Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Miloš Cifra: Možno ešte nenastal čas

neděle 20. května 2018

Miloš Ego Cifra (* 1960) žije v Bratislavě. Vydal dvě e-knihy (Jeden hlas, 2002 a Nik sa ma nepýta, tak kričím, 2014), které - jak sám uvádí - "boli záujemcami päťkrát stiahnuté a zobrazené zhruba 744-krát".


























Schnúca ratolesť


bar
facebook
posilňovňa
zoznamky
párty
bike po hrádzi
obchodné centrum
vychádzka so psom
posilňovňa
bar

stále netrpezlivejšie hľadajúca
budúceho otca jej dieťaťa

tridsiatnička





Budík, ktorý netiká


Žena v posteli,
čerstvo osprchovaná,
s vlasmi rozhodenými na vankúši
a očakávaním v očiach
aj medzi nohami.
cvak
cvak
Pri chrápaní
sa jej koža okolo očí a úst hlboko rozvrásni,
kadere lezú spod prikrývky ako dážďovky na hnojisku,
holené chlpy na nohách
pichajú pri každom nechcenom dotyku.
cvak
cvak
Nedopitý žihľavový čaj,
hromada ohorkov v popolníku na balkóne,
smrad z nočných prdov
a ranného moču.
cvak
cvak

Nezabudnúť kúpiť
nové batérie





Rozídenie


sedem rokov spolu
ako rany zoslané
pomstychtivým bohom

na stene miesto portrétu
nezačadený obdĺžnik

kto bude ďalší






O čom sa v rozprávke nepíše


Ležíš vedľa mňa,
oči zatvorené,
tepna na krku rovnomerne pulzuje.

Oddychuješ,
alebo iba nemo plačeš.

Trápna chvíľa,
než si bez zdvorilostného bozku
opäť preč.

Ako sa cítil rytier,
ktorý zabil draka,
ale princeznú
od neho
neoslobodil...





Opäť


Sedím na lavičke s Maťom,
zarasteným a smradľavým.
Okupuje cudziu chatku,
(Tiež som ju okupoval.)
keďže je bez roboty.

Z tej poslednej ho vyrazili pred šestnástimi rokmi.
Slope stále.

Do bezzubých úst tlačí moju bagetu,
ja do svojich bezzubých jeho víno.

Čochvíľa nevieme, kto z nás je kto,
rovnako nedojedení, rovnako nedopití,
smejeme sa okoloidúcim,
čo sa pohoršujú.

Dôležití, ktorí ani len netušia,
že o nich vieme absolútne hovno...

Biele holubice, symboly mieru,
sa do krvi poruvali o poslednú omrvinku. 






Pokoj


Oplodnil si niekoľko žien,
prechľastal dom
i celý zástup stromov.

Z tých nikdy nezasadených
ti zostal jediný.
(Aj to s mizerným výhľadom.)

Dobre sa ti
na ňom visí?





Možno ešte nenastal čas


Možno ešte nenastal čas,
aby si si vytiahla veci z tašky,
zaplnila poličku v kúpeľni,
položila papuče na rohožku.

Možno ešte nenastal čas,
aby si ráno nepovedala:
Tak zasa niekedy,
a neprivolala výťah.

Obaja vieme, že už pominul...





Romanca


1

Ležali vedľa seba,
uviaznutí
medzi minulým
a možno budúcim.

Utŕžené rany
schrastaveli
nádejami, túžbami,
očakávaním.

A slová ešte nepovedané
márnotratne viseli nad nimi.

2

Ležali vedľa seba,
každý na opačnej strane
milovania.

A slová nikým nepovedané
odfúklo ranné slnko.






Májový večer


ulicou
kráčala
žena
a
nahlas
plakala  





Verní tradíciám

(prvoplánová)


z diaľky
tvrdí
ako
nepoddajná
pevná
skala

zblízka
dvojdňové
lajno






Pohľad


pozeráš ľahostajne
akoby som nebola
opusteným psom priviazaným na okraji diaľnice
dieťaťom trpiacim hladom uprostred sahelu
jediným živým tvorom na zemi
poslednou hviezdou zanikajúceho vesmíru

pozeráš ľahostajne
akoby som bola tvojou ženou





Môže za to jeseň


Zatiaľ kričí iba z diaľky
a vzduch nevonia
dymom zo záhradiek,
lístie potichu neplesnie na zemi,
lenivé ufňukané rána
a hmlisté podvečery
nevyvolávajú clivotu

Ešte nežiaria jej čierne oči
a tak je jednoduchšie tvrdiť,
že ona za to môže.

Že nebyť sa zdá tak znesiteľne ľahké...





Dlhá, zbytočná, skoro existenciálna


je skoro ráno
vzdal som sa nádeje na spánok
na sny o sexe s vysnívanými ženami
na únik do sveta
kde sa ešte smejem a plačem
a desia ma iba nočné mory

je čas
kedy nedocenení básnici
píšu svoje existenciálne verše
plné hlbokomyseľných úvah
či to má ešte nejaký zmysel
no nikdy tým nemyslia
svoje písanie
aj keď sa tvária
akoby hádzali perly sviniam

popiči povedalo by moje pubertálne dieťa
keby som také mal
nechápem kde mladí
chodia na tie vulgarizmy
my naturalizovaní zvolenčania
sme vravievali iba nevinné
basomasoňanďalóm

je skoro ráno
ty si zalezená so svojím novým klokanom
a všetci tvoji bývalí prikyvujeme
vyspi sa s ním
je to ešte väčší magor ako my
a všetky tvoje deti krútia hlavami
nespi s ním
je to ešte väčší debo
ako všetci tvoji bývalí

žijem tým obrazom
keď obklopený dymom z cigariet
prázdnymi pohármi
starými kúskami pizze v papierových krabiciach
žmúrim oči do monitora
a vyklepávam to zásadné

MÁ TO EŠTE NEJAKÝ ZMYSEL?

fakt sme tým mysleli že panenka mária si to rozdáva s okrídleným





Po boku


ako lacná
čínska čierna
na slnku

zhrdzavela som

v tvojom tieni





Uprise


po lete
sa ľudia vracajú
akoby bolo kam
akoby bolo prečo

opäť sa zatvárajú
do prázdnych klietok
aby žili svoje
čoraz viac skurvené životy
akoby bolo prečo

akoby bolo prečo

akoby bolo prečo
a
akoby bolo čo





Čítačka


Zažil chvíľu pozornosti,
počúvalo ho zopár ľudí,
ak bol dostatočne dojímavý,
ukvapla aj nejaká slza.

Cítil sa básnikom.

A čo ďalej?

Tá naliehavá túžba
opäť zažiť ten opojný
klamný
pocit.

Že niekoho zaujíma.

Že pre niekoho
niečo
v skutočnosti
znamená.





Bratislava


Pojeb sa! znelo ulicou

a bolo to také naliehavé

že som to prijal
ako motto
tohto
mesta





Júl


mesiac
keď sa deti ešte tešia z prázdnin

dôchodcovia s pivom v ruke
pri pohľade na rôsolovité zadky
obnažených tínedžeriek spomínajú
že sex občas stál za to

zmätené včely sa prehrabujú
v nezmetených žltých kvetoch
kým na horúcom asfalte
celkom nevyschnú

tridsaťšesť stupňov v tieni

júl
mesiac kolapsov
a smrti





Akí sme


Pripitý výčapník dranká duchovnú knihu,
čo by ho posunula niekam ďalej.

Akí sme?

Pod maskami z čínskeho nechtového štúdia
ako tabule skla,
čo nevydržali nápor zmätených vtákov,
rozpraskaní.

Z globálnych problémov
zostali iba škvrny na šatách,
žilky vo vačkoch pod očami
a bolesť v podbruší.

Včerajšok je ďaleko,
zbitá Arabka i dokopaný fašista tiež.

Nepýtam sa,
kam sa podeli všetky tie kvety.

Na nich svet nestojí.





Niekde ďaleko


tam
niekde ďaleko
počuť smiech

ľudia sa bavia
žijú príbehmi
láskami
snami

tam
ďaleko

na druhej strane
stola





Ďalšia prvoplánová


Aj keď slniečkársky svet
stále žiari neónovou ružovou,
so sentimentálnou spomienkou
na dupajúce čižmy príslušníkov HG
spoločnosť začína tolerovať
fašistov v parlamente.

Tých polohnedých vo vláde akceptuje dávno.

Už toľkokrát ma vyholené hlavohrude
verbálne posielali do plynu,
možno sa im raz podarí
poslať ma tam  fyzicky.

Ukladám do pohára dlhšie špaky
na horšie časy.

Prídu.





Viera


veríš že ešte máš šancu
že máte šancu

inak by si
nechodil do práce
nemal deti
nepozeral večer na televízor
v piatok nechľastal s kamarátmi

veríš že ešte máš šancu
niečo posunúť
niečo zmeniť
niečo nechať tak

je to ako viera v božstvo
ktoré stvorilo všetku minulosť
prítomnosť a budúcnosť
ale ty
TY!
sa v tých sračkách
môžeš slobodne rozhodovať

rovnako zúfalé

veríš
že ešte máš šancu

že ľudstvo má šancu

že vôbec niekedy nejakú malo





Profesia


jediný kto ti za posledný mesiac volal
bol automat ponúkajúci
bezplatné hovory na tri blízke čísla

najradšej by si ho zabil
no stroje možno len zastaviť
rozobrať
rozbiť

necítia bolesť
ľútosť nad všetkým čo už nestihnú
strach z vlastného pominutia
či nádej zo znovuzrodenia

nedá sa s nimi ožrať
a potom do krvi pohádať

a tak iba pozeráš na nemý telefón
na bonboniéru a rum
ktoré si dostal
aby si sa necítil
taký

nepotrebný





Básne o otcovi


80% je o tom, ako si zrobenými rukami
odkrojil hrubý krajec chleba.

70% je o tom, ako voňal tabakom, olejom, dymom
alebo čímkoľvek okrem dezodorantu.

60% je o tom, ako chýba.

50% je o tom, ako sedel a mlčal,
stál a mlčal,
mlčal.
Alebo hundral, kričal, reval.

Niektoré sú o tom, ako mu dojatím vypadla slza.

Ale, kurva, prečo nie sú žiadne o tom,
že kvôli jeho zasratej spermii
tu sme?



. . .

Dagmar Plamperová: Čekám, až si pod pláštěnku zaleze láska

neděle 13. května 2018

Dagmar Plamperová (* 1982) je básnířka, malířka, recenzentka, občas běžkyně, zpěvačka vlastních textů. Studovala bohemistiku a rusistiku na FF UK v Praze, kde také žije. Čtyři roky žila ve Walesu. Publikovala časopisecky v Dobré adrese, Hostu, Souvislostech, v brzké době v Protimluvu. Přítomné ukázky pocházejí z rukopisů.






















Tažní ptáci


Zarazí tě průvan
V očích se odrazí nebe
a hejno ptáků si vyklove cestu dovnitř
Na jih radostí, přes sever smutku
roztáhnou lásku
Letíš





Knott Bar


Hospoda, nad kterou se potkávají vlaky z celé Anglie, je zauzlovaná. Zatímco Manchesterem funí double-decker busy a v nejvyšším patře stověžaté Tower jeden z hostí dokončuje tour de sky on rotoped, štamgasti Knott baru pilně rozvazují. Než je nad ránem přehne střízlivost přes kolena, vyryjí své věčné pravdy do temene sloupů. Nevěděls, jak z toho ven, tak jsi zůstal sedět. Výčep ti k pivu zakrojil pořádný flák soumraku. Osvětlovala čtvrtku města, od Deansgate po Canal Street. – Podívej! Támhle pod alejí se vousatá láska v silonkách a sukních objímá s nocí. A tady se touha naloďuje do houseboatů pro jedno zhoupnutí, než se pustí k vodě. Soumrak dorůstá. Pálí tě omleté panty. Příteli, je na čase obejmout tě a jít...





***


Pálí tě představa konce
přesouváš do tmy
celý svůj život,
aby ti na slunci
nevypršel





Léto


Fouká. Tělíska hmyzu berou dech stromům, co tají, že uvadají,
Na prstenících se chvějí pupeny jako pěst
V chomáčích strachů padají k zemi,
Lepí se, vanou
Nikdy nevyvanou





Dvě


Tančí. Trsají. Ztrácejí zábrany.  Zábradlí. Padají.
Canal Street vrávorá. Šplouchá světlem po okraj tmy.
Nad ránem zlehka odloží stín té druhé do stánku s rychlovkami.





***


Sázím jahodníky
jako protest proti
dočasnosti
Dokud mě slunce
nezažehne, bude mě
šálit vůně příštích





U rybníka


Tvůj zpěv rozladil vlasce
Smrákají se. A ryby se
mrskají štěstím

Do okruží třou poznání,
že, co se napíná
jednou
klesne





Švestkový pár


Nalíčil se, zapudroval. Navlékl do silonek, oblékl do šatů tvé oblíbené barvy. Pak se usadil
v baru, kde vítají gaye a pány na podpatcích. Tam si na tebe s nohou přes nohu počká.
Přisedneš si. Nahoty pod šaty švestkových barev zašustí. Namlouvají se nocí. Po anglicku.
Tiše.
Nad ránem si oba vjedete do výstřihů, až to zasyčí. Vykřičení usnete pod duhovou vlajkou
v bezpečné zóně Canal Street.





Jarní


Sněženky rostou do roztrhání země
kvetou do okvětí světla,
tmy

Jsou krásné. Když truchlí
sněží soucitem





Marušce


Kdybych tě viděla,
jak bloudíš Vinohrady
s vinným květem na rtech
a ze vzpomínek vytrháváš
sedmikrásky tak,
aby tě ten či onen
měl zas rád,
oslovím tě, obejmu,

i když je to dávno,
cos mi řekla,
že kdo dostává,
jednou vše daruje






Básník na Piccadilly Gardens


Do okna pere slunce. Vykloněné dítě řve a rozhazuje pastelkama. „Příští rým bude
barevný
a zlomený,“ zašeptá Básník a otevře futrál na drobné.
„Jestli mě miluješ, kup mi báseň!“ „Za libru, za dvě, nebo za pět?“ „Oh, gosh!“ Prší.
Zatímco dav přetéká přes pomníky padlých do barů a diskoték, pár jako ze žurnálu
mizí za oponou módy. „What – a – beautiful – place!“
Jen Básník dešti překáží. Zůstává sedět, schoulený natrvalo. Stejně jako deštníky,
které se lámou, když náhle zafouká.





Modlitba


Nechci zachránit svět
Jen blízkost, se kterou
můžu mlčet
Kterou mi život nevezme
a nepřesadí ji





In memoriam


Snažím se najít ulice,
které tě uvěznily
a opustily tě,
když to nikdo
nečekal





Světák


Zvládne se protáhnout kolem kostelů i věží, ale přes Oxford Road neprojde. Kdysi toho věděl
tolik, že mohl s lidmi zapřádat rozhovory. Dnes nerozumí ani sám sobě. Cesty si značí
nataženou dlaní a kelímky z Costy. Říká, že ze světa se ztrácejí jen ti, kteří se začnou vracet.
„Rád se s tebou vyfotím, chceš? But there ain't no such thing as a free lunch.“





Barová


Protřela tokům spád
a točí z očí smích

Laská se s obrazem
z roku dvacet dva

když prší je
mezi slovem
a prosbou
rozdíl





Když naprší a uschne...


Tma se kroutí pod přívaly vody. Odrážím se v kalužích, plných duhových barev barů
v Canal Street. Čekám, až si pod pláštěnku zaleze láska. Zapíchne do mě deštník a
rozevře se.





***


Jsou přání,
která se do člověka
nevejdou

A tak hubnou
na cyklostezkách



. . .

Jan Slíva: Padají na lidi ze střech komíny

neděle 6. května 2018

Jan Slíva (* 1996), jinak student historie na filozofické fakultě v Brně, sestavil letos na jaře s editorem Filipem Klegou (o kterém v jedné z básní píše, že "Filip Klega / psal básničky z lega") sborník své poezie. Zatím ho vytiskl v jednom kuse. Nazvaný je Od postdadaismu k divné poezii a Slíva ho označuje za náhodně vystřelený oběžník. Pokud máte o sborník zájem, k dostání na emailu kukatkoxxx@gmail.com. Ukázky z něj s radostí přinášíme.


(Foto: @hanb.a)






















***


Kouříš drahé cigarety
v kavárně pod kopcem
zpívá kolibřík.

Nemám ho rád.





***


Čekáte-li hovor,
vypněte si telefon.
Pokud hovor nečekáte,
hoďte jej z okna.





***


Nejste-li spokojení se stavem
současné poezie,
otevřete okna.
Je-li vám zima,
zapněte si televizi.





***


Máte-li obavy z přistěhovalců,
nechoďte k volbám.
Pokud ani to nepomůže,
přenechte výchovu svých potomků
na někom jiném.





***


Chce-li se vám spát,
napište báseň.
Pokud se vám spát nechce,
je to tím,
že jste nic nenapsali.





***


Máte-li problém s připojením,
přečtěte si knihu ve slovenštině.





Konglomerace


Píšu básničku, když se mám učit.
Jenže ono písmeno Ká má tak silný
protiklad
že kdákat nepřestane
ani když kolikrát končí.

Kumuluji koroptve
kdákají kadidlo kouřem na lidi
kde kdo to nevidí
kde kdo mlčí
a za kolik?
Za kolik kolibříků zbrusu nových
vyvstane otázka ubrusu
okolo kolemjdoucích
line se kulečník
kňučí kus koberce… pes.
Do prdele.
Do čtverce.
Les
konsoliduje kruh
já kouřím konopí
konsoliduji kruhy pod oči
a kroutím kolemjdoucím koncovky…
Konečně kriticky
a kreativně zvracím
Zkurvené písmne-ko
nedá mi klid
nedá mi klid
potřísní dům i byt
nejen od lihu          (na linu)
zkurvené káčko
kreténi a kontrarevoluce.
Zrovna když se mám učit
kouše mě do krku.
Pokoje nedá.

Kolemjdoucí
koukají
psi v biografu sedí.





***


Situace se má tak
že prší tři krabičky
v řadě za sebou
Padají na lidi
ze střech komíny





***


Pěstujeme na bytě brambory na zimu.
Zapomněl jsem podepsat svou seminární práci.
Ve sklepeních pod městy
je zase živo.





***


Jsme spolu v jednom pokoji a ty se mnou nechceš spát.
Naproti přes ulici je dům a v tom domě kočka.
Ale můžeme se spolu dívat na seriály,
neboť jsem si zapomněl
zubní pastu.




***


Zadržují řev malého dítěte
velice ostýchavě a bázlivě
rodinní příslušníci
jízdního řádu sedí
okolo všude hledí
velmi nepatřičně
na rodinu druhou
jejichž ratolístko
taktéž z plna hrdla řve
ale rodiče to nesere.
Za chvilku se vyvzteká
dojde mu dech,
jsou klidní a mají dredy.
Zbytek osazenstva
rozhořčeně přihlíží
a šeptá si
co to tady žije za lidi.

Básník to pozoruje a píše si
Co to tady žije za lidi!





E.E.T.


Z komínů v mlze
hustý kouř leze
já zavřený v depu
se jako vlak klepu
domy tu vzlykají
továrny kvičí
nádražku zavřeli
všechno je v piči.





***


Pokládáš mi ruce přes ramena
tvé vlasy tiše šeptají
Jak vínem jsi už omámena
a tvé rtíky něžně blinkají







. . .

Martin Trdla: Ještě je třeba porazit konkurenci

neděle 29. dubna 2018

Martin Trdla v Nedělní chvilce poezie.CZ podruhé, poprvé to bylo před dvěma lety.


Martin Trdla sám říká, že stále pracuje na debutové sbírce: "Někdy s větším, jindy s menším úsilím." Fyzicky sice není kniha na světě, ale v hlavě má liberecký básník Martin Trdla (* 1985) celý katalog jejich titulů: Kateřina Brožovaná, Berija byl gentelman, Zastavte svět, vystupuji!, Vlevo rána či Vnitřní město. Větší sílu Trdla napíná spíše do autorských čtení, kterých má za sebou desítky, a to nejenom na severu Čech. Na nich se snaží lidem dokázat, že poezie není zubař. Tedy něco, co nám není příjemné, čemu se apriori vyhýbáme, ale občas se s tím musíme setkat. Trdla publikuje zatím časopisecky. Jeho verše se objevily například ve Tvaru, Hostinci Hosta, Aluzi, Herberku, Textech, Dobré adrese či Divokém víně. Má za sebou také úspěchy v několika literárních soutěžích. Naposledy si v březnu odvezl z Děčína druhou cenu v soutěži Literární cena Vladimíra Vokolka. Předloni ho tady označila porota za antilyrika. To zase jiný porotce, básník Jiří Žáček, když loni Trdla bodoval na turnovské soutěži Střípky z ráje prohlásil, že: "Nostalgie se sváří s ironií, je to tak trochu odplivnutí křížené s rouháním, ale ta antiiluzivní poetika neobsahuje žádný falešný tón. Verše jako břitva!"










Sokoli


Prdíme rozumy,
plníme přístroje na
likvidaci ticha,
venčíme kartičky pojištěnce,
načichlí sami sebou.
Před 196 lety se narodil Jindřich Fügner.
To je pro nás dost nepříjemná věta.





V autobuse


Chtěl jsem napsat báseň o tom,
jak se šikují kolem lavičky,
šmirglují si papily čůčem,
prostě něco echt z promrhaných životů.

Jenže když se pak ten asi pětiletý capart
koukal v autobuse na muže s obrovským
nádorem na spánku
a zeptal se na celý vůz své mámy
"Proč má ten pán tak velkou hlavu a smrdí?"
bylo to daleko víc opravdové.





Knihy


Čas přikládá do kotle knihami,
slušní Češi poezií,
Bibli dávno ohryzal prach.

Já zatápím svými
dopisy na rozloučenou.

Ještě je třeba porazit
konkurenci.





Zprávy z tisku


Obě delegace pak položily věnce na hrob Karla Čurdy.

Ministrem financí byl jmenován
zelený marťan z Alzy,
mezinárodní konzilium potvrdilo,
že hypotéka způsobuje rakovinu,
politologové zjistili,
že v Rusku není demokracie.

Jaromír Jágr oznámil,
že nastoupí za Kladno i v sezóně 2058/2059,
jako hologram,
zlatou slavicí se stala Vlaďka Erbová.

V kostelech zavedli automaty na odpustky a růžence.
Do důchodu půjdeme ve sto pěti a půl letech.
Povinné ručení se nyní může platit
tancem či drobnou keramikou.
Všechny kapely musí od teď nosit
před názvem zájmeno The.

Bude jasno až zataženo
s deštěm, sněhem, větrem a ohněm.

The End.





Poetové


Zadek vlastní po mámě,
strach po tátovi,
ale to zatracené bažení
bůhví po kom.

Aby nechcípli hlady,
pronajali svá temena
satelitům T-Mobilu
a tváře mají tetované
fiskálními identifikačními kódy.

Ve tři ráno slzí pivo
a sekundují rohovnickému klání
pepřenky se slánkou,
v těch nocích, které je děsí až k smrti,
v těch nocích, kdy se spánek ukryl na
odvrácenou stranu zeměkoule.

"Co tady čumíš, buzerante," slyší nakonec
místo ukolébavky.





Poustevník


Na třídách menstruuje lomoz,
až z toho českému lvu
diagnostikovali Parkinsona.

Jsem nezlomně rozhodnut,
že tam dnes nevkročím.

Nechám se okousat žaluziemi
a neoholenými tvářemi
otapetuji opěradla křesla.

Lajky pod statusy mě už
na očích nelechtají.

Trpím na plný úvazek.






Status quo


Pondělí ubilo kladivem
zoborožce a hrabata ze snů.

Češeš si oči,
mažeš košile,
žehlíš dalamánek.

Vesluješ žlučí obyvatel
s volebním právem.

Až do smrti,
až do smrti.





Miss pitva


Časové znamení ohlásilo dvacet pět rodin.

Třiatřicetileté panny vjíždějí
na bachyních se zobáky do bran města.
Múza dostala dvacku za košilatý vtip
a říhla si.
Na talíři mám tlačenku s křídly.

Ze souseda táhne hovado,
má sto zornic v levém oku
a v duši mraženou pizzu.

Prodíráme se pralesem vín,
nad námi proletěla hejna piv.

Pisoáry jsou z nás poměrně nervózní,
slova nad nimi hrají ping pong.

V obloze to strašlivě žbluňklo,
když jsem do ní vhodil svůj pohled.

Při odběru Trdly nastala smrt.





Čekárna


V plesnivé garsonce
čekáme, jak dopadnou dějiny.

Slunce bulí do duchen,
jeden z nás se již uškrtil směrnicemi,
nezvratnou jistotou je
absence ochoty a slušnosti.

Až nás za týden najdou
baňatí a žoviální pepíci
nosní dírky jim zfackuje
předtucha.





Desky


Mží,
ale kuželkáři trénující před večerkou
mají jasno:

"Poctivej guláš musíš dusit aspoň čtyři hodiny!"
"Ti řikam, že se menuje Magdalena, ale s krátký É!"
"Vždyť je to úplně jasný. Je to lhář a zloděj!"

Matyáš poděkoval za vrácené drobné,
ale za dobře mířené rozumy ne.

"Ty mladý, to je děs, kam ten svět spěje,
chybí jim vojna, to říkám pořád,"
vykuckala za ním rada starších.

Možná, že se kvůli tomu
vychýlily litosferické desky.





Prádlo


Manželky propadly špinavému prádlu,
národní umělci historkám a žrádlu.
Já zase podléhám každému tvému gestu,
holýma rukama chci prosekat nám cestu.





Nonstop


V zobanech inverze,
na patách plagiát posledního citu,
právě tě dozdobila zlost.

Pod židlemi nasněžilo na popel
mrtvého kamaráda,
nad nimi zamrzl hluk.

Východ odtud je zasypán lhaním,
nemáš vůli se prohrabat.

Den si převléká boky,
zkoušíš se zhluboka nadechnout
a kdosi za tebou povykuje: "Mrdko!"

To prázdno v tobě
půjde ostříhat jen kulometem.



. . .

Tomáš Čada: Který z příběhů

neděle 22. dubna 2018

Tomáš Čada (*1985) pochází z Jihlavy, vystudoval v Ústí nad Labem, žije v Praze. Redaktor Literárně-kulturního časopisu H_aluze a knižní Edice H_aluze. Pedagog, žurnalista a (spolu)pořadatel mezinárodního festivalu Den poezie a dalších kulturních programů. Od roku 2011 se společně s básníkem Josefem Strakou podílel na programu Domu čtení při Městské knihovně v Praze. V opavském nakladatelství Perplex vydal sbírku Spodní patra (2013, ilustrace Antonín Handl). Beletrii publikuje též časopisecky a v rámci antologií v Čechách i v zahraničí. Společně s hudebníkem a producentem Aitcher Clarkem (https://soundcloud.com/aitcher-clark) připravuje hudebně-literární projekt a album s pracovním názvem Úloha slov.


Publikované básně pocházejí z rukopisu Vše o lásce (vydání plánováno na rok 2018, Perplex).


"Máme-li mluvit o lásce, musí být přítomná smrt. Bez ní by byla láska planá a jalová. Dobro a zlo; láska, nenávist a smrt; štěstí a ubohost se doplňují. Vztah mezi genocidou a nejčistším milováním je nezbytný jako dýchání. Chceme-li se pokusit říci „vše o lásce“, musí v tom být záhuba. Krása lásky spočívá v její konečnosti. Ne nadarmo z pohádek známe: Žili šťastně až do smrti. Nesmrtelnost je zmar. Štěstím lidského života je vidina konce, kdy to mezi je třeba vyplnit tak, aby byl konec pokud možno přijatelný." 


(Foto: Jan Spěváček)












Zaspal jsem konec světa


Ticho a ticho protíná parabola údolí
Les tady stále číhá a ještě umí zabít
Tiskneš madla volantu jak ruce dítěte
Kvádr vozu se smýká vzhůru Toroid a firn
Höllwinker Eisenstrass Angel Ticho ticho a Klid

Každá horečka má úvod a záměr Úplně každá
A úplně na vrcholu vzýváš vymizelý signál
Tiskneš hranol telefonu jak ruce dítěte
Člověka jsi nespatřil týdny a zprávy
– jsou-li nějaké – zpravily jiné

Ve chvíli pro výkřik –
Nevíš který z příběhů





Středozemní moře


Sedíš v dusnu klimatizované místnosti
Ten rozhovor by udělal díru do člověka
– Kolik jsi dnes na palubě potkal pěkných holek
– Slovy?
Svou ženu

Nespokojeně ukáže za obzor
– A ta?
– Místo ruky diamantová placka
– A ta?
– Namísto úst karmínový výbuch
– A ta? Zaryje otázku do korodujícího železa
Ty s klidem svítání i západu odpovíš
– Pohledem zavadíš ale neulpíš

Dobře víš, že baží po krvi
– A co říká Středozemní moře?
– Teď je tiché jak opuštěné lázně
Kéž je i neposkvrněné jak
čerstvě vystavěné krematorium

Modrá moc na obzoru mlží





Die Rache


Nikdy jsem netoužil
mít tetování
rodinu děti
stálý příjem
trochu toho pohodlí
ale tetování?

V ústech máš
rodinu děti
stálý příjem
trochu toho pohodlí
– patřičné nástroje –
a zcela nevědomky
do mne tetuješ
pomstu

německy
tady jsou
Sudety





***


Chtěl bych vrátit
věci do původního stavu
stavy k původním věcem
na místě kde stával v Mlýnské
dům který má dětská ruka
črtala do skicáře prohánějí se
ještěrky zaskladňují europalety
pan řídící se nade mnou sklání
Tomši a ten strom vidíš opravdu
takový Vidím vás pane Macek
křivici větví prorůstající stropem
a na mě všechno padá první
dětská zrada nohy rychlejší
než hlava utíkají k mámě pryč
od slibů hlava rychlejší než nohy
v životě mi chyběl pohyb a teď
nevím jak ho zastavit Pane
Macek ale ten strom je fialový
nebe září rudě ne není nevinné
jak čapka Jacques-Yves Cousteaua
chtěl bych na lodi Calypso najít
směr ve třiceti stále na můstku
zpitomělý jako v osmnácti stále
jsem se neodhodlal můj problém
je neodhodlávání písmena na
stránce mizí ve sněhu papíru
každý čtenář je trochu lovec
nasadit sněžnice a vydat se po
barvě a když psaní chybí krev
ztratíš se Pane Macek vím
dětská kresba jedním tahem je
v neohrabanosti čistá já už dávno
hledám cestu z místa a k linkám
musím črtat linky další jedna
láska dvě děti stavební spoření
leasing na auto dům byt a zahradu
kecy kecy kecy Pane Macek chtěl
bych vrátit věci do původního stavu
stavy k původním věcem ale
rozemnul jsem v prstech
Heřmánek a teď mi tu voní

Nechci aby cokoli přišlo po ní





***


Tato báseň je povídka
Facilis descensus Averno
branou vstoupíš do altánu
Kde by měly kvést růže Nic
Kde by mělo být jezírko i
kde měl pít pták Past

Tato báseň je hra I strop
Neptej se po smyslu ale
i vprostřed nic je něco
Hra na krychle Klec
Hrana klidu Domov
v prostoru prázdného

Tato báseň je kompas
zmagnetizovaný pamětí
střelka osciluje samotou
Rodidla rodiny se zavřou
A teď se ptej na cestu
Stáčej co neteče

Tato báseň je analogie
Dávno nepotkala děti
Tato báseň je chrt
má slechy i srst má hlad
Tato báseň chce žrát
Dál je tato báseň jen ticho





Welcome drink


Zdravím
Cizinče
Je-li tvá duše přímka
mé srdce je
klubko hadů

Usaď se
Pohovoříme o cestě
O závodech
ke dnu
pánevnímu
O síle
myšlenky

Třesu se
Vidíš?
Můj strach hází
prasátka po stěnách
kontinentů Však
co je bez chvění
Není pevné

Usaď se Usaď
Vím vše –

O lásce?
TAKY
taky


Přihni si z mé číše
sebenenávisti
Pokuřme společně
ždibec předsudků
Má zem nabízí
nejlepší sklizeň

Prokuřme se tradicí
k čistým kavárnám
k sterilním dopravním prostředkům
k přepjatě zbytnělému studu
k vysokým pecím
v nichž planou hvězdy
Ty věčné bludice
Ti věční Židé
Třesu se
Vidíš?

Ale to není strach
To je radost
To je jarost
Jaro zloby pučí
Jaro/Bez/Naděje
Chřípí jak chrti
jdeme po lizu

Nameleme
starý kontinent
na krásné panny
Zase poteče krev

Vím Vím
Moc mluvím
Jen neodcházej
Prosím
Cizinče
Když se teď
známe
Potřebuji tě
vyhánět

Cizinec klidně
usednuv v trávu
vece:
„Víš, kdo jsem já?“

„Víš, kdo jsi ty?“

„Jsme jakés lidské
předměty.
A já –
Nechci žít
potrat
– a ty?“ 





***


Vodič se nechává vést je slepý 
Objímá tyče u cest němé značky 
Jeho temnota prochází kolem 
temnoty Nic za Nic uvnitř Tma

V ústech mu rostou šupiny
vyvrhuje je spolu se slovy
dáví do vět Příběhy hebké 
jak hadí kůže Jak uštknutí 

Svazuje slovem svět
Ústa oči ruce ňadra
usměvavé vagíny
Lexikální bondage

Vodič je veden svým jazykem
neohrabanost svalu mu určuje
směr Dívčí úsměvy ulpí na půnebí
Láska je svátek





Titulní báseň


Chceš ji rozbít
ale je to ušlechtilý cit
Přitiskneš se tedy jen jako...
Jako k člověku jako k náhrobku
Drtíte se sdílenou nutností
Pokud vše půjde hladce Pukne
Vzklíčí dítě nebo baobab
Vždyť i falešný zájem je nepoměrně výhřevnější než nic
I v nejčistším vztahu ulpí živná sedlina

Tvé utrpení? Překrásná krajina
(dle potřeb doplň plochy kontury)
Pěšinou na horizontu
kráčejí dvě postavy
žena s maskou ženy
matka s maskou matky
A obě nic nepředstírají

Jen se vzdalují




. . .

Ivona Pekárková: Jeden z tých obrázkov, čo kolujú po internete a každému prinesú radosť, nádej a dobrú náladu

neděle 15. dubna 2018

Peter a pán panda. Dva mužští hrdinové v uvozovkách v nových básních slovesnké poetky Ivony Pekárkové (* 1988). Ivona Pekárková se objevuje na webu Nedělní chvilky poezie.CZ už poněkolikáté, její předchozí bloky si můžete snadno vyhledat. Nyní přinášíme její doposud nepublikované novinky.


(Foto: Zdeněk Stejskal)
















Peter nie je angažovaný a nikdy nebude


peter sa nezaujíma o grécke dlhy ani o streľby na školách
ani o opatrenia pred brexitom a wimbledon
a úspech slovenského štvorkajaku je mu ľahostajný
aj požiadavky eurokomisie a klimatické zmeny
a nezaujíma sa o dlhovú brzdu a ochranu dažďového pralesa
a karpatského pralesa a o stavbu prešovského obchvatu
o letecké katastrofy triedenie odpadu zero waste a útoky kyselinou
je mu ľahostajná kauza bašternák, čínski disidenti, breivik
aj to, kedy je protikorupčný
pochod a kto ho organizuje
a feministky, vegetariánstvo
ani mečiarove amnestie ho nezaujímajú
ani robert fico robert kaliňák richard sulík michal havran a gauliederova
samovražda či vražda a kauza cervanová a holokaust a genocída ho nezaujíma ani
to, koľko ľudí zomrelo včera v mexiku v sýrii v jemene a kto koho bombarduje
a opití šoféri ho nezaujímajú a ani stúpajúce poplatky
v zdravotnej a sociálnej poisťovni
ani hladomory, mor, vtáčia chrípka a antidopingová kontrola a likvidácia táboru pre migrantov
ho nezaujímajú
ani to, ako sa letmo na schodíkoch z Air Force One
minuli ruky Melanie a Donalda Trumpa





Možnosti v živote


keby tu teraz v tejto situácii
bol namiesto petra
sylvester stallone
nechal by vyhodiť do vzduchu
veľkú administratívnu budovu a
prestrieľal by sa davom a
nastúpil do kabrioletu, kde by
pohladil po stehne sharon stone

keby tu bol teraz namiesto petra človek,
ktorým by peter chcel byť,
povedal by, slečna, ako vám môžem pomôcť?
prevzal by kontrolu nad situáciou,
objednal by whisky najmenej za dvadsať eur 0.4 dcl
a sexy a pritom prekvapujúco inteligentná kočka
by mu navrhla, aby sa porozprávali o filmoch od Bergmana

keby tu teraz namiesto petra bola
jeho šéfka
napísala by veľmi dlhý mail riaditeľovi
a potom by petrovi strašne vynadala do telefónu,
položila by mu telefón a potom by si išla pokecať
s ostatnými vedúcimi pracovníkmi

keby tu teraz namisto petra
bola malá opička,
spravila by niečo roztomilé
niekto by ju odfotil a bol
by z toho jeden z tých obrázkov, čo
kolujú po internete
a každému prinesú radosť, nádej a dobrú náladu

keby tu teraz namiesto petra bol človek, ktorý sa na
petra veľmi podobá, nakúpil by v tescu alebo
v lidli kopec akciových vecí
nejaký relatívne kvalitný syr
a dlho by uvažoval, či vziať jedno drahšie
alebo dve lacnejšie vína





Význam Petra, obsah Petra


...

keď má peter takto narýchlo vymenovať tri svoje
najvýraznejšie dobré vlastnosti
vie len dve
a ani neskôr si nespomenie na tú tretiu
hovorím mu, hej, bejby,
čo tá tvoja tretia dobrá vlastnosť?


...

peter vidí všetky tie
v krátkych a priliehavých
v modrých kvetovaných belasých
občas v červených
a chcel by im odkázať
že jedine on je schopný
privodiť im najvyššiu rozkoš
ale len tým ozaj pekným
alebo tým, s ktorými by si duševne rozumel

...

peter sa ráno obliekol
a zamieril do kúpeľne
v práci sa snažil a nemyslel na zlé veci
peter sa celý život takto snaží





Je Peter úspešný?


plní si svoje detské sny?
plní si svoje plány z vysokej školy?
má už za sebou svoj prvý start-up?
venuje sa dobročinnej aktivite?
precestoval viacero krajín?
rozprával v televízii? alebo aspoň v rádiu?
stal sa odborníkom vo svojom odbore?
bol zo všetkých najšikovnejší?
snažil sa vôbec aspoň trochu?

je peter úspešný?
peter stojí pri okne v obývačke
a sleduje dlhú farebnú
kolónu áut, ktorá nemá žiadny koniec

je peter úspešný?
plní si svoje detské sny?
boli to vôbec sny alebo len
neurčité bombastické zapĺňanie prázdneho priestoru?





Výmena stráží


pán panda ide do práce, jeho manželka spí.
pán panda je v práci, jeho manželka
sa zobudí, je doma, ide do práce,
manželka je v práci, pán panda je v práci
pán panda sa vracia z práce,
je doma.
v noci po polnoci manželka prichádza z práce,
pán panda spí. manželka si ľahne k nemu.
ráno pán panda vstáva, manželka
spí. pán panda ide do práce,
je v práci. manželka vstáva.
je doma. manželka odchádza do práce,
pán panda sa vracia domov.
pán panda je doma,
manželka je v práci. manželka prichádza v noci
po polnoci z práce, pán panda spí.
ľahne si k nemu. spí. pán panda sa zobudí, aby si
pozrel
hokej
o štvrtej ráno.
manželka spí.
pán panda odchádza do práce





Psychologická vojna


bolo by jednoduché vyniesť kôš,
keby s tým nesúviselo toľko otázok,
ktoré sa dotýkajú samej podstaty osobnosti
a ľudskej dôstojnosti
v skutočnosti nejde o kôš a nejde o
odpadky
kedykoľvek by si bol predsa schopný vyniesť kôš
ozaj by to nebol problém
bolo by to úplne v pohode
ale prečo by si to mal robiť ty?
je to vec dôstojnosti
možno ani nie dôstojnosti vo vzťahu k ostatným
ale skôr dôstojnosti samého voči sebe
a práve tento problém
robí z vynesenia odpadkov
psychologickú vojnu, vojnu nervov
pán panda však má navrch
kôš cestou do kuchyne ani nevidí
to, čo ho zaujíma, je
úroveň zásob kečupu a horčice
salámu si obloží šunkou
jeho trasa pokračuje do obývačky
neskôr, len tak mimochodom
položí k plnému košu
tesco tašku na nové odpadky



. . .

Kateřina Benešová & Luboš Vlach: Ema je lunární jelito. Eman považuje si Eminy důvěry

neděle 8. dubna 2018

Přinášíme vám poetický dialog Kateřiny Benešové a Luboše Vlacha. Konkrétně tři básně: Invazivní báseň, Chreóda aneb trajektorie změny Emana a Emy a Jarní zachvění.


Kateřina Benešová (* 1984) je inspektorka jakosti, producentka kozího sýra a bylinkářka (má plnou knihovnu bylin), která nyní žije poblíž Olomouce. Luboš Vlach (* 1958) je důchodce, redaktor časopisu Dno, člen hudební skupiny Česnekový hlavy a česnekový badatel žijící v Brně.













Invazivní báseň


... v orchestřišti lehce skříplo, něco nerezonuje… zlobínku, netať se za to na mě... kusím mončit, dneska už to buně nejide, nepomážu si domoct... blažte si žijze…

invazivní báseň
emě radostně odhalila
její zasklený sen
práce poplatná šíři
výše matná

lesk trysk krystalu
uspal okna kostelu
já si tam též ustelu
i eman je tam schován ve zpěvu
je z těch divých jevů
vidí emu jako evu
vidí emu jako marii
jako perlu
mezi zrny plevu

ale kdeby plevu
ema eva k emanovi plave
v tom vztahu
invazivní plevel... well
požár v něm se vzňal
a masku mu sňal
perla že je nemoc škeble?
kdo to tvrdí
ten je vedle

mezi zrny plevu
lev ve lvu
v hřívě něhu
v hřívě hříbě
a drobný hříbek
líbe rety voní libě
voňavý příběh
na pegasových křídlech
chytá druhý dech
a druhou mízu
a miss transmise je na míse
jako hlava jana
áve zní
plevel invazní
emík do emy se zblázní
ať žijí invazivní plevelové
to je aspoň love!

emík je blázínek
do pandořiných skříněk
tesla ukáže elektrický náklaďák
bude to zvíře... tvrdí šéf firmy
dívka si myslela že je dinosaurus
trpěla mozkovou poruchou
zahrajem si na klaďák
žádnou srandu z irmy
nedohledal tezaurus
dinosauřici dvouuchou
ani draka půlhlavého
který jako zálesák
spadl do ptačího hnízda
a teď tomu obrazu nemůže přijít na jméno
na obraze emana onoma
není přece zájmenem emy
startovní pistoli se podlamují nohy
přede zdmi jericha
trombánové sólo vniklo do spáry
a trhlo oponou
sepsulo to zdivo
zeď se utrhla sesula vytuhla
do formy já/my
zase zasévat zalévat nepolevovat
takticky taktně torpedovat sss...tát
až tak že začal plát
jak zlata plát
začal plát požárem světovým
starým i novým
to ti teda povím
ve verších si hovím
verši se živím
nehledím do novin
a podobných blbin
radši si hledím léčivých bylin
než TV. dylin
a jejich dezinformačních bublin
z těch bych si tak leda ublink
na éter kouzelných bublinek
bim bum bam padajících na bubínek
ema pro sichr zaroluje emana
do rock'n'rollových plínek
strčí ho do skříně
uprostřed svého květu
ubytuje ho v bigbeatovém květináči
emanovi to k radosti bohatě stačí
a pokud neumřeli na la petite mort či smíchy
tak tam dodnes česnek svačí
a zbavují se pýchy
poezií žije dýchá
s poezií denně píchá
kopřivová semínka míchá
do medu
usuším si báseň
v zimě na tom pojedu
je to úžasná vzpruha
jak voda pro pstruha
navzdory půlnoci
rozprostřela se duha





Chreóda aneb trajektorie změny emana a emy


v ruchu dění
venuše v rouše zení
to je celá ema
na psychoanalytickém gauči leží téma
jeho jho ve mně
dojemné?!
plameny šlehají z podzemí
nu – dýmu pruh
pružina a pérák v apeironu
eman musel na vzduch
ema šla s/ním
pozorovat zero hořící sluneční korónu
až sem sen došel
vystřelil se z kanónu úkonu
odletěl na kouli
osoby a obsazení
odebraly se ve zmizení
střet vymezen středem
ema je pasivistkou hnutí emen
eman též je pro změnu
nu – humus v zájmenu
eman adam
ema eva
zením probuzená adama má
pohárem toho ohně amen oznámen
v rouše zení pramení
je v ameni amen >vnikdonikde< vznik

natotata
růže spadla do kaluže
do zlatavého bláta
eman z toho dostal úžeh
ta úžina za to může
vyrostlo poupě
vypadalo hloupě
bylo totiž čisté nad oblak oblečení
a nikdo neporozuměl rozednění
rozum z toho lidem duněl
jen eman mu nenaletěl
a nezůstal sám
díky dušní spojenkyni
sejmul oční povlak
sekyrníka lakýrníka
čapnul emu v dýmu
vznesli se do oblak
eman uměl
houpat se na luně
dušní spojenec
neposkvrněný kojenec konce
vykolejenec
svlékl se z kůže
úže úzu
emě rozepnul blůzu skluzu

slunce peleší se s třpytem hvězd
v omrzlinách sněhu prázDNOhlavá
vyčerpaná jako stud dna
sprostě studeného spodního proudu
pluje obláček
je to ema v plovací vestě
plaváček eman poletuje v jinovatce povlaku
česnekového parfému
a mává na emu
jitro má oblek z laku
a vyzařuje lásku
v každé vločce vidí tu krásku

ty vole...
to je vál
to bolí to
to je to
tak to je
a tak dál
jak život podal v dál
nikdo neví
emise emocí
ema se vrací
jako předvěcí draci a raci
vrací se lítacími vrátky
vrací se kříže
vrací se krize
vrací se zpátky
krize dospívání
krize středního věku
krize v důchodu
krize na pochodu
vrací se divotvorné ještěrky
vrací se ema
emoce kolem emy
modální téma
vrací se vrací
zapomínka
podmínka
záminka
vrací se zpátky
emise emocí se vrací
zpět je krize
vrací se ohnivá nebevize
kontaktním olejem poleje
je dobře
čím dál vtip

háčkované bílé dečky
eminy sněhové vločky
z nebes se spouští
eman je v houští
nikdo si nic nepřipouští
i přesto se spustí
jsou jasní
jsou hustí
kytky v hrsti
hladí proti srsti
prst výsosti dle libosti
si strčte do prdele
my háčkujeme vločky
z jáhel pohanky ovsa
předeme předem jak kočky
vlnivo co nelze dopsat
co už
posluž jako poruč
vyfuč!

na křišťálovém křidélku medové kapátko
to tedy... říká ema
já obyčejná dvouhemka
mám palici plnou maku
sype se mi tam a zpět
prapodivný svět
mistička se sladkou kaší
hrnek se žábou a zeleným čajem
a až uložím dítě popíšu i podvečer
aby nikdo nebrečel
natož na hrachu klečel

ema má nové šaty
šé ší šo
ša šu ši
šíp šek náš váš
košilku s motýlem
eman je roztýlen
š š š šepotá
suší se sukně u plota
eman je veselý
emě to sluší
sukně sebou cukne
a emana spolkne
eman sladký je jak rock´n´rolláda
ema ho má ráda
dobrá každá rada

ema má kamaše
eman kašle
čá če čí čme
čim čará čim
čím ta čára?
svačíme co čteme?
ještě stačíme?
máme dost?
čí je ta čítanka?
čí ta svačina?
princezny čípku?
čipu?
vtipu?
cviku?
ema má kliku principu
ema má slabikář

eman doluje rudu rubu
pod růžovou oblohou
nohy za to nemohou
moravský slabikář nastavuje druhou líc
eman za emou si to hasí
a hlásí se k práci
však ono to přijde
oběma z toho šibe
obecně vzato oba jsou jen bláto
a měsíční prach
ach
a broky...





Jarní zachvění


mezi náma na mezi
kašle emo na emana
když tu emino pohlazení
jarní vůní
sneslo se na něj
na něm teď trůní
jako z nebes mana
jako z nebes nálet kobylek
face tu face úlek
úlet
v hlavě teď má cool úl
v rozbité emanově lebce
milost se protřele prostře
trať vybledne v poledne
chůze do neznáma
si za to může sama
kvantovým poskokem
rozloučila se se životem
žádná vo tem...
ema prošla zdí
a prošla plotem
eman proměnil se v totem
a ema tabu je na tahu
dělá s ním psí kusy
mínusy i plusy
hartusí - -
kostelní kotel dýmu
pošle na toho cvoka u potoka
píseň její dýmky je dýmějově divoká
ouha - - dobro došlo
něha u potoka
šlápla emanovi na nohu
ema je tu živá a necesta dlouhá
ouha - - tupl touha je tulácká
pirátská a pytlácká
emanův projektil hvízdl
do emy se vhnízdl
skrze oblak strachu v prachu
přehoupl se beze strachu
na protější břeh
do bezin na mechu mecheche
chi
chic
nic víc
než víceméně
tajnosnubně
trochu moc
eman z emina těla vyřízne tu kulku
a nechá ji zavřít za potulku
a arest nechá spálit
a kohout na střeše
těm dvoum k ontologické útěše
plaší smrt a dřímota je fuč
dříve než kohout za/kokrhá
nelze milovat než navždy
musíme tam každý
do hvězdných hvozdů na cestu
ke světlu
konečně
aby srdce plálo
ema pro emana neudělala málo
a nastalo nové ráno
nekonečně noví dnové
a všechno NOVÉ
hoří navždy vše co kdy vzplálo

ema je žlutorudá luna
měla dlouhý temný nov
již dorůstá světla
dorůstá jak duha
barevných slov
plechovka zas okvetla
ze rzi střílí kolóra
emane promiň za to líto
ema je lunární jelito
přecitlivěle vše žije víc
a ty to víš
znáš její říš
nastavuje světu líc
a pak nic a k tomu facana
až se jí zatmí
a úplněk jde do tmy

ale teď už zase
ze rzi plechovky
střílí kolóra
strefuje se do chudáka emana
a ten se měl
jak se ještě nikdy neměl
potemněl
spatřil bílý světlo
a štěstím oněměl
a zcepeněl emě do aktovky
smutně roztahuje krovky
kde je ema?
není doma
není nikde
již nepřijde

pryč je ema
příčina se vzpříčila
a odešla ze svého jména
a šla a šla a šla
ale to už je JINÉ téma
bezejmená změna
to je celá ema
je zpět...
taky jí eman chyběl
posílala mu astrální dopisy
myšlenkové šňůry
a oblouky z padajících hvězd
eman to uslyšel
tiše zasyčel
a již kolem emina chřípí
česnekový odér zase začišel
a o ústa se jí otřel otřesně
přesně
tam a...
zpět

ema je zpět
jarní za-chvění
bims do ladičky
bims do šišinky
lidičky... něco se stalo
praskla pružina tepny
zkolabovala dužina cévy
člověc nikdy neví...
něco se semlelo
a nemohu jinak...
zde hořím a odlétám z ohnivé kaluže hnízda
kamsi za pohoří ohně aneurysma schizma...
a/ne?

ba jo!
tvé cinkání a cvrlikání mi bimká do ušních bubínků
tetelím se v tom zvuku jako plešoun beroucí si paruku parku
nesvatě svačím na kůru pomerančovou kůru
a bublinky šťavnatě praskají a jsou plné plamenů
bublinky emana a emy voní po citrusech ech...

to je bezva
jako boží krve džezva
raus rauš raz
dva
hvězda abstrakt strakatý
jak ú/konkubismus
lopoty
spocené lopaty
v za-hrádce
qudlibet septem
šeptem
emo úrazu
na ceste do emaus
raus!

„Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“
správci sítě ihned opustili sítě a šli...
a šli a šli a šli
radost zvěsti nemá chybu
čirá je jako když medvídě chytí první mad rybu
jako když zlatá mince skočí do záhybu
pableskují odlesky rána
zavírá se noci brána
ze snění hup do plástve denní
jarního poblouznění
nový den porodila
obrody síla
životem pění
(26. 3.)
dnes má svátek motýl emanuel...
rozetnut je gordický uzel
ale ema (de facto) taky...
tvoří s emanem jeden chumel
dualita otevírá ústa
eman proměnil se v cumel
a nechal se vcucnout
jak voskem knot
emoduel model
stačí jen škrtnout
podpálit dýmku
a vyhořet na troud

lidičky - - lidičky - -
nejste jen lidičky
vstupte do myčky
poznejte funkci nebeské ladičky
navždycky
buďte jak zrno létající z mlátičky
mřite užitkem
mřite citem
mžikem
vteřinou věčnosti

nezbývá než šťastně zavýt
a svátek začít smíchem slavit
tak se zimy na čas zbavit
lýtka si plameny zbarvit
šťouchat se a hýbat
hýbat se a larvit

mžiknem spatříme
v mrku víček sladkých mrkviček
mrkev rudou krev
rozproudí
zubatý úsměv vyloudí
krásně sladkoslaně do mastné dlaně
každičký moment
života no comment
bílý sníh se snáší na zem
jsem to já či Vesna je blázen?
jarní nálady za dveřmi šelmy?
po jarním šlemu šelmy
stýská se mi velmi
duše šelmy emy
v emana všemi směry
věří bez pověry
eman považuje si eminy důvěry
jazykoplazené
jako plaz mazaný
drzý a ostře veselý
sladkokyselý
trpkodobrý svatý
bodrý z toho není moudrý
mourovatý itý ičelý
den celý
švitořili
až si svůj svět stvořili...
chi... ústní úsměv
a jaký ještě?
nedentálně jazykový?
protiústavní?
slepice mi říkala
že nesnáší snášení
že ji prdel bolí
i když si ji holí
sleep slípka jedna sebenesnášenlivá
autodestruktivní
a co na to kohout sklípkan?
natře si číro rudě
a bude se tvářit hrdě
jako Rudé Právo
Bravo či jiný indoktrinátor
či propagandistický diktátor
ema tyto tiskoviny
užije na druhou stranu
bez pocitu viny
očišťuje k ránu bránu
lítačky se rozletí
a vejde zákon
sklonu k záklonu
ema je na misi
ema má ořechy
ema má moře chyb
na... emane... dej si
ty tou chybou nejsi
se mnou hrej si
na peci vrznem si
vrzneme se do pece
a utečeme z klece...





. . .

Marcel Kříž: Na botách lesk a límec s ostrou hranou

neděle 1. dubna 2018

Marcel Kříž (* 1976) je folk-rockový písničkář. Jak se uvádí v knize jeho textů nazvané Jen ať řvou kolejnice, ze které jsou i následující ukázky, stylově vychází z jazzu, blues, folku a psychedelického rocku, námětově pak ze životních příběhů s prvky surrealismu a vlivy beat generation.


S vlastní tvorbou vystupuje od roku 1990. V letech 1995–1998 působil ve skupině Vraždy v Čínské čtvrti, či později Vraždy, která hrála minimalistické psychedelic-blues. Na konci devadesátých let se, pod vlivem setkání s Philem Shoenfeltem, vrátil k písničkářské dráze. V roce 2005 spoluzaložil v písničkářském projektu Panoptikum (Cicvárek, Kabelková, Kříž). Z jejich spolupráce vzešlo stejnojmenné album.


V letech 2005–2010 vystupoval ve společných pořadech s J. H. Krchovským „Krchovský Kříž“. V improvizovaných pásmech kombinovali dekadentní poezii s alternativním písničkářstvím. V roce 2012 vydal v produkci Tomáše Vtípila album Buskers Burlesquers mísící prvky folk-rocku, blues, šansonu a elektronické hudby.


Texty v první autorově sbírce Jen ať řvou kolejnice pocházejí z let 1997 až 2017. Edičně ji připravili Honza Bartoň a J. E. Frič, graficky upravil Fido a vyšla pod značkou Ears&Wind Records.


(Foto: Martin Halama, photohalama.com)













Z hrušní torza


podzim byl nebývale teplý
co chalupa
to v sadu viselec
na polích šedé šmouhy volavek
a dny se ztěžka vlekly

podzim byl nebývale teplý
po vsích se houfovali psi
spižírny prázdné
z hrušní torza
a sousedé tak vzteklí

podzim byl nebývale teplý
v ulicích zvláštní táhlý jas
pozvání, co se neodmítá
a proboha!
ten neklid!





Jen ať řvou kolejnice


neviděli jste Viktorii?
když včera puklo světlo
procházela se sadem

višňové šaty s hadem
dech s dávkou opuncií
na paži modrý plamen

čas se tak těžce láme

jenom mi ukažte směr
pošlete souřadnice
v noci?
třeba ty svíce
nebo změť halogenů
jenom ať už se zláme!

do kolejnic ať se bije
jen ať řvou kolejnice

tak kde je Viktorie?!

neviděli jste ji v polích?
v táborech na hranicích?
v záznamech aparátů?

tančící rytmem pantů?
ty její jemné paty!
a strach jít pod topoly

čas se sám nerozdrolí

jenom mi ukažte směr
pošlete souřadnice
v noci?
třeba ty svíce
nebo změť halogenů
jenom ať už se drolí!

do kolejnic ať se bije
jen ať řvou kolejnice

tak kde je Viktorie?!





V celém domě je tma


poslední lopata
a skrze trať pryč
pach tlení v záplatách
lihem nasáklej strýc

v zorničkách plamínky
hrudník, spíš plec
zájezdní dožínky
a sakra prostorná pec

kohout ho sleduje
kohout ho zná
zobanem zraňuje
v celém domě je
tma

vítejte mezi nás!
to u nich pes chcíp!
luxusní kostitřas
vzhůru na zrůdný trip!

tvář plnou laloků
v mozku zrudlý zip
opička po boku
žvatlá
že už je líp

kohout ho sleduje
kohout – náš druh
zobanem zraňuje
v celém domě je
puch

stvoří
z matrojšek číši
z pigi pravý čínský čaj
z domova Říši
z kostí klisen stáj

zbývá si pořídit
východní byt
přislíbit, políbit
... tak co budem pít?!

kohout ho sleduje
kohout ho zná

dokud ho zbožňuješ
bude tě rvát





Límec s ostrou hranou


odjíždím s plnou parádou
na botách lesk
límec s ostrou hranou

odjíždím s plnou parádou
a ani drobnej stesk
jen oči ostře planou

okolo pásu ohrad z panelů
obrazy z rudejch čar
a modrejch kruhů

doklady shoří
shoří dluh
a dá-li Bůh
vzplaneme spolu

úšklebek, pozdrav, pohled skrze
má drahá
ten byl vždycky drzej
a pak ty jeho ruce
Bože!

odjíždím s plnu parádou
košile – temnej sklep
hlas chcípající vrány

odjíždím s plnu parádou
a dá-li Bůh
vzplaneme sami

úšklebek, pozdrav, pohled skrze
zhýčkanej – neodbytná
křehká – drzej
a pak ta její chůze
Bože!

odjíždím s plnou parádou

nevzplanem-li
zajdem v mlze





Sedím tu v pokoji


sedím tu v pokoji
s gingers
a jinými exotickými nápoji
s holkou
jak vnučkou Chaplina
je tichá
a načíná
další krabici s náboji

kdyby tak bylo
všechno, jak bych si přál

z ostrovu bez jména
v tramvaji zasklená
zmatená a zamčená
nechce s ním promluvit
jen políbit
zacílit
zabít
když už je zraněná

kdyby tak bylo
všechno, jak bych si přál

zas sedím v pokoji
s čajem
a jinými exotickými nápoji
nevím, co smrt znamená
jen všechna má ramena jsou slepá
tak proč se nebojím?

kdyby tak bylo
všechno, jak bych si přál





Věčnej bordel


bílý šaty stáhni dolů
už to jinak neumíš
nekřič, že jsme zase spolu
po staru už nemusíš

nemusíš si zpívat v prádle
mlátit tělem o stěny
vypadáš děvče dost zvadle
znechucená dlaněmi

věčnej bordel ve tvým bytě
věčnej bordel v posteli
bordel v domě
bordel po mně
prospat všechny hotely

ale k ránu opuštěná
pláčeš strýci v náručí
tváříš se už jako žena
která byla zastrašena
vlastním citem zneuctěna
čekáš, co ti poručí
v letadle ze skla a plechu
zkoušíš najít školu
utopená v alkoholu
pluješ nocí vzdechů

já pošlu zprávu
já pošlu zprávu
že jsme zase spolu





Styl – žena ve výtahu


ulice
zdá se
vychrtla
na dosah jsou protější byty
postele bez života
v lednicích šedá hmota
přátelské satelity

i ty
jsi se teď nadechla

panely
časem vydrolí
proniká vlna pulsující záře
ve vchodech míhají se
zorničky městských lišek
rolety povolí

v břízách
jsou vidět paže

brýle
jak uhrančivě!
styl – žena ve výtahu
noc se ti rozevírá
bělejší
než jsi byla
dokážeš dobýt Prahu

od bříz
už přihořívá
málem už
nadechla ses





Hluboké linky


a bráško
obejme mě sova?
a odnese mě vzhůru do osik?
a dá se tam před nocí nejlíp schovat?

a odkud stále přichází ten vzlyk?

a můžu projít půdou mezi mraky?
a mají kuny v očích korálky?
a mají je tam teda aspoň straky?

a dokážem jim sebrat zobáky?

a jsou ve škole taky v šatně skříňky?
i tebe brní prsty u nohou?
proč má ta paní vlasy z mandarinky?

na rukavičkách šťávu?
třešňovou?

stále to pumpuje
vrní, hučí, píská
a pak tu září
zpolámané linky

stále to pumpuje
vrní, hučí, píská
vlasy i řasy
chomáč hadiček

vážně
jak mandarinky





Na Moravu, do Vídně a zpět


sešli jsme se včera
v rezivějící tramvaji
za garážema textilky

rudly dříny
a bylo cítit bahno od řeky

v šatech
které nosí ti
co se schází potají
vryli jsme si svoje doteky

okolní svět mizel v mlze
přesycené dýmem z hromad listí

polibky
úsměvy
dopis
několika skoky ses mi ztratila
zbylo pár řádků o tvém muži
cestě k matce
samotě
nejedné bodající slze
něčem
co jsi bezmocí ubila

čas se zhroutil
jako strýček v lágru
co zbytek života čekal na zázrak z Londýna
a blondýna
jíž usínal na zvadlém ňadru
mu psala dopisy
s nádechem Karlína

na Moravu,
do Vídně a zpět
pár tónů Zawinula
neodolatelný dech od cigaret
na Moravu,
do Vídně a zpět

to všechno se točí a hroutí
rezne, láme a drolí
jak ruské kolo z napůl trouchnivějícího proutí
nesmylsně přeplněné pytli soli

sešli jsme se včera
v rezivějící tramvaji
za garážema u řeky
rudly dříny a bylo cítit bahno





… a Viktorie je kde?


v útrobách akátového háje
dvě patra a tři hřebeny
těžké dubové okenice
a tak daleko do vesnice
trny, ticho, kameny

v zahradě rez a čerstvé jámy
mohutná nádrž pod svody
jabloně roky neřezané
sem tam se větev sama zláme
záhon – snad kdysi jahody

stěny
závěsy z psího vína
stodola plná ruměnic
nad dveřmi madona
bez tváře a syna
hrázděný pohled okenic

údery padančat do nesečené trávy
na vratech vyschlé kůže
napjaté
pár trsů zdivočelých růží
hladina tušená
až v hloubi skruží
ty vyschlé kůže na vratech!

v útrobách akátového háje
dvě patra a tři hřebeny
sever je víc a ještě více
a tak daleko do vesnice
jámy, kůže, plameny
…a Viktorie je kde?





. . .

Topografie Ladislava Nováka: Třebíč, Český ráj, Benátky, Bretaň...

neděle 25. března 2018

Ladislav Novák (1925 - 1999) byl básník, výtvarník a překladatel, přední český surrealistický umělec. Před nedávnem v nakladatelství Dybbuk vyšel obsáhlý dvoudílný svazek s jeho texty i reprodukcemi nazvaný Dílo. Takřka na sedmnácti stech stranách představuje obsáhlou tvorbu tohoto výrazného umělce, který většinu svého živoat prožil v Třebíči. A to do souborného svazku editor Petr Kuběnský nezařadil zdaleka všechny Novákovy texty.


Petr Kuběnský pracoval na sestavení Díla takřka sedm let. A právě on je i autorem exkluzivního výběru z tvorby Ladislava Nováka pro Nedělní chvilku poezie.CZ. "Pojal jsem to jako takové mapování Nováka - jsou tam obsaženy všechny krajiny, které mu byly blízké: Třebíč, Český ráj, Benátky, Bretaň, jakož i trocha Brna a Prahy. Zařadil jsem dokonce i několik básní, které v Díle nejsou," popisuje svůj postup Kuběnský. 


V Díle nejsou zahrnuty tyto Kuběnským pro náš web vybrané texty: "Poslední báseň (Promarnil jsem...) byla otištěná jenom ve výboru Zapomenuté básně. Texty Pomyslné moře, Na chatě u Skokov a Turnov, pokud vím, nebyly otištěny vůbec a pocházejí ze sedmdesátých let. Vypadá to, že Novák zvažoval jejich zařazení do Bouřkových mračen, ale nakonec to neudělal."


Více o díle a životě Ladislava Nováka najdete na webové stránce jemu věnované: http://www.ladislavnovak.cz/cs/web/


O editorské práci Kuběnského a jeho pohledu na Ladislava Nováka si můžete přečíst zde: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/artzona/360/stredem-vseho-byla-trebic-mnohemu-navzdory-aqleM



(Foto: Josef Chuchma. Ladislav Novák pouští na magnetofonu své fónické básně, devadesátá léta, prodejna nakladatelství Mladá fronta ve Spálené ulici v Praze 1)






Topografie Ladislava Nováka


„Krajiny vnitřní a krajiny vnější. Ty vnitřní nejsou než krajinami vnějšími, procezenými našima očima, překrystalizovanými v našich snech, ale vnitřní krajiny vrhají zase svůj odlesk na krajiny vnější, někdy jim dokonce propůjčují svou tvář. Setká-li se krajina vnější s krajinou vnitřní, zrodí se zázračno.“





Recept na lyrickou báseň, která se zaručeně zalíbí brněnskému uměleckému publiku


20 dkg jemně sekaných krás Brna (eventuálně Moravy vůbec)
10 dkg dozrálých prsů, boků a lýtek
3 krůpěje melancholie
1 špetku rozšafné moudrosti
a navrch
1 chlapsky vzdorné dupnutí: „však my se nedáme!“

vše zalít vínem
a dokonale promísit

podává se v tenkých nudličkách
přibližně stejné délky





Permanentní revoluce


Mezi větrem a sněhem
třou se kosti blesků
z ryzího celofánu
potřísněné rybími šupinami
a zamrzlými kapičkami vody (vody?)
v temném průjezdu
třebíčského ghetta
kde vozík se zvednutým vojem
vozík jen o třech kolech
se rozjíždí sám od sebe
(jak se ulička náhle naklonila)
a v plném běhu
olizuje
namrzlé kapičky z celuloidového sáčku
vyplivuje šupiny
vesele pozdravující úplněk
napřesrok bude šťastný rok
snad dokonce
vzlétne i Lilienthal
na plechovém křídle přístřešku (od záchodu?)
o tom by vám řekl více Jiří Vakrman
pražský fotograf
co mi slíbil a nedodal cyklus svých fotek
bloudě zřejmě po vltavském nábřeží v naději
že mezi kapry v sádkách
uloví živou Meluzínu
ale ta zatím znuděně zívá
kdesi v kavárně
ostatně na záchodcích pražských kaváren
jsem se setkal
před lety setkával
s kdekterou mytologickou bytostí

Ó mytologické bytosti
ze všech vás nejraději
mám přece jen Thesea
ne snad proto
že zamordoval Minotaura
pro to bych jej ani tolik nechválil
ale že tak dokonale zapomněl
vyměnit plachty

A od té doby
pluju s černými plachtami
tak tedy seskočte z hradeb
všichni milující otcové
starostliví pečliví otcové
přemoudřelí otcové!
až se nad vašimi hlavami zapění moře…
dnes sním o budoucnosti bez otců
(když seskakuju z hradeb
svého vlastního otcovského důstojenství
vy se mě ptáte
proč se pořád tak pitvořím?!!)





Židovský hřbitov


V místech kde studený vítr plný vytáček/výčitek
shazuje papachy kavčích hnízd
vyrůstá ze země nezadržitelný hřbitov
pozvolna kamenějících hrobů
kde utajené myšlenky dávno zemřelých
stávají se zjevnými náhrobními nápisy
ale jen zřídkakdy tam přichází alfabet
aby si je přečetl či ještě spíše ohmatal jak slepý
proto si s sebou vždy přináší trojnožku
která se zmenšuje a zvětšuje podle ročního počasí
má-li zlou vůli překotí se na tom nejmírnějším svahu
pak na ni není možno usednout
a plandavé mraky přicházejí aby nás očenichaly
kapsy plné mrazivých krup
hubertusy plné jemných kapiček
stromy pláčí nad svými mrtvými
(což je ostatně dosti banální příměr
lépe by se mělo říci mokvají
rozplihávají se odlepují a odplouvají
jako stržené plakáty po příjemně bublajícím potůčku
který šeptá „nevoďte psy a mrtvé na hřbitov“
avšak mrtví se svými oteklými hlavami blimbajícími
sedí ve svých kočárcích a páchnou
náhrobky samy od sebe vystouplé ze země totiž odmítají
aby kdokoliv v nich byl pohřben
a tak mrtví dál jsou živeni živými
živeni z živých
až stále hustější zástupy červů jim vylézají z úst
takže to někdy vypadá jako by se přejedli přezrálých a příliš červivých jahod
ale potom i oni jak stromy se rozkližují odlepují
rozplývají ve vzduchu plném mikroskopických kapiček
páchne to tlejícím větvím
a zatímco mrtví odplouvají v nízkých oblacích
psi vyjí a hoši blouzní „Erlkönig…
nikdy se mu nebudeme učit nazpaměť“
ale křehounká Lorelei v moderním/modrém čepečku
vystoupí zničehonic v jednom porýnském lázeňském městečku
jehož jméno jsem dávno zapomněl)
takže potom vítr
musel velmi opatrně a s náležitým politickým taktem
couvaje pozpátku po kluzkém ledu
vrátit papachy kavčích hnízd na zcela už olysalé stromy
což bylo
jak když se nasadí klobouk na hlavu
uzavře láhev s alkoholem
zašroubuje láhev inkoustu
což opravdu bylo
jako když báseň končí





Lohengrin


se jmenuje vlastním jménem Johann Opitzka, je holičským tovaryšem v Barfussově ulici. Vysoký, štíhlý, s černým knírkem pod nosem. Ačkoliv není zrovna nordická rasa, nemá rad Židy. Mezi dívčí (a částečně i mužskou) mládeží šeptají se legendy o abnormálním vzrůstu jedné části jeho těla. I když štípá děvčata do brady a méně už plácá po zadečku, navštěvuje příliš často městské lázně, kde je též výpomocným masérem. Má sytý hlas a je v místním ochotnickém spolku milovníkem číslo jedna. Lohengrina pochopitelně ještě nehrál, kus je přece jen poněkud náročný pro ochotnický soubor, ale při každé vhodné i nevhodné příležitosti zpívá árie z tohoto vrcholného díla Wagnerovy tvorby. Kdykoliv rozevře ústa, v nichž se leskne několik zlatých zubů, rozkejhají se husy, tyto plebejské sestry labutí, z místního kulturního domu je to totiž zadním traktem (respektive oknem záchodku) a vzdušnou linií jen několik metrů na obecní stoku s malým rybníčkem, nad nímž se nyní rozžehují hvězdy jedna za druhou… A potom říkejte, že život na malém městě je bez půvabu a bez poezie!





V staletých lesích


V sněhu a samotě staletého lesa, kdo vykope úsměv vyschlé studánky, kdo najde oči čarodějky, ohnivé výtrusy kapradí a paroží jelena, který se ukryl pod svou srstí a rozpustil stíny svého bytí v slunečním svitu kropenatém dubovými listy?
Kdo udeří na puklice bouří a nažene husí kůži hladině zapomenutých jezírek, kde se čvachtají potápky? Mokré slunce, mezi mraky jak zmuchlané hadry, ohnivé kanoucí perly, krůpěje roztaveného slunečního kovu, vyplašilo pavouka, který prchá po cestě, kde stáda mlčenlivých krav (jejich mlčení je bílou nevinností jejich mléka) zanechala své indicie v ztuhlém jílu, tak příbuzné s rozštěpeným rtem, schizofrenií a dvojicí jejich rohů (sudokopytníci a lichokopytníci atd.).
Byli to lidé liší, kdo vystavěli černé babylonské věže mezi krupobitím bílých perel a mezi pavími chvosty duh. Byli to také lidé liší, kteří je zapálili (což není lichý i blesk?). Sudí leželi na svých loukách a přežvykovali svoji buddhistickou blaženost. Lidé liší jsou osamoceni jak ostří vztyčeného kopí uprostřed tábora, kde ve velkém hrotitém stanu s jakousi pelerínou (obrysy těl objevují se na jeho plachtě, stan se natřásá jak kvočna snášející vejce a kvoká, zatímco ostatní stany mumlají, dechovky vyhrávají, činely duní a zbraně řinčí) Judita zabíjí Holoferna. (V té chvíli se proměnily stany v pole rozšlapaných pýchavek a na louce fialové ocúny, hleděl jsem k modrému Kozákovu, k nesmírnému prázdnu odpolední oblohy, jejíž světlo se zrcadlilo na čepeli kapesního nože, s nímž jsem si nevědomky pohrával.)





Domy (1. část – domy především vně)


Když zavřu oči
vidím domy
a domy ve snech
domy a domy
domy se zčernalou omítkou
začouzené domy
oprýskané domy
počmárané a poďobané střelami
poznačené domy
domy a domy
těhotné domy
domy s barokními balkony
s vyhřezlými peřinami
v jednom okně s klecí pro papouška
s hrozně nadávajícím papouškem
domy a domy
nadýmající se domy
domy se zčernalými báněmi
protahující se domy
domy už téměř průsvitné
domy se překlápějící
domy jak šaty bez těla
domy s vyhřezlými peřinami
domy s vlajícími záclonami
domy kde voda neteče
kde výlevka jenom chrochtá
domy s temnými průjezdy
domy plné popelnic
s průjezdy plnými opuštěných vozíků
řekl bych že poštovských vozíků
vozíků se vztyčenými oji
domy s koupelnami
kde v umyvadlech jsou malá jezírka
docela nehybná jezírka
kde někdy i rusalky tančí
kde praskají schody
vrže nábytek
strašidelné domy
domy strašidelného města
města s úzkými klikatými uličkami
s hrbolatým dlážděním
možná že Benátky
možná i třebíčské Zámostí
či Praha Na Františku
jak bývala kdysi
město vykřičených čtvrtí
s rozsvícenými červenými lucernami
nebo to jsou jen průsvity šarlatovou záclonou
(jako když se položí dlaň na prudký zdroj světla)
domy v nichž to úpí a vzdychá
až se domy pohybují
až vystrčí malé nožičky
a přebíhají po nich sem a tam
aby vytvářely nová náměstí
nové čtvrti
docela nepravděpodobná města
než se znovu zatáhnou do svých ulit
než znovu zkamení
a zcihlovatí
(eventuálně zbetonovatí)
vesměs se však jedná o staré domy
o téměř středověká města
ale z jednoho průjezdu se ozývá
docela letošní docela mladé
švitoření vlaštovek
téměř nepravděpodobné
jak vlaštovek ustavičně ubývá
jak jsou vlaštovky vražděny
domy demolovány
kopřivy udusány
města vyhlazována
pro nové dokonalé betonové pouště
ale to už vůbec není
součástí mého snu o domech

Možná že domy na svých nožičkách
přece jen utečou svým pronásledovatelům
že vytvoří kdesi jediné ideální město
nádherně strašidelné město
kde v jedné skříni jednoho domu
v jedné zásuvce poněkud skřípající
pod roztrhanými svatebními šaty
zůstane uchován
zůstane přece jen uchován
tento můj text
o mých snech o domech

A kdoví o čem ještě





V zsinalých palácích zčernalé listy


Jakmile loďka byla odražena
v zápase s dlouhými tenkými bidly
v zápase s temnými stíny
(bidla byla bílá)
tenor se vypjal a přetrhl
jedno z bidel vypíchlo měsíci oko
druhé vyšťouralo z kanálu pár krys
(jistě jste již pochopili
že mluvím o Benátkách
maje na stole před sebou
sadu Reichmannových Agave
neboť to je maškarní průvod
škrabošky a krajky a měsíc
a pláště a ukryté dýky)
vzadu vzdýmá se moře
a krajkoví paláců
San Marco San Marco
a také žebrák
prodávající ve tmě světélkující joja

Kdesi zařval lev

Moře vzdýmá se dál
bidel ubylo
i gondol
jen měsíc zbledl ještě víc –
a když spustila plášť docela
měla na prsu
ocelový hrot





Pomyslné moře


Daleko vlní se moře
modrá se moře
doběla pění se moře
letos odřeknuté
studené moře

až sem mi vysílá
racky s výčitkou





Nebezpečné krajiny III


Byla to krajina pravěkých moří
pískovcových usazenin
fantastických skalních měst
krajina kapradin a přesliček
těch zakrslých potomků pradávných lesů
jimiž se proháněli obludní ještěři

A zhnětená krajina žulových balvanů
bouřkových mračen a blesků
pokřivených borovic a zauzlovaných kořenů
krajina šípků a na podzim rudých jeřabin

A prašná a zprahlá krajina kukuřičných polí
těhotná dýněmi zkadeřená vinicemi
krajina čápů na bahnitých březích líných řek
v poledním úpalu šíleně vyzvánějící stovkami cikád

A zapadlá krajina kostrbatého ghetta
končina úzkých uliček podloubí a průchodů
končina počmáraných oprýskaných a pomočených zdí
končina plná začouzených komínů a prašivých koček
končina zpustošených hřbitovů zarostlých kopřivami a trním
se smytými dávno už nečitelnými nápisy

A krajina s řekou protékající pod mosty
krajina plechových řek protékajících ulicemi
krajina nesčetných věží a nehybných soch
které se v nestřežené chvíli přece jen pohnou
aby si přešláply z nohy na nohu a daly tajné znamení
podivným pohybem zkřivených zmrzačených prstů

Byla to stále jedna a tatáž krajina
jejíž každý lístek je přirostlý k mému srdci
a jak papoušek za ně cloumá svým zobanem
jsou to ty bolesti u srdce
a ne zvýšený tlak





Turnov


Ještě nedávno
mě zde čekali živí
a jeden hrob

teď ubylo živých
hrobů přibylo

ale lípy na hřbitově
voní tu stále omamně





Na chatě u Skokov


Za drobného mžení
v provlhlém lese
mlčky jsme sbírali houby
jak bychom z temné hlíny
vylupovali své dávno zapomenuté vzpomínky





***


Promarnil jsem mnoho skvělých možností
ale daleko nejlepší ze všech
je tato existence jako na zapřenou
zde v Třebíči v metropoli jihozápadní Moravy

kdesi na okraji Mléčné dráhy










. . .

Jana Orlová: Koruna spermatu

neděle 18. března 2018

Přinášíme vám nejnovější básně performerky a básnířky Jany Orlové (* 1986). Básně zveřejňujeme v premiéře, až na tři výjimky publikované na webové verzi  časopisu Tvar (https://itvar.cz/pozorovani).


Jana Orlová vydala dosud dvě básnické sbírky. První vyšla v roce 2012 v nakladatelství Pavel Mervart a jmenovala se Čichat oheň.  Druhou, nazvanou Újedě, vydaly v roce 2017 Větrné mlýny. Na webu Nedělní chvilka poezie.CZ je předchozí blok básní Jany Orlové zatím absolutně nejčtenějším příspěvkem v historii stránky (http://www.nedelnichvilkapoezie.cz/2015/03/jana-orlova-mrdas-me-ze-soucitu.html). Ke dni publikování tohoto příspěvku je to takřka devět a půl tisíce zobrazení.


(Foto z jedné z performancí Jany Orlové: Anna Baštýřová)















***


Já jsem ona
ještě jednou
líbáme se
nad kočárkem





***


Nahý
plný potu a kovu
odpočíváš
společně sám





***


Místo cukrárny
mám tvoje sperma
hlava vypnutá
rájem konzumu





***


Vylévám se ti do úst
jako si jiní vylévají srdce
Cestou do černého kostela
nesmíš se křižovat





***


Dotkni se mě
jako ohně
na dálku
tě spálím





***


Stál jsi za oknem
dost daleko
na svázání údů
a roztržení košile
Ze čtvrtiny čestných slov
zbývá ještě kousek





***


Bolest těla
jeho nepřítomnost
je chyba mluvit o duši
s rozkoší
je třeba být víc
než sama sebou





***


Otrlá prázdnota
podvojnost
láska, láska, smích
nespavost





***


Koruna spermatu
na hlavě rána:
hraniční milenci
v cizích snech





***


Místo pozdravu
ráno z peřiny
utrousí
Máš ráda Hornbach?





***


Milenec o milenci:
Štěpán?
Ten už patří do rodiny





Praha


Láska
Ještě
Ne

Znovu
Pokud
Ano
Známe se?

Se mnou
S Tebou
S Prahou
Se líbat

Co si představuješ
Stejně
Praha není
I když se s ní držíš za ruce

Možná se Ti o ní zdá
Možná je v outletu
Možná toho lituješ

Někdy zářila a byla šťastná
Někdy byla svobodná

Musí nakoupit
Podívat se co je nového
S lehkou kocovinou

Někdy zabloudí
Ve vlastních ulicích
Je unavená

Je třeba toho tolik udělat
Vyříznout kus sebe například
Nalepit jmenovku
vyprsknout smíchy

Zase mě nepoznáváš
Mám jen jiné číslo účtu

Venku štěkají psi
Uvnitř zvoní telefony
Pojďme krmit labutě
Vyčůráme se do vody

Láska
Ještě
Ne





***


Chtěla bych tričko s Rimbaudem
a prcat od šéfů bych se nechala
a na ředitelku odboru se usmívala
tak jak velký Rimbaud chtěl:
když umíral, šeptal to své sestře





***


Cítím vlákna šatů na nahé kůži
vykláním se z okna
ignoruju volání skrytého čísla
prý měl nešťastné dětství
překvapeně zjišťuju že
plíseň ve dřezu voní po kardamomu





***


Neumí říct ne a hodně mluví
o tom že to jinak nejde
On poslouchá a pod stolem
si sahá do kalhot
poslouchá romantickou hudbu
usrkává víno
Bohužel přibrala
říká si rezignovaně
pořád se s ní dá mluvit
je dokonce zábavná
Pomalu kouří a rozhlíží se
po hubených


. . .