Olga Stehlíková: Velikonoce bývají jako vývar

neděle 16. dubna 2017

Olga Stehlíková (* 1977) patří k nejvýraznějším autorkám současné tuzemské básnické generace. Poměrně silný je i její vliv na literární scénu. Pracuje jako redaktorka a editorka, například pro časopis Tvar či nakladatelství Dauphin. Byla i editorkou internetového projektu Tvaru s názvem Ravt, který byl nedávno pozastaven kvůli nízké dotaci z ministerstva kultury. V roce 2014 editovala každoroční sborník Nejlepší české básně.


Přinášíme ukázky ze dvou aktuálních rukopisů Olgy Stehlíkové, ze souborů s názvy Dvouverší (Vejce) a Portréty. U prvních dvou zde zveřejněných veršů z cyklu Vejce najdete odkazy na skladby konkrétními texty inspirované, složil a nahrál je Tomáš Braun. 


(Foto: Jan Horáček)


















Vejce
(dueta)




1. Ráda ti pofoukám ráno,
nebude-li příliš otevřená.

(https://soundcloud.com/olina-stehlikova/pofoukat-rano_v1)



3. Domov je tam, co chodí složenky.
Až nezbude nikdo ostatní, dožeň klid.

(https://soundcloud.com/olina-stehlikova/vejce-3-slozenkovy-blues-ok)



25. V české krajině dnes není strana, do které bych vstupoval se svou svačinou bez rozpaků.
Je třeba polovičně: severovýchod, jihozápad.



26. Ještě něco? – Ne, to je všecko.
Drobný máte? – Ano, dvě.



38. My:
8:00 - 17:00 Pondělí   8:00 - 17:00 Úterý   8:00 - 17:00 Středa   8:00 - 17:00 Čtvrtek   8:00 – 17:00 Pátek



44. Láska s tebou je příliš složitá na složení, něco z ní stále vypadává.
Umělý kožich se srstí z sršňů.



57. Žijeme v době, která.



62. Celého si tě obalím do ochranné známky.
Bude na ní stát: (c) já, fyzická osoba.



73. I ten, kdo sdílí, je hrozně fajn.



91. Úplné zatmění slunce  v ČR nechceme!
    České slunce českým dětem!



106. Tehdy kdysi, říkám znova,
     byla mezi mezerami slova!



109. Pomozte!
     Jsme tu jen o chlebě a o revoluci!



121. Čas honí rány.



148. Koukalová dojela bramborová.
V oknech věci téměř jako lidské věci.





Portréty




Chalupa


postarší zevl na návsi
zatím čeká, ještě vyhlíží
s plastovým pivem u podrážek
nezdolný jak kořeny pýru
to dřevo i letos počká
ty stromy znovu zaplodí
děti budou i nadále pochtívat
lípu zas ozdravně prořezají
máma mě drůbežárnou
ještě pár let uživí
Velikonoce bývají jako vývar





Straka


Závidím ti jarní závitky
tuším, že jim uvnitř kvetou krokusy
zejména při kontaktu s rozžhaveným olejem
který bývá v březnu nejjarnější

Jistěže straka není černá
je modrofialová
jako každá černá
kterou znám

A její zvuk říká:
zima je celý rok, je celý rok





Živáček


Živáček nemá svého mrtváčka, je sám
taky miláček je prcek, miláka nemaje

kdo není Čech, neskáče, bez práce jsou koláče velmi drahé
a tak každého vyskakujícího snadno poznáš po negaci

jelikož jsme všichni zemřeli zaživa, zažili jsme, co jsme museli
hrůza prázdného hrobu je podstatně hrůznější než hrůza hrobu plného

Boží hlas z reproduktoru říká, zrovna když rozespale zatápíte ve světnici
slova o novém stavu hasičské zbrojnice právě vám





Les


Jdeš,  horký knedlík úplňku v krku,
pak běžíš nocí, která ctí závazek tajemna.
Ostřicí do lýtek jak pomlázkou o koledě,
v košíku paseky malovaná srnčí bělma.

Tento les není tvůj.

Zlá silueta posedu, památeční věže,
čpí rumem a starým kobercem připevněným připínáčky.
Bude tam.
Do ponožek padají cizí hmyzy, z nichž některé zřejmě koušou.

Každý metr lesk zaječích hromádek, teď a tady.
Ještě bys rád neslyšná soví křídla?
Noc za sebou zamkne přislíbeným zdáním rána, kterému všichni uvěříme.
To ještě ležíš naznak v mokrém mechu,
dokud se na rubu kapradiny pohozené nad tvým čelem
nevyrýsují černá, pravěká semena.





Holčičko


Jak dnes vypadáš? Bude mě to bolet?
Mám pod očima čisto a našlapuji pata špička.
Klienti leží ve formátu A4 na výšku
v mé aktovce.
Mám dohladka vyčištěný disk, holčičko...
Spal jsem na zádech a oběd
pojedl středním tempem. Mohl
jsem tě mít rád.
Na vnitřní strany
tvých zápěstí jsem si dnes
vzpomněl jen třiapůlkrát.





Tma


Mně svítíš do noci ty
vyvaleným bílým břichem
talířem krupicové kaše
na níž balancuje obdélník mobilu
propadlo v částečně ochlupené scenerii
temné, dokud se tvá dcera nezeptá
kdo nosí mláďata čápům

Děti, odpovídám uvnitř lebky.
Čápi, odepisuješ poslepu.





Zelené vany


Nejhorší je koupit na vánoce starou rybu. Koukejte na oči!

Ještě pořád si myslíš, že ti kdy byla dopřána samota?
Dnes jsem ještě na soustředění
ale zítra už budu na cimpr campr.
Koukám na oči, v nichž se zračí
čas zimních obřadů v betonové geometrii,
výlov je výpusť, dračí šupina v peněžence
mrsk, gumová zástěra, feng šuej a tai či





Jména

(Miroslavu Fišmeisterovi)

Tvoje plíce tiše pracují pod hvězdami
z boku, s hlavou na polštáři,
vidím nejlépe, jak ti neúnavně
roztahují hrudní koš
jistě někoho o něčem hravě přesvědčuješ
pak sen přeskočí do dlouhé chodby s mnoha
výhružnými klikami

zadek povolený, i nohy máš vypnuté
tma má pro mne povolenku: spínač svírám já
můžu tě pohladit po odpočívajícím lýtku
bez odpovědi, která by se mi nelíbila

Poslechni:
Pro tebe jsem byl nešťastný vždy elegantně.
Žádné ohyzdné zkřivení obličeje,
žádné viditelné zjizvení osrdí.
Ale tys nenasytná jak mastná kyselina,
pohledy nedotahuješ
nikdy nejsi v úzkých nebo bez kapesníku

Jsem tvá záděra

Víš, jak jsou křestní jména popisná, jak determinují?

Představuj si:
Pedro – široký klobouk a kožené kalhoty s bitým páskem
Isabella – chladně čistá nedostupná blondýna
Cyril – laskavý, ale vysmíván, s řídkým plnovousem
Horst – pivo, rovný charakter, pupek a pleš
Malika – tak krásná, že už nežije
Já – ty, já.





. . .

Michaela Velčková: Vrtuľník mieriaci do svatej Anny

neděle 9. dubna 2017

Michaela Velčková (* 1981 v Trenčíne) píše básně, povídky, divadelní a rozhlasové hry.  Po studiu na FF UP v Olomouci pracovala jako projektový manažer v oblasti zemědělství. Pak byla také fundraiser, produkční, redaktorka časopisu  RozRazil, podílela se na organizaci a dramaturgii festivalu Měsíc autorského čtení, Noci literatury v Brně aj. V letech 2010 až 2015 byla součástí nakladatelství Větrné mlýny, ve kterém ji letos vyjde debutova básnická sbirka. Erik Groch, který se podilel na redakci knížky, o ni napsal: "Od prvej, priveľmi opoznámkovanej verzie som postupne upúšťal... Najprv na mňa pôsobila zbierka prvoplánovo no postupne som jej jednoduchosti a rýdzosti prichádzal na chuť. Mne osobne sa zbierka páči práve pre odvahu písať otvorene bez zbytočných prešpekulovaných "básnických" postupov, čo si v súčasnom kontexte vyžaduje naozaj silu nepodľahnúť..."




















Panelák



///


žena v náprotivnom okne si češe vlasy
nakláňa hlavu v smere ťahov hrebeňa

tie ktoré jej zostanú v ruke
vyhadzuje na ulicu

letia vzduchom chabo a bezbranne
ako mucha ktorá je uväznená
medzi okenicami nášho balkóna





///


zvädnutý klinček sa nahrbil vo váze

na stole sa vytvoril vlhký odtlačok po pohári

keď prižmúrim oči
na riasach sa mi lesknú farby
ako na mlákach dole pod sídliskom

olejové škvrny na nich vyzerajú
ako rozpustené motýle

chalani tam chodia zabíjať žaby





///


suseda v byte nad nami vyklepáva rezne

na stole sa z vibrácií chveje
použitý lístok z autobusu

tlkot sekáčika rozoznieva priečky bytov

vnútropanelákové zemetrasenie





///


krieda sa rozpila v mlákach chodníka

céčka sa zadrhávajú o mokrý povrch hliny

vybíjanú hráme tak dlho
až nevidíme na loptu

za chvíľu začnú z pivníc
vylietať netopiere





///


a potom utíchnu
všetky deti psy riady

iba z chodby dolieha syčanie naplňujúceho sa splachovača

spoza zatiahnutých roliet prekmitávajú
obrazovky televízorov

všetci pozerajú rovnaký program

keď otcovia prichádzajú v noci domov
snažíme sa nepočuť

ako nedokážu trafiť kľúč do zámku





Spolu



///


v tom okamihu kedy do seba narážajú dosky
našich akoby kontinentov
prichádza pocit že by po tom
malo zostať pohorie

vyvrieť veľhory ako vred zo zeme

vtedy keď sa jazýčky našich kompasov
trepocú ako bielizeň na šnúre

ako škrečok ktorého sme zabudli
na slnku v akváriu





///


z vody vytŕčajú kačky a vŕby

interiér botela ako z filmu
ktorý sme si ešte nepozreli

než odídeme necháme sa lístkom mhd
previezť na druhý breh rieky

ukazuješ v ktorom dome by si chcel bývať

nikdy neviem ktorý vlastne myslíš





///


videli sme padať hviezdu

ani jeden z nás nevysloví
že sme vzápätí pochopili

že je to len špak
ktorý niekto vyhodil z balkóna





///


nasledujeme pomalými krokmi
opatrnými našľapnutiami sa snažíme
aby nás to celé udržalo

že sme na tenkom ľade
nás upozorní

až jeho praskanie





///


cez sklo kuchynskej lampy
presvitá nános mŕtveho hmyzu

nevnímané pohrebisko nad našimi hlavami

na večeru máme zase špagety





///


v chabej prítomnosti spočívania
slová a pohyby v miestnosti
dopadajú bez povšimnutia

som ako televízia
na ktorú pozeráš

ale popri tom si vyškrabuješ špinu
spoza nechtov





///


chladnička sa strasie
ako po poháriku pálenky

parkety vŕzgajú pod
tvojim ťažkým krokom

keď zaspíš na gauči
zabúdam ťa prikryť





Brno



///


sparno nemilosrdne okupuje škáry mesta
ulice zo seba utierajú tretiu alebo štvrtú
vrstvu potu

ako pod sukňou robustnej ženy
v ťažkých barokových šatách

pôjdeme na kravák
alebo niekam

stúpajúca električka
piští ako o život
či o niečo iné





///


guľaté okná na domoch
vyzerajú ako kajuty na parníkoch

čosi volá po tom
dostať ich kam patria

zväčšovanie hmoty zasiahnutej teplom
rozširovanie hraníc mesta

- len pomalá skrytá túžba
priblížiť sa k moru





///


rozkopali najkrajšie námestie
uchovávajú dôkazy že minulosť bola

horúčavy nepoľavujú

siedma čakra usmažená ako
hrianka na ktorú si natieraš tatarák

u poutníka zostávame o štyri hodiny dlhšie
než sme plánovali





///


schádzame kopcom domov
vidíme zastávku
na ktorej sa prepadla žena do zeme
keď čakala na električku

v tejto časti ulice
nie je jasné kto a čo má prednosť

naše životy sa náhle zdajú byť v poriadku
keď nám nad hlavami prelieta vrtuľník

mieriaci do svatej anny


. . .

Milan Koch: Leželi, leželi, vandráci vožralí

neděle 2. dubna 2017

V nakladatelství Malvern vyšel výbor z poezie českého beatníka Milana Kocha (1948-1974) nazvaný Nemožný čaroděj člověk. My vám z této knihy přinášíme ukázku básní autora, který svojí poezií výrazně reflektoval dobu, ve které byl nucen žít.


"Milan Koch bohužel neměl možnost své zřejmé nadání dál rozvinout, v roce 1974 jej v pražských Ďáblicích doslova na kusy roztrhala tramvaj, jeho žena Mirka se rozhodla celé jeho relativně obsáhlé dílo přepsat načisto a pak odejít ze světa. Jak slíbila, tak se stalo," píše v recenzi knihy Josef Rauvolf. Celý text si můžete přečíst zde: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/2058168-recenze-basnik-ktery-nikdy-nezemrel


Výbor uspořádal, edičně připravil, ediční poznámku a medailon napsal Ondřej Horník. "Vše, co z díla Milana Kocha známe, pochází z dvousvazkového souboru, který během přibližně roku po básníkově smrti uspořádala jeho žena Mirka Benešová-Kochová. Ta tehdy originál a průklepy věnovala několika přátelům, fotokopie originálu je dnes uložena a veřejnosti dostupná v knihovně Libri Prohibiti," píše v ediční poznámce Ondřej Horník. (http://www.malvern.cz/)


Jak na Milana Kocha vzpomínají jeho tehdejší přátelé zaznamenal pořad České televize Alternativní kultura v díle věnovaném Poezii v podzemí (https://www.youtube.com/watch?v=Ts03M_4uNxQ&index=2&list=PLrP2gaHTGkiP2XukYmsTeO02gxnNzCG7K). Z něj jsme si také dovolili pořídit fotografii doprovázející tento blok.









[Studená zeď a pohled na ni]


Studená zeď a pohled na ni
děsí mě jak z udělání

Už týden neviděl jsem oblohu
týden jsem koukal do zdi
sedm dnů dále nemohu
říkat si stále nechci

Vstanu a půjdu ven se zasněnou tváří
budu se dívat nahoru
a padat budu dolu
bídu vezmu za ruku a ostatní mě sváží

Jsem jako ryba na suchu
mluvící ryba
Jsem sen a visím ve vzduchu
mlčící sen





Inkoustový imperialismus vášně


Lo dy ha září
Semenec stáří
Ozvěna ozývá
Víra vyhnívá
Podzim polehává
A kaštany kašlou na svět





S republikou


Uprostřed ulice jsou slyšet hlasy
malé hlasy velkých ospalých myšlenek.
Po boku prohnilého plotu na rozviklané zídce
dokuřuji poslední myšlenky císaře Tiberia.

Republiko!
Kam kráčíš?
Je zima a léto možná nepřijde.
Vidíš mě zcela jasně i když ti teče alkohol po bradě.
Pět kroků vedle mě
zvedáš sukni a močíš.
Pět kroků přede mnou
je ohnisko zvuků tvých výkalů.
V dáli slyším houkání nových nedorozumění.
Máš krámy.
Dívám se na popelnici a slyším tě křičet.

Jen vyhaslé oči parku neuvažují o tvé politice.

Republiko tvé promáčené toaletní papíry osudu
tvá revoluce plná chyb
tvé zamaštěné výkladní skříně přítomnosti
tvá žhavá slzotvorná láska.

Republiko jdeš mi na nervy.
Nedotýkej se mě svým falešným pohledem rodu.
Republiko překroč konečně svou vodnatou hlavu!
Republiko s lidskou tváří: nebuď tak nelidská
Chceš znát předpověď počasí?
Kde máš tu sebevýchovu?
Háček zákon
Práva komentář
Kde vidíš to místo pro řešení problémů?
Čtvrt století
Kdo obnoví úrodnost na stovkách hektarů?
Tvá jednota je v rozporu.

Republiko s kočárkem nových frází
přidej do kroku – pochlub se!
Republiko!
Kupuji tě za měsíční plat dělníka
Vysoká poblitá stráň tvá záda
Jdu dál:
tvá moč – rezavějící chodník.
Jdu ještě dál:
milenci v čekárně na nutnost.
Velká smrt
kde začala
kde končí?
Tajná episoda rozrušené definice.
Člověk tě stvořil ke své podobě.
Kde máš to nové uspávadlo
Republiko!
Nenalézám v tobě uspokojení
  Republiko!
Skladiště zbraní hlídá situace.
Jsem ve střehu.

Nechci být republikou!
     Zříkám se finále!





Tramvaj číslo devadesát devět


Starý šedivý kocour
je tramvaj číslo devadesát devět
jak odhozený rukávník
se probouzí
opelichaná a dýchavičná
v depu
s ušima zamazanýma olejem
s ocasem zastřiženým u zadku
vlhkým nárazníkem
Tramvaj číslo devadesát devět
směs kouzelných šroubků a drátků
hranatá stará holka
s promáčklým plechem na tváři
s trčící elektrickou paží
dřevem propletená
na poslední kruhovou jízdu se vydá
prokličkuje uličkami
rozvíří prach na náměstí
vyčerpaně se protáhne na stanici
a zazívá
u odpadkového koše
do kterého již dávno neprší
papír procvakaný
kleštěmi v uniformě
a když se bude chtít rozjet
nikdo nezatahá za koženou šňůru
nikdo nezapíská smluvený signál
nikdo nepřistoupí
nikdo se nebude bát revizora
žádný železný plíšek nezazvoní o podlahu
pojede dál
kluci budou křičet v parku
boxeři půjdou na tréning
a ona bude šoupat bačkorama
po těch ocelových chlupech
nastavovaných k nejvzdálenější ulici
kde skončí
potrhaná větrem
daleko na předměstí
v polích a továrenských lukách
naposledy zacinká
posedlý úředník se podívá z okna
neviditelného domu
a řidič vystoupí
a řekne
– s tou už nepojedu
  s ní už nikdo nehne –
a dorazí ji ocelovou klikou
a bude jaro





Standa mě nečekal


Myš snědla kočku
silnice ještě spala…
Přijel jsem do Mladé Boleslavi
na kole
abych navštívil její osidla
Hned na okraji města
přepadlo mě auto
byl jsem jako cukr
bílý a sladký a v pytlíku
v myšlenkách
Na každém rohu stála zelená kobylka
všude kolem umíral svět
otisky prstů tápaly po obloze
sekunda plavala do Kosmonos
klece řinčely mřížemi
na věčnosti
kráva pískala na kopyto
„Volho Volho“

Za dvě hodiny
stál jsem nad postelí ve které spal Standa
pod od molů prošívanou dekou
Na stole ležel ubrousek přilepený na knedlík
a prudké slunce
které nemilosrdně tavilo okenní skla řeky
sibiřskými raky





Slovensko, Slovensko


Slováci ožili
staré domy vyhořely
vlak zhluboka oddychuje jiskry
a těžce se sune po příkrých stráních
k hranicím slunce
Financi salutují větru
Na březích Váhu jsou připraveny rakve pro kapry
Mlýnské kameny se rozpustily v denním světle
Z meruněk opadávají květy
Velká kostra mamuta překročila Hron
Slováci ožili
Tichou dolinou gondoly houpají se větrem
a zelené Polky mávají šátky u státních kamenů
Přes Černé sedlo na Kolový štít rozestavuje
vrchní číšník sklenice malinovky
Nad Tatrou šťourá prstem báječný netvor
pestře zabarvený skřivan zahraničí
hrubá vlněná látka
česnek zubních kartáčků
a chce Slovákům odnést Lomnický štít
Ó Slovensko
vrátím se a poděkuji ti
za růžového cvrčka a bílou zlatoklasou ovci
za precizní skleněné oči
za kamarády které jsi mi darovalo
za skalp
který jsem pověsil na zeď z neprostupitelné hlíny
a později jej použil jako plomby do poezie
Ó Slovensko
vrátím se a poděkuji ti
ty vzdychneš
a podáš mi srdce náměsíčníkovo
dva drozdi vzlétnou a sednou si na tvé přehrady
Ó Slovensko Slovensko
ty jsi strom
obláčky kouře
bavlny a krému
Vrcholky kopců se odrážejí v mravenčím protektorátu
Mozek rozmačkaných pražců přikrývá
kamení náspů
Skalnaté nebe hučí nad železničními kilometrovníky
Mlčící ohniví čoklové růží schovávají
za zády rýče na obložené chlebíčky
Stíny bublin nese zobák strachu pod koleje do tunelu
Noční skřeky v chaosu oznamují trpělivost
Jen jednou jsem strčil do ohně
Ó Slovensko
vracím se a dívám se na tvé sloupy podél silnic
vracím se a dávám ti kytičku
z červenomodrobílých azalek a jiřin a bramboříků
odříznutých žiletkou z černého pudru samoty
politého kolínskou vodou
Všemučemus mě život naučil
domov je přestupní stanice
Mám náladu tě konzumovat
Ó Slovensko
vracím se sám abych tě objal
už to přichází
začíná den
Rychlík se žene nad Váhem
já jsem vyrajcovanej
protože se vracím
protěž života se nikdy nevrací ale
Rychlík se ale žene dál ránem
vykláním se z okna
vrcholky kopců se zase zrcadlí na hladině
proud vzduchu
myšlenka do očí
tma… tunel
lidé přibuchují okýnka
světlo
jsme z toho venku
po silnici se žene bourák s rozžatými parkovacími světly
na trati se pracuje
Máme volno svítí zelená
píšťalka
svištíme dál
Ó k tobě Ó Slovensko
vracím se abych si zase dal práska
vracím se sám
tentokrát
kamarádi leží na tvých vrcholcích
a světlo hvězd jejich oči už nikdy
neroztrhá





Kytín


Leželi, leželi, vandráci vožralí
nad kostelem, leželi pod nebem,
baňatou kopulí,
v usušených květinách na hrázi rybníka:
s pivní sprchou v mozku,
s kompletním ročníkem „Světla záhrobí“
pod hlavou,
i s hlínou a kamením pod hlavou
a polykali rozdrolené kostky hrachové polívky,
rozmlouvajíce o hvězdách
a o své nekonečné vzdálenosti
druha k druhu;
– zlaté rybky před nimi odplouvaly
  v lahvích od okurek.





V kině Slepá bába


V kině Slepá bába
Romantika vzdálených dob na plátně
se šťastně dotýká dobytka v sále





Na sídlišti v Neratovicích


Padla!
Dělníci se belhají ze směny na směnu
někteří to mají daleko
nasedají na kola & pionýry
do spartaků & státních autobusů z latexu
Starý motorák přijíždí z Kralup
Idiot ze střiže pozoruje ženský zadek dírou po suku
na nádražním hajzlu
Absentéři se zpíjejí v přilehlém pajzlu
Ženy v domácnosti suší sedadla do aut na balkonech v zamlženém
slunci
V Labi plují obrovští pulci
stromy na sídlišti nevrhají stíny protože tam žádné nevyrostly
lehký vánek se toulá ve vzdálených lánech zakrnělo obilí
Stará pragovka přiváží do moderní samoobsluhy kyslíkové bomby
Senilní závodní lékař se dělá chytrým před simulantem
Kurvy na ubikacích mažou karty a pak jdou za amantem
Starý gauč si to plahočí komínem
S životem hospodaří pracák
Z dáli je slyšet vlak z kvasinek
Čas pere si to sám
Věřím v roztok
ve výkazy bahna a srandy
po chemičce prochází se dandy
Učedník na intru si několikrát vzdychne
celý zmatený čeká na soumrak a na propustku
přijde k němu fantasticky mrtvý kamarád
s nízkou objemovou vahou v nehořlavém textilu
pozve ho na gastronomický večírek
plný léčivých slečinek
a noc bude temná





Doslov


Ti kteří nevypadli z tramvaje
ti kteří se zachránili při výbuchu plynárny
ti kteří přecházeli ulice aniž je přejelo auto
ti kteří sbírali známky
ti kteří každý den mluvili o sportu
ti kteří četli jen výplatní pásky
ti kteří v životě neviděli slunce
ti kteří půl života šetřili na auto
a půl života na byt
ti kteří mysleli jen na to co vzít na sebe
ti kteří měli moc starostí o souseda
ti všedně nevšední i nevšedně všední
Ti přežijí všechno

a pak umřou






. . .

Roman Krištof: Démona vskočená do prdele

neděle 26. března 2017

Roman Krištof je a není světoběžník, je a není básník, historik, lingvista, sociální pracovník, postavička, intelektuál, milovník a bůhví co ještě. Jisté je, že je to renesanční osobnost, košatá koruna bytí, živel, který ochutnal noční život i mnišskou celu. Z brněnské Kamenky ten nezařazený a nepoznamenaný. Trpí samo vzděláváním. Jihomoravan, Brňák, mající slabost pro seveřany z Čech, Moravy i Slezska. Narodil se v roce 1965 v Ivančicích a za bolševika v Brně nekolaboroval, po slavném baru Venuše a po návratu z emigrace (Rakousko, USA) spořádaně chodíval do Kabinetu, do Leče, vypadal jako obchodník se starožitným nábytkem, studoval a psal...


"Posledních deset let žije na Vysočině a živí se jako výzkumník (migrace, menšiny), vládní úředník (romská tematika), publicista v Lidových novinách, MF Dnes, Literárních novinách, Hospodářských novinách, A2, na svém blogu na aktualne.cz. Publikoval ve sborníku Uprostřed průmyslové noci (Větrné mlýny), texty z Facebooku v Polí5," napsal Milan Ohnisko v jeho medailonu ve Tvaru 20. září 2016.


Do Nedělní chvilky poezie.CZ poslal básně, které jeho přátele čítávají na Facebooku.


(Připravil Dalibor Maňas, Foto: Saša Uhlová)












***


pornoušen jak svatý antonín
přikládá topič elektrárenský
do červí díry na nebeské báni
čeká na nové vtělení
onoho světa. nohama přitom dusá
pekelné průrvy
plné rohatých božstev
natěšených až nakonec
čezska





***


smrtná neděle je
tak sjednej mi spravedlnost bože
a nestel záhoře
do nášho lože





***


až přinde doba svatýho ducha
budem enem smysly, enem ucha
nosem nám bude celá zem
mrtvý i živý těla odvrhnem
a uzříme se enem v podstatách
hmatáním pnutí v kalhotách





***


nakonec i z chuti sám sebe nactiutrhat stane se trestný čin
hanobení čehosi co honosí se být obrazem trojjedinosti
ale je spíš jen kuřetem v trojobalu. jak proměny samohany
vedené ze studu hýkajícím špalírem do síně slávy
zdravého sexuálního života. možná přijde i pojišťovák na
pravidelnosti usínání a vstávání narušeného
každou novou objížďkou přivádějící nové auto
kolony na jinak poklidnou boční cestu kde říká se
ráno moudřejší večera ze zvyku deroucího se z jistoty
dalšího dne. přitom takové odhady jsou jen veselým prděním
jednou znejistíš... posereš se





***

variace v rázu La Belle Dame Sans Merci

seděla na nočníku a zpívala
bylo mi, jako bych se zraňoval
o ozvěnu. z čůrku moče
rostly jí hodně rychle nohy
dlouze jimi nad nočníkem točila
to už jí bylo osmnáct
vzpříčila se na nich k tyči
(nad nočníkem byl totiž bordel bar)
a hýžděmi vytahovala všem oči
to už jí bylo osmadvacet
z rozkošného hnusu chtělo se mi až
vracet. na pořád vracet
k zvuku nočníku a
naleštěné mosazi taneční tyče
do pyče





***


o tropické noci co jiného snít by se dalo
než věčné ráno s oblohou plnou létavic
v době před sebe neštelující nic než
pouhé přežívání. a národ český
třesky plesky. přesto ale jedno je jisté
nebeský svět sestoupí znovu na zem
a velké město pražské a celý řím
stane se pouhou uličkou tou
co šlape dolores. ta nejkrásnější
po mnohá zastavení. kde pravá podoba
je tváří veronik. ty chtěl by každý hrdina
nik





***


poledne je
jak pravé jabko
se zlatou slupkou
to ticho v něm si
za rámeček nedáš
ticho červa co má ho
dávno před tebou

ticho jazykem ráje
bylo než sme se
začali olizovat
a pohlaví se za list
dala chovat





***


do běla rozpálená těla
zrzek na nordické nuda
pláži. balt září
a člunek hrobovce
k ostrovu pluje





***


duší za hák a tělem ke zdi
nebrzdi ducha zaháknout
a nech si vsáknout
v möbiově pásku
svou masku otáčí si
pohlaví v opočlověkovi
však kam vítr tam plášť
a každému zvlášť hovadovi
rozkoš poví co hoví
anděle i
andělovi





***


sošně
když dala paže nad hlavu
vtíralo se nesnadno odpovědět
na kde že vlastně mistr nechal díru
aniž by utnul





***


zachytit
přesné chvění na
vzdálenosti mezi kolenem a klínem
pak sklopit zrak
klín vrazit do hlavy
nejeden
projít přesným chvěním
nejednou





***


že lásce jeví se poznání bez požitku peklem
o tom píše mechthilda z magdeburgu a
vidět to je i v scenériích zachycených brueghelem
a ladovských idylách v krajině
kde peklo trápí
nevinné





***


stačí zírat na jeskynní malby
a co kde kdo do stěn vyryl
jak alén diviš snímal a dneska kde
kdo co dneska sprayuje
a zjevné je že bůh není a je a
nejenom trojjediný s podobou lidskou
na plátně v turíně
a v objímání bičovaného koně tamtéž
že není a je jak plus minus v proudu
a čtu-li mystičky tak ten průnik s ním
jedna velká soulož
a čtu-li mystiky jeví se to jejich psaní
trocha přiteplený
proč naše pohlaví mečem jeho válečný anděl
oddělil? asi abychom mu do monologů
nepřikecávali
a nechal nám tu proto
k přemýšlení hlemýždě a
východy slunce. abychom při nich
řvali hrůzou jak ptáci z každého dalšího dne
z rána





***


trvalé změny stanou se bez náhlosti
pomalým každodenním stáváním se
nejdou učesat vypadlé vlasy
a přitom jsou útroby ještě plné
nechuti k jejich rozčesávání





***


jak se má jen má
ruka ledová
pod sukýnkou
jakou hroudu ledovou
roztaje a její vozataje
k smrti užene
v cirku





***


přišla na krávy
na mlíčným hospodářství
jak se dneska říká na farmě
ovulace
skákaly po sobě krávy
a malýmu bejčkovi co tam mají
nahmatával synek rožíčky
miloučký příslibový
v podkově lomu omezeným
place





***


nechal sem si projít hlavou
mnoho lidí
po každym něco zbylo
každej něco zanechal
průkazka do filmáku v židenicích
často ponožky a nějaká osobní hygiena
nevrácený knížky z knihovny a tak
a hlavně ty duše ještě trochu od masa
jak je viděl svatej valentýn
nadělaly stopy
ty sem vytřel
no přece bych to tak
nenechal





***


a kytici ze skalních růží propletenou kořeny z vyvrácených stromů
by upletnul, kdyby se dostal ze svýho obklíčení
v kerym dřevěnej dekl od suchýho záchodu
byl štítem děctví, odrážejícím
co doteď furt padá z rukou
a na hlavu tou ani hnout
nemůžu neusebrán
s kytkou





***


do jak husté sítě představ
se jinému člověk zaplete, ale
aby ses pak vůbec vymotal
když přijde moc šílenství
najdeš rukavici a v ní prstů pět
za těch ukradnout celý svět
a potkat se někde v toskáně
klidně ale i na hané
malé





***


dech je mým výtahem k tobě
když zpomalí tak až k zaseknutí
otevřou se dvířka do šachty
a můžeš vylézt navštívit strojovnu
koho tam uvidíš
nevydýcháš





***


du polobděle hole mi je u prdele
sem totiž od pasu dolů nahý
lidí kolem plno zakrývají mi
řiť i pohlaví. du, vím pevně snově
že jen tak můžu chtít
nohy na zemi a
hlavu v nebi





***


ze stresu pil sem ve vaně kafe a pivo
dal sem si k ní teda nočník
veškerá práva
vyhrazena





***


když půlky dělají celou
pak konec sporů
kerá je poloplná a
kerá poloprázdná
venuše tak vystupuje z vln
rukou si zakrývá klín
tak ji vidí botticelli
kdo v moři touhy sme
zezadu





***


na dudy u betléma hrál, aby idyla byla
mačkal a foukal a nohou si přidupoval
šprnda jedné asi praskne a živůtek
povolí. co není dovoleno volovi
to iovovi je jasné





***


po navštěvování ve snech zůstávají stopy otisků
otlačeniny pak dávají znát vycházku z žaláře
co všecko dokáže nadržená duše vyžadující si spojení
odkrvené rameno, i skvrny na povlečení





***


skrze tento svět poznáváme onen
a ti oní skrze svůj nás. jistě zdáme se jim taky ve snech
zníme dutými zvuky na zmrzlou zem spadlých polen
skládaných v ráz. a cítí náš dech
když běžíme k sobě zadýchaní
chutnají jim doteky vína na našich
rtech





***


padá sníh do očí s nebe v provazech
nespočetných možností našich srdcí
zauzlit se v nerozmotatelný chumel
nedohledání konce začátku
vláken so nás drží pohromadě
padá sníh přímo do očí nedívej se skrz





***


tolik chtěli zachovat svět v chodu
toltékové mayové
tak rvali z hrudí obětí ještě tepající srdce
tak
při objetí nejbližších
rve srdce z těla temnem pohlcovaný svět
a slunovrat spasí
záblesk obsidiánového nože
z dávna





***


zaplnit dutiny všech možností
pláství chutě k jejich uskutečnění
kdo nebojí se lásky, ať nechá bojácné vadnout
bezpočetně
jen s hříchy kdo do křížku se dali
anebo do holportu
mohou s rozkoší padnout
na makovém poli cti a slávy
jak v plamenech vášní světice
ve vodě rozumu topení světci
se zaříkáním na čele namalovaným
psaním ikon roztřepenými
štětci





***


kolem nohou krindapána
kundalíny stočená jak hadice
a madona už tak zvyklá chodit na ostro
že mezi tupouny si toho málo kdo
všimne, kráčí k censu a výměru daně
tak klidně a urozeně
jakoby zrovna neporodila
hold neposkvrněně
bez všimného
uvaděčkám a šatnářkám
počala se





***


roztoužené ženy v přechodu
kde přes zebru jdou beatles
co pruh to krok a za nohu
drží tě john i paul by nevlítls
kam nemáš





***


o srdci na jazyku
nenech si vyprávět od gurmánů
jsou toho schopni i ve studené kuchyni





***


předčasně zemřel, řekl jeden
zemřel právě včas, řekl druhý
lepší, než kdyby zapomněl umřít
jak ten dědek odvedle
řekla svíčková bába, co pohřby ráda
ale v mém srdci nikdy nezemřeš!
řekla si dovnitř dávná milenka
a mysl se jí nemohla zastavit -
ale co až mé srdce začne v hrobě hnít?
nebo na roštu s tělem spáleno bude...
co s tebou, bydlícím tam v komoře?
mám ti dát předem vědět,
abys mohl najít jinou?
a rozplakala se
hodná holka





***


úplněk ryje zasněžené pole
kouří tam hromady hnoje, jakoby je z huby vysral čert
ani dívat se z okna se do té netmy nechce
jak tam kančí hřbety rejdí v měsíčním paprsku
táhnoucím domy ze svahu. někdo sáhl zvenku
na kliku. démona vskočená do prdele
rejdí mezi půlkama ptakořitníků
a duše v břiše bojuje o život
se zaraženým prdem. už z tý role
rači pozpátku pudem





***


v noci mi osahával srdce a mačkal se do dechu
nějaký do tmy svržený zvrhlík. vtíral se do snu a já
předstíral,  že spím, abych ho chyt. chňapnul sem, vysmek se
a já ho honil a honil, až ho vyhonil





***


věřte mužům co zírají na kozy
v jejich pohledech je za fysikou ráj
ještě nespasený
pažravými čtvernožci


. . .

Bořek Mezník: V zádech vítr z okna

neděle 19. března 2017

Bořek Mezník (* 1974) vydává v nakladatelství Petr Štengl svoji novou sbírku nazvanou Vy mě taky. Knihu pokřtí spolu s dalšími projekty nakladatelství v sobotu 25. března od 18:30 na pražské náplavce v (A)VOID Floating Gallery. Facebookovou pozvánku na akci najdete zde: https://www.facebook.com/events/1430622507237019/.


Když píšou básně opravdoví chlapi, kteří mají svoje pády, úspěchy, lásky, touhy, přání a kopec problémů - počínaje třeba svedenou holkou, kterou bylo výhodnější nesvádět, a konče alkoholismem či rakovinou - vypadají jejich básně jako poezie Bořka Mezníka. Když je píší stejným jazykem, jakým mluvili v hospodě v době, kdy tam ještě před hospitalizací na psychiatrii chodili a tak tak se z ní dokázali odplazit, vypadají jejich básně také jako poezie Bořka Mezníka. A když je píše chlap, který miluje svoje dcery, nechce už znovu zklamat svoji ženu, váží si práce, kterou konečně sehnal a zdraví, protože po chemoterapiích si ho budete vždycky vážit, tak je to básník Bořek Mezník. Vítejte při čtení poezie chlapíka, který stál u zrodu brněnského anarchistického hnutí na začátku devadesátých let a teď bydlí v malém domku na kraji vesnice v kopcích za Boskovicemi, živí se jako obchoďák a občas se mihne v partě kolem sdružení Vítrholc.


Petra Štengl, který novou Mezníkovu sbírku editoval, udělal výběr toho nejlepšího z jeho tvorby a básně Mezníkem zpravidla psané do krátkých řádků, nechal vysázet jako prozaické texty.


"Dobrý večer, děkuji za ukázku. Přečetl jsem jen kousek začátku a hned vidím, že to je druh poezie, kterému své ISBN určitě nedám. Nejsem žádný puritán, ale ta spoušť vulgárních výrazů je na mne moc silné kafe. Své jméno Vaší poezii nedám," napsal jeden z vydavatelů, který odmítl jeho tvorbu. Šest takovýchto rozmanitých odmítnutí vydavateli umístil Mezník místo úvodu na začátek nové knížky.


My vám nyní přinášíme jedenáct ukázek z poezie, pro kterou našel vydavatelské pochopení Petr Štengl.


(Foto: Kristýna Kašparová, Bořek Mezník na zkoušce s Vítrholcem před křtem nové sbírky)










Přitáh jsem si domů bílou myš.


Vyměnil jsem jí s Peťou za nálepky od sestřenice ze západu. No, co doma... Běžel jsem k nim s brekem zpátky. Jeho máti by mě taky nejradši zabila. Nálepky jsem dostal, ale už s tapetou nebo primalexem. Peťa mi pak za zahnutou hokejku dal digitálky. Byl jsem z nich tak nadšenej, že jsem celou cestu všechno všude stopoval. Jak dlouho jsou otevřený dveře,jak dlouho svítí červená, jak rychle se dveře zavřou, no práce až nad hlavu. Až jsem v autobusu zapomněl brusle a zase jsem dostal pár facek.





Bylo mi třináct


a Gábinu jsem miloval, jak to umí jenom zajíčci. Pak se na mě vybodla. Sbalil ju nějakej jinej kluk, o něco starší. Šlohl jsem doma tátovi ze sklepa litr vína a domácí griotky, a šel to vypít na koupák. Na Kraváku jsem víno vypil s kamošem už v kabinkách, griotku pak na slunku. Poblil jsem celou terasu, nablil i do bazénu a málem se utopil. Zavolali na mě policajty a záchranku, páč jsem byl našrot do bezvědomí. Kámoši, hlavně Fichťa, mě stačili vyžďuchat z koupáku, ještě dřív, než přijela Veřejná bezpečnost. Druhej den jsem svoje dílo dokonal. V jejím baráku jsem do zdi vyryl: Gábino, ty kurvo, proč jsi mě opustila? Gábina je piča! Gábino, miluju tě! Její fotr byl domovník a chtěl mě rozhodit sandál, ale byl o hlavu menší a chtěl po mně náhradu škody, opravit omítku a vymalovat. Což mi připomnělo mýho prapradědečka, byl to restaurátor a akademickej malíř. Studoval s Muchou a na telčským zámku objevil sgrafita. Ale já jsem ho trumfnul, už jako mláďátko.





Vodchumlala se zpod deky,


zapálila si cigáro, vtáhla do sebe kouř a povídá: kolikátá jsem, kterous na to sbalil? Pokud si dobře pamatuju, tak jsi první svýho druhu, říkám. To kecáš, ty prase! Vstal jsem. Nekecám! A udělal snídani.





Dělaj mi to každej rok.


Přijde pani ve skafandru, píchne mi cosi z olověný stříkačky, a rychle odběhne. Pak mě zavřou do bunkru. Musím pít ještě nějakej radioaktivní sajrajt a čeká se hodinku, než se rozzářím. Pak se koukaj, kudy ta svítící sračka teče. Nesmím pak prej bejt s děckama, těhotnejma a oslabenejma jedincema. Nacpou mě s dalšíma šesti lidma do sanitky. Každej z nich dostane svou dávku ode mě a v kůži řidiče, kterej tam pro ten marast jezdí denně, bych teda nechtěl bejt.





Čekám s tebou děcko,


povídala a já zajásal a běžel na kopec, prej se jen podívat, jestli roste květák, a taky, že jo! Rostl jak blatouch z vody. Několik měsíců jsme byli dobrá dvojka. Ona blila těhotenstvím, já blil chemoterapií. Prostě takový ty všední věci života.





Moje bejvalka,


její švica, další její dvě švici – dvojčata, naše dvě dcery, tchýně a její švica. To čítá osm bab v baráku. A já. A ještě dva psi, feny a žvanící andulka. Tu jsem taky podezíral, že je to mařka. Kdo nezažil, nepochopí. Kolik já shlíd romantickejch filmů. A jak to bylo s hadrama a botama a jaký jsou chlapi hajzli. Přitom každá nějakýho furt naháněla. Nenáviděl jsem slovo „logický“. Strašilo mě i ve spánku.





Je šest ráno


sedim u stolu v kuchyni nad čajem. Čekám, až to přijde. Nikdy nic nepřijde. Čumím na ryby v akvárku. V zádech vítr z okna. U nohou Sára líže kost. Sousedi po ránu stěhujou nábytek a jiní kadí. Za chvíli se ozve panimáma ze stupaček: Doprdele kluci, na co máme na hajzlu tu štětku?





Chvílema jsem to už vážně přeháněl.


Když sem se vožral, byla z toho vostuda. Takže jsem šel na léčení, odpočnout si. Byla to docela válka. Romča říkal, že je to horší než kriminál a že tam strávil nějakej ten čas. Na léčbě jsem poznal spoustu dobrejch lidí. Byl to čas upřímnosti. Všichni jsme byli na jedný lodi a neměli co skrejvat. Ty příběhy byly zajímavý. Rozhlasová moderátorka, bejvalej profík fotbalista, inspicient z divadla, řeznice, studentka a po Šárce jel snad každej. Však se uměla pěkně vyprsit. Na petanque chtěl bejt každej rozhodčí. Studenej mrtvolnej pot, tlukot srdce slyšíš až v mozku, třesavka, psychóza, hnus, nepomáhá nic, než se znova napít. V takovejch stavech tam lidi přijímali. Několik dní byli totálně mimo. Hodně jich tam bylo už poněkolikátý. Ty mně o tom vyprávěli. Statistiky nám nedávaj moc šancí. Prej devět z deseti zase začne chlastat. Ten způsob léčby asi není moc účinnej. Je fakt, že některý chování personálu je ponižující a do člověka to zasívá pochyby. Devět. Z deseti. Ententýky dva špalíky.





Kámoš mně zavolal,


že na detoxikačním je Kopec. Můj miláček Kopčem, kterýho jsem naučil chlastat, aby přestal s pikem. A už byl kdesi v odmašťovně. Tam sem ho sám odvez. Prej vyrazili s kamarádama a kamarádkama do chatek. Večer se picli a vojížděl jednu koc v autě. V nejlepším vepřím vyšla ven jeho žena. Pak to volal kámošovi Tomikovi, kterej se rozved, páč taky šukal nějakou babu v autě před barákem. A on se ho ptal, jesli prej taky troubili.





Mám krásnou maminku.


Vždycky když k ní přijdu, má pro mě plno úkolů: vem si papuče, umej si ruce, najez se a povídej si se mnou. To je přece úžasný!





V pět ráno


už začínala funět. Aha, už to asi přišlo. Z porodnice nás vrátili, že prej máme přijít v pondělí. Dojeli jsme dom, vlezla si do vany, ale bylo to akorát čím dál horší. A nejhorší na tom bylo, že jsem s tím zmoh leda tak kulový hovno. Ženský říkaj, jaká je to prej bolest. Ale dokážou si vůbec představit, jak člověka bolí, když vidí svýho milovanýho trpět? Kurva, to jsou muka, že by se z toho jeden vosypal. A nic nepomáhá. Třeba zavřít voči, nebo jít pryč, nic nepomáhá, to jsem zkoušel. Chodila po bytě jak poraněná tygřice. Kolem jedný mně už bylo jasný, že jde do tuhýho. Soudružky na porodním se asi spletly. Žádný poslíčci, nebo tak něco. Už ani vstát nechtěla. Takže jsem musel trošku zadrsnit. Tak povidám: Miláčku, prosím tě, při každý přestávečce mezi bolestma musíme něco udělat. Vylýzt z vaničky, usušit si nožičky, bříško, zádíčka, hlavičku a ručičky, oblíct šatičky, nazout botičky, dojít k autíčku. Byla šikovná a poslušná. Na vozejku jsem jí dotáh na porodní sál. Už to bylo na jeden, dva cenťáky. A pak už to šlo šupem. Hekala ve vaně. Jéžišikriste! Jak ta byla statečná a silná. To si člověk říká: to musí bolet! Kopanec do koulí hadra. No a pak - Anička tak krásná jako její maminka. Nic jinýho, než absolutní extáze. Projelo to každou buňkou mýho těla. Tohle zažít každej den každej člověk na světě, tak lidstvo za chvíli přetaví zbraně na lopaty kolečka a krumpáče a postaví novej svět. Dojel jsem dom, a vyvenčil psa.




















. . .

Jan Spěváček: Něžná slova svého dětství

neděle 12. března 2017

Jan Spěváček (* 1982) vyrostl ve Žďáře nad Sázavou, protloukal se Prahou, Olomoucí a Brnem, dokud nezakotvil v Jihlavě. Je šťastně ženatý, má dva syny. Pracuje jako učitel na jihlavské ZŠ Seifertova.


První člověk, který mu vážně řekl, že to, co píše, se dotýká poesie, byl Igor Fic. Tomáš Čada mu vydal v ústecké H_aluzi sbírky Třeba jednou vykvetou z otazníků květy (2012) a Tabu rtů (2015). Zveřejněné texty jsou z chystané sbírky Čum do ráje. Je laureátem Brněnské sedmikrásky (2010), dvakrát se umístil na bedně v Literární ceně Vladimíra Vokolka (2015, 2016). V některých časopisech publikoval, ve zbývajících nikoli.





















Na celý trolejbus


táto
už je listopad?

nene
až budou padat
z nebe listy

aha
ale pak už bude čas
chodit na hřbitov





Lom


v životech lezeme
z kalvárie na kalvárii

mít tak z každého kříže
kámen na památku

naplnili bychom lom
vytěžený uvnitř nás

pak by nás neudrželi

ani mrtvé moře ani
živá voda ani tiší
andělé na stráži





Hlava

/Markétě Ketnerové/

dobrý kůň
je členem rodiny
říkají qashqaiové

nechme to koňovi
má velkou hlavu
říká jiný malý národ

je dobré
míti v rodině
velkou hlavu





Světlo slova


čekání na chvíli
která přichází
až v zapomnění

na světlo jež prosvítá
skrze slova jako
hlava či zádrhel

a meandry říkají
že musíš brzdit

/z moleskinu, cca 2014/





Dušičky


hlavy stromů
dohola odrané

poslední růže v okně
ve sklínce na šampaňské

lampy vzňaté pro smrt v nás
a pro ty kdož přestoupili

dušička v postýlce
oddychuje a ze spaní
říká vlak vlak

/z moleskinu, 27. 10. 2014/





Jeremiáda za Allium Cepa


ráno jsem o sobě přemýšlel
při přípravě míchaných vajec

loupu sice cibuli jako gentleman
ale pak ji řežu jako barbar

je mi ze mne smutno a navíc
kdo dnes rozumí slzám cibule?

jsem si jist že vladimír
holan by mi o tom řekl své

beztak to že každá poprava tupou
sekerou rovná se vektorovému součtu
žalu všech proplakaných nocí od
stvoření světa do jeho konce





ZR-JI 23. 3. 2016


vyjíždím ze žďáru
v půl šesté a je jako
po celý den zamračeno

za budčí ten kdosi
jehož jméno se neříká
nařízl malounko
žabikuchem oblohu

slunce zapadá
a v rudolci se kouká
skrze ten něžný řez
do čapího hnízda

ve zhoři je slunce
v plné polní a hoří

ale už za rytířskem
je slunce pod úrovní
horizontálního řezu
a září již jen vzhůru

jako by děkovalo
že smělo na chvíli
pohladit zem





Busta české poezie


přehluboké oči
jana zábrany
zarámované obočím
jana skácela
démoni v tváři
vladimíra holana
zapomenuté čelo
zbyňka hejdy
bujné nejen vlasy
oldřicha mikuláška
a tak něžné brýle
jana zahradníčka

sochaři celého světa
vyhlašuji soutěž





Něžná slova ve Žďáře n Sáz. 6


snažil jsem se neusnout
když vedle mě usínal můj syn
a hledal jsem proto v zapomnění
něžná slova svého dětství

k mé nenalíčené radosti
vyhrálo o větší prsa slovo bůček

též jsme ve tmě čekávali na sýr
uzený v punčoše aby nevytekl

bylo krásné dětství a táta
přijížděl na kole z budče
od prorostlého jirky janíčka

ach ty něžné teplé bůčky





Druhá adventní neděle


na zmrzlých kalužích
jihlavského náměstí
tančí holubi

ti hodní zobají
koledu v korytech
mezi kočičími hlavami

a cestičky na heulosu
nazdobila tvořivá mládež
šlehačkovým sprejem

ty zkosené čtyřhrany
připomínaly heliporty
s vertikálou uvnitř

a tak jsem s kočárem
přistával a dokončoval
křížky horizontálou





Vodní ráj Jihlava


včera se ve sprše
mydlil nepříjemnej týpek

z obličeje mu čouhala
nenávist k imigrantům

snadno bych si ho spletl
se syřanem či palestincem

zničehonic zhasli
a ze tmy zasvitla
jeho bílá prdel





Biebliana


kdo vedl tvou ruku když chtěla psát
konstantine bieble?
snad táž jež učívá miminka sát
či která vyryla slova bible?

kdesi v nebi spící peřinku objímá povijan
třeba tam zrovna píšeš o rusovlásce
co vlasy má z lián
a zas a znovu obnažuje prso v lásce





Žalář svědomí

/lcvv 2017/

ptal se mě tomáš čada
poté co se vypotácel
z vlaku od bodenbachu

spěváčku
proč nezval nenechal
zavřít jakuba demla?

ucvakli jsme čepec mrkve
hryzali a mlčeli v čas
nedělní bohoslužby

teď v jihlavě bych mu řekl

brácho
jestli to není jak s kelímkem
horké kávy která zahřeje
dlaně ale spálí jazyk




. . .