Martin Trdla (* 1985, Jablonec nad Nisou) - básník, textař, novinář, občasný organizátor kulturních akcí a příležitostný knižní redaktor a moderátor. Vydal tři knihy poezie a jednu básnickou audiosbírku. Ta poslední s názvem Močál vyšla v září v Nakladatelství Pavel Mervart a z ní jsou následující básně.
Editorsky sestavil a upravil tři almanachy z literárního bienále 1. liberecký festival poezie, který spoluzaložil a spolupořádal. Jako jeden ze spolueditorů je podepsán také pod reprezentativní česko-polskou antologií Z obou břehů / Z obu brzegów, která získala ocenění Kniha roku Libereckého kraje 2023. Je spoluzakladatelem a předsedou Libereckého autorského kruhu (LAK), který mimo jiné ve spolupráci s Krajskou vědeckou knihovnou Liberec vydává literární čtvrtletník Světlik, v němž má na starosti rubriku pro méně zavedené básnířky a básníky. Aktuálně ve svém rodném městě každý měsíc uvádí talkshow s názvem Trdliště. Civilním povoláním je editorem v celostátním deníku a příležitostně píše knižní tipy pro Salon Práva.
Stalking
Odcházíš z poklopce noci
do škeble bytu.
Jo, ještě se ukolébáváš dveřmi
a za nimi umyvadlem, postelí
a vysokorychlostním připojením.
Vyhublými a labilními
barrandovskými kulisami.
Dekoracemi, co tě dětinsky izolují
od vábení předpeklí
někde tam venku.
Akrofobie
Za autonehody mohou stromy,
za skleníkové plyny skot,
za obezitu vepři,
za inflaci neviditelná ruka trhu,
za válku cizí zájmy,
za mlčení strach.
Vidíš, lidi jsou bezúhonní
jak chudobky v dlaních Madony.
Ale vinu za patosy baletící v mé hlavě
kladu jedině tobě.
Defekt
Všichni nasraný, že jsou nasraný.
V zácpě na silnici,
v zácpě na klozetu,
v zácpě na úřadě,
nad zacpanými úložišti.
Dumají nad trhlinou,
kudy by to ještě šlo.
Slepičinec
Prohlížím si neskonalou rozlohu
jednoho mžiku.
Senior Sales Manager po pravici
plísní po telefonu podřízenou
a vejrá si na špičky polobotek.
Ani jeden nejsme o nic víc extra
než potrhané avízo
o rozvozu kuřic.
Mlýnek
Sociologové se tetelí slastí
nad dozrálou generací,
nezatíženou
výjezdní doložkou,
pomlčkovou válkou,
Kakaovou aférou.
Nad prvovoliči,
co si na prsou nehřejí prognostický ústav,
nemají páru, kdo byl Walter Kraft a Ivo Rittig.
Nad vystajlovanými Noemy,
již brzy vyhladí boomery,
kouř, daně a levnou práci.
I tebe kdysi pasovali na jinošskou naději,
hořce si vzpomínáš při cestě
v debilním autě
z debilního bytu
v debilní koloně
do debilní práce
s debilními lidmi
pro debilní prachy
na debilní účty.
Dopamin
Opraným opakováním břinkly první
ahojky s kafíčky.
Ptáci cukrují pouze coby vyzvánění.
V řadě věcí nevybočujeme
z evropského průměru.
Blinkla zelená.
Svatý Jan nad výpadovkou
má za svatozář kožený volant.
Ani dneska neuvidíš příběh, který
by stál za to vyprávět.
Bublina
Jazyk selhává,
vracíme se na základnu
k dotykům.
Venku kolovrátky
vydechují čerstvé morytáty.
Přenášíme si svět blíže ke kamnům.
Aby nám zkřehl v rukou.
Rendez-vous
Zbavil jsem se vousů a chlupů,
vykoupal, učesal, navoněl,
vykonal manikúru s pedikúrou.
Pustil nahlas oblíbený song,
navlékl sako z čistírny,
nastoupil s kyticí do přistaveného vozu
a vzpomněl si na tebe.
Pojednou jsem si připadal
jak nebožtík.
Omáčka
Na displeji se zatřpytilo jeho jméno.
Soudila, že nadešel ten moment,
kdy se jí nadobro svěří s tím,
co v něm popravdě probublává.
Sluchátkem však zafičelo:
„Hele, nevím, zda stihnu koupit to hovězí...“
Flašinet
Vyšlo slunce.
Venčíš psa.
Parlament stojí.
Benzin proudí.
Telefony se nabíjejí.
V práci čeká kafe a toaleťák.
Přeplatek dorazí do třiceti dnů.
Nahoře se slavnostně stříhají pupečníky,
sklepení plní těžké černé vaky.
Vše je tak hrůzostrašně správně.
Močál
Povědomé město,
ulice, dům, okna.
Úzkost není formulována křikem
ale úsměvem.
Mám strach.
Z toho, co všechno
se nemůže stát.
Planý poplach
Nevyšlo slunce,
namísto nebe plandá spořič obrazovky,
nebzučí mouchy,
tráva je nachová.
Zmizely ti úspory, vzpomínky,
levá ruka s pravou nohou,
mateřské znaménko
a ledvina.
Cosi si tě ale přitlouklo
k ponku ve tvé práci.
Na displeji nad tebou pán v obleku
ve smyčce ubezpečuje:
„Pouze dochází k přenastavování interních procesů.“
Manipulace s břemeny
V práci jako ve snu,
ve snu jako v práci.
Život není změna,
život je směna.
Koučink
A tak se tu upíjej
a telefony nezvedej
a tak to odkládej
a pomoc odmítej
a důkladně se zapírej
a větve pod nohy si val!
Neboť na konci bezpochyby
kajícně ohlásíš
ale já se fakt snažil.
Poezie
Neustále se mě ptají,
co je to ta poezie...
Odpovídám dle nálady.
Dneska bych třeba řekl, že i způsob,
jakým si sedáte na židli.
Pořád se mě tázají,
co že je to ten básník…
A tu si vzpomenu na jednu recenzi:
„Jako píšeš celkem dobře,
ale jinak seš docela kokot.“
Se druhy pod kruhy
Někdy se zasním
a vykresluji si, jaké by to asi bylo,
kdyby se na olympijské hry
vrátily soutěže v uměleckých disciplínách.
Jak básníci ověnčení zlatými medailemi
míří spolu se zlatými hokejovými hochy
a Ester Ledeckou
vládním speciálem na Václavské náměstí
a opilí společně skandují:
„Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.
Co je, co je, co je, co je, co je?!“
Škola
Kolonizován lidstvím
učím se neříkat nikdy a navždy,
malovat jablka tak, že se je
ptáci budou snažit sezobat.
Pod nohama nepošklebují se
klacky, kameny ani jámy.
To já jsem závorou před
Martinem Trdlou.
