Lia Likhokeli: Nemluv o tom, děvče

neděle 25. června 2017

Za týden, v sobotu 1. července, začíná už 18. ročník festivalu Měsíc autorského čtení (http://www.autorskecteni.cz/). Většina autorů navštíví pět evropských měst (Brno, Vratislav, Ostravu, Košice, Lvov), čestnými hosty jsou letos literáti z Gruzie. Mezi nimi i řada básníků.


Jednou z autorek, které návštěvníci festivalu uvidí, je i básnířka Lia Likhokeli. (http://www.autorskecteni.cz/def/akce/lia-likhokeli--sm-ch-deviho--eny/9496)


Lia Likhokelise narodila v roce 1986 v Chevsureti, odlehlé vesničce o padesáti obyvatelích, která se nachází vysoko v gruzínských horách. Mladá autorka, která začala psát v pětadvaceti letech, je stoupající hvězdou na poli současné gruzínské literatury, s hlasem stejně výrazným a originálním jako místo, odkud pochází. V roce 2013 zakoupilo nakladatelství Saunje všechny její básně a vydalo je pod názvem Smích deviho ženy (devi je mýtická bytost podobná evropským obrům). Prvotina vynesla autorce následující rok nejprestižnější gruzínskou literární cenu Saba.


Básně Lii Likhokeli přeložili Zuzana Fuksová a Jan Marek Šík.















Nejdůležitější je, abych zklidnila dech


Půjdu tam a zabiju ho, pomyslela jsem si.
Vezmu pušku a zastřelím ho.
Nemůže to být tak těžké.
Nejdůležitější je, abych zklidnila dech.
Ponesu tu pušku, jako kdybych nesla lahev mléka,
někde si na něho počkám,
schovám se sama za sebe,
položím se pod svůj stín a vypálím na něj.
Musím pořádně zamířit,
nejdůležitější je, abych se uvolnila,
aby se mi slunce, které sklouzne z jeho ramen, nepřichytilo ke krku.
Celou cestu až k jeho čelu musím být v klidu.
Jak bych jen mohla být v klidu, přemítám,
to nejde, když mám vypálit,
to nejde, když jsem zamilovaná.

Není to muž, je to zeď, říkám si.
Proč se mi nerozskočí srdce.
Prorazím mu oči
jako červené cihly,
nejdůležitější je, abych zklidnila dech.
Nejdůležitější je, abych si nemyslela, že je to skutečnost.
Nejdůležitější je, abych nemyslela na to, že si mě možná pamatuje.
Nejdůležitější je, abych nemyslela na to,
jak lepím své ruce
k muži
jako vlhké listy ke zdi.

Zastřelím ho. Odejdu odtamtud.
Nejdůležitější je, abych se na něj nepodívala –
dokázala bych se do něj ještě víc zamilovat, až bude mrtvý.

Zemřel, řeknu,
jako by si z obličeje sundal bílou sádru.
Zemřel, řeknu,
jako by si sebou v srdci odnesl mé oči plné munice.

Pak budu hledat oporu ve zdech
a chodit s hlavou v dlaních
a zklidňovat dech.

Zastřelila jsem ho a zabila ho.
Zabila jsem toho muže, řeknu.
Už jsem nedokázala stát před zdí.

(Překlad Jan Marek Šík)





Jak jsem se zamilovala do havrana


Nech mě na chvíli spočinout a povědět ti,
jak jsem se zamilovala do havrana.
Nechápej to špatně: není na tom vůbec nic směšného.
Tehdy jsem ještě nebyla tak průsvitná.
Celou zimu jsem hleděla do země
a přemítala nad tím, že z půdy povstává sníh.
Celou zimu jsem hleděla na sníh
a přemítala nad tím, že ze sněhu vyrůstá nebe.

Pak se mi oči nachladily.
Byly nemocné a pofňukávaly.
Dívala jsem se na ně a říkala si, že umírají.
Dívaly se na mě a říkaly si, že umírám.
Krmila jsem je medem a brala je na procházku.
Oči mě plnily sněhem a braly mě na procházku.
Tak jsme se setkali.
Seděl na okraji nebe
a s ním křivé paže zimy, holé stromy, které vzal sebou na procházku.
Létal ve stopách zapadlého slunce
a sbíral zbytky, které za sebou na nebi zanechalo.

Šla jsem domu a řekla, že jsem se zamilovala
a že s ním chci žít.
Táta na mě křičel.
Máma plakala a řekla, že to neunesu,
že havraní život není nic pro mě.
Ale když jsem se jí zeptala, jaký život by tedy pro mě byl,
neměla na to odpověď.
Následovaly tři dlouhé noci bez nejmenšího náznaku svítání.

Na elektrickém vedení před domem povlával a křičel
nejdůležitější černý havran mého života.
Sbalila jsem si kufr a vyplížila se oknem
podle všech pravidel hry.
Podle všech pravidel hry jsem zanechala dopis
a telefonní číslo na strom, na kterém budeme bydlet.

Takhle jsme spolu začali.
Létání mi nedělalo potíže.
Jsem nadaná a vše se učím velmi lehce.
Stále mě tíží nespavost
a po nocích se cvičím v krákání.
Stále se oblékám do šatů křiklavých barev,
i když si havran myslí, že se nehodí ani k zimní krajině,
ani k havranímu životu.
Když se hádáme, skočím z mostu,
ale můj havran všechny mosty varoval
a ony mě zachytí ve vzduchu.
Nejdůležitější je, abych nevyskočila až do nebe.

Sem tam si o víkendu vyletíme z města
a nasloucháme tichu opuštěných domů.
Pak přistaneme někde na poli
a havran mě rozechvívá,
zobákem mě laská podél páteře.
Vím, trápí ho, že nemáme děti,
a pokouší se svůj neklid skrývat.
Ale občas, když sedí otočen zády,
se mu kolem krku chvějí šedá pírka.
Tehdy ho obejmu,
položím jeho křídla na svá ramena a,
zatímco osamělé stromy na cestách zpívají o
zamilovaném havranu, v pláči na širých lukách,
tančíme.

Proč jsem tolik zhubla?
Proč tak pobledla?
Nevím. Takový je život.

Již brzy propukne pravidelná nemoc mých očí -
jarní déšť.
To dostávám chuť na chvíli spočinout a s někým mluvit.
A letím dny v kuse a vypravuji,
jak jsem se zamilovala
do jednoho vzdáleného černého bodu na zimním nebi.

(Překlad Jan Marek Šík)





Kdybys nebyla moje máma


Kdybys nebyla moje máma
a někde jsme se potkaly, poznala bych tě,
spatřila bych tě na ulici a pochopila
že jsem někde zapomněla ten život,
ve kterém jsi moje máma

Když pracuješ jako moje máma
nenachystám ti snídani,
nedám ti pusu.
Jsem příliš líná seškrábnout si spánek
z obličeje a otevřít oči, abych tě viděla.

Než ses stala mojí mámou
visela tvá radost jako náhrdelník z barevných perel
okolo každého úsvitu.
A já, tak nestydatě žárlivá,
tě podezřívám, že svůj nejdůležitější smích jsi prožila
ještě předtím, než ses stala mojí mámou.

Že jsi moje máma, to téměř chápu,
když mě sesbíráváš, odranou a rozsekanou na kousky,
v rukách schraňuješ ty části mě, které jsou už jen na vyhození,
a dvě podlouhlé rány na mých lopatkách
čistíš lihem a jódem.

Jestli jsi skutečně moje máma
nejlíp uděláš, když se na mě nebudeš usmívat,
jinak nebudu moct nikdy umřít.

Jsi totiž ta matka,
co se mě
nenaučila proklínat.

Dokud jsi moje máma,
nesmíš ani pomyslet na to, že by ses za mě modlila,
jinak se proměním v hada.

Jestli nezvládneš být moje máma
můžu já být tvoje máma.

Kdybych se narodila devětkrát
pokaždé bys mě porodila ty.
Kdybych měla devět matek
každou z nich bys byla ty.
Ty, všech devět, byste se posadily vedle mě
po několikaletém půstu,
vedle mě, jež stojím ve vražedném tichu,
a mé zčernalé dny odvaneš
ode mě pryč
jak prach ulice.

Zřejmě i ty víš,
že jsi moje máma.
Prosím tě, aby sis to nerozmyslela, abys jí i zůstala.

Ty, která jsi mě nosila ve svých devíti břichách,
ty, která překonáváš své zimy ve stínu mých řas,
jsi moje máma i beze mě.

(Překlad Jan Marek Šík)





***


Nenáviděla jsem svého dědu a přála si jeho smrt.
Nenáviděla jsem jeho oči, které byly vodově modré, když se na mě díval
a já u toho cítila,
že by raději býval viděl někoho jiného než mě.
Nenáviděla jsem jeho klobouk, který odkládal jen na noc.
A věděla jsem od dětství, že bych byla potrestána,
kdybych po něm sáhla.
Nenáviděla jsem to ticho v domě, když tu nebyl,
a já musela jít na špičkách a nesměla se smát, když tu byl.
Nenáviděla jsem jeho hůl, kterou bil krávy a někdy i moji kočku,
a jeho sekeru, kterou si vzal do lesa a zabíjel s ní stromy,
každý den, jen o víkendu ne, dokud mohl chodit.
Nenáviděla jsem jeho lehké, pružné tělo,
které stáří nebylo sto dohonit,
dokonce ani smrt, jak jsem se domnívala.
Jel dvakrát do roka do Tbilisi,
aby koupil náhradní díly pro své auto,
nebo zařídit něco jiného.
Nutností byla návštěva sirnatých lázní a trhu na Navtlughi,
odkud přivezl hodně zbytečných věcí,
mezi jiným také barevné
střihy na šaty pro moji matku.
Jednou jsem slyšela, jak někdo říkal,
že měl ve městě milenku
a jí měl dvakrát do roka přivést sýr,
který vyráběla moje babička.
Když se vrátil zpět, dovezl s sebou perníky,
který koupil na nádražích.
Byly staré a bylo těžké je rozkousat.
Já jsem měla tyto perníky nejraději a jedla je potichu a tajně,
aby to ostatní vůbec nezpozorovali.
Jedla jsem a myslela si, že tenhle člověk nikdy neumře.
Když zemřela moje babička, říkali všichni, že ji velmi postrádal.
Já jsem si ale myslela, že se mu teď dařilo mnohem lépe, protože
teď ustala ta každodenní hádka s mojí babičkou zohnutou až k zemi,
které její život visel na zádech,
a věděla jsem úplně přesně, že ON mohl za její smrt –
on přelstil smrt, která si ho chtěla odvést
a podstrčil jí místo sebe moji utrápenou babičku.
Pak se ale úplně vyčerpal,
nemohl nadále chodit do lesa.
Byl čím dál těžší a komplikovanější.
Moje kůže pálila od jeho očí
a já mu sypala obzvlášť hodně soli a pepře do jídla,
tolik, že musel celý den kašlat.
On ale nic neřekl, jen se na mě díval a jedl.
A já si myslela, že tahle nenávist je moje peklo.
Pak jsem mu párkrát
dala k snědku vodní meloun nasáklý vinným octem.
Neřekl ani slovo
a já si myslela, že to je horší než peklo
a nebyla už schopná žít sama v sobě.
Na konci se pořád zmenšoval.
Ztratil paměť, pak schopnost pohybu.
Můj otec se o něho staral jako o kojence,
krmil ho lžicí, vyměňoval mu pleny.
Jeho umírání trvalo přesně jeden rok
a když ustalo,
zdálo se mi dlouho, že se můj zaručeně pohřbený děda
vrátil domů,
díval se na mě svýma očima nasáklýma vinným octem
a že mu ta pepřová omáčka ztékala dolů po bradě.
A já vím, že mé dítě, které porodím,
mě kvůli tomuto příběhu
bude milovat teprve
až budu mrtvá…
Jen proto.
Teď vím, jak bych musela milovat.
Milovat tohoto neklidného, obtížného, mrzutého člověka,
který byl jako já,
kterého nemohl nikdo milovat,
který z města přivezl perníky pro své vnouče budižkničemu.
Muž, který šel a šel a na konci
se na opuštěném vesnickém hřbitově
položil vedle moji babičku.
Teď vím, že je tu každý další nadbytečný,
Každý člověk je tu nadbytečný.
Oba
tu leží vedle sebe a vědí,
že už je nikdo nevidí.

(Překlad Zuzana Fuksová)





Nemluv o tom, děvče


Nemluv o tom, děvče.
Jinak budeš pobíhat dokola
s nadmutým břichem
plným příběhů
a povyprávíš prvnímu, kdo se namane,
že venku svítí srpnové světlo
a všechno je možné.
Buď potichoučku, děvče.
Nevyprávěj o těch nocích,
které vichřice roztrhala
jako odkryté střechy,
a tebe vichřice zanechala nahou.
Buď potichoučku a teple se přikryj,
nech spočinout své ruce,
které s sebou škubou jako právě chycené ryby,
když vyprávíš o tom, jak jsi líbala.
Nemluv jako bys máchala pokousanými pažemi,
že se člověk cítí, jako kdyby někde sněžilo.
Pobíháš tady dokola a mluvíš o tvých nocích
jako vyprávějí kobylky
o polích uplynulých let.
Ty mluvíš, jako by ses položila do tisíckrát vysněného snu
pokoušíc se dostat celý svět do postele.
Buď potichoučku, děvče.
Nevyprávěj prvnímu, kdo se namane,
že tvoje mladé tělo v průběhu jednoho roku zestárlo.
Neříkej, že jsi tak zežloutla a zhubla,
že v podzimu napjatém nad tvými žebry
lze vidět jeho první dotyk.
Neříkej, že tvoje slova tak ztěžkla,
že jsi je nemohla vtěsnat do dopisu určeného jemu.
Nevyprávěj, že tvoje příběhy
pukly jako kameny hozené do ohně.
Začala jsi zavařovat a převařovat.
Neříkej, že jsi se v prachu kvetoucích lip
proměnila v přání.
A když on nepřijde a když ho není,
sama si ho vybájíš.
Chodíš tady dokola a vyprávíš
a roztříštíš se o vlastní, zaminovaná slova.
A tvůj stín se napíná jako prádelní šňůra čekání,
vlaješ na ní jako košile pověšená, aby uschla.
Když venku svítilo srpnové světlo
a ty jsi věděla,
že tvé břicho
nic neporodí.
Teple se přikryj, děvče,
obejmi své břicho
a nemluv o tom – ach, pohana a ostuda!
Buď potichoučku, děvče, buď potichoučku.

(Překlad Zuzana Fuksová)












. . .

Dan Holk: V pravý čas na pravém místě cítíš se tak sebejistě

neděle 18. června 2017

Dan Holk (* 1971) sám sebe na stránce www.danholk.cz popisuje jako "chlapa, který jemně točí nad hlavou svou basou a vzniklým vírem, vytváří ochranný obal pro své děti, ženu a všechny spřízněné duše, básníka, v jednu chvíli hledícího zasněně na západ slunce, aby se hned vzápětí změnil v zuřivého stolního tanečníka v berlínském nočním klubu…"


Podpultovky jsou 5. básnickou sbírkou Dana Holka, vydal ji díky sbírce na serveru Hit Hit a bohatě ji ilustracemi doplnil výtvarník Václav Šípoš.


(Karikatura autora: Václav Šípoš)






















Pátý kolo od vozu


Pátý kolo od vozu
to je stále v provozu
je však stále vzadu skrytý
neuznalý, stále bitý





Nehledej štěstí najde si tě samo


Nehledej štěstí
najde si tě samo
někomu rána pěstí
jinému je přáno
však nesmíš se mu ani vyhýbati
jdi svojí cestou
ono ti bude přáti





Tátovi


Máš můj absolutní obdiv
i když máš fůru chyb
dávno víš že příliv střídá odliv
a jak naplnit káď plnou ryb
Nejseš mým absolutním vzorem
přece svou ženu
jak já máš
padesát na padesát
a nechci změnu
táto mám tě hrozně rád





Wifi


Chlapi nechoděj na pivo
tam kde maj wifinu
choděj tam kde má hostinská pěknou čurinu
všichni tam pívo po metrech do sebe lámají
tu holku od pípy pak k sobě domu lákají





Tvé srdce pod mou košilí


Je krásná žena v pánský košili
po noci kdy jsme si oba dost užili
užili spojení těla i duší
teď cítím jak pod mou košilí
tvé srdce buší





Rozpaky


Nechci být chlapem
co jednou skončí ve sračkách
na druhou stranu odmítám
stát stále na značkách
co dělat když nová láska se objeví
za mými vrátky
o radu těžko volat si
na to je každý z mých přátel
krátký





Udržujme kontakt


Ahoj
lásko
jsem
jen Tvůj
volej
napiš
zam(e)iluj





Správná chvíle


To tričko ti sluší k tvojí pleti
jak rád bych
s tebou měl dvě, tři děti
prozraď mi kdy na to skočíme
po ránu, nebo až se najíme?





Ejhle


V pravý čas
na pravém místě
cítíš se tak sebejistě
když tě ovšem sestřelí
ocitneš se v prdeli





. . .

Omar Chajjám: Kdož dí, že korán svatá čtení jsou, jen málokdy v něm sami pilně čtou

neděle 11. června 2017

„Až dokonám, mne vínem umejte, o džbánu vína žalmy říkejte, a chcete-li mne najít v Soudný den, pod prahem krčmy v prachu hledejte!“ Omar Chajjám (1048 – 1131) přežil v povědomí lidstva díky svým čtyřverším a toto patří k těm nejznámějším. Ve své době byl tento perský básník ctěn také jako matematik, astronom a filozof. Psal o geografii, mineralogii i astronomii.


Chajjám byl jistě skeptik a zřejmě piják (vína), jakkoli řada jeho vykladačů považuje víno jen za symbol. Metaforu, která je pro perskou poezii typická. Vínem se v textech islámských mystiků rozumí pramen Moudrosti, cesta k dosažení božské extáze. Chajjám měl od oficiálního – a hlavně oficiózního – kultu odstup, v Boha ovšem věřil.


Je ale klidně možné, že Chajdám prostě… chlastal. Peršané sice islám přijali nejen hlavou, ale i srdcem, zvyk pít alkohol si přesto ponechali. Především dvořané, ale nejen oni. Nynější íránská vláda sice nařídila prohibici, která oproti českým představám není v muslimském světě zcela běžná, Peršané ji ale porušovali a dosud porušují.


Pro dnešní neděli připravil blok poezie Omara Chajjáma v překladu Josefa Štýbra (Philobiblon, Praha, 1931) Pavel Pawluscha Novotný, novinář zabývající se muslimským světem. Pracoval v Lidových novinách, Týdnu či MF DNES, nyní je editorem ČRo Plus.


Poezie stará bezmála tisíc let a jak aktuálně promlouvá k tématům, která otřásají dnešním světem.


(Foto: Wikizdroje)











***


„Chceš zítřek na věky mít pronajat?
Radši hleď všecku radost srdci přát!
Pij víno v svitu luny, zítra její svit
nás možná nenajde, ač stejně bude plát.





***


Ten osud zlý! Jen růži vzkvésti dal,
už serval lístky z ní a v prach ji svál.
Ach, kdyby oblak místo vody prach jen sál,
krev těch, kdo krásní bývali, by proléval.





***


Až dokonám, mne vínem umejte,
o džbánu vína žalmy říkejte,
a chcete-li mne najít v Soudný den,
pod prahem krčmy v prachu hledejte!





***


Je po radosti; srdce plní žal;
tvým odchodem se život trudným stal.
Tys hořkost světa v sladkost měnila,
tvůj odchod svět mi hořkým zanechal.





***


Kdož dí, že korán svatá čtení jsou,
jen málokdy v něm sami pilně čtou;
však čárky, v stěně číše vyryté,
jsou čtení, na němž vždycky uváznou.





***


Hlína, jež nohou nevědomců šlapána,
toť dlaň či tvář, jež byla žitím nadána
a každá cihla ve stěně a kupolích
byla kdys prstem vezíra či hlavou sultána.





***


Opilý tulák na zemi tu sedí v celé kráse,
co svět je, kacířství či víra, sotva ptá se;
nezajímá ho právo, pravda, zákon, jistota –
kdo v světě tom i onom jemu vyrovná se?



***


Kdo nepiješ, si z pití netrop smích;
já, dá-li Alláh, želím hříchů svých;
však víno, kterým ty prý nehřešíš,
je proti stům tvých hříchů dětský hřích.





***


Když z vody stvořil mne a z hlíny jen,
chtěl Stvořitel, bych byl tu spokojen,
však zakázal mi vzít kdy pohár v dlaň.
Má sám dlaň prázdnou! Nuž nač zákaz ten?






***


Když střízliv jsem, mne přejde veselost;
když opiji se, nejsem vážným dost;
tož stav, kdy nejsem střízliv ani zpit,
si zachovám, bych žil těch výtek prost.





***


Prý sladký sňatek s jednou z rajských děv,
mně sladší však zde rudá hroznů krev.
Drž v dlani hotové a úvěr nech,
i dutý buben z dáli zní jak zpěv.





***


Pagoda, Kába. modlitebny jsou;
hlas zvonů modlitbou zní hudbou svou
a oltář, kostel, růženec i kříž
znak téhož Boha jsou s touž modlitbou.





***


Jen božský zákon vládne přírodou,
nic nestane se vlastní svobodou
a vše, co jest, být musí tak, jak jest,
a jde, jak určeno, ne náhodou.




. . .

Luděk Marks: Čest práci, veksláci

neděle 4. června 2017

Básník Luděk Marks (* 1963) přichází po dlouhých letech s novou sbírkou. Vydává ji nakladatelství Host a my vám díky němu přinášíme ukázky z ní. Kniha nazvaná Pod hadí kůži se skládá ze tří částí. Její první polovinu tvoří dvě kompletní básnické sbírky, resp. cykly z let 1984 a 1985, kdy byl básník ještě mlád: Delirium tristitiae a Epický záznam mementa. Třetí část, nazvaná jako celá kniha Pod hadí kůži, obsahuje texty z let 1994 až 2015. Z každé z těchto částí uveřejňujeme tři básně.


Luděk Marks je básník generačně náležící ke druhé vlně českého undergroundu, životně spojený s proudem české dekadence. Je zastoupen v antologiích Už na to seru, protože to mám za pár (1985, sestavil Andrej Stankovič) a v Almanachu básníků pražského undergroundu — 9× Kontra. Byl redaktorem časopisu Vokno, jeho verše zhudebnil např. David Koller nebo Vladimír Mišík. Doposud mu vyšla sbírka veršů Stín svícnu (1994). Jako dokumentátor archeologických nálezů přispěl do několika odborných publikací. Nyní žije v Teplicích.


Milan Machovec v doslovu nové Marksovi sbírky píše: "Ze vtelenské „galerie na statku“ je již dávno hotel, libotenická zvonice u kostela sv. Kateřiny Alexandrijské je dnes opuštěna a pozvolna zase chátrá, Marks se odtud nejprve vrátil do svého ústeckého rodiště a posléze se přesunul do Teplic, kde žije dodnes. Krásné okamžiky, kdy na setkáních básníků na hradě Bítově Marks spolu s Martinem Magorem Jirousem inzultoval všelijaké sýsovské „normalizační bardy“, jsou tytam, jen pár fotografií a hrst vzpomínek na ně zbývá. V posledních letech se zdálo, že Marks-básník je již minulostí, téměř mrtev, zapomenut. A tu se opět jednou „neuvěřitelné stává skutkem“ a Marks přichází s novou, v pořadí již druhou (!!) sbírkou." Nejenom pro autorovu publikační střídmost je kniha Pod hadí kůži literární událostí.


(Foto: Česká televize)









II.


Proč unaven se plížit rovy
a myslet letmo na návrat
proč nénie mi syčej sovy
když smrti kundu lížu rád
já podnapilý psychopat
co vidí jak mu tyto chvíle
jak děti v mozku rozpustile
kříž vytetujou akorát
(proč na soud boží spoléhat)
tak proč se celý život zvedat
na gilotině ostří hledat
proč nebýt týrán nemít hlad





XIV.


Déšť po těle mě hlenem hladí
a třesu se jak osika
když prochlastávám svoje mládí
a ztrácí sílu stoika
má víra v sebe veliká
déšť s vichřicí mě žene nocí
sám sebou sobě ku pomoci
se vleču kolem svatyně
té nejsvětější v Karlíně
a otázka kam jít mě škrtí
vždy po desáté v této čtvrti
tak natáhnu to do Libně





XVI.


Už dopíjím na blití je mi
tak potácím se k východu
však v diagnóze Ládi Klímy
zpit kácím dveře záchodu
řvu co za blbou náhodu
mi osud zase strčil pod nos
a jakej blbec ze mě vyrost
když západ pletu s východem
— a východ se západem
když obé je mi u prdele
a chci jen skočit do postele
vždyť postel je mým osudem






II.


Odjel jsem z Prahy
nemám své město
nemám svůj domov
bufet je dobrý
když není místo
kde bych měl přežít
z ostnatých drátů
upletu hnízdo
vše bude krásné

Právě začíná
spartakiáda
stála tři tanky
a třicet raket
do jaké sítě
jsem se to zaplet
cvičenci cvičí
není jim zima
v Praze je blaze
velice velmi
jak by to řekl
Ladislav Klíma
cvičenci cvičí
a pijí vodu

Ubývá vody
ubývá piva
když sedím v tichu
a u Malvaze
počítám čárky
počítám vrásky
není jich mnoho
tak jako peněz
které mi patří
jsem asi jiný
než by se mělo
mám menší cenu
než jedno dělo
jsem jen lopata

Já jsem lopata
ty jsi lopata
on je lopata
my jsme lopaty
bereme platy
jenom tak velké
abychom mohli
jezdit tramvají
do práce z práce
plni nadějí
že už snad zítra
zchromnou nám ruce
abychom mohli
začít přemýšlet
komu to vlastně
na věži zvoní
poslední hrana





VIII.


Ulicí jezdí
na koloběžkách
jako svět starých
maličké děti
špinavé pleti
smějí se křičí
a jedna z malých
cikánských dívek
vykřikla na mě
že mám zlé oči
a to se nesmí
táta je v práci
maminka taky
žijeme v míru
a je nám hezky
když není zima
táta se upil
nesmíme domů
maminka si dnes
přivydělává
ještě ji chtějí
co bude potom
až bude stará
bráška nám vyrost
vypadá jako
bohatý gádžo
ale včera jel
do kriminálu
na koloběžce
už ji nevrátil
přijede na ní
za devět roků
jako na koni
kterého ukrad
státnímu statku
jsme na něj hrdé
není nám zima
nekručí v břiše
možná že ano
nesmíme o tom
před nikým mluvit
zavřeli by nám
maminku naši
kam bychom jely
na koloběžkách
byla by zima

Je hodně vlajek
v každé ulici
je nám tak krásně
je nám tak hezky
neplakej dívko
pro matku svoji
vždyť kvůli tobě
se tvoje matka
promluvit bojí





X.


Magor je venku
je to moc dobré
před několika
dny ho pustily
vězeňské mříže
zato však zase
zavřeli z Týna
několik drzých
nespolehlivých
tak jako já jsem
senzitivistů
Sluníčko svítí
a pampelišky
barví mé dlaně
svět je moc hezký
chtěl bych ho hladit
tak jako tebe
protože nevím
kdy na mě přijde
pro změnu řada
a zřejmě tuším
že v pravou chvíli
kdy budeš cítit
že mě máš trochu
konečně ráda





Pěkný svátky


Deštivým ránem
pelechem líbesbrífy stlaným
děravým spánkem dávno vzdaným

s sebou neseš další zmatky
vrať se zpátky

A mlha přede mnou
a mlha za mnou
a mlha ve mně

Tvoje země
je za louží
kdo nás sloučí

Dávno jsi odjela
k jiným chtěla
za moře

Co by sis počala
v tomhle zmatku
na nože

A kdyby někdy
chtěla by ses
vrátit zpět

Tak pěkný svátky
dneska je to
dvacet let





Generální úklid


Vzal savem kuchyni
vytřel a vymetl suché myši
a sýkory
Pak vyhnal prach z ohlodaných
knih a závětí
nadupal peřiny
otřel obrazovku
vyčistil browning
a zmáčkl





Galérka


Prej byli jsme
a budeme
ovce bez hlavy
A strach z viny
za zločiny
se časem napraví

Nic nalevo
nic napravo
tak zpátky do strany
Nic nehrozí
nám soudruzi
Ztracený seznamy
stádo jde za námi
pachatel neznámý

Čest práci
veksláci
stará galérka se neztrácí
Čest práci
veksláci
dobrá karta se vám obrací

Se šavlí
se roztančil
rusofil na hradě
Ve sněmovně
zas o hovně
se sešli k poradě

Dav houmlesů
jde k útesu
a chcípá ve stresu
Co dokáže
hrst pakáže
ve věži ze sloně
ve věži jen pro ně
nad ní vor v zakoně

Čest práci
veksláci
jste jen kariérní bonzáci
Čest práci
veksláci
Chlastat hady kravatám se vyplácí


. . .

Pavel Zajíc: Absolutní pochopení podstaty minulosti

neděle 28. května 2017

Pavel Zajíc (* 1988) se narodil se v Dačicích, žije v Brně. Vystudoval sdružená uměnovědná studia na Masarykově univerzitě. Je spolumajitelem ekonomicko-poradenské společnosti a redaktorem literární revue Weles. V roce 2013 vydal díky Literární soutěži Františka Halase svoji debutovou sbírku /ona místa/. Své básně publikoval ve většině českých literárních časopisů a v ročence Nejlepší české básně 2015, jejíž součástí je i intermediální projekt penize.date. Zpívá bas v pěveckém sboru Láska opravdivá. Texty jsou z připravované sbírky, která by měla vyjít na podzim v nakladatelství Větrné mlýny. Více o Pavlu Zajícovi na
na www.pavelzajic.cz.


(Foto: Jan Prokopius)













Kancl


Znovu pročítáš spis se záznamy o kostce
pohyby dříve dokonale znamenané
začaly se ztrácet v souvislostech
pevné přítomnosti

spolusedící namítne: „nemusíme do toho jít, pokud najdeš
efektivnější cestu“, vlastně již známá chvíle…
vteřiny po katastrofě, před katastrofou

Straka je svobodná holka, vyhrne si triko
a kolega je na svým, takový nuly si maže
ráno na chleba můj právník“, o půl noci
cituje občana po pátym kafi s rumem můj právník.

Na konci prvního století vyčítal jsem ti, tyhle
metódy, první fond si pojemenoval po svý nejdražší
pak slunce zapadlo a museli ste se vzít, jinak
bys šel ke dnu, nikdo z okolí nepomáhal, nechali se zavřít
do sejfu, konzerv, škol.

Straka zná cenu pozornosti, přetáčí barevný strany
kostky, všechno to zapadá, zcela konkrétní náhoda a
to jí ještě loni dávala maminka bačkůrku do dveří od kanclu.
Muzika, kávovar, sponky.
Večer budeme stěhovat cikány, najdou si na justici, kde bydlíš a budou ti řvát pod
oknem, ale na to si zvykneš,
počkej, to bude muzika,
maj od přírody moc
hezkej hlas





Zjevení svatého Jeronýma, 16:30 – 0:00


Opět to nepomohlo, začalo to ránem,
přes dlouhé světlo do podlahových hodin
jsme se dostali na okraj města.
Toto je nová příležitost vybudovat Svět podle našich představ
před koncem básně si zavazujeme tkaničky, zvedáme se ze
země a odcházíme spát.

Zapálili jsme dům po otci, praktické cvičení k zakončení čtyřicetiletého
pracovního cyklu. Z našetřených peněz vykoupíš pozůstalost lepších
lidí, obrazy, zdobné dýky, stříbro.
Roztáhli jsme křídla, jsme socialisté. V našem vesmíru mají lidé sousedův
televizor o dva roky dříve. Říkám: Dobře, možná jsme už zapomněli dělit pod sebe,
ale tento konec bude povznášející. Před půlnocí svorně hajlujeme, kloktáme
ředidlo, váza, brus, devatenáctý století, za zvuku vkusného swingu, třešně, likér, aberlour, ale
vždycky může bejt líp. Tento večer jsme napsali nový manifest podzimu mládí, lahve reckyklujeme.
Je nás více než si myslíte.
Prozatím nebudeme měnit
nic.





////


přečetla sis dvakrát nahlas slova
vyrytá zespod jídelního stolu
********* ********
teď čekáš
na další smysluplný manuál.
Myslím, že bude stačit zatlačit
na zvýrazněné plochy…
vím, slova psaná kurzívou pálí na jazyku, ale…
celá tato dekáda je o vzájemném pochopení,
o dobře řízeném dialogu s tvou bezbřehou
demokracií,
je to přijímací pohovor do lóže, kde
hlavní roli hrají symboly z knih romantických hrdinů
erby z mžitek půlnoční nespavosti,
někdy je ta kresba vstupním klíčem do
absolutního pochopení podstaty minulosti…

snídáš včerejší falafel, skripta předmarxistické
psychologie v knihovně jako artefakt
bytového uspořádání
nábytku, stolu, světa





Messenger


Na následující fotografii kojím tvé dítě,
budeš to mít na očích pětkrát až šestkrát denně během
tvé pracovní doby.
Chtěla jsem ti napsat, že v rohu místnosti jsou
hadi, ale není to nic, co se nedá vyřešit mimo
pracovní dobu. Pokud dorazíš mezi 15:20 až 16:50, jak to
zpravidla děláš, šlo by to vyřešit v tento čas.
Chtěla jsem ti napsat taky o těch zubech a
o zítřejším dešti, no zatím nedokáži přesně určit
místo a čas…
Myslím, že bychom se už neměli stýkat
prokapávají kohoutky a tvoji rodiče už o
tom ví, dneska bych mohla něco uvařit,
uvidím, protože už není tajemstvím, že tě sousedé nenávidí.
Zrovna před pár okamžiky jsem řadila naše knihy, je z nich
patrné, že letošním rokem, uzavřeme
všechny spekulace o přátelství, rozložení majetku
a likvidačním zůstatku
dosavadní
nerozdělené extáze.

Odpoledne jsem na telefonu,
chtěj Kristínu K.
koncovka 516





////


intro: 
na vyžádání nyní Přísahy probíhají nonstop
málokdo je schopen domoci se očištění, 
ačkoliv právě pro ty, je tato služba určena…

Naposledy, když si se probudil
říkáš: začátek..
A skoro jako malej
projdeš pokoj, vidíš parapet, muškáty.
Dopis na posteli matky říká:
Zlatej! Viděl jsem v dálce mořské vlky, 
viděl jsem, jak nejlepší vojáci umíraj opuštěný v převlíkárnách Evropy
a kolem je mlha z oceánů (modrých) jako před válkou..

Ano, teď seš to ty
a možná opravdu víš něco o tom, co se kdysi stalo tomu a tomu
a těm, o kterých se už nemluví a o dalších, který skočili,
protože si ukousli moc velkej, velkej krajíc..

(„Bezpečnostní služba dokončila jednání a obrátila dohrávající desku:
nyní ti po podepsání potřebných dokumentů můžeme prozradit
jak to s některými bylo. Pamatuj si…. je důležitý se jen tak omylem neztratit.“)

„Zujte si boty pane“, napsala ti Osmnáctiletá.
Ta, která přesně odpovídá tvé představě o
osmnáctileté.
Ty koneckonců víš, že na Světě už neexistují lidé,
v žertu si mi o tom kdysi vyprávěl v místní nalejvárně,
v té, kterou poté vypálili protestanti, našel by si tam ještě
zbytky naší závěti.
Říkají…“snad tě na tom příběhu 
alespoň potěší přítomnost Osmnáctileté…
ano, té sestavené z tvých představ o její podobě..“

16.6. si mi napsal:
jaký by to bylo krásný zamilovat se 
a utýct přes pole, Moravu do kopců
a dál..

Jenže je možné, že se scénář nenaplní, že ve skutečnosti
nepůjdeš roky před tím do nalejvárny, nedokážeš zapomenout
příběh z liduprázdné planety…

Vše bude mít význam až před pravým začátkem budoucnosti

půjdeš polem, Moravou,
do
hor, kopců,
vrátit se, zažít život znovu…
Ženu, Matku, Otce
absolutně
trojjedině
beze zbraní, jen v tichu střech,
v soustředěné chvíli
pre-poapokalyptického
odlidštění

. . .

Zdeňka Pospíšilová: Já je potkávám, vlečou si sebou celý den

neděle 21. května 2017

Zdeňka Pospíšilová (* 1987) studovala španělskou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Universidad Autónoma v Madridu. Od roku 2007 publikuje básně na literárním serveru Písmák.cz, kde od roku 2016 působí jako redaktorka poezie. Uspěla v řadě literárních soutěží, například 2. místo na Hořovicích Václava Hraběte v roce 2012, 1. místo v Literární Hané v roce 2012 nebo uznání poroty v Literární soutěži Františka Halase v roce 2016. Její básně se objevily ve Tvaru, Divokém víně, Hostu a na záložkách vytištěných knihovnou Jiřího Mahena v Brně u příležitosti festivalu Den poezie v roce 2015. Je členkou Divadla hudby a poezie Agadir. Od dubna 2017 spolupracuje s nakladatelstvím Větrné mlýny. Má dvě děti, žije v Brně.


(Foto: Pavla Novotná)












Podmítání


na úvod mého dopisu
přijmi kámen:
aby bylo patrnější
že věci jsou těžší
než na pohled

tuhnou
pole barvy vyvanulé skořice
dny se rodí do mlhy
dny vzhůru





Bílý den


děcko rozkleplo vejce
o hřbet noci
za městem polehává bílkový kal

pijeme bílou kávu
jíme bílý chléb





Návraty


večer už prospekty netrčí ze schránek
někdo je vytáhl
někdo se musel vrátit

řekneš panelák
představíš si
ušmudlaný kolos na okraji města

myslíš na mundúry
okopírované kolorované fasády
zubatý horizont

já je potkávám
patřím k lidem
kteří se tam vracejí
vlečou si s sebou celý den
tašku s nákupem
a podávají si dveře od výtahu

nemusím jim vidět do žaludku
ale v klíčových momentech vím
že jsem součástí

že jsme doma





Suvenýry


Prahu za nehty batolete
umyjem mýdlem

umíněná tíseň
jak nechtěné štěně slepým čumákem
postrkuje o pozornost:
  nerozumím jí





Tonutí


v neděli odpoledne na Štajbruku
k večeru i ke břehu je daleko
zase lapám po dechu
strach mě má v hrsti
jako před dvaceti lety

tenkrát mě teta vytáhla
za dětskou paži
dříve než vodní nádrž polkla

dnes mi ta voda/žal
připomněla rybniční bláto
ztrácím pevné dno
pod chodidly

obloha je z matné slitiny
ze zmateného lovu ryb
připlouvám s prázdnou

je po rekreaci
děti se dekami přikrývají po bradu
hladinu čela vlní horečnatý sen





O nás


přemýšlím o lásce:
jako bych přilévala vodu do vany
nebo do konvice
tolik let ti vařívám čaj

namočil ses po lokty
když sis v té vodě máchal košili
ještě ji občas nosíváš

ve zbylém proudu dní
s námi prostě jsi





Maso


obírala maso
odírala svíjivá vlákna vařené tkáně
jen to mastně mlaskalo

odolávala nutkání olízat si prsty

v poledním vedru u plotny
cítila v zádech
oka na matčině starém svetru

nitku z hovězí kýty
vetknutou pod nehtem:

takovým stehem
v mysli stále něco brání
braní rodinných zvyků
na lehkou váhu





Břichomluvecká


svědomí matek promlouvá z podhoubí plodnosti
noc co noc
vyhloubí nový letokruh

pro tu chvíli prvního nádechu
je bolest snášenou družkou
když malé paže
bezděčně rozepnou perutě

a pohyb jitřenky
závisí na pohybu dětských řas





Krátká o nebi


Nebe je střecha Luci?
Nebo břeh?

Někdy bílé
někdy zdá se být
 blízké na dotek

a ptáci na něm
jako magnety na lednici
jsou ničí
a přesto všech





Rybičky


po letech hoven
která kydal
se najednou zakýval při chůzi

o co se opřít?!

podal mi konzervu rybiček
hrubou dlaní





Dům


myslím na dům
s krytou verandou
a dřevěnou lavicí na ní

prší

v zahradě jabloň
nabírá náručí déšť
kontury větví
zdobené jak krajkou svatební perník

v dálce
rumpluje zašedlá fošna o plot

je po plodech
je podzim

odlévám z lijáku dům
a na verandu stavím
lavici ze smrkového dřeva





Koloběh něhy


když končí vztah
jako by ti odumírala končetina

...drásavě...nevratně...

dokud jste nehovořili o lásce
dokud jeden nevyslovil to slovo
nevšiml sis
v čem jste až po uši

- použít zkušenost příště!
přeješ si…

až budeš chtít
někoho pohladit srdcem
třetí dlaň
ti znovu naroste





Léta


Vždycky v létě
břízy u vody
hrávaly na sluneční paprsky
jak na flétny

halil se
do hebkého froté klukovské vzpomínky
říkal, že za parných dní
ta melodie od okna
stále slabě zaznívá

na patře sládnou tehdejší třešně
a chladivá hladina vábí
do stínu za městem

. . .