Uyen Giang Nguyen
co by tomu řekli doma
u nás doma se s nočními můrami bojovalo nožem schovaným pod polštářem –
bez ostří, protože se věřilo, že čepel si má člověk vždycky držet u srdce
a tak dodnes usnu jenom s jednou rukou pod polštářem a druhou rukou na svém srdci
protože se neustále bojím
nosím svůj strach v kleci jako kanárka do dolu –
u nás doma bylo v uhelném kraji, kde se sny zalévaly betonem
a z jejich kostek dláždili chodníky podél knihkupectví, do kterých nikdo nechodil
a tak vždycky usínám s jednou rukou pod polštářem a druhou rukou na tvém srdci, které mi rozumí
protože oba dva jsme děti odchované uhlím, mramorem a pronikavým betonovým tichem
občas nás vídám ve snech, jak kráčíme ruku v ruce po chodníku
a knihy ve výlohách nám neříkají vůbec nic
a jejich obálky se smějí naší prostotě, jako by je stvořil jiný druh, než ke kterému patříme
a tak pevně stisknu svůj jídelní nůž pod polštářem
svírám ho, jako svírám tvoji ruku před výlohou knihkupectví
a pak mě probudí hlasitý zpěv kanárka v kleci
když mluvím svou rodnou řečí, jsem tím nejnudnějším člověkem na světě
ve večerkách zásadně zdravím potichu a česky
aby se nepoznalo, že nevím, jak se řekne
jehla do gramofonu
srolovaná bankovka
nebo co by tomu řekli doma
má rodná řeč je zpěvná jako kanárek v kleci a spádná jako máminy vlasy,
které voní napalmem a fritézovým olejem
jednou bych ti chtěla říct “miluju tě” vietnamsky
ale zatím nevím, co tím naši mysleli, když říkali “milovat”
vím jenom, jak se řekne “nemusíš se bát”
a tak ti tajně v noci dávám jídelní nůž pod polštář
a doufám, že tomu porozumíš, až se obě naše těla promění v uhlí
u nás doma se stavělo jenom z nezbytně nutného materiálu,
kterého bylo tak málo, že jsme ukrajovali sami ze sebe
a i ve městě, které staví jenom z přebytku, se občas přistihnu s nožem v ruce a maltou z vlastních tělesných tekutin
ale pak udělám nádech a výdech do rytmu tramvajových zastávek
a projdu se po národní třídě vlastní páteře
a vzpomenu si, že my dva už kráčíme ruku v ruce jenom vstříc bankovkám a gramodeskám
nakreslíme uhlím křížky na dveře lidí, kteří by si do dolu místo kanárka v kleci přinesli neurol a čtyři gramodesky
a v moderních galeriích ukradneme obrazy a místo nich vystavíme exekuční příkazy v pozlaceném rámu
budeme dělnické ředidlo reality
a řezná rána na dopravní tepně
pokaždé, když se steskem probdíme do hodin, které jsou stejně tiché jako knihkupectví v uhelném kraji
tak se strašlivě bojím
protože jediné místo, kde nám prodají bílé víno a dvoje cigarety, je večerka -
první hvězda na noční obloze -
a já ještě nevím, jak se v rodném jazyce řekne
pohraničí
krize identity
nebo co by tomu řekli doma
a tak už teď raději chodím po ulici jen s jídelním nožem v jedné kapse a tvým srdcem v druhé
jednou bych ti chtěla umět říct “bojím se” vietnamsky
ale to se u nás doma
zásadně nikdy
neříká