Martin Trdla: Jde městem bižuterie, chytá ho hysterie

neděle 22. května 2016

Budete-li v regálech knihkupců a knihoven hledat básnickou sbírku od Martina Trdly (* 1985) bude to snaha marná. Zatím ji nevydal a asi tak nikdy neučiní. I když její název nosí v hlavě již dlouho - „Psáno společně s Martinem Trdlou“. Verše jabloneckého autora, civilním povoláním redaktora liberecké MF DNES, najdete různě poházené po internetu. Publikoval je ale i v Divokém víně nebo dvakrát v Kalmanachu, což je časopis pro autory z Euroregionu Nisa. Třikrát byl hostem pořadu Zelené peří v Českém rozhlase. Do Zeleného peří se po letech vrátil a nedávno se představil v jeho živé verzi v pražské Malostranské besedě. Jeho povídky pod pseudonymem Leopold Jablonecký se pravidelně objevují ve čtvrtletníku Jízda vydávaného libereckým Dopravním podnikem. Je zpěvákem a textařem jablonecké kapely Depressive Code. Na kontě má několik menších literárních cen. Například loni obdržel cenu poroty na soutěži Literární Čáslav, o deset let dříve zvláštní cenu časopisu Host na soutěži Hořovice Václava Hraběte. 












Pokušení


Po Karlu Šebkovi možná pátrá Interpol,
ty jsi však opuštěný jak činely ve státní hymně.
Titulky novin jsou plné strachu a hyperbol,
další pánové s rukou pod bradou to myslí upřímně.

Na obrubníku zemřeš na trému ze života,
ráno si o tebe otře zablácené polobotky.
Opět připomínáš zapšklého pierota,
co lichotky šeptají mu zuřivé hlty vodky.

Tak rád bys okna tramvaje vytloukl sonetem,
po všech těch věčných brlblačích hodil rajčetem
a pak s Hrabalem pateticky odletěl za holuby.

Ale dál budeš marnit den na tajícím kluzišti,
čekat až čas se sukovicí chvatně kolem prosviští,
potom odvrátíš pohled, zavřeš oči a zatneš zuby.





Na chodníku


Páru ráno vykašlala Nisa,
a teď bez skrupulí
k obrubníkům se tulí,
s úsměvem porcelánové kočky lísá.

Vlhký asfalt někde u Tyršáku
perforuje chodec v baloňáku,
jde s ním jeho premisa
a řeřavá vůně po cibuli.

Na střechách hýlům ještě není do tance,
ani jemu, když včera prohrál jak Vlasovci,
z dodávek se soukají pupkatí trhovci,
v oknech televize vyslaly první cákance.

Jde městem bižuterie,
chytá ho hysterie,

až dojde, přečte si nový chór,
že pásku zas přestřihl primátor,

a na kolovrátek navlíkne další nit.





Snídaně


Až ráno zakvičí
jak před řezníkem prase,
tak vyjdu do ulic
vstříc hloupé, lidské rase.

Pak koupím si housky
a půllitr urážek,
i výkal pro štěstí
do drážek mých podrážek.

Až město načůrá
do zmuchlaných podolků,
pod tkání rozžehnu
svou varovnou kontrolku.

A než se rozbliká,
už budu opět zpátky,
na tyhle úzkosti
jsem totiž jaksi krátký.





Zpovědnice v garsonce 

(Čtvrtpovídka)

Všechny postavy a děje níže jsou čistě náhodné.

Neustále ti někde hryzá do zátylku,
protože není schopen pojmout a někam napasovat ty tvý vyšinutý básničky.
Prostřílí tě broky pohledu dlouholetého nájemníka valdické kartouzy,
stačí jen když se moc křiklavě zasměješ u vedlejšího stolu,
v jugeboxu navolíš pro něj něco moc teplýho,
i přesto, že to zpívá Casanova s guinessovým rekordem v počtu oblíznutých ženských sliznic.
K zařazení mezi adepty na ránu na solar
pak poslouží placka na bundě s nápisem I love you Václav Havel,
protože ten přeci může za jeho celej posranej život.
Záminka se prostě najde kdykoliv.

Frustrace je asi to nejpřesnější a jak hrnec na prdel pasující slovo,
slovo, které hýbe těmi masami zneuznaných kovbojů,
co když si koupili první Sierru, konečně zažili pořádnej orgasmus.

A jakmile zrovna za hrst medových keců z časopisu, krabičku Camelek a dvě užmoulaný stovky šaháš

do kalhotek obtloustlý šestnáctce s kozama šestadvacítky po dvou dětech,
on se někde v chřtánu umakartovýho jádra panelákové tři plus jedničky
hystericky rozvádí s manželkou, co mu s ječákem Ládi Křížka po desátý vyčetla, že v roce 1994

neopravil kapající kohoutek od bojleru.

Pak si vzpomeneš – Skácel, Hrabě, Éluard, Cvetajevna
a najednou se krčíš a stydíš roztřesen v rohu dlouho nevyhřáté postele,
že píšeš takový velkosračky a ještě máš tu drzost to někomu číst.

Ale od koho čekat ten správný energický impuls, upřímný dloubanec do žeber?
Od pětkrát trestanýho feťáka Rikiho, který s léty vytrénovanou nonšalancí opakuje naučený postup –

založíme kapelu, brácho, máš dobrý texty. Stop! Já ti tu kytaru vrátím, musel jsem ji zastavit,

promiň a pochop mě, už to nikdy neudělám. Stop! Založíme kapelu brácho, máš dobrý texty...
Perpetum mobile, debile.
A nebo ta přechytralá Léňa, co je těžká alkoholička a vůbec to netuší,
a za týden ti už jarem a vodou ničí dva metry vysoký oltář ze špinavýho nádobí a k tomu popíjí

Francovku utajenou v ananasovým džusu.
Musíš ji vyhodit, protože ti narušila tvoji integritu.

Duše je nestabilní, co?
Takže ti pomůže už jen Jägermaister a pár školometských veršů od J. V. Sládka, který ti polohlasem

s teplým prskáním trochu šišlavě vetkává do ucha hloupá sousedka Markéta, protože si jí to donutil

se  naučit. „Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les...
Jo, máš tak trochu úchylný vrtochy.

Přitom chceš bejt hrozně nasranej, ale dokážeš maximálně střílet ze vzduchovky slov
do lacinejch terčů.
Občas myslíš na to, že kdyby ti diagnostikovali rakovinu a měl bys jen měsíc do smrti,
tak je jasný, že postřílíš pár zkorumpovanejch politiků, úředníků, skinheadů, bafuňářů, Michala

Davida a možná i souseda, co tě neustále prudí tím, že každou sobotu ráno, když chceš spát do

dvanácti, frajersky protáčí motor nadupané motorky. „Haló, sráči, já mám silný dělo za půl

milionu, obdivujte mě!“

Jenže si připadáš jak ohmataný angličák Porsche Carera Turbo po o deset let starším bratranci,

který rozmazlaný dítě zrovna vrhá přes most do nahnědlý řeky a ještě za ním plive.

Jo, to je křiku, co nikdy nahlas neuslyšíš,
jelikož ho mermomocí dusíš v lokalitě plic.

Možná si koupíš televizi,
jo, Bruce Willis se sexy krvavou jizvou v koutku úst
bude říkat umírajícímu kolegovi:
Neboj zas půjdeme na ryby, to bude dobrý brácho,...

Neboj, to bude dobrý, brácho...





Šrámy


Ty šrámy z řečí bez podstat,
kilometry návodů jak se seriózně smát.
Jednou je spálím jak staré noviny,
hroudy vad,
ze spirál stanou se dlouhé roviny

snad.





Mlha


Mlhu prohryzávají světla vlaku,
už je to přes rok
a spoluobčané začínají být nervózní,
chtějí klid na práci.

Vypil si pivo,
podrobil stoly,
byl hysterický,
bez kontroly

a metal slovy.

Jo, budeš věřit, ale až
dostaneš rakovinu.





Cestující


Vždyť je to na hovno,
spěchám na jiné autobusy než ostatní.

Ukončete nádech a výdech,
dveře se zavírají!

Mé mlčení i samomluva
mají příchuť smrti.

Jak opilec spadnu vždy namazaným dolů,
jak opilec, co stále do kolemjdoucích naráží,
leč má sny -
o lásce, cti a kuráži.





Bez názvu


Rozžehnul jsem televizi,
abych zjistil, jak se republice daří.
Vypadá to, že nejsme v krizi,
každý totiž fotí, zpívá nebo vaří.





Neděle


Vzduch byl jako vodka,
až se bohům podlomila kolena,

skrz škvíru v žaluzii zamířil
prstem na špičku věže kostela.

Chodci dole na ulici
nosili místo kulichů
na hlavách máslo,
toužil jejich vizáž vyšperkovat -
do obličejů jim rozplácnout
šlehačkové dorty.

V televizi zrovna pateticky vzpomínali na
herce s velkým Há,
tedy, pardon, na Pana Herce
(toho, jenž mlátil a podváděl manželku,
ale všichni to omlouvaly jeho démony,
měl přece ty hluboké oči!).

Ze všech sil se snažil zorientovat,
nasadit mimikry všednosti.

Na vodovodní baterii nad dřezem
za deštník visel pan Tau s jeho tváří.

Zastřelil ho tím samým prstem,
kterým před chvílí mířil na kostel.

Co víc chcete po nedělních básnících?





Lid


A pak...

soudci v talárech z ležáků
s vzezřením a gesty mazáků,
pověsí tě jak vepře na háku,

ty jeden zasranej chytráku.

. . .

Básně "psané" počítačem: Jsem síla, radost i zloba

neděle 15. května 2016

Jiří Materna (* 1984) naučil počítač psát básně. Z těchto básní sestavil sbírku třiceti kratších textů. Přinášíme vám ukázku deseti z nich.


Jiří Materna vystudoval obor informatika na Fakultě informatiky MU, kde také získal doktorát v oboru Umělá inteligence a počítačová lingvistika. Od roku 2008 je zaměstnán ve společnosti Seznam.cz, kde nyní zastává pozici vedoucího výzkumného oddělení. Je zakladatel a spoluorganizátor konference o aplikacích strojového učení Machine Learning Prague. Mezi jeho odborné zájmy patří strojové učení, zpracování přirozeného jazyka, information retrieval, statistika a obecně řešení těžkých problémů z oblasti informatiky s aplikacemi v běžném životě.


Na poezii je nejzajímavější její lidský rozměr. Tato poezie žádný velký lidský rozměr vzhledem k okolnostem jejího vzniku, které jsou známé, nemá. Otázka je, jak bychom se na tyto básně dívali, kdybychom nevěděli, jak vznikly. Jako na podprůměrnou poezii citově i literárně tápajícího tvůrce? Určitě by se ale našel i někdo, komu by mluvily z duše. Je to poezie, když ji nepsal člověk? Je to zajímavý pokus, hra, nejspíše slepá cesta, o které možná i její "autor" ví, že je to slepá cesta pro poezii. Ale třeba jen pro poezii...


Sbírku vydalo nakladatelství Backstage Books a lze ji volně stáhnout. V jejím úvodu Jiří Materna popisuje, jak básně vznikly: Všechny básně v této knize byly automaticky vygenerovány počítačem za pomoci umělých neuronových sítích. Neuronová síť sama o sobě nic neumí a je třeba ji natrénovat pro činnost, kterou má vykonávat. K natrénování této sítě byly použity texty básní ze serveru www.pismak.cz. Neuronová síť tyto básně nekopíruje — a to ani jejich části — ale pouze se podle nich učí pracovat s jazykem a vytvářet básnické obraty. Postupně se učí z jednotlivých písmen skládat smysluplná slova, ze slov gramaticky správné konstrukce, z nich verše a konečně i celé básně. Po dostatečném natrénování je schopna generovat libovolné množství unikátních básní, které jsou stylisticky i obsahově kompilací všech básní použitých pro trénink. Výsledné básně jsou tedy jakýmsi průměrem tvorby všech několika desítek tisíc autorů, kteří kdy na Písmáku něco publikovali. Základní principy algoritmu jsou popsány na www.mlguru.cz/basnik/.




Konečně žít


chci vyjít z kostela
strohé střízlivosti
a s jitřenkou v plamenech
začít snít





Bolest


s radostí
čeká
co vše nám vezme





Na prahu světa


poslední zbytek předsudků
se vzpírá
snad pocítí smrt na zemi

a já ochutnám pravou lásku
takovou
jakou si zaslouží přítomnost





Srdce umělého světa


svět malé hudby se rozesmutní
prázdná slova se změní v oranž
děravá kapsa, vydechnutí
zbořené domy, slaná slova
připomínají valčík zapomnění





Netuším


necítím tvoje parfémy
necítím

asi ses ve tmě
do souvětí skryla
Staženo





Vyšlo slunce


život se mě zeptal na číslo

už nejsem víla
bloudící spánkem
jsem autobusem zapomnění
a voním prázdnou lahví vína





Dobrou noc


v minulém životě
musel jsem být malíř

každý den snít
a čeřit hladiny čaje
malovat hlavy anděla
ústa, jazyk a křídla

já věřím a bojím se
jsou mi pořád v patách
to říkám a přesto jsem nad věcí
nevrátím se





Tak nepochopeni


obchody s děvkami
beze jména
navzdory státu dělají

na tahu každou
sladkou noc
a nic z toho nemají





Vesmír


slzy v poháru
zakrytém závojem

vysychá lůno
škaredých panen

a měsíční slunce
ztrácí se v dáli





Dělo


jsem bolest
slunce i srdce
jsem síla
radost i zloba




. . .

Křehké Baroko: Nahý hospodin po ránu leští sporák

neděle 8. května 2016

Boss of performance Vítrholce se stala „bílá čarodějnice“ a bylinkářka z Perné pod Pálavou s přezdívkou Křehké Baroko. Volně se pohybuje po Ostravě, kde studuje výtvarné umění. Víno je její živou vodou. Bytí v lásce ji naplňuje a občas s ním má kříž. Ostatně, v jejich básních se o tom každý dočte.


Baroko o sobě tvrdí, že neposlouchá hudbu („Poslouchám Vítrholc,“ říká vesele.), přestože když spustí cimbálka, šije to s ní, jako by stála na žhavých uhlících kurzů sebepoznání pro pražské manažery kdesi v pustině na Vysočině. Přestože jedním z jejich „mnoha otců“ je frontman kapely Hraczki, přestože přesto…


Baroko je divoké mládí, které si pro svou upřímnost a otevřenost bojovně hledá místo ve světě, kde by vládl klid a láska. Nebo se to tak těm okolo jen jeví. Plně pozitivní bytost, v jejíž blízkosti se pohybují samí milí lidé. Už to mluví samo za sebe. Jenže duše, ta nezbedná neposeda, s ní bez ustání vrtkavě šije…


Dámy a pánové, Křehké Baroko alias Kristýna Kašparová (* 1992) http://kkaarova.eu/objekt.php













***


Nahý hospodin
po ránu leští sporák.
Utěrky poskládá,
mezitím pohledem
pohladí ostří nože.

Nadčasový hospodin
s tělem chlapce
zvládá svou sedmdesátčtyřku
vystřelit ze Země.

Alespoň na chvíli
má od ní klid.





***


Černý hospodin
po probuzení
zakopne o realitu.
Slunce mu však
v očích toho dne
rozsvítí barvu.
Cítí pohledem
a vidí srdcem.
Zapomněl na návštěvu.





***


Vyspaný hospodin
ráno klel, že spal a proč.

Vystřelil z postele brokovnicí.
Bumbác - obloha spadla.

Tma naplnila
všechna zákoutí.
Ach, povzdechl si,
snad příště
už osud nezměním.





***


Unavený hospodin
citlivě se napojil
na rytmus železnice.
Vlak s tím souhlasil,
avšak nedal mu spát.
Hospodin se zacyklil,
vystoupil později.
Kde to jsem?
Co tady dělám?
A jsem to vůbec já?
Nikdy se nedozví
vyjevený hospodin,
kde má svou jeskyň.





***


Skoro nahý hospodin
po ránu leští příbory.
Vykouřený.
Naboso nařeže
pár pivoní do zavařovačky,
stále není spokojen.
Se zájmem
pečuje o svůj hrad,
komorná však nestíhá
žehlit jeho vrásky.

Hospodinův kámoš nechce ke zpovědi
Bůh mu prej
dluhy nezaplatí.
Pomoc od Boha
nečeká,
zítra se vzbudí
a možná bude
něco jinak.





***


Hospodin pořád pracuje,
jako by den jeho
měl hodin dvakrát tolik
jako náš.
Obdivujme to
a modleme se,
aby to zvládl.





***


Navštívil mě
vysněný hospodin.
Rozevři náruč.
Teplo steklo
po mých končetinách.
Zase tu není.





***


Musím něco řešit,
řekl hospodin
a zapnul Facebook.
Odpojil realitu,
i když mu nachystala
pěknou večeři.
Deset minut v jeho hlavě
se realitě jeví jako hodina.
Ukousnuté jablko
doplňuje díru v jeho srdci.





***


Když cítím oddanost
vůči hospodinovi
napíšu mu dopis
a pak
mu vyžehlím všechny košile,
aby mohl obstojně
zvládat svůj úřad.





***


Můžu jít spát,
je 19:30,
můžu si číst,
je 19:30,
můžu meditovat,
je 19:30,
chci ale být kurva s tebou,
je 19:30,
chci se vzájemně propojovat,
je 19:30
pořád
je 19:30,
Vyhodím televizi,
je 19:30,
vyhodíš mě na rohožku,
je 19:30,
odejdu do hospody,
je 19:30,
žere tě svědomí,
je 19:30,
pokud máš zaplý mozek,
je 19:30,
pokud ne,
je 19:30,
zjistíš to ráno
Není 19:30,
nebudu vedle tebe,
není 19:30,
budeš sám se zprávami
v 19:30.

. . .

Miroslav Salava: Přibij mne ke dnu Pane pevně, ať nevyjdu z bytí levně!

neděle 1. května 2016

Miroslav Salava se narodil 14. 1. 1960 v Praze. Vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou a nástavbu na Střední knihovnické škole. Od roku 1983 byl přes třicet let zaměstnán v Národní knihovně.


Debutoval v roce 1989 samizdatovou sbírkou Básně, v níž se sešel s Ewaldem Murrerem, Bohdanem Chlíbcem a Pavlem Kolmačkou. Samostatným oficiálním knižním debutem bylo Mé baroko (1995). Po něm následovaly sbírky Krev můry (1997), Zarakvití (1999), Rozervány a lihovary (2002), Pětipěstí (2006), Bílý vůl (2006), Zabít se tiše (2008), Pohyb pochyb (2009) a V honitbě Boží a jiné básně (2012).


Básnická sbírka v pojetí Miroslava Salavy byla koncept, jaký nemá v naší literatuře obdoby. Vybral si spřízněného čtenáře a nechal ho libovolně probírat se objemným linkovaným sešitem, do kterého den co den ráno v zešeřelých prostorách Klementina zapsal minimálně jednu báseň. Do finálního výběru, ani do řazení básní, už potom on sám nezasahoval. Editory jeho sbírek byli věhlasní básníci Zbyněk Hejda nebo Ivan Wernisch.


Profese knihovníka a pocit literárního outsiderství ho přivedly ke spolupráci na Wernischově
tetralogii o zapomenutých a opomíjených básnících dob minulých: Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, Píseň o nosu, Quodlibet a Živ jsem byl!


Dovolím si připsat osobní vzpomínku, pro objasnění Salavovy makabrózní poezie je myslím důležitá. Na Dobešce se křtila jubilejní 300. kniha nakladatelství Petrov. Slavilo se dlouho přes půlnoc. S Mirkem jsme se potom procházeli spícím městem, než přijede první metro. Vyprávěl mi o tom, jak dětství prožil po plicních sanatoriích a viděl na postelích vedle sebe umírat pacienty na tuberkulózu a od té doby jak žije se smrtí v zádech. Nakonec se mi svěřil se svojí předtuchou, že jeho konec nebude dobrý. Předtucha se bohužel vyplnila. Miroslav Salava zemřel po roce a půl v kómatu v motolské nemocnici 4. 4. 2016.


Vybrané básně pocházejí z poslední sbírky V honitbě Boží.


(Úvod napsal, blok básní sestavil a fotografii ze svého archivu vybral Michal Šanda)












***


To se tak nějak stalo:
Nad hrůzami se srdce usmívalo
Nebylo to prvně ani naposled
Zchromlý prostě nepostojí rovně
Bídák nevyvaruje se běd
To se tak někdy v obci stává
Když mrtvému přišije se
Živá hlava





***


Na travách suchých zjevilo se jíní
V listí to šustí Z řeky líni
Lesknou se v rukách rybářů
Krev krví prostě nevydřu
A najednou ptactva plná zahrada …
Ožrat už neumím se jako zamlada





***


Tam někde ve výškách
Visí oběšená jeptiška
Nedívat se-prosím-za ní
Krev pod polibky řine se jí z dlaní





***


Budu teď chutě chudě sdílet
Samota vzala mne na další výlet
Opakuji se jako Pater Noster
Jednou jen živou z budoucích koster
Kdo mi odpustí v tenhle i jiný čas
Kde řve mé neštěstí tahané za ocas?
Uklidím sebe … k ohni led
Kam mne to vede? Raděj nevědět





***


Srdce vzhůru! Rozplynem se?
Myslím že mne to nezajímá
A ani se na to netěším
Na potvoru proměním se
Bude to oheň věčný věčná zima?
Nerozpadnout se zaživa - to úkol nejtěžší!





***


Tu přimrzá Tu taje
Nehledám za vším jinotaje
Za stolem naproti dvě lesbičky
Olizovat si budou pičičky
A vedle kdosi vaří z prázdna
Pravda vždy surová a nehorázná
Obléknu proto něco na tělo
To aby v hanbě nebylo
Kdyby teď umřít muselo





***


Stojí chudák u úpatí
Pojďme si s ním povídati
Spadl-li či se lézt chystá
Křišťálu v oku plane krystal
Bledolící krveprostý
Spletli jsme se - ptali kostry





***


Už se to schystalo
Sbaleno na cestu je
Vím je to na stálo
Vypusť koně ze stáje
Co poběží mi vstříc
Nemineme se v prostoru?
Děs s jásotem vstupují do ulic
Osedlej dávnou tu potvoru
Ne nevrátím se víš
Už vtekli běsi branou
Smrti až mne zohyzdíš
Na herku vsednou rozervanou





***


Co vyhlížím? Bodlák za bodlák
Času ujíždím bezkrevný vlkodlak
Utopím se v Dobru Návnada
Dřina Otrok chrám svůj překládám
Život jak vztek škrcený
Polibek za úlek … ztracený





***


Ještě je brzo ještě nedopadla
Květina odlomená nedovadlá
Ještě je obzor jako naděje
Že co mne zabije hezky usměje
Ale nebuďte tak vážní
Duchové řádní Andělé strážní
Klenou oblouky ze žeber doufání
Smrt na skútru bulvárem se prohání …

. . .

Ivana Myšková: Musím domů, plešatí mi muž

neděle 24. dubna 2016

"Poezie mě už nenavštěvuje. Tedy jestli mě kdy navštěvovala...
Psala jsem ji zhruba do dvaceti. Pak se mě pustila. Ale psala jsem ji vůbec?
Cokoliv si dnes zapíšu ve verších, je jen cosi jako poezie, je to poezie šejdrem. Zparchantělá, špatně rostlá. Vyraší a uhyne hned po dvou, po třech verších. Uschne nebo uhnije. Jako pouhý laciný nebo příliš patetický aforismus, jindy ani to ne.
Berte tento výběr jako potvrzení mých slov anebo jako bizarní výlet. A já zas, s dovolením, uteču k sobě, do prózy."


Ivana Myšková (* 1981) je spisovatelka a novinářka. Narodila se v Roudnici nad Labem. Vystudovala tvůrčí psaní a mediální komunikaci na Literární akademii v Praze. Od roku 2007 do roku 2013 působila na stanici Vltava ČRO 3 v Redakci zpravodajství a kulturní publicistiky, kde kromě příspěvků pro pořad Mozaika vytvářela i delší literární komponované pořady. V roce 2007 debutovala rozhlasovou hrou Odpoledne s liliputem (režie Natália Deáková), texty publikovala v Revolver Revue, literární příloze časopisu Respekt, Almanachu Wagon, Dobré adrese, Revue Pandora, Hostu a Labyrint Revue. V roce 2012 vydala novelu Nícení (Fra), za niž byla nominována na ceny Česká kniha a Cena Josefa Škvoreckého.  Pracovala jako „sběračka“ pro projekt sdružení Post Bellum Paměť národa, rok se věnovala propagaci pražského literárního života v rámci projektu Městské knihovny v Praze Praha město literatury, nyní je na volné noze. "Do konce léta snad dodělám knihu, která se bude jmenovat Bílá zvířata jsou velmi často hluchá," říká Ivana Myšková.


Jsme rádi, že jsme Ivanu - alespoň pro tuto neděli - přiměli i k poezii...










***


Už nezbytným
ses pro mě stal
nepřežiju tě





***


Víc lituje nenapsaných
slov
než nenarozených
dětí





***


Tak těžce se mi žádá
ale vám…
nestačí přetáhnout krabici přes hlavu
a napsat tam JSEM NĚMÁ
písmeny dvoupatrovými
musím tu před vámi
vypít třiadvacet číší sádry
a na němotu zemřít





***


Sněhovým vločkám nevzdoruji
Ani sněhovým koulím
Ani lavinám
Nic neodmítám
Nezasáhne-li mě nic
Podléhám všemu





***


Ty ženy s tenkými rty
vždy převelice trpěly
přály si brouzdat se
dlouhými vlasy macatých koberců
a zatím
nohy je zábly vždycky a všude
od dlaždic
od dlaždic
které přímo strhávají k pádu





***


Já vím, pro děti první a poslední
ale nemusela jsi zešílet, matko
jen aby mé psaní bylo důvodné
není nutné rozpoutat válku
aby člověk prožil strach z člověka
není nutné věznit milovaného
aby setrval
ale ty brzy ráno opouštíš postel
jako by tě sny pálily





Už se to neodmáčí


Jsi samé smítko
a od křivd jsi až za ušima
půl života
po oči naložená
v štípavé lázni čistoty
kde neuplaveš ani píď

Pojď ven a vytři se

už se to neodmáčí
neodrolí ani nevymne





***


Ten smutný dům
je celý v sazích
už se tam ani nevětrá
hodiny místo srdce tlukou
a dveře střeží pometla





Útěšná je neoblomnost
nezvratitelného


Konečně utonula
můžeme na břeh

lepit si s fénixy
z lehlého popela

na
mrkev na zobák

a zpívej sám
když nezazpívá

tralala





***


Vidím tě stále tam,
u popelnic na tříděný odpad,
jak se odhodlaně (nevídám u tebe takovou odhodlanost)
probíráš odhozeným sklem
a mezi střepy
hledáš luxferový kvádřík s vosím hnízdem uvnitř
nad kterým jsme žasli vždycky
když jsme vyšli z lesa
a procházeli kolem staré, rozdrolené garážové zídky,
ve které to hnízdo ve skle zářilo jak klenot
Teď tedy zídku pobořili,
klenot vytloukli
a nejspíš zahodili,
ale já mám další,
a ten mi zůstane
- tebe, skloněného,
jak ho pro mě hledáš





***


Tvoje hlava
mezi mými stehny
vypadá svatě
Prosím tě změň se
v obludu
Proviň se na mě
a čekej zoufale
než tě vyviním
a klidně přitom zuř
klidně zuř





***


Ty když se díváš
tak vyhlížíš zvíře
Jsem krotký, příliš lapený?
Nutíš mě courat po lese
ještě neobrostlém
jdeš napřed nebo se loudáš
kapsy si vycpáváš kameny
prst v každé díře
a šťouráš





Význam plešatění


Musím domů
plešatí mi muž
a řekla to
jako by jí
cepeněla kočka
Vysedává v koutě na verpánku
něco si tam pájí a tiše
ukřivděně pelichá
jí jen smutná kašovitá jídla
klidně několik dní stará
a pečlivě si sám po sobě
zametá
Ve dne se ho nesmím dotknout
v noci ale zase usínáme v objetí



. . .

Jonáš Zbořil: Tys odklikával svět po smrti kamaráda

neděle 17. dubna 2016

Jonáš Zbořil (* 1988) je moderátorem Radia Wave, stanice Českého rozhlasu, kde také spolumoderuje a připravuje pořad Liberatura. Časopisecky poprvé publikoval v roce 2007 v Divokém víně. Později se jeho texty objevily například v Hostu, v Almanachu Wagon, Psím víně, Tvaru, v antologii Nejlepší české básně 2009. Kromě psaní se věnuje hudbě, hraje s kapelami Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra. Básně a další texty publikuje na blogu fromfargo.tumblr.com. Tolik profil autora na webu nakladatelství Host.


My přinášíme 5 novinek z tvorby Jonáše Zbořila (prvních pět básní) a 5 textů z jeho debutu, sbírky Podolí, vydané v Hostu 2014.




















příběh


zvedá se vítr
a světla v oknech svítí víc
jako o pomoc

odtahuji věci podél oken
a trochu jsem v rozpacích
v předklonu v papučích
že zrovna teď chceš abych napsal báseň

tak mě to překvapí
v předklonu nad pohovkou
jako bys mi na záda
položila vázu





earth 2.0


v koupelně to po tobě voní
taška s kosmetikou
má rozevřená ústa
že by tě polkla

objevili novou planetu
s pracovním názvem earth 2.0
říkám ti před spaním,
pro tebe to nic nemění
já mám pocit
že už brzo budeme jíst nové druhy masa
chlácholit se
že je to ve vroucí vodě
nebolí

tebe bolí
absurdně malé nohy
pocit, že jsi příliš těžká
strach ze samoty
z postele
a malých živočichů

kteří nikdy nepochopí koncept
kosmetické taštičky





svalbard global seed vault


poslední semena macešky
se ztratila u malešic

je to tragédie
tvrdil biolog
na pozadí národního muzea

největší tragédie svého druhu
nejdelší skluzavka ve střední evropě

bavorsko nic půjčit nemohlo
nebo nechtělo

a v grónsku už tolik let
kobaltová deska nebe
zející rána vrat
a místo krve iris
acechát





face time


opustil jsem tě kašlajícího do telefonu
subakord místnosti
prekuse dělal glitch
slabého připojení

všenorům svítily na krku perly
za kopcem svítila praha
sebevědomě
všechno je přece tam

stavěli jsme nástroje
tys odklikával svět
po smrti kamaráda

když jedeme do hospody pouštíme desky v autě
všechny ty étericky riffy
budou znít nepatřičně
až je nebudeš prožívat

po kolika dnech tě najdem
co budeš mít na sobě





sova


v náručí ti umřela sova
zaryla drápky do hrudi
roztáhla křídla

tvoje titěrná osoba
nese v náručí smrt
konejšivě

v hospodě o tom mluvíš
se smíchem

drobní savci jsou jako kytky
říkáš
po sedmém pivu v jednu rano
křičíte na sebe historky o mrtvých zvířátkách
sama jsi drobný savec

a malí savci
se celý svůj život v kleci
strašlivě snaží utect





uprostřed města je druhé město


smyl jsem
tvoje poslední dotyky z kůže
plynoměr začal cvakat
tajné vzkazy
uprostřed města je druhé město
složené z trubek
stínů
a z prachu
a s prsty s bříšky z plynoměrů
zkoumá vnitřky koupelen
do bytů s přebytky dechu
druhé nepřítomné osoby
klade vajíčka malých smítek
trubek
a tmy





pražského povstání


můj spolužák se zbláznil

domy u pražského povstání
jeden druhého čenichají —

voní to kamením

a ještě trochu cítí
úzký rovný strach

ve sklepech se schovávají choří

z průčelí jim hrozí lvi





výlet


ruzyňská věznice se vynořila
z odpoledních par

zavěsili jsme se
do opuštěných klepadel
a měli se a měli

dozorčí věž
máchala oblohou

v břichu mě začalo svírat
až si přijdou pro dluh —

smáli
že jsme se moc smáli





ada fejfarová a pes orlov


jako tečka na konci věty
zdůrazněná rozmáznutím

pohled omluvený do zatáčky
kde ve sněhu leží znetvořené tělo
našich rozhovorů

pomlky místo očí
dva nože rozkrajující větu
„já už jdu domů a ty —“

procházka okolo lhostejnosti
sněhem v chaberských polích

odpoledne

možná neděle





temné vody


Bazén v Podolí. Máma je ve svým živlu, protože se konečně
může hejbat, dostává svobodu po těžkym dni v práci.
Neřiká teď: musim zhubnout; hubne. Už nejezdíme na
výlety na kolech, já, máma a brácha. Ale aspoň chodíme
plavat. I v zimě, a pořád ven. Jsme tu, tak jako všichni
ostatní, abychom dostali svůj díl klidu mezi opakujícími
se nádechy, šploucháním vody, výdechy. Protože my
máme rádi, jak se pražské noční zvuky mění v nevinnej
šum, tady v tom úzkým údolí podolskýho bazénu.

Jak se blížíme k druhýmu konci, všimnu si dvou starších
kluků, co plavou proti nám. Ksichtěj se a něco si povídaj,
až se konečně přiblížej k mámě. Jeden z nich sykne:
„Paní, překážíte.“ Máma tiše odpoví: „Tak pardon.“ A ten
druhej povídá: „No, možná že byste měla zhubnout, paní.
Možná že byste sem neměla chodit, když ste tak obézní.“
A všechny ty „paní“ mě matou, protože se nemůžu rozhodnout,
jestli jsou ty kluci zdvořilí, nebo ne a jestli maj
právo tohle o mý mámě říkat. Neměli používat to „paní“,
myslim si pro sebe. Bejval bych měl skoro dojem, že tohle
byli ti nejnezdvořilejší kluci, co sem v životě potkal.
Máma nic neřiká. Je moc dobře vychovaná, než aby se
hádala s lidma, který nezná.

Brácha si všim, co se mámě stalo, míří k nám, ale máma
nezastavuje a plave zpátky, daleko před náma.

Pět minut poté jdeme chladnýma chodbama do šaten.

. . .