Nejlepší české básně 2017: Tento svět pro vás nikdy nebyl, není a nebude

neděle 10. prosince 2017

Nejlepší české básně pro letošní rok do pravidelné publikace vydávané nakladatelstvím Host vybírali Sylva Fischerová a Jan Šulc. Děkujeme nakladatelství Host za poskytnutí antologie k přípravě tohoto bloku poezie. Křest se uskuteční v Praze 12. prosince od 19:00 v Literární kavárně Řetězová. Přinášíme vám 11 básní z výběru obsahujícího 44 básní od 34 autorů.


























***

Kateřina Bolechová


(Ne)viditelná ruka trhu
strčila prst do zadku
protrhla střeva
fekálie se vyvalily ven
do koryt
protékaly městem
lidé běhali po proudu
a křičeli
— Konečně pořádná řeka —
bude se jmenovat Sleva

Ti nahoře kradou
ti dole kradou
a ti uprostřed
mlčky čekají
na máslo v akci

Tablety do ruky
tablety do huby

Zubatá s kosou
Pche!
Bere i bezzubé bez kosy





Vídeň po probuzení

Adam Borzič


Chytnout toho mrzáčka za krk
a šup s ním ven… Jako růžový puding?
Jako růžové prasátko, nasládle tlustý svět?
Hnusný sendvič reality pod krupicovou oblohou?
Ale ne, to ranní světlo jen polyká chodce.
Opar světla se věší na člověka jak zrovna opouštěná milenka.
V uchu muže s koženým kufříkem bzučí moucha.
Servírka, tenká tužka, přináší kávu s koblihou.
V nádražní kavárně je překvapivě čilo. Narychlo ohmatané
noviny zakryly všechny místní bronzové pomníky,
koně, vojevůdce i císařovny, a přece město dál
voní jak monument. V gumově hygienických rukavicích
v S/M salonu, v trafice obtékané hejny aut, ve vybledlé
kapuci mladíka, který venčí palácového pinčlíka,
v nagelovaném smíchu 16 nad řekou,
dokonce v kečupu na hranolkách.
Všude.





***

Norbert Holub


Jakoby jen pro smích
zoufalci jsou,
když na zmrzlých saních
jedou tou tmou.

K tomu jim rolničky
tiše zvoní,
obtloustlé dětičky
(ó i ony!)

se jim nahlas smějí,
chi — cho — ta — jí.
Na rohožce dějin,
že jsou v ráji,

nakonec se jim zdá.
Kde? Kdy? A proč?
Bídu jak samizdat
tiskne ten kolotoč,

zrychlené koleso:
kam se točí?
Tak aspoň s noblesou
nápoj noci

pijte, mí básníci,
alespoň s ní.
V horoucí zimnici
slíbejte sníh

z bílých plání zimy,
z mrazivých hor,
když zas na hrdiny
hraje si chór.





Kolem Ostrava

Petr Hruška


Kurvy zasraný,
slyším, jak říká,
jako před lety,
kurvy zasraný.
Je to tu ale dnes mnohem větší,
světlejší a čistší,
prosklené,
přibyl vchod i východ,
možnost sezení,
nesrovnatelně víc místa nahoře i dole,
vytřeno, teplo,
daleko zřetelněji se to nese.





Beatnické hroby

Milan Kozelka


Odchytem bláznů drama nekončí. V oklecených
kójích vyjí vlci stažení z kůží, obnažené maso
jim pokrývá romantická plíseň. Knihy básní jsou
naházeny na centrální hromadu a zpopelněny.
Popel si vtírají modelky do pórů, knižní popel
se stává šlágrem sezony. Zlynčovaní básníci
si kopou vlastní hroby, násadami od lopat
a od krumpáčů mávají na počest Nového věku.
Nový věk přichází slavnostně a triumfálně,
s veškerým myslitelným komfortem. Básníci
uléhají do hrobů, nejvyšší boss Nového věku
k nim promlouvá: „Byli jste zbyteční a nic tu
po vás nezbyde. Spěte tak, jak si zasloužíte.
Tento svět pro vás nikdy nebyl, není a nebude.“





Dav kolem Valského

Patrik Linhart


Doktor Valský umřel na infarkt ve frontě u pokladny č. 2 v hypermarketu Tesco. V nákupním vozíku měl dvanáct rohlíků, půl kilogramu gothaje vcelku a roli jednovrstvého toaletního papíru. Zatímco se kolem něho srotil dav — bezpochyby týchž čumilů, kteří okukovali Ježíše na Golgotě —, příručí v mundúru s nápisem JSMESME TUTU PRO VÁS horečnatě přemítal, co se zbožím. Ponejprv vzal pytlík rohlíků a vysypal je zpátky do boxu. Mladá manželská dvojice si ho opovržlivě změřila.
„No co,“ řekl prodavač. „Nezaplatil je.“
„Jo, jenže moh je ohmatat těma svejma už skoro mrtvejma rukama,“ vybafla rozčilená prvorodička.
Prodavač vypustil z plic horký vzduch, vzal roli toaleťáku a oderval z ní kus šedivého papíru. Omotal si jím ruku a opatrně začal vytahovat rohlíky a pokládat je zpět do vozíku, na jehož dně, zákeřně jako prsten moci, čekal gothaj s již zaplacenou účtenkou od řeznictví firmy Novák.





Nad Vltavou plyne stříbřitý opar

Ewald Murrer


Hutnými mraky s otisky ptačích pařátků
tiše proplouvají ryby s třpytivými šupinami.
Lodě stoupají spletí čar perokreseb stromů
jako neslyšné páternostery do nebe.
U dna číhá pravěká nestvůra.

Ruce se hřejí na šálcích čaje,
drobky z koláčů křupou pod nohama.
Dívám se z okna a píši báseň.
Někde velice velice daleko
vleče pan Mělník těžkou bednu do schodů.





Po anglicku

Antonín Přidal


Tisíce odcházejí, ani nevíš.
Ztratí se po anglicku. They are gone.
Někteří vylézají po kolenou z lůžka,
hledají potmě, po zásuvkách,
co možná měli, možná ne.
Pak zase lehnou a lámou si hlavy,
kam zmizet z domu, když není jejich.

Na dlouhé chodbě, po které se sunou,
potkají, koho nehledali.
„Mobil mých rodičů. Znáte? Nic o nich nevím.
Jejich mobil!“
S prázdnou pak zpátky, pod přikrývky.
Co chvíli jim zmizí telefon.
They will be gone.

Jeden se zvedl při obědě
a přes klapot lžící,
přes hlavy seniorů volal:
„Číslo mých rodičů si žádám!
Jejich číslo!“
„Nač by ti byli?“ okřikl ho druhý.
„Jedenkrát ses už narodil!“

Čtyři se smějí.
Tři nechápou.
Dva přikyvují.

Jen někteří, ti nejmenší,
co ani v zrcadle se nedokážou najít,
najednou tuší, že by mohli
prodrat se škvírou,
tak těsnou, tak horkou,
a uniknout znovu.
Hlavou do dlaní,
popadnout dech…

Neví se o nich.
Vědí jen oni.
They will be back.





Věk hluku

Jakub Řehák


Dělíš si den na čtyřiadvacet bílých prken,
ze kterých stavíš svůj vhled.
Nikdo se neumí přiznat k vlastnímu strachu.
Ty jsi jej ale zažil, uviděl.
Ano, strach je bílý a plní tě, když se mu poddáváš.
Strach ti vsouvá do úst slova,
ale tělo je jenom příbytek.
Nasáváš vůni prachu, která se rozhostí
po dešti okolo stadionu.
Jdeš a nic nevidíš. Nerozumíš dešti.
A všude zářiví, třpytiví, světélkující policisté,
země je plná spících agentů.
Věk hluku infiltruje.
Dívej se na oblohu: slunce se rozzářilo na obloze,
bankomaty plivou peněžní šero,
započal další titánský den.
Uvolni oči a zaměř pohled do prázdna.
Vidíš? Světelné body. Orgon. Energie.
Nedbej toho, že tě kdosi nahrává
na video čtyřiadvacet hodin,
co zbývají do konce světa uvnitř dne.
Půjdeš a ve vzduchu ucítíš peří,
plné rtuti budou ulice,
zlátnout začnou zákazníci světa,
až vstoupíš do záře, dotkneš se každé zdi,
tlaková vlna nezdráhavě prolne tělem,
na stromech rozkvetou třešňová města.







Marie jde lesem

Jitka N. Srbová


Babičce 25. května 2015

Marie jde lesem, les je samota a vlání.
Chodidla jsou nahá v trávě, nahý je i čas
a teď se pluje napříč.

Marie slyší pláč, jsou to pozůstalí,
utírá ho dlaněmi do kůry modřínu.

Marie jde lesem, les voní smůlou,
je to krásné, je to zoufalé,
lesem plným smůly bloudí nohy tuláků.
Tady prýští soucit spodním proudem do jezírka.

Cítíš soucit? Marie se ptá kosa.
A kos soucit necítí, s červem
ani se sebou.

Marie jde lesem, ve kterém i prší:
je to opravdový les. Z lásky
jsou tu kruhy v pařezech, a ty nikdy nehnijí.

Marie jde lesem jako obývákem,
jde lesem jako kuchyní,
tady je cukřenka, tady hodiny,
čas sedí na větvi v podobě žluny.

Paprsek je srdcem gongu a právě odbíjí,
ve světle paseky je to tolik zvuku,
až to praská v uších.

Marie jde lesem, je krásná,
s každým krokem krásnější,
srna se marně vystavuje mezi stromy.

Nic se nehýbe. Jen čas, který žere události
decentní příkrmovou vidličkou.
Ráno bylo jaro, teď je listopad,

Marie jde časem k východu.





Tiché město

Ivan Wernisch


Když končí podzim, ženou tichým městem nomádi svůj dobytek, na chvíli se tu i zastaví, rozdělají oheň, ale ani si k němu nesednou, odcházejí hned, jakmile se přesvědčili, že v prázdných domech nenajdou nic k snědku.

V ulicích se pasou mufloni a ve staveních, která lidé opustili, ještě než byla přichystána k obývání, je příjemné šero.
Také je tu hřbitov bez hrobů a sad, zahrada plná stromků, které dosud nekvetly.
Tady se mi líbí, tady zůstanu.

Na neošlapaný schod přede dveřmi někdo položil pilu, na klice visí kabát.
Stmívá se, v ohništi dodoutnává větev, bučení krav se ozývá z dálky.
A v ještě vzdálenější dálce zabučel parník — tam někde je moře.

Na vratech statku nebo zájezdního hostince se třepetá roztržený, ale dobře čitelný plakát, který sem nedávno připevnil nějaký potulný agitátor: Čas vidliček je pryč, přijde čas nožů.

Čas…
Času mám dost. Už ho mám až po krk.



. . .

Guillaume Basset: Srovnej si trochu žíly

neděle 3. prosince 2017

Guillaume Basset (* 1981) je v Lyonu narozený francouzský básník žijící v Praze. V minulosti pracoval pro Alliance Francaise de Lyon a zkušenosti v oboru získal také při pořádání literárního festivalu v Hong Kongu. Jeho prvotina Oheň tvých blízkostí vychází v nakladatelství Dauphin dvojjazyčně, v češtině a francouzském originálu. "Ve svých básních klade důraz na práci s jazykem a hledá to, co se nachází za hranicemi bytí. Poezie se tak stává metafyzickým zkoumáním, cestou k jinému, ať je to Bůh, milovaná osoba, přítel, čtenář nebo samotný autor," uvádí medailon nakladatelství.


Sbírku Oheň tvých blízkostí přeložila do češtiny Marie Dudilieux. A my přinášíme blok básní, které sama překladatelka vybrala jako ty jí nejbližší. 


(Foto: www.literarni.cz)









***


Nicota na niti touhy
Rozkošnicky vysává má slova
Nebo je skládá
Beze vzlyků

Bez domova žilo
To co není
A to co bylo
Mizí v zapomnění

Opakované slovo vzlétá
Sirku znovu spaluje





***


Srovnej si trochu žíly
Vycpané pilinami se stopami po zubech
Sytil ses sny hutnějšími než si lze představit
Krouživějšími než myšlenka

Vzpomínáš si na své naděje
Na lahodné obrazy které sis budoval?

Už na to není čas
Ani na znovuzrození

Zahal ta prsa už není třeba pít





***


Snadnost prvního kroku
Na počátku
Skřípají nohy až k záhlaví

Objevuju tě
Neúnavnou
S Bohem

Říkali mi jak jsi nad věcí
A bez jizev
Se taky ohýbáš

Až se zlomíš





***


Měděné slunce
V osamění
V němž umírají zakalené oči

Zmizte zmizte roztajte
Štěrbiny

Svět je uzavřen

Štěrbiny štěrbiny
Svět se zjevuje ve svých přehybech





***


Je to liják
Je to bouřka
A taky zmatek

Nebe nabízené našim vzpomínkám
Nebe které cáká a poskakuje
Zasažený lovec
Zraněný lovec
Věčný žid putující v našich tajemstvích
A pak světlo v těch nadějích…
Pološero každého osudu

Úděl kráčí
Tichým krokem
Po drceném sklu





***


Temné napětí Šarlatové napětí
Propadlý oblouk hlubokých něžností
Noční polibky
Motýli které jsme zhltli

Temné napětí Úporné napětí
Opuštěné madlo spánku
Pít z pěny
Tvého rozchlípeného těla

Tmavé napětí Ryzí napětí
Jež unese tu touhu
Ukolébá v dlaních
Naše šílenství které pouze touha

Může oddálit





***


Horečka stoupá na slunci
Slunce ustrnulo vlastním žárem

Je to vzpomínka i vůně
Lehká a sladká v chladivé noci

Prsty běží po jizvách

A naše jazyky
Dosud magické třeštěním
A naše kůže
Připraveny na úder záře

Teď už
Zbytečný návrat
Slunce





***


Ty ranní růže
Vzácné v jezeře masa svrženého z nebe

Další trhlina v lidském těle
Navždy

Cesta
Se nerýsuje

Zato ulice dotčená bídnými kroky
A pořád ta vtíravá chuť nespavosti

Nespavosti
Navždy





***


Odhodlání
Řeka trhá povzdech
Znovu

Všechny jasné barvy ještě zjasnit
Oživené motýlím krokem

A v prchající horké krvi
Klíčí naše doteky





***


Jazyk se klade architektonický
A vykloubený nepochybně také

Úporný úporný ještě

Lžu ti neboť není žádné řešení
Proměňuji tě neboť není žádná skutečnost

Neboť neboť ještě

Proč neustále kde to vlastně jsem
V jakém zlomku najdu útočiště

Opět vystavuji tvůj hlas nebezpečí
Polámané prsty by ted‘ měly zmizet



. . .

Milan Langer: Pod růží důvěrně

neděle 26. listopadu 2017

Výtvarník, konceptuální umělec, básník, performer a výrazná osobnost nejenom východočeské umělecké scény Milan Lager zemřel v pondělí 20. listopadu 2017. Bylo mu 73 let.


Milan Langer se narodil v Ústí nad Orlicí, žil v Hradci Králové. Za svého působení v Ústí nad Orlicí byl jednou z vůdčích osobností alternativního uskupení zvaného P.A.J.Z.L. (Zkratka slov Pivo a jiné základní lihoviny, později vykládaná jako Praví a jediní zastánci lidu).


První autorskou výstavu měl Milan Langer v roce 1986 v pražském Junior klubu Na Chmelnici. Výtvarník a textař Langer výrazně ovlivňoval (texty, obaly desek, podoby koncertů) legendární východočeské kapely přelomu osmdesátých a devadesátých let jako byli Piráti či Meat House Chicago I.R.A. Byl frontmanem vlastního hudebního projektu MAO, který byl kultovním, v podstatě performančním počinem. „Asi tomu dnes už neporozumíte, vy současníci z jiných časů – ale tohle mě tenkrát tvarovalo. Ten chraplák, ten se mi tenkrát zarýval pod kůži!!!,“ zavzpomínal pro Lidové noviny na své setkání s MAO básník Jaromír Typlt.


V roce 2011 vyšla v nakladatelství Druhé město Langerova kniha Red Crab Migration. Pro jeho básně je stejně důležitá jako vlastní text i výtvarná a grafická podoba ztvárněné poezie. Nejinak tomu bylo i v této vizuálně výrazné knize.


"Langerova poezie je prodloužením malby. Typografické členění textu plní funkci rytmickou a grafickou, rozrušuje instituci řeči. Typografický prostor je plný proměnlivých mezer, kryptogramů a usazenin. Slovní spojení se skládají v celkový obrazec, prázdný prostor kolem znaků získává svou důležitost. Básně jsou objektem v objektu, či spíše četnými možnými objekty, prostory, osobami a odkazy." (PhDr. Michal Tošner, www.osobnostiregionu.cz). 


Přinášíme několik dalších vzpomínek na Milana Langera, jak jsme je zaznamenali po jeho úmrtí. Včetně výtvarníka Jana Pražana, který výrazně pomohl se vznikem tohoto bloku.


Vzpomínka frontmana Meat House Chicago I.R.A. Petra Vyšohlída (Lidovky.cz 22. 11. 2017):
Můj milý virtuóz
Milan Langer......Lang Lang můj milý virtuóz
ducha, umění, mystifikace.....po celou dobu
naší spolupráce mi ukazoval cestu jak se dá pracovat
s hudbou, textem a obrazem......pořád se učím a budu...
předvedl mi mnohokrát i co je to tvrdá realita bytí.
Za vše, za krásné vzpomínky na HC život po jeho boku i za mnohem víc mu patří můj dík  


Výtvarník Jan Pražan:
Milan byl pro mě blízkým přítelem, to primárně, silnou osobností s trvalou vnitřní svobodou, jak před, tak po revoluci, jeho svoboda vysvětlovala a osvětlovala vše co dělal, v tom byl skutečný mistr nejen pro mne, ale i pro další smečku přátel… Měl určující, iniciační vliv na mé cestě jako malíře, dokázal udeřit silou jak vichr, smést všechny pocity dosažených úspěchů, však zároveň s láskyplností otce podpořit svého nezralého žáka a věděl proč a kdy sílu či laskavost použít…. Při našich posledních setkáních z něj vyzařovala všeobjímající moudrost a jeho vhledy nás, až šokovaly, svou přesností a laskavostí… Milan byl a je výjimečnou osobností, daleko přesahující region a já mu přeju hladký návrat Domů… Dík za přátelství, Bratře.


Básník David Molnár (Facebook): odešel velkej Umělec, Titán mýho dospívání a vůdce smečky Milan Langer.. čest jeho památce!


Uvedené ukázky jsou z chystané sumy básní Milana Langera nazvané Reservé (cca 1000 stran, přestože se jedná výběr) a také z výše zmíněné knihy Red Crab Migration.











































. . .

Jan Spěváček: Každý tvor denně loví svoji vysněnou příšeru

neděle 19. listopadu 2017

Přinášíme vám nové čerstvé básně Jana Spěváčka řečeného Spěvy žijícího v Jihlavě. A jeho medailon od jeho jihlavské kamarádky Markéty Ketnerové:




Naprosto neintelektuální medailon

8. 7. 1982, ženatý (vypadá to, že štastně) dvě děti (kluci jako buci)
momentálně pracuje na základní škole jako učitel občanské výchovy a informatiky a zdá se, že děti to v jeho podání fakt jako baví
především ale je duší i tělem básník, BÁSNÍK, poeta, snílek bohém od pohledu
má furt dobrou náladu a to mě trochu sere
někdy mu nerozumím, uklidňuje mě, že v tom nejsem sama
tuhle dal dětem v sedm ráno na semináři tvůrčího psaní za úkol, aby popsaly pocity právě oloupané mandarinky
rád se druží, i s těmi, co o to příliš nestojí
některý jeho básně jsou fakt divný, některý jsou docela fajn
pije divnej čaj z divný termosky
jeho žena je manuálně velice zručná, jeho děti jsou krásné
nechápu, jak se moh´ dožít tak vysokýho věku
vlastně je takovej docela neuchopitelnej, jakože je mimo
mimo škatulky
mimo všechno


(Foto: Zdeněk Stejskal)












Střevíce


v doslovech a předmluvách
zasvěcených či jinak
políbených nalézám
interpretační klíče

a kolem hřišť života
pak zjevují se
v kapradinách a rybnících
zakopnuté míče





Maják


chodíval jsem rád
na šrot

dnes už raději
po hladince
všedních odpolední
a svátečních večerů

a v noci
v plném vědomí
položit se mezi
své nejbližší
a plout s nimi
k dobré naději





Fixní idea


dnes už tušíme
co trhá žíly jeskyni
od pravěku plné
stínů kreseb a idejí

je to platonická láska





Introverze na Moravě


člověče pročpak v koutku tu vzdycháš
ále nikdo mě nezval jsem ovečka tichá





Bílá velryba


každý tvor
denně loví
svoji vysněnou
příšeru

zároveň bojí se
že sežere ho
dřív než se naděje

stane skutečností





Lidiomy


nebrat vážně
idiomy ani idioty
a když už
tak lidiomy

mít život
ve svých nohou
a stát pevně
na svých rukou

bytí na hlavu
je způsob letu
padlého anděla





Dilemata


grušova wacht na rheinu
nebo růže z kumránu

slepá dívka z bahrajnu
nebo grušas hlídka am rheinu

dívat se na svět z kombajnu
nebo hlídat mit gruša na rýnu

ať jsem střízlivý nebo po vínu
ich wähle grušu na rozmarýnu





Podzim

Janu Skácelovi

o lecčems se psát nedá

nejblíž tomu byli
verlaine s hrubínem
v odvěké písni mírných
klimatických pásem

i holan se snažil

a sám nevíš jestli
hraje viola první
housle nebo housle
druhou violu

o lecčems se psát nedá

a proto píšeš něco
čemu lze říkat pásmo

v té chvíli jsi tělocvikář
když šustíš listím
zlatým jak poslední
pivo venku

jen co ho vypiješ
odešleš kouř do nebe
odbrzdíš kočár
řekneš si proč píšeš

když se o tom psát nedá

prázdné plátno
volá po obraze





Sísyfos ajznboňák


mám rád nynější
modré vagóny
českých drah

i ty zelené
míval jsem rád

také tu vybledlou
motorovou červeň
na úzkokolejkách

ale ani ta rezavá
nákladní hnědá
zvlášť veze-li dřevo
není k vykolejení

pak je tu ještě
můj důlní vagónek
skřípající všemi barvami

tlačím ho vzhůru
dokud mě to nezasype





2017

Jiřímu Grušovi

zeptáš-li se vyplazeným
mateřským jazykem
na cestu do otčiny
zasloužíš se o český stát





V trní


když sedím na míse
trnu zda lochneska
kousne mě

trnu když chodím
nocí zda děcko
usne mně

po své smrti trnu
jaké nadělají
usně z mě

a takhle věšíme
na trnovou korunu
každý den jednu runu





Newman


dočkám-li se kdy šedivých skrání
bude čas dočíst knihu lesů vod a strání

. . .

V exilu jsou zuby dražší než lidi v mé zemi. Yamen Hussein a Amer Matar, syrští básníci žijící v Německu

neděle 12. listopadu 2017

Už 36 let Mezinárodní PEN klub 15. listopadu pořádá Mezinárodní den vězněných spisovatelů. Cílem je upozorňovat na případy porušování svobody slova, pronásledování a útoky na spisovatele a novináře za jejich práci. Proto tentokrát přinášíme texty dvou syrských básníků, Yamena Husseina a Amera Matara, kteří byli obětí totalitního režimu ve své zemi a nyní žijí v exilu v Německu. 


Tento blok připravila a přeložila z němčiny členka českého PEN klubu Tereza Semotamová.


Yamen Hussein je syrský básník a novinář, který se narodil roku 1984 v Homsu a nyní žije v Mnichově. Yamen Hussein byl pronásledován syrskou tajnou policií kvůli svým článkům, v nichž kritizoval režim. Roku 2006 kritizoval sektářský systém panující na Univerzitě v Homsu, za což byl vyloučen a vzat do vazby. V roce 2011 pracoval jako reportér pro televizi Al Dunia a informoval o protestních akcích v Homsu. Televize však pod tlakem musela vysílání cenzurovat, Hussein byl donucen dát výpověď a Assadovi stoupenci vtrhli do jeho bytu ve městě Al Zahra u Homsu. Začalo mu jít o život, publikoval pod pseudonymem, stal se známou tváří jakožto zakládající člen mírového protestního hnutí syrské mládeže Nabd (Puls). Poté, co roku 2013 Yamen Hussein v jednom svém článku kritizoval islamistickou skupinu Jeish Al Islam, ocitl se v ohrožení života – pronásledovaly jej jak nábožensky fundamentalistické skupiny, tak tajná policie. Yamen Hussein tento tlak už dále nemohl vydržet, a tak uprchl do Turecka. Následně obdržel stipendium Writers-in-Exile německého PEN-Centra, v rámci jehož dosud žije v Mnichově. Yamenu Husseinovi brzy vyjde sbírka básní s pracovním názvem „2620 km“.


Amer Matar je syrský novinář, lidskoprávní aktivista a básník. Narodil se roku 1987 ve východosyrském městě Rakka. Studoval žurnalistiku v Damašku. Spoluzaložil organizaci Al-Šárí (Ulice), která se zasazuje za svobodu médií a demokratické principy v Sýrii. Součástí práce organizace bylo dokumentování protestů v roce 2010, vzniklé filmové materiály vysílaly televize Al-Džazíra, Al-Arabíja a France24.  Pokračoval v psaní článků pro syrské a libanonské noviny (Annahar, Al-Hayat). Ve své filmové práci se zabývá především souvislostmi mezi uměním a protestním hnutím v Sýrii. Kupříkladu jeho dokumentární film Azadi (2011), zachycující syrské protestní hnutí v kurdských oblastech na severu Sýrie, byl oceněn na Filmovém festivalu v Rotterdamu. Kromě toho pořádal pouliční festival u příležitosti výroční prvních protestů v Sýrii. Roky organizuje spolu s organizací Al-Šárí Syria Mobile Phone Fest. Roku 2011 byl kvůli své novinářské činnosti syrskou tajnou policií dvakrát zajat, vyslýchán a mučen, protože údajně šíří lživé zprávy a tím napadá morálku národa. Roku 2012 ze Sýrie utekl díky Nadaci Heinricha Bölla, byl stipendiátem programu Writers-in-Exile německého PEN-Centra. Své básnické texty doposud publikoval v různých antologiích.


Překlad z arabštiny: Leila Chammaa (s výjimkou básně Exil v překladu Sulemana Taufiqa)
Překlad z němčiny: Tereza Semotamová
Se svolením autorů čerpala z jejich tvorby částečně vydané v antologii Zuflucht in Deutschland vydané německým PEN-Centrem (2017).

Fota:
Yamen Hussein (vlevo) – autor: Foto: © Hochschule Hannover
Amer Matar (vpravo) – autor: © Simone Ahrend, sah-photo








Yamen Hussein

Skype s mámou


Včera si vzpomněla, že mě kdysi zbila kvůli špatné známce z matiky.
Brečela na skypu a prosila Boha, ať jí za trest zlomí ruku, kterou na mě vztáhla.
Trhalo mi to srdce.
Přísahal jsem při jejích prošedivělých vlasech a slzách, že si na to nepamatuju a že se na ni nezlobím.
Jak jí mám vysvětlit,
že na těle od ní nemám žádné jizvy
kromě pupku?





Yamen Hussein

Sedmnáct minut


Doba, která zbývá,
než přijede metro,
které mě a nějakýho ochlastu
odveze na moji zastávku,
stačila by na milostné
poblouznění,
stačila by na to,
aby člověk spáchal masakr,
při kterém raketa Scud zasáhne Rakku
a zničí celou jednu obytnou čtvrť,
aby kočka vypustila duši
pod koly náklaďáku,
aby ze sebe kat
smyl stopy mozku,
který v poledne rozmetal sekerou.
Dost času na to
dát si další pivo,
co tě přenese přes práh
do příjemného opojení,
do mámení,
až tančíš jako blázen.





Yamen Hussein

Exil


V této zemi nikdo
neklepe na okno
aby si půjčil kus chleba nebo led do limonády.
Ani tady stařenky laskavě neprosí
ať jim navléknu nit.
Nikdo tu na vlastní náklady nezřizuje
veřejné pítko pro žíznivé pocestné
a ani hliněný džbán
pro ty, jejichž hrdla
jsou vyprahlá květnovým sluncem.





Yamen Hussein


1

Myslím si, že jsem posedlý. Protože nomen est omen.
Všechna písmena mého jména patří k těm posledním v abecedě.
Po svém jméně jsem zdědil zpomalenost,
vždycky jsem platil za natvrdlíka,
býval věčnej posledňáček.
Vlak vždycky zmeškám o vteřiny,
ve škole mívám zpoždění pět minut
a na schůzkách deset.
Z celkem pěti letadel, do kterých jsem kdy nastoupil, mi dvě nejdřív uletěla
a z šesti rychlíků dva ujely.
V Jaramaně jsem přežil, protože jsem bombu propásl o čtyři minuty a granátomet
o tři.
Ten ypsilon v mém jméně je prostý, vypadá jako nezdařená hole
a písmeno N s tím svým nahoru a dolů očividně neví, co chce.
Moje jméno v podstatě nic neznamená,
kromě toho, že neustále chodím pozdě
na schůzky, na vlak, na smrt.

2

Jako kojence mě v Homsu kojily všechny ženy,
na prahu dveří.
Sestávám
z mléka všech žen toho města,
z červencového slunce, co pálí na pihy,
mladých žen, zářících jako měsíc
z pastevkyň, když se vracejí domů
z pastvin na stráni Qubli.
Zdravím vás, vy strašáci v poli
s rozcuchanýma vlasama,
obrovskýma tlapama,
bystrým zrakem,
takovým, jako mají hladoví vlci.





Yamen Hussein

Dopisy mrtvole mého kamaráda


Odstraním tě ze svých zad jako hluboko
zapíchnutý, špičatý trn
a z očí jako šídlo,
alespoň se o to pokouším.
Víš moc dobře, že všechno to bědování je k ničemu,
a já vím, žes šel na hřbitov.
Dorazils jako první
a šels jako poslední.
Jak chutná hlína v puse?
Představuju si většinou hezký věci,
třeba, že tě vsáknul eukalyptovník
nebo nějaká bezejmenná rostlina, co nemá na práci
nic jinýho, než bejt zelená.
Nebo že seš roj mravenců.
To by bylo dobrý,
mohl by ses schovávat v malých škvírách,
nepozorovaně děti pozorovat při hraní
a ujídat jim sladkosti.
Události se mi nehnusí, opravdu ne,
co se mi hnusí, je to, že se stáváš čistou událostí,
a tak si představuju spíš hezký věci.
Představuju si, že seš mravenec.
Je to snesitelnější než představa, že seš
list kalendáře,
na jehož zadní straně
stojí mudrosloví a pořekadla.
Chybíš mi,
ty bezejmenná rostlino,
chybíš mi, ty mravenče, co teď pobýváš v Homsu,
kradeš bulgur
a okupované zásobíš jídlem.





Yamen Hussein

Neklid


Zvyknout si na místo posiluje neklid.
Cesta kolem hřbitova, autobusová zastávka, prodejce chleba simit,
emaily od konzulátu.
Turkyně, co na střechy házejí zbytky chleba
holubům a rackům.
Sebevědomé kočky a psi se známkou v uchu,
nechávám své jméno napsat na kelímek
a čekám, až mě zavolají,
že moje espresso je hotové: „Yameen“.
Tady – neklid,
ani dopředu ani zpět,
bez radostných zpráv, bez vyhlídek,
viset jako hutný šlem
v hrdle světa.
Tady – znamená neklid,
protože místa lákají k tomu si na ně zvyknout.
Tady – znamená hodit ponožky na židli, každý den na to
stejné místo, a čekat na to, co přijde.





Amer Matar

Hromada červů


Protože nedokážu mrtvoly odklidit všechny naráz,
oddělím nohy od těla a odvleču je pryč.
Chvátám městem, s provazem v ruce,
na něm spousty noh.
Krev maluje na asfaltu hnědou čáru.
Běží za mnou děti,
každé chce svoji ulici pomalovat hnědou čárou.
Když jsem vyčerpaný,
vracím se domů, zakopu ty nohy
a na začátku čtvrti stavím stánek
s použitýma botama.

Když smrt přišla do mého města,
smrděla
upoceně, nemytě.
Na znamení vzdoru
jsme rybám, které jsme chytili, vypichovali oči
a házeli je zpátky do vody.
Větší ryby jsme ale vytáhli na asfalt,
pokoušeli jsme se je ze čtvrtého patra učit
létat.

V pokojném exilu
jsou zuby dražší než lidi v mé zemi,
proto jsem na své spodní čelisti zasázel hřebíky.
Vraní maso je tuhé.
Dnes jsem všechny vrány z okolí
pověsil do okna na sušení
a modlil se, ať ta horní čelist drží,
neboť rezavé hřebíky jsou hořké
a vraní maso tuhé.
V kuchyni jsem zřídil malý hřbitov
peří a vnitřností,
a když mě v zimě souží hlad,
vařím je.

Protože nemůžu zavřít okno,
pokouším se teď potřetí
ve své hlavě zatlouct hřebík.
Nemůžu to okno zavřít,
a tak svoje srdce vařím ve vodě z květů pomerančovníku
a otevírám dveře kočkám.

V ložnici na stěně
visí uši vojáků, co je zabili –
náhodně.
Uřízl jsem je
a přibil na stěnu.
Než jdu do postele, stoupnu si k těm uším
a vyprávím jim pohádku o Červené Karkulce.
Stírám ze stěny
krev a hnis
Nemůžu spát,
zatloukám hřebíky hlouběji
a znovu vyprávím pohádku o Červené Karkulce.
Granát vystřelí z děla,
pronikne do těla mého kamaráda,
voják se směje,
já nemůžu nic dělat.
Rvu si nehty na ruce,
přidělávám si je k ramenům.
Jsem vysoce postavený důstojník,
můžu se smát ještě mnohem víc nahlas …
a na granáty čmárat
staré básně o panenské lásce.

Když z nebe spadla bomba,
na naši malou čtvrť, vyrostl hřbitov.
Toho dne jsem zapomněl mrtvoly zdokumentovat,
proto nám v pokojném světě nikdo nevěří.
Rozhrabali jsme ty hroby,
uvařili médiím maso našich zabitých,
ronili před kamerami hořké slzy,
zakopali talíře a nože.

Pochovaný není zatím nikdo,
mrtvoly podusíme v primitivních barelech na ropu,
po vychladnutí maso rafinujeme,
kosti dáme do studny.
Hřbitovy už nemáme.
Náhrobní kameny jsem z našeho
starého hřbitova vytrhal
a odvlekl je na asfalt.
Ropu a studené maso rafinujeme v čajových konvicích,
které následně dobře vypláchneme,
a potom popíjíme zelený čaj a diesel.

Už se usmívá jen Nic.
Nemám tvář, abych se mohl usmívat,
ani prsty,
ty jsem si k večeři namáčel do olivového oleje
a do protestních sloganů, do demokratických procesů a do ženských práv,
do těch především.

Nemůžu chodit,
zapomněl jsem svoje uříznuté údy v
nemocnici.
Svou rozcupovanou polovinu možná zakopu před
domem
a napíšu nové básně
o polovičním umírání a nezdolném chození.

Náš svět je chladný a nelidský,
vládne mu Nic,
jednoho dne ze mě bude hromada červů
a požere všechny části těla, které země dává.
Potáhnu před domem hromadu nudy
a další v těle.

Posbírám uhlí
a údy mých kamarádů,
připravím tác s grilovanými pochutinami
z rozcupovaných těl mých milovaných.
Krev je slaná, smrt sladká.
Pronajmu si tank, chci napadnout nebe.
Déšť tady nebere konce, cizina taky ne.
Chci svůj mozek odložit do čajové konvice
a pít ho s mátou,
chci vyluhovat mapy a lidské hlasy.
Miluju polévku a čaj.

Vítr mnou proniká.
Nedokážu zemřít ani dýchat.
Chci posbírat žebra z blízkého hřbitova
a pověsit je na strop v bytě.

Chci sepsat nový recept,
sepsat, jak se připravují prsty,
ta kuchařka ještě není hotová,
ani to hořké lidské maso.
Kdo si tu knihu koupí?
Zákazníci jsou zvyklí na grilované kuře.
Jsem lepší než hlína,
vařím mrtvoly po svém,
spolupracuju ruku v ruce s červy,
bereme v potaz sůl a chutě zákazníků.

Nechal jsem svoje kosti v pokoji …
Teď se cítím lehký.
Možná totiž kosti na hřbitově klíčí.
Jak jsem mohl svoje kosti zapomenout v pokoji,
říkám si.

Moje paměť je oloupaná,
slupky jsem pověsil na prádelní šňůru,
stoupám si k zrcadlu,
vybavuju si to jméno, které stálo
na prostěradle.
Ze slupek mé paměti prosakuje krev,
pronikají z nich také obrazy a hlasy.

Mám nutkání vraždit,
zeď postavit z písku před mým domem v Mnichově.
Policii duchaplně uvedu nějakou záminku,
lež, které se v pohodlném světě uvěří.
Zmrzačená ryba jsem,
vržená do prázdnoty, do prázdnoty, kterou neznám.
Spoutaná lebka jsem, neschopen se smát.

Skončím vůbec v hrobě,
pokud náš dům zasáhne střelba?
Mám strach, že mě rozdělí,
prsty v jednom hrobě,
lebka v nějakém jiném.
Milý Bože, prosím, nerozděluj mě.
Sním o jednom jediném hrobu.
A pokud mě někde z úkrytu zabije
ostřelovač, možná nebudu smutný.

Pokouším se poškrábat na své uříznuté paži,
nedaří se mi to.
Chtěl bych si prokřupat prsty, chtěl bych
zamávat.
Proč moje paže spěchala napřed a už
odešla?
Jsem teď napůl pohřbený.
Vrším trochu hlíny tam, kde jsem měl ruku.
Prsty nedorůstají.
Škrábu hlínu a sypu ji po hřbitově.

Chlad tady mě nebolí,
ležím v šupleti, v kovové lednici,
možná jsem cestou domů umřel …
Nejsem ten zabitý syn, ani ten ztracený.
K těm obdélníkovým truhlám přišla
spousta matek,
nikdo mě už nepoznává.
Možná se můj zevnějšek změnil strachem,
nebo některé rysy v mé tváři
zanikly,
když zastavil ten vůz, co vede k Bohu.
Bez zápachu ležím v tom chladném obdélníku,
nemůžu se pohnout.

Probouzím se ze spánku,
ten smrad mé mrtvoly mě bolí.
Nemůžu sám sebe pohřbít,
a vrány mě teď nežerou.
Brzy budu jen hnisavý flek,
vykašlaný tam, kde začíná naše čtvrť,
a můj smrad bude všem sousedům krást spánek.

Moje shořelé srdce chutná na jazyku hořce,
hořce vší tou nenávistí,
hořce jako vraní maso.
Okna bytu každou chvíli praskají,
vrány se vrhají na můj jídelní stůl.
Před těmito jsem žádné nevařil: to je moje srdce,
hořčejší než jejich maso.
Hrozně to smrdí, přesto to zhltnu,
mám vetché zuby,
hořké maso je tuhé.

Bolí mě zuby,
vraní maso je tužší než to moje.
Možná mi polovina chrupu vypadá,
možná mi z tváře vyroste černé
peří,
jsem vrána, co žere vrány?
Zkouším krákat,
jako děti zkouší chytat mouchy.
Bolí mě zuby,
k vaření mých obětí
je mi dána jen voda a sůl.
V pokojném exilu
jsou zuby dražší než lidi v mé zemi,
proto jsem na své spodní čelisti zasázel hřebíky.
Vraní maso je tuhé.
Dnes jsem všechny vrány z okolí
pověsil do okna na sušení
a modlil se, ať ta horní čelist drží,
neboť rezavé hřebíky jsou hořké
a vraní maso tuhé.
V kuchyni jsem zřídil malý hřbitov
peří a vnitřností,
a když mě v zimě souží hlad,
vařím je.

. . .

Štěpán Alexander: Vibrace pokojových rostlin

neděle 5. listopadu 2017

Štěpán Alexander (* 1995), Brno. Osobitý tvůrce poezie, povídek, krátkých her, saxsofonista, hudebník, grafik, návrhář plakátů na plechovky od piva, divadelních inscenací, přebalů LP a tetování, barman a příležitostný herec.
Sám sebe definuje jako chlapce, co blbě čumí do regálu s cigárama a nemůže si vybrat. Vyžívá se ve zvláštních náladách, hledá pozitivní naladění v oplzlostech a občas na baru loví bobříka mlčení a čmárá přitom podivný věci na podtácek.
Má rád: kočky.
Nemá rád: nácky a sucho v puse.
Může přenášet: psychické problémy.


(Tento blok připravila Bernardeta Babáková)


















Svátečně prznit


Chrlit
Chrlit
Chrlit
Chrlit lidi na náměstí ke stromečku
Všechny děti, ještě nebyly řádně ušlapány
Jejich nohy, malé ručky, třesoucí se
Všehochutě v jejich hlavách, nebyly ještě potlačeny

Vraždit
Vraždit
Vraždit
Vraždit lidi na náměstí u stromečku
Jejich děti mačkají spouště samopalů
Třpytících se hvězdičkami a
Na hlavách jim růžově blikají rohy

A měsíc se skryl za oblaka
A oblaka zas za neprodyšnou vánoční hněď
A tati, bude mít ty velký zuby nahoru?
A budou mít všechno, slušní lidé v česku pijí hlavně kofolu
A zazvoníme zvonečkem, aby pochcípali uprchlíci -
za naši milouš, tradičně křesťanskou, vánoční kulturu.





***


Došel do divnýho města
Do města, kde byli divní týpci
Úplně normální
V první zaplivaný hospodě  mu plivli do piva
A on ze sebe večer vyplivl zbytky zrcadla
Co se mu rozbilo v hlavě
Mazlavě chytlavá melodie
Zvonících kousků skla
Mu rozkládala vzpomínky
Nebylo jasný, jestli si třeba
Všechno nevymyslel
Jestli si nevymyslel
Všechno
Bylo divný





Měsíc ráno


Včera mi volal -
Měsíc
Ptal se mě -
Co mě chtěl?
Já jsem neřek
i neblb
Jinak jsem všechno
zapomněl





***


Ve směru jízdy
Kachličky
Třesou se závistí

Místy třetí třídy
Světla, prach, i lavičky
Nemísty, kde hlavu ti vyčistí
Saponátem, prachem, žíravinou
Polem, lesem, naskrz Lídou
Nítřít nouzi s bídou
Ale kartáčovat
Prachy příjdou
Jak léta, i minuty plynou
Zimy se pak vlečou
Litry chlastu tečou
Prach i prachy za svý dostanou -
Vemou náhradní klíče -
Naschledanou, pak dveře zabouchnou
Společně s potem, močí, někde
V hajzlu zatuchnou

Semafory, velkoměsta, žíraviny
A kachličky – závistí vybuchnou





Mění (nadpodzemské)


Mění měním
pod Měnínskou membránou
spíš poblíž, ale i tak
spím dnes s nepannou
Zamanout si něco a pak to udělat
nebo si nalít deco a pak se udělat
A pak to udělat
Že život se usnadní žitím
Není to tak mermomocí daný pitím
Na ulicích potkávám mormony
ranní blití
Pod peřinou potkávám hormony
není zbytí
A že nezasek jsem se
asi jsem E.T.





***


Stopy v prachu
Němý maraton
Fouká vítr a
Žene je dál
Žere je svědomí
Kráčí popelem
Pouští
Každý sám
A slepý
Jednookých král
Co dá
To se mu nevrátí
Co se mu vrátí
To dá
Protože
To už nepotřebuje
Nevidí
Musí dojít za obzor
A pak další
Snídá mlhu
Cigára svačí





Vibrace pokojových rostlin


Vibrace pokojových rostlin
rozdmýchává okenní prach
Rezonují bílé rámy
Kolem se šíří
neznámý strach

Dusí se drobná zvěř
Mrtvou hmotou je
poset ten keř
Stěny praskají
a omítka padá
Už zoufalou touhou
touhou po zoufalém útěku
déle se netají
Končí:
ve sklenici s vodou
v koberci
vysavači
setřena houbou

Místností se šíří příjemný zvuk
Mír





***


Kostky smetany
Na dně šálku s černou kávou
Hlavy ládované dynamitem
Ctěl by si se přes to přenést
a říkáš, že fakt, opravdu úplně
přeze všechno
Leda by jsi se postavil na hlavu
a zatáhl břicho
Slízneš akorát všechen rozpuštěný cukr
až tvý zuby zčernaj
Už není z čeho čerpat
Tak zatáhni za provázek
co ti čouhá z ucha

. . .