Marta Krausová: Na starém kontinentu

středa 11. června 2025


















Marta Krausová

Na starém kontinentu


Ošuntělé. Řízné slunce. Saka. Sklenky vína.

Ženy a muži přemýšlejí. Kouří cigarety.

Milují se v bytech. Jezdí na venkov.

Svírají se uvnitř a osvobozují.

V domech z ér, co čpěly a dobývaly.

Labutě na šedých řekách.

Planou, plynou.

Kávy v letoviscích.






(Cit. z. Krausová, Marta. Roztřesky a remixy. Dobrý důvod, 2024.)





. . .

Stanislav Beran: Přemrzlé hortenzie krvácí do jara

neděle 8. června 2025


Stanislav Beran (* 1977) absolvoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat výhradně próze. Vydal povídkový soubor Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), novelu Hliněné dny (2009), další soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013), román Vyšehradští jezdci (2016) a román v povídkách Kocovina (2019). V roce 2023 mu v nakladatelství Host vyšla povídková kniha Schrödingerův hotel a také jeho první titul určený dětem Ztracený v povětří, po kterém následovala lrtos kniha Strach nad řekou. Žije poblíž Jindřichova Hradce, působí jako manažer ve farmaceutické firmě. 


Uvedené básně jsou z rukopisu jeho nové básnické sbírky Krmítka pro zletilé, která by měla vyjít v nakladatelství Větrné mlýny.


Stanislav Beran čte na festivalu Přešlap 2025 v Horní Pěně. Foto: Martin Dubský














***


uprostřed léta když vzduch unaveně

padá na zem

a nebe prázdné jako astmatikovy plíce

se rozevře bouřkou.


tehdy prochází po prašných cestách mezi poli

s roztaženýma rukama a 

otevřenými ústy se snaží 

chytat poslední kusy toho

na co celou dobu čekal 

a čeho se všichni ostatní k smrti báli.


Nakonec zůstane stát v místě kde se

cesty kříží a kde

na místě ukřižovaného

visí mapa všech cyklistických tras v okolí.






***


Strniště třesené větrem mu 

zrychluje tep otírá dlaně

do potrhaného nátělníku.


Vyschlé kůstky stvolů svítí do

zvlněného vzduchu listy větrných

turbín v dálce se líně otáčejí. V 

těch místech stávala topolová alej

a byla to práce 

s živly po starém způsobu dáš-dostaneš.


Nadechne se a s pohledem upřeným

na zablácené podrážky slyší jen: „dívenky

zkrátka jsou a tvrdej rocker bledne.“


Oni to vidí lomí rukama ale

oči jim přitom bezděčně sjedou 

níž než měli v úmyslu slova

slova nikoho nezajímají servírují

se na uschlém fíkovém listu.






***


dny nepochopitelné jako školákova

platonická láska nalezená na

pornostránce.


přemrzlé hortenzie

krvácí do jara.






***


ukrývá se za záclonou 

sleduje tři ženy 

stojící u plotu. všechny


jsou staré

pomyslí si nebo

alespoň starší než já.






***


křižovatka lesních cest 

podobná pavučině ve které

čeká

malá smrt.






***


akupunktura krajiny. padlé 

oční víčko jezírka v japonské

zahradě. diazepam před


půlnocí.






***


ve chvílích kdy si připadal opravdu 

osamělý zanořil prsty do rozkrojeného

bochníku chleba a vyslovil přitom

jméno které ho zrovna v té chvíli napadlo.

jediným pravidlem které si v 

průběhu času stanovil bylo že

to nesmí být jméno nikoho na

kom mu záleží. neuvědomil si

že osamělost s sebou přináší i cosi 

podobající se ztrátě paměti cosi co se týká 

i jmen.

pořídil si kalendář a na Silvestra 

se rozhodl

že dotyk je pro soužití důležitější 

než jména.






***


výrazně střízlivý analogový ciferník na stěně porostlé 

nepřirozeně zelenými listy a divoce


barevnými květy. za obzorem desky 

z neošetřeného dubového dřeva se rozprostírá


celý širý korporátní svět bez konce.






***


vstane z postele a na bílé

dveře kajuty se snaží pomocí zbytků

jídla od snídaně zachytit


krásu kterou viděl při 

východu slunce. trvá to hodiny 

nedokáže se soustředit ruší ho

chvění podlahy splašená koňská síla

pod jeho nohama. prsty obarvené

zaschlými vaječnými žloutky mrkvovou

šťávou jogurtem se míhají po


dřevě jako šmouhy rorýsího

letu. přestane s tím až ve chvíli

kdy se na dveřích objeví první krev.


















. . .

Anna Štičková: SSRI II

středa 4. června 2025



















Anna Štičková

SSRI II


O dva roky později mi nasadili stejná SSRI antidepresiva

jako tobě

vedlejší účinky stále stejné

úleva únava

vyčerpání z úlevy

šedivý závoj z mojí hlavy zatím nemizí

ale jistě to bude lepší

jen patriarchát pořád nepadl

a oceány jsou každý den o něco kyselejší


bereme léky

abychom zvládly fungovat v nakaženém systému

který o nás nestojí


přijde mi to postavené na hlavu

ale naštěstí už mám

dobrou terapii zaměřenou na trauma holokaustu

jež ovšem není na pojišťovnu

a vlastní inhibitor se síťkou na motýly

který na pojišťovnu naštěstí je

takže se všechno jistě brzy zlepší





(Cit. z: Štičková, Anna. Všude pak viděla husy. Protimluv, Ostrava, 2024)



. . .

Franciszek Nastulczyk: Nejlépe vidím, když zavírám oči

neděle 1. června 2025


Franciszek Nastulczyk (* 1957, Bystřice na Olší) je autor v podstatě trilingvní, narozený na česko-polsko-slovenském pomezí. Základní školu absolvoval v Bystřici nad Olší, kde se vyučovalo v polštině. Vystudoval pedagogiku a filozofii na Jagellonské univerzitě v Krakově, postgraduálně ještě informatiku a tělesnou výchovu na Technice v Bielsku-Białe, kde také od roku 1983 žije. Je autorem řady básnických sbírek. Překládá rovněž českou i slovenskou poezii, např. Petra Hrušky (knižní výbor s názvem Mieszkalne nepokoje, 2011) nebo Ivana Štrpky. V letech 2002–2009 pracoval jako redaktor literárně-uměleckého časopisu Pobocza (Krajnice), který vycházel nejprve v internetové, později v tištěné podobě (v české, polské, srbské a slovinské mutaci).


Básně ze sbírky Průvodce slepého psa (Protimluv, 2014) a z rukopisu Všechny sebou nakrmím, vybrala Leona Bohdálková. Foto z archivu autora.










Básně ze sbírky Průvodce slepého psa a jedna navíc, která se do sbírky nedostala (překlad: Lenka Kuhar Daňhelová)






nespěchej


čekání na zítra nikdy není dost

čekání je utkáno z tajemství a naděje


nevolej budoucnost zbytečně nahlas

může odvrátit svou tvář

horší stranou k tobě

místo něhy dá ti bolest


nestěžuj si že čas

se dlouze vleče

když má přinést splněná přání

ať s tebou zůstanou déle

jestli na tě čeká neštěstí a život beze snů

nespěchej na setkání






sirotčinec


sirotčinec vítá příchozího

štěkotem a odpudivým zápachem

sirotci jsou přivyklí držet při sobě

v oddělených klecích

zrůdy i šlechta


v sirotčinci jsou misky společné

žrádlo je nahnědlé

řídké

sem tam fazole a zrnko kroupy

sirotci nechtějí žrát

ani když jim zamícháš v misce 

klacíkem


sirotci štěkají různými způsoby

s nadějí

zoufale

zlostně

anebo kňučí a tisknou čumák

k dírám v plotě

a ocasem vrtí tak rychle 

že se už na to nemůžeš déle dívat

takže odcházíš






pokušení


příliš hodně chci příliš mnoho

hlásí se ke mně pokušení světa

vtělovat se do mužů a žen

přivlastňovat si jejich krásná těla

snít jejich sny a žít jejich plný obsah

život minutu po minutě 

do jejich

nikoli do mé smrti






šeptem


říkám co cítím

aby bylo možné obrátit to v žert

avšak oba víme

že jsou to slova která mění svět

působí převratné události 

trvají méně než chvíli


to tajemství bych ti mohl šeptat

do ucha celé věky

když držím tvář ve tvých vlasech






odpuštění


všechno vonělo

jak má vonět na podzim

přestože bylo léto

někdo pálil seno

někdo listí


v zahradě mě přivítalo mračno komárů 

domáhali se krve


nikdo nevyhlásil klid zbraní

vzdálené výstřely na polygonu

připomínaly válku


Jsi ten, jenž utrpení

vmete do tváře trpělivost


nový citát připnutý magnetem na ledničku

mě překvapil a znepokojil

byl jsem trpělivý

bojím se utrpení


sousedi spouštěli na noc rachotící

ochranné žaluzie

i když večer byl teplý a tichý

pokud nepočítám občasné

vzdálené salvy

v úzkém proužku osvětleného nebe

bylo vidět noční hmyz


a netopýry

na opačné straně

zářil bolestí štít veřejné nemocnice

dvě rudá světla nahoře

jako ďáblovy rohy


nic nebylo jak dříve

přestože dozrávaly třešně

a končil červen


celý den

celý život

věnoval jsem

přízemním věcem


večer byl dobrý ke všemu

kromě odpuštění






třicetiletý básník mluví o porážce


nezadržel jsem mládí

a nepoznal smysl


všechno kromě toho 

je porážka






čtyřicetiletý básník mluví o poezii


nezadržel jsem mládí

a nepoznal smysl


pokoušel jsem se

zaznamenat tu porážku






padesátiletý básník mluví o pomíjení


nezadržel jsem mládí

a nepoznal smysl


přemýšlím co vůbec

mládí a smysl jsou






na Široké ulici


vousatý rabín

něco vykládá turistům

z Izraele

rozmáchle gestikuluje 

poskakuje a kývá se v rytmu slov


dívají se na něj

chladným okem kamery

dokud jim smích dovolí

držet ji bez pohnutí






Bůh bez bytí


dnes jsem četl o Bohu

který nic

nemusí

ani být

protože je Bohem


teď vím že filozofové se rouhají

když dokazují jeho existenci






duše psa


kolik váží duše vím

nesl jsem ji na rameni

když jsem šel se psem

zabaleným do deky

k veterináři


na zpáteční cestě

bylo jeho tělo

těžší

takže duše je

lehkostí bytí


nyní naslouchám

ťukání drápků po podlaze

to ticho je bezduché






může zabít


čas se nepočítá

tíha bytí člověka je stále táž


zimní nebe plné hvězd

nad větvemi bez listí


ptaní se na cíl je jako noční mráz

může zabít






pramen


byla tak krásná že ve mně vzbudila

dítě spící mezi přesličkami a kapradím

v čisté vodě prvních vzruchů


byla tak krásná až dítě ve mně zaplakalo

ze stesku po matce






nutnost


pochopil jsem že to už nikdy nebude jinak

jedině to mě drží při životě


cizí těla nás chrání a sny

jiných utečenců z domu


netuším proč je to zrada 

válka nikdy neskončí


děti si hrají na dvorku

řekneme jim že jsme to udělali


pro všechny

z nutnosti






řeč kamenů


řeč kamenů není pro člověka

bylo by třeba žít tisíc let 

aby zaslechl první hlásku

náhodou

když je moře tiché

a on už nedoufá






proměna


už nejsem týmž člověkem,

jakým jsem býval

ničím knihy a příliš často se opíjím

nevidím nic co by mělo nějaký smysl

nepotřebuji smysl

jen světlo

neboť mi slábne zrak a bojím se tmy


nemůžu spát a skutečnost mě nudí

příliš dlouho jsem čekal na nějaké znamení

teď se zaposlouchávám do svého těla

kdy se ozve zvon nebo zvonek bolesti

kolem vidím známky rozkladu

krajiny se mění

i když stále ještě rozpoznávám místa

kde jsem byl šťastný

blízcí lidé stárnou a ztrácejí paměť

obtížně vstávají ze židle pletou si jména a nemyjí se

léto které jsem tak divoce miloval

je noční můrou vedra a bouřky nepřináší ochlazení

nečekám na podzim ani na smrt

proměňuji se






***


nejlépe vidím

když zavírám oči

nejvíce jsi

když nejsi






Básně z rukopisu Všechny sebou nakrmím (překlad: Petr Ligocký)






jako sníh


jako první prosincový sníh

mizí roky

mizí vše prožité


jako druhý prosincový sníh

před svátky narození Páně

mizí přátelé 

milenky a ambice


jako třetí prosincový sníh

mizí láska


někdy třetí prosincový sníh

zůstává 






všichni se ptají


proč musím umřít

proč já

nikdo se neptá

proč jsem se narodil

proč já





. . .

Irena Šťastná: Daniela

středa 28. května 2025

















Irena Šťastná

Daniela


Obličej ikony. Když vstoupila

muži vytvářeli mnoho slin.


Artikulovala měkce plynule

křehce a nedostupně.


Ještě že měla čtyři děti.

Jinak by byla k neuvěření.





(Cit. z: Šťastná, Irena. Žvýkání jader. 
Vydal Srdeční výdej, 2015.)



. . .