Honza Badalec: Chci, abys chtěla letět do neznáma

neděle 19. února 2017

31. března 2017 v den narozenin Honzy Badalce (31. března 1960, Praha - 30. března 2016, Nová Ves pod Pleší) bude mít křest kniha jeho sebraných básní s názvem Samolibé verše. Na crowdfundingovém portále Hit Hit se na ni s předstihem podařilo sehnat potřebné peníze. Takto je na stránce (Hit Hit), kde si knihu stále můžete předplatit, autor i vznik básnické sbírky popsán:


"Honza Badalec je z první části svého života znám jako "malostranský Rimbaud", který působil převážně, ale nejen v A studiu Rubín. Z druhé jako úspěšný kreativní ředitel reklamních agentur. V poslední etapě svého života byl bezdomovec a průvodce po Praze pod záštitou organizace Pragulic. S charakteristickou přezdívkou "Dobré ráno," která vznikla z jeho celodenního pozdravu."


(...)


"Honza si přál už za svého života zkompletovat svou literární činnost. Ale ve stejný den, když už měl nastřádaný dostatečný finanční obnos na pronajmutí stolu ve sdílené kanceláři Pracovna a chtěl začít s editováním svých materiálů, skončil v nemocnici. Diagnóza byla zlá a prognóza beznadějná. Po jeho smrti jsme mu chtěli splnit přání a pustili se do tohoto zpracování sami. V pozůstalosti jsme ale našli jen jídelní lístky z vězení, divadelní scénáře, dopisy milenkám (i milencům) nebo kupóny na sportku. Poezii nikde. V tu samou chvíli, kdy jsme si zoufali, co s tím, začali nám ale jeho přátelé posílat básně, které jim Honza v průběhu života napsal a věnoval. Tím se nám začalo dotvářet to nejintimnějším svědectví o jeho životě. Společně s vaší pomocí proto vydáme knihu Samolibých veršů, a to především těch psaných v 70. a 80. letech. Součástí knihy bude také několik vzpomínkových textů jeho přátel (Václav Křístek, Marka Míková, Vít Kremlička, Richard Erml, Pavel Bušta, Zdeněk Potužil, Martin Učík)."


První báseň tohoto bloku nám byla poskytnuta exkluzivně editory Samolibých veršů, ty další vyšly v Respektu v prosinci 2016.


(Foto: Pragulic)








Léčba


V červenci
je všude dost třešní
a málo lidí
a těch posledních pár známých
který nikam neodjeli
nutím
aby mi o tobě vykládali
jakýkoliv
špatný věci
Chci
aby ses mi v duši scvrkla
na velikost pecky
chci tě vystřelit
dvěma prsty
a chci
abys chtěla
ráda
        letět
                 do neznáma
Nikomu z nich
se to nelíbí
ale je to pro mě
jediná cesta





PF 1977


Jsem sám
a bez tabáku
ve vile novoroční noci.

Už hlídám jen novoroční album a telefon.
Prošel jsem všechny své dětské skrýše,
našel jsem i nůž z té doby
a teď se ho bojím.

Je půlnoc a kohosi neudrží dláždění.
Obloha se červená od rachejtlí
jako moje kolorovaná babička
ze svatební fotografie.

Mám i duben
a taky jednu prázdnou stránku v albu.
Tak tady si milenka duběnka
popláče, potrvá, povadne.

Milenko,
jsem sám
a bez tabáku
ve vile o novoroční noci
a v tomhle roce
stáhnou se nad námi mraky.

Poezie.





Můstek


I když se z toho do rána vyspím
ve své laskavé posteli,
odpřísahal bych, že tu před chvílí
na kolejích
stála Smrt.
Držela v pařátech
pootevřený igelitový sáček
a vybírala si
mezi mnou
a opodál stojící svrasklou babou,
bufeťačkou v pobryndaných šatech.

Nejsem z lidí, kteří plaší holuby
a nic definitivního nenosím
na mysli.
Jenom se mi zdá nespravedlivé
ocitnout se před spaním
v jednom pytli
s hromádkou neštěstí.





Dobová nemoc


Asi je ti jasný,
že uvnitř
jsem jen nevychovaný spratek
z funkcionářské rodiny,
kde vždycky bylo
málo času
na pár facek.
A tatínek kvůli mně
musel chodit
do školy,
ze který jsem potom
stejně utek.
A od maminky
jsem si věčně půjčoval
prachy.
A moji starší sourozenci
se nikdy tak dobře
neměli.
Ať dělám, co dělám,
vždycky se to nějak
proflákne:
vztekem, nedůvěrou
a nenávistí.
To jsou zbraně,
který se mi někdy vynořujou
z tajnejch kapes.
Avšak používám je
jenom proti sobě!





***


Na konečný metra
v depu hodiny padla
- tedy krátce po půlnoci -
vyjíždějí číšníci a jejich dvoudecky.
Volají taxi na jedno číslo,
ale přivolají mě
a já ve spodničce města
předvedu stojku, až vysypu drobáky.
Láska je zazděná v podchodu,
zatímco šprýmujou
a scházej se v opeře ŽERT,
proměnilo se nahoře sedm her
na sedm žárlivých přítelkyň.
Od pěti pé volaj
pětimístné taxi -
dvě dámičky zůstanou se mnou
jako dvě deci
v opilém měniči mincí.
Všechno má svou míru,
i město, které drží Petřín
jak půllitr pěnu.
I bufáč SPLÍN má zavírací hodinu
PROČ TEDY NA PODZIM NEJÍM OVOCE,
NA JAŘE NEMILUJI A V ZIMĚ NELYŽUJU
A V LÉTĚ NELŽU?










. . .

Antonín Přidal: Mému lékaři se mé básně líbí, i když jim nerozumí

neděle 12. února 2017

7. února 2017 zemřel publicista, pedagog, překladatel, spisovatel a autor rozhlasových her Antonín Přidal. Bylo mu 81 let.


Antonín Přidal spolupracoval s Českým rozhlasem v Brně (1960–1970). Krátce působil jako dramaturg ve Filmovém studiu Barrandov (1990–1991). Následně na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (od roku 1991 jako docent a od roku 1993 jako profesor) v ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. V roce 1998 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. V roce 2007 mu byla udělena Státní cena za překladatelské dílo. (Wikipedie, více zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_P%C5%99idal)


Vzpomínku na Antonína Přidala od Terezy Semotamové, jedné z jeho mnoha studentů a studentek, která je jeho následovnicí v pedagogické práci na JAMU, najdete na webu Respektu: https://www.respekt.cz/kultura/za-antoninem-pridalem.


V následujícím bloku přinášíme osm básní Antonína Přidala ze sbírky Zpovědi a odposlechy, kterou vydalo v roce 2015 nakladatelství Druhé město. S jeho souhlasem uvedené básně zveřejňujeme.


(Foto: ČT Brno) 





Rychločtení


Hluší, ti jasně, ti odezírali vždycky,
ale nebyli spolehliví, někdy se pletli
a někdy schválně, když někoho kryli,
proto se musel vyškolit oddíl
na rajony, kde nestačily mikrofony,
na hlučné provozy, nádražní haly,
bufety, tramvaje, tam všude jsme četli
ze rtů jak z novin a věděli hned,
tohle jsou zprávy, tohle kecy,
názory, obavy, podezřelé řeči,
párkrát jsem hlásil i konspiraci,
býval jsem nejlepší z naší party,
zaučoval jsem řady dalších,
co vousy, co opar, co díry mezi zuby,
co výška rtů a úhel koutků,
jak ovlivňují danou informaci.
Odváděli jsme dobrou práci.
Zkazilo se to ale, když si
objekti začali hlídat pysky.
Ze strachu, z nervů, z mazanosti,
jako by byli bez čelisti,
přestali při řeči hýbat svaly,
nehnuli ústy, hubou, ničím,
jakože vůbec nehovoří,
a přitom blektali, co chtěli.

Říkali jsme jim břichomluvky…

Přešli jsme jinam, k jiné odbornosti,
byli jsme mladí, oni stárli,
vídám je dodnes, ty bledé držky,
zděšené, že z nich někdo čte,
že nejsou dobře semknuté
a je jim vidět do sklerózy.
Je to v nich jako doživotí,
to, co se tenkrát naučili.
Něco si říkají, ale kdoví.
Břicha jim chraptí.





Interview


Pojďte dál, řekl guvernér,
pojďte a ptejte se
na všechno, co vás trápí.

Mě osobně trápí, řekl,
že začíná nebýt otázek, řekl.
A přitom je tolik odpovědí!

Odpověď bez otázky, řekl,
nemá ovšem drajv.
Ale i otázka je slabá,

když k odpovědi nepřiléhá
tak přesně jako
kriketový flex.

A proto pozor, řekl,
pozor u otázky
na špatné čárky, falešné háčky,

na chybné závorky, pochybné uvozovky.
A hlídejme středník, ano, středník,
i středník může splést.

Smím se ptát na všechno? ptám se.
Smíte, řekl. A berte si hrozny,
jsou čerstvé a voní.

Proč, pane guvernére,
proč býváte někdy
taková zmije.

Dobrá otázka, řekl. Ne zrovna lehká, řekl.
Já sám někdy… Odpověď je trojí:
krátká, střední a dlouhá.

Zamyšlen vyňal z hroznu
zelenou perlu a nesl ji k ústům.
Vtom propukl v kašel. Brunátně

vzpříčil se na židli,
strašně,
a spadl, jak padá kláda z vlaku.

Zvedám ho, volám lékaře.
Lékaře, křičím! Třu hrdlo, páčím ústa.
A nikdo nejde. Bože! Zahřívám ho dechem.
Jsem milosrdná sestra,
která ne a ne přestat
a cítí se stokrát vinna…

Vždyť může zemřít…
A tak zpitvořen!

– – – – – – – – – – – –

Už nikdy, toto nikdy, ne, děkuji, nikdy,
tisíckrát nikdy.
Ten strach. Ten stud. Ten sen.





Tiskový mluvčí aneb Harmonie


Jsme zmocněni prohlásit, říká mluvčí,
že zprávy o barevných proměnách
na hlavě pana prezidenta
nejsou smyšlené. Potvrzujeme,
že již dva týdny, vždy v 18 hodin,
vlasy na pravém spánku zlososoví
přibližně jako ranní horizont
a z oranže přesně v 18:08
se přeladí vláčnou citronovou vlnkou
do jemně indického okru.
Transformace končí v 18:11
návratem do původního stavu
(ne v 18:09, jak uvedla média).
Dohady o příčinách odmítáme,
s respektem přijímáme taje vesmíru,
fotografování do odvolání
vyloučeno. Pro úplnost:
minulé úterý a čtvrtek
zasáhly barevné posuny
též okraj golfové čapky
darované Nobelovým vnukem.
V průběhu metamorfóz
prezident sedí a hledí,
ve větší míře nehovoří,
vzdálen všem prudkým pohybům.
Oba psi mlčí, vnitřně rozechvěni,
mouchy jsou v klidu, rámec etikety
nedotčen. Konec prohlášení.





Básníci


Mému lékaři se mé básně líbí,
i když jim nerozumí. Říká, jen pište,
dnes píšou prakticky všichni,
to nikomu neškodí a každý rád slyší,
že je neškodný. Co chcete napsat?

Myslí tím léky, které mi předpisuje,
ale já začnu o své nenapsané knize
a o těch, co ji nebudou číst rádi,
ačkoli píšou taky, a řeknou,
to nejsou básně, to jsou blafy.

Ale to říká každý o cizích básních, říká lékař,
kdo chce psát básně, musí se s tím smířit,
že pro druhé to budou blafy.
Jestli se nesmíří, není básník.

Vám se mé básně líbí, připomínám.
To proto, že jim nerozumím, říká,
a nejsem básník. Máte štěstí.
Co chcete napsat?

Nic, odpovídám. Jsem rád
že jsme si mohli popovídat
o básnících a básních.

Já taky, říká lékař. Člověk to potřebuje,
jinak by se zbláznil.





V pokoji


Zde ležím v pokoji. Se švagrem a sestrami.
Rodiče máme v prvním patře. Strýce v podkroví.
Kam dali neteř, nevím. Zemřela později.

Promiňte nebožtíkům černé humory.
Na hřbitově není bezpečno pro urny.
A pak to počasí.

Mladí říkají: Nechejte je doma,
kdo se s tím bude pořád nosit,
vázy jsme na skříních měli vždycky.

Manželka pravidelně uklízí.
Stírá prach. Leští. Kropí květiny.
Návštěvy sedí, ani nevědí.

Nikoho nerušíme. I když…
Jan bije teď Janu méně často, myslím.
Televize tak nekřičí.

Jsme mezi svými.
Tiší jako myši.
Děkujem. Díky.

Díky. Promiňte mi.





1968


Na konci srpna
návrat do budovy
odkud nás vyvedly samopaly

Na stole v redakci leží
pohozený papír
v půli přetržený

Na něm tři verše
narychlo
červeným fi xem a azbukou

V noči sobralis my
I sjeli v mašiny svoji
I češskuju granicu nočju

Báseň bez konce
bez čárky bez tečky
Mašiny navěky

Navěky ne
říkají starší z nás
Jen nadlouho

Nějakých pět šest let
možná že čtyři pět
nanejvýš sedm a odtáhnou

Ještě se dožijem

Let bude přes dvacet.
Nás sedm. Šest a pět.
Čtyři. Tři.

Tečka za tečkou.

Dožijem
dva.





Pozdrav z vlaku


Neznámá stanice. Vlak stojí.
Kolem nic není. Nikdo nevystoupí.
Dlouho čekáme. Nakonec hledáme
záchrannou brzdu. Žádná není.
Výkřiky, slzy. A dobré zprávy.
Odmontovali záchranné brzdy,
čeká se, až je vrátí!

Z vagonů vyskakují děti.
Běhají v trávě a křičí.
Vraťte se, voláme, za chvíli jedeme!
Děti se smějí: Koleje končí!
Dělají si z nás blázny.
S pláčem je taháme dovnitř.
Vyskočí znovu a běží.
Letí jak mouchy. Skáčou jak šašci.
Smějí se z dálky.

Vlak naštěstí stojí.
Celé dny čekáme.
Voláme. Šeptáme.
Víme, že přijdou.
Jen v noci se vracíme
po staré trati
pro všechno ztracené.
A nevíme, co to bylo.

Až přijdou,
řeknou nám.
Řeknou nám, co zbylo.





Odkud jsem


V Brně se vždycky teskní za něčím
jak v nemocnici, kde se neusíná,
jen klímá, jenom čeká, co zas bože bude
či vlastně bylo, že už to zas není.

A kdy mě pustí, kdy mě pustí domů,
chce člověk vědět.

Kam domů?

Tam. Odkud jsem.

Jste přece odtud, z Brna, říká lékař.
Proč byste nebyl? Ještě zůstaňte.

Na pár dní aspoň, na pár dní mě pusťte
z vysokých stěn, z těžkého místa,
kde není řeka, široká a silná,
která by běžela odněkud někam…
Jen věže, co stojí,
jak topory stojí
a pomalu rostou
z kamene mezi mračna.

Na pár dní aspoň, na pár dní mě pusťte
po řece Moravě na kraj Dunaje,
co končí mořem. Na jeden půlden.
Jeden večer.

Už jen pár let, kývá lékař.
Už jen pár let musíte zůstat,
ani den déle.
Pak všechno přejde. Já to vím.
A věřte, že nakonec… rád si vzpomenete.
V Brně se vždycky teskní za něčím.



. . .

David Macháček: Prý rozdávají zlato

neděle 5. února 2017

David Macháček (* 1970) je český investigativní novinář, redaktor a režisér. Od roku 2000 pracoval jako redaktor v MF DNES, Hospodářských novinách a v Aktualne.cz. Od roku 2006 je reportérem ČT a působí v pořadu Reportéři ČT. Ve svých reportážích se zabývá konkrétními přehmaty úřadů a ochranou kulturních památek. V roce 2008 a 2009 získal opakovaně Cenu Respektu na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.[2] Roku 2010 získal první cenu v soutěži "Prix Non pereant" na ochranu památek a roku 2011 třetí cenu tamtéž. (Wikipedie)


Od ledna 2014 publikuje pravidelně takřka každý den na svém webu https://davidmachacek.wordpress.com/ a facebookovém profilu vlastní fotografie doprovozené krátkou básní. Přinášíme vám výběr některých z nich uveřejněných v roce 2016 a v lednu letošního roku.


















2017/01/23
























Chycený v čase i v rodném kraji
Jak lžička v cukru, co se nerozpustil v čaji





2017/01/22




















Dát slovům křídla, aspoň na chvíli
Šeptaný vzkaz přinesou jako motýli





2017/01/14
























Nemám klid. Jen smůlu a kliku
100 nebo 0. Topení v žiguliku





2016/12/31


















Hlavní jsou pro mě cesty vedlejší
Oddechový čas tam duši konejší





2016/12/24




















Jsou cesty mezi světy
Třeba ocas od komety





2016/12/19




















Stvořeno všechno, náš čas je konečný
Teď gumuju všechno, co cítím zbytečný





2016/12/10




















Chtěli být spolu. Z očí do očí
No a to nejde na kolotoči





2016/11/30




















Nehledám nic, a na co taky
Co má, to přijde jak z nebe mraky

(Dobrá u Přibyslavi)





2016/11/19




















Jak když berušce rozmáčkneš krovky
Prasknul uzávěr od plechovky

(Železniční trať 238 Pardubice – Chrudim – Havlíčkův Brod)





2016/11/17


















Brněnská půlnoc, pak skončí svět
v hromadném hrobě cigaret

(Brno)





2016/10/30




















Už mi to hlásí, že život startuje
A ženská v kase si nehty lakuje





2016/10/23




















S krabičkou sirek, která už není
kupoval pozdrav i rozloučení

(Pardubice, Dašická ulice)





2016/10/22




















Oblékl Bůh anděly do svetru
Každému pošlou osud po větru

(Schnalstal, Grawand, 3251 mnm.)





2016/10/12



















Sklizeny hrozny psího vína
Trpce a smutně se rozpomíná

(Praha, Věž Barrandovských teras, Max Urban, 1929.)





2016/09/21


















Zastavit čas. Malý svátek.
Koupit si vzpomínky na začátek

(Rožnov pod Radhoštěm, Palackého ulice)





2016/09/14




















Za kopcem kostel, tak to má být
Za trápením víra, pro duši klid

(Olešnice, kostel svaté Máří Magdaleny, Kašpar Klinkert, 1705.)





2016/09/09




















Scházela tudy kdysi slečna
Boky kreslila linku z nekonečna

(Brno, Česká ulice, hotel Avion, Bohuslav Fuchs, 1927.)





2016/08/24
























Dobrodruh sváteční
V kapse má lístek zpáteční

(Na trati 238)





2016/08/21




















Veď mě
Ve tmě

(Český Brod, fotbalové hřiště, po festivalu Brod1995)





2016/08/13




















Rozumím slečno vašemu ostychu
Ani mně tu není do smíchu

(Pardubice, Pernštýnské náměstí, prodejna spodního prádla U Rynku.)





2016/07/28




















Ocel a rum, moře zbojníci
Motor je bůh, za kříž má ojnici

(m/b Postira)





2016/06/21




















Zadřený motor, nebudou dálky
Jako když u Kerouaca chybí stránky

(Zlín, Potoky)





2016/06/18




















Kolečko salámu mezi dva chleby
Dálniční známku a budu v nebi

(Opatovice nad Labem, mimoúrovňová křižovatka R35 a I/37)





2016/06/10




















Za tuhle fotku, pane, dík.
„Já tu basu
jenom nesu.
Já jsem varhaník!“

(Pardubice, kostel svatého Bartoloměje)





2016/05/30




















Topím se v prázdném hovoru
Na náměstí pod čarou ponoru

(Praha, Malostranské náměstí, U Glaubiců, založeno 1665, přestavba František Sander(!), 1905.)






2016/04/22




















S aviváží
si slávy váží.

(Starý Máteřov)





2016/04/18


















Utratím nějaký stovky
na starý verneovky.

(Hradec Králové, Za Škodovkou)





2016/04/09




















Pocity změní
uzemnění.

(Praha – Pankrác)





2016/04/05


















Generace X
Společný krucifix

(Zlín, Gahurův prospekt, Jitka Ressová, Hana Maršíková a Jan Pavézka (architektonická kancelář „ellement“), 2013.)





2016/03/26


















Vzpomínka na to, jak jsem
objevil kout s minimaxem

(Podchlum, chata pana Fikejze)





2016/03/07




















Sáhl strom po vypinači
Zhasl lampu, slunce stačí

(Limuzy)





2016/03/02




















Z tohohle města ven
Klidně pletivem!

(Pardubice – Dubina)





2016/02/27




















V boudě čaj s rumem, v něm cukr z třtiny
Jikry a mlíčí, rybářské křtiny

(Bošilecký rybník, 1355.)





2016/02/18




















Vzpomínky prošlý, nechtěj se vracet
Ze starých časů hloupá dekorace

(Pardubice, náměstí Republiky, Hotel Grand, Josef Gočár, 1930, 1999 přestavěno na nákupní centrum)





2016/02/11




















Kam jdeš, táto?
Prý rozdávají zlato.

(Pardubice, podchod pod ulicí Karla IV.)





2016/02/06




















Středobod vesmíru
2x gothaj z papíru

(Pardubice, K Zámečku, úschovna kol bývalého národního podniku Tesla.)






2016/01/21


















Někam dál, to mám raději
Místo jistoty naději

(Praha, u Mánesova mostu)





2016/01/17

















Vytřít talíř, rybám kůrku,
odvázat a do Hamburku.





2016/01/13





















Do jinýho světa
Tři minuty a cigareta

(Pardubice, Palackého třída, nákupní centrum Atrium Palace, architekt ???, 2008.)
. . .

Jan J. Novák: Když se umoudřím, potkám se se psy

neděle 29. ledna 2017

Jan J. Novák (1938 - 2017) se narodil 8. října 1938 v Brně, později se s rodinou přestěhovali do Kyjova, vystudoval  Střední průmyslovou školu strojnickou ve Zlíně, vystřídal řadu zaměstnání (hostinský, správce na zámku aj.). V 60. letech založil ve Zlíně poetické divadlo Veronika. V roce 1969 přesídlil do Prahy. Byl členem redakční rady časopisu Psí víno a několik posledních let byl jejím čestným členem. Je autorem mnoha básnických sbírek: Navštivte Peru! (1996), GAYA GAYA (1998), Kupé pro Marcela D. (2001) a dalších. V roce 2007 mu vyšla v edici Stůl část sbírky Z deníku po Celanovi jako neprodejná příloha časopisu Psí víno. V plné verzi vyšla tato sbírka v nakladatelství Dybbuk (2010) a byla nominovaná na cenu Magnesia Litera 2011. Jan J. Novák zemřel na Tři Krále 6. ledna 2017. 


Blok z básní Jana J. Nováka připravila Kateřina Bolechová:


"Kdysi, po jednom výjezdním zasedání Psího vína jsem napsala.


VYSKEŘ
Srpen, rozkopané nádraží, rozestavěná chalupa, hrstka básníků, med do slivovice. Jeník, co umí z hub slovácké kroje. Vyspat se s básníky a starou ovčáckou fenou v jedné místnosti. Nad údolím zadek odcházející noci. Jsou lidé, se kterými se v životě setkáte jen párkrát, a přesto ve vás zůstanou. Jeník je jedním z nich."


(Foto: Michal Šanda)













***


u splavu Boršov, mladší těla
harpunují mladá, mladá ta před hypotékou
pánbůh s námi vybílí komoru. do početí
se upadá je nevychovanost

nad Ježovem, andělé bisexuální ptáci
svatý kraj, svatý bez vlastní vůle. nad-
národní. z honu na škodnou vlastenci
prvních škodovek
proto jsem nebrečel
po obědě se kameny spojily v horu
ale nasvinily a dělaly rámus
a těch ptáků, jak kdysi v dětství
když se umoudřím, potkám se se psy
bývali tři, na slepého jsme volali RÁNO
byl trochu cítit. jako můj kouzelný
dědeček. ten kouřil tabák a pil rum
feně říkal VÁNOCE. skoro každý den

(bratr Zdeněk)

vynález postarších reků: plynové pleťové
masky, Staré Násedlovice a vzpomínání paměti
paměť je pletí, vzpomínání násedlovicemi
ještě smrtí, když v ženském lůně hřeb

(Ze sbírky GAYA GAYA, nakladatelství Kant, 1998)





Prostěji 

(paní Em.) 

xxx

strašný člověk
ten člověk je strašný
člověk jako pánbu
plný erteplí



xxx

ráno v posteli
jako bismark a bismark
neskrývá, nezakrývá
žvaní



xxx

židovský dům
mohylou moukou, říká
že po smrti zatopíme
otrubami, hemžením



xxx

ranní ptáče nemusí zrovna
ptákem, plameny plemenem okují
- pod chytlavým nebem teplý
toaletní papír



xxx

Polámaná zvěř, chudobná
pozůstalost. Vracíš se z
cvokárny podražený jako švícko
od verpánku po klozet

(Z časopisu Psí víno č. 35, IX. ročník, 2005)





119
na adresu dantona, po celanovi 


ráno ojediněle vlhy, orava, krásně
voní. krajina má svoji židli, člověk ji propíjí
tak mladý, a už jste přispěl tak málo -

cedry kastrují kmeny, životy radost žít
doktore, máme nějakou šanci? bez oken dveří, když
mozek čpí a nikotin je zvláštní řemeslo

- popel z jednoho stromu, svět
brousíme pilu, držíme hubu a krk, podle robespierra
cizinec na svém místě, horúčava





125
my o vlku, po celanovi 


psi jako země. žárlivostí brání
svou dementní nezištnost. udělejte místo vlku! -
mezi  zcepenělými zduchovněl 

- kupírovaný vápnem uršulinek
páchne tlustopisy a farskou kuchařkou: jak přežít -
psi, které osud zamíchal do kancionálů

jsou vlky mezi námi vlčaty -
venkovský voříšek ohlídá dům o tisíci patrech
člověk sotva vlastní myšlenku, cvak

(Ze sbírky Z DENÍKU PO CELANOVI, Psí víno/edice Stůl, 2007)





***


pršelo, a já byl mimo domov. chystal jsem si
noc. v pokojíčku kromě přítele dřímala postel
a dámy. Velazquezovy Dvorní dámy jsou obraz
ta v pozadí maminka zamlada, zádumčivá
reneta. za oknem kousek nádraží
když uvažím, že na cestě jsem od osmatřicátého
a dosud jsem nepotkal ani jednu z těch dam
něco mi ufrnklo. byl to jistotně lidožrout, nebo
takový ten lis na ovoce, aby bylo moštu

(bratr Jiří)


Ze vzpomínání paměti

Bláznice
sapfó s tebou
i kristus sám i my
v brzku oni

(Ze sbírky GAYA, GAYA, Nakladatelství Kant, 1998)





PALEČEK VYDĚŠEN 

HORKOU MOČÍ DOBYTČETE


PO VPICHU EDEN 

PRAHA DESET


POPCORNEM 

TAŠKÁŘI DOBY

OTEC SKLÍZÍ MASO 

MATKA PRONÁŠÍ DIVOKOST

PLANÁ JABLOŇ

ASPOŇ SEVŘENÍM

TENKÁ NIŤ 

VLASTENCŮ


OHONEM KOMETY 

JIHOČESKÝ ZRAJÍCÍ

BRAMBOR 

POTMĚ RENETOU


(Z časopisu Psí víno č. 14 /2000)


. . .

Jan Borna: Já odrážím patou od břehu

neděle 22. ledna 2017

Divadelní režisér a básník Jan Borna (1960 - 2017) zemřel letos 16. ledna. Výběr z jeho poezie připravil pro Nedělní chvilku poezie.CZ Petr Vizina:


Sedí na kolečkovém křesle v jednopatrovém domku na Zahradním Městě. Vypráví o Josefu Kainarovi. „V těch našich osudech je strašně moc různejch tmavejch, černejch míst, blbejch, proher. Ale to, jak se to bude jednou vnímat, bude podle těch vrcholů, ke kterejm nějakým způsobem dostoupíme.“ Roztroušená skleróza Janu Bornovi postupně okrájela možnost pohybu, vnější svět se scvrkl na ten malý domek poblíž parku. Kolem křesla se protáhne kočka, za oknem zacinká tramvaj. Nedá se říci, že Jan Borna nemocí trpěl, spíše že svou  situaci nesl. Svědčí o tom jeho básně, vybral jsem ze sbírek Na dosah (dybbuk, 2011) a O lásce a o ničem (dybbuk, 2014).   









***
(poutník)


Zvětšuje se počet míst,
kam už se nikdy nepodívám.
Například moje záda,
plosky nohou
nebo úžasem rozšířené oči mé ženy.
Když už zase
nebudu rozumět téměř ničemu,
vyvolávat budu odlesky sebevědomí,
kdy stačilo jen vytrčit nohu,
abych si ošetřil puchýře
na uhrančivě někonečné pouti.






***
(o lásce a o ničem II.)


Věřil jsem,
že my to spolu doneseme,
ale rozdrobilo se nám to po cestě
ani drobky nás zpátky k lásce nedovedou,
vítr je roznesl zpuchřelou krajinou,
věřil jsem,
že my to doneseme,
ale nevěděl jsem přesně co a kam
a jako opuštěný pštros teď proklínám milence,
kroužící v námluvách vysoko nad mou hlavou.





***
(trojverší o lásce)


Láska staré ženy,
muž umírá
neopuštěný.





***
Na verandě v Syřenově po letech
(viz Malé prosby)


Nalevo pahýl smrku,
napravo pařez borovice
a uprostřed se kácím já.

Hrdinně držím moč
a v ruce očteného Holana.

Jediné, co vím jistě:
na své cestě se nepoměřuj.





***
(poslední v tomto pokusu)


… moje básničky ztrácejí veselost.
Přestávám psát.
Dojímat se mohou jen ti,
kteří nemají důvod.
Ať smutní živí-
Já odrážím patou od břehu
osmiveslice s Charóny
a nebudu si solit řeku.





***
(děkování osudu)


Osud mě nedonutil býti sviní,
žil jsem a na nic nečekal,
jen mrazu jsem se bál,
když na oknech věštilo jíní.






***
(poslední mainstreamová)


Celý život jsem nevěděl, kdo jsem,
a teď konečně vím, kam jdu.
Hraje hudba, spouštějí mne pod zem,
stávám se členem undergroundu.





***
Není mi dáno
(Zdeňku Troupovi)


Má kočka je slepá a hluchá
po bytě bloudí a čuchá a čuchá,
když ucítí mé pantofle,
ulehne k nim a přede.

Myslím na něco, co mne přesahuje
a oslněn pokorou mžourám do oblohy,
ale cítím jenom své vlastní nohy.





***
(za sousedem)


… a dneska šel se psem někdo jiný,
žertujeme, hladím Toníka
a neptám se (zbabělec)
ač odpověď slyším v zarudlých očích.

Takhle jednou v parku zmizím kolemjdoucím.







. . .

Dalibor Maňas: Rok bez koní

neděle 15. ledna 2017

Přinášíme blok nových básní zakládajícího člena sdružení Vítrholc Dalibora Maňase (* 1966). Dalibor Maňas se narodil v Opavě, prošel Novým Jičínem, hradem Hukvaldy, Opavou či Svobodnými Heřmanicemi. Jako novinář pracoval v České televizi, MF DNES nebo týdeníku 5+2 od Ostravy přes Jihlavu po Brno. Studoval polštinu na filozofické fakultě v Brně. Kromě Vítrholce, se kterým vystupuje stále, hrával také ve skupinách Falerians Future a Já jsem poznal... Nyní žije opět v Brně.


(Foto: Ivana Tomková)














JE PO VŠEM

odvážíme si víc
než jsme si přivezli
Milé a upřímné
setkání s rodinou
a jiné úchylnosti

Ulice spícího města
z parčíku vyráží pes
na obojku žárovky
z vánočního stromku

Pohledy třicítek
co to ještě jako nééé…
zatímco jiné
to už vůbec neřeší

Vánoce na zámku
Vánoce na pivu
Vánoce ve vaně
protože Vánoce

Vánoce? Proč ne?
Lidi cos neviděl
desítky let
Když jsi je potkal
musel jsi pryč





ŽÍT BRNO 

v Opavě to je level
Lidi se kterými
by sis nakonec sedl
občas byste zarošťačili
Ten nadhled že jo
Samý fajn lidi…





NĚCO JAKO TREST

pro ty co nechodí do kostela
televize hry
tuna žrádla litry chlastu
nečinnost povinnost
Když bomby
tak o Vánocích





NEJKRÁSNĚJŠÍ NA SETKÁNÍ

s virtuální realitou
bylo její objevování
První vteřiny na internetu…

Nejbizarnější na objevování drog
bylo zjištění, že vytvářejí
stále nové situace,
s nimiž si ani střízliví
neumí kolikrát poradit

Střídmost je přitom řešení
míra toho, čemu říkáme moje
Stejná pravidla,
která má i ta „většina“

Ze svobody virtuální reality
dalo se vše reálné
nahlížet jako hra
Jejich hra

Je dusno
a kapky co nevidět
zaklepou
u všech dveří

Málem se opíjet
a málem snít
- jak lehké je všechny
ty věci pojmenovat…





AŽ V PONDĚLÍ RÁNO PROČÍTÁME

Nedělní chvilku poezie
V pondělí se dovídáme
jak hrála reprezentace

V pondělí teprve začíná
nový jiný den
ale proč to tak je
nevíme
Jen zdravě se děsíme

Až v pondělí se rozejde
žena s mužem
po víkendu závěrečném
a všichni už tuší
kdo komu otevřel uši

A v pondělí ten, který
nechtěl nikdy
řekne sám od sebe
kdy to cítil nejvíc...
a že to nebyla neděle





ZBABĚLÁ SPOLEČNOST

Vydělává na smutku a bolesti
a soucit je frekventované slovo,
zvuk, který vydávají dubové schody.

Jak vlastně chutná voda
a láska, to mámení?
Divně je duši v tom sychravém třeštění,
když procesí dušičková brázdí hřbitovy
a hned za zdí pustnou náhrobky těch,
které z města vyhnali

Domlouvat se mobilem na vzdálenost
jedno město je lenost
Na internetu stačí být vidět
moc nelajkovat,
nebo raději pak všechno!

Blokovat zlo klíčovými slovy (pravda)
Být virtuálně angažovaný
Slušný v každodenní době
Nepotkávat zbytečně ty zbytečné lidičky,
když už ta hospodská kratochvíle
má skončit a do kavárny na druháky
s bazénem místo pěny se nikomu nechce,
budeme žít zase ty dva životy:

V jednom abychom měli klid
a o tom druhém raději nevědět
Nakonec vždycky
za něco bojovali jen sedláci





ZAČALI JSME SE OBKLOPOVAT

knihami, místo abychom je četli…
Který z autorů, napíše více scénářů,
natočí víc filmů a popíše více stránek
v novinách? Recyklace myšlenek…

Přitom psaný projev
už téměř nikdo nechápe,
takže svět křižují
nesrozumitelné emaily a sms

I za vytrženými slovy jsou celé příběhy….
Hlásí se obrazy, které je třeba
objevovat. A hlavně činy,
na něž se s radostí zapomíná

Jako když se nebe barví do krvava
a všichni volají - krása,
ale ty nedozírné následky,
ty ať si řeší někdo jiný





ROK BEZ KONÍ

bez pískání, které patřilo
bělajícímu mamutkovi
s barokním pozadím

Emocemi nikdy nehýřila
milovat se dala
jen marnými pohledy
jindy vystrašením

No a ten valášek
co připomínal kočičího koně
krk jako zvon, na který
jsem zavěsil srdce

To nebyly žádné příběhy
ale jiný život, lákat
je z výběhu a ze srsti
železem sundávat zaschlé bláto

Na tu svou cestu do piče
se přišli rozloučit se svěšenou
hlavou – a pak že podkovy
znamenají důstojnou jízdu





CESTA DO KOPCE

ubíhá tak rychle
jak se tělo dokáže
zbavit zbytečností

Skály naježily hřeben
vyceněných šutrů
a průrvy pouštějí
jen jednoho po druhém

A zase se potkali v cíli
každý z opačné strany
Znamená to něco
nebo jen
klasicky - potkali se u Kolína?

Pokaždé totiž existuje
ještě jiná cesta
přímější
rychlejší
jen nejméně jistá





NENÁVIST NEMÁ NAKLÍČIT

v pokořeném srdci
Stává se ostatně jen
to nejtrapnější,
najednou. A dny příští
nevoní po dobrodružství,
i když máš v prdeli vrtuli…

Když slušnost a úctu
nadřadíš nad systém,
pokora dokáže nemožné
a svět je zase tím jediným
místem, kde je nám dáno žít

Hledá se pravda, byť
s obrysy mlhavými,
povadlá, bez vláhy,
se zažloutlými listy,
se šedinami, dávno
ji asketové za studenými
zdmi sepsali a nic nezmění to,
že se s ní už nepočítá

Klikatá cesta
nejsou jen trable a stýskání,
protože tam, kam málokdo
vstoupí, přebývá klid,
jeho síla se nabírá
do zásoby a krmí život
bez odmítání lidí, stavů ani věcí





JEŠTĚ NEŽ DOPÍŠEŠ 

všechno je jinak
- nechceš předvídat
a dívat se za roh

Přesto ta prchlivost
nedá ti spát a hýbe prsty
rytmus kláves tě unáší
ťukáš to navzdory
píšeš jak zmámený:
abys byl první,
kdo si to přečte

Ti, co přemýšlí, stárnou dvakrát tak rychleji
v hlavě jim cinká, co už se stalo
Marní čas nadějí,
že pointa někoho nasytí
a marnost zas odskočí
na někoho jiného

Pokaždé píšeš stejně
jen něco jiného
a pokaždé toužíš
říct to konečně jinak

A zase z toho -
tak jako častokrát -
nic nebude

Pokaždé když píšeš,
modlíš se brachu,
že z kundy se vytratí
semeno strachu





STISK

prstu v dlani
umí připravit půdu
pro lepší budoucí
tak tedy vítejte
v jiných časech
leč nečekejte
že všude se vyjasní
zázraky vypadly z role
na nebi chybí hvězdy
byť noc je přece každý den





STÁLE ŽLUTĚJŠÍ JSOU STRÁNKY

kam padají prázdná slova
jež zázrak nevzkřísí
Na hrotu svíčky nevydrží
nad plamenem shoří
natož aby v srdci plápolala

Bylo to zbytečné
námahy a ponocování
stejně ho ke slovu nepustili

Tak si tak lkáme
nad svým osudem
- lidem se vyhýbáme
a čím dál víc těšíme se,
až nebude nic
místo, abychom jen tak byli

Leč píšeme, když ruka tužku
po papíře vede, navzdory příběhům
co diví se, že od sebe ještě
neodkopaly tu bídu
za kterou jen kunda kope…





BYL JSEM V BLÁZINCI

za Vilémem 40A
(vypadl jsem z něj v roce 1987)
Stejní havrani po stromech
stejný kulturní dům
stejná art terapie s hrnčířským
kruhem a pecí v prvním patře
(za okny kytky a keramická tabla)
převeliký park plný roztodivných lidí
Jen těch otravů tam přibylo...

Tehdy jsme tam kralovali my
- princové modrých knížek

Dneska by si tam s námi vytřeli
prdel - ranaři, kteří shánějí fet
po popelnicích, krimoši, kteří větří
úspěch za zavřenými dveřmi...
A – světe div se – ani jeden hipster….





Z NOCI RÁNO

z pisáreckého tunelu
bzučí roj světel
a lampy hledají klid,
který už brzy nebude

Tichý šum
prořezává hluk letadla
Otevřeným oknem
to všechno s ranním
chladem proudí
Pilotovi kávu
a letušce nový život

A tam v dálce,
za roztrhanou mlhou
Brno: ani málo, ani moc,
Brno, kde lišky cajzlům
nedávají dobrou noc




KAŽDOU VTEŘINU ŽIVOTA

snažit se obrátit ve štěstí
neznamená věřit si víc než je zdrávo…
I když sebevědomý člověk
nemá důvod jednat špatně
myslí pozitivně a v dobré víře
občas někoho přetáhne židlí přes hlavu…

I takové věci se stávají
Užívat hezkých věcí s rozkošnou pomalostí
když už se člověk naladí
proč zbytečně spěchat?
Nechat tu pohodu vyhnít
nechat jim tu jejich realitu
sny o zábavné kariéře
která změní život v zábavu





S PODZIMEM BOŘÍM SE DO TEBE,

jenže ty nejsi nikdo,
tak končím u sebe
Rameno jeřábu
určuje hranici mraků,
jež tíhou zadupou duši,
ale nad ním se jen tak
obyčejně stmívá

Prožít to, znamená pochopit
a zbavit se ničemností
- je spravedlivé, že je bude
soudit někdo úplně jiný

Ta zametená minulost
nezaleze pod koberec
S podzimem mění se nálada
a není pravda, že slunce
musí stále na obloze dřít

Život je přece i suchý list
je bolest
havraní jekot
podzim jak prase
i obrovská zklamání




NEPATŘÍ VÁM

ale ani sobě
Potkávám je náhodou
a přitom opakovaně
Nechávám je být
vždyť nikomu nepatří
Ztracené se trmácí
s těmi, které na ně zbyly

Neupřímně touží
že je toho zla uvnitř
někdo dokáže zbavit





I AM LIST

zelený v létě
jako stín kmene
na podzim barvy a vysychání
tak zní ta dohoda

Listopadu listí škodí
přichází vítr
pak rychle do vody
po vlnách pryč

Listí se projede
- taková kratochvíle na podzim -
pak na kost vysušení
rachot na dlažbě
rána od listu

Jsem list
přicházím na poštu
„Dobrý den,
nepsal mi někdo?“

Papír je listopad





TAK ZÁKEŘNĚ

se životy vyprazdňují
a nic to nezastaví
Za smyslem
jezdíme třeba i do piče

Čekáme, že s nimi
třeba ještě něco pohne

Koně se ve stádě
pokaždé srovnají
když se do toho
nenasere člověk

Za nimi klopýtáme
za nimi potají

. . .