Ošuntělé. Řízné slunce. Saka. Sklenky vína.
Ženy a muži přemýšlejí. Kouří cigarety.
Milují se v bytech. Jezdí na venkov.
Svírají se uvnitř a osvobozují.
V domech z ér, co čpěly a dobývaly.
Labutě na šedých řekách.
Planou, plynou.
Kávy v letoviscích.
uprostřed léta když vzduch unaveně
padá na zem
a nebe prázdné jako astmatikovy plíce
se rozevře bouřkou.
tehdy prochází po prašných cestách mezi poli
s roztaženýma rukama a
otevřenými ústy se snaží
chytat poslední kusy toho
na co celou dobu čekal
a čeho se všichni ostatní k smrti báli.
Nakonec zůstane stát v místě kde se
cesty kříží a kde
na místě ukřižovaného
visí mapa všech cyklistických tras v okolí.
Strniště třesené větrem mu
zrychluje tep otírá dlaně
do potrhaného nátělníku.
Vyschlé kůstky stvolů svítí do
zvlněného vzduchu listy větrných
turbín v dálce se líně otáčejí. V
těch místech stávala topolová alej
a byla to práce
s živly po starém způsobu dáš-dostaneš.
Nadechne se a s pohledem upřeným
na zablácené podrážky slyší jen: „dívenky
zkrátka jsou a tvrdej rocker bledne.“
Oni to vidí lomí rukama ale
oči jim přitom bezděčně sjedou
níž než měli v úmyslu slova
slova nikoho nezajímají servírují
se na uschlém fíkovém listu.
dny nepochopitelné jako školákova
platonická láska nalezená na
pornostránce.
přemrzlé hortenzie
krvácí do jara.
ukrývá se za záclonou
sleduje tři ženy
stojící u plotu. všechny
jsou staré
pomyslí si nebo
alespoň starší než já.
křižovatka lesních cest
podobná pavučině ve které
čeká
malá smrt.
akupunktura krajiny. padlé
oční víčko jezírka v japonské
zahradě. diazepam před
půlnocí.
ve chvílích kdy si připadal opravdu
osamělý zanořil prsty do rozkrojeného
bochníku chleba a vyslovil přitom
jméno které ho zrovna v té chvíli napadlo.
jediným pravidlem které si v
průběhu času stanovil bylo že
to nesmí být jméno nikoho na
kom mu záleží. neuvědomil si
že osamělost s sebou přináší i cosi
podobající se ztrátě paměti cosi co se týká
i jmen.
pořídil si kalendář a na Silvestra
se rozhodl
že dotyk je pro soužití důležitější
než jména.
výrazně střízlivý analogový ciferník na stěně porostlé
nepřirozeně zelenými listy a divoce
barevnými květy. za obzorem desky
z neošetřeného dubového dřeva se rozprostírá
celý širý korporátní svět bez konce.
vstane z postele a na bílé
dveře kajuty se snaží pomocí zbytků
jídla od snídaně zachytit
krásu kterou viděl při
východu slunce. trvá to hodiny
nedokáže se soustředit ruší ho
chvění podlahy splašená koňská síla
pod jeho nohama. prsty obarvené
zaschlými vaječnými žloutky mrkvovou
šťávou jogurtem se míhají po
dřevě jako šmouhy rorýsího
letu. přestane s tím až ve chvíli
kdy se na dveřích objeví první krev.
O dva roky později mi nasadili stejná SSRI antidepresiva
jako tobě
vedlejší účinky stále stejné
úleva únava
vyčerpání z úlevy
šedivý závoj z mojí hlavy zatím nemizí
ale jistě to bude lepší
jen patriarchát pořád nepadl
a oceány jsou každý den o něco kyselejší
bereme léky
abychom zvládly fungovat v nakaženém systému
který o nás nestojí
přijde mi to postavené na hlavu
ale naštěstí už mám
dobrou terapii zaměřenou na trauma holokaustu
jež ovšem není na pojišťovnu
a vlastní inhibitor se síťkou na motýly
který na pojišťovnu naštěstí je
takže se všechno jistě brzy zlepší
čekání na zítra nikdy není dost
čekání je utkáno z tajemství a naděje
nevolej budoucnost zbytečně nahlas
může odvrátit svou tvář
horší stranou k tobě
místo něhy dá ti bolest
nestěžuj si že čas
se dlouze vleče
když má přinést splněná přání
ať s tebou zůstanou déle
jestli na tě čeká neštěstí a život beze snů
nespěchej na setkání
sirotčinec vítá příchozího
štěkotem a odpudivým zápachem
sirotci jsou přivyklí držet při sobě
v oddělených klecích
zrůdy i šlechta
v sirotčinci jsou misky společné
žrádlo je nahnědlé
řídké
sem tam fazole a zrnko kroupy
sirotci nechtějí žrát
ani když jim zamícháš v misce
klacíkem
sirotci štěkají různými způsoby
s nadějí
zoufale
zlostně
anebo kňučí a tisknou čumák
k dírám v plotě
a ocasem vrtí tak rychle
že se už na to nemůžeš déle dívat
takže odcházíš
příliš hodně chci příliš mnoho
hlásí se ke mně pokušení světa
vtělovat se do mužů a žen
přivlastňovat si jejich krásná těla
snít jejich sny a žít jejich plný obsah
život minutu po minutě
do jejich
nikoli do mé smrti
říkám co cítím
aby bylo možné obrátit to v žert
avšak oba víme
že jsou to slova která mění svět
působí převratné události
trvají méně než chvíli
to tajemství bych ti mohl šeptat
do ucha celé věky
když držím tvář ve tvých vlasech
všechno vonělo
jak má vonět na podzim
přestože bylo léto
někdo pálil seno
někdo listí
v zahradě mě přivítalo mračno komárů
domáhali se krve
nikdo nevyhlásil klid zbraní
vzdálené výstřely na polygonu
připomínaly válku
Jsi ten, jenž utrpení
vmete do tváře trpělivost
nový citát připnutý magnetem na ledničku
mě překvapil a znepokojil
byl jsem trpělivý
bojím se utrpení
sousedi spouštěli na noc rachotící
ochranné žaluzie
i když večer byl teplý a tichý
pokud nepočítám občasné
vzdálené salvy
v úzkém proužku osvětleného nebe
bylo vidět noční hmyz
a netopýry
na opačné straně
zářil bolestí štít veřejné nemocnice
dvě rudá světla nahoře
jako ďáblovy rohy
nic nebylo jak dříve
přestože dozrávaly třešně
a končil červen
celý den
celý život
věnoval jsem
přízemním věcem
večer byl dobrý ke všemu
kromě odpuštění
nezadržel jsem mládí
a nepoznal smysl
všechno kromě toho
je porážka
nezadržel jsem mládí
a nepoznal smysl
pokoušel jsem se
zaznamenat tu porážku
nezadržel jsem mládí
a nepoznal smysl
přemýšlím co vůbec
mládí a smysl jsou
vousatý rabín
něco vykládá turistům
z Izraele
rozmáchle gestikuluje
poskakuje a kývá se v rytmu slov
dívají se na něj
chladným okem kamery
dokud jim smích dovolí
držet ji bez pohnutí
dnes jsem četl o Bohu
který nic
nemusí
ani být
protože je Bohem
teď vím že filozofové se rouhají
když dokazují jeho existenci
kolik váží duše vím
nesl jsem ji na rameni
když jsem šel se psem
zabaleným do deky
k veterináři
na zpáteční cestě
bylo jeho tělo
těžší
takže duše je
lehkostí bytí
nyní naslouchám
ťukání drápků po podlaze
to ticho je bezduché
čas se nepočítá
tíha bytí člověka je stále táž
zimní nebe plné hvězd
nad větvemi bez listí
ptaní se na cíl je jako noční mráz
může zabít
byla tak krásná že ve mně vzbudila
dítě spící mezi přesličkami a kapradím
v čisté vodě prvních vzruchů
byla tak krásná až dítě ve mně zaplakalo
ze stesku po matce
pochopil jsem že to už nikdy nebude jinak
jedině to mě drží při životě
cizí těla nás chrání a sny
jiných utečenců z domu
netuším proč je to zrada
válka nikdy neskončí
děti si hrají na dvorku
řekneme jim že jsme to udělali
pro všechny
z nutnosti
řeč kamenů není pro člověka
bylo by třeba žít tisíc let
aby zaslechl první hlásku
náhodou
když je moře tiché
a on už nedoufá
už nejsem týmž člověkem,
jakým jsem býval
ničím knihy a příliš často se opíjím
nevidím nic co by mělo nějaký smysl
nepotřebuji smysl
jen světlo
neboť mi slábne zrak a bojím se tmy
nemůžu spát a skutečnost mě nudí
příliš dlouho jsem čekal na nějaké znamení
teď se zaposlouchávám do svého těla
kdy se ozve zvon nebo zvonek bolesti
kolem vidím známky rozkladu
krajiny se mění
i když stále ještě rozpoznávám místa
kde jsem byl šťastný
blízcí lidé stárnou a ztrácejí paměť
obtížně vstávají ze židle pletou si jména a nemyjí se
léto které jsem tak divoce miloval
je noční můrou vedra a bouřky nepřináší ochlazení
nečekám na podzim ani na smrt
proměňuji se
nejlépe vidím
když zavírám oči
nejvíce jsi
když nejsi
jako první prosincový sníh
mizí roky
mizí vše prožité
jako druhý prosincový sníh
před svátky narození Páně
mizí přátelé
milenky a ambice
jako třetí prosincový sníh
mizí láska
někdy třetí prosincový sníh
zůstává
proč musím umřít
proč já
nikdo se neptá
proč jsem se narodil
proč já
Obličej ikony. Když vstoupila
muži vytvářeli mnoho slin.
Artikulovala měkce plynule
křehce a nedostupně.
Ještě že měla čtyři děti.
Jinak by byla k neuvěření.