Bořek Mezník: V zádech vítr z okna

neděle 19. března 2017

Bořek Mezník (* 1974) vydává v nakladatelství Petr Štengl svoji novou sbírku nazvanou Vy mě taky. Knihu pokřtí spolu s dalšími projekty nakladatelství v sobotu 25. března od 18:30 na pražské náplavce v (A)VOID Floating Gallery. Facebookovou pozvánku na akci najdete zde: https://www.facebook.com/events/1430622507237019/.


Když píšou básně opravdoví chlapi, kteří mají svoje pády, úspěchy, lásky, touhy, přání a kopec problémů - počínaje třeba svedenou holkou, kterou bylo výhodnější nesvádět, a konče alkoholismem či rakovinou - vypadají jejich básně jako poezie Bořka Mezníka. Když je píší stejným jazykem, jakým mluvili v hospodě v době, kdy tam ještě před hospitalizací na psychiatrii chodili a tak tak se z ní dokázali odplazit, vypadají jejich básně také jako poezie Bořka Mezníka. A když je píše chlap, který miluje svoje dcery, nechce už znovu zklamat svoji ženu, váží si práce, kterou konečně sehnal a zdraví, protože po chemoterapiích si ho budete vždycky vážit, tak je to básník Bořek Mezník. Vítejte při čtení poezie chlapíka, který stál u zrodu brněnského anarchistického hnutí na začátku devadesátých let a teď bydlí v malém domku na kraji vesnice v kopcích za Boskovicemi, živí se jako obchoďák a občas se mihne v partě kolem sdružení Vítrholc.


Petra Štengl, který novou Mezníkovu sbírku editoval, udělal výběr toho nejlepšího z jeho tvorby a básně Mezníkem zpravidla psané do krátkých řádků, nechal vysázet jako prozaické texty.


"Dobrý večer, děkuji za ukázku. Přečetl jsem jen kousek začátku a hned vidím, že to je druh poezie, kterému své ISBN určitě nedám. Nejsem žádný puritán, ale ta spoušť vulgárních výrazů je na mne moc silné kafe. Své jméno Vaší poezii nedám," napsal jeden z vydavatelů, který odmítl jeho tvorbu. Šest takovýchto rozmanitých odmítnutí vydavateli umístil Mezník místo úvodu na začátek nové knížky.


My vám nyní přinášíme jedenáct ukázek z poezie, pro kterou našel vydavatelské pochopení Petr Štengl.


(Foto: Kristýna Kašparová, Bořek Mezník na zkoušce s Vítrholcem před křtem nové sbírky)










Přitáh jsem si domů bílou myš.


Vyměnil jsem jí s Peťou za nálepky od sestřenice ze západu. No, co doma... Běžel jsem k nim s brekem zpátky. Jeho máti by mě taky nejradši zabila. Nálepky jsem dostal, ale už s tapetou nebo primalexem. Peťa mi pak za zahnutou hokejku dal digitálky. Byl jsem z nich tak nadšenej, že jsem celou cestu všechno všude stopoval. Jak dlouho jsou otevřený dveře,jak dlouho svítí červená, jak rychle se dveře zavřou, no práce až nad hlavu. Až jsem v autobusu zapomněl brusle a zase jsem dostal pár facek.





Bylo mi třináct


a Gábinu jsem miloval, jak to umí jenom zajíčci. Pak se na mě vybodla. Sbalil ju nějakej jinej kluk, o něco starší. Šlohl jsem doma tátovi ze sklepa litr vína a domácí griotky, a šel to vypít na koupák. Na Kraváku jsem víno vypil s kamošem už v kabinkách, griotku pak na slunku. Poblil jsem celou terasu, nablil i do bazénu a málem se utopil. Zavolali na mě policajty a záchranku, páč jsem byl našrot do bezvědomí. Kámoši, hlavně Fichťa, mě stačili vyžďuchat z koupáku, ještě dřív, než přijela Veřejná bezpečnost. Druhej den jsem svoje dílo dokonal. V jejím baráku jsem do zdi vyryl: Gábino, ty kurvo, proč jsi mě opustila? Gábina je piča! Gábino, miluju tě! Její fotr byl domovník a chtěl mě rozhodit sandál, ale byl o hlavu menší a chtěl po mně náhradu škody, opravit omítku a vymalovat. Což mi připomnělo mýho prapradědečka, byl to restaurátor a akademickej malíř. Studoval s Muchou a na telčským zámku objevil sgrafita. Ale já jsem ho trumfnul, už jako mláďátko.





Vodchumlala se zpod deky,


zapálila si cigáro, vtáhla do sebe kouř a povídá: kolikátá jsem, kterous na to sbalil? Pokud si dobře pamatuju, tak jsi první svýho druhu, říkám. To kecáš, ty prase! Vstal jsem. Nekecám! A udělal snídani.





Dělaj mi to každej rok.


Přijde pani ve skafandru, píchne mi cosi z olověný stříkačky, a rychle odběhne. Pak mě zavřou do bunkru. Musím pít ještě nějakej radioaktivní sajrajt a čeká se hodinku, než se rozzářím. Pak se koukaj, kudy ta svítící sračka teče. Nesmím pak prej bejt s děckama, těhotnejma a oslabenejma jedincema. Nacpou mě s dalšíma šesti lidma do sanitky. Každej z nich dostane svou dávku ode mě a v kůži řidiče, kterej tam pro ten marast jezdí denně, bych teda nechtěl bejt.





Čekám s tebou děcko,


povídala a já zajásal a běžel na kopec, prej se jen podívat, jestli roste květák, a taky, že jo! Rostl jak blatouch z vody. Několik měsíců jsme byli dobrá dvojka. Ona blila těhotenstvím, já blil chemoterapií. Prostě takový ty všední věci života.





Moje bejvalka,


její švica, další její dvě švici – dvojčata, naše dvě dcery, tchýně a její švica. To čítá osm bab v baráku. A já. A ještě dva psi, feny a žvanící andulka. Tu jsem taky podezíral, že je to mařka. Kdo nezažil, nepochopí. Kolik já shlíd romantickejch filmů. A jak to bylo s hadrama a botama a jaký jsou chlapi hajzli. Přitom každá nějakýho furt naháněla. Nenáviděl jsem slovo „logický“. Strašilo mě i ve spánku.





Je šest ráno


sedim u stolu v kuchyni nad čajem. Čekám, až to přijde. Nikdy nic nepřijde. Čumím na ryby v akvárku. V zádech vítr z okna. U nohou Sára líže kost. Sousedi po ránu stěhujou nábytek a jiní kadí. Za chvíli se ozve panimáma ze stupaček: Doprdele kluci, na co máme na hajzlu tu štětku?





Chvílema jsem to už vážně přeháněl.


Když sem se vožral, byla z toho vostuda. Takže jsem šel na léčení, odpočnout si. Byla to docela válka. Romča říkal, že je to horší než kriminál a že tam strávil nějakej ten čas. Na léčbě jsem poznal spoustu dobrejch lidí. Byl to čas upřímnosti. Všichni jsme byli na jedný lodi a neměli co skrejvat. Ty příběhy byly zajímavý. Rozhlasová moderátorka, bejvalej profík fotbalista, inspicient z divadla, řeznice, studentka a po Šárce jel snad každej. Však se uměla pěkně vyprsit. Na petanque chtěl bejt každej rozhodčí. Studenej mrtvolnej pot, tlukot srdce slyšíš až v mozku, třesavka, psychóza, hnus, nepomáhá nic, než se znova napít. V takovejch stavech tam lidi přijímali. Několik dní byli totálně mimo. Hodně jich tam bylo už poněkolikátý. Ty mně o tom vyprávěli. Statistiky nám nedávaj moc šancí. Prej devět z deseti zase začne chlastat. Ten způsob léčby asi není moc účinnej. Je fakt, že některý chování personálu je ponižující a do člověka to zasívá pochyby. Devět. Z deseti. Ententýky dva špalíky.





Kámoš mně zavolal,


že na detoxikačním je Kopec. Můj miláček Kopčem, kterýho jsem naučil chlastat, aby přestal s pikem. A už byl kdesi v odmašťovně. Tam sem ho sám odvez. Prej vyrazili s kamarádama a kamarádkama do chatek. Večer se picli a vojížděl jednu koc v autě. V nejlepším vepřím vyšla ven jeho žena. Pak to volal kámošovi Tomikovi, kterej se rozved, páč taky šukal nějakou babu v autě před barákem. A on se ho ptal, jesli prej taky troubili.





Mám krásnou maminku.


Vždycky když k ní přijdu, má pro mě plno úkolů: vem si papuče, umej si ruce, najez se a povídej si se mnou. To je přece úžasný!





V pět ráno


už začínala funět. Aha, už to asi přišlo. Z porodnice nás vrátili, že prej máme přijít v pondělí. Dojeli jsme dom, vlezla si do vany, ale bylo to akorát čím dál horší. A nejhorší na tom bylo, že jsem s tím zmoh leda tak kulový hovno. Ženský říkaj, jaká je to prej bolest. Ale dokážou si vůbec představit, jak člověka bolí, když vidí svýho milovanýho trpět? Kurva, to jsou muka, že by se z toho jeden vosypal. A nic nepomáhá. Třeba zavřít voči, nebo jít pryč, nic nepomáhá, to jsem zkoušel. Chodila po bytě jak poraněná tygřice. Kolem jedný mně už bylo jasný, že jde do tuhýho. Soudružky na porodním se asi spletly. Žádný poslíčci, nebo tak něco. Už ani vstát nechtěla. Takže jsem musel trošku zadrsnit. Tak povidám: Miláčku, prosím tě, při každý přestávečce mezi bolestma musíme něco udělat. Vylýzt z vaničky, usušit si nožičky, bříško, zádíčka, hlavičku a ručičky, oblíct šatičky, nazout botičky, dojít k autíčku. Byla šikovná a poslušná. Na vozejku jsem jí dotáh na porodní sál. Už to bylo na jeden, dva cenťáky. A pak už to šlo šupem. Hekala ve vaně. Jéžišikriste! Jak ta byla statečná a silná. To si člověk říká: to musí bolet! Kopanec do koulí hadra. No a pak - Anička tak krásná jako její maminka. Nic jinýho, než absolutní extáze. Projelo to každou buňkou mýho těla. Tohle zažít každej den každej člověk na světě, tak lidstvo za chvíli přetaví zbraně na lopaty kolečka a krumpáče a postaví novej svět. Dojel jsem dom, a vyvenčil psa.




















. . .

Jan Spěváček: Něžná slova svého dětství

neděle 12. března 2017

Jan Spěváček (* 1982) vyrostl ve Žďáře nad Sázavou, protloukal se Prahou, Olomoucí a Brnem, dokud nezakotvil v Jihlavě. Je šťastně ženatý, má dva syny. Pracuje jako učitel na jihlavské ZŠ Seifertova.


První člověk, který mu vážně řekl, že to, co píše, se dotýká poesie, byl Igor Fic. Tomáš Čada mu vydal v ústecké H_aluzi sbírky Třeba jednou vykvetou z otazníků květy (2012) a Tabu rtů (2015). Zveřejněné texty jsou z chystané sbírky Čum do ráje. Je laureátem Brněnské sedmikrásky (2010), dvakrát se umístil na bedně v Literární ceně Vladimíra Vokolka (2015, 2016). V některých časopisech publikoval, ve zbývajících nikoli.





















Na celý trolejbus


táto
už je listopad?

nene
až budou padat
z nebe listy

aha
ale pak už bude čas
chodit na hřbitov





Lom


v životech lezeme
z kalvárie na kalvárii

mít tak z každého kříže
kámen na památku

naplnili bychom lom
vytěžený uvnitř nás

pak by nás neudrželi

ani mrtvé moře ani
živá voda ani tiší
andělé na stráži





Hlava

/Markétě Ketnerové/

dobrý kůň
je členem rodiny
říkají qashqaiové

nechme to koňovi
má velkou hlavu
říká jiný malý národ

je dobré
míti v rodině
velkou hlavu





Světlo slova


čekání na chvíli
která přichází
až v zapomnění

na světlo jež prosvítá
skrze slova jako
hlava či zádrhel

a meandry říkají
že musíš brzdit

/z moleskinu, cca 2014/





Dušičky


hlavy stromů
dohola odrané

poslední růže v okně
ve sklínce na šampaňské

lampy vzňaté pro smrt v nás
a pro ty kdož přestoupili

dušička v postýlce
oddychuje a ze spaní
říká vlak vlak

/z moleskinu, 27. 10. 2014/





Jeremiáda za Allium Cepa


ráno jsem o sobě přemýšlel
při přípravě míchaných vajec

loupu sice cibuli jako gentleman
ale pak ji řežu jako barbar

je mi ze mne smutno a navíc
kdo dnes rozumí slzám cibule?

jsem si jist že vladimír
holan by mi o tom řekl své

beztak to že každá poprava tupou
sekerou rovná se vektorovému součtu
žalu všech proplakaných nocí od
stvoření světa do jeho konce





ZR-JI 23. 3. 2016


vyjíždím ze žďáru
v půl šesté a je jako
po celý den zamračeno

za budčí ten kdosi
jehož jméno se neříká
nařízl malounko
žabikuchem oblohu

slunce zapadá
a v rudolci se kouká
skrze ten něžný řez
do čapího hnízda

ve zhoři je slunce
v plné polní a hoří

ale už za rytířskem
je slunce pod úrovní
horizontálního řezu
a září již jen vzhůru

jako by děkovalo
že smělo na chvíli
pohladit zem





Busta české poezie


přehluboké oči
jana zábrany
zarámované obočím
jana skácela
démoni v tváři
vladimíra holana
zapomenuté čelo
zbyňka hejdy
bujné nejen vlasy
oldřicha mikuláška
a tak něžné brýle
jana zahradníčka

sochaři celého světa
vyhlašuji soutěž





Něžná slova ve Žďáře n Sáz. 6


snažil jsem se neusnout
když vedle mě usínal můj syn
a hledal jsem proto v zapomnění
něžná slova svého dětství

k mé nenalíčené radosti
vyhrálo o větší prsa slovo bůček

též jsme ve tmě čekávali na sýr
uzený v punčoše aby nevytekl

bylo krásné dětství a táta
přijížděl na kole z budče
od prorostlého jirky janíčka

ach ty něžné teplé bůčky





Druhá adventní neděle


na zmrzlých kalužích
jihlavského náměstí
tančí holubi

ti hodní zobají
koledu v korytech
mezi kočičími hlavami

a cestičky na heulosu
nazdobila tvořivá mládež
šlehačkovým sprejem

ty zkosené čtyřhrany
připomínaly heliporty
s vertikálou uvnitř

a tak jsem s kočárem
přistával a dokončoval
křížky horizontálou





Vodní ráj Jihlava


včera se ve sprše
mydlil nepříjemnej týpek

z obličeje mu čouhala
nenávist k imigrantům

snadno bych si ho spletl
se syřanem či palestincem

zničehonic zhasli
a ze tmy zasvitla
jeho bílá prdel





Biebliana


kdo vedl tvou ruku když chtěla psát
konstantine bieble?
snad táž jež učívá miminka sát
či která vyryla slova bible?

kdesi v nebi spící peřinku objímá povijan
třeba tam zrovna píšeš o rusovlásce
co vlasy má z lián
a zas a znovu obnažuje prso v lásce





Žalář svědomí

/lcvv 2017/

ptal se mě tomáš čada
poté co se vypotácel
z vlaku od bodenbachu

spěváčku
proč nezval nenechal
zavřít jakuba demla?

ucvakli jsme čepec mrkve
hryzali a mlčeli v čas
nedělní bohoslužby

teď v jihlavě bych mu řekl

brácho
jestli to není jak s kelímkem
horké kávy která zahřeje
dlaně ale spálí jazyk




. . .

Aleš Kauer: Vlastní autoportrét v kontextu obrazové tyranie

neděle 5. března 2017

Aleš Kauer (Zábřeh na Moravě), výtvarník a básník, zakladatel bibliofilského nakladatelství Adolescent, avantgardního hudebního projektu Iglau ungenau a organizátor řady kulturních akcí v regionech. Poslední básnická sbírka VNĚ/MNĚ vyšla v roce 2014 v nakladatelství Adolescent. Výbor z jeho juvenilních básní pod názvem Dynamika s harmonickou opojností vydalo nakladatelství Kniha Zlín v roce 2011. Básně publikoval v Tvaru, Welesu, Prostoru, Artiklu... Několik cyklů bylo přeloženo a publikováno v zahraničních literárních časopisech a antologiích. Graficky a výtvarně doprovodil řadu knih a časopisů. Je zastoupen v domácích sbírkách a veřejných institucích doma i v zahraničí. V současné době žije v Jihlavě.


V rozhovoru pro katalog Paintomorrow, na otázku "V kolika letech jste pocítil, že se stane malba nedílnou součástí vašeho života?" Aleš Kauer odpovídá: "Malba není nedílnou součástí mého života. Nedílnou součástí mého života je tvoření. Nerad rozděluju své úsilí do formálních škatulek – psaní, malba-kresba, hudba. Pro mě je to androgynní organismus, jehož centrálním mozkem je poezie."


Poslední vydaná knížka - artefakt - Aleše Kauera má název Giotto & xerox. Obsahuje deník (červen - listopad 2016), cyklus koláží Backstar, inspirováno kostýmy, hudbou a životem Davida Bowieho a fotografický cyklus Nouzové focení, které bylo  pořízeno na nejlevnější mobil na trhu. Kniha vychází v limitované edici padesáti kusů a je prvním dílem zamýšleného triptychu. Podrobnější informace na webu autora www.kauer.cz.


Básně zde publikované pochází ze sbírky VNĚ/MNĚ.










Je to zase o nás,
tedy nic původního…

Přitom musí existovat tolik jiných možností!





Lehká nevolnost


Prostupuješ mnou jako kresba,
linie čáry s hrotem obkružuje můj solar,
vidím jenom oko koordinované srdcem.
Vyřízni ho buňuelovským rukopisem,
zatlač prsty do důlků,
dokud kresba nepřekročí práh zavřených víček.

Nechávám se unést
k pocitu lehké nevolnosti.
S tebou jako ve vídeňském Prateru –
šmouhy těla rotující tak rychle,
že ztrácejí lidskou podobu.
Derain, Balthus, Degas.
Jejich stopy, kroky, barvy, rytmy,
schody chodby Albertiny.
A venku namísto slov labutěnka z Degasova plátna
snáší se lehce jak listopadová vločka naznačující sníh.

Chytáš balanc nad propastným městem,
dole davy duní dutými výdechy,
stín, světlo, stín, světlo, stín,
jako když vějířem prstů zastíníš slunce,
jako když pod tvýma nohama padá mrakodrap.

Přicházíš světlem,
odcházíš tmou,
nacházím tě,
nenacházím.
V tvém obličeji
díra po mém oku
a naopak.
A kolem všude strašný prach,
zmizelý obrys náznaku.
Jsi mé vychýlené těžiště.
Můj budoucí pád na solar.

Plesk!

Náhle se zastavíš,
krok v protisměru působí jako rázný škrt.
Jako by všechno jedním šmahem byla minulost.
Vrazil jsi do mě,
uvedl mě do pohybu,
udal směr.

Ale to je teprve začátek,
a já už teď cítím své poklesky.
Toužím vytrhnout z kontextu všechny podmiňovací věty,
jejichž podmínkou je nezraňovat.
Jestli neexistuje náhoda,
pak jistě nějaká nevědomá síla.
Otevírám Pana Testa, ač jsem klidně
mohl otevřít třeba Uzavřený ráj –
„…není myslitelný pohyb, který by neměl směr a smysl…“

Člověk nezakouší pochybnost,
jen se řítí vpřed. Chce milovat
pro tu destruktivní ambici v sobě.

Bude to boj,
jsi jako duben,
jako tříhlavá pochodeň,
samá saň.





Dubáj


Mlčíš už i v e-mailech.
Už žádná stylizace v modré a vínové.
Žádný rukopis Times New Roman.
Prefabrikované emotikony.
Už ani kurzívky
na konci tvých veršů
nemívají sklon k hravosti…

Už mi neodpovídáš
na archetypální otázky o naší blízkosti.
Kdy se uvidíme, je ve hvězdách,
a vzhledem k tomu,
že celý týden má být zataženo,
je naše blízkost v nedohlednu.

Mít dost peněz,
koupil bych ti Blue od Joni Mitchell,
abych tě ještě jeden večer viděl zamilovaného.

Utíkám od myšlenek k tobě,
k myšlenkám zpět,
jako by poezie byla bůhvíjaká ctnost.

Tvé černobílé vidění -
jak svitek němého filmu,
pohozený u digitální kamery.
Jen obrys těla.
Jen obrys těla,
jímž procházím
jak korzem nákupního centra,
kde život trvá na lži naleštěných bot ve výprodeji,
kde virtuální impotent s moravským dialektem
a přihřátým hlasem kadeřníka
nabízí přítomnost nových médií
s japonskou imitací jídla
zdarma!

Tekutá prostupnost prostředí.
Čipové zákaznické karty.
Laserové snímače zboží.
V kabince už není třeba se ani dotknout kliky.
Zmáčknutím tlačítka zprůsvitní matné krystalické sklo,
v němž uvidíš sebe
sevřeného v optickém aparátu.
Plazmové zrcadlo vyvolá narcistní rozkoš.
Vlastní autoportrét v kontextu obrazové tyranie.
Sex-appeal neorganické hmoty.
Luxfery a skleněné stěny…

Slavnosti. Večírky.
Jiskry a třpyt.
Skleničky s bublinkami.
Zlaté svícny, zlaté táflování.
Ozdoby.
Slavnosti nemohou nebýt zlaté.
Zlaté pozlátkem.
Je to tak odjakživa.
Třeskutě hlučné a okázalé jak
vitráže Sainte Chapelle.
Slavnosti neberou ohled na nic.
Podupávají a rozrušují.
Bojí se zítřků.

Vykloněn z nejvyšších pater
(bez křídel a bez tíže,
jako by to bylo ve snu)
křičels - Dubáj, Dubáj!

Nazítří ses už svlékal mezi kontinenty
Evropa – Asie,
jako bys chtěl zapomenout svoji historii.
Útěk z provinčního městečka minulosti
do pulzující opravdovosti budoucího světa.
Vydupal sis svůj Dubáj.
Jak Lisabón přetrhaných pamětí.
Jak Lyndon zkomolený hříchem.
Jako Belrín nadějí i bez.

A za okny se strhla děsná čina!

O znesvěcení vším tím luxusem.
O lehkých labutěnkách a těžkých pochybnostech.
O fantazii zrozené z nahoty.
O podšívkách se srdcem naruby.
O siláckých slovech a zvukomalebných zkomoleninách.
O tom všem můžeš tak leda inscenovat nějakou tragédii
o sociální nerovnosti současného světa.
A bude to k ničemu.
Ale bude to jistě krásné v tvém podání.

S bohorovnými výrazy bohů s kaštanovými vlasy.
S hrudníky rozhalenými ve zlatém řezu.
S pasem podprahově nízkým
jako ošklivost nebo jako rozkoš.

Stojíme teď proti sobě,
ukazujeme jeden druhému záda,
protože si nemáme už víc co dát.

Přežíváme s pamětí,
která se věkem hromadí v zapomnění,
přerůstá možnosti srdce.

Láska?
Jen jemněji vyladěné ego…

Slavnosti utichly.
I my utichneme - jako poslové ticha
s poraněnými bubínky.
S očima nevyplavených střípků
zachraňujeme jeden druhého před životem,
který je v tuto chvíli tak klamně daleko.





Praha… to be continued


Praha.
Děvka stará a otrávená
a ochotná jít s každou generací znova.
Jsem jako Praha
žadonící o fotku,
jako cizinec o lásku,
jako turista věřící ve virtuální hodnoty.
Jsem explodující něha a pošetilá imaginace.
Sladím hořký lógr dvěma kostkami z vedlejší ulice.
Na okně pavouk včerejšího výbuchu.
Slávie.

Usínáš s ipodem v ruce.
S rozkoší, zábavou a neurózou na dosah.
S ujištěním, že existuje ještě další
místnost plná světla.

Zářivá pomlko mezi dvěma životy.
Chci být tvé sebevědomí,
chci být tvůj talent se skutečnou vnitřní složitostí,
se spektrem svých cynických,
kousavě vtipných a bleskových postřehů.
Chci být tvojí adresou v žlutém moleskinu,
tvůj artefakt i adrenalin.

Mrkni na mě, ať vím, že víš, o čem mluvím!

Dotýkáme se svých úzkostí jak břitvy.
Neoholení zbloudilci v polárních mapách.
Ale v celé té prožité melancholii
je tolik pravdy, ošklivosti, humoru, krásy,
že existuje jen jedna jediná odpověď…
Jít ven a žít!




. . .

Jan Zahradníček: Měsíc pohladil mě skrze mříž

neděle 26. února 2017

Moravská zemská knihovna před nedávnem vydala Leopoldovský sešit poezie Jana Zahradníčka (17. ledna 1905 – 7. října 1960), katolického básníka vězněného komunistickým režimem. Sešit našel v archivu leopoldovské věznice v březnu 2016 Jan Wiendl. Do krásně provedené publikace se podařilo přenést autenticitu krutého básníkova osudu. A pro čtenáře velice přívětivě i nahlédnout do jeho básnického přemýšlení, protože kniha ukazuje i různé básníkovy zásahy do textů.


Tvorbu Jana Zahradníčka poznamenalo nejenom devítileté věznění (červen 1951 - květen 1960), ale i smrt dvou dcer na otravu hub v roce 1956. Zahradníček byl propuštěn z vězení na jejich pohřeb, další ránou pro něj však bylo nucený návrat za mříže, když došlo v Maďarsku protikomunistickému povstání.


V publikaci obsahující Leopoldovský sešit poezie najdete snímky všech stránek rukopisu, básně s vyznačenými změnami, vzpomínku Zahradníčkova syna Jana Jakuba i podrobně popsané okolnosti nálezu sešitu Janem Wiendlem. Knihu nemá každé knihkupectví. Lze ji (https://www.mzk.cz/publikace) získat v Moravské zemské knihovně za 450 Kč. "Dále ji lze koupit v knihkupectví Academia, v Brně v knihkupectví Cesta, u Barviče a vyjednáváme s Luxorem," řekl ředitel Moravské zemské knihovny Tomáš Kubíček.


O životě a díle Jana Zahradníčka si můžete přečíst zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Zahradn%C3%AD%C4%8Dek


Reportáž České televize k uvedení knihy s článkem najdete zde


Leopoldovskému sešitu se věnoval také pořad České televize Kultura+ s hosty: http://www.ceskatelevize.cz/porady/11685027707-kultura/217411058240003/


Jan Wiendl v knize píše: "Edice Zahradníčkova leopoldovského sešitu veršů nepřináší nějaké zásadní kvantitativní doplnění či rozvinutí našich stávajících poznatků o básníkově vězeňské tvorbě, představuje však zcela jedinečný doklad integrálního tvůrčího a lidského postoje Jana Zahradníčka v době jeho nejtěžší životní zkoušky."


(Foto: Snímky Jana Zahradníčka z vyšetřovacího spisu)





Pozdrav


Posílal jsem ti pozdrav po měsíci,
jak oknem hleděl na mne skrze mříž.
Mezi nás prostřena noc šelestící,
na druhém konci okno tvé, kde spíš.

Mezi nás prostřena noc červencová,
a na dně noci stromy ve vánku.
Větev za větví zvěstují si slova,
jež domov šeptá dětem do spánku.

Mezi nás prostřena ta šumná země,
zem smrčin, žit a potoků a střech.
Tak daleko, jak od tebe je ke mně,
i blízko tak já cítím její dech...

Spi, s dětmi spi, ať oddych poskytne ti
noc pod čelenkou vlhkých letních hvězd,
ta zem, na niž jsme přivedli své děti,
jež s tebou si ji budou věčně plést.

I já zde zaslech v nočním šelestění,
jako když ve spánku se obracíš.
Bylo to bílých rukou zaúpění,
či měsíc pohladil mě skrze mříž?





Ruce ženy


Ukaž a nezakrývej,
ukaž ty ruce, jež úžehu čela
přinášívaly rosnou svěžest vánků,
rtům rozprýskaným
chladivost listnatou.

Ukaž a nezakrývej ty ruce jak věc i nejprostší,
jak chléb a světlo
samozřejmé a nezbytné
pro můj život, jenž přecházel mezi nimi
jak slunce mezi hodinou jitřní a hodinou večerní.
Jako den slunce. Den v červenci. Všude plno
chlebové vůně zralosti, do níž dýchá
pryskyřicemi od lesů,
rusalčím chladem od rybníků a z luk.

Ty ruce dívky, ty ruce mladé ženy
k nerozeznání podobné jedna s druhou.
A jestliže jsem jedno u z nich uváděn ve spojení s nocí,
sněžným žárem druhé promlouvá slunce ke mně,
den práce, den domova s hlasy dětí.
A obě a obě v svém záhadném příbuzenství
luny s vodami
budí příliv a odliv světla v mé mysli.
Jejich přítomnost obklopoval a mne ze všech stran jako město,
zatímco jejich nepřítomnost spočívá na mém čele
těžce
jak starost jitřní, jak starost večerní.

Ty ruce ženy, ty ruce mladé matky,
dva andělé ostražití a horliví,
po celý den ta k naspěch mají...  Ach ukaž,
těch píchanců. Ale nevadí. Těch oznobenin
od chladu a vody. Ale nevadí. Přes celou zem budou vonět
láskou a domovem

ty ruce ženy, ty ruce matky

každou chvíli znova
osvobozující slunce pro oči pomněnek,
osvobozující zemi pro první kroky,
pro první tápavé, dychtivé dětské kroky
k budoucnosti, jež tichým patřit bude.





Přehráno na varhanách


Ta prudká vůně vadnoucích růží navždy nám
jak slzy chutnat bude, jak vzpomínka palčivá
na den jejich svatební.

Už ne jako naše
na chvíli, na chvíli ještě přišly se podívat.
A jenom tvé srdce dvakráte opuštěné,
a jenom tvé ruce osiřelejší byly snad
než jejich hračky najednou pohozené.
Jenom z tvých očí zíralo prázdno větší
nežli z dětského kouta s panenkami a medvídkem.

Žádná z těch věcí
netroufala si k jejich rukám,
jež navždy už poznamenal majestát smrti.
Jak studené gladioly jim přes prsa ležely křížem.
Najednou tak daleko měly včelky zvuků
v úl jejich ucha. Pohasl úžas zorniček
a ústa zapečetěna strašným tajemstvím
neříkala už nic.

Zavelel anděl. A ony
na křídlech ještě nezlomených
plny dychtivosti, co bude, co bude,
vznesly se tam...

Dni takovému sluší déšť, sluší vítr.
Lomíce haluzemi jabloňky v sadě pro ně rmoutí se.
Se stromů podle cest povívají fábory stébel.
Prázdná pole utíkají se k lesům, jež temně hučí
na znamení zármutku. Na znamení zármutku
návrší potřásající chocholy černých sosen
s potoky, mračny a zahradami
řadí se do průvodu.

Tak jdem
druh o druha opřen,
ty sloupe sladký, jenž hořce teď otřásáš se. Tak jdem.
Hnízdo jestřábem navštívené náš domov, náš domov.
V oknech prázdno, ve dveřích prázdno — slyšíš
v zamžené dálce žalu — slyšíš
hovoří hlasy přátel, zvou zvony kovovým domlouváním
v to nesmírné společenství plačících, vítězících.

Tak jdem.
Co krok to krok.
Co krok to přetěžký rok.
Sbohem světe, tvé neohrabané dřevěné ruce
pohladit nedovedou. Tvá radost je popel. Tvá síla dým.
Obloha vichřicí rozervaná toť mapa tvoje.
Známe tvou nestálost, známe tvou slepičí krutost
doklovat ránu, z níž krev už prýští.
Dolomit nalomené...

Sbohem návrší, jež chocholy sosen smutečně potřásáte.
Vy potoky klikatící se jak užovka v mokré trávě.
A vy palouky s tichem laním. Zelené ráje dětství
plné jahod a volání žežulčina. Vy místa
dávných slov, dávných dostaveníček, dávných stisků,
jež v paměti vzduchu něžně tkvějí. Vy stromy, vy stráně,
jakou píseň, ach, jakou píseň mi zazpíváte
dnes, kdy otázky supí srdce rvou
a nepoví nikdo, k čemu jed úskočný skrýval se
pod kloboučkem nenápadným, kde cestou svou
nevinnost šla nic netušící.

Snad naschvál
odešly strážné stíny. Šíp modlitby střelné nedolét
do Srdce Slitovného... Nevím — v zamžené dálce žalu
hovoří hlasy přátel, zvou zvony kovovým domlouváním.

A nám u nohou v příboji hlíny, v příboji květin
hrob otvírá se. Nechť spí
dcerečky naše
bokem mateřské země z noci do noci kolébány. Nechť spí.
Nechť spí, než procitnou k hrám v zelených stržích nebes.
Jen jako vlaštovky v letu mihly se kolem nás.

A ty stojíš a oplakáváš své děti, jichž není.
Jak zdvihnout žal žalářů těžší, jak utišit hořkost slz.
Hořkost slz, hořkost moře, jež bez břehů vzdouvá se.
Ty sama jak moře hořkosti plná. Smrt smrti. Matka.
Ty sama jak moře, řeky života zpívají v tobě.
Nad všechny, nad vše buď pozdravena, jež neseš v sobě
květ života. Hvězdu podoby nové. Tvář lidskou.
Nad všechny, nad vše bud pozdravena Smrt smrti, Matka.
Neboť jen skrz tělo její se nebesa zalidňují.
Neboť jen branou ženina těla do ráje vchází se.





Cesta na hřbitov


Ty první jarní květy,
sasanky, orseje, větvičku s jehnědami
na hrob jim přinášíš, když dole pod hřbitovem
jez mízy zašuměl a v šatě novém
jdou břízy po stráni a nové sloky
vrbových píšťalek čarují nad potoky.

 Zem křížem znamenáš,
a nežli položíš jej, na srdce tiskneš květ.
Neboť tam a ne v zemi ty dva drahokamy
z koruny bolesti tvé, tam za vodami
sklopených očí tvých, u splavů krve
mateřské skryly se, jak skrýval y se prve.

Po hrozném zbloudění tam schoulily se,
tam spí,
když ze zvědavosti a jen tak za rozmaru
po mostě smrti přešly přes strž zmaru
a cestu nenašly zpět k slunečnicím,
k panenkám, králíčkům a dvířkám vrzajícím.

Náhrobek živoucí jdeš jarní zemí. Pro ně
oči sis osušil a šátkem vánků.
Pro ně dech nabíráš z balzamického vzduchu.
A pro ně nasloucháš, prostorem tvého sluchu
tiše jak ukolébavka se šerem snáší
houslový koncert ze zahrad, jež raší.

Pro ně se usmíváš v své m jarním stesku.
Že odešly a nejsou. Že přešly v hrůze
a nevracejí se jak listí na haluze
z té vnitřní vlahosti, kde bez úhony
čekají spolu s kohouty a zvony,
až v slávě velké noci od mlh, od potoků
den Vzkříšení vstane s jizvou slunce v boku.





Píseň o domově


Zazpívám píseň o domově
od pramenů až do oblak.
A všechno bude v jednom slově,
zápraží, zahrada a klas a květ a pták.

Zazpívám píseň o domově
a převrátí se svět.
Holátko jestřábu a skřivan sově
hned bude rozumět.

Zazpívám píseň o domově
tu hymnu skřípání vozů, studní a klik.
Od kolébek až k hrobům na hřbitově
houslově dlouhý vzlyk.

Zazpívám píseň o domově
a vstane dětství mé.
Tu vůni vánoc horkou červencově
blaženi vdechneme.

Zazpívám píseň, která slzu setře
a další zabrání už mocí hvězd.
Buď opravdový, chlebe, spánku, větře,
jak opravdová naše radost jest.





Návrat


Manželství sní se — modrá mapa dálky,
jež blízkostí se stane nejbližší
vracejícím se z žalářů a z války,
až v hlasu ženy slunce uslyší.

Trneš, ta představa co za kouzlo má,
kromě v tvém těle vězněném
že ještě jedenkrát a jinak doma
jsi v ženině světě tajemném.

Z jejích očí jak z otevřených oken
v zelenou propast léta popatříš,
oslněn znovu paží, šíjí, bokem,
skloněním křehkým, které neslo kříž.

Jablko, růže stokrát lahodnější
z jejích rukou se pozdvihnou k rtům tvým.
Přes vršky v modru, na něž teple prší,
brouzdat se budeš jejím královstvím.

Věci jak hvězdy daleké a krásné —
ta hudba sfér zní v tichu domovem,
kde stromy šeptají si a vzduch žasne
mateřstvím jejím hořce provoněn.





Fotografie:

























Leopoldovský sešit poezie


























Rukopis básně Pozdrav z Leopoldovského sešitu poezie





















Jan Zahradníček v Brně 1946 - 47



























Jan Zahradníček, fotografie z konce čtyřicátých let



























Poslední Vánoce r. 1950 s rodinou









. . .

Honza Badalec: Chci, abys chtěla letět do neznáma

neděle 19. února 2017

31. března 2017 v den narozenin Honzy Badalce (31. března 1960, Praha - 30. března 2016, Nová Ves pod Pleší) bude mít křest kniha jeho sebraných básní s názvem Samolibé verše. Na crowdfundingovém portále Hit Hit se na ni s předstihem podařilo sehnat potřebné peníze. Takto je na stránce (Hit Hit), kde si knihu stále můžete předplatit, autor i vznik básnické sbírky popsán:


"Honza Badalec je z první části svého života znám jako "malostranský Rimbaud", který působil převážně, ale nejen v A studiu Rubín. Z druhé jako úspěšný kreativní ředitel reklamních agentur. V poslední etapě svého života byl bezdomovec a průvodce po Praze pod záštitou organizace Pragulic. S charakteristickou přezdívkou "Dobré ráno," která vznikla z jeho celodenního pozdravu."


(...)


"Honza si přál už za svého života zkompletovat svou literární činnost. Ale ve stejný den, když už měl nastřádaný dostatečný finanční obnos na pronajmutí stolu ve sdílené kanceláři Pracovna a chtěl začít s editováním svých materiálů, skončil v nemocnici. Diagnóza byla zlá a prognóza beznadějná. Po jeho smrti jsme mu chtěli splnit přání a pustili se do tohoto zpracování sami. V pozůstalosti jsme ale našli jen jídelní lístky z vězení, divadelní scénáře, dopisy milenkám (i milencům) nebo kupóny na sportku. Poezii nikde. V tu samou chvíli, kdy jsme si zoufali, co s tím, začali nám ale jeho přátelé posílat básně, které jim Honza v průběhu života napsal a věnoval. Tím se nám začalo dotvářet to nejintimnějším svědectví o jeho životě. Společně s vaší pomocí proto vydáme knihu Samolibých veršů, a to především těch psaných v 70. a 80. letech. Součástí knihy bude také několik vzpomínkových textů jeho přátel (Václav Křístek, Marka Míková, Vít Kremlička, Richard Erml, Pavel Bušta, Zdeněk Potužil, Martin Učík)."


První báseň tohoto bloku nám byla poskytnuta exkluzivně editory Samolibých veršů, ty další vyšly v Respektu v prosinci 2016.


(Foto: Pragulic)








Léčba


V červenci
je všude dost třešní
a málo lidí
a těch posledních pár známých
který nikam neodjeli
nutím
aby mi o tobě vykládali
jakýkoliv
špatný věci
Chci
aby ses mi v duši scvrkla
na velikost pecky
chci tě vystřelit
dvěma prsty
a chci
abys chtěla
ráda
        letět
                 do neznáma
Nikomu z nich
se to nelíbí
ale je to pro mě
jediná cesta





PF 1977


Jsem sám
a bez tabáku
ve vile novoroční noci.

Už hlídám jen novoroční album a telefon.
Prošel jsem všechny své dětské skrýše,
našel jsem i nůž z té doby
a teď se ho bojím.

Je půlnoc a kohosi neudrží dláždění.
Obloha se červená od rachejtlí
jako moje kolorovaná babička
ze svatební fotografie.

Mám i duben
a taky jednu prázdnou stránku v albu.
Tak tady si milenka duběnka
popláče, potrvá, povadne.

Milenko,
jsem sám
a bez tabáku
ve vile o novoroční noci
a v tomhle roce
stáhnou se nad námi mraky.

Poezie.





Můstek


I když se z toho do rána vyspím
ve své laskavé posteli,
odpřísahal bych, že tu před chvílí
na kolejích
stála Smrt.
Držela v pařátech
pootevřený igelitový sáček
a vybírala si
mezi mnou
a opodál stojící svrasklou babou,
bufeťačkou v pobryndaných šatech.

Nejsem z lidí, kteří plaší holuby
a nic definitivního nenosím
na mysli.
Jenom se mi zdá nespravedlivé
ocitnout se před spaním
v jednom pytli
s hromádkou neštěstí.





Dobová nemoc


Asi je ti jasný,
že uvnitř
jsem jen nevychovaný spratek
z funkcionářské rodiny,
kde vždycky bylo
málo času
na pár facek.
A tatínek kvůli mně
musel chodit
do školy,
ze který jsem potom
stejně utek.
A od maminky
jsem si věčně půjčoval
prachy.
A moji starší sourozenci
se nikdy tak dobře
neměli.
Ať dělám, co dělám,
vždycky se to nějak
proflákne:
vztekem, nedůvěrou
a nenávistí.
To jsou zbraně,
který se mi někdy vynořujou
z tajnejch kapes.
Avšak používám je
jenom proti sobě!





***


Na konečný metra
v depu hodiny padla
- tedy krátce po půlnoci -
vyjíždějí číšníci a jejich dvoudecky.
Volají taxi na jedno číslo,
ale přivolají mě
a já ve spodničce města
předvedu stojku, až vysypu drobáky.
Láska je zazděná v podchodu,
zatímco šprýmujou
a scházej se v opeře ŽERT,
proměnilo se nahoře sedm her
na sedm žárlivých přítelkyň.
Od pěti pé volaj
pětimístné taxi -
dvě dámičky zůstanou se mnou
jako dvě deci
v opilém měniči mincí.
Všechno má svou míru,
i město, které drží Petřín
jak půllitr pěnu.
I bufáč SPLÍN má zavírací hodinu
PROČ TEDY NA PODZIM NEJÍM OVOCE,
NA JAŘE NEMILUJI A V ZIMĚ NELYŽUJU
A V LÉTĚ NELŽU?










. . .

Antonín Přidal: Mému lékaři se mé básně líbí, i když jim nerozumí

neděle 12. února 2017

7. února 2017 zemřel publicista, pedagog, překladatel, spisovatel a autor rozhlasových her Antonín Přidal. Bylo mu 81 let.


Antonín Přidal spolupracoval s Českým rozhlasem v Brně (1960–1970). Krátce působil jako dramaturg ve Filmovém studiu Barrandov (1990–1991). Následně na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (od roku 1991 jako docent a od roku 1993 jako profesor) v ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. V roce 1998 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. V roce 2007 mu byla udělena Státní cena za překladatelské dílo. (Wikipedie, více zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_P%C5%99idal)


Vzpomínku na Antonína Přidala od Terezy Semotamové, jedné z jeho mnoha studentů a studentek, která je jeho následovnicí v pedagogické práci na JAMU, najdete na webu Respektu: https://www.respekt.cz/kultura/za-antoninem-pridalem.


V následujícím bloku přinášíme osm básní Antonína Přidala ze sbírky Zpovědi a odposlechy, kterou vydalo v roce 2015 nakladatelství Druhé město. S jeho souhlasem uvedené básně zveřejňujeme.


(Foto: ČT Brno) 





Rychločtení


Hluší, ti jasně, ti odezírali vždycky,
ale nebyli spolehliví, někdy se pletli
a někdy schválně, když někoho kryli,
proto se musel vyškolit oddíl
na rajony, kde nestačily mikrofony,
na hlučné provozy, nádražní haly,
bufety, tramvaje, tam všude jsme četli
ze rtů jak z novin a věděli hned,
tohle jsou zprávy, tohle kecy,
názory, obavy, podezřelé řeči,
párkrát jsem hlásil i konspiraci,
býval jsem nejlepší z naší party,
zaučoval jsem řady dalších,
co vousy, co opar, co díry mezi zuby,
co výška rtů a úhel koutků,
jak ovlivňují danou informaci.
Odváděli jsme dobrou práci.
Zkazilo se to ale, když si
objekti začali hlídat pysky.
Ze strachu, z nervů, z mazanosti,
jako by byli bez čelisti,
přestali při řeči hýbat svaly,
nehnuli ústy, hubou, ničím,
jakože vůbec nehovoří,
a přitom blektali, co chtěli.

Říkali jsme jim břichomluvky…

Přešli jsme jinam, k jiné odbornosti,
byli jsme mladí, oni stárli,
vídám je dodnes, ty bledé držky,
zděšené, že z nich někdo čte,
že nejsou dobře semknuté
a je jim vidět do sklerózy.
Je to v nich jako doživotí,
to, co se tenkrát naučili.
Něco si říkají, ale kdoví.
Břicha jim chraptí.





Interview


Pojďte dál, řekl guvernér,
pojďte a ptejte se
na všechno, co vás trápí.

Mě osobně trápí, řekl,
že začíná nebýt otázek, řekl.
A přitom je tolik odpovědí!

Odpověď bez otázky, řekl,
nemá ovšem drajv.
Ale i otázka je slabá,

když k odpovědi nepřiléhá
tak přesně jako
kriketový flex.

A proto pozor, řekl,
pozor u otázky
na špatné čárky, falešné háčky,

na chybné závorky, pochybné uvozovky.
A hlídejme středník, ano, středník,
i středník může splést.

Smím se ptát na všechno? ptám se.
Smíte, řekl. A berte si hrozny,
jsou čerstvé a voní.

Proč, pane guvernére,
proč býváte někdy
taková zmije.

Dobrá otázka, řekl. Ne zrovna lehká, řekl.
Já sám někdy… Odpověď je trojí:
krátká, střední a dlouhá.

Zamyšlen vyňal z hroznu
zelenou perlu a nesl ji k ústům.
Vtom propukl v kašel. Brunátně

vzpříčil se na židli,
strašně,
a spadl, jak padá kláda z vlaku.

Zvedám ho, volám lékaře.
Lékaře, křičím! Třu hrdlo, páčím ústa.
A nikdo nejde. Bože! Zahřívám ho dechem.
Jsem milosrdná sestra,
která ne a ne přestat
a cítí se stokrát vinna…

Vždyť může zemřít…
A tak zpitvořen!

– – – – – – – – – – – –

Už nikdy, toto nikdy, ne, děkuji, nikdy,
tisíckrát nikdy.
Ten strach. Ten stud. Ten sen.





Tiskový mluvčí aneb Harmonie


Jsme zmocněni prohlásit, říká mluvčí,
že zprávy o barevných proměnách
na hlavě pana prezidenta
nejsou smyšlené. Potvrzujeme,
že již dva týdny, vždy v 18 hodin,
vlasy na pravém spánku zlososoví
přibližně jako ranní horizont
a z oranže přesně v 18:08
se přeladí vláčnou citronovou vlnkou
do jemně indického okru.
Transformace končí v 18:11
návratem do původního stavu
(ne v 18:09, jak uvedla média).
Dohady o příčinách odmítáme,
s respektem přijímáme taje vesmíru,
fotografování do odvolání
vyloučeno. Pro úplnost:
minulé úterý a čtvrtek
zasáhly barevné posuny
též okraj golfové čapky
darované Nobelovým vnukem.
V průběhu metamorfóz
prezident sedí a hledí,
ve větší míře nehovoří,
vzdálen všem prudkým pohybům.
Oba psi mlčí, vnitřně rozechvěni,
mouchy jsou v klidu, rámec etikety
nedotčen. Konec prohlášení.





Básníci


Mému lékaři se mé básně líbí,
i když jim nerozumí. Říká, jen pište,
dnes píšou prakticky všichni,
to nikomu neškodí a každý rád slyší,
že je neškodný. Co chcete napsat?

Myslí tím léky, které mi předpisuje,
ale já začnu o své nenapsané knize
a o těch, co ji nebudou číst rádi,
ačkoli píšou taky, a řeknou,
to nejsou básně, to jsou blafy.

Ale to říká každý o cizích básních, říká lékař,
kdo chce psát básně, musí se s tím smířit,
že pro druhé to budou blafy.
Jestli se nesmíří, není básník.

Vám se mé básně líbí, připomínám.
To proto, že jim nerozumím, říká,
a nejsem básník. Máte štěstí.
Co chcete napsat?

Nic, odpovídám. Jsem rád
že jsme si mohli popovídat
o básnících a básních.

Já taky, říká lékař. Člověk to potřebuje,
jinak by se zbláznil.





V pokoji


Zde ležím v pokoji. Se švagrem a sestrami.
Rodiče máme v prvním patře. Strýce v podkroví.
Kam dali neteř, nevím. Zemřela později.

Promiňte nebožtíkům černé humory.
Na hřbitově není bezpečno pro urny.
A pak to počasí.

Mladí říkají: Nechejte je doma,
kdo se s tím bude pořád nosit,
vázy jsme na skříních měli vždycky.

Manželka pravidelně uklízí.
Stírá prach. Leští. Kropí květiny.
Návštěvy sedí, ani nevědí.

Nikoho nerušíme. I když…
Jan bije teď Janu méně často, myslím.
Televize tak nekřičí.

Jsme mezi svými.
Tiší jako myši.
Děkujem. Díky.

Díky. Promiňte mi.





1968


Na konci srpna
návrat do budovy
odkud nás vyvedly samopaly

Na stole v redakci leží
pohozený papír
v půli přetržený

Na něm tři verše
narychlo
červeným fi xem a azbukou

V noči sobralis my
I sjeli v mašiny svoji
I češskuju granicu nočju

Báseň bez konce
bez čárky bez tečky
Mašiny navěky

Navěky ne
říkají starší z nás
Jen nadlouho

Nějakých pět šest let
možná že čtyři pět
nanejvýš sedm a odtáhnou

Ještě se dožijem

Let bude přes dvacet.
Nás sedm. Šest a pět.
Čtyři. Tři.

Tečka za tečkou.

Dožijem
dva.





Pozdrav z vlaku


Neznámá stanice. Vlak stojí.
Kolem nic není. Nikdo nevystoupí.
Dlouho čekáme. Nakonec hledáme
záchrannou brzdu. Žádná není.
Výkřiky, slzy. A dobré zprávy.
Odmontovali záchranné brzdy,
čeká se, až je vrátí!

Z vagonů vyskakují děti.
Běhají v trávě a křičí.
Vraťte se, voláme, za chvíli jedeme!
Děti se smějí: Koleje končí!
Dělají si z nás blázny.
S pláčem je taháme dovnitř.
Vyskočí znovu a běží.
Letí jak mouchy. Skáčou jak šašci.
Smějí se z dálky.

Vlak naštěstí stojí.
Celé dny čekáme.
Voláme. Šeptáme.
Víme, že přijdou.
Jen v noci se vracíme
po staré trati
pro všechno ztracené.
A nevíme, co to bylo.

Až přijdou,
řeknou nám.
Řeknou nám, co zbylo.





Odkud jsem


V Brně se vždycky teskní za něčím
jak v nemocnici, kde se neusíná,
jen klímá, jenom čeká, co zas bože bude
či vlastně bylo, že už to zas není.

A kdy mě pustí, kdy mě pustí domů,
chce člověk vědět.

Kam domů?

Tam. Odkud jsem.

Jste přece odtud, z Brna, říká lékař.
Proč byste nebyl? Ještě zůstaňte.

Na pár dní aspoň, na pár dní mě pusťte
z vysokých stěn, z těžkého místa,
kde není řeka, široká a silná,
která by běžela odněkud někam…
Jen věže, co stojí,
jak topory stojí
a pomalu rostou
z kamene mezi mračna.

Na pár dní aspoň, na pár dní mě pusťte
po řece Moravě na kraj Dunaje,
co končí mořem. Na jeden půlden.
Jeden večer.

Už jen pár let, kývá lékař.
Už jen pár let musíte zůstat,
ani den déle.
Pak všechno přejde. Já to vím.
A věřte, že nakonec… rád si vzpomenete.
V Brně se vždycky teskní za něčím.



. . .