaroslava Oválská: Můžeš mě vzbudit, když budeš chtít

neděle 8. října 2017

Jaroslava Oválská (* 1989, Hořovice) žije v Praze, tamtéž vystudovala Gymnázium Pod Štolou. Pracuje vesměs v oblasti překladatelství a v neziskových organizacích. Dosud publikovala v internetovém magazínu Ravt a v měsíčníku Hobulet. Holešovická básnířka Jaroslava Oválská nyní dlouhodobě pobývá v USA a Mexiku, kde se angažuje v nevládních sektorech zaměřených na ochranu přírody. Přítomné texty jsou ukázkou z rukopisu její básnické prvotiny pracovně nazvané Pracovní název.


(K fotu: břicho maminky Jaroslavy Oválské, autorka je v něm, rok 1989)




















Půjdu na maškarní za lyrický subjekt


Půjdu na maškarní za lyrický subjekt,
půjdu za toho, kdo něco prožívá!
Až vstoupím do sálu, všichni oněmí
a budou se kradmo ptát: „Jakého pohlaví a mravů
jest nově přišedší?“ A zatímco takto ptát se budou,
já (povzbuzena tou maligní nudou)
vykročím k pultům se vším obvyklým.

„Vy jste ta z básní? Ten, co se za něj
schovává špína a nuda básníkova? Dejte si zelenou, drahá!
Zelenou, která jde na dnešním plese za vaječňák!“
obrátí se ke mně barman převlečený za papežku.
„Ten shovívavý tón se k vaší masce obzvlášť hodí,“
podotkne uklízečka zpod pultu, kde hraje rybenku.
Zapálím si cigaretu, která je dnes za penis,
sirkou v masce třísky
zabodnuté v oku verše.
Až mě budeš svlíkat, ty, převlečený za
milujícího muže,
budu už bez sebe. To už budu mluvčí.





Chci to


Chci to všechno ještě jednou,
i několik zatmění pozorovaných přes starou disketu.
Vyřazené médium
mi věští záhrobí,
z něhož se usmívá mladý duch.
Čerstvě přibyl.

Je to duch mladého Přibyla,
který se předávkoval čímsi,
co až podezřele
cosi připomínalo.

Voněl jasmínem a digitální kurtoasií,
dával mi přednost do tlamy výtahu.





Za zpěvu písně


Za zpěvu písně „Ponoř se do tmy
a nahmátni svůj kořen“ utíkej doprava,
pak ostře vlevo a dál už volným pádem,
uvidíš sama, ale pozor! Brutalita útoku
otřásla i otrlými doktorandy…

To tvoje bezmoc vedla mi ruku.

Tasila jsem kreditku,
potom účes s špičatými kudrnami
a nakonec nožík rybičku
i vytvořila jsem řadu drobných ranek,
jak se od deminutiv očekává.

Nikoho jsem nenechala na pochybách.
Ani když holičky došly.





Duše jsou stejně smrtelné jako těla


Duše jsou stejně smrtelné jako těla,
pošeptala mi dnes pokladní v Bille…
hej, Bille, neusínej, když ti to vyprávím,
nechoď tak blízko k tomu srázu,
neplav v té řece plné krokodýlů,
mé sny tě obtočí jako svítiplyn,
z půlky marginální, z půlky marné,
pane a soudruhu, povstaň přec,
tvůj okřídlený kůň je osedlán!

Těla jsou stejně nesmrtelná jako duše,
všeptla jsem do těch vlasů obarvených načerveno,
až kasa vyskočila Miroslavě do podprsí,
ano, Miroslava Žďánská, pokladní,
stálo nad pravou bradavkou
zataveno v plastu.
Mirko, přiviňte mě na svou hruď,
oblepte mě celičkou
slevovými nálepkami s motivem
sladkého zvířátka s příliš velkýma očima,
Mirko, neptejte se, kolik je těch rohlíků,
jsem prošlá jako jogurt řeckého typu s jahodami,
nemarkujte už, Mirko!





Do herbáře sis založila můj nehet


Do herbáře sis založila můj nehet,
myslím, že byl palcový
jako titulek.
Připsalas k němu: olynthus oficinalis major.
Máš tušení, co děláš?
Komu si myslíš, že prospěješ?

To je dobře, že se ptáš,
jsi moc hodný, že tak brachiálně tlačíš!
Protože nemám ani tušení,
natož abych myslela.
Já jen od božího rána
rozpouštím pod jazykem kousky tvého těla.
A v noci si jako správný major
dám tvou krev.





Můžeš mě vzbudit, když budeš chtít


Můžeš mě vzbudit, když budeš chtít,
už teď jsem vzrušená, můj drahý…
Opřu si záda o čelo v hlavách
a srkajíc třezalku
budu se snažit vybavit si, co na mě řvala máma,
když jsem se zabouchla u tety ve sklepě.
„Život je nekonečný utrpení, ty malá mrcho!“ –
hihihi, myslím, že přesně tohle to bylo.

Jsi vzrušená? Umíš hadí pohyby?
No tak dobře, no. I když raději spím a hlídám si karmu.
Dveře do sklepa byly pootevřené,
zíralas na mě škvírou,
špinavá kolena od sebe,
jak kdyby se pohádala.
Ve vlasech krysí moč,
…To já tě vytáhl, pamatuješ?!
Můžu tě vzbudit, kdykoli se mi zlíbí,
ty malá mrcho!
Přestaň se chichtat,
povídám.





Mívala jsem pihu v třísle


Mívala jsem pihu v třísle.
Ale některý pánové si na ní ujížděli,
tak už ji nemám.

Pánové ihned pohlédli na hodinky
a rozběhli se na všechny strany,
jako když do vrabců střelí.

Ten, kterýho jsem žrala nejvíc,
neboť se se mnou dvakrát nemazlil,
ztratil v mokřinách manžetový knoflík.





Krev mi teče v podstatě každou chvíli


Krev mi teče v podstatě každou chvíli,
kdykoli zavadím myslí o genderový stereotyp,
nárokuji si tak své právo útrpné.
Už babička říkávala: „Nedávej si bavlněné ponožky k silonovým,
bude tě to stát mnoho přemáhání.“
Prý mi stejně voní hlava.

„Nechej toho, nezbednice, bo se nevdáš
a skončíš jako Venuše!“
kárávala mne láskyplně
v letu nad plaňkami, točíc nad hlavou
zapraseným kožichem Tomáše Akvinského.

No, a co myslíte? Samozřejmě že jsem všecko podělala!
A babička se toho dožila, ne že ne,
před zlem se stihne umřít
jen v pohádkách, vážení!
Mně zbyl rukávník, medailonek s vyšeptlým portrétem neznámé
a oči pro pláč.





Věděla jsem, že se chytneš


Věděla jsem, že se chytneš,
ale nevěděla jsem, že se pustíš.
Že poletíš a my ti budeme mávat
opřeni pohodlně o lesklé zábradlí.
Věz tedy, že jsem tě vždycky měla
přiměřeně ráda a nikdy nepřiměřeně nerada.
Přitahoval jsi mne, ale nebudeš mi chybět.
Nebo jenom trochu, příjemně.

Pamatuješ, jak jsem tě usadila v předsíni
a nutila tě dojídat svou včerejší večeři?
Neurazil ses, zhltl jsi i nakousané kuře.
Pamatuješ můj smutek,
když jsi mi řekl, že je konec?
To nebylo proto, ale proto!
Měla jsem to nachystané dlouho dopředu, já!
Čekala jsem na vhodný moment!
Jenom si to poslechni, než se rozmázneš, to musíš vědět!





Milá maminko a tatínku


Milá maminko a tatínku,
je zde krásně, toto je náš hotel,
každý si myslí, že má pravdu,
vaří tu dobře a počasí nám přeje,
zítra pojedeme na výlet podél pobřeží,
po smrti určitě nic není,
moc vás všichni zdravíme
a vzpomínáme na vás.

Ahoj, Bořku a Anči,
děkujeme za psaníčko,
které nás velmi vyděsilo.
Tatínek zalévá vaše kaktusy
a sukulenty, velmi poctivě,
já se snažím smažit.
Včera jsme měli dojem,
že vás vidíme před domem.
Ale byl to jen dojem.
Brzy vyvezou popelnici
a bude tu ještě prázdněji.
Už si nic nemyslíme.


. . .

iSborník pro Františka Kowolowského

neděle 1. října 2017

K padesátým narozeninám našeho kamaráda Františka Kowolowského (* 30. 9. 1967) jsme sebrali básně o Františkovi Kowolowském. Básně jsme v průběhu našich životů napsali my, Tomáš Přidal a některé jsou jeho vlastní (když jsou o něm). My jsme Vítrholc a František s námi už asi dvě desetiletí recituje a performuje. František je i malíř a výtvarník, ale to dělá buď sám nebo se sdružením František Lozinski.


Do našeho kroužku patří i Krista Kašpar alias Křehké nebo Slezské Baroko. Té v našem iSborníku pro Františka patří největší podíl. Ona je také autorkou doprovodných kreseb. Autorem úvodní fotografie je Zdeněk Vykydal a je pořízena z vystoupení Vítrholce na letošním festivalu Krákor v Ostopovicích u Brna.


František Kowolowski má i mnoho dalších rolí. Něco lze najít zde (http://www.artlist.cz/frantisek-kowolowski-3186/), něco zde (http://fu.osu.cz/frantisek-kowolowski/18995/) a něco třeba zde (http://www.artmap.cz/frantisek-kowolowski-this-body-belongs-to-art). Když začnete popisovat a charakterizovat Františka Kowolowského, ať na to jdete z jakékoli strany, vždycky zabloudíte. Zkusil si to i Dalibor Maňas:


Osm možných situací…

Ježíšikristetosnadneníanimožné. Franta. Tó tamtó, to je zase jeho „kowomantra“. Kowomat. Houbař, malíř, performer, učitel. Doma je tam, kde nás mají rádi a také Osm možných situací… Kdybych byl, recituje František. Milan Kozelka by řekl: František Kowolowski není František Kowolowski. „Proti auto.,“ Oblíbená otázka: Kolik ti to žere… Slezan, který přišel k vínu. Že by žyče miało smaczek… Ve Vítrholci si získal respekt tou lebkou, co namaloval v Mikulově! Pak taky tím slavným povzdechem: Škoda, že jsi tady s náma nebyl, bylo to tady celkem zábavné… Jednu dobu byl nomád… Možná, že ještě je. Rozhodně radikálně! Když lyrika, tak jedině vegetativní… Oblíbené jídlo: boršč.


Mediální výstupy

„Mizení může být spojováno s pomíjivostí, ničením, stejně jako zneviditelňováním, extrémním zmenšováním, skrýváním, vyhoštěním či odsunutím a přemístěním. Je tedy prakticky nemožné uvažovat o těchto operacích odděleně. Jsou prostupné a vzbuzují otázku časovosti a prostorovosti,“ řekl v souvislostí se svou ostravskou výstavou Mizení František Kowolowski.


Řád i chaos jsou podle teoretika umění a výtvarného publicisty Tomáše Knoflíčka v Kowolowského chápání snadno zaměnitelné entity. „V daném střetu jde však vždy především o artikulaci prostoru a jeho vytýčení ve smyslu záboru či ohraničení definovaného teritoria,“ popsal Knoflíček v souvislosti s malířovou výstavou v roce 2014 v Galerii U Peciválů v Ostravě.


Tolik Dalibor Maňas. Následují další pokusy o to samé pomocí poezie. "Ať si zdravý a s námi šťastný, Tvůj Vítrholc."











Krista Kašpar

***


Je to zvláštní,
nemyslíte,
hledat čisté pyžamo.

Kde se právě nacházíte,
šeptá ve mně
a co?

(2014, když jsme si ještě vykali)




























Tomáš Přidal

DJ Kowo 


František má nové hobby,
plácne se přes kapsu:
Desky totiž stojí víc
než podělanej gramofon-
jemu to ovšem stojí zato.

Už se vidí v Jičíně na pódiu
bělma extaticky zvrácená dozadu-
lítá nad vinylama jako bůh.

Je lepší a lehčí
odnáší ho hudba
vyskakující z drážek.

Lidi řvou blahem,
jenom pár škarohlídů,
kteří se najdou na každé akci,
si docela vzadu šeptá:

Kurva, co je to za dýdžeje,
radši ho dejte do kovové schránky
a hoďte na dno
Orlické přehrady.





Krista Kašpar

***


Zkoumáš limity
mého baroka?
Vidím to,
ale nestydím se.
Zase strop vrže.

(první společné bydlení v Ostravě, Přívoz, 2015)


























Karel Škrabal

Borkovany


V jedné hospodě máme známého
furt mu vysvětlujeme
že u něj nemůžeme hrát

V druhé hospodě
mají nejhorší pivo
a strašně moc kyselý utopence

Třetí hospoda je nová
je tam nic moc Černá Hora
ale dělají topinky s česnekem

Máme chuť na víno
mají ho plné baráky
nedá se nikde koupit

Musíme počkat než přijde František





Krista Kašpar

***


Nahý hospodin
po ránu leští sporák.
Utěrky poskládá,
ale mezitím
pohladí ostří nože
svým pohledem.
Nadčasový hospodin
s tělem chlapce
zvládá svou
sedmdesátčtyřku
vystřelit ze Země.
Alespoň na chvíli
má od ní klid.

(6:30 - 7:30 předtím měl špatný sen o sousedovi, Borkovany)






















František Kowolowski

Karel


Karel mi často říká
že jsem ztracený pro rozvod
Také mi říká, že už to balím

Dalibor mívá moji cestovní horečku
Nad kávou u Leona
říkám si
Je tento mléčný ornament tím hlasem
Aminy

který utrhne mi jednou hlavu
bez větru, bez cíle…





Krista Kašpar

***


Skoro nahý hospodin
po ránu
leští příbory.

Vykouřený.

Naboso
nařeže
pár pivoní
do zavařovačky,
není stále spokojen.

Se zájmem
pečuje
o svůj hrad,
komorná však
nestíhá
žehlit jeho vrásky.

(2015, Borkovany)


























Dalibor Maňas

Kazy lesa


František není houbař
spíš je zubařem
ohnutý nad souším
hledá v lese kazy





Krista Kašpar

***


Jsi větší
holka než já,
přitom jak
husa hloupá
vědomě se oddávám
a toužím
spasit,
pojmout,
tvořit
světa propastný obzor.
Vidím gesta,
co znamenají?

(Poslední cigareta, 6.1.2015, Borkovany)


























Tomáš Přidal

Óda na Vítrholc


težší než napsat
historii vítrholce
může snad být
napsat o něm báseň
jak říká lou reed
člověk natáhl strunu
na klacek, brnkal
a do toho deklamoval

franta je zvyklej
že u nich na severu
stahnou na maršalech
kytaristi středy
ručičky dou do červenýho
karel ve svářecích brýlích
psychadelická projekce
na srazu zubařů

plasticky výbušná neviditelnost
na obálku almanachu
duchampovo ready-made
a dovnitř trochu nových básní
jasně, teď už to vím
napsat něčí histrorii
je mnohem lepší
než napsat o tom báseň

a k tomu: jsem ta unavenej
že bych klidně mohl spát
i tisíc let
tak unavenej, že bych klidně
mohl spát i tisíc let





Krista Kašpar

***


Po večeři hospodin
umývá mastný sporák.
Den byl těžký.

V mlze jel pro knihy.
Mlčel.

Pláču ob den
kvůli němu.
Sleduje něco?
Je chladný
na to, že chtěl
lásku.

(Borkovany, asi 2016)




























Dalibor Maňas

Diváky


Hospoda v Divákách
v létě plná cvrlikání
ve vikýři rozebrané střechy
pletivem brždění papoušci

A pak ty slečny brigádnice
Frantu tolik rozhodily
přemýšlel, která je která
když si trika vyměnila

Jen tolik léta a tolik tepla
se letos podařilo urvat
Slunečnice, řepka olejka
a na podzim měkké ořechy





Krista Kašpar

***


Když prší,
stáváš se deštěm.
Když mluvíš,
mluvíš s vášní.
Když hraješ fotbal,
maluješ, směješ se,
stáváš se danou činností.
Když jsem s tebou,
někdy mě vnímáš.
Když jsem s tebou a pijem,
je to vždycky fajn.
Když navíc hulíme,
občas mě nudíš.
Když máme advent,
díváš se na bednu
a mě na ni šplouchá.
Myslím, že cokoliv
děláš radši,
když spolu nejsme sami.

Vyžehlit, vyprat,
to umí kde kdo.
Udělat to s láskou
nebo se slzami v očích
málokdo.
Držet hubu
a nevolat opraváře,
protože kdyby záchod protýkal,
zavoláme ho,
to musí člověk umět.

Kdo má sílu
hledat řešení,
vyhraje.

(Borkovany, asi 2016)






















František Kowolowski

***


Nechal jsem si vyřezat
nápis na záda
jako zbrázděná nehybná pole
v odpoledním nemocničním pokoji

Toto tělo patří umění!
This body belong to art
jizvy zhojené
rány scelené
hledám marně





Krista Kašpar

***


Tak daleko, tak blízko
neustále jsme si.
Jsme si vědomi pojmů a konvencí
Proto odřezáváme své nejisté
chtíče a tužby
Přestože je život (jeden)

Záleží na době?
Jsme si jinde blíž?
Je doba místo nebo čas?

Tak jiní, tak stejní
Jsme

Budeme se i zítra
na sebe dívat se zavřenýma očima

Proč zdráhat se odpovědi
a bát se otázky
Nakonec všichni zůstaneme
Živí sami
Na konci vědění přichází
Tma, nicota
Vracíme se k sobě sami
K sobě samým

Kdy je dobré nechat dění
plynout
Až vyschne nádoba
n svěcenou vodu,
nepřirozenost přestane
existovat
Zatím ale i křtitelnice
se tváří jako bazén                     

(červenec 2016, konec Francie)



























Dalibor Maňas

Kowoklon


Jen v sobě
najdeš to, co slibuje
něco lepšího

Kolik si sám sebe
na tom světe každý užil
Ani den jsme to bez sebe
nevydrželi

Obejít sebe!
tak sami o sobě
„sam na sam“

Sebe se nezbavíš
ale pod lampou
nebo na slunci
jste rovnou dva

Proto
to Kowo
je klon





Dalibor Maňas

Kowosen


Zazvonili u mě
„500 000 za Rembrandta,“
spletli si mě,
ale Fany s těmi padělky
už přestal, nééé

Říkali: Ten týpek
co si najal auto
a objížděl staré mistry…
Tak ten by cenu
Jindřicha Chalupeckého
stejně nikdy nedostal…

„Ale v Americe by
se uměleckými podvrhy
náramně uživil,“ zauvažovali.

I takové je umění?
řeklo si Kowo.
A v tom
se probudilo





Krista Kašpar

***


Jaké to je                                                                             

                                   
milovat všechny
A zároveň nikoho
Kouříš ve vaně
Fén hraje, neladí

(třetí společné bydlení v Ostravě, Jubilejní kolonie, září 2016)





















Karel Škrabal

Kamenná kolonie


Cestou do Kamenky
autem
František říkal,
že v Kamenné kolonii
proběhla
sexuální genocida

Sexuální genocida:
Noc dlouhých čuráků
a křišťálových kund





Krista Kašpar

Hospodin je performer


Na svatýho Valentýna
vzal si tričko proti rozvodům
(podepsaný od Lenky Klodové)
a šel za právníkem
řešit alimenty

V nebi mu přidali,
tak teď lituje,
že se vlastně rozvedl

(Ostrava Dubina, 2017)




















Tomáš Přidal

Žába Kowolowského


Sedíme v díře, kouříme a popíjíme,
když najednou někdo zařve,
kurva, doprdele,
není tamto žába Kowolowského?!

A hned, pokouše nás,
uštkne nás, všichni chcípnem.
Říkám, pitomci, ste někdy viděli,
že by žába byla jedovatá?

I když, kurva, doprdele,
není tohleto žába Kowolowského?!

Raději vezmu šutr a mlátím ji tak dlouho,
až má mozek na kaši.
Pak ji zabalím do novin
a vyhodím z díry přede dveře.

Někdo řekne, kurva, doprdele,
nebyla to žába Kowolowského?!





Krista Kašpar

***


Když sám nechceš spát
Když po soumraku
Sám
zůstáváš až do času le matin

Ráno láme oblohu
na chleba
hejno soumraků

Obědy nedáváš
Večeřet nemusíš
Sám

Podobáš se
tolik jejímu vzezření
Pohled hlubokých povrchů

Jsme sami
Večer a noc
Se Zemí

Každý na svém
V hrsti
Vápno smyl sníh

Večer a noc
Hejno soumraků

Přehlíží stopy
Proud krup ze střechy

(2017, Francie)
























Dalibor Maňas

Kowo


na Vítrholci mělo
bílé stránky
když jezdí v zimě domů
nasazuje na vůz řetězy
ale v kopci je trhá
když jako šílený pouští spojku

motor pak ryčí na lesy
od kol létá kamení
mrazivé nebe rudne

bylo to dávno
tak dávno
to všechno…





Krista Kašpar

***


Hospodin svými city
tesá do krajiny
Stromy se postupně svlékají
Barvy před ním mají strach znít





Karel Škrabal

Franta chodí k autobusu


Franta má novou holku
je mu čtyřicet
a za posledních pět let
se nestačil
ani rozvést
Pro to děvče chodí
každý pátek k autobusu
Moc takovejch
tam zrovna
nepostává
ale Frantovi přesto
je co závidět





Krista Kašpar

***


Pryč z těla, pryč z těla
chtěla
Slzy denního pořádku
k obědu, večeři i snídani
Mohla být děvka,
ale nechtěla
Ten třes byl dán
nečekanou blízkostí
uzavřením bratrství
Navždy





Krista Kašpar

Proto ty slzy


Začít se bát milovat
abys nezranil
abys nebyl raněn
abys nebyl zraněn raněním druhého
To by nikdo s nikým
nikdy nesměl být























Karel Škrabal

Franta už to balí


Zlomil štětec
nad Domem umění
vyholil Lysáčka
a naložil houbu
surůvku obecnou
do oleje
(značky František Lozinski)

Konečně poslal
i svoji
bejvalou starou
do prdele

Franta už nikam
nejede
Franta už to balí



. . .

Simona Racková: Za nocí osamělých jak femme fatale

neděle 24. září 2017

Zatímco hlídací psi spí (2015–2017) je nová sbírky Simony Rackové (* 1976), která teď vyšla v nakladatelství Dauphin. Uvedené básně jsou právě z této knihy, včetně té s titulním názvem, která již v Nedělní chvilce poezie.CZ (v mírně odlišné podobě) vyšla, když jsme uvedli básně z autorčiny předposlední sbírky Tance a několik novinek.


Nakladatelství Dauphin slovy Martina Stöhra na svých stránkách  (http://www.dauphin.cz/novinky.html) o novince uvádí: "Rackové čtvrtá. Básně vzniklé „po uzávěrce“ Tanců. Autorka se na svět dívá sympaticky civilně, ale její pohled není triviální. Nevšímá si jen atmosfér světlých, šťastných dní, ale nahlíží také do temných proluk vztahů a života, často tak neslitovného. Základním jejím gestem je úžas. Otázky jsou zde plaše formulované, tiše vydechnuté i vykřičené. „Jak se poznáme, až se narodíme příště?“ „Kolik dětí a milenců přijde a pomine?“ „Jak dlouho trvá odpuštění?“ „Kdo z nás promluví v nových jazycích?“ Ano, poezie je jazykem úžasu, plná volání, která jsou možná marná, ale ne zbytečná. A odpověď? „Nebojuj, miluj!“, říká básnířka, která si také v tomto souboru drží dobrou míru pro chvění i pevné tahy svých obrazů." Knihu výtvarně doprovodil Karel Demel.


Foto (ze křtu sbírky): Richard Klíčník















Rozpočítaná


Obcházíš mě, když tu tak sedím na kameni, tati.
Bezradně překážím, jak překážejí jen děti.
Ty, plný velkých starostí, v rybářských holinkách,
s rybářskou kocovinou (ještě netuším, co to je,
tak se jen vyhýbám a nechávám tě spát).
Učíš mě. Všechny názvy. Všechny varianty.
Způsoby, jak být sama, mlčky rozšklebovat
původně nepatrnou ránu. Lýtko, lýko,
stiskněme čelisti a smlčme je, pravopisné hnidy,
pedantská slova nevyjmenovaná. Marně
podávám odvolání. Rozpočítána
sedím na schodech, v mechu a kapradí,
ony to odtlumí. Jen co odjedeme, vše se
začne dít: Sítě se zacelí, trhliny spojí,
lepkavé zbytky na stěnách zastřeny,
v kumbálu kulatá symetrie hnízda
lesních vos.







Femme fatale


Třicátý srpen jsou malé Dušičky.
Jak se poznáme, až se narodíme příště?
Nevysvětluj, prosvětluj.
Dušemi se neplýtvá, hlouběji
stiskneš mi ruku a trpělivě, v dřepu, klacíkem
pobízíš slepýše, dokud se neodvine z cesty.
Slepýš, užovka, volavka, netopýr,
celý arzenál chráněných živočichů.
Teď: zakloň hlavu, ať zachytíš ten let!
Světlo je tvárné, změní tě, už víš.
Za nocí, za nocí, za nocí
osamělých jak femme fatale.





Anna


Anna je možnost. Na lišku nasedne, obkročmo,
a jdou, vláčně jdou lesem. Spolu. Maliní,
větvoví, mech. Pára se sráží, vlhkost
vzlíná, syrový vzduch, vzduch po rozbřesku.
Co přijde, co tě zasáhne? Teď, právě teď.
Něco se prosmyklo, cinkání, tání, slyšíš?
Čas, kdy je světlo ještě křehké. Kotníky,
rosa v borůvčí. Anna je možnost. Teď,
vidíš? Přiloží tvář, nasává pachy srsti.
Nic nevadí, nic, vůbec nic. Všechno
teprve bude, v dechu, co tají dech.
Ta bytost přijde, pohladí tě a změní,
neboť tvé noci nejsou, nejsou završené.





Dvanáct


Ani jsem nedýchala, lačná, za dveřmi.
Bylo jim dvanáct a po těch kolejích si jenom
zkracovali cestu. Kluk byl na místě mrtvej, ona
vykrvácela cestou do nemocnice. Holky z vesnice
šeptaly, na přejezdu jsou prej ještě vidět její
vlasy. Vlasy. Rozprostírání fám, banální fronta před
konzumem, půjdu tam vrátit prošlý mlíko. Pamatuj:
nikdy ho nedrž za ten roh, kterej chceš odstřihnout.
Zvláštní, o jejich mámě tenkrát nikdo nemluvil.
Dala jim ráno pusu, stihla to, nebo by jí to
zas akorát ujelo? Prázdninový jízdní
řády, znáš to. A mrzká fronta, fronta před konzumem.





V eukalyptovém háji


Důlek, ve kterém usínáš, vyhloubím
přesně pro tebe. Naposled jsem tě spatřil
v ubohém nonstopu na Florenci.

Sportovní zápas, který běžel na plátně,
v tu chvíli začal se odvíjet
pozpátku. Odpočítávat. Lahve na polici
tak vyrovnané. Spořádanost pití.

Nemístné mluvit o otci, ale byl
i fotbalovým rozhodčím a nechal mě
točit se na klandru, jak jsem jenom chtěla.

Odpusť, že nepíšu. Dnes jsem v nemocnici
převlékala mámě noční košili. Zaskočilo mě,
že se zapomněla stydět. Uprostřed všeho
prosvitla na mě díra v podpaží. Měla jsem
si jí všimnout sama, měla jsem ji zašít.

Mimoděčně, avšak ne mimoběžně děje se vše, věřím.
Buď opatrn, buď trn v eukalyptovém háji.





Anebo tříšť


Petra má milence. Sežene jí med
a namontuje lustr. Najdi si taky někoho
takovýho, nabádá. Nabádá. A já to slovo
saju úplně pomalu, jako koktejl z ladné
sklenice, projmuté v pase. Někoho, kdo přinese
ořechy a med, klidně uprostřed ledna.
Petra má milence, má dva syny a mě.
Ledová tříšť, tříšť, anebo tání.





U převlékacích kabinek


Ve snu jsem tě viděla, z auta jsi vystoupil
jak živý. Bylo to na benzínce, zabouchl jsi dveře
a šel si pro bagetu. Majonéza vsáklá do pečiva,
otřásla jsem se, jak můžeš tohle jíst?

Betonový plac. Stála jsem ve větru,
toužila přitáhnout si pléd, jenže jsem měla
jenom šaty bez rukávů. Připadalo mi
samozřejmé, že vyjdeš z obchodu,
zamíříš ke mně a obejmeš mě.

Tys mě však těsně minul, utrousil ahoj,
nastoupil do auta, stačila jsem si všimnout,
že je narvané lidmi. Rychlé směrovky.

Ale co, stejně musím do práce:
u převlékacích kabinek plovárny na Střížkově
předvádět plavky, prádlo, starou pelerínu,

zatímco všechny ty dřevěné dveře
se prolamují sem a tam,
sem a tam, jenom skřípot v průvanu.





Arnika


Jsem tak šťastná, říkáš,
nad námi javory, lípy,
větve a ramena, listy jsou srdčité, čepel
pilovitá, obcházet řeči, raději dáme si
u stánku vodku, nenápadně si vezmu
kalíšek, ve kterém je jí víc.
Arnika jméno tvé, zatímco zrady,
zradičky sypou se, odvažme je
pečlivě, přiklonit pravdu, lež, lípy,
pohladit přes vlasy.
Náhodně, z tramvaje, zahlédla jsem dnes
tvého muže s tou černovláskou,
dva plody chvějící se za záhybem listu.
A ty, roztržitá až k žilnatině,
dopíjíš, říkáš, mám teď tolik štěstí,
kdybych ti ho tak mohla trochu dát!





Zatímco hlídací psi spí


Posmyknout se mezi ploty, jen
zatni nehty do dlaní a jdi, uprostřed
dechu, z raného podzimu je pozdní
a zní, ulicí rezonuje těsně po půlnoci,
přitáhni kabát, sny a končetiny,
embryonální poloha, dva skrytí v kaštanu,
zárodek, sotva dělící se, pracně preparovat,
přichystat pean, pinzetu, arzenál cizích slov,
intelekt coby obrana tu oslnivě ční.
Chvojí, chvění rozkmitat, anebo náhle zmrazit,
denně máš na výběr, tvá volba je ti v patách
a sahá po tobě jako ty saháš po ní.
V listopadu, co ještě není, vidět levanduli
uprostřed půlnoci, času prostého barev
(okrová, zásvětní, svit pouličních lamp),
odmykáš ploše univerzálním klíčem,
jsi doma, mezi bordelem a hřbitovem,
zatímco hlídací psi spí.





Plevel a tíhu


Tak pověz (ne, nemusíš mně), miluješ
víc to, co máš, anebo to, co nemáš?
Zastav se u broskvoně, křehkost
větvoví, plody, co už skoro budou.
Propátrej, anebo nech dál dozrávat. Muka
pozvolnosti. Vedlejší pozemek má průsvitné
ploty, průběžně za ně odkládáme plevel a tíhu.
Zatím tam není nic, slastné, přítomné nic.
Na houpačce, určené původně dětem,
v noci však tequile, odkroj mi patku. Srpen
se ve mně protáhne a hřeje.





. . .