Martina Malinová (* 1986) je dokumentaristka a aktivistka, která se vedle natáčení filmů věnuje i terapii, sociální práci nebo psaní poezie. Na FSS MU vystudovala obor sociální antropologie a mediální a komunikační studia, později na FAMU katedru dokumentární tvorby.
Její nová sbírka Společná ekonomie tělesných šťáv (Odeon) vznikala v období pandemie, těhotenství a raného mateřství. Ústředním motivem je dech – jako biologická nutnost, rytmus přežití i symbol propojenosti. Tělo je v těchto básních územím, kde se prolíná osobní a politické, fyzické a systémové. Intimní detaily koexistují s reflexí klimatické krize, pandemické izolace, sexuálního násilí i struktury moci. Jazyk sbírky je fragmentární, tekutý, tělesný – rozechvělý mezi něhou a brutalitou.
Malinová zkoumá mateřství jako tělesný i existenciální stav – bolestný, proměnlivý, někdy groteskní, vždy hluboce konkrétní. Společná ekonomie tělesných šťáv je poezie z okraje i středu, poezie z vyčerpaného těla i z naděje, že současný stav může být základem nové citlivosti. Autorka píše z místa radikální zranitelnosti, aniž by ztratila sílu.
Sbírka je voláním po jiném typu hospodaření – s těly, emocemi, světem.
zavři mě něžně do svých plic
v prvním stádiu se směješ
přinášíš nové zprávy z druhého konce světa
lidé milují divoká zvířata touží se jimi stát
jako každý romantik uprostřed otevřeného města
exponenciálně rostoucích možností
ve druhém stádiu k tobě promlouvají upocené hlavy
v televizi
ještě nevědí že mluví o vlastních rodinách
podávají si ubrousky mastnota klouže do břicha
setkávají se a třesou si rukama
mají celé čety k dezinfekci svých sídel
pod zemí počítají zásoby rýže z Wuchanu
ve třetím stádiu jsi popíračkou
namodralí lidé ve skafandrech přecházejí sem a tam
s tavicí pistolí teploměrem a obuškem
dveře se zavírají
a na hranicích se hraje rouškový mariáš
ve čtvrtém stádiu sledujeme křivky
z hadic tryská narůžovělý oxygen
jsem jediná kdo tě navštěvuje
v posledním stádiu se směješ
40+1
tělo rozprostřené na posteli prorůstající do matrace
tělo s fialovými jizvami
které se otevírají každým dnem
tělo vrostlé do jiného
jsme spolu čtyřicet týdnů
aniž bychom si viděly do tváře
vztahy se prohlubují v povrchním dechu
viním tě z krádeže vody a chleba z obývání mých útrob
přesto tě tvořím vší silou ze všeho co jsem
hranice mezi námi je nejasná
brečím planeta brečí
všechny brečíme máme brek
v základní výbavě
tyto metafory není vhodné používat
je jenom jeden prostor
sdílím ho s tebou
obracím se na záda
škrábej mě prudce odshora dolů shoď kámen
zastav se a počítej
do tvého břicha se vejde sedm pet lahví
zašijeme je dovnitř až dojde místo
odkrajujeme syrové maso ze stromů
go wild jdi ven zastav se a počítej
stromy tu nejsou tři neseš v batohu
sázíš kameny do plastového květináče
země pláče zvrací a potí se
ne neotočím se slíbila jsem že zůstanu
budu se dívat jak se potápíš
řeknu ahoj
planeto!
planety přece nebrečí jsou velké
proč se krčíš podávám ti chleba
ne nedotýkej se mě mám vrásky všude po těle
chytám je do hrnce
mám slabost pro stromy
musím se jí zbavit(37)
jako tebe
planeto! má lásko
můžeme se zastavit před tekoucími revolucemi
nechat ostatní vyložit karty na stůl
od privatizace ke krizi dýchání
nechat je popsat všechny cesty dopady i řešení
ale nelze se podepsat skutečným jménem
protože jméno znamená vzdělání pohlaví
a zkušenost
a když není dost dobré
nic nedokážeš
i když ti budou říkat že jsou otevření
že budou servírovat květiny do tvé ložnice
přísahy a svědectví
že jsi byla naživu
dost dobrá
opravdová
v mužském slova smyslu
vděčná pokorná a nebojácná tak akorát
aby ses nebála dělat běžné věci
dva tisíce let zkušeností
i dnes sepisují hranice
připraveni je zapálit
kdykoli to bude nutné
vlci se vracejí do krajiny
každý den zanechají nové stopy
tři mufloní oči
unikátnost muflonů
spočívá v hodnotě kvalitních trofejí
smečka běží do hor
vláčí se s miliony v zubech
střílej
unikátnost vlků
spočívá v hodnotě kvalitních trofejí
o nichž se mlčí
vystavují se pak
v garážích sklepech a na půdách
vrazi si je vzájemně pochvalují
milují se s nimi
vyměňují menší lebku vlčice za větší lebku rysa
a přihodí i parohy pivo a deku
pod kterou se to schová
přišel čas vzít si naši zemi zpátky
říkají mužské hlavy v televizi
nad městem létají divoké včely
hájíme neafrické a nearabské hodnoty
pokračují v nefunkčních souvětích
kolem tebe se stahují vypelichaní psi
vždycky jen na chvíli pootevřeme oči
staráme se o pana nováka
hnojíme naši zemi zpátky
je mastná
vezmi si mé zbytky
všechny kusy sestavené z bídy a angreštu
vezmi si tu zemi
vepsanou mezi africké a arabské obrubníky
udav se s ní
nebe patří dešti
musíme rozvolnit opatření vrátit sucho zemi
vrátit se do poloh na které jsme zvyklí
ten rozdíl nepoznáš
ekonomickou krizi nejlépe vyřešíme když
všechny peníze slijeme do přehrad
máme své postupy
za každou cenu dát lidem jistotu
že všechno zůstane stejné
rozhodli jsme se uvolnit milion miliard
aby všechno zůstalo stejné
když se budeme víc snažit
a uvolníme ještě miliardu miliard
ten rozdíl vůbec nepoznají
buča
jsou básně které se nikdy nedostanou k těm
jimž byly napsány
tohle je jedna z nich
psaná latinkou do amerického počítače
je o lidech kteří střílí do žen a dětí
jako by to nebyly ženy a děti
je plná otázek
a vymazaných veršů
nevím totiž jak mluvit s vrahy
ani jak s nimi mlčet
