Roman Krištof: Svět už byl stvořen a zas je neděle

neděle 17. března 2024


Roman Krištof (* 1965) patří ke kmenovým autorům kolem Nedělní chvilky poezie.CZ. V tuto chvíli se připravuje vydání jeho druhé básnické sbírky Na lačný srce / Suché sny ryb, kterou můžete podpořit zde. Uvedené básně jsou psány speciálně pro Nedělní chvilku poezie.CZ a jejich ústředním motivem je právě téma neděle.

Roman Krištof pochází z Příbrami (na Moravě). Od roku 1969 žil v Brně, kde v gymnasiálních letech psal a divadelnil (něco odraženo v ineditním sborníku brněnské poesie osmdesátých let Uprostřed průmyslové noci – Větrné mlýny, 1996). V roce 1985 emigroval, v USA studoval na Community College ve Virginii, krátce působil na univerzitě v Les Cayes na Haiti a v Byzantské knihovně Harvardovy univerzity ve Washingtonu, D. C. Po návratu (1990) studoval práva na Masarykově universitě a estetiku na Universitě Karlově, leč studia nezavršil. Začal po třiceti letech (od roku 2013) zase psát, sázením krátkých řádek na facebook. Debutoval básnickou sbírkou Střelné básně (2019, Druhé město). Jeho texty byly zařazeny do ročenek Nejlepší české básně (Host, 2018 a 19) a antologie Krátká báseň (Protimluv 2020). Časopisecky publikoval ve Tvaru, na internetu v Polí5, Herberku a Nedělní chvilce poezie. Živí se jako výzkumník v sociální oblasti a úředník tamtéž. Žije mezi Brnem a Prahou na Vysočině. 


Foto: Měsíc autorského čtení











***


v neděli odpoledne


pokud sním

nedělám to na veřejnosti

pokud však vyzván

neváhám


všeho do času

a občas do prdele

nečteš elle ale rád bys

byl až nebudeš






***


samota tok punkevní

usnout nad macochou

ví stejné nic ti v ní

čím usneš ještě nevíš


v neděli odpoledne






***


vydržet nelásku v pravé poledne

je sekunda






***


v neděli odpoledne ztracení lidé

ztrácí se až do další neděle odpoledne

mezitím se holí, koupou a posílají faktúry

to je přece jasné






***


v neděli odpoledne

v himalájích

je to yack

ve snu






***


objetí nedělních poledních

umřeš rád nechceš ničeho víc

a zítra je bezejmenný den






***


půjdeš do kytek

nenatrháš nic do vázy

jen datum v trhacím kalendáři

podtrhneš


v neděli odpoledne






***


svět už byl stvořen

a zas je neděle


těla zaklíněná do aut

vystřihovaná jak omalovánky


sorbent hasičů

je posledním pomazáním






***


končí léto tak zadusit prázdnotu

polštářem plným andílků

z barokních komedií o umučení


z něj malý cíp k odění tvé věčné nahoty pane

roušku ti přidali dobří křesťané po

abys lepším milencem s tajemstvím


pod břevnem lože. mnozí z něj nepovstanem

mnohé tě milují já taky leč nedokonale

básník li-po napsal by o rýžovém víně

já ani to


v neděli odpoledne






***


holky se umí usmát

trénují to odmala tak

že co chceš říct

zapomeneš brzy


v neděli odpoledne






***


kolika plátky zavřeš ústa

růže má jediná z hrudního koše

kveteš nohama


v neděli odpoledne






***


jsme tady pro kočku

často pod psa


v neděli odpoledne






***


neděle vyblitá z orbitu

ukazuje orion


krkavec živou vodu

i mrtvou nese


děcko usíná šťastně

ladu je nekonečně






***


lepší než pomyslet

je bez pomyšlení.


vztáhneš ruku a

plandá prázdný rukáv.


košile jsou nebesa

knoflík nedopneš, když chybí


ani v neděli odpoledne






***


pírkem hledat místo k lechtání

zatímco opeření jsme


v neděli odpoledne

můžeš milovat řekneš a boj všem


v lese dlouho nepršelo

odteče to po jílu rychle






***


sny hub o plodnicích.

naše představy o potomcích

s krásnou hlavičkou


v neděli odpoledne






***


jaké to bylo nebýt

na to si vzpomeneme rychle

jel vlak, domy ubíhaly

jen my sme mávali

mávali a

nebyli


v neděli odpoledne






***


je říjen státní svátek

jeleni na popelnících

v skoku. vajgly nikde


zítra bude neděle






***


víme co nebude

hlavně to že my nebudem


vědět je moc

moc je proměnná

v rovnici o neznámých veličinách


kristova krev na podzim

sráží se v patách bříz


olivy rostou v konzervách


v neděli odpoledne






***


nebyl jsem dlouho doma jdu

na nádraží nasáklé pachem nechtěných

kteří nikam nejedou


chyběl mi tvůj obličej říká synek

člověk je obraz v oku jiného

nehnutý


v neděli odpoledne






***


pronajmeš zámek

třeba jen visací

pod klecí nebe

vymeteno


v neděli odpoledne






***


očisti svý srce

aby bláznům přikyvovalo

jejich pravdy a tlukotem

se nezmýlilo


v neděli odpoledne






***


hledáš těla plná času tikáš obludně

neither my friend nor fiend

těla kloužou bez lásky mýdla 

i ta olivová hranatá z aleppa

ale už bylo dost sýrií

laskavost mihla začla tma

z plic jde dech do úst vysavačů

kachních nářků nad zamrzlým

tak vyrvi slovo z jazyka

nasyp králům na cestě

již se vydali bez krmítek

cítíš tmu leze tebou

za cizorodým dítětem


a to jsi ty

v neděli odpoledne






***


výběr na co zapomenout

nucený výsek

pokud odvedeš

přesný tnutí


chybí mi přesný pocit

je nejmíň ve dvou

ani

jazyk není o jednom člověku


ani v neděli odpoledne






***


znám lidem které už nepoznávám

co nestíhám přijde za mnou

postojí u matrace pokývou

jdu brnem druhým městem

co už nepoznávám


v černých polích zdechl pes

přímo na vodítku

sebrali do sáčku hovna

někam zavolali ti přijeli odvezli

korpus bo zdechl pes


v králově poli v kartouze

mše svatá v neděli jak jinak

katoličky mají trhavé pohyby

ve strouze káčata pod nima ponava

taky vlastně v kartouze






***


naděješ se

těsto kyne

uhodíš vánočkou

rozinky letí

seschlá krev páně

přímo do úst


v neděli odpoledne






***


rok neslučitelný se životem

připodobňování k živoucím

zkouška obličejů, gest

v kapsli času je úplně jedno

jestli včera nebo před dvaceti

léta jsou neuvěřitelná v zimě

často fungují jen kamna


můžeš pálit všechno co hoří

a ono hoří všechno záleží na žáru

stupni, jezdících schodech 

aby nejely pořád naopak

když gate se uzavírá slyšíš ty

hlášení, chce to kafe a umýt se

nebo nechat seschnout pot


blood and tears močíš v parku

u churchilla je vždycky nějaký

bezpečný

místo


v neděli odpoledne






***


ťap ťap ťap pán jde do nového roku poťapený

směje se synek, na balkoně vyšlo slunko

ještě drží se zábradlí někde na slatině nad tuřany

odlepují se tam letadla jistě s humanitární pomocí 

jisté jsou ale jenom šaliny s krásnými cigánkami

jinak je v brně hovno.


v neděli odpoledne






***


hračky co v kalendáři nemají jména

svaté jsou nebo jen blahořečené

v neděli odpoledne posledního prosince

zítra nemusí do práce






***


po poledni lednová neděle

oměj šalamounek vykvete po zimě

stačí do hrobu pro celý pluk jeden květ

neříkej je ti to jedno není to fuk

je dvacet čtyři brzy pět

jdou do dža shoa muzea

genocida se nedá

jen tak přetrpět






***


lidi jdou v neděli na mši

aby uvěřili v pondělí


už v poledne






***


víno v neděli poledne

koupíš v charitě mešní

a najednou je večer

s tuňáky v konzervě






***


nejhorší nedělní odpoledne

nevíš ani že je odpoledne

ani že je neděle a

prší









. . .

Petra Strá: Mirk alaská na váre...

středa 13. března 2024
















Petra Strá



Mirk alaská na váre

vikara sá lehký cvik

oboj živelná je máter

křídla obrátila vznik

živá voda přímo z jater

suchá plíce je jen zvyk

mezi nohama je kráter

ještěři lítají na saních




(Cit. z: Strá, Petra. Vríka.
Ostrava: Protimluv, 2017.)





. . .

Julius Benko: Když vyrůstáš se psy, tak jenom štěkáš

neděle 10. března 2024


Julius Benko (* 1981 v Chomutově) vydal básnické sbírky Pár slov z verbáře (2012), Posledních 31 dní (2014), Dna kořenů (2018), Dionýsovo ucho (2023) a knihu experimentální poezie Týdny v páru (2020). Publikoval v literárně-kulturních časopisech Dobrá adresa, H_aluze, Host, Partonyma, Revolver Revue. Jeho texty jsou součástí česko-německého sborníku Krajina našich slov / Landschaft unserer Worte (2019) a česko-polské antologie Z obou břehů / Z obu brzegów (2023). Příležitostně píše písňové texty a na autorských čteních často propojuje poezii s hudbou. Více zde


Uvedené básně jsou z autorovy poslední sbírky či z rukopisu, který Nedělní chvilce poezie.CZ poskytl.


(Na snímku Julius Benko čte na třetím ročníku 1. libereckého festivalu poezie v říjnu 2023. Foto: 1. liberecký festival poezie)















***


Pramen odešla nahá

natrhat jablka


V prostoru

zanechala reliéf

a průzračnost ženy


Koketně

a zároveň vznešeně

protáhla se

polozavřenými

dveřmi pokoje

a přes rameno řekla:

Krásný den

v jakékoli době






***


Bylo to v časech

kdy se mše vysílaly

pouličním rozhlasem

aby se záhadným virem

nakazilo co nejméně lidí


Propast se napil čaje

a na velký arch

štětcem napsal:

Nezapomínejme leč

vzpomínku uchovejme

jako rosu květ






***


Propast zavřel oči

a snil:


Daleko předaleko

za ostrovy ironiků

dobrý panovník znal

nejen každý potok

strom kámen horu

ve své zemi

ale také

vnitřní vesmíry těch

jež k němu vzhlíželi


Od té doby

ho jeho sny

už nikdy nezradily






***


Vir napadal

více než plíce

mysl a vědomí


Jako loutkář

vyděšených

marionet






***


Na Boží hod

Pramen a Propast

lišaje zahnali

pouhým co jest






***


Šli vlevo ale narazili na oplocení

Šli vpravo ale zastavila je policie

Šli vpřed ale ztratili orientaci

Šli vzad ale nemohli víc než bycha honit

Šli vzhůru ale tam to bylo rizikové

Šli dolů ale odtamtud se už nemohli vrátit






***


Za vytím bratrů

nebyl slyšet

pocit totožnosti

Pokaždé co prolétli

před vyceněnými

obojky a řetězy

Pramen řekla:

Když vyrůstáš se psy

tak jenom štěkáš






Drahý kámen


Bylo to v posledním

válečném roce

Prasklo to v něm

a umřel


Možná že ze všech

těch obav

a zteřelé doby

Možná z denně

neplodné kořalky

Ze strachu možná

o děti


které vypiplá jen

zpod kamene






Čili snadno pochopitelné


V půlnočním

přísně vymezeném

magickém rituálu

odlili ti oukropci

básnický manifest

jak polárkový dort:


Rychlá doba

Rychlá řešení

Tak dost!


Nepolevíme z našich standardů

jako je vysoká kvalita preciznost

a šetrnost k přírodě

Na nás záleží co budou

jednou číst naše děti


A potom si otevřeli pivo






Poslední generace se odkopala


Vida ho 

tu ho máme chlapíčka: 

hladce oholen 

dobře naladěn 

gladiátor v outlet arénách

 

Vzpomíná jak jeho otec 

chystal kosou sena 

tenkrát v trenkách 

v sedmnácti normalizovaný 

v zahradě u rybníka

 

Vida ho 

romantického cynika: 

přecukrovaný shání 

v časech po pravdě 

aspoň něco 

Hned po prvním slově 

má v hlavě rozestláno 

tedy neví co je ještě on 

a co už je hrací pole

 

Vzpomíná jak jeho otec… 

zatímco on elektrickou sekačkou 

useká se do kompostu






Mluvit je omyl, mlčet je blud


Až když se svět zakřiví 

do skulptury údu do proleženin 

pak je třeba oči vydloubnout 

a přilípnout blíž k sobě 

uším dopřát mazu osudu: 

„Celý ty dlouhý roky 

v loďáku na balkóně do světlíku 

to tam neměl mít ale bylo to tam 

Zničilo by to celý město 

stačilo smíchat dvě ampule…“


Smělí jsou živi medem divokých včel 

Také on s nimi čekal na pyl na květy 

a když přešel srpen 

stal se součástí spiknutí 

Obrana národa po devětadvaceti letech 

znovu podzemí a opět vyhánění: 

„Ale pak už to nešlo situace se změnila 

Jak s tím žít? V poklidu? 

Celý ty dlouhý roky v loďáku na balkóně 

stačilo smíchat dvě ampule… celý město“

 

Člověku se hned uleví potom 

co skončí jedna totalita a vystřídá ji druhá 

Už může dosyta ze sebe slabší a slabší ticho 

nehledě na klíčky slov pod jazykem jak nitrák 

Nevyhnutelně všichni kteří jsme včera mluvili 

budeme obviněni ze šíření dezinformací: 

„Škoda že s těmi ampulemi si odnesli 

i sbírku starých německých zbraní

– dala by se výhodně prodat“






Stejně to je dobrý, když je v létě jako v létě


Přes Císařskou louku a přes řeku svítilo zapadající slunce do podolského bytu. Okna celého bloku zářila, z ulice bylo slyšet kroky a hlasy posledních nákupů, před hokynářstvím rostla stavba z vyprázdněných dřevěných beden a zahrčelo rolo prvního krámu. Bylo šest hodin večer, konec července 1954.

Nad ještědský hřeben a nad panelové domy se přibližoval souvislý pás olověných mraků. Z Ruprechtického lesíku za sídlištěm byl slyšet dětský povyk, před garážemi zelo prázdno, žlutá fasáda trafostanice utržila nový sprejerský počin a borovice nehnutě čekaly na možný déšť. Bylo osm hodin večer, konec července 2023.

Život ovšem bývá mnohem větší poezie:


Nakrájela najemno cibuli

a posypala jí gothaj.

Do dvou sklenic

rozlila pivo,

aby byl spokojený,

aby byl v klidu,

protože jak sám s oblibou říká:

„Má se boží dárek zkazit,

to ať se bříško nafoukne.“


Hodila se vedle něho do štěstí,

mazlivá i přesto,

že se celý den nezastavila;

ulepená šůrovala,

až jí slzy v očích stály.


A on,

nestuduje práva, nemá černou perlu,

není kurevník, nejí lososa…

Tak co s ním, co s jeho blahobytem?


Chtěla by už vypnout,

ale ten druhý, malý,

na ni ječí:

„Mami, víš co,

víš co?

Ty vůbec nevíš!“






Junkiesʼ Lives Matter


Přejíždí si jazykem přes zuby,

jako by si chtěla sedřít sklovinu,

drhne, kartáčuje, drhne, kroutí hubou,

kroutí se na židli, cuká jí levá, cuká jí pravá noha,

protahuje se do otazníku desetkrát za minutu, prohrabuje si vlasy,

škrábe se v hlavě, namotává si na prst pramínky,

židle vrže, jak se na ní kroutí, na zádech studený pot,

klihovitý pot nelidského původu, jde do vývrtky, židle úpí,

tluče do klávesnice, zběsile rytmizuje, třetí, čtvrtý, pátý kafe,

obsedantní úskoky ke kávovaru, tam, zpátky, tam,

zasypaný kolega před toaletami: „Je to prostě jen moc povyku pro hejt,

víš jak, ne, oni se tě schválně jakože zeptaj debilně, abys je opravil,

ale já toho nechci mít jako vopice chcanek, protože tam já nevládnu timhle šarmem,

víš, jak, ne, jenomže, kdo je tady ten, co píská na píšťalku,

je to totálně jiná liga, nová sága, ne, nebouchla jsem se o zen,

vypadam snad schyzotimně, fakt to nemá, co dělat s tim, 

že doba je po všech stránkách nebezpečná, víš jak, ne, degeneráti dekadenti,

vidim jim až do prdele, jenom vysíraj, na všem se chtěj vyskákat jak na madraci,

ale to my jsme némlich to horší…“

hromobití klávesnice virbluje do finále, už svítí jen její kancl,

ještě dvě tři stránky, možná pět, tabulky hotový, grafů víc

než by měla mít, po půlnoci tweetne:

„Dneska jsem se stala zaměstnankyní měsíce,

děkuji ti, pikénko.“ 






Zde se svinsky podrývají samotné kořeny života


Dělali si pěknou neděli na místě,

kde se dělali nejpěknější neděle.

Lili pivo pátý přes devátý,

Lily, opička, lila s nima,

hulili i cigára,

točili prcky na tý louce zelený,

lili pátý přes devátý,

hulili i cigára,

točili prcky, dělali si přepěknou

sluncem zalitou neděli.

Vedle u stolu hulákal vožralej vychodňar:

„Môj dedo chľastal, ženy tam, chlapi tam,

že ženy sa nemajú, čo miešať do chlapov.“

U jejich stolu s tím všichni

– korektor, dělník, skladník, projektant a obchodní zástupce –

vesměs souhlasili a dál docela fest hloubavějc přemejšleli,

div že na alkoholech nevykoumali první dopravní prostředek,

kterej by jezdil na odpadky:

„Kdesi v neznámu konečný pohyb a boj čili život

nás zavedl sem, právě až sem.

Ale jaké jsou vlastně ty životy, které denně potkáváme?

Nikdo si přece sám nevybral, tak a teď se narodím.

Možná se i bránil, když mu přestřihovali šňůru.

Jenže co teď s tím? Máme pít pálenku z autobaterií,

aby to bylo rychlejší?

Nebo máme zbytečně hajdučit proti zřízení

nepříčetní jako kohouti před zápasem (?):

Abyste věděli, odmítám se vám podobat!

Neuznávám nad sebou žádného pána, žádný zákon!

Ta vaše morálka je ve skutečnosti zabedněnost!

Váš život je dusítko! Nic, slyšíte, nic z toho,

na čem vám záleží, si nezaslouží úctu!

Anebo máme jen být a guerillově čekat na rakovinu?

Pěšky jako za vozem…“

Následovaly kratší a kratší výkřiky z dostatku,

možná mrákoty z tak pěkňoučký neděle,

než projektant řek korektorovi,

že je největší čurák,

protože byl největší čurák! 






O nezaviněném globálním štěstí v zaviněném lokálním neštěstí


Dohrála hudba v nás bez ovací a bez tleskání,

nikdo ji nekoupí a nikdo neprodá, není k mání.


Kteréhosi dne před dny, kdy kultura a umění už nikoho nezajímaly,

slezli z pódia a honem k pořadateli Luďovi do kanclu,

k šuplíčku plnýmu drog: „A sem si choďte!“

Make meth, not war a flaštičku k tomu,

když květinový děcka, tak binárně syntetický, ale pořád ovšem platí:

člověk popíjí, kůň lemtá. Vyhodit si z kopejtka jako správní

hrdinové elektrofoničtí neobsazeni místenkou.

Potrhlé lesany a jiné romanpičky jak lvové bijou o mříže, řekněme

jak před píčími zápasy, masírujíce si v myslích návštěváček backstage.

Dívky nemravně pohromadě a mezi nima jedna

s celkem pěknejma boulema vulgo kýta, všimne si jeden z grupy.

Chlapovi je vždycky dobře, když mu stojí – petit appétit je na světě.

„Nepudeš se potulit na hotel, nikdo se to nedohvízdá.“

Kdyby výtah mohl jet dál, svištěli by možná až

do země Chavila, kde je to zlato.

Dveře pokoje zavřel efektně patou a neméně mistrně přivodil

společný pád na postel. Žádné líbání, pouze svlíkání, žádné hlazení, příkazy, hračka…

Žel něco je v loji, že by lolita nevzrušivá? Vůbec ne,

to jen princeznička má jako na potvoru krámy.

Cožpak o to, přinejmenším nebude jistojistě nabrbláno v gramci, pomyslí si náš žalostný žalud,

načež teda ze situace vybruslí: „Kdyby se líbilo, udělal bych aspoň rukou, a ty

se udělej jako doma.“ Však vono to pude, vono se to poddá.

Tak roštuje, holka jak papiňák, veksluje obouruč, roubuje

až míza musí ven: nad spícím kamarádem z grupy na bílý zdi

rázem krvavej squirt jak od Pollocka; inu, hotel Bordel Imperial.


Může být, že přijdeš zase jednou někdy na koncert.

To víš, čas ten nakonec vždycky všechno obrátí v žert.











. . .

Štěpánka Borská: Wernisch

středa 6. března 2024




















Štěpánka Borská

Wernisch


vypráví se o tobě,

že nejlépe kartáčuješ kočky

všechno v tom bytě bylo zrcadlově obráceně

před hudebním klubem se práší od kotle s gulášem

na posezení jsi vypila láhev medu

umíš malovat neděle říční barvou




(Cit. z: Borská, Štěpánka. Prý musím projít březovým lesem.
Nakladatelství Pavel Mervart, 2023, Červený Kostelec)




. . .

Ondřej Buddeus: Reels

neděle 3. března 2024

 

Ondřej Buddeus (* 1984) je spisovatel, básník, kulturní organizátor a překladatel z němčiny a norštiny. Vydal čtyři básnické sbírky a jednu knihu pro děti. Byl šéfredaktorem literárního časopisu Psí víno od roku 2011 do roku 2014. Vedl státní literární agenturu České literární centrum od vzniku v roce 2017 do roku 2019. Od roku 2019 pracuje na Akademii výtvarných umění v Praze. Je nositelem Ceny Jiřího Ortena za rok 2013 za sbírku rorýsy (2012) a Magnesie Litery spolu s Davidem Böhmem za dětskou knihu Hlava v Hlavě (2013).


Ondřej Buddeus bude jedním ze tří hostů (spolu s Kateřinou Koutníkovou a Xerodothem Sigmiem) Nedělní chvilky poezie.CZ na večeru Poezie Za školou, který se uskuteční v pondělí 18. března od 20:00 v klubu Za školou v Praze - Bubenči v Uralské 6.


(Foto: repro Měsíc autorského čtení)













Emoji ochablého prstu, který za dnešní noc nascrolloval 753 metrů po prasklém displeji Iphonu 6s.





#1


Přehrávám si pravomoci, tzn.

zavřu nejprve levé

a následně pravé oko. 

 

Ve stejném pořadí 

je otevřu. Mezitím: žádné vyhraněné 

pozice ani názory

 

na klima, kampaň, ceny 

Taiwan, Ukrajinu, Niger, Gazu

čínskou ekonomiku, sankce, dezinformace, prokrastinaci, fluktuaci, menstruaci, valorizaci 

 

Dívám se, abych

do světa nepřidávala víc, 

než se do něj vejde. 

 

Oči je třeba otevírat a zavírat tak, 

abych víc, než se vejde 

do mě, neviděla.

 

Držím se tě skoro dětsky 

za tu ruku, kterou smlouva o smlouvě budoucí 

vyňala ze smluvního vztahu.





#2


Za oknem, které zmizelo,

je prázdno. V monitoru,

který září, je zhasnuto. 

Byt, který náhle zaslechnu

za sebou, je dutina. 

 

Chtěl bych tě defenestrovat naopak:

dovnitř. 

Stáhnout sem, s tělem 

nebo i bez těla a dotknout se tě 

nebo se tě ani nedotýkat.

 

Špičkou jazyka

olízneš špičku prstu 

na druhé straně callu ve jménu 

 

in

ty

mi

 

ty 

zatímco signál 

se někde něžně zvrátil. 





Emoji člověka, který googloval informace o kajkách, opustil pozici vedoucího HR oddělení, odešel do hor a stal se prodavačem pizzy u sjezdovky.    



 


#3

 

Dětská tetovačka

s obrázkem Mony Lisy

se na druhý den loupe.

Selfíčko, které jsem

postnul včera,

nastavuju proti zrcadlu

v koupelně a pozoruju,

jak se můj odraz

dívá na svoje selfie

v zrcadle, které se odrazem v zrcadle

dívá na mě, zatímco sbírá

lajky, srdíčka, péči, haha, to mě mrzí a to mě štve.

Je jich málo. Domov

je pevný rám, ve kterém

scrolluju přes reklamu.





#4


V noci mě ze spánku

vytrhlo slovo „lithium“.

Znělo to, jako když spadne

sklenice z nočního stolku.  

Ležela jsem v posteli

a byla jsem tak měkká a lehká

s bodem tání i varu 

docela nízko. 

Slyšela jsem jasně, jak

v důlní jámě za oknem 

bublá život. Jáma zářila, převalovala se. 

Už je to tady, už to bude, 

teď… Proto bděte, neboť nevíte

ve které chvíli přijde váš Pán,

říkali mi. Rukou jsem

sjela do klína a prsty

začala hníst. A cítila

jak houstnu a usínám. 





Emoji ženské tváře, která policejnímu psychologovi nechce říct, co se doma děje a zarputile mlčí.





#5

 

Můj avatar se jmenuje Eusia. 

Žije a vyvíjí se, prochází

různými stádii. Vstupuju do jejího světa

jako se do sadu chodí krást.

Žije proto, že o mě neví.

Mě k tomu nutí bůh a evoluce.

Až zjistí, kdo jsem,

bůh projde dalším stádiem, znejistí a začne

krást. A o level výš

dozraje sad. 





#6

 

Věci, které mají jméno.

Věci bez jména.

A věci, které se musejí přejmenovat.

Všechno, nebo nic.

 

Pokud jsou věci ostrovy

a jména lodě, platí:

jsou ostrovy, na které se jezdí,

ostrovy, na které ne,

a ostrovy, které se musejí minout.

Minout, nebo se už nevracet.

 

Píšu ti message, kterou neodešlu jen proto,

že mi posíláš zprávu, kterou nebudu číst.

 

Nesmíš mít jméno, když ani já se

nejmenuju, protože věci, které se nemají stát,

by se děly jako odedávna.





Emoji rakouské turistky ztracené v posvátném lesíku na japonském ostrově Honšú, která o tom právě napsala status na twitter, ale nikdo nereaguje.





. . .