Anežka Vašíčková (* 2004) je studentkou psychologie v Brně. Ve své poezii se zajímá o tělesnost emocí, ztrátu, paměť, dospívání i zvláštní způsoby, jimiž se láska a bolest promítají do biologie člověka. Její volný verš pracuje s krutostí a křehkostí; pohybuje se mezi něhou, neklidem a jemnou absurditou. V roce 2025 získala ocenění v rámci festivalu Ortenova Kutná Hora. Její text byl otištěn ve sborníku Literární ceny Vladimíra Vokolka za roky 2024 a 2025. Blues má vytetované v kůži.
analog
vyvolám tě z filmu
jako ducha z celuloidovýho masa
pustím tě a
zestárneme spolu o 35 milimetrů
značky promiň mi to já už to
nikdys nedořekl
asi proto že
nemluvím skrz analogy
metamorfózou tobě
od včera to vím
roz pa dám se na střepy
co se místo ran lesknou
až k jádru prasklin
kde krev rozkvétá do kovů
jsi ve mně zrající víno
všechno se děje obráceně
v tříčtvrtečním rytmu
stávám se metamorfózou tobě
to přejde
a já nechala přejít
život i psa
vše co se nemá nechávat bez dozoru
a jiné
asi mám zkažený kosti
v noci se mi mění tvar
siločar páteře
každej den se budím
o pár stupňů zkosená
efekt motýlích křídel
otěhotněla jsem skrze odmítání
s odrazem nad hladinou
hluchých řek
prudce šířících se hormonů
každý dech byl kontrakcí
rozpadajících se cihel
ve zdech mého vlastního těla
po odkapání kojenecké výživy
šest měsíců obsahující jeho DNA
vidím že takový porod je pouze jiný název
pro zabíjení srn
pro zábavu
convallaria majalis
v čeledi chřestovitých
jsem klasifikovaná omylem
nad ránem mě nosí
v náručí na kompost
// prý proto // že jsem
jedovatější než všechny
botanické sezóny dohromady
zatímco ležíme
vedle sebe s rajčaty
a mezi nimi
přemýšlím kde končí taxonomie
a začíná láska
někdy si představuju ten dům
někdy si představuju ten dům
hranatý hrudník ulice
obrostlý rudou tkání
v chřtánu sedí
páchne po neděli
a kouká na rudý fleky
matně lesknoucí se
bio hazard na zbytcích linolea
další den budu přísahat
že jsem byla dobrým člověkem
budu přísahat
že my dvě
jedna druhé pod kůží
jsme spolu směr dohromady
rýma
bylo to tenkrát
hodně lila krev
cévy i tepny neměly přístup k tobě
noc mi pomalu
odkrajovala kolena
(malé plátky lehké nesnesitelnosti
a alergické rýmy)
pár okamžiků poté
v korunách odběrů ticha
dozráli jsme v jiném skupenství
vyšívání
upředla jsem kuklu
z nití mých vlásečnic
kroužkovým stehem zašila
vše co mělo díry
trup se vrtěl v nové trasy
a tvoje obrazy se
rozmnožovaly dělením
netýkalo se mě to
dokud se části mého těla
nezačaly nápadným způsobem
přizpůsobovat životu
čeledi můrovitých
nešťastná triáda
na pomezí nebe a země
je to nešťastný
ty
já
a čas
jenom pro tebe jsem si
zpřetrhala
všechny vazy v koleni
jenom pro tebe jsem si
trochu ve víře
že p o h y b e m se něco změní
setřela křídla o motýlí pyl
a letěla
// všechno co drželo pohromadě povolilo //
mezihostitelem
v zahradách introspekcí
jsem jako doma
docela celá se svlíkám z kůže
suším ji na plotě
v prsou poledne
pro kočky na večerní šaty
popluje
po proudu toxoplazmózy
// na rozdíl ode mě
ví kam //
PF červenci
ztrácím čas
z kapes od bundy
leží mezi pískem
v moři vykašlal moje nahý tělo
rozpuštěná v soli
miluju se s medúzami
pokud mne vylovíš
začne příliv
sladký
na jihu Francie
zaplakaly včely
v plástvi místo medu
objevily tebe
a já
celá pro med
rouhající
nikdy jsem neměla větší hlad
ještě teď
když otevřu dlaně
pořád lepí
po tobě
oxytocin
už rok jsem v celibátu
celibát od milování
mě
došel mi všecek oxytocin
přes nános prachu si nepamatuju už ani
tvůj hlas
už mám jiný hormony
včera se pro mě zatáhl měsíc
a slíbil mi že mi do žíly
protožes tam nemoh bejt ty
dá aspoň extázi když už
hořký
bude to pár dní co našli
v parku za řekou tou krystalickou cikánkou
mrtvý tělo
bylo obalený v trojobalu jako anděl
bez peří a v těle
víc bolesti než krve
soudní znalec uronil pár hrachů
jako tenkrát když
takhle podobně našel sebe
morseovou abecedou skoro
až lidsky
vrány vedle těla
vyryly nápis
\\ jsem připravena čelit všem obviněním
o tom kdo to tenkrát udělal
kdo mě tenkrát zabil \\
\\ chodil se mnou dlouhé roky
na oběd na tramvaj do snů
mám v peněžence jeho otisky
jsou průhledný
ale hořký \\
s láskou a s pozdravem
**razítko policejní stanice**
1976
kudrnatá silnice
do leva blikající srdce
// z mraků padaj struny //
na semaforu už tři hodiny a pět let
červená
místo abych čekala
vbíhám do provozu
v dešti klaksonů a světel
trvalo pár sekund než ses mi
před očima objevil znova
sen
plavu v zrcadlech kraula
v noci když sním
na břehu jsou všechny střepy který hodil
Florimon od Pavla Čecha z komína
chtěla jsem si přát ale
odliv mě odnesl
daleko od tebe