Franciszek Nastulczyk (* 1957, Bystřice na Olší) je autor v podstatě trilingvní, narozený na česko-polsko-slovenském pomezí. Základní školu absolvoval v Bystřici nad Olší, kde se vyučovalo v polštině. Vystudoval pedagogiku a filozofii na Jagellonské univerzitě v Krakově, postgraduálně ještě informatiku a tělesnou výchovu na Technice v Bielsku-Białe, kde také od roku 1983 žije. Je autorem řady básnických sbírek. Překládá rovněž českou i slovenskou poezii, např. Petra Hrušky (knižní výbor s názvem Mieszkalne nepokoje, 2011) nebo Ivana Štrpky. V letech 2002–2009 pracoval jako redaktor literárně-uměleckého časopisu Pobocza (Krajnice), který vycházel nejprve v internetové, později v tištěné podobě (v české, polské, srbské a slovinské mutaci).
Básně ze sbírky Průvodce slepého psa (Protimluv, 2014) a z rukopisu Všechny sebou nakrmím, vybrala Leona Bohdálková. Foto z archivu autora.
Básně ze sbírky Průvodce slepého psa a jedna navíc, která se do sbírky nedostala (překlad: Lenka Kuhar Daňhelová)
nespěchej
čekání na zítra nikdy není dost
čekání je utkáno z tajemství a naděje
nevolej budoucnost zbytečně nahlas
může odvrátit svou tvář
horší stranou k tobě
místo něhy dá ti bolest
nestěžuj si že čas
se dlouze vleče
když má přinést splněná přání
ať s tebou zůstanou déle
jestli na tě čeká neštěstí a život beze snů
nespěchej na setkání
sirotčinec
sirotčinec vítá příchozího
štěkotem a odpudivým zápachem
sirotci jsou přivyklí držet při sobě
v oddělených klecích
zrůdy i šlechta
v sirotčinci jsou misky společné
žrádlo je nahnědlé
řídké
sem tam fazole a zrnko kroupy
sirotci nechtějí žrát
ani když jim zamícháš v misce
klacíkem
sirotci štěkají různými způsoby
s nadějí
zoufale
zlostně
anebo kňučí a tisknou čumák
k dírám v plotě
a ocasem vrtí tak rychle
že se už na to nemůžeš déle dívat
takže odcházíš
pokušení
příliš hodně chci příliš mnoho
hlásí se ke mně pokušení světa
vtělovat se do mužů a žen
přivlastňovat si jejich krásná těla
snít jejich sny a žít jejich plný obsah
život minutu po minutě
do jejich
nikoli do mé smrti
šeptem
říkám co cítím
aby bylo možné obrátit to v žert
avšak oba víme
že jsou to slova která mění svět
působí převratné události
trvají méně než chvíli
to tajemství bych ti mohl šeptat
do ucha celé věky
když držím tvář ve tvých vlasech
odpuštění
všechno vonělo
jak má vonět na podzim
přestože bylo léto
někdo pálil seno
někdo listí
v zahradě mě přivítalo mračno komárů
domáhali se krve
nikdo nevyhlásil klid zbraní
vzdálené výstřely na polygonu
připomínaly válku
Jsi ten, jenž utrpení
vmete do tváře trpělivost
nový citát připnutý magnetem na ledničku
mě překvapil a znepokojil
byl jsem trpělivý
bojím se utrpení
sousedi spouštěli na noc rachotící
ochranné žaluzie
i když večer byl teplý a tichý
pokud nepočítám občasné
vzdálené salvy
v úzkém proužku osvětleného nebe
bylo vidět noční hmyz
a netopýry
na opačné straně
zářil bolestí štít veřejné nemocnice
dvě rudá světla nahoře
jako ďáblovy rohy
nic nebylo jak dříve
přestože dozrávaly třešně
a končil červen
celý den
celý život
věnoval jsem
přízemním věcem
večer byl dobrý ke všemu
kromě odpuštění
třicetiletý básník mluví o porážce
nezadržel jsem mládí
a nepoznal smysl
všechno kromě toho
je porážka
čtyřicetiletý básník mluví o poezii
nezadržel jsem mládí
a nepoznal smysl
pokoušel jsem se
zaznamenat tu porážku
padesátiletý básník mluví o pomíjení
nezadržel jsem mládí
a nepoznal smysl
přemýšlím co vůbec
mládí a smysl jsou
na Široké ulici
vousatý rabín
něco vykládá turistům
z Izraele
rozmáchle gestikuluje
poskakuje a kývá se v rytmu slov
dívají se na něj
chladným okem kamery
dokud jim smích dovolí
držet ji bez pohnutí
Bůh bez bytí
dnes jsem četl o Bohu
který nic
nemusí
ani být
protože je Bohem
teď vím že filozofové se rouhají
když dokazují jeho existenci
duše psa
kolik váží duše vím
nesl jsem ji na rameni
když jsem šel se psem
zabaleným do deky
k veterináři
na zpáteční cestě
bylo jeho tělo
těžší
takže duše je
lehkostí bytí
nyní naslouchám
ťukání drápků po podlaze
to ticho je bezduché
může zabít
čas se nepočítá
tíha bytí člověka je stále táž
zimní nebe plné hvězd
nad větvemi bez listí
ptaní se na cíl je jako noční mráz
může zabít
pramen
byla tak krásná že ve mně vzbudila
dítě spící mezi přesličkami a kapradím
v čisté vodě prvních vzruchů
byla tak krásná až dítě ve mně zaplakalo
ze stesku po matce
nutnost
pochopil jsem že to už nikdy nebude jinak
jedině to mě drží při životě
cizí těla nás chrání a sny
jiných utečenců z domu
netuším proč je to zrada
válka nikdy neskončí
děti si hrají na dvorku
řekneme jim že jsme to udělali
pro všechny
z nutnosti
řeč kamenů
řeč kamenů není pro člověka
bylo by třeba žít tisíc let
aby zaslechl první hlásku
náhodou
když je moře tiché
a on už nedoufá
proměna
už nejsem týmž člověkem,
jakým jsem býval
ničím knihy a příliš často se opíjím
nevidím nic co by mělo nějaký smysl
nepotřebuji smysl
jen světlo
neboť mi slábne zrak a bojím se tmy
nemůžu spát a skutečnost mě nudí
příliš dlouho jsem čekal na nějaké znamení
teď se zaposlouchávám do svého těla
kdy se ozve zvon nebo zvonek bolesti
kolem vidím známky rozkladu
krajiny se mění
i když stále ještě rozpoznávám místa
kde jsem byl šťastný
blízcí lidé stárnou a ztrácejí paměť
obtížně vstávají ze židle pletou si jména a nemyjí se
léto které jsem tak divoce miloval
je noční můrou vedra a bouřky nepřináší ochlazení
nečekám na podzim ani na smrt
proměňuji se
***
nejlépe vidím
když zavírám oči
nejvíce jsi
když nejsi
Básně z rukopisu Všechny sebou nakrmím (překlad: Petr Ligocký)
jako sníh
jako první prosincový sníh
mizí roky
mizí vše prožité
jako druhý prosincový sníh
před svátky narození Páně
mizí přátelé
milenky a ambice
jako třetí prosincový sníh
mizí láska
někdy třetí prosincový sníh
zůstává
všichni se ptají
proč musím umřít
proč já
nikdo se neptá
proč jsem se narodil
proč já