David Molnár: Po stezkách středověkejch kurev

neděle 15. září 2019

David Molnár (* 1976) paří k ojedinělým úkazům současné tuzemské poezie. Jak tvorbou, tak solitérským přístupem k tuzemskému literárnímu provozu. V roce 2016 vydal v nakladatelství Polí5 sbírku Pod kopyty slunce, ukázky z ní přinesla i Nedělní chvilka poezie.CZ. Nyní s radostí v srdci a střídmou pýchou přinášíme novinky z jeho tvorby.


(Foto: Kateřina Hásková)















královna silnic


back in prag bejby a rovnou do sklepů,
v kterých všechno kloudný roste jako drzá houba
neviditelně a odhodlaně..
dolů do bejsmentu v kterým jsem kdysi vyrostl i já, coby husákovo hovado..
nadechnu libidózní pachy a vlhkej duch a nezbadatelnej šelest ve stěnách
nadechnu se a další shnilá vzpomínka převlečená za sentiment prošmajdá
kolem..
back in prag, doma..
po letech nudný nudy v reality venkov:
kde kámen šuká jinej kámen nikoliv cihlu
takže to tu je plný zmršenejch ludvíků čtrnáctejch,
putujících k marasmu předurčeného, na traktoru, na mašině, zkurveným hjůndajem..
a majetky tě táhnou dolů, pole a pohunci a prasata /která by se měla pustit/
prošlej lístek na tobogán kterej objevíš ve čtyřiceti a zkonstatuješ velkou chlupatou NULU..
po letech pod dotěrnou kopulí vesmíru
a nikde ulice který by vám ulevily, jen temnej peďák Hejkal v lese
a panelky po hitlerovi ustící do polí..
a všude Les který je trestí toho nejčernějšího a nejmakabróznějšího
totiž přírody samy..
tý olysalý tetky ve zetlelým krepdešínu, kterej vytáhla z hrobu..
domy jsou lepší
umělý kytky a nebesa jsou lepší
ulice jako nekonečný mystérium možností jsou lepší..
náhoda strčí do kapsy všechny rafinovaný literární zápletky od kohokoliv
včetně Shakespeara,
/vyjma veledíla od A.Ch. vražda v orient expresu, protože takovouhle pičovinu nevymyslíš..
a jak je ta sračka mezi detektivkářškou lúzou /ti co neznaj chandlera/ populární..!
náhoda utváří tvoji zmatenou existenci víc než rodina,
vlast i bůh..
a praha a pár jinejch měst umí rozpouštět spleeny,
můžeš jimi bezpečně cestovat jako po lymfatický dráze -
dobrý město tě ochrání od příliš krvavěkulervoucího osudu,
a praha je takový město..
kráčíš vlásečnicemi z dosahu blbých rad a babskýho huhlání..
tečeš ulicí jako řeka, rapuješ v chůzi, píšeš o chůzi a v chůzi sestupuješ hlouběji,
do zhasnutých střev megapole..
vracíš se do LA, kdes nikdy nebyl a sklep jako je tenhle to všechno spojí,
zesmyslní a pokreje tě..
back in prag hajzlíci, ale ted už jinak,..
cestuju s holkou a sluncem v jídeláku, ať už je to dokonalej kotouč radosti,
kostel, tvoje kundička, dobrý umění, hvězda..
anebo vlídnej dvorek kde se ukrejt .. ..
míjíme světla nádražních domků,
sídliště, život v zahradních chatkách, ohně v lese..
a pak už jen prázdný spacáky pohozený a srnka mířící do černých luhů:
jé hele!
cestujeme na dvě doby, noříme se do nehmotných tunelů
a ty ve tmě vidíš do mých koutů, kde se to hemží chorobnými stíny
neděsí tě to..
je lehký a radostný tě potěšit, dneska jsem si odřízl kus sebehovadský destrukce
z telecího předního laloku a usmířil se s Láskou,
kterou jsem léta vymetal z pokojů i s mrtvýma mouchama ven,
ožívám na lopátce mezi prašnýma koulema jako muska lazarus..
a tvůj hlas je sexy hudba,
jako drážky lynoritu otisklý do tebe během těch dnů,
kdy jste s mámou obrážely koncerty a opery a hudba tě prostoupila,
jednoho památnýho dne v karnegie hall,
poslalas do šitu boba mec ferrina a kariéru starý sboristky s ledničkou polepenou pohledama
z pitomý číny..
bylas tak sladká a štastná než se to všechno zesralo,
a to bylo celkem záhy,
obalila ses do černý punčochy a do hlučnejch živejch míst a pila jsi 10 piv deně s kýmkoliv
kdo přeřval noci v prázdém domě..
v tý vinárně ses ztrácela v kouřových clonách a výbuších buranského smíchu,
hynula si s pompou a s úsměvem..
tvoje světlo chřadlo, bylas jak menhir, dušenej lišejníkem
ale byla jsi to Ty,
jako nějaká krásná starověká socha, která se nečekaně vykulí z písku a ochromí tě..
způsob jakým si otevírala masivní dveře do sklepa byl odzbrojující, nonšalantní..
a popravdě, během jednoho takovýho elegantního švihu, či trhu?
jsem se do Tebe zabouch. ..
cestujem spolu jako bonnie a clyde, řídíš do bezpečí!
a hudba se tříští do lánů zlámanejch stébel a krvácí,
dálnice je lymfatická stezka do Města..
jsi moje queen on the highway,
troubové a trubky čuměj a neví,
ale morrison, morrison
understand..





drámo


chodím po starým městě jako šílenec který nemá stání
jen volná chůze a volnej verš a někdy pití a vždy láska
rozředí smutek a osladí bolest
je to jako hudba na atrakci, na který se můžeš svíst..
chodím po starým městě plným bezduchých krámů
a vyrabovaných ulic
ksefty plný nicoty a zkurvenejch matrošek
v kterech nezraje nic dobrýho..
chodím jenom pasážema
po stezkách středověkejch kurev
přez dvorky a myšíma dírama
a pak velkejma vratama do celetný
rovně pasáží u pavouka a ke Štupardům
kde u koše stojí bezdomovec a volá přez ulici na kámoše:
„ty vole pocem, chceš halušky?“
a ten se usmál jako pejsek..
zaplul jsem dovnitř
u štupartskejch se dá žít i v pokročilým dubnu
s lískama a kočičkama venku,
a hlísty a temnotou uvnitř..
ach
peklo mi zlátne před očima
a to ani nejsem na fetu širokýho druhu
ctností počínaje a heráškem konče..
já tu jen dávám šestý
a opravdu ulítávám na týhle prosluněný chvíli
má to něco do sebe, pít na rozcapený veřejnosti,
za nestydatýho dopoledne, uprostřed rozprášení,
v centru rozmělněnýho a rozmetanýho života
až na elementární otčinu,
tedy prach z hvězd..
dávám sedmý.. zase na koni
tejden jsme s mojí milou neměli love, jen tu Love
zatímco já chodil do práce a o pauzách
tě nacházel doma šíleně smutnou a uraženou a vzteklou
bylas nasraná jako marx, jenom si s tím nedělala takový štráchy..
a pak jsme se většinou milovali
na pozadí naší lásky můžeme být někonečně perverzní
a taky že jsme..
ale nejvíce jsem tě zbožňoval, když jsi politovala
toho jednonohýho holuba na peterským náměstí
/jehož druh tak nesnášíš/
a pak ses tam vracela s rohlíkem a krmila ho
toho jednonohýho rváče, vždycky si měla hromadu historek
jak vypelichal jinýho holuba
s tím že tu svou jednu nohu posunul víc do středu
kvůli těžišti
a pověsil se mu na krk..
vždy když jsi přišla tak se neslyšně a bezchybně
a neomylně snesl jako pejsek
a hnedle seřezal příslušníka svýho rodu
aby sis snad nemyslela že je to jen nějakej holub..
přiletí osmý -
připíjím na astrální vytržení a smrt času
a drogová vytržení, připíjím na velkolepě zmršené divadlo život
tento cirkus maximus! a ty konečně přicházíš nepatrně ztracená
a ve mně hrkne jako vždycky
přisedneš - divukrásný kontra a já kouřím
a píšu do svýho notýsku z paříže, reju do něj jako do makabrózie
neboť to je veškerá shnilá minulost..
hlavou mi proletí neskutečně drásavý obrazy mrtvejch blízkejch tvorů
a když se ztěch sraček vyhrabu
když se vyhrabu na břeh
úplně cítím tvý obavy smíchaný s euforií týhle šílený existence /dejme tomu básnické/
chce to žaludek jako nějaký zvíře, mít jich několik
a něco v sobě co můžeš mít rád,..
dáváme s absolutní chutí výpečky a je to ta původní radost
lidí co žijou na hraně a s prachama jsou věčně na štíru..
ťukneme si na mozarta kterej tudy chodil do staváku taky
/a ve mně znovu hrkne z celý ty tíhy a smrtelnosti/
zachechtám se tomu jako převalák
a peru to do svý hladový duše o sto šest
nevím čeho..
pod tou obrovitou kulisou nebe, která se hýbe v bocích jako šílená hrozba a masa
jako mrakodrap pod příkrovem vysokýho divadelního stropu
kterej se ztrácí ve tmě a prachu
s touhle kulisou zatočím a rozkošně ji usadím do štontu
skočím si pro štefty a kováky, kladivem fláknu do šanýru a hotovo
z propadu vyjíždí sejf a klec s kulisama..
mám dokonalou vizi, že výtah stojí a pohybuje se všechno kolem
celý divadlo se řítí vesmírem, něco potrhle lživého a hravého
je v nitru toho čemu věříme jako svejm očím..
je to kejklování na elementární urovni..!
vycházíme ven, pouliční housle hrajou rekviem
sereme na to..





chcanky


protínám prázdnej staromák po ránu
slunce mi svítí do udivený tváře
tento život
je fake který nám přetáhli přez hlavu
jako svetr s dírama místo hvězd
/za kterýma falešní bozi
hrajou kriket s lebkama../
a přesto je tu skutečná ulice
a skutečná krev
a velice skutečná skutečnost
kurva
moje poslední cigareta zhebla
vystřeluju ji do vzduchu
kde ji elegantně sebere racek
a dočoudne jí..
a vše je tak důvěrné a známé
/neustále vstupuju do stejný stoky/
kloužu po poledníku staromáku
pod dekou se tam převlíká smrtka
ale ne ta Smrtka..
v křiváku mám lahvičku chcanek
na vstupní prohlídku do Staváku
je to stejný jako v dětství
esence ponížení..
vyplivnu bolest
vydávím jí jako chuchvalec starejch
chlupů
a ledovejch chvostů komet
a starýho světla mrtvých blízkých
pak mě stará dobrá ordinace v palackého
přijme po patnácti letech
jakobych se vrátil z hajzlu
jenom míň kučeravej
a vydechne mi do tváře pudr z hvězd
a sentiment
z ordinace se vynořuje operní diva
v dlouhejch černejch šatech
zastaví se před oknem
a pozdraví jako přízrak
hustý





letná


ukřižoval jsem letnou svojí chůzí
šněroval jsem si to příčnejma ulicema
jako provaz na svěrací kazajce
františka křižíka
haškova
ovenecká
byl to můj způsob jak se vyrovnat se smrtí
životem a i něčím horším -
musel jsem si vymyslet svoje náboženství
a tím je chůze
která rozpouští bolest jako sádlo
jako savo
funguje to jako kristus ráj mandala..
věřím ve svý tělo!
modlím se k ledvinám játrům mozku
k tomu zázraku
anebo básním o psech v nevidomejch jitrech
o mouchách a kočkách
ale o lidech ne..
křižuju tím ránem
a všechno se nadechuje
kroky jsou lehčí než smrt
a svět je jako biják kterej prostě vyšumí v nějaký sobotě
a o kterým budem žvanit cestou domů..
letenský náměstí
chcankama zavánějící sparta
milada
už budu doma bejby..
u hanavskýho pavilonu míjím běžící lidskou bytost
a je to tak děsný
že i nebe najednou vypadá že nemá šanci
proti takovejm barvám
a mouchy z toho bouraj
a včely mířej do slunce jako kamikadze
uhýbám k Vltavě
vyplašenej jako kůň..





venkov reminiscence


někdy je to dobrý
vykopat si pošetilej karneval z hlavy
vyhnat tanečnice i hudbu
zhasnout světla
sundat sentiment ze stěny
sundat si šaty
a vymést to všechno do šitu i s televizí
a krepovejma vzpomínkama
vykopat se z kocoviny a zůstat tak
vysrat se na lítost bolest
a smrt
nechat prostě ze zdí civět hrůzu jenom tak..
přemoci ticho
ocenit ho
a jako šílená olovnice dosáhnout jeho hrobovýho
dna
a pak, jestli ti nezešílí střední ucho
se objeví neznámá hudba
vynoří se jako krakatice ze zóny soumraku
jako novej rif kterej není zatíženej ničím
jako první křik
té tvrdé sofistikované opice jménem člověk
s pohledem zvráceným k nebi,
jako vytí vlka
jako kakofonie která se přelévá v beethovena
sedícího nad piánem
s koštětem zastrčeným v srdci..
dneska jsem sám, ve starém domě
v takovém tichu v jakém jen možno
tady na vsi, žijeme blíž smrti
a hvězdy jsou jasnější a kopule chrámovější
a tento dům je ozvučná deska na kterou se dá brnkat šílenstvím
blues





adagio..


skoro bych zapomněl
jak je to skvělý
schovávat se za černými brýlemi
v pravý poledne
v cizím městě

sát špinavej vzduch
a špinavej život
cedit ho mezi kosticema intelektu
bejt jako velryba v metru

a krejt se před sviněma na segvejích
co křižujou městem jako mrňaví hajlující
hitleři

skoro bych zapomněl
jak je to skvělý
schovat se pod kloboukem
a krempou odřezávat tlustý

krempou odřezávat
budovy lampy
a lidi

bejt pomalej a zmizelej
jako kámen
mrštěnej do hloubky

tmavej
a mořskej

skoro bych zapomněl..




. . .

Tereza Semotamová: Kluk si fotí výhled z mé postele

neděle 8. září 2019

Autorské čtení spisovatelky, překladatelky a básnířky Terezy Semotamové (* 1983) v červnu na malém festivalu Přešlap 2019 ve Svatoslavi na Brněnsku. Nejprve úryvek z románu Ve skříni nominovaného letos na magnesiu Literu, ve druhé polovině následují básně autorky, část z nich už byla publikována na webu Nedělní chvilky poezie.CZ.






. . .

Pavel Kašpar: Jak mě děda vyškolil

neděle 1. září 2019

Autorské čtení Pavla Kašpara na Přešlapu 2019. Pavel Kašpar byl nedávno hostem Nedělní chvilky poezie.CZ, zde si můžete přečíst další jeho básně či medailon.



. . .

Krista Kašpar: Ve světě, kde misky vah obrací se dnem vzhůru

neděle 25. srpna 2019

Básnířka, performerka, výtvarnice, pedagožka a klíčová postava současného Vítrholce Krista Kašpar (* 1992) na festivalu Přešlap 2019. Autorské čtení v rámci bloku Nedělní chvilky poezie.CZ. Její aktuální básně.







. . .

Karolína Charvátová: Pálava v celé své kráse

neděle 18. srpna 2019
Přinášíme vám záznam autorského čtení básnířky Karolíny Charvátové na festivalu Přešlap 2019 ve Svatoslavi na Brněnsku.

Karolína Charvátová (*2001) aktivně píše od svých 15 let, ale její první básničky jsou už ze třetí třídy. V té době se podílela na tvorbě školního časopisu Kaktus a později začala vydávat vlastní časopis Kajkus, který bylo možno zakoupit za pět korun. Má za sebou pár autorských čtení v Brně a Mikulově, prostřídala také pár divadel a před rokem se usadila v divadle Agadir. Každou chvíli se chce naučit hrát na jiný hudební nástroj. Jak sama říká: "Tento školní rok se pokusím odmaturovat na SPŠ Stavební v Brně. Přes den rýsuji projekty za velký prachy a po nocích píšu na barech básničky. Palivem je mi víno, gintonic a bezlepkový rohlík s výhledem na rodnou Pálavu."




. . .

Eliška Hondlová: Dědovy zavináče na snídani

neděle 11. srpna 2019

Přinášíme vám záznam autorského čtení básnířky Elišky Hondlové na festivalu Přešlap 2019 ve Svatoslavi na Brněnsku.


Eliška Hondlová (*1995) pochází z Mikulova. V současné době žije v Brně, kde studuje český jazyk a literaturu na FF MU. V Mikulově se pravidelně zamotává do tamního uměleckého života. Ať už jde o psaní písniček a zpěv ve folk punkové dívčí kapele Do Zdi, účast na hudebních sympoziích v rámci mikulovské „dílny“, festival pouličního umění La Strada 2019 nebo teprve formující se hudební uskupení. Svými básněmi poprvé přispěla do publikace Min a Jeb Open Stage 22 vydané Literární laboratoří Vítězslava Vrbky. Nedávno začala vystupovat se sdružením Vítrholc.








. . .

3/3 Bernardeta Babáková: Proč se všichni nešťastní lidé zdržují u nádraží?

neděle 4. srpna 2019

Přinášíme triptych básní od Bernardety Babákové (* 1994). První část měla název Biedermeier existenčního minima, druhá Lidé v našem věku a poslední se jmenuje Proč se všichni nešťastní lidé zdržují u nádraží. Autorka pochází z Lomničky u Tišnova na Brněnsku. Žije a pracuje v Brně, studuje právo a divadelní fakultu JAMU.























Jistoty


V životě potřebuji alespoň takové jistoty,
jako smažené nudle a umělé orchideje
v asijském bistru
a taky možnost se spolehnout, že Dragon
je v každém větším městě.
A v něm šťastný čínský kohout na chilli omáčce
a tatarka a kečup
a snaha o lidský přístup
arigato!
I když je to japonsky…
A na obrázkové tabuli
všechna ta jídla vypadají tak lákavě.
Sváteční oběd připravují drobné paže,
precizně okrajují kusy masa a obzvlášť vypečené kousky
stříhají manikůrními nůžtičkami.

Umím jíst hůlkama ale nebudu dělat machra.
Je snadné podlehnout představě, že celý svět čeká
na pizzu gyros a smažený sýr.
Věřit v multikulturalismus
je jako věřit na víly.
po každém záporném „ne“ věřím
jeden umře.





Pokus o biografický útvar 


Neumím napsat životopis
zvlášť ten strukturovaný mi dělá potíž.
Forma obsah nikdy nepředhoní.
Co o vás taky řekne úředně ověřená kopie maturitního vysvědčení?
Vždyť nám všem dávali jedničky z chování
i když jsem kružítkem ryla do lavice
a své spolužačce psala po triku plnícím perem
její matka mi přišla nafackovat do čtvrté cé.
Od té doby neničím cizí věci. A dávám si pozor na vlastní.
Stejně mi ukradli palčáky, mobil, tři knihy, šálu, pět stovek a mp3.
Nepamatuji si, že bych sama něco ukradla.
Vybírala jsem kontejnery. Jedla jsem věci z popelnice i odpadkového koše.
Nebylo to ale mléko vajíčka sýr cibule a česnek. Sama bych si je nekoupila. Stejně tak si nekupuju kožené bundy, rukavice a kabelky. Nemám na ně prachy. Nemám domácí zvíře. Nemám bratra, nemám babičku, nemám dědu.
Nemám předplacené místo na hřbitově.
Mám předplacený čtrnáctidenník A2 ale přijde tak jednou do měsíce.
Mám magisterský diplom. Nemám milence. Nemám pořádnou práci. Nemám diagnostikovanou žádnou závažnou duševní poruchu. Mám velkou nedůvěru v současnou psychiatrii. Mám malé sebevědomí. Mám enviromentální žal. Mám hlad. Buď jsem ve stresu nebo se nudím.
Mám ráda psy stejně jako kočky. Mám radši květiny než psy a kočky. Mám radši psy a kočky než lidi. Mám ráda vůni benzínu. Mám ráda vůni ředidla. Nemám ráda, když se mě někdo ptá, jestli mám problémy s omamnými látkami. Mám stále mléčné zuby. Bojím se, že mi vypadnou. Bojím se stáří a sama v noci v lese. Mezitím se zuby začínají viklat, já stárnu a lesy usychají.
Rozešla jsem se se třemi muži. Dva mi odpustili, jeden si myslí, že jsem kráva.
Libí se mi oči koní a domácího skotu.
Líbí se mi modrá a černá. Libí se mi většina mých kamarádek. Líbí se mi všechny Tvoje kamarádky.
Libí se mi delfíni na ručníku.
Napsala jsem dvě knihy. Nikdy mi nic nevyšlo.
Nejraději spím na boku. Nejraději spím.
Nikdy jsem neusla v divadle nebo během milování.
Nemám problém se svým otcem.
Už nemám problém se svou matkou.
Nemůžu zapomenout na hotel Freudův sen v Příboru.
Píšu pravou rukou.
V pravé nosní dírce mám kroužek.
Je mi jedno, že to nevypadá hezky.
Neumím si představit nekonečno, vzduchoprázdno a vakuum.
Neumím nemyslet na nic.
Nevím, co je důležité a co je smysl života.
A snad na tom ani nesejde...





Nikam 


Nikam se mnou nepůjdeš
nejsi zvědavej na plácání se po zádech
na divadlo s vetchýma kulisama
a všechny ty keci o tom o nebývalém úspěchu
a zájmu z řad diváků i odborné kritiky
víno stejně nepiješ
a z práce tě bolí nohy
takže se na postávání na nějaký vernisáži
nedomrlých matlalů
nebo na rozmazaný fotky
z nainstalovaných fotopastní
smůžeš tak akorát vykašlat

Jít ven?
na demonstraci je zima
stát někde na náměstí
v dešti
nechat na sebe štěkat policejní psi
nebo se nechat pokropit pepřákem a dostat pěstí?

Zavíráš za mnou vchodové dveře
v triku s anglickým nápisem o tom,
že jsi divokej.

a když demonstrativně kráčím chodbou
v duchu už si přeju dívat se s tebou na hokej





B. 


Chybí mi tvé mikádo
veverčí ocásek
a snídání negronů
takže se člověk stále cítí fresh
jako by se vynořil z vany plné ústní vody
a vykloktal si deodorantem.
chybíš mi
ukrytá v klíčování jedniček a nul
blikající textovka
a přitom tak efemérní
až na pokraj uvěřitelnosti.





***


teď už se konečně můžeme uvolnit
povolit očko na pásku
koženého úsměvu
nejvyšší čas přestat si drtit ruce
v ocelově pevném láskyplném sevření

byl to poměrně dlouhý trip
a všechno kolem bylo přízračný
vedlejší účinky
nakonec stejně klepou na dveře

Co teď asi děláš je mi srdečně ukradený
já si skrz zamlžené sklo opakuju
základy hláskování
a přeji si být
v příštím životě lanýžovou mortadelou
tou pravou, italskou, a ne nějakou náhražkou
protože to bys mě pak určitě
pokaždé znova něžně hledal
svým rypáčkem se zborcenou nosní přepážkou





***


ptáš se mě jak se mám
všechno je skutečně vynikající
hodinová mzda mi vzrostla
o celou pětikorunu
takže si v regionálním spoji
můžeme v klidu předávat štafetu
cvaknuté jízdenky
u záchodových dvířek.
mám sexuálně aktivní sousedy
pořád mě zvou na návštěvu
a ve světlíku se nám uhnízdil čížek

nafasovala jsem ovesný příděl vlákniny
a jako třešničku navrch
koktejl ze xanaxu a neurolu
a čisticí byliny
taky něco na spaní, trávení a proti světabolu
v hlavě mám útulně vymeteno
kdy by si vzpomněl na splíny





Hesla 


Obsazeno ; kouzelné heslo dámské převlékárny na veřejném koupališti

Nevstupovat ; České dráhy, kancl celní kontroly na letišti

Neklepat ; čekárna na pracáku, u zubaře

...vsjo rovno

Vyčkávám příchodu zdravotní sestry, dopravní obsluhy, vyššího justičního úředníka, pověřené osoby, veřejného činitele.

Uvolňuji (se). Aby nebylo obsazeno.
Neťukám.
Neklepu.
Dokonce ani nešmejdím kolem dveří.

Tak snad až všichni přijdou
přivítají mě vřele.





***


Prázdný pokoj, já, techno a prochcaná postel.
Tak takhle začíná nový život.
Starý si nepamatuju. Zapomněla jsem ho.
Rozpustil se v ranní mlze a přetaženém nedospánku.

Žluté fleky na béžové matraci s krkolomným švédským jménem
se mi do ksichtu smějí
„párty tu měl každý, jen ty ne!“

Párty, noční život, vodivý tělo pohybující se na těžký přírazy
dunících repráků.
I aloe, co jsem ho zapomněla přesadit, na mě křičí,
že jsem looser.

Prázdný pokoj, techno a prochcaná postel.
A tví přátelé křtí první syny a opravují omítku
na otcovým baráku, pracují v Bruselu, ve fakultní nemocnici
u sv. Anny nebo se radují z koňader v krmítku.

A já
v prázdném pokoji, už asi osmým během pěti let
toužím se skamarádit aspoň s tím nejmenším žlutým flíčkem.

Pokorně k němu natahuji okousané prst
dotýkám se ho zlehka, jak mladé srnky
a kdy to půjde dobře,
do týdne si sáhnu i na ten velký.





***


Je to všechno dobře promyšlený obchod:
já si vezmu těsné šaty a umyju si vlasy
a projdu se chůzí napodobující pumu
kolem dvou tří podniků
a ty mi potom zavoláš, protože mi to slušelo.
Nebo si skutečně precizně namaluju linky na oční víčka
a budu pět a půl hodiny na baru
upíjet deci džusu
a ty mi ji pak zaplatíš a možná
že i dostanu šluka z tvojí dlouhé cigarety
jako prémii za vytrvalost.

Někdy to ale nevyjde
tenhle podomní prodej
tenhle obchod na korze
ten teleshopping libosti a rozjitřených citů.
Někdy máš moc práce
nebo služební cestu
nebo spanilou jízdu
nebo máš bolení ucha
nebo prostě jen tak spíš.

To jsem pak krásná
úplně zbytečně.





***


Je úplně zbytečné opakovat
že jsi první myšlenka se kterou vstávám
a poslední se kterou jdu spát.
Skutečně.
Dokonce jsem se i přestala modlit
nebo je to jen velmi nesoustředěná recitace,
kolovrátek vznosných vět,
zatímco plynou noční minuty
a každou chci co nejdříve zatratit
protože ji nevyplňuje tvůj hlas& dech& drobné vrásky& žíhaná kůže.
Skutečně.
Každou půl hodinu oběhnu po kružnici všech pocitů,
jak na ruském kole v Pratru,
co jsem znala tak důvěrně z okýnka autobusu nach Wien,
a vracím se na startovací čáru totální Posedlosti& Závislosti
s žaludkem na vodě
a s pocitem
že mám po tom kolotočování svět stále nohama vzhůru.





***


Kruhy pod očima jsou temnější než černá díra.
Padá do nich všechno hezký;
bílý struny nový kytary, lovesongy od Britney,
opilecký vyznání lásky a milostní loudění (neúspěšný)
taneční zábava a medový večery
namazaný na krajíc čerstvé veky.

Nemůžu spát, když tu nejsi
nemůžu spát, když jsi s někým jiným
nemůžu spát, když jsi se mnou
a je lhostejné, jak moc mě koušou chlupy tvý deky.
Co by se ještě mohlo vlézt do černé díry?

Peníze? Ty u nás dlouho nevydrží.
Nejčastěji je utrácíme za věci,
po kterých je aspoň na chvíli líp.
Úzkost? Má schopnost roztahovat se do nekonečna
z nějakýho důvodu jsem si ji vždy spojovala s noční oblohou-
tak v ní teď budu hledat souhvězdí ryb.





***


Bylo to klidné odpoledne
červencové slunce sem tam zastřel déšť
nedalo se dělat nic
jen srkat šalvějový nálev
a v holinkách čupět u keřů dědova angreštu
v dlaních mě škrábalo jeho trní
a pod vlhkými listy se schovávalo
pět bělásků.
Když někdo prohodil
že už nejsi sám
a snad že ta holka i trochu
dělá do umění
měl mi spadnout kámen ze srdce.
Odechla jsem si
trochu demonstrativně.
Ten angrešt už na vždycky bude chutnat jako popel.





***


Sháním kontakt na nějakýho urbanistu,
sociologa, odborníka přes kasty a společenské vrstvy,
aby mi objasnil,
proč se všichni nešťastní lidé
zdržují u nádraží.
A v tomhle městě jsou rovnou dvě,
tak blízko sobě
jen 17 minut chůze
skrz nabušenou výlohu
posledních sil, hltů na dně lahve,
kůrkách pizzy, jablečných jadérek z odhozených ohryzků.
To nejsou tváře Indiánů z Mayovek,
to je ošlehání  sluncem, větrem, nevyspáním,
pitkama toho nejlevnějšího čůča,
říznutého okenou.
To není zlý sen o igelitkách na zjizvených hlavách,
o jedovatých výparech
tvrdě vysomrované podvýživě
černajících končetinách.
To jsou tví bližní.
Nechceš je za sousedy.
Ani to cigárko pro ně nemáš.
Ani drobásky,
co by zazvonily na pár vteřin
jak zvonček šťastia.
Tohle je taky džob
práce jako každá jiná
divadýlko o umírajícím bratru v Košicích
o horečce, aspoň si koupit paralen!
Je třeba se rozdat hned na ve vstupní hale
a pak s nimi počkat na další vlak do Hameln.





***


Všechno se vrací
v kruhu, v oblouku, v elipse
možná že trochu komplikovaně
přes kopec, oklikou, vyhlídkovou trasou.
A pak jsme zas tady
ve výchozím bodě

-zaznívá uvítací tón-

Euforické chvění, návaly tepla
srdce tlukoucí jak křídla hřivnáče
chyceného pod skleněný zvon.

Miluji tě.

Už po čtvrté, po osmé, po dvacáté páté.
Zase.
Tak pateticky a neochvějně.
V téhle nejcennější vteřině

-poté sinusoida pouze klesá, deprimuje-

je zahrnuto tvé tloustnutí, chrápání, chlupy v nose,
paradentóza, krize identity, testosteronu i nevěra.

Ve stínu počátku stojí konec
s ránem přichází i příslib večera.

. . .

2/3 Bernardeta Babáková: Lidé v našem věku

neděle 28. července 2019

Přinášíme vám triptych básní od Bernardety Babákové (* 1994). První část měla název Biedermeier existenčního minima, druhá se jmenuje Lidé v našem věku. Autorka pochází z Lomničky u Tišnova na Brněnsku. Žije a pracuje v Brně, studuje právo a divadelní fakultu JAMU.





¨

















Lidé v našem věku


Zaspal jsi na první schůzku s mojí matkou
volala jsem Ti
oplakala displej telefonu.
Přijel jsi na kole
s kytkou od benzínky
v celofánu.

Co na to říct?
a co by tomu řekli lidé v našem věku?
Ti vstávají na čas
a řídí auta svých otců
a v létě jedou na dovolenou
do apartmánu.
Neusínají na rodinných obědech
a mluví hezky o dětech.
Nechodí na půlnoční s buchnou v kapse
neolizují skla zrcadel
jezdí na festivaly
s přívětivými jmény
- třeba Pohoda-
a vezmou si pod hlavu nafukovací polštářek.

Lidé v našem věku ještě nezačali šedivět
ale už začali chrápat
a taky trochu přibrali
nosí nové oblečení
nakupují ho o víkendech
společně s cornfleaky
a sedmičkou kvalitního vína

Lidé v našem totiž mají úroveň
stejně jako jejich kocovina.





Matka


To nemyslíš vážně.
To si ze mě děláš legraci.
To je jako vtip?
To je vrchol!
Ja tu jsem pro srandu králíkům
Já jsem jako hlásná trouba.
Kristova noho
Kristovy rány
Pro Krista
Pane Bože
Bože můj
Pane na nebi
Ach bože

V žádném případě
Ani za nic
Jen přes moji mrtvolu
Ne
Prostě ne
Protože jsem to řekla





Lékaři stále nemají


Lékaři stále neznají
účinný lék proti stáří.

Koupila jsem si aspoň
krém na vrásky
ten nejlevnější.

Nemrač se na mě
budeš ho potřebovat

Vrtíš hlavou, až vlasy lítají stranou
Ty totiž chceš, abych Tě viděla stárnout;
tukový vaky, vole, strie,
bradavice, hrb, skleróza,
hůlka, demence, atrofie

Asi podvědomě mi chystáš očistec
za to cos se mnou měl za mlada

Pohřební řeči
morbidní nálada-
Ptáš se- s neskrývaným odporem-
ty se snad bojíš smrti?

Mlčíme

Tak na co byl ten krém?





Dospělost


Nebyl to kupodivu jednorázový úkon
žádný čistý řez
nebo ta chvíle,
kdy odtruhješ náplast z napjaté kůže

Nebyl to kupodivu
ani ten okamžik
když jsem z večírku (dým&hlasitá hudba)
vrátila s kroužkem na prstě

-Ne.

Je to spíš líhnutí larvy v modu slow-motion
nejprve hlavička.
Kdy přijdeš, kde přespíš?
Nakonec se přestanu dovolovat docela.
Je mi svěřeno tolik důvěry, že můžu pěstovat orchideje
je mi jedno, co mám na sobě.
Nemusím se prosazovat, být vidět na fotkách, brát si slovo.
Je to ten moment teplých ponožek a nátělníku.
Vaření teplých obědů.
Čistění bot, záchodu, dokonce i štětky.
A touha pořídit si žehličku.
Za hudbu je nejlepší ticho.

Přestávám číst intelektuální literaturu.
Dokonce to přestávám i předstírat.

Tak někdy tady se to láme.
Ale velmi tiše,
asi jako když k zemi padá mlady strom.





***


Prosímtě slib mi,
že tohle nikdy neskončí
že mi srdce bude tlouct
jak o závod
až do nejdelší smrti.
Že se mi hrdlo stáhne
jak šněrovačka
a ta whisky v otlučený skleničce
nikdy nedojde dna.
Že ten barman
ve svetru po mámě
ze mě nespustí oči
až do soudnýho dne.
A naše ruce
se nám budou potit po hektolitrech
dokud se neproměníme v prach.
I s tím kolenem
můžeš o stůl klepat
do skonání věků,
jen když se zapřísaháš
že podivný pocit staženého žaludku
a mžitky za víčky
nedojdou konce.





***


Láska
se pro praktické účely definuje
jako společné čištění zubů,
konzumace veškerých pokrmů
Tvojí dětskou lžící, stovky hodiny
strávené pozorováním pravidelnosti Tvého dechu
a dvakrát tolik
naprosto promarněných chvil rozpomínání se na Tvé dlaně.

Člověk se neustále musí něčím otupovat.
To by svou produktivitou nezahltil
literární časopisy,
patentové úřady,
odevzdávárny průběžných domácích prací.
Aby nezabral
všechna místa v čítankách,
všechny sloupky v encyklopediích
(ano, i v té s názvem Soukromí vodních živočichů),
aby galerie nepraskaly ve švech
všemi těmi plátny a skulpturami,
aby se tiskařské stroje nezavařily
při zuřivém rozmnožování
všech mých přelomových myšlenek a objevů
oblbuji se tou naší láskou,
nejlepší zábavou
pro chudý.





***


Všechno bude fajn
dokonce už je-
dokud se usmíváš a říkáš, že to jde,
dokud domů píšeš jen dobré zprávy
a na fotkách všichni vypadají hezky,
dokud jíš vitamíny
a nepadá ti příliš mnoho vlasů,
dokud je všechno úhledně zarovnané,
poskládané na svém místě,
dokud bílé právo nezašedlo
a krajky se nezapraly,
na okraji vany není žádný vodní kámen
a všechno je hladké;
účes, podpaží, lýtka, stehna, tempo konverzace
jak vyšlehaný pudinkový krém.

Nikdo nemá hlad
nikomu se nechce spát
nikdo nemluví nahlas a sprostě,
všichni si kupují lístky do tramvaje
a nechávají spropitné.
Na ulici se nemusíme bát
žádných pořádkových služeb
žádných spoluobčanů s vlastní představou
o fungování světa
(ověřili si ji přece na základě tří na sobě nezávislých zdrojů fake news).
Opravdu všechno bude fajn-
dokonce už je.

Za oknem ve čtvrtém patře
rostou muškáty
a falešná naděje.





***


V říjnu jsem si povídala
s mámou celé odpoledne
a cestou na vlak
broukali jsme si s tátou do kroku.

Jinak nic.

Mluvím na africké fialky,
přerostly okraje kelímků od jogurtu,
jsou jedno ucho
a nejraději mají drby o mé nadřízené.

Břečťan popínavý (Hedera helix Linné)
je náročný posluchač
nejraději má spisy novoplatoniků,
jinak neroste.

Na muškáty se musí šeptat,
fíkovník slyší hlavně
na přímé přenosy techna z berlínských klubů

a já
už dlouho píšu otevřený dopis
Ústavu pro jazyk český,
aby zvážil znění definic vybraných rčení,
především tu, o mluvení do dubu
a o schopnosti slyšet trávu růst.





***


Srostli jsme v jedno,
je to tak.
Rozpustili jsme se jeden v druhém
jak kostka dačického cukru
(tvary bridže: piky, káry, herce)
ve vroucí vodě.

Je to samozřejmě sladké.

Tohle je svědectví
o naší nové identitě,
když jdu náhodou někam sama,
všichni si myslí,
že mě nikdy před tím neviděli.





***


...v novinách byla anketa;
ptali se významných osobností
co byste chtěli na svém pohřbu?

Zástup truchlících milenek
(říkají ti, co si o sobě myslí).
Zástupy věrných fanoušků
(říkají ti, co vyrostli na steroidech a dvoufázovém tréninku).
Zástupy vděčných studentů
(říkají ti s draze placenými tituly).
Pak taky:
Knociking on heavens door
a Mochumůrky bílé
katafalk
šampaňské s vodkou
hlavně ať na tryzně nikdo neblije
obleky
korzety
vtipného kněze
dekadentní eschatologie.

Muzikál
orchestr
striptérku
arsenik pod jazyk
dvě mince na víčka
(co když tam nikdo nečeká?)
konfety na rakev
obrázky svatých do hrobu-
jak jsou ty významné osobnosti profánní
v posledních věcech člověka.

. . .

1/3 Bernardeta Babáková: Biedermeier existenčního minima

neděle 21. července 2019

Přinášíme vám další triptych básní, tentokrát od Bernardety Babákové (* 1994). První část má název Biedermeier existenčního minima. Autorka pochází z Lomničky u Tišnova na Brněnsku. Žije a pracuje v Brně, studuje právo a divadelní fakultu JAMU.
























Biedermeier existenčního minima


Doma
to je jeden pokoj
jedno okno
s parapetem, bez záclony.
Plazí se pod ním tencí hadi
lezavého chladu.

Doma
jsou dva tchýniny jazyky
spousta okrasného plevele
a břečťan, který se od fotky Godarda,
přišpendlené hlavou dolů
popíná a plazí k tvému stolu.

Doma
je zima a jinovatka
na tepichu po dědovi
se štěpy
cikánský kosti v levý noze.

Doma
je osm klasicistních map
a čtyři zdi vybílené vápnem
až na strop
na ten jsme nedosáhli
zůstane pokryt zažloutlými fleky.

Doma
jsou obrázky
uchycené na rožky izolepy
a jedno mátové povlečení
zelená uklidňuje
krabička s náprstky
a jehly
(ty, se kterýma se pouze šije).

Doma
je ticho (ahoj básníku!)
když nevrní procesor
a budíky dám spinkat
do krabice s mým spodním prádlem
(ve 4:30 stejně bereš za kliku).

Doma
je výhrůžka
že právě tady už nám musí být blaze.

Doma
je papírový lustr
a hnědý lino na podlaze.

Doma je prach
doma je vlhko
doma je suchá palma
děravé boty, liché ponožky, prachová peřina

Doma je biedermeier existenčního minima.





...Buď si naprosto jistý


Až mě zas najdeš
na prahu bytu
a budu vonět po jehličí
(přitom to byl jen Gin Gordons),
až tě v proudu řečí oslovím
Jirko nebo Ivánku,
až se rozpláču
prakticky neutěšitelně
nad tvojí horečkou a vlastní bezmocí,
až přijdu z večírku
s cizí rtěnkou na tváři
nebo s telefonním číslem
napsaným na předloktí,
nebo příjdu až za dva dny
nebo ráno vyrukuju s tím,
že ti musím něco říct,
buď jsi naprosto jistý
že jsem jen
napsala další báseň o Tobě





Osm a půl


Osma a půl
řekli
dvě číslovky, jedna spojka.
Klauni?
Leda tak namalovaní na zdi
Cirkus?
Kolem půl druhé
spíš už jen pojízdný zvěřinec.
Kývla jsem
a myslela na Mastroianniho
zatímco jsem fasovala zástěru
a doporučení inspekci říkat
že já nic, já jen na zácviku.

Osm a půl
a prý občas jsou i zbytky z rautů.





Síla Gravitace


Nejím.
Nechávám to Tobě.
Věřím
totiž v sílu gravitace.

A když dostatečně zprůhledním
a ty v duchu kvadratické funkce
zmohutníš,
přitáhneš si mě
za každé situace
(i proti mé/proti tvé vůli).

Už rok a půl v kuse ti vařím,
podstrojuju
vychystávám
a sama jen obsah talíře
přeskupuji lžící.

Přidej si
když to nevyjde,
zkusíme to ještě na Měsíci. 





***


Ema B. ve mně už zase brečí řeku,
sníc o pyžamu
manželovi
zmrzlině značky Manhattan
kapuci s ouškama
iniciálech D.G. na triku;
a venku zatím umírá příroda
koalí mláďata
oběti válečného konfliktu.

Některý věci
si nechci pamatovat,
aby se tu chvilku před smrtí
nepřehnal shitstorm zase znova.

Takhle na konci tunelu
bude jen kdosi volat
Nazdar! Další Bovaryová!





***


Je úterý, dnes se mnou mluvil
jenom výtah.
Zarytě mlčím mezi dlažební kostky
ulice plné lidí
ostřím
na zapadlé střepy, holubí peří
hrudky štěrku a žvýkací gumy
a nasávám
tu jedinečnou vůni dívčích vlasů
asi do dvanácti let
ten důkladný poměr
mezi dětským pižmem
a vypocenou cukrovou vatou
zajídanou lékořicovými suky.

Jsem dojatá,
jak - kdy naposledy?-
před pěti lety,
když děda zahrabal
mrtvou fenu
a pak v mléku
rozmočil trochu vánočky
a krmil tím plačící štěně
a trochu ujídal.

V horkém suchém dni
mi za krk padaly
nahnilé meruňky
a já se nemohla rozhodnout,
jestli chci být
štěnětem
dědou
nebo mrtvou fenou.
. . .

3/3 Dalibor Maňas: Epigramy

neděle 14. července 2019

Přinášíme vám třetí díl na sobě nezávislého a nesouvisejícího poetického triptychu básníka Dalibora Maňase (* 1966). Jeho název je Epigramy. Předchozí části se jmenují Nic a Pes. Dalibor Maňas je básník, hudebník a publicista spojený se sdružením Vítrholc od počátku jeho vzniku.




















***


Příběhy
na ty se život
nedělí
Nikdo je nevydrží
tak dlouho poslouchat





***


Kdo má v hlavě
knihovnu
musí půjčovat
příběhy





***


Fascinujte
prázdno
Budete mít
klid





***


Kdo neřekl
dál
Ten už
zapomněl





***


Kdo neřekl
dále
prostě jen
neotevřel dveře





***


Stačí být
v každém okamžiku
připravený na cokoliv
Nejvíc
tím pádem
asi nebýt





***


Život je dobrý,
když tě nestresuje.
Nemusíš být kosmonaut,
aby ses v tom vzduchoprázdnu
cítil výborně.





***


A nikdy
neptal se nikdo
po čem je žízeň
a po kolik hlad





***


Věci se nedějí,
protože my
tak důležitý
nikdo není

Věci se dějí
protože jsou samy





***


Na sluneční hodiny
a na zeď
nelze ve tmě spoléhat

Zeď zkouší zem
ale nechává ty hodiny
bez světla, ve stínu
tupě stát...





***


Na zahradě
přistály marťanské koráby
Vypadaly, že je někdo koupil!
Jsou menší
než si všichni mysleli…





***


Někdo chodí k psychologovi
jiný vypráví o životě po hospodách
těžké je přilnout k všednosti
a vzývat nudná odpoledne
kdesi v prdeli
když žádná kosmická loď
na obzoru nepřistává





***


Umřelo morče,
už chtělo mluvit.
Tak to s morčaty bývá.
Ale jaká síla
dělá z člověka vola?





***


Jíš a piješ, spíš.
To jsou ty tvé okamžiky.
Jediné šance,
když vyhrát není co.





***


Houbař
spíš zubař
ohnutý nad souším
hledá v lese kazy





***


Její oči
Její srst
všude kolem kopyt





***


Pokaždé to může být
jiná strategie
váží moc, kolos
co se splaší
a pak neuhýbá...





***


Srst hebkou
barvu měnící
kůži jak počasí
zrovna velí

pot je jak žiletka
řízne a zavoní
když pod sedlem
kopyta nezvedá...





***


Mít srdce
a plíce koně,
šlo by si
nasadit
psí hlavu





***


Tak vzdáleně
a prudce
se přihlásilo
slunce





***


Zkurvený bláto
zasraný listí
vymrdaný listopad





***


Nepouštět zimu domů
tu a tam spadlý list,
pavoukům plytkých hrobů
z jejich vláken záclony
Za oknem dobře
v pohovce měkčeji
ty vydýchané stěny
působí tepleji





***


A když zahřmí
nemusí přijít bouřka
Blýská se, neprší
Den, dva
Napětí, dusno





***


Po zimě les jak zametený
slehlá tráva
roští a keře bez listí
Les pářou kroky
mlčky k městu
neděli co neděli...

(Karlovi Škrabalovi a Jardovi Škvarnovi)





***


Za okny zmrzlé stromy
pavučiny větví
protože rychlost
proti síle marnosti
nedokáže nic





***


Polehávání v posteli
většinou končí
představami
o lepší budoucnosti
pro kosti





***


Je fajn
užívat léků
Vzít ibalgin
když záda
Nežít jen
ze vzduchu





***


Řekni ráno moderátorce
že se v zrcadle
nevyznáš
a v noci
že se v něm
zas nepoznáváš





***


Aby se člověk
poznal
musí přijít porážka
je pak jedno
kdo byl
hodný
anebo zlý!





***


Za zelenou zónou
někdejší je chlad
i to po čem prahneme
i tma po rybách





***


Všichni se rozeběhli
na opačné strany
a život je tvrdošíjně vrací
tam, kde už
dávno nic není...





***


Všude, kam jsme přišli,
jsme slušně pozdravili...
Včetně postvirtuální
reality





***


Sex
zdravý pohyb
hlad
někdy vášeň
Komunikace
často i za pomoci
prázdných slov
Kytka, co roste
i když se nezalévá





***


Rozložité staré domy
zbytečně nikdo neopravuje
Každý byt až k sousedům
vysoké stropy
Dlouhé chodby
a na konci...





***


Třeba třikrát po ránu
nirvána
v bílé keramice
když tělo zmáhá
únavu





***


Vymalováno
Sníh nebyl
Stisků rukou letos
kupodivu nejvíc
Plánujeme
a stárneme rychleji
než bychom chtěli





***


Tropy nejen v Polabí
noci s cikádami
obloha stříbrných rojů
zatímco život
je samá čára
a čekání na slovesa





***


Není energie
a vztek jen zběsilá jiskra
kope
nefunkční výboje

Cesta zpátky
bude složitá
když není směr
ztrácíš sám sebe





***


Nový operační systém
staří přátelé i zlozvyky,
prázdný disk
dobrodružství s médii
které nekomunikují





***


Letní moudré večery
pod lípou
s bílým vínem a hvězdami
cigareta
plná myšlenek





***


Právo se bouřit
zformulovat to
rytmicky rozčlenit
okořenit poetickou figurou
pryč s cenzory a policajty!





***


Pomalu si sedá
krátkou sukni
pod ní nahá
stehna postříkaná
vlhká kunda
nabubřelý poštěvák





***


Je zima.
Trvá už dlouho.
Dlouhé léto
- podzim jako by nebyl.
Mezitím nic.
Místo klidu.





***


Nádraží,
špinavý vestibul u pokladen,
omrzlí bezdomovci s modřinami,
svačiny na cestu vlakem,
občas jen láhev piva.





***


Uklidil, vyžehlil prádlo.
Ostříhal si levou nohu,
pravá musela počkat.
V životě to někdy jinak nejde.
Všechny nehty
nemusí být
stejně dlouhé.





***


V domě na kopci
pouštějí cizince
jen na dobré slovo
každá bolest
má svůj počátek
i konec





***


Proč světlo poznání
nepadne do řádku neoraných,
kde jako potkani
zatloukají čas...





***


Sám
ale jen mezi nimi
Dobro pro ně
nemít v sobě
i když oni
jak mlýnské kameny
jeden o druhého...

V lidech
Ne mezi nimi





***


Dívej vole
to je síla
i na stromy
už je zima





***


Víra
že se někdo
do vkusu trefí
kdo dává
cítí to

Každý je
kouzelník





***


Měsíce vaří
furt stejnou polévku
bez ódy na místo
kde v hrncích se vzteká






***


Kapačky slov
vyprahlým básníkům
...mluví, mluví
ale duše v nich spí





***


Bydlet ve špajzu
v krabici od banánů
a poslouchat
banánový underground





. . .