Iva Vyskočilová: Probuď se lásko, náš pes vyzvracel Slunce

neděle 23. září 2018

Iva Vyskočilová (* 1983). Žižkovská pocestná: "Když mě nenajdeš na zahrádce, tak sedím vevnitř. Poznávací znamení je vysoký čelo. Píšu si. Něco se mihlo v Psím víně a různých sbornících z literárních soutěží včetně etapy, kdy jsem zkusila psát básně romsky. Štve mě, že neumím polsky a hrát na bicí a ani pro jednu z těch věcí nic nedělám."




















***


slyším žíly
život
jako když protejká hajzl
ucho na zápěstí
předloktí sluchátko
zavolej deseti náhodným lidem
nebo se stane něco strašného
tak strašného
jako volat deseti náhodným lidem





***


moje velký čelo
náhorní plošina Mount Údiv
vejdi
a přiměj ke zvuku
zvon bez srdce





***


z průčelí domu ční hlava koně
domovní znamení pomezí Vinohrad a Vršovic
napůl kůň a napůl barák
tag tajemnýho kabalisty
wtf KBL
v útrobách baráku se popochází
diskutuje vaří sexuje vylučuje levituje
ale hlavně
je tam teplo
na ulici je zima
boláky na nohou
prsty oteklý tak že vystřelujou nehty k nebi
a black fridays hrajou ten nejtvrdší metal





***


na chodník pršej podpatky
je tma
jen odlesky očí
jako srna před kapotou
vítr a chlad
bradavky
napínaj satén armádního stanu
tisícihlavýho vojska
žádný terakotový týpci
vlci
snažím se utéct
ale někdo si to zaměnil se vzrušením
probuď se lásko
náš pes vyzvracel slunce





***


zvuk příčný flétny
jako akupunkturní jehličky
mělce sázený do kůže
přejedeš po nich pavím perem
a já začnu zpívat modrý a zelený tóny
bude to píseň
o letovisku po sezóně
a zapomenutejch věcech na pláži
prsten navlečenej na vajglu
invalidní slunečník a nepárová bota
silueta odcházející do vln
a nevracející se
opuštěný ulice
v prázdný výloze pekařství
zapadlá bageta mezi paletama
pootevřený dveře putiky
nevejdu
matkama se člověk učí
bude to píseň
o žíznivý melancholii





***


Paris je te veux ma
Paříž smrdí chcankama
co ještě cítíš? vzrušení
paty přes rantl nábřeží
rozpažená se zvrátit do Seiny
nepřijala mě
stala se sklem a spustila na mě strop noci
street art na každym rohu připomíná jiný města
a já připomínám jiný ženy
strč si tři prsty do úst a saj
jaká je ještě Paříž?
našeptává skrz membránu hluku pozvolnej chtíč
chci ty ulice
přitisknu se tváří k omítce
klitoris křížovym stehem přišitej k páteři
v křeči ze strachu z amnézie vkládám kopírák mezi teď a teď
chceš mi říct že lze cítit milostný vztah k městu
ano





***


pojďme udělat něco malýho
co navždy nezmění náš život
překresli mi jazykem páteř
tím začneme
zbytek ti nadiktuju dechem
očekávání odlož rovnou k nářezáku
budeme se mu věnovat později
nemluv
a když už
tak o stalagnátech





***


slzy vektor vzhůru
zarosim strop
v každý kapce se bude odrážet moje nahý tělo
porno mušíma očima
skleník fata morana
ayahuascu brčkem
shibari liánou
můj orgasmus je holotropní kýchání





***


rozložila jsem deku s mýma veršema
v ulici za tržištěm
tam kde nikdo nechodí
nechci smlouvat
jsem unavená
usínám v sebesevření
kolena řasy
noc do mě vstoupila nozdrama
moje piercy souhvězdí tváře
červenej hadr neklidných víček
rozjel koridu obrazů
mám průhledný tělo jako medúza
sedni si do první řady





***


jsi nervózní
určitě
tě v těch úzkejch lodičkách
tlačej malíčky
celej život tě něco tlačí
myslím
že by tě uráželo
kdybych tě tajně nesledovala
vykáš mi a je to tak vulgární
jsi chlípnější než já
uštvaná antilopo
stvořená z adamovy kostrče





***


podvol se mi
budu skládat z tvýho těla origami
budu tě lámat do náročnejch figur
chci abys byla dokonalá namísto mě
vohulim topení
abys mi nelhala bradavkama
že tě to baví
jenom stůj
chytnu tě pod krkem
jestli ten člověk
kterýmu jsme nakázaly ať nás sleduje
označí tvůj pohled jako nechápavej
už se spolu nikdy nebudeme věnovat ontologii





***


bylo to město s plesnivejma táckama
a mouchou kreslící ve vzduchu pentagramy
vietnamskej výčepák
prolejval rasistický krky místních strejců
vedle seděla kurva s kamašema křečáků
víčka se jí třásla nad bělmem
možná měla krásný oči
ale dívala se s nima jen do tmy svý lebky
a mě k smrti vyděsil život





***


ve dřezu u mejch rodičů
leží hrnek se zaschlým dětstvím
jsem jak stará buddhová
v pozici odkvetlýho lotosu
hlavu prázdnou ideálů
toulavá kočka
v pelargoniích cizích paní
si chci lízat přirození


. . .

Básník Ticho: Z čeho je postavena zeď, když spí?

neděle 16. září 2018

Básník Ticho (* 1973) vystřídal mnohá zaměstnání, pracoval na železnici, jako zahradník, knihař, redaktor aj. Píše verše i prózu, také maluje a kreslí. Studie a kritiky píše pro časopisy Babylon, A2 a Tvar. Publikoval v Revolver Revue, Babylonu, Protimluvu, Psím vínu, A2, Tvaru, Souvislostech. Je autorem knih Básník Ticho (básně, 2003), Artcore (prózy, 2003), Růže pro Miladu (básnický román, Squatt 2004, Concordia 2008), Obchodník s nocí, narcis a netopýr (básnický román, 2009). V prosinci roku 2012 vydal vlastním nákladem Malou knihu noci, výbor básní, který později rozšířil o další texty (Skoba 2014). Je autorem rozsáhlé sbírky Play off (Protimluv 2015).


V současné době pořádá například i seminář Večerní škola poezie, více o něm zde: http://www.l-revue.cz/index.php/2018/09/02/seminar-vecerni-skola-poezie-basnik-ticho/


Uvedené ukázky jsou z knihy Obchodník s nocí (distribuuje Kosmas na této adrese: https://www.kosmas.cz/knihy/240440/obchodnik-s-noci/)


Obchodník s nocí je kniha, která změnila budoucnosti noci. Obchodník s nocí je novým zpracováním a elektronickou podobou knihy vydané původně pod názvem Obchodník s nocí, narcis a netopýr (2009). Básník Ticho přepracoval příběh Viktora Drozda, proroka začátečníka, do e-trilogie, která se skládá z částí Satori, Sarajevo, tvá láska a Narcis a netopýr: Všechny barvy noci. Jde o pietu za oběti rozpadu Jugoslávie i interaktivní bedekr „P.S.T. prostoru společného ticha“ a zároveň o nekonečný příběh pro dospělé, v němž čtenář spoluvytváří dějový význam.

Autor vystupuje proti násilí, aroganci, xenofobnímu nacionalismu i povrchnosti; doslova se pere se čtenářem i za čtenáře kvůli lásce a pochopení. Závěr díla napsaný už v roce 2009 předpověděl budoucí atmosféru druhé dekády nového tisíciletí s velmi přesnými detaily. Čas možná setřel moment překvapení, ale neubral dílu uměleckou razanci a „záhadologický“ přesah. Básník Ticho znovu navštívil místa vyprávění a básnický příběh vypravěčsky rozvedl do epické šíře a realističtějšího rámce; kniha je rovněž – jeho slovy – „emiterním sémantickým polem nazvaným tichosoft“.









SATORI


Na mostě stál kluk a na nikoho nečekal. To se tak často nestává. Něco ho čekalo.
Na samém konci opravdového druhého tisíciletí, jarního dne 1988 byla Viktorovi Drozdovi z určení potočních vod odhalena část budoucnosti planety Země jako kdysi kněžně Libuši.
Potok nelhal. Měl splávek, měl spád. Za deště rád kalil a pařil za horečnatých večerů a přízračných rán, až se z něj kouřilo. Proplétal se krajem ideálních scénářů a příšeříku s třpytem a lehkostí sektu k jedinému cíli. Splávek měl proti proudu z pravého nuselského marsyasu: pochopitelnou přírodní bránou líp nesl šum a svist potomní pěnu až k mostu; z něj se do ní vpíjely zelenohnědé, metafyzickosametové oči. Neopakovatelně dospělé průzračností prozření a výškou poznání. Splav šuměl jako čas a hučel jak život, Viktor si dík vlnění uvědomil velkorysou část vlastní budoucnosti a část budoucnosti světovýho světa.
Mohl tak v tie-breaku lehce uhodnout, kdo nebude vrah.
Spatřil neměnnou a neúplatnou budoucnost na hladině mezi obrazy plujících mračen – on si uvědomil mezi břehy ji a ona jeho. Viděl zasvěceným srdcem, které okamžitě zahořelo. Vnitřní zrak se otevřel a překvapeně zamrkal v uvolňujícím pocitu životní jistoty, stejném, když doktor za plentou potvrdí zdravý plod nebo negativní test.
Budoucnost neexistuje, známe z ní jen vzpomínky, je to ale nekonečná dimenze času. Neskončí nikdy a ničím, přítomnost ji nezkrátí, a tak není ohraničena dnešními možnostmi.
Velký manažer budoucnosti světa solidně a spolehlivě rozlil do krajiny bianco myšlený proud vína. Hrdý proud, který se mezi břehy dral a dral přes obnažený jílec nahatýho světa – přes načatý hráze – kde v biokině pod otrhanym plátnem – plakala nad životem plakátová Květa – přes zkoupaný stíny – v průtočně splývajícím žánru potokomatografu vlny pohyblivý tíhy – přes proutěný orloj a průplav kalabastru měsíčných síní – přes zkušený minutový mlýny bezděčných siluet – a bylo to přesně to, co Drozd chtěl – a čekal od života!
Potok preissovsky šeptal přes kameny s naléhavostí Tmonoci: Zhasnešš a odpluješš, školu opustíšš, možná i vyšumíšš, oběť nejvyšší odnesešš – jak Palach sss – už to jméno pálí...
Potok, který mu byl prorokem – vlna, která mu byla věštbou.
Mýtus, napětí spirálního dialogu – víry se stáčej do spirál. Jo, potok, ten to žene, ten to hnal. Upřímně řečeno: šplouch, šplouch! Bylo jasný, že ho po prázdninách vyšplouchnou. Zjistil to z vůně vody a v celkem celistvé chvíli mraky nezpodobitelných, ale nezpochybnitelných tvarů rozdělily krajinu a duši na ostrém souvidí, spektrální tvářné hranici, na jejíž mez dopadá z jedné strany světlo, z druhé stín, a obecná stínologie ji hrdě popisuje jako souvidí, neboť není blíže známo, zda ohebný lem je hranicí světla nebo stínu.
Vystínovaná krajina prokazatelně jevila oslňující žár a zřetelné zátmí, témně odsluní. Kus mostu zářil v dopadajícím světle, zatímco druhý už byl pod mrakem, ale tam, kde se doslova bělal, se načerno a příčně rýsovaly příčinné příčle, a hned zas bylo úplně zataženo: pravda potočního vína se nocným tichopramenem vlila z čířku vod do drozdího srdce:
Budešš smysl mít... pokud tě zbabělost nezaplaví, podle podemele podle... když se vydášš od listu k listu k deltě, stočí se proudy a zemi čeká velká vlna a osvobození velké, šechny ryby leklé. Snad se pak setkášš, splynešš, když nebudešš chtít, když nebudešš...
Tak nějak to plavil proutný potok v nezfalšovatelných nonverbálních vlnkách –  nebo to tak aspoň vnímal – slunce v hladině vystříbřilo a vyprahlo oči a rty, mihotavou tvář světa. Místy ledový, mluvil s ním tokem vědomí na vlně vnímání, a on bez zaváhání pochopil, co mu vylovil z paměti, neboť i každý kámen je služebník boží.
Slyšel stříbrný vítr v stříbrných vlnách. Ne nadarmo se říká, že nejlepší část naší paměti tkví mimo nás: vzpomínky na budoucnost se zrcadlily v psím oku hladiny a vlnily se rytmem krajiny v předobrazech slov. Nešahejme na to, podlomily by se nám pod hladinou prsty.
Jsou chvíle, co by se neměly řešit – divine je a není to, co je a není k divení. Drozd instinktivně vytušil, že si v budoucnosti sáhne až na dno, ale že nikdy nezůstane úplně pod vodou. To bylo jeho satori. To bych docela bral – myslel si a dostal chuť na jablko. Mimoděk se zachvěl jak kocour a oklepal jak pes – vybavilo se mu, co ho čeká:





VZPOMÍNKY NA BUDOUCNOST


Bude konec prázdnin, a tak budoucnost ani nebude mít zpoždění.
Ran, které z něj servou hamletovský, potměšilovský svetr, bude víc než psích trnů, pivních střepů, podplacených advokátů, nepřijatých hovorů. Tolik, že si ani nestihne uvědomit, že budoucnost připlouvá v své grandiózní velikosti XXL, ve velikosti napendrek, aby naplnila jeho život mandátem drozdího peří až do smrti. Ví se, vo co de.
Všechny indicie nasvědčují, že se potok nemýlil.
Drozd plandavě přistane u zdi v místnůstce poněkud kosí, rozhodně to nevypadá na skvělej shake. V komorní komoře záchytový díry, kam se nevejde plechová skříňka, nos na portrétu panovníka, cedule: Pendreky odkládejte v šatně, ani bezmocná jeřabina. Za stolem právě tak velkým, aby zvecnul všechna razítka, nadpendrekmistr Bacan. Soudruh podpendrekmistr, mj. to nebude režisér filmu The Wall, bude stát od Viktora akorát tak na ránu pendrekem a pohledem s ním bude tapetovat zeď.
Nadpendrekmistr, výkrmný ve veřejné bezpečnosti uniformě kůl – řve zvůli vůl – na jatkách kat – a jak sekaj, jat se kaj – v taktech aktu jatek – jetej jakostní kostní řev – co zebe stíhovatkou po ner-rvech – řev, co rve a rezonuje – blížící se soudnej den! – Vidí se na chatě shovívavě buzerovat sousedy; typ nadutýho chlapa, co je fakt jedlej, montuje se lautr do všeho kurvajs element, všude radí, všecko ví, nářadí vám vyrve z ruky, a když všechno zkurví, zafuní a jde buzerovat jinam, protože knedlíky padají z nebe jen připraveným.
Až se rozletí dveře a zmizí tak Drozdovi za křídlem – jedním pantem ze zorného pole čeledín za sajtnou – bleskne zoufalá naděje. Zásah prozřetelosti se ale nekoná a do místnosti bez oken nevtrhnou chmeloví revolucionáři, aby ho vysvobodili z jámy lvové. Dostane ránu pěstí, která ho srazí na jedovatě vymalovanou, suchozelenou zeď, z níž se odlupuje mapa Sovětské socialistické republiky, bezbarvá jak strychnin, s neodolatelnou černou skvrnkou po mouše tam, kde má být podle zbytnělých kartografických představ veliká Moskva.
Jen to tak vrzne. Dva starší kluci, co vtrhnou dovnitř oblečený hůř než vexláci, budou řvát ještě víc než s. Bacan. Jeden už náležitě pěknou lysinu, druhého otěžitě zdobí kobylí xicht.
Zase ti dva kreténi! pomyslí si nadpendrekmistr a dotčeně se chytne za hlasivky.
„Co je to za hajzla?!“ zařvou nebo zařvali státotvorně ti dva.
„Nějakej Drozd – prej je tady na chmelu!“
Zřetelně čerstvá účtenka, pak peří pero bude slyšet jen tlukot srdce, větný úhel a paragraf. Podpendrekmistr, co zbyde na straně pod věšákem, kam ho dopresují po stranicku otevřené dveře nějaké fráze, zamává úplně pěšky peškem do taktu.
„Tak na chmelu!“
Světlo zezelená, mládí zhořkne, Drozda chytnou pod krkem: „Tak to si ptáčka vemem rovnou k nám do Bartolomějský!” Vytáhnou ho do kratičký funkcionalistický chodby, černý jak zamrzlý monitor: „Už ti dneska pocuchali křidýlka?!“ zakřičí zápudle s. Kobylí Xicht, vadnej ve svejch tuzexovejch plísňákách. „Už ti dneska vyprávěli o sexu a smrti?!“ přidá se zdvořile s. Lysá Hlava – často a nezřídka nebývá hezké, když lidská hlava připomene krásnou hlavu koně, toť paradox kobylího xichtu.
Srazí ho na zem v malé černé předsíňce, kde to smrdí krchovem, tma, že neuvidíš, jestli ještě někdy může žlutá plout uprostřed moře, světlo mezi vlnami vystříbření se mezi kraje.
„Cos to hlásil na Karlově mostě, ty zobáku? My ti dáme komunismus do prdele!“ Zadloubanci řvou, že ani nestačí myslet – tím se dokonale zvěční, až budou posunutě kopat V. D. celej život do beder, aby mu administrativním omylem stříklo z nakopnutý ledviny s naturalistickou naléhavostí do torza rozkroku kalhot. Oči plný bot, do rána se v chcánkách objeví krvavá pěna a bude jasný, že žádnej advokát na ní nezbohatne.
Až zakřičí: „Vstaň!“ a v šoku se sebere ze sedlé mazaninové podlahy, uleví se mu zdráhavě a nesmrtelně, že se pod ním neurodila kalužka. Protože nepochopí, kde je, další šok nastane, až se otevřou dveře do vestibulu metra Národní třída.
Seběhne se to krátce, potrvá to nekonečně: celý život, celou věčnost. Několik jindy vzácných věcných minut znamená z hlediska věčnosti významově dlouho – v zlomku vteřiny lze zabít lidí i mnohem víc. Proto se během časoběžné diference svět venku změní od základů, od jádra. Denní světlo si zmizí, asi na západ. Do tmy se ponoří lákavé proluky – snad v nich archeologové najdou v základech půjčoven mobilních empatizátorů vyražený drozdí dech. Sporé osvětlení rozvrčí zrezlý electroswing přeražený pepřovky. V něm se prameny promění v deltanie, nepoteče z nich voda, ale dochorál. Nerozčeříš vzduch, ale nirtru.
Ztiší se vítr, který nebude vítrem?





DO TMY!




Ještě nic, už všechno. Pět šest pomlk na jazyku. – – – – – Mrazení v zádech. Bude to stačit? Nocí plula na svém korábu Nemesis a tma se opírala do plachet mýtu. Za zhasla kalabastru za ním letěly létající psice s duší strigy, o dlouhé půlnoci to zatáh do orákula mnohoznačného podkroví v rizalitu. Tam se otvírala krajina mediálního ticha, jak kdysi perleťová mušle velevruba. Okamžitě mu došlo, kam se dostal a proč se v sešitě s deskami objevila Zlatá loď. Važ se pomlčet! Krajina ticha nebyla cíl prozírání, byl to skutečný počátek nonverbálního prozření summum ens. A ještě něco: vrátila se zář!
První věc bylo nastavit potenciometr podle kavernity, a to ještě před hodinou mezi psem a vlkem! Hluboké ticho rezonovalo tmahadášnou nocí a její paňadří prostoupila galaktická modř. Paprsek ozařuje sluncem, paňadří noci oslňuje měsíčnym jasem. Je to rezonanční vlnoplocha, transcendentní tůně různě hlubokých odstínů tmy, propojených stejnou psychedelickou hladinou.
Nejsme na stejný vlně, říká se noeticky mrákotným hlasem, když mejdan usíná, paňadří navozují epiku věru rozličnou! Pokud věděl, bylo jich přes padesát, ale jejich odstíny splývaly. Některá jsou nevinně euforizující a nesmírným klidem věčných pravd strhávají k činům měnícím dějiny, jiná depresivní, démonická, zrádná, dokonce i temná.
Obyvatelé temnot, synové tmy, sestry bolesti se sedmi závoji a strigy věří, že těmi k nim přichází na zakázaných místech v černém vítru Kníže temnot a Azyel, David, Debbie a Damián.
Jsou samozřejmě i nejtmější: kdo se odváží do nich vstoupit, zaplatí poznání sebevraždou nebo smrtí, a ať si to dělá sám, crack-whookk :-)
Nikdy se nenašel nikdo, ani žádné médium, kdo by z nich přinesl do poetrix svědectví. Jen Drozd. Díky tomu, že se jeho vědomím klenul ke krajině ticha most. Vnitřní stavba, kterou v sobě nesl od Netvy. V jistých dómech Noci se ale vyskytly potíže, musel se s nimi vypořádat s pomocí služebních démonů.
Vnitřní zjevení boha, nesmír res cogitans proto svou neměnnou vůlí střežil nebo nestřežil v prostoru duchovního zájmu přes propast věků filozofický mnich nebo prostě filozof. Vnímal jej „ostříží“ intuicí – nadán vyššími instinkty jak ostatní, jen s tím rozdílem, že většina lidí zemřela, aniž poznala, že byla obdařena vyššími instinkty. Ale skutečná krajina summum ens byla daleko, možná věčně nedostupná, obklopena vykřičenou hlušinou hlasokrajů; byl to podnět pro odvahu překročit společenská tabu, hranice vnitřních světů a vykročit do tmy!





Z ČEHO JE POSTAVENA ZED, KDYŽ SPÍ?




Před lešením ticho mezi vločkami. Z čeho je postavena stavba, když spí? Místo chrámových oken hvězdy v nezasklených průhledech, obrys monopostu z polygonu, bělostnost neznámého oltáře – prorokovaná stavba, jež ho vyplněným proroctvím připravila o budoucnost, se odsouzenci stala mystickým chrámem jednoho srdce. Místem, kde ticho mělo reverb a hall. Prozatímní hvězdy sestoupily ze safírové oblohy a dělaly mu společnost? Nebo on vyletěl rychlostí světla k nim? Nevisel, Velký vůz v sobě odhalil mytickou merkavu a ta Drozda naplnila pocitem vzácnosti a vezla k věčnosti, kterou se nepodařilo zatajit. Doprovázela je karavana mraků a hlas měsíčního svitu.
Prožitek nekonečna a nesmrtelnosti by přál celému lidstvu, cítil, že se narodil proto, aby poznal nesouměřitelnou věčnost, a že to přišlo. Muselo to tak být, protože svět zbavený kouzla a tajemství se stává nesnesitelným břemenem. Vnímal, že je mu krásně jedno, jestli ho zabetonujou do lomu, nebo ne, věděl, že navždy nesmrtelně zvítězil.
Stavba se potmě zaplnila prostorem zítřka, budoucnost barvami. Přestože z ní cítil neskutečnou
bolest, ambientně ji vnímal neskutečně krásnou; stejně neměl na výběr. Do roka a do dne, šeptal si s listopadovými vločkami: teď měl jistotu, že to příjde.
Mezi námi a oblaky, začínal se zabydlovat v povětří. Cítil, že vstupuje do snu a že se do něj teď
zamilovala nevyzpytatelná láska: do jeho života vstoupila Soror mystica. Proměnila vůni cementu ve vůni kadidla. Když kolem sebe viděl na klenbě tolik hvězd, uvědomil si, že existence nejenže má smysl, ale je přiléhavě krásná. Potvrzovalo se tím satori, byla v tom výsostná spravedlnost: interní světlo hvězd, ledový vzduch na rozpáleném vědoucím čele, láska v srdci světa – mládí zažil i Drozd.
Jsi moje loďka a dny jsou námořníci – vydechl do mrazu ticho takového znění a bezděčně se chytal rozkymácených trubek stavby. Nesmrtelná letka šapošnikov, jarotkačev s hrazdou o patro níž mu zachránil život při letu z třetího do druhého patra – miloval tu chvíli. Dostal pecku jak od elektřiny, stěží od zmrzlých trubek odtrhl prsty – ambivalentní mejdan s Polárkou a zvláštní druh nesmrtelnosti si v mystickém chrámu opravdu užil: bolest a nejistota, již musel prožít, se proměnila v němný úžas nad osudem a údělem člověka.
Když pozdě v noci v mokasínkách do tanečních čekal na ranní vlak, byla mu nepředstavitelná zima a nakonec usnul před ambulancí v jedné z chodeb nemocnice na konci města, jejíž nový pavilon vznikal coby učňovská stavba.
Když ho brzy ráno probudily tři sestry, které se vracely do šaten, nevěděl pořádně, jak se jmenuje, instinktivně ale využil toho, že se jim mírně ulevilo, že není mrtvý ani vážně praštěný, řekl, že se cítí už dobře, rozhodně líp než včera, a rychle se vypařil.
Předtím měl tři sny. První o životě v Bauhausu, klasika. V druhém strávil život v kleci v kanclu
berounského přístavu, depresivní sen trval deskriptivně celý život, Drozd svou ptáčnici miloval a v noci se mu zdálo, že je člověkem; často na ni bude vzpomínat. Třetí sen zapomněl, protože ho probudily tři sestry.

. . .

Marcel Sauer: Chodníky tu jsou přísné

neděle 9. září 2018

Marcel Sauer je diplomat a publicista: Je duchovním strojvůdcem opožděných vlaků, druhořadým vychovatelem zdivočelých tvorů, nízkoobrátkovým vyhlazovačem trnů. Provozuje muzeum miniatur, ale na expozici již nevidí. Je odbytištěm pro neodbytná nutkání. Většinu času pobývá v jiných světech. Zejména v Japonsku, USA a Rakousku. Ve volném čase působí jako diplomat. Řídil České centrum ve Vídni a New Yorku. Krátce se živil jako překladatel. Byl v týmu expertů a porodníků, když na svět přicházela Česká soda. Je a má.





















1


Nemá duši.
Ale může se nafouknout.
Tím víc.
Tím spíš.

Nemá srdce,
ale obíhá ji krev.
Po chlazeném okruhu.

A každý civí na její zavoj.
Tak pracně.
Tak důvtipně.
Tak rukodělně.
Upředený z tkaných mlhovin.

Zakloní hlavu.
Zatřepe vlasama a prsy.
Rozhlédne se kolem.
Spokojeně se usměje.
Jen tak pro sebe.
Jen tak pro tebe.
Když se díváš.
Když ti ukazuje.
Kdo není, ale trochu je.

Má vlastní ověřené postupy.
Má granule čirého prozření.
Co se nemusí zapíjet.
Stačí polknout a říct
co ji zrovna napadlo.
Vždycky se může usmát.
A tvářit jako že tím myslí něco jiného.

Tohle si sama usnesla,
vyseděla, stvořila.
Přímo tady před tebou.
Šťastlivče.
Požehnaný mezi ženami.

Nese se tak ladně.
Oděna ve vědoucím úsměvu,
v trojobalu vlastního odpuštění.
Plněna vlastnoručním šťěstím.





4


Prdí si ve svým malým pokoji
a cítí se tak sama.

Zastlaná svýma práškama,
usilovně hledá
pravýho mezi chlapama.

Ráda by někoho potkala.
Kdo by jí měl rád,
uměl jí něco opravit,
došel jí trochu nakoupit,
svezl ji někam autem.

Taky by naslouchal,
když se chce vymluvit,
když říká:
“Tak ty už jdeš,
myslíš jenom na sebe.
kdo se mnou pojede”
Kdo by jí upřímně lhal,
že vypadá dobře na svůj věk,
kdo by do ní neřek,
že jí je třicet plus čtyřicet,
Kdo by si jí opravdu vážil,
byl jejím gigolem strážným.

Někdy už napětím ani neprdí.
Ve svým malým bytě,
kde to pak ani nesmrdí.





6


Prase si učísne vlasy kopýtkem,
rozhlédne se kolem,
odkašle si.
Dává si záležet na tom co říká,
oblízne ústa,
otře je ubrouskem,
odkašle, rozhlédne
a do ticha řekne:
“Maturitu přeci nemůže mít každý”

Poslouchá jak pěkně to zní.
Rozloží slovní druhy,
zhodnotí útvar a formu.
Spokojeně se pohladí.

Dalo si časový limit
a soustředí se tak moc
až mu vypadne kus hovna.
Kopýtkem jej rychle strká zpátky,
ale jen si ho rozmaže kolem úst.

Trochu se pousměje.
Trochu se zarazí.
Trochu se uchčije.
Ani se nezardí.
Pohladí se.
Někde tam.
Řeklo vše, co chtělo
k maturitám.





14 (NYC)


Šli jsme s Pavlem na prezentaci vín
Jen moc brzy
tak jsme pili vína jiných

A sáli jsme ústřice ze skořápek
a kolem se líbali kluci a holky
různě a promíchaně

V životě jsem neměl tolik ústřic

Myslel jsem na tebe
Nejenom když
Ale tak vůbec
a obecně
Ve všech dimenzích
tvojí krásy
fyzické mentální dotykové průnikové lásky
kdy se všechno protne
a všechno je skrz naskrz
a všechno je na dřeň
protože dál už to nejde
a dech se zrychluje
a předběhne tep
tak, tak, tak

Miluju tě tak celou
jako ochočenou sépii
jako karakarakara bohyni
co ji uctívali zmatený Řekové
co nevěděli že Bůh je jen jeden

A večer tady tak plyne a kyne
topí se sám v sobě
zahuštěn jíškou nepovedených tetování
utápěn
obráběn
uháněn
Hr hr hrnut na bedra jiných
to bys rád věděl kterých
Tam někde tam
polkni prášek
v průjezdu tetovacího salónu

Dvě holky a kluk v kavárně
se vyklánějí za hasičským autem
co tady troubí hlasitěji než jinde
Ta tlustá se vyklání jen jako
aby se jí nepřelívaly špeky
aby nevypadala tlustší než ta hubená.
Má velký brejle
To dělají ty brejle že ti připadám tlustá
řekne.
Ale kluk s barevný tetováním
už kouří venku
A soumrak je všechny živí
vydatnou kaší padající tmy
milosrdentství chlastu
Zpovědní kabina
uprostřed hajzlů
nevinná jako jehně
čí
Stane se z tvora masem
A Pavel už šel
domů





19


Chybíš mi tady
nechci ukazovat
ani si nikam sahat
ale ty víš,
že tady všude

Chybí mi tvoje vůně
oči co koukaj jako vývrtky
hebký dlaně,
chybí mi tvoje slova,
ústa s barvou drzý růže

Tak se dívám
jak déšť za oknem
rozmetal chodce
a říkám si,
že jim to patří
když si tak vykračujou
blbečci

Přeju si
být někdy v týhle hospodě s tebou
vidět tě v novým světle
tohodle lokálu
Kde všechno vyjde najevo
stejně jako všude jinde
vyjde všechno najevo

Hraje tu trochu blbá hudba
a já nevím proč každá blbá hudba v jiný zemi
je o tolik lepší než blbá hudba v Čechách
Možná je to moc ležáků
a chcaní v průchodech
lidi pak špatně slyší
jsou tupí a tiší

Naproti sedí míchaný pár
a ona pořád mluví
Jako úplně pořád
a on asi přemýšlí
jak rád by jí zacpal ústa.
Krizový manažment
kritické myšlení
Chybíš mi





36


Byl to tak příjemný let.
Nevzpomínala si,
že by kdy zažila
něco podobně zajímavého.

Nerušené svištění větru,
čerstvý, ale opravdu čerstvý vzduch,
vyhlídka, kam jen dohlédneš,
trávení volného času
zaručenými prostředky.

Všichni ti ptáci kolem
se na ni udiveně dívali,
pozorovali,
jak ji vítr bere sukni
a cuchá vlasy.
“No a co”, chtělo se jí zakřičet
naproti těm zvědavým pohledům,
ale jen si nabrala do úst proud vzduchu.

Ještě nikdy snad nebyla blíž přírodě
nebyla tolik něčeho součástí
nebyla víc naživu.
Ještě nikdy nebyla takhle svobodná.

A když by to šlo
a ona samozřejmě ví, že to nejde,
ale kdyby.
Prostě si to zkus představit.
Když by to šlo
a někdo se jí zeptal,
jestli by skočila znovu,
tak by ani nevěděla
co mu na to odpovědět.





39


Máte tak pěkný šaty,
moc vám to sluší,
řekne jedna druhé.
Řekne ta co nemá srdce
té, co nemá duši.





41


Jen se promítáme
do činů druhých,
jsme čísi pohrobci
bohatství chudých.

Číšníci bezobratlí,
slepý náboje,
těžítko, co zkouší plachtit
seschlá naděje.

Začátek až nakonec,
slibujem do ticha.
Jsme boží hovádka
a život syčí,
uniká.





54 (NYC)


Sedl jsem si ke stolku naproti vchodu.
Každý kdo vejde se na mě podívá
a já pohlédnu na něj.
Dotkneme se očima,
jakobychom se znali,
ale hned se zase rozejdeme,
protože jen tak čumím.

Prohlížím si všechny
ty cizí muže a ženy,
co si sem odskočili
ze svých denních tras.

Každý má svůj výraz
svůj spěch,
příjemnosti,
pohledy,
místa.
Dívám se na ně ze svých
zpomalených záběrů.

Za každým nádechem
následuje výdech,
za každým příchodem
odchod,
za každým oblečením do práce,
práce.
Za každým polibkem
odtažení.

Obsluha volá jména
a plní přání.
Po tváři příjemce
se mihne výraz štěstí,
ale jen na chvíli, než
zase vyjdou na ulici.
Chodníky tu jsou přísné.

Sedím u kafe, který nepiju
v životě, který nežiju.
Jsem tu jen na chvíli,
V tomhle cizím shonu,
za chvíli nasednu
a odletím domů.





65 (Nachtasyl)


Nachtasyl je šero nevydaného příslibu,
báseň oslavující transplantaci srdce,
notový záznam psaný vlastnim vínem,
kouřící sprintér na stupni vítězů

Je to

upomínka na zbytečný den v práci,
doutnající deník dobročinného žháře
květ rozvitý do popelavě šedé
rezonance zakřiknutých
provolání mírového štváče


. . .

Jana Orlová: Pozorování

neděle 2. září 2018



Jana Orlová (* 1986) je básnířka a performerka. Její tvorbu můžete sledovat na http://www.janaorlova.cz/, několikrát jsme také uveřejnili její básně na této webové stránce. Její autorské čtení z festivalu Přešlap 2018 ve Svatoslavi na Brněnsku vám teď přináší Nedělní chvilka poezie.CZ.

. . .

Mirka Ábelová: Biologické hodiny explodovaly

neděle 26. srpna 2018




Autorské čtení jedné z nejvýraznějších slovenských básnířek současnosti Mirky Ábelové na malém festivalu Přešlap 2018 v červnu 2018 ve Svatoslavi na Brněnsku. Verše jsou z její nové připravované sbírky, o které na nahrávce také mluví.

. . .

Tomáš Čada: Vše o lásce

neděle 19. srpna 2018


Tomáš Čada ( * 1985) čte na festivalu Přešlap 2018 ve Svatoslavi na Brněnsku z rukopisu své nové sbírky Vše o lásce. Více o Tomáši Čadovi se dozvíte například i zde v jeho nedávném bloku na Nedělní chvilce poezie.CZ: http://www.nedelnichvilkapoezie.cz/2018/04/tomas-cada-ktery-z-pribehu.html
. . .

Šimon Leitgeb: Měsíc ve dne

neděle 12. srpna 2018


Šimon Leitgeb (* 1996) je českobudějovický básník, který nyní připravuje svoji druhou sbírku, která se bude nejspíše jmenovat Měsíc ve dne. Zde vám přinášíme záznam jeho autorského čtení na festivalu Přešlap 2018, který se konal letos ve Svatoslavi na Brněnsku.

. . .

Václav Křenek: Instantní šílenství

neděle 5. srpna 2018



Přinášíme vám záznam autorského čtení básníka Václava Křenka na festivalu Přešlap, který se konal ve Svatoslavi na Brněnsku v červnu letošního roku. Václav Křenek se narodil roku 1997 a vyrostl v Českých Budějovicích. Když se po gymnáziu rozhodoval, co z něj bude, norština a bohemistika na FF UK byly jasnou volbou. Jeho básně vyšly například v Protimluvu, na webu Nedělní chvilky poezie.CZ nebo se ještě stále objevují v budějovickém studentském časopisu Vedneměsíčník. Rád čte, příležitostně vystupuje v ochotnických divadelních představeních.


. . .

Martin Trdla: Někdo si vzal do huby, že by se mělo uklidit

neděle 29. července 2018


Martin Trdla (* 1985) je básník a novinář z Liberce. Přinášíme vám záznam jeho autorského čtení na festivalu Přešlap 2018 ve Svatoslavi na Brněnsku, který se konal letos v červnu.

. . .

Stanislav Hyena Caha: Orgie exorcistek

neděle 22. července 2018


Novinář, básník, bavič a hráč na tahací harmoniku Stanislav Caha zvaný Hyena (* 1969) vystoupil v rámci bloku Nedělní chvilky poezie.CZ na festivalu Přešlap 2018 v červenci ve Svatoslavi na Brněnsku. Záznam jeho čtení vám nyní přinášíme. Hyenovy aktivity můžete více sledovat zde: http://www.bystrahyena.cz/.


https://swww.youtube.com/watch?v=-X7H-bIm6NU
. . .