Stanislav Beran (* 1977) absolvoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat výhradně próze. Vydal povídkový soubor Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), novelu Hliněné dny (2009), další soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013), román Vyšehradští jezdci (2016) a román v povídkách Kocovina (2019). V roce 2023 mu v nakladatelství Host vyšla povídková kniha Schrödingerův hotel a také jeho první titul určený dětem Ztracený v povětří, po kterém následovala lrtos kniha Strach nad řekou. Žije poblíž Jindřichova Hradce, působí jako manažer ve farmaceutické firmě.
Uvedené básně jsou z rukopisu jeho nové básnické sbírky Krmítka pro zletilé, která by měla vyjít v nakladatelství Větrné mlýny.
Stanislav Beran čte na festivalu Přešlap 2025 v Horní Pěně. Foto: Martin Dubský
***
uprostřed léta když vzduch unaveně
padá na zem
a nebe prázdné jako astmatikovy plíce
se rozevře bouřkou.
tehdy prochází po prašných cestách mezi poli
s roztaženýma rukama a
otevřenými ústy se snaží
chytat poslední kusy toho
na co celou dobu čekal
a čeho se všichni ostatní k smrti báli.
Nakonec zůstane stát v místě kde se
cesty kříží a kde
na místě ukřižovaného
visí mapa všech cyklistických tras v okolí.
***
Strniště třesené větrem mu
zrychluje tep otírá dlaně
do potrhaného nátělníku.
Vyschlé kůstky stvolů svítí do
zvlněného vzduchu listy větrných
turbín v dálce se líně otáčejí. V
těch místech stávala topolová alej
a byla to práce
s živly po starém způsobu dáš-dostaneš.
Nadechne se a s pohledem upřeným
na zablácené podrážky slyší jen: „dívenky
zkrátka jsou a tvrdej rocker bledne.“
Oni to vidí lomí rukama ale
oči jim přitom bezděčně sjedou
níž než měli v úmyslu slova
slova nikoho nezajímají servírují
se na uschlém fíkovém listu.
***
dny nepochopitelné jako školákova
platonická láska nalezená na
pornostránce.
přemrzlé hortenzie
krvácí do jara.
***
ukrývá se za záclonou
sleduje tři ženy
stojící u plotu. všechny
jsou staré
pomyslí si nebo
alespoň starší než já.
***
křižovatka lesních cest
podobná pavučině ve které
čeká
malá smrt.
***
akupunktura krajiny. padlé
oční víčko jezírka v japonské
zahradě. diazepam před
půlnocí.
***
ve chvílích kdy si připadal opravdu
osamělý zanořil prsty do rozkrojeného
bochníku chleba a vyslovil přitom
jméno které ho zrovna v té chvíli napadlo.
jediným pravidlem které si v
průběhu času stanovil bylo že
to nesmí být jméno nikoho na
kom mu záleží. neuvědomil si
že osamělost s sebou přináší i cosi
podobající se ztrátě paměti cosi co se týká
i jmen.
pořídil si kalendář a na Silvestra
se rozhodl
že dotyk je pro soužití důležitější
než jména.
***
výrazně střízlivý analogový ciferník na stěně porostlé
nepřirozeně zelenými listy a divoce
barevnými květy. za obzorem desky
z neošetřeného dubového dřeva se rozprostírá
celý širý korporátní svět bez konce.
***
vstane z postele a na bílé
dveře kajuty se snaží pomocí zbytků
jídla od snídaně zachytit
krásu kterou viděl při
východu slunce. trvá to hodiny
nedokáže se soustředit ruší ho
chvění podlahy splašená koňská síla
pod jeho nohama. prsty obarvené
zaschlými vaječnými žloutky mrkvovou
šťávou jogurtem se míhají po
dřevě jako šmouhy rorýsího
letu. přestane s tím až ve chvíli
kdy se na dveřích objeví první krev.