Marcela Spiššáková: Výdych pod vodou

neděle 13. ledna 2019

Marcela Spiššáková (* 1979) už delší dobu publikuje na webu pismak.cz. "Svojimi textami (recenziami, reflexiami a inými textovými útvarmi) prispievam do viacerých slovenských časopisov a webzinov (napr. Changenet, OSA, Aspekt, Glosolália). Najradšej píšem básne," říká o sobě žena, která "žije v Bratislave so svojou priateľkou Lýdiou a mačkou Lilly".
















pláž


nemám rada ľudí
ale tá vzdialená vrava
odraz hlasov o hladinu jazera
džavot detí
zvuk prúdiacej vody
z neďalekého toboganu

už je to dávno

pozorujem tvoju vynárajúcu sa hlavu
vzďaľuješ sa mi
približuješ sa
vyzlečená z gravitácie reality sa vraciaš k sebe





cesta


ponáhľam sa do práce
keď tu sedím
rozmýšľam nad jej perami
a nad koncom sveta
a nad kožou na mojich chodidlách

je tu teplo
nachvíľu zabúdam na všetky musím
som ako dieťa v kočíku

si šťastný?
chýbajú ti zuby
a smrdíš potom

trolejbus pokračuje v ceste
veľa príbehov nestihne jeho konečnú





j. l.


mačka je schovaná pod dekou
vonku spŕchlo
horúčavy zvyšujúce riziko samovrážd pokračujú
julie lescautová je nepozerateľná
le passé devant nous
nič už zo mňa nebude





som


som nevyžehlené tričko
som úzkosť v preplnenej reštaurácii





koncert


sedíme v prvom rade
a priamo pred nami
spieva ona
mám pocit
že mi rozumieš
keď tu pri mne sedíš
a dívaš sa jej do výstrihu

a možno nevidíš to isté
možno je to klamstvo
fatamorgána snov
za ktorými sme zavreli dvere

ako keď  som mala 16
bubnujem si dlaňami do stehien rytmus
tých piesní
a je mi ľahko
možno práve pre takéto pocity
má život zmysel žiť
ticho filozofujem
o večných návratoch
zatiaľ čo čítam
jej tvár

zajtra bude spievať
niekomu inému
a my o tomto čase
budeme spať





talianka


tá slnkom pripečená talianka
ležiaca na sun bed za 5 evri
je vyvedená z miery

rovno pred jej očami
sa usadili dve lesbické ženy

z jej pohľadu je zrejmé, že to, čo vidí, je hnus, ktorým opovrhuje

pošepne čosi o tom manželovi

je zvedavý, otočí sa, je si vedomý toho, že cez slnečné okuliare nevidno jeho oči

vchádzame do vĺn mora

nádych
a potom výdych pod vodou





iná perspektíva


niekedy nedokážem
odložiť nabok
fascináciu tragédiou

stojím na streche
spolu s nimi
mám v sebe spokojnosť
ako keď som sama

tu hore je to
celkom iná perspektíva

výhľady do diaľky
odpútavajú od
prítomnosti

uvoľním sa, keď sa uvoľní

prechádzam sa po obvode strechy
a potom všetci fotíme dieru v izolácii





slovo


ak by sa dalo vypísať
z hocičoho vypísať
zobrať úzkosť
a urobiť z nej slovo
písmená
a napísaním toho slova
by odišla

nie je to len prúdenie vzduchu
je to dôkaz
žiadne dvere sa nezavrú

snažila som sa uniknúť
príbehu o mne
pravidelnými rituálmi

už viem, čo mi je

dýcham
a pritom počítam

som tá, čo ti kazí život
jeden dva tri štyri
som tá, čo ti kazí život
päť šesť sedem

a osem je výdych

dá sa s tým zmieriť?

život je zvláštna štafeta

všetko
čo zažijem
odovzdám

v inej forme
vždy odovzdám

aj vtedy
keď nechcem

posratý život

vyliečim sa
keď sa stratí
môj pôvodný príbeh

a tak píšem




. . .

Pavel Zajíc: Analyzuj a budeš šťasten

neděle 6. ledna 2019

Přinášíme vám ukázky ze sbírky Pavla Zajíce (* 1988) Peníze, kterou vydaly koncem roku 2018 Větrné mlýny. V květnu 2017 jsme již některé ukázky z této knihy, tehdy ještě připravovaného projektu, uveřejnili i na naší webové stránce. Zde ale uvádíme básně jiné, nejspíše i novější. Editorkou sbírky Peníze je Olga Stehlíková. Pavel Zajíc, kromě toho, že je básník, je také členem mužského pěveckého sboru Láska opravdivá a dalších brněnských zvukových těles.


"Skvěle, budu poctěn, pokud by se ti chtělo přidat i nějakou osobní reakci na ty texty, budu nadšen!" napsal Pavel Zajíc v reakci na to, že se Nedělní chvilka poezie.CZ chystá udělat výběr z jeho sbírky.  Osobní reakce by byla: "Nečtěte tuto poezii, pokud nejste duševně v kondici a nebo se vám nedaří psychicky čelit problémům, které dnešní doba přináší jak v pracovním, tak v osobním životě. Jinak vás tato poezie semele stejně, jako vás mele tato doba."




















***


zůstávají otázky nad strukturou podniku
a kompetencemi vedení
avšak
díky ranému propojení
vašich úspor
a schopnosti uchopit
zodpovědnost pevně do našich rukou
díky tomu jste dnes opravdu
chráněni
v našich rukou
rodina, cestování, přátelé, zdraví
v našich rukou
chráněni
vy, přátelé, rodina
tisíc, tisíce





směr


Proteď tomu říkejme fascinace, ale přijdou
jiní a budou jinak pojmenovávat úzké stezky
v polích,
klid potoků a hejna modrých ptáků nad kaskádou.
V tomto mezidobí přiletí první pastevci
s vlastními klávesnicemi a xeroxy.

Vím to z první ruky, budí
to jisté rozpaky u jinak klidných chlapů v hospodě.

Přitom ti jiní básníci mají jiné dívky v jiných krojích.

Chlapi v hospodě se budí zpoceni starostí
a v notesu tvojí matky se začínají objevovat první
malé runy.
Plaché jako psi.





referát


Toto je tvůj kryt, budeš tu s ním a s námi žít.
Víš, louky už nejsou zelené a slzy od včerejška
tečou opačným směrem. Začíná se měnit
pohled na
reformu a indiánské kmeny, které ji měly důstojně
odstranit z myslí spotřebitelů, nakonec odešly bez
výdělku zpět do haličských pralesů.
Ale… já vůbec nelituji našeho prvního letadla,
připadalo mi pro potřeby státu
malé, ostatně proto jsi mi dala syna a rozhodla se
dát to všechno, všechno do pořádku.
Až poté jsme se dozvěděli něco o dokumentárním
přístupu k složitým
lidským situacím… proto… pokud si i ty pamatuješ
nějaký důležitý rozhovor, který
by se tohoto tématu týkal, neboj se nám ho poslat.
Dělal bych to na tvém místě stejně, radím ti dobře.
Tyto kroky vedou k dokonalosti, bohatství, autu,
domu a slávě.
Analyzuj a budeš šťasten.





***


Vůbec se netajíme tím, že naše ambice jsou
mezinárodní.

Přirovnal bych naši asociaci
k volavkám
nad Svitavou
u Blanska.





rituál


prakticky se dostáváme k zakončení
našeho nácviku
nyní už jste schopni položit hlavu
na oltář rituálního developera
předpokládám, že se o vašem aktivismu
dozvíme z tisku nebo od místních

„Skrze město protéká stoka, tam tisíc, tisíc let
zpátky na tom stejném místě stojí
pravý Radegast hodnot.
Je prvotřídně zabitý a umučený, tak jak se na
modlu patří.“

ještě si prosím vem slovo a uveď moji maličkost
chci, aby to bylo okázalé, víš
chtěl bych, aby po mně jednou pojmenovali ulici
jsem před tebou nahý
řekni něco o mém vztahu k dětem a starým lidem,
současně
by si mohla dát důraz na ekologii a veřejně
prospěšnou činnost

rovněž nezapomeň zmínit menšiny, děti,
bezdomovce a mládežnické sportovní
oddíly, působil jsem ve skautu a v sokolu, svoji
diplomovou práci na univerzitě
Tomáše Bati jsem věnoval Tomáši Baťovi, dal jsem
ji na svůj web, je veřejně k dispozici
vzdělání by mělo být pro všechny,
opravdu pro všechny

postav mi kávu vedle výkresů, budeme tvořit
dějiny, aby naše děti měly o čem číst
zítra postavím šestipatrovou dvouhektarovou
budovu plnou krásných věcí, květin, stromů a
nikdy nekončícího mládí, po stěnách budou
reproduktory
hovořit o nekonečném buddhově učení

zmiň se nakonec o mé matce
a o mém vztahu k bohu
ať to prosím není příliš okázalé

aby se za nás děti nestyděly





konec zástavby


a blízko u leskavy
leží peníze v orné půdě
pokud se dostaneš dostatečně vysoko
vidíš ochrannou zónu
teď i havrany
je leden

studená silnice
pak koleje, dálnice
vše nepodstatné
vše nebarevné

konec zástavby
sám, bez zisku
budeš zastřelen na útěku
přes hranici
strany 44–45
tvého dožívajícího
územního plánu





cv 2


Vystudoval jsem vysoké učení technické,
mám titul MBA, zaměřuji se na strojírenskou
automatizaci. Mluvím plynně německy, anglicky
a rusky. Po studiu jsem nastoupil do továrny svého
otce jako řadový dělník ve výrobě, pracoval jsem
efektivně, nekouřím. Ráno před prací chodím
běhat, večer nejsem vyčerpaný, mohl jsem si
dovolit přesčasy.
Obsluhovat stroje jsem se naučil během jednoho
týdne a po dvou dalších jsem již byl v jejich
obsluze tak zdatný, že jsem si mohl dovolit několik
návodů na zefektivnění procesu výroby. Rád
pomáhám ostatním, za svou práci nedostávám
plat, zajímá mě pokrok.
Během měsíce jsem se naučil všechny činnosti
běžných dělníků, montérů, údržbářů i mistrů.
Nevadí mi pracovat rukama, práce mě baví, znám
svoji i vaši budoucnost.
Jsem lepší než vy.





. . .

Alternativní Nejlepší české básně 2018: Přijmi džihád!

neděle 30. prosince 2018

"Nejde o alternativní výbor k hostovské ročence," prohlásil při uvedení této zvláštní antologie její nakladatel Petr Štengl v kavárně Božská lahvice na pražských Vinohradech. "Ta naše knížka je čistá provokace. Chtěli jsme kopnout do sebezahleděnosti aktuální české poezie, do její spokojenosti se sebou samou, která se - snad mi to odpustíte - projevuje Nejlepších českých básních asi nejreprezentativněji," pokračoval Štengl v objasňování, proč vydal knihu, která má stejný název, graficky velmi podobnou obálku a na první povrchní pohled se tváří stejně jako tradiční výbor vydávaný po deset let nakladatelstvím Host. (Ukázky z něj jsem přinesli na tomto webu před čtrnácti dny). "To, že jde o parodii/provokaci a ne o skutečný výbor, odhalí každý gramotný člověk, jakmile si přečte anotaci, případně jakmile knížku otevře," uvedl vydavatel a básník Petr Štengl. Spolu s ním se na publikaci podílel i publicista a básník Štefan Švec.


Je potřeba říci, že u každého "básníka" je uvedený jeho malý medailon, který dává dílo do kontextu a parodie je o to zajímavější. Např.: Aleš Přástevník (*1968, Kolín). Otec pěti dětí, člen katolického undergroundu, po revoluci aktivní v Pražské obci kolem tajně vysvěceného biskupa Jana Konzala. Spoluzaložil ekumenické Centrum adoračního heavy metalu a pravidelně vede kurzy katolické tantry. Píše krátké veršované glosy k obecné duchovní a životní situaci člověka ve 21. století, které shrnul do výboru Jak se plaší Mesiáši (Oktuaginta, 2018).


Vybrali jsme pro vás ukázky z tohoto "výběru" a myslíme si, že jsou velice vhodné pro tento předsilvestrovský čas a ještě více se hodí na konec osmičkového roku 2018.











***

Aleš Přástevník


každej míří do díry
s vírou nebo bez víry
s dírou nebo bez díry
shoříme jak papíry





Ukonání

Lenka Plochušová


Dítě se nudí, až se unudí.
Muž pracuje, až se upracuje.
Žena vaří, až se uvaří.
Krejčí šije, až se ušije.
Faust píše, až se upíše.





Vyjekání
(úryvek)

Kamila Veltřichovská


Viděla jsem nejlepší kundy svojí generace
sedět na barových stoličkách a žvanit o rovnosti
Viděla jsem je v kancelářích řešit chlapy, chlapy, chlapy,
co nemejou nádobí nemejou podlahy nemejou si ptáky
Viděla jsem mladý maso v reklamě na řezivo
Obráceně jsem to neviděla
Óženo, která jsi tančila s vlky
žena je vždycky něco mezi člověkem a vlkem
a krávou
Žena je vždycky něco mezi machnou a šunkoflekem
Viděla jsem nejlepší ženy svojí generace,
jak řeší příponu „ová“
Óženo andělská z básní
subjekto-objektový konstrukte
Beatrice, Lauro, Lolito, Jarmilo
píčo
Ty nejsi nejlepší žena z mojí generace
Protože nejsi z mojí generace
Viděla jsem nejlepší prsa všech generací
placatět a padat volným pádem
roky
Óženo, která se ve všem vyrovnáš muži
ženo tvůrčí, ženo hudebnice
spisovatelko, sochařko, konceptuální umělkyně
artistko, videoartistko
ovládneš každý obor, na který se vrhneš,
ale na chlapy nemáš
Muži mají něco, co ženy nemají
Žena dokáže všechno, co muž,
ale muž líp
Muž vyletí jako pták
z poklopce až do tebe
ty do něj nikdy
Jenom ty děcka chlap neporodí
nenamenstruuje
nenakojí
Óženo, Hubert Gordon Schauer se ptal správně
nebylo by pro nás ženy lepší
zůstat chlapama
nehledat vlastní jazyk, kulturu, autonomní státoprávnost, federokonfederaci,
pohlavní obrození?
Kdo potřebuje ministryni vnitra?
Viděla jsem nejhezčí zadky svojí generace
přirážet v pornu
Kam až do hloubky se zvládnou dostat prachy?
Chytnou se v děloze, počkají na spermijky?
Za devět měsíců buben plný zlata
Tlačte maminko, tlačte, máte klystýr?
Ať si to zlatíčko neposerete
Óženo lesbo, ženo žen, ženo na druhou
Máš blbé chromozomy, nebo něco takového
Takže se ti už nebudu věnovat
Viděla jsem nejlepší nehty svojí generace
pomalované veselými barvami
Děti by měly dostat rovnoprávné vzory
Otce na manikúře vedle matek
Matky na motorkách před otci
Rovnoprávné postavení na trhu práce
Rovnoprávné postavení na trhu
Ukažte zuby
(...)





Volte Šindela!

Bohuslav Šindel


Opravili jsme hasičák
opravíme i prasečák!





Egonovi Bondyjovi

Jiří Pradědeček


Po Praze choděj študáci
o trenky se jim třou ptáci.
Holt příroda je víc než věda
to teda.





***

Alice Šťovíková


Muž si ustlal
vysoko nad Vltavou
na mostním oblouku

Hasiči ho
probudili





***

Josef Perl


šukám s něčí ženou
začíná svítat
žluva klove do rytmu vzdechů
konečně první paprsky
je to moje žena





***

Lukáš Jírovec


Kamínek na cestě, veden vědomím, jehož kamennost nejsme schopni pojmout,
pojímá prázdnotu jako sled nekonečen vedených promiskuitní touhou být věčně
stejný.





***

Augustin Pásník


Každý den něco končí
Především ten den
Den, co se nikdy nevrátí
Tedy pokud není čas cyklický
Což je jedna z vědeckých teorií





Rodinné dialogy

Milena Jílková


a)
- Kdo zítra vyzvedne děti?
- Myslela jsem, že ty.
- Krávo neschopná.

b)
- Uděláme si hezký večer?
- Ne.

c)
- Proč pořád strkáš ty igeliťáky do skříně?
- Protože tam patří.
- Tak už je tam laskavě nestrkej.

d)
- Nelíbí se mi, jak žijeme. Jak to u nás funguje, jak spolu mluvíme,
jak se nedokážeme shodnout.
- No a co?

e)
- Miluješ mě ještě?
- Jo. Jinak bych ti musel urvat hlavu a narvat ti ji do prdele.





Mešita

Mohamed Bin Vokatý


V mešitě je krásně
ve škole je hnusně
píšou se tam písemky
zkouší se i ústně

Přijmi džihád!





Imám

Mohamed Bin Vokatý


Mám rád našeho imáma
je lepší než táta
i máma

Přijmi džihád!





Drátky

Lubor Kalandr


všude zmatek
lesy to nestíhají
ani lid už to nedává
kdo chce ovládnout
naši citlivou civilizaci?
lásko moje
jsme jen lidské stroje
a vesmír je nekonečný
cestou tam i zpátky
tak mi poraď
který drát mám přestřihnout?
odstřihnu všechny drátky
konečně svoboda
škoda, že jsem se nikdy nenaučil létat
tak alespoň zamávám
těm spanilým větroplachům
kteří střeží oblohu
s náloží preventivních pum
aby ani jeden anděl nemohl





16. 3. 2017

Robert Obálka


Viděl jsem všechno
v televizi
viděl jsem to,
co chtějí, abych viděl
prakticky jsem neviděl nic
Je mi líto





V galerii

Eliška Plachá


V galerii sněží.
Lidé a zvířata na obrazech se choulí do rohů plátna.
Galerie plná nezvyklé bílé hmoty dostává pohádkový look a vlhne.
„Zatracený lišky,“ vykřikne bába hlídačka a vyhání lišky.





***

Michaela Třemdavová


Zastřelená srnka zpívá.





Ukolébavka XXIX

Vít Travařík


V noci
jsou na mozku mloci

místo očí švábi

uši kundy starý báby





Docent na fakultě humanitních studií

Petr Kukla


Když vidí kolem ten zástup Afrodit
ví, že se nikdy neměl narodit
že z jedné po druhé bude marodit
že je z nich pracovně nadobro spleten

Když vidí kolem ten zástup Venuší
kniha ho nestrhne, teorém nevzruší
tuší už v duši, že je v tom až po uši
jaro co jaro zas jihne jak kretén





Hovnorod

Vít Ostruháček


Sraní
je lepší
než dovolená v Chorvatsku

Sraní je skutečná rozkoš
Tak by se měla
vyjadřovat láska

Kurzy tantrickýho sraní
Blikací obchody se sracíma pomůckama
Od osumnácti let
Děti by měly srát, až když k tomu mentálně vyspějou

Celebrity na magazínovejch fotkách
maj nosit hadry vhodný ke sraní
hadry, ze kterejch se chce srát

Janet Jacksonové omylem vypadlo hovno

Sraní
uspokojuje víc než žrádlo
Potřebujeme nóbl srací bary
Herečky v telce seroucí, co serou manželovi doma

Každá televize spustí show
o umění srát
S Italem na hajzlu
Tajemství maminčiny mísy





Vánoce

Karel Hynek Prdel


Kolem vánočního stromečku
sedí banda blbečků
Dívají se na svíčky
žerou rohlíčky

V magické sváteční chvíli
rozbalujou, co včera zabalili
Děti ale nebalily nic
ty svědí v rozkroku a je jim hic

Vydrží to, dostaly hračky z reklamy
Vánoce jsou letos za námi





Ženy fotbalových kanonýrů

Karel Hynek Prdel


Krásný jako z kýče
milujou svý dříče

Pak si tahaj z píče
sešívaný míče





Bítls

Zdeněk Frisch


All you need is
All you need is
All you need is love
Šukal bych tě jako fenu
Haf

. . .

Adam Borzič: Ráj otevírá soucitné srdce, Farídudíne!

neděle 23. prosince 2018

Básník a šéfredaktor literárního časopisu Tvar Adam Borzič (* 1978) vydal v nakladatelství Malvern svoji čtvrtou samostatnou sbírku a nazval ji Západo-východní zrcadla. V básních - jak sám říká - mimo jiné hledá humanistické linie v západní a východní kultuře, impulsem mu byly "bláznivé mánie kolem islamofobie v uprchlické krizi". Více o knize mluví zde: Adam Borzič v Kultuře+ na ČT24. Součástí sbírky je i asi padesátitránková esej o duchovních motivech Západo-východních zrcadel.


Uvedené ukázky jsou právě z této sbírky a my si myslíme, že jsou velice vhodné pro vrcholící adventní čas.














O čem jsem psal já, Lorenzo Medicejský


A ty se mě ptáš, o čem psát? Troufalý mladíku.
Povím ti, o čem jsem psal já. Ach těch let, co jsem psal…

Psal jsem zbožné básně jako moje matka.
Nahříval jsem je paschální svící z včelího vosku.

Kál jsem se a vroucně plakal, nejčastěji při postu
a taky po smrti svého bratra.

Psal jsem bujaré popěvky pro potěchu pánů i dam.
Píseň prodavačů borových šišek, tak se jmenoval jeden z nich.

Psal jsem o radostech tělesné lásky, opěvoval krásu žen
a byl znalý i půvabu mužů, jak kázal božský Platón.

Psal jsem, tak, abych cítil tělem světlo toskánské krajiny,
kterou jsem miloval, kterou jsem dýchal, kterou jsem snil.

Psal jsem o stádech hnaných na pastvu za růžového úsvitu,
v patách matkám klušou jehňata, pastýři nesou chromou ovečku.

Psal jsem o stádu v noci v ohradě z planěk a sítí, kdy do tmy
zní chrápání pastýřů, nasycených chlebem a mlékem.

Psal jsem o jeřábech letících ke zhasínajícímu slunci, k té rudé kouli.
A o sokolech kroužících nad svou kořistí jak římská strana.

Psal jsem o olivových hájích, jejichž listí čechrané
mořským vánkem je hned šedé, hned zelené, šedé a zas zelené.

Psal jsem o tom, jak jiskra vystřelila z pazourku
a podpálila suché podzimní listí. Od listí chytlo mlází…

Ach, ty zlé plameny, přeskakují na stromy,
svými jazyky pohlcují doupata, hnízda a pelíšky

a zděšená zvěř a ptactvo s dusotem a pleskotem
křídel prchá jak Pazziové po porážce.

Psal jsem o zimní krajině, v níž na sněhu temně září
černé obrysy borovic a pod nohama křupe zmrzlé listí.

Psal jsem o srnci, jehož lovec doštval k zoufalému skoku.
O trpělivém volku, který zápolil s nákladem kamení.

O vyčerpaném ptáku, který raději padne do vln,
než by se usadil na stožáru nepřátelské lodi.

Psal jsem o povodni řeky Ombrone,
o žluté vodě valící se z horské stráně,

jež unášela sebou kmeny a větve dubů a cesmín
a taky prkna z malé vesnické kůlny.

Psal jsem o drobné venkovance, jak s dítětem
na zádech odhání dobytek z dosahu stoupající vody.

Nenapsal jsem ale nic o tom, že čtvrtého dubna
zahynuli oba florentští lvi, naše chlouby.

A ani řádku o tom, jak jedna z ozdobných
mramorových koulí noc na to spadla na náměstí.

Zeptal jsem se tehdy, na jakou stranu spadla,
a když mi to pověděli, věděl jsem:

„Umřu, to je strana nejblíže mému domu.“
A byla hlášena další hrozivá znamení.

Při mši svaté v Santa Maria Novella
se zbláznila jedna žena, běhala po kostele a ječela,

že na ni útočí strašlivý býk s hořícími rohy.
Co hůř, sám Marsilio Ficino, naše platónská perla,

viděl na zahradě obrovité ryčící přízraky.
To už jsem nepsal, jen jsem ležel na poduškách,

pil lektvary a slábl, slábl, pak přijal tělo Páně
a Picovi della Mirandola jsem slabounkým hlasem

zašeptal: „Škoda, že mě smrt neušetřila, tak rád bych
ti pomohl doplnit tvou knihovnu.“

To už jsem nepsal já, bankéř, vládce, mecenáš, sběratel,
bojovník proti papežskému státu a usmiřovatel Itálie.

Lorenzo Magnifico.





AL-Ghazálí o zrcadle


Ptáš se, proč zrcadlo?
Když jsem přijal na svá bedra svatou vlnu
a otočil se k pouhým rozumovým argumentům zády,
Bůh mi otevřel srdce a naplnil je čistým světlem.
Tehdy jsem pochopil, jak je to doopravdy se zrcadlem:

Zašlé zrcadlo, jehož plochu pokrývá rez,
neodráží jas a neumožňuje tak,
aby se v něm otiskly naše obrazy.
Za běžných podmínek dokáže zrcadlo
přijímat a odrážet obrazy takové, jaké jsou.
Kdo chce však zrcadlo dát do pořádku,
nechť pustí se do dvojího díla.
Ať tře a leští zrcadlo, tak odstraní rez,
pak bude zrcadlo pravdivě zobrazovat.
Obraz se bude odrážet tak,
že v jednom smyslu se ztotožní
a v druhém zůstane odlišný.

Tuto schopnost mají trvale
andělé, tak jako ji má i čistá voda.
U člověka je to ale jen možnost,
nikoli činná realita. Když budeš
bojovat se sebou, dosáhneš
sféry anděla, když budeš
jen hovět svým choutkám,
vyvoláš v zrcadle jen další
rez a jeho schopnost odrážet
se úplně, dočista ztratí.

(S využitím překladu Luboše Kropáčka)





Děvka a čarodějnice


Magdaléně Šipce


Ptáš se, co jsem jako kurtizána zvěděla o mužích?
Jako každá žena jsem v mládí věřila na lásku.
Mé sny o ní byly čisté jak mořská hladina
za letního svítání. A něžné jako krajka
našich paláců. Ty benátské paláce!
Ta jejich proradná děravá krása.
To dějiště mé poctivé práce.

Poznala jsem muže mocné jako hrom,
a přitom slabé jak papír, muže urozené
jak zlato a současně nízké jako prasečí chlív.
Poznala jsem jejich slabiny i slabosti,
žár jejich touhy i led jejich bázně.
Poznala jsem především jejich strach z žen:
To proto své manželky zamkli s žaltářem
pod černé závoje do luxusního chládku
k dětem a služebným. A nám –
které měly sytit jejich chtíč, vypálili
do duše rozšklebenou lilii hříchu.

Pravda, vpustili nás do svých knihoven,
aby se mohli těšit z duchaplné konverzace,
ale naše stáří mělo vypadat jak shnilá
hlávka zelí, kterou navečer unavený prodavač
mrskne do strouhy. Měly jsme zářit co diadémy noci,
ale den nás navždy měl osvěcovat jen studem.

Pochopila jsem, že chci-li tuhle hru přežít
tak, abych mohla brát do ruky zrcadlo
a nevidět v něm pokaždé jen nalíčené zoufalství,
musím držet otěže nad jejich vášní
pevně. Že musím se naučit jim vládnout.
A já se to naučila… Ale zradila mě láska.
Vidíš, po všech těch mužích a jejich rtech,
rukou a údech stále mě láska pronikala
tím svým cudným andělským brkem.
Ano, stále jsem patřila jedinému muži,
i když si mě odmítal vzít a jednu chudinku
taky zavřel pod závoj s modlitební knížkou
a udělal z ní kyselý hrob. (A o mě se pak musel
dělit s celým dóžecím dvorem…)

Nakonec mě před vlastními rozpory
zachránila Svatá inkvizice! Chvála jejímu zlu!
Postavili mě před soud a už jsem nebyla jen děvka!
Byla jsem čarodějnice!
Všechny ty slintající chudáky, ministry, bankéře
a biskupy jsem neočarovala krásou a chytrostí,
ale jako babice s bradavicí jsem za tlustých úplňků
míchala lektvary, v nichž růže se pářily s hadími ocásky
a ropuší sliny se mazlily s panenskými slzami –
proto mi u nohou leželo celé Benátsko!

Konečně příležitost. Říct to.
Prostě a důstojně, bez příkras, bez ozdobných slov.
Říct jim to jako žena – člověk. (To
překvapivé spojení.) Už jsem sice viděla,
jak mi plameny hranice olizují prsa, ale mluvit jsem
musela. A mluvila. Myslím, že dobře. O sobě,
o spoutaném ženství, o světě bez lásky, důstojnosti,
o pokrytectví, o světě bez volby. A pak nějakým
zázrakem – možná že černobílí psi Páně se mé řeči lekli
a možná že těch, kdo mě milovali, bylo přece jen
v našem hříšném městě víc – byla jsem volná.
Volná, abych milovala, volná, abych psala,
volná, abych žila…

Já, Veronica Franco, jsem zemřela jako chudá,
svobodná žena.





Muž vypráví, jak poznal Rábiu Al-Adawíju


Koupil jsem ji na trhu otroků jako děvče.
Vzpomínám si, že když jsem se poprvé zahleděl
do jejích očí, měl jsem dojem, že v nich hoří.
Dal jsem jí dvě placky, vodu, pár datlí
a pak ji poslal pomáhat do kuchyně. Byla tichá,
dalo by se říct, až nápadně. Tak nějak
nepoddajně tichá. Ale neodmlouvala.

Jedné noci mě probudil zvláštní sen.
Viděl jsem na stole lampu, která hořela
měkkým líbezným světlem, a pak se ta lampa
vznesla, plula vzduchem, až zamířila
do zadní části domu, kde spávali otroci.
Pak se mohutně rozzářila a zhasla.
Probudil jsem s divným pocitem na prsou.
Vstal jsem, jako bych byl náměsíčný,
ale byl jsem už vzhůru. Byla hluboká noc.

Potichu jsem se přikrad do místnosti,
kde spaly otrokyně, když tu jsem uviděl,
jak v rohu klečí Rábia a modlí se šeptem.
Nezpozorovala mě. Vrátil jsem se tedy na lože.
Ale měl jsem neodbytný pocit, že něco je tu jinak.
„Nu, což,“ řekla mi druhý den moje žena,
„tak je zbožná nebo nemohla usnout.“
Další den se mi zdál opět tentýž sen
a opět jsem se vzbudil. A zas jsem uviděl,
jak se naše malá Rábia modlí.

Třetí noc jsem se rozhodl, že ji budu sledovat.
Počkal jsem, až všichni usnou. Vykradl se z lože,
přistoupil tiše a po chvíli uviděl, jak dívka vstává
a opět se modlí. Schválně, počkám, jak dlouho to vydrží,
říkal jsem si. Oči mi ale klesaly únavou, nohy mě brněly,
čelo se mi rosilo a konec byl v nedohlednu. Nakonec,
těsně před první denní modlitbou, jsem si šel lehnout.
Spal jsem dlouho, dlouho, až do odpoledne.

Když jsem vstal, věděl jsem, že tuhle otrokyni
musím propustit, protože ta má jiného Pána.
Nabídl jsem jí, že já budu jejím sluhou,
anebo může odejít, kam se jí zlíbí.
Zvolila si druhou možnost.
Dal jsem jí na cestu pár mincí, šaty, trochu jídla.
A svěřil ji bez zbytečných slov Jedinému.

O deset let později jdu ulicí, když najednou
slyším, že na jejím druhém konci
je nebývalý ruch. Přijdu blíž. Když tu uvidím naši
malou Rábiu, jak stojí uprostřed cesty, v jedné ruce
svírá pochodeň a v druhé vědro s vodou,
a na kolemjdoucí hlasitě syčí:

„Chci uhasit plameny pekla!
Chci spálit rozkoše ráje!
Chci, abys byl uctíván jen z čisté lásky!“

Ano, ona Ho uctívala jen z čisté lásky.
Zachvěl jsem se a vydal se domů povědět ženě,
koho jsem to slyšel a viděl toho dne v Basře.





Jeden mistr o Al-Bistámím a zrcadle


Opojení je dětské hřiště, kdežto střízlivost
je bitevní pole mužů. Stali jsme se dětmi, mistře al-Bistámí.

Stačilo by pronést něco nad douškem vody,
zasmát se od srdce jako tlustý indický slon.

Pronést vodu sítem ale můžeme. Jen z něhy
vykřikneš „Chvála mi!“ na celé tržiště.

Vycídils zrcadlo, až nebylo, kdo by je cídil.
Pak se jen božství vlilo,

přiliv smíchu a světla, noci a květin,
dechu a víru, jediného bdění…

A pomatený Abú Jazíd našel pomateného
Abú Jazída na cestě za Damaškem.





Ty jsi kulatější než Giottovo O!


Svatý otec mě poslal do Toskány, abych se přesvědčil
na vlastní oči, zda pověst mistra Giotta neklame.
Zda slova o dokonalosti jeho štětce, o měkkosti jeho barev
a ušlechtilosti jeho výrazu nepřehání. Dorazil jsem
tedy jednoho teplého rána do Giottovy dílny
a počal mistrovi vysvětlovat papežovy záměry
týkající se umění. Nakonec jsem požádal
o nějakou kresbu pro Jeho svatost. A on vzal papír,
štětec namočil do černé barvy a opřel si po straně loket,
aby mu sloužil jako kružidlo. A zakrouživ rukou udělal
na čistém listě kruh tak ostrý a přesný, že pohled na něj
byl hotový div. Pak se uklonil a řekl: „Zde jest kresba.“
Jakoby žertem jsem opáčil: „Neměl bych mít od vás ještě
jiný výkres, kromě tohoto?“ A on na to: „Ten bohatě postačí.“
Nepochyboval jsem, že si mě ten muž dobírá.

Setkal jsem se ony dny v Toskáně i s dalšími umělci,
i oni mě vybavili svými kresbami. Pomyslel jsem si, budiž,
Giotto je pěkný podivín, ale jeho kresbu jsem připojil k ostatním.

Když jsem se vrátil ke dvoru Svatého otce, ukazoval jsem
kresby, a když jsem se dostal k té Giottově, vyprávěl jsem,
abych papeže a jeho dvůr pobavil, jak Giotto nakreslil
kruh bez pohnutí lokte a bez kružidla. Papež a dvořané
se mi smáli, z kresby totiž poznali, že Giotto zcela předčí
všechny ostatní malíře. Nejhorší ale bylo, že všude se pak říkalo:
„Ty jsi kulatější než Giottovo O.“





Dantova matka o svém snu


Krátce před narozením svého synáčka
měla jsem divný, divný sen. Zdálo se mi,
že jsem se ocitla na čarokrásné louce,
divoce rozkvetlé, opojně voňavé, zářivě zelené.
A tam, poblíž křišťálové studánky, jsem porodila
pod vysokým vavřínem svého chlapečka.

Nějaký čas se můj maličký živil jen bobulkami vavřínu
a pil jen vodu z blízkého pramene.
Když zakrátko vyrostl, stal se z něj pastevec.
Jednou chtěl ulomit větev z onoho vavřínu,
a tu upadl na zem, ale hned zase vstal…
Nikoli však už jako člověk, nýbrž jako nádherný páv.
Modrý páv s temně zlatými oky.

Když jsem mu po letech ten sen vyprávěla,
plaše se usmál a pak mi pověděl, že matce
jakéhosi dávného básníka se zdál podobný sen,
prý porodila vavřínovou snítku a z ní vyrostl
mocný strom plný rozličných květů a plodů.
Jeho jméno jsem už ale zapomněla.





Šokující Hadží Bektáš


Blížil jsem se ten den k mešitě,
jako ostatně každý den,
s upřímnou radostí
z nadcházející modlitby
i z modravé krásy naší svatyně.
Na nádvoří jsem se rituálně omýval
před svatými úkony téměř netrpělivě.
Sotva se naposled omočím,
vynoří se odnikud Hadží Bektáš
a šine si to rovnou do mešity.
Neovládl jsem své pobouření
a křikl na něj:

„To nejde!
Neomyl ses před modlitbou!!

A on na to překvapeně: „Jak nejde?!
Dělám to tak celý život.“





Farídudín Attár o ráji


Nikolaji Ivaskivovi


Ano, skutečně jsem napsal:
Odejdi z nečistých míst, setřes ze sebe netečnost a zasluž si ráj!
Ale víš ty, kde se mi ráj zjevil?

Jednoho horkého dne jsem seděl pod stromem v chládku
a pozoroval okolí. Nedaleko stála studna a k té studni
přivleklo se nečisté zvíře, utrmácený, vyhublý pes.

Náhle se objevila s vědrem známá místní hříšnice.
Ponořila vědro do studně a vytáhla ho naplněné
čistou pramenitou vodou. A pak si všimla psa.

Chvíli ho pozorovala a pak mu dala z vědra napít.
Pes hltal vodu jak šílený. Až se tomu smála.
Pak odešla, pes odběhl a já zůstal jako ve snu.

Náhle zavířil písek, nebesa se roztáhla jak závěs,
a já spatřil tvář té ženy v oslepujícím světle a slyšel:
Ráj otevírá soucitné srdce, Farídudíne!

. . .

Osmičkový výběr z Nejlepších českých básní 2018

neděle 16. prosince 2018

Nejlepší české básně vydává letos už desátým rokem nakladatelství Host. Jedná se o výběr, který většinou sestavují dva lidé, jeden editor, druhý arbitr. Tím, kdo vybral větší hromádku byl letos Ondřej Hanus, tím, kdo z ní udělal finální výběr, byl J. H. Krchovský. A letošní výběr právě vychází. Zda je desátý výběr opravdu posledním, jak se ještě před rokem spekulovalo, nelze přesně říci. Martin Stöhr, který se o to v Hostu stará, říká, že na otázku sám brzy odpoví. Poezii také pořád někdo pohřbívá a zatím neumřela, spíše rozkvétá, takže i my v Nedělní chvilce poezie, zůstáváme klidní. 


Pak také před nedávnem vyšla ještě jedna publikace s názvem Nejlepší české básně 2018, kterou ve velmi podobné grafické úpravě vydalo nakladatelství Petr Štengl. "Ta naše knížka je čistá provokace," říká Petr Štengl. Básně v ní jsou parodií na současnou tuzemskou tvorbu a ukázky vám přineseme v předsilvestrovské Nedělní chvilce poezie.CZ.


Teď zpět k opravdovým Nejlepším českým básním 2018. Jsme v Nedělní chvilce poezie.CZ rádi, že dvě z básní byly přímo vybrány díky jejich uveřejnění na naší stránce (Bernardeta Babáková a Jana Orlová), zvláště když v některých předchozích výběrech se jejich editoři tvářili, že internet neexistuje. Asi proto, že v hospodách kam chodí není wifi...


A jak jsme udělali výběr z Nejlepších českých básní 2018 pro tuhle Nedělní chvilku poezie.CZ? Náhodnou. Zveřejňujeme ty básně, které se objevily na stránkách obsahujících magické číslo osm, ze kterého se mohli letos všichni pominout. Přitom jsou to všechno jenom náhody a čísla, nebo ne?













Situace v tramvaji

Jakub Cepník


situace má nahé koleno a nohu přes nohu
kam teď s očima?
nervózně je kutálím
od okna k oknu
ale všude jsou ta kolena!
zkusmo střelím zrakem k lince rtů
pak honem schovám oči do kapsy
a vyvalím se z tramvaje stočený jako pásovec

(Strana 18)





12

Emma Kausc


žít v post je mluvení do někoho
kdo utekl před cenzurou
je ho tolik že nejde sníst

když zastavíš abys polkl
dehydratuje tě nutkání
přenastavit si spací režim a
vyprat priority na víc
než je doporučeno

zhubnu myšlenky abych si stačila

v přerušovaném světě i jedno ne
sesype všechno do škvír mezi nádechy

(Strana 28)





Negrelliho viadukt

Michal Maršálek


Je večer. Obloha strhává
černou pozornost
na dým lokomotiv.

Desítkami oblouků
podepřené argumenty.

Rychlá křivka tratí
zaléhá v uších.

Jen tak se přimáčkne
k uchu dunění,
hlava prchá,
nepřetržitost
zpřetrhána
a zas ticho.

Ticho, hnací soustava dálky,
na špičce nepřítomnosti
houkání vlaku.

Přání odkloněná
na prvních výhybkách.

Na trati do zatáčky
podřezávají skřípot.
Noční vagóny
vyzobávají světla.

Co je to za město
v ceně příjezdů
a odjezdů
a zastavení?

Koleje vybrušují vzdálenosti
tak dokonale,
až zapomínáme,
že proto tady jsou.

Nehybní, jako vytetovaní,
to pozorujeme ve tmě.

Na viaduktu
padá déšť
na věčnou zachovalost
zřícenin.

Nástupiště,
vždy delší
ve směru loučení.

Koleje se dnes lesknou
přes celé město
z hlediska Měsíce.

Jedeme,
rychlost překlápí
krajinu za krajinou.

Pozdě v noci
splyneme s jízdou.

(2010 a 2016)

(Strana 38)





Abstinenční příznaky poezie

Hana Richterová


V poruchách spánku
cvrnkám do kuliček
jak do snů
které se mi nezdají

O ní:
Nesmí pít
má zakázáno
považovat své kosti za cigarety
a uhasínat nohy o zem

Nesmí pít tak jí
Tmě se třese jazyk
tak pod dekou
schovává malé útočiště

O týden později:
Tiká pod dekou
prach
kapající římsa její hlavy
nevydrží to

V poruchách spánku
si prokousla ret
pije dezinfekci
bojí se že to nevydrží

Drobná zvířata přebíhají přes pokoj
polyká je
proklíná je
pak je prosí
hlasy se smějí
že to nevydrží

Pak konečně usne
a zdá se jí o Reynkovi

(Strana 48)





Stockholm

Vladimír Šrámek


bude Kaj umět převyprávět příběh?
ta severní krajina v každém z nás…
bílé noci — rozprostřené prostěradlo
hořící sníh
golem drží pohromadě obručemi cizí náruče

nechá se obtékat tichem
břízy smýčí dlaně
černá velryba polyká plankton hvězd
sněhuláci válejí lunu po obloze
pod ledem tvář začne dýchat

poslouchám jak po zlatých mřížích na výsostech
v botách s kramfl eky
poskakuje sám Mozart
to je konec konce
to je začátek začátku

(Strana 58)





Hranice člověka

Dominik Zezula


opilých muezzinů si nevšímej
probuď se nárazem
poslouchej, jak stydne
v kuchyni čaj

bude to dobrý
pohlednice dorazily na místo určení
jdi domů

rezavé peřiny
čekají na návrat svého pána

v dálce bouchly dveře
jsi to, co drží
všechny zdi tohoto světa pohromadě

(Strana 68)





. . .

Michajlov: Nejsem na to hrdej brácho

neděle 9. prosince 2018

Michajlov (* 1991, vlastním jménem Michal Michajlov) je jedna z nejvýraznějších postav současného brněnského hiphopu, nyní ovšem ve výkonu trestu v pardubické věznici. Narodil se na Ukrajině (Kerecki, okres Svaljava, Zakarpatská oblast), ve 12 letech se přestěhoval s matkou do České republiky. Vyučil se automechanikem.


Důvodem jeho současného pobytu ve vězení je potyčka v nočním rozjezdu, za kterou dostal podmínečný trest. Když byl po delší době od rozsudku zadržen při řízení v opilosti, musel letos v létě nastoupit trest 36 měsíců. V době, kdy se dozvěděl o nástupu do vězení, napsal a natočil za pouhých 14 dní ve spolupráci s DJ Opiou a dalšími album Michajlov 1991, které nyní vychází. "Dlouho to vypadalo, že se vody uklidní a soud mu podmínku takzvaně nepromění. Nicméně dopadlo to jinak a samozřejmě takováto zpráva donutí člověka k hlubokým úvahám. Proto je celá deska hlavně osobní Michalovou zpovědí na témata, která by možná zpracoval až někdy v budoucnu, nebo taky vůbec. Na desce se objeví hosté, se kterými doposud Michajlov ještě nespolupracoval a najdete na ní tak hned několik zajímavých zpěváků, rapperů a producentů napříč celou československou scénou," říká DJ Opia, který se ujal výkonné produkce, smíchal a zmasteroval ji Matěj Straka. Deska vychází pod hlavičkou Ruka Hore.
Dříve natočil Michajlov alba Somar – Obyčejnej chlapec (2014), Michajlov – Ronin (2017), Michajlov&Daniel – Mezi řádky (2017).


Texty (naleznete pod nimi i odkazy na jejich hudební provedení) Podstata, Jinej svět, Pravej ksicht a Město jsou z nového alba Michajlov 1991. Ústřední hřbitov je z projektu Jízdní neřád, text Linka č. 98 se zaobírá problémem, kvůli kterému skončil Michajlov nakonec ve vězení a Imigrant věcmi, o kterých mluví i zde v rozsáhlem rozhovoru pro server A2larm z února letošního roku: http://a2larm.cz/2018/02/michajlov-nechci-aby-rasisti-poslouchali-moji-hudbu/.











Imigrant


Říkej mi cizinec, Ukrajinec, východ, imigrant,
polobrňák bez hodnot, léčím si mindrák,
Lesná, Soběšice, město, Šilingrák,
zklamal jsem, nasrat, zkus mě vyliskat.

Civilista spodina jeden národ,
stojíme spolu, rodina, serem právo,
systém nátlak, formality,
kolabo internacional, Brno city.

Mám to v píči, kdo je vodkaď,
došli jsme z ničeho a někde tam hledáme poklad,
stejnej doklad, odlišná národnost,
soudy, vyhoštění, pochopí málokdo.

Vydělat si, vrátit se nazpět,
ztratit se v kastě, proč jsme přišli na svět,
život bez zástěr, kovanej duralem,
víme odkaď jsme, svoboda Tuareg.

Hledáme štěstí mimo stát, mimo domov,
dokázat se tam vymotat mimo toho,
minulost umí promítat život na plátno,
marnotratnost, live cinema, kino, promo.

Hledáme štěstí mimo stát, mimo domov,
dokázat se tam vymotat mimo toho,
minulost umí promítat život na plátno,
marnotratnost, live cinema, kino, promo.

Zdravím fotra, i když nevím kam,
zbyla mně fotka, ve které se vůbec nevyznám,
další rodina v Košicích i s tou se nevídám,
rozlítaní po Evropě, jako pelikán, ah.

Můj život není rasizmus jak Terezín,
YA znayu lyudey, jak Molodoy a Berezin, Ukrajina,
od Užgorodu až po Cherson,
a nesere mě názor pojebaných person,
Toyota Verso, cash na ruku, zelenej passport,
stěhujeme se za lepším, neměnej password,
vlastní cestou kážeme osudy, pastor,
mozaika ze života, umění, artstore.

Cizinecké doklady, trvalej pobyt,
jsme odrazem doby, kde sbíráme body,
Nechceme se brodit stádem,
raději dám to solo,
tisíc kilometrů tam a zpět, Marco Polo.

Hledáme štěstí mimo stát, mimo domov,
dokázat se tam vymotat mimo toho,
minulost umí promítat život na plátno,
marnotratnost, live cinema, kino, promo.

Hledáme štěstí mimo stát, mimo domov,
dokázat se tam vymotat mimo toho,
minulost umí promítat život na plátno,
marnotratnost, live cinema, kino, promo.

(https://www.youtube.com/watch?v=9occ93PjjEM)





Linka č. 98


Linka číslo 98 já mám 99 problémů
Stačí panák navíc a už mi pak není do zpěvu
Mistr Hyde se drápe ven a hází se mnou o stěnu
Dokrmím to pivem a pak nechápeš tu proměnu
Cca ve 4 ráno vcházíme do rozjezdu
Cca 4 promile na co čumíš do hajzlu
Kámoš vedle nechce dělat nic
no já si to lajznu
Paradoxně jsem to říkal ještě cestou od pajzlu
Ahh
Někdo tam říkal mám si začít první
kdyby se to stalo znova řeknu že radši zdrhni
První pěst letí na nos tak co je sráči blbý
další přistane tam druhýmu na mě se tlačí v krvi
Okej, přeplo mi hodně dostal tak dalších 10
šlápnul jsem mu na ksicht co ti jebe
v hlavě total reset
Najednou hrobový ticho plus minus takhle to bylo
zastavím a my zmizíme v lese

Nejsem na to hrdej brácho
Věř mi že to fakt nestojí za to
Dokazoval jsem si pičovinu
nedělej tu stejnou chybu jako já
nebuď pako!

Za necelej týden první předvolání
kriminální policie Brno a mě stres dohání
Sledování musíme to posuzovat z více vrstev
stojím s číslem 4 na mě ukazujou prstem
Horacio se ptá na stejný otázky dokola
Telefony, jména říkám stejně se jim nedovoláš
Chtěli to ušít na celý BRNO REPRE
že jsme tam naběhli, že to vědí, že to není secret
Pluto! Ty konfident na jakou piču vyhrožuješ
Vrkoslav mel držet hubu už si to uvědomuješ
Nic by se nestalo, kdyby si nehrál na pána
pamatuješ, jak si říkal, že si mám prej hlídat zadá
Ve výpovědi stalo že nebyli pod vlivem
krevní testy zjistily ze všichni nejmíň promile
Křivý obvinění že jsem trefil holce
ale k tomu se ti ještě vyjádřím ve třetí sloce

Nejsem na to hrdej brácho
Věř mi že to fakt nestojí za to
Dokazoval jsem si pičovinu
nedělej tu stejnou chybu jako já
nebuď pako!

Platím právníkovi a čekám na termín soudu
podepisuju dohodu o vyrovnání
nervy v proudu
32 litrů na ruku a dalších 30 splátka
25 právník, 31 je pojistná částka
10 litrů za soud u kterýho nechci být
svědci nedošli, tak ať ta piča aspoň neciví
Mladá feministka nám čte obvinění
u výslechu mluvili no před náma tam nikdo není
Měl jsem všechno odkývat
No vracím se k té holce
právník říká přiznej se ke všemu bude to u konce
Nic jsem ji neudělal odmítám mít na tom vinu
na úkor dalšího líčení jsem za největší špínu
60 měsíců podmínka nepočítám cash
zadluženej, ale na svobodě říkej si co chceš
Dostal jsem druhou šanci
karma mi to vrátí
Toto je poslední výpověď a co jsem řekl platí

Nejsem na to hrdej brácho
Věř mi že to fakt nestojí za to
Dokazoval jsem si pičovinu
nedělej tu stejnou chybu jako já
nebuď pako!

(https://www.youtube.com/watch?v=aj9e_OxM3pE)





Ústřední hřbitov


Nežijeme svoje sny, makáme na sny jiných,
já vidím jak to je a není, mluvím za svý lidi,
systém nastavuje laťku, strop, vlastní limit,
na poslední chvíli odlítáme last-minute,
stojím za svými cíli všude kolem zas miny,
dívám se na noční město, prosím zhasni mi,
pohřbili jsme dítě v sobě, slyším hlas viny,
představivost umřela jak letní prázdniny,
učíme se vlastními chybami, žít jasnými
důkazy, že formujeme vlastní paskvily,
věříme svobodě i když nás tu zasklili
v koloběhu vymanit se z okov Bastily,
sazím na skilly, basa zas krimi,
free fellas, nezachraňuju svět kapitán Chris Evans,
pod dohledem šplháme na pomyslnej vrchol,
rezervovaný místo v zemi - černobílej krchov

Zahrajte mi Biggieho a Big Puna,
zapamatujte si mě živýho, svět, nirvána,
po mně zůstane moje hudba, nikdy nepopři to,
poslední pódium - Ústřední hřbitov

Zahrajte mi Biggieho a Big Puna,
zapamatujte si mě živýho, svět, nirvána,
po mně zůstane moje hudba, nikdy nepopři to,
poslední pódium - Ústřední hřbitov

Život nám sebral hravost,
v rutině chybí dravost,
masky na ksichtu - makeup, nevidím pravost,
vysoký školy přitom chybí znalost,
plníme jiný kapsy bez iluze nejsou sny, zmizela radost
slabost, loajalita versus zaprodanost,
to pevný přátelství teď vystřídala krátká známost,
polevili jsme z těch cílů chybí odhodlanost,
vyrovnanost, jebat komunismus jak povinnou brannost,
oddanost necítím k státu nemám fakt důvod,
prachy na ruku, žádná daň - neplatím fakturou,
patriot ve svým městě kde dochází dech, love
nejsem Čech vole,
justice, věci na zdech kolem
vylívám chlast na zem za ty co odešli,
nikdy jsem neviděl svýho dědu, smrt nesere co chceš ty,
za všechny dobrý lidi píšu tyhle věty,
jednou se tam uvidíme - paralelní světy.

Zahrajte mi Biggieho a Big Puna,
zapamatujte si mě živýho, svět, nirvána,
po mně zůstane moje hudba, nikdy nepopři to,
poslední pódium - Ústřední hřbitov

Zahrajte mi Biggieho a Big Puna,
zapamatujte si mě živýho, svět, nirvána,
po mně zůstane moje hudba, nikdy nepopři to,
poslední pódium - Ústřední hřbitov

(https://www.youtube.com/watch?v=0_-aOx-7Cm0)





Podstata


nevezu se za nikým jiným, karavan,
skočil sem sám do té scény, paragan,
stačí mi text hudba majk, paravan,
na koncertu abstinent, ramadan,
nejsem nikoho učedník, padawan,
žádnej vzor tvrdá cesta, makadam,
miny v hlavě v očích tma, taliban,
mentor svědomí kenobi, obi wan,
hudba je moje závislost, narkoman,
utekl sem od systému, radovan,
lobuju scénu jenom tak, cantona,
stage je můj druhej svět, pandora,
černá muzika sedrik, angola,
politika je mafie, camorra,
legenda žije na věky, madonna,
drzej zmrd boží ruka, maradona.

sam, musím to dokázát pro sebe pro ty co znám,
mám za sebou lidi sem tady a děkuju vám,
vím že se mi vrátí to všechno co do toho dám,
není to kalkul jen hudba to jediný mám.

město je džungle, savana,
čista vodka bílej rum, havana,
to co smrkáš není kox, panama,
pojebaný kurvy dolce, gabana,
děkuju těm kteří stáli, za náma,
k nikomu sem se neotočil, zádama,
v životě nic nedostaneš, zadara,
michajlov samuraj, katana,
zdravím zw naši věc, chalana,
všechny writery fajtery mma,
mladej talent bayern, alaba,
cizinec imigrant, svaljava,
měli strach čistej rap, samara,
dýmka vedle mě na stole, karafa,
araba, devět jedna ukrajina,
moje druhým album jestli tě to zajímá.

(https://www.youtube.com/watch?v=L9Gl5n32Zq0)





Jinej svět


můžeš se vcítit no nemůžeš chápat,
naše kroky sou chycený v sítí proto nechcem makat,
nevidíš ty jízvy šití noc nás umí zlákat,
naše vytí madafaka,
lidi vidí to co chtějí vidět,
přiděl alimenty chápal sem už v první třídě,
viděl sem ty rodiny co museli žít v bídě,
jedný boty na dva roky ses nemusel stydět,
neměli sme štěstí na rodinu i tak máme nadhled,
facky co nám nedal fotr nám rozdali pandle,
černý svědomí tak pozývám osud na rande,
neříkej mi že to chápeš zazobanej buzeratne,
matky brečí kvůli synům mříže dělaj garde,
priority v hajzlu drogy píšou lidem parte,
doba nás jebe do prdele přeskakuje antré žijem,
nemůžeš to chápat vole takže carpe-diem.

ne každej má to štěstí váž si toho,
život je koloběh náhod poď znova dáš si kolo,
často máš velký oči potom nabiráš si mnoho,
dění je venku zatím co ty naklikáš si follow,
já sem čistej i když jacka zasírám si kolou,
bedna je výplach raděj hlavu zapínám si s dobou,
já sem v klidu zažil sem viděl sem jinej svět,
lidi spěchaj neví kam spomal divej se,
neberu názor od někoho kdo si nezažil,
ty nemusíš brat ani můj když já sem si ho nevážil,
tak mi neříkej že sem se nesnažil,
roztrhal sem se a nelituju co sem nezašil,
žijeme jinák nech to plavat dál,
nikoho vina sme to my kdo nám práva vzal,
další paragraf zkrat trest minimal,
sami sebou tam venku jinej svět kriminal.

(https://www.youtube.com/watch?v=7gJlO1sz6z4)





Pravej ksicht


město je falešný jak silikon,
nacvičených úsměvu je milion dylyno,
všichní víte všechno vážně že ste tam byly no,
konfidentským krysám břitvu na hrdlo sweeney todd bitch,
a furt mě mužeš vidět s flaškou v ruce,
na co si mám hrát ha? na černo s taškou v buse,
obyčejenej chlapec víš,
největší patriot z brna přitom ukáčko takže bráško pruser,
jebat fejk jebat hejt na sobě mám cejch,
nech mě bejt prej sem zlej mrdám celej fejm hej,
je to můj čas v životě marcy gray,
tvůj oblíbenej mc v brně není mc prej,
hrej, kurva tu hru férově a bez cheatu,
sem tam se stane že ti renomé da přez piču,
všem feťákům není nic jako malej vpich,
možná utečeš na chvilu no zabiješ pravej ksicht.

to co vidíš není makeup,
musím rejpat sem úpřimnej říkám mi hodnej strejda,
prej ta doba je rychlá tak ať to odsejpá,
já sem přimej jak hudby od fejta, od schýza,
newschoolová scéna celkem bizzar,
fejkový kundy schovali si obličej za vizáž, vernisáž,
nevyměním pódium za molo,
furt reprezent furt rap furt čávoro,
klidně si fetuj ale buď chlap,
nezamykej se na hajzlu před svýma chuj blat,
fans to nevidí přitom ti dávaj tvůj plat,
na mě nechodí děti nebudeme jujkat,
jezdil sem najebanej v autě mlátil lidi,
jebal sem se s cizima no nikdy sem nezradil lidi,
hej, nikdy sem svý neojebal o love,
pravej ksicht tak jak tady sem takže o co de.

(https://www.youtube.com/watch?v=7gJlO1sz6z4)





Město


vozím se městem sem a tam jak prezident,
neřidím proto že bych nechtěl ale proto že sem byl dement,
nespovidám se to spíš kážu sloky reverend,
všechno co říkám pravda nic než pravda referent,
reprezent, město bez metra přesto podzemí,
nemyslím stoku ale spodních deset to sme my,
nevira v boha nás nespasí vaše kostely,
sme dospěly do bodu kdy vnímáme všechny problémy,
město si žije vlastní příběh roman polanski,
pravda je syrotek oliwer twist fejk je bohactví,
nečtu knihy čtu z obličeju těch lidi kolem,
chápu a tak pičuju na systém co nás vidí dole,
město mi dalo víc než fotr vzalo komfort,
máme sami sebe bráníme svůj gondor,
strč si do piče etiku seru na bonton,
mluvím za svoje lidi mi připište na konto.

a pořad vidím svoje město na dlaní,
acab navždy zmrdi zasraní,
karma jediná která nás napraví,
mojí lidi se mnou takže na zdraví.

město se naparuje jak pávy nabaluje na money,
zapaluje nám brány, pamatuje na pány,
zatracuje nám hlavy nás varuje jak vrány,
nastavuje zábrany nahrazuje nám mamy,

zatajuje jak zprávy napravuje nám mravy,
zahazuje nás trámy zastavuje nám plány,
zakazuje davá mi zahaluje naschvály,
namaluje-me sami obrazy města strany,

podrazy cesta (hrany) odrazy gesta gramy,
(ohlasy) best of grammy nevidím bez tak samý,
pozlátko pěst a rány ulice trestá brání,
paleta pestra za ní skutečná kresba zánik,

polišum tleskám pání nikdy ste nezklamali,
minule dneska ani zítra se nestrali,
pořad sme neskapali (underground) přes kanály,
hudba pro chábry koho s českoslovenka hráli.

(https://www.youtube.com/watch?v=HS4AuIYwZXM)

. . .

Lukáš Černý: Nehybně stát, když projíždí vlak

neděle 2. prosince 2018

Lukáš Černý (* 1979) se narodil a žije v Jihlavě, kde také vystudoval střední zdravotnickou školu. Pracuje jako zdravotní bratr, hraje na basovou kytaru ve skupině Apple Spokesman, jezdí na vandry a je předsedou spolku Ji.na.k, který už řadu let organizuje v Jihlavě veřejné a kulturní akce. Doposud vydal samizdatem sbírky Šumy z huby, Šumy z huby II a Do náruče prtěti. Uvedené ukázky jsou ze sbírky Šumy z huby II. a také novinky z autorovy tvorby (první tři básně).


(Foto: Tomáš Blažek)















Psaní z Prahy


Starý ksichty na nových plakátech
Déšť přinutí tě myslet
Jak uniknout vpřed
Davy lidí, co nezdraví

Někdy běží čas rychle
Rychleji než uteče pot z čela
Co dělat
Za okny komíhá se tma

Hesla mění jen svůj výklad
Sochy jsou mokré steskem
Jak se nenamočit
Věrnost zatím počká

Na cestě nemá šepot cenu
Každý rozhodnutí může být špatný
Tašky přetékají levným zbožím
Mladí laškují v kolonách





Jsem nepřítel těch věcí

Jeden bohužel neúspěšný pokus o odklonění řeky, která si sveřepě razila cestu do propasti


Líbáš kouř ze spálenišť
Mluvíš se zdí z pavučin
Tvůj noční motýl, hraje housle mokřinám
Víra k slzám už nemá tvář

Okázale doufáš, že nepřijde den
Všechno dříví už jsi prý spálil
Tvůj duch bloudí rákosím
Našel to správné místo?

Hubneš a chcípeš v každém rohu
Dodej si odvahu jít znova
Tvoje chladné oči neuvidí nic
Ale proto jsi přece tady!

Seber svůj vztek, co hnije pod nohama
Narovnej záda a prozatím mlč
Tvůj čas se propadá větvemi
Ale z kopců je dobrý výhled

Svírám tě a ty nedýcháš
Krčíš se jak pes před bouřkou
Ustrašený ráno bez grimas
Nese tě po proudu na ramenou

Dál po proudu kde určitě rostou stromy





Slunce v klásku zvážnělo


Schovaný čerti pod dekou
A na stropě stránky z knížek
Zaprášený hračky v koutě
Troubí s nocí na ústup

Nedělní rozcuchaný vlasy
A klepání patou do rytmu
Vrzající dveře k obědu
Zradí s chutí první vůně

Kouří afektivně z talíře
A pod okny pískají kluci
Převržený psí žrádlo
Smrdí jak ponožky ve skříni

Ještě pořád vypínají televizi u jídla
A hlášky vypsaný z reklam
Odvážný pivo v ruce
Bude určitě šťastný

Myslí si…





Zítřek usne v zapomnění


Třepotá se listí, praporky na kopcích, pytlíky na stěžních
První ptáci ohlašují pevninu nebo zimu
Jeřábům to chvátání nevadí
Jsou to přece jen stroje

Dívka jak z obrazu, vybledlé tváře od pohledů lidí
S kyticí listí, kruhy na hladině drží stráž
Pivovar najíždí noční směnu

Nehybně stát, když projíždí vlak
Psí štěkot, prádlo na oknech, dunění kol šplhá tmou
Tam nahoře se mění v hřmění
Ze svahů hor, za ledovou krou
Nedohlédne už světlo denní

Stopám na chodníku, zmizel otisk





V křesle


Můj lokarytmus se pohybuje v jiných vlnách a v patře nad obchodem se
konečně rozsvítilo. Kamna dohasínají pomalým a tichým praskáním. V objetí s
kručícím břichem hledám smysl té řeči z prázdnoty. Mám přehled a třídím
myšlenky, chci se mít tolik pod kontrolou? V patře zhaslo, sedím v křesle,
potmě. Všimnu si, že květiny ve váze si smáčí prsty v měsíčním paprsku. Je
tohle sen? Okázale ráchají svá otupělá bříška v touze, že se změní alespoň ve
vlčí dráp. Nebo tak něco...

Nemám rád příběhy s nejasným koncem, takže když zasadím strom a už ho pak
nikdy neuvidím v plné kráse, má to smysl? Pro děti našich dětí? Provozovat
závody v naději? Někdo vyhazuje lahve do kontejneru a tříštivý zvuk se
zabodává do uší. Tady by se pár stromů hodilo, to je fakt.

Zdá se, že začali zpívat ptáci a doprovází opilce za poslední štací. Sousedka
rachotí klíči, asi jde vyvenčit svoji výstavní prdelku a psíka bere s sebou. Zvuky
polosvěta a páry snů, uléhají v kapkách bosy, než je sežehne den. Doleju si
sklenku a očekávám splynutí země a vláhy v nový svět. Jsem ten, který
obdělává půdu! A proto jsem sám.





Hej


Hej, na propadlý mosty
smuteční kvítí odletí
Hej, za lesem oheň
se v rudou bolest promění

A raněný měsíc
pořeže si tvář
A ve tmě stopy
ulehnou na polštář

Hej, na tomhle místě
Přikryju tvé tělo mým
Hej, pak suchou travou
Slzy tvoje ženou dým

A raněný měsíc
pořeže si tvář
A ve tmě stopy
ulehnou na polštář

Jsem rád, že chodíš domů spát
Jsem rád, že chodíš domů spát
Můj dům je nedobytnej hrad

Hej, pod lampou zhasni
Psi ještě nejsou zkrocení
Hej, teď dveřma práskni
Rozejdem se zpocení





Ani nevím, jak ti vlastně bylo


Když jsi mě mami, vodila přes most
kde stahoval vodník děti do vody,
já si sliboval, že už navždycky tě budu poslouchat.

A když jsi mě mami, honila po pokoji,
já se smál,
od srdce, se strachem a běsem jsem řval špinavosti
vsáknutý do lavičníku, kterým jsem pak dostal po hubě.

A když jsem tě hledal, mami,
byla temná celá chodba ozdravovny, kde jsem zůstal sám v posteli
s ručně šitým míšou
a počůranej.

A když jsem ti začal říkat mámo,
bylo ti líto, že už se nepřivinu, že už se nezeptám,
protože jsem to ještě neuměl a ani nechtěl.

A když jsi mi říkala, ať si taky zapálím,
bylo jasný, že to nedám stejně jako ty před babičkou,
jakoby to něco změnilo…

A když jsi mě opustila,
bylo dobrý něco říct na cestě k dospělosti,
ale to ráno jsem měl obyčejnou kocovinu...





. . .

Kateřina Koutníková: Nerozeznám oblohu od temnoty lesa

neděle 25. listopadu 2018

Kateřina Koutníková (* 1993) žila v Ostravě, ale před pěti lety utekla do Brna. Proč? "Protože tam mám deprese a úzkosti mnohem větší, než v Brně. Je to tam ponurejší a šedivější. Komunita lidi, co fušují do umění (nesnáším slovo umělci), je tam podivně uzavřená do sebe. A Absintový klub Les stojí za piču," říká. "Všechny moje pokusy o studium vysokých škol byly marný, uměnovědy i teatrologie. Prostě nejsou prachy, tak pracuju ve Švandě (Kavárna Švanda v brněnské Alfa pasáži - pozn. red.), kde sice taky nejsou prachy, ale aspoň je tam švanda." Publikovala v samizdatech Krasopis, Slovní Skrumáž, Mikiho Nářez a nedávno na webu vydavatelství Polí5.


(Foto: Katka Konvalidová)














***


Ve škole ti zase zkrátili úvazek
o dvacet procent
máš auto na leasing
dvě mladé a blbé dcery
hypotéku na barák až do smrti
starou škodovku po tatovi
matku v nemocnici
účty za elektřinu a plyn
a taky internet
popelnici
televizi
něco musíš žrát

Přítelkyně má šestnáct čistýho
tři psy
čtyři žaludky
máš deprese
bez chlastu neusneš
a když jo
tak se ti o tomhle všem zdá
ty nemůžeš utéct
ale brzy už nebude co prodat

Tvůj šéf je ďábel
tvůj šéf je stát
platíš daně
ale tvůj šéf na tebe nemá prachy
padají ti vlasy
jak listí na podzim
jako tvá opilá dcera
cestou z hospody domů
začal jsi kouřit
a ztrácet naději
táhne ti na padesát
víc už snad ani nechceš
vidina důchodu je zamlžená
klid schovaný někde za horizontem
stále v nedohlednu
ať k němu spěcháš sebevíc
ale krize
ta je všeobjímající





***


Prošel jsi se
krajinou mých peřin
Pohladil jsi
měsíční krajinu mé tváře
Utekl jsi
ze zamlžené krajiny mé mysli
někam do prdele

Sedím doma
maluju krajinky
všechna plátna
vypadaj stejně
všechna
jsou černá
nerozeznám oblohu
od temnoty lesa
ztrácím se
někde v prdeli





***


Slaný mořský vzduch po ránu hladí
kousky roztříštěné mysli
vlny oplachují
obzor
to modrošedé nekonečno
prostor pro domýšlivost odnáší racci
z pěny se nedá číst
nedá se věštit
tisíc kilometrů od života
tisíc kilometrů od nesplacených pohledávek
tisíc kilometrů od všeho
čemu se snažím rozumět
teď zdá se jako nic oproti šířce vod
o nichž sním že mě odnesou
dalších tisíc kilometrů dál

Kamenité molo útěchou pro skokany
mělká voda tvrdý dopad přináší
červená a Černý moře
konečně mohu skočit do nebe a plavat
napořád 
Všude smrdí ryby
a všechno z čeho se mi chce zvracet
Pstruzi lososi cejni
štiky sumci
žraloci
jižních českých vod
a ten vymletý vodník
možná už spíš starý čert
ten jediný tiká jako hodinky
které jsme si nastavili
za pět stovek tři čtvrtě na lajnu
i když to už nefrčí jak kdysi
teď už je dělostřelectvo jen laciný vtípek
oproti tvé vyrážce a pověsti
snad to příště půjde lépe
schovat jehlu do kupky sena
příště bez zásahu starých známých
co stále nevěří svým očím i uším
i když už slyšeli viděli dost a dost
Ty neplatíš daně
nemiluješ oddaně
už se schovej k mámě
dost a dost
už toho všeho bylo
už jsi sám
snad jen s jehlou
co už nemá kam jít





***


Cestou pěšky z Vřesiny na Hlučín
zastavil mi řidič autobusu
služební jízda jeho života
dneska jsem hezká

Jindy by mě byl vykázal
černou pasažérku





***


Chladím si čelo o plexisklo
chladnou hlavou házím pohledy z okna
Předstírám že to byl někdo jiný
kdo je kdysi chytal do kapsy
jak mouchy do medu
či krásky do klína
Dělám že nevidím
tu tmu zevnitř kapes
a neslyším volání
za plexisklem své hlavy
Volání a jitrem slábnoucí vzdechy
co je mi po nich
vždyť chladnou hlavu mám





***


Nejlepší básník je smrt
Dneškem počínaje
hledejte mé básně
v novinách
básnickou sbírkou
budiž mi černá kronika
a lehký kulomet
perem

Smrt je nejlepší básník
tak se z toho neposerem
každý vyhaslý pohled slovem
nestačí jedno za celý den
radši napsat všechno naráz
bombou
a když tak poopravit tankem
abych náhodou nezapomněla
co to vlastně píšu





***


Vřesinské tmy
mi nedají spát
šepot topení
letmé praskání kotle
v tom ledovém domě
vařící vody
mě lekají
Říká se že
na každou svini
Nevím zda doufat
že na ni





Psychiatrie


*

Jsem zase tady
jinak to nešlo
z mé lásky k životu
zase sešlo



*

Nemůžu se dotknout vlastního ksichtu
aby mi nezůstal na prstech
léto



*

Zatracení básníci
zatracení, zatracení
Pro ně v tomto světě
klidu není, klidu není





Lázně


Vyjeli jsme si na výlet
za město
na dálnici
Cesta trvala hodinu a půl
Karel nadával na polský kamion
zácpy byly na všechny strany od Brna
obytňák se houpal
jako se mnou houpala kocovina
Cíl byl jasný

lázně

ozdravit své duše
radikální poezií
a pak zpátky
vymést všechny pajzly
urazit co nejvíc známých
dožít se dalšího pracovního týdne
nebo aspoň klidný neděle

. . .

František Vrba: Po mladým životě ve skříni kostra

neděle 18. listopadu 2018

František Vrba (* 1982) se narodil v Plzni. Vystřídal mnoho povolání, tím nejzásadnějším je pro něj práce v hospici. Z prvního manželství má dceru Anežku, v současné době žije v Olomouci s ženou Barborou a synem Františkem. Uvedené básně jsou z jeho první samostatné sbírky Kniha přání a úmrtí, kterou vydalo nakladatelství Ears & Wind Records.


(Foto: Patr Palarčík)

















Jdu s holým pyjem Olomoucí


Jdu s holým pyjem Olomoucí,
hledaje něhu, možná soucit
a v týle cítím, že se dívá,
ta, co jde za mnou odjakživa.

Točím se k ní a do rudnoucích
rtů jejích šeptám Milostivá,
i když se dneska zdáte živá,
stále jste jenom kolemjdoucí.





Večer chráněného souznění


rána jsou v naději jako věrná
psice, co umírá k poledni
a kdyby nebyla nesmrtelná
nejspíš by nepošla poslední

a mne by nenašli po denici
ztuhlého posmrtnou maskou
jak lezu v rubáši po světnici
raněný prastarou láskou





PF 2015


Kohout mne neplaší ať jak chce krákoře,
po mladým životě ve skříni kostra...
Po loňským praseti ještě krev na dvoře,
v komoře přebejvá poslední ostrá...





Vlčí B.
Barboře


Zase je úplněk a Tvoje oči jiné
zvou mne už se šerem do lesních strání.
Necháme za sebou cáry po kombiné,
hořící stodolu, ostatky laní...





Tak dám si ještě jednu


tak dám si tedy ještě jednu
v baru kde se mi dobře chátrá
kde vrchní skrývá černou bednu
a na dně svýho psychiatra

ten utrejch co stek po ubruse
mi žádnej páter nepožehná
dávno už umřel za tvý stehna
v hořící peci po funuse

a ty spíš sama s bílou psicí
a jeho urnou na hrudi
a zatlučenou okenicí
ať tě už nikdo nebudí





Z prdelí slepic


na slavnost Vzkříšení s popelem na víčkách
s ranami po těle děsím se nejvíc
aby ta zdobená sváteční vajíčka
nebyla přeci jen z prdelí slepic





Natáh jsem kabát


natáh jsem kabát přes pyžamo po matce
i když je přeci jen poněkud chladně
u Svratky nad splavem kvetou už kosatce
pravda je nejhlubší vždycky ta na dně





Moh jsem jí nechat


to bylo jasné hned k čemu se schyluje
v sadě mi při růžích vykvetlo hovno
a v loži lolita (prý že mne miluje)
proč jen to nakonec neřekla rovnou

moh jsem jí nechat spát od lásky vyhřátou
nebo jí aspoň říct, že pěkně voní
než zpleju záhony hrobnickou lopatou
zblázním se! do rána...do smrti?...do ní!





Olomouci


hladina kaluže hnula se jen zvolna
stín staré lampy je rozlomená lžíce
nabírá můry tápající domů
kočka se stáhla k nohám popelnice


a na komínech černé vrány hnízdí
stejně tak v sukních holek z Olomouce
láska je ticho vytloukané při zdi
retko co nutí ještě nadechnout se














. . .

Gabriela Stašová: Příchuť sychravosti a umírání

neděle 11. listopadu 2018

Gabriela Stašová (* 1992, Havířov) je novinářka a hudební publicistka, pracuje pro Ostravan.cz či Rock&Pop. Vystudovala Fakultu sociálních studií na Ostravské univerzitě, posléze Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor sociologie a muzikologie. V publicistice se nevyhýbá téměř žádné hudbě, v básních převažují pocity z fragmentů života vlastního i toho okolo, včetně nepopiratelného vztahu ke kraji, kde s malými pauzami žije 26 let. Její první básnická sbírka je na pomalé cestě ke vzniku, spolu s básněmi bude obsahovat i vlastní autorské ilustrace.























Pro tento pohled


Silueta šachetních věží a komínů
vztyčila se z ničeho nic za úsvitu.
Pro tento pohled zase ti vše prominu...
Vidím tuto scenérii z okna tvého bytu.
Ty zadělal sis vánkem sivým na carcinoma in situ,
který v povědomí zdejších lidí stále spí tu.





Přežít podzim


Už je to tu zase.
Příchuť sychravosti a umírání.
Podzim.
Loni spadaly listy celkem rychle.
Letos tomu není jinak.
Melancholická děvčata se procházela mezi jinovatkou.
Ranní rosa zmrzla.
Námraza na autech si žádala o slovo.
A konečně také pouliční lampy blikaly mrazem.
Podzim.
Téměř zima.
Obchody hlásají dušičky, možná Halloween.
A brzy Vánoce.
Opět a také po roce.
Melancholická děvčata si zoufají, že je málo světla.
Svítíme lampou.
Umělé světlo nás obklopuje na každém kroku.
Klubová sezóna.
Opojné večírky.
A vyčítavá rána.
Čas pomalu začít znova.
Nebo čas starých zajetých kolejí.
Nálada této poezie se mi nelíbí.
Ale stejně...
Už je to tu zase.
Podzim.
I když se zahrabu do listí, musím ho přežít.
Podzim.
Tu příchuť sychravosti a umírání.





Troufalost


vždycky jednou za čas
přihodím polínko do ohně
a ty jiskry
umlčí mne jako nemluvně





Ženy 2018


Po křižovatkách a navzdory,
vidím ty propadlé tváře na ulici.
Strhané duše vylezly v tmách.
Kupí se a shlukují,
staví se do řad.
Po večerech chodí se dívat na ty,
co po klubech hrávají čtyři akordy.
Ne čtyři.
Tři.
V řadách plných bází a nesmyslných východisek,
bází pod oční stíny,
co zakrývají oteklá víčka.
Vidím kusy duší,
co zaprodaly věčné zdánlivé mládí
za kousek nočního štěstí.





Bez citu


Budeme se smát,
vést nucené rozhovory,
trochu se litovat.
Budeme dělat to, co všichni ostatní,
když nevědí, co a jak.
Dýcháme ten stejný vzduch
a žijeme v jednom městě.
A stejně.
Nit myšlenek utíká,
venku se stmívá.
Pak zase odejdeme každý jiným směrem.
Na nějakou dobu.

Bez nároku milovat.





Muži 2018


Vyvlekli se ze života
plného teskna a trýzně.
Po prázdných chodbách,
s hlavou vztyčenou
a děravými kapsami se zapalovači.
(Ale bez cigaret.)
S kabátem tak akorát,
stejnou měrou objímající myšlenky
na lepší zítřky.
Tituly těch nejlepších
střídají bezesné noci.
S věkem ubývají postranní úmysly.
Zbývá tolik dní na život,
ale tak málo na začátek něčeho nového.





. . .