Dne 25. dubna tomu bude třicet jedna let, kdy odešel do věčných lovišť básník, textař a písničkář Petr Slavíček (1962–1994, Horní Maršov). Studoval chemii na Přírodovědné fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pak převážil zájem o národopis (Filozofická fakulta UK). Studium však musel přerušit kvůli úrazu, který utrpěl při automobilové nehodě v Itálii v r. 1990, kam se s kamarádem vydal stopem na první svobodný vandr po Evropě. Po částečném uzdravení začal studovat filozofii, nicméně zhoršující se zdravotní komplikace ho nakonec dovedly k dobrovolnému odchodu ze života.
Publikoval strojopisně pro potěchu přátel. Ze svých textů doprovázených na kytaru a foukací harmoniku sestavil dvě LP desky v podobě magnetofonových nahrávek, ze kterých se však dochovaly pouze fragmenty. Dvě jeho básně z výboru Bledá tvář (Veselý výlet, 1996) zhudebnil Vladimír Mišík na albu Nůž na hrdle (1999).
Výběr jeho básní ze sbírky Poklad na ostrově (Maťa, 2024) pro Nedělní chvilku poezie.CZ připravili Leona Bohdálková a Luboš Snížek. Autorem fotografie je Daniel Nižňanský.
/Moje/ Básnění
Motto: „S těmahle obejdy je ta potíž, že by
Poezii nepoznali, ani kdyby je přepadla
za bílého dne. Moje poezie je
Andělské Běsnění.“
A. G.
V pondělí jsem šel na Albertov;
přicházím od hospody na Slupi
a na ulici vidím dlouhý
bílý pruh obvazu.
Nebyl to obvaz, ale Toaletní Papír;
mírně se ohýbal, vlnil, zatáčel,
vytvářel roztodivné tvary.
Ubíhal k Albertovským schodům.
Neubíhal, ale postupoval
(o něco pomaleji než jdoucí člověk).
Šel jsem s ním nahoru po schodech
a pak jsem s ním pokračoval směrem k Budči,
stále podle něj.
Před kolejí Budeč seděla Obluda,
něco mezi Velbloudem, Kolohnátem
a Lubošovými Fousy.
Pojídala přicházející lidi
a zároveň trhala Toaletní Papír
a utírala si zadek.
Pomyslel jsem si o tom své
a obešel Ji.
Pusa
Namaloval jsem si
na jazyk balón
a spolkl ho.
Začal jsem se nafukovat,
potom jsem vzlétl.
Letěl jsem nad bílými vrcholy
a najednou mě pohltila
otevřená pusa veliká
tisíc kilometrů čtverečních.
Opilci
Takhle u nás v ulici
vyváděli opilci…
Opusťte tuto místnost!
Opusťte tuto místnost!
Je tu spousta kouře, odejděte!
Oblékněte si
bláznivě barevný plášť,
obujte si
holínky z velbloudí kůže,
na hlavu si dejte
Petrolejovou lampu.
Sedněte si na oslíka
a odejděte
s Pánem
Bohem.
Nedělejte nic!
Rozhodně nic nedělejte!
Klidně ležte
a vykašlete se na všechno.
Jen tak najdete sám Sebe.
Všeliké Pachtění, Pocení
a sprosté Nádeničení
zavádí a vrhá vás
do Rachotu Banálnosti
a Víru Běžnosti.
Nedělejte vůbec nic!
Budete Moudrý, Silný
a Blažený.
Bledá tvář
U indiánských kůlů
cítíš horkou smůlu.
Provazem stažen
díváš se na zem.
Bojíš se, bojíš,
že umřeš.
Napneš všechny síly,
naběhnou ti žíly.
Provazem stažen
díváš se na zem.
Bojíš se, bojíš,
že umřeš.
Nemůžeš se rozhodnout,
máš chuť někoho probodnout.
Provazem stažen
díváš se na zem.
Bojíš se, bojíš,
že umřeš.
Neručíš za to, co se stane
dokavaď to nepřestane.
Provazem stažen
díváš se na zem.
Bojíš se, bojíš,
že umřeš.
Půlnoc
Půlnoc krájí den
neprůhledným sklem
Obzor svírá zem
černým provazem
Řeka teče z hor
hadi lezou z nor
Hoří ohně, syčí pára
Šílený chór, šílený chór
Býti upírem
plul bys vesmírem
Nemusel bys čekat
Na nic Na nic Na nic
Blesk stíhá blesk
Hrom stírá hrom
Les svírá strom
Lez! Lez! Lez! Lez!
A prolez větvemi
poklekni na hebký mech
Panenka sedí na zemi
Pohlaď ji po vlasech
Poklad na ostrově
Na ostrůvku stojíš a kolem jezdí tramvaje
Možná že se bojíš a ptáš se, co to je
Co to je, co to je, co to je, co to je
co tě v jednom kuse morduje
Na ostrůvku stojíš a zdá se, že jsi sám
Chceš se někde projít, auta jezdí sem a tam
sem a tam, sem a tam, sem a tam, sem a tam
nevíš, kudy jít, a nevíš, kam
Poklad na ostrově, zdálo se mi ve snu
Poklad na ostrově, dívám se a žasnu
Stojíš dál, stojíš dál, stojíš dál, stojíš dál
ale jako by ses propadal
Chodníčky
Chodníčky, chodníčky, chodníčky, úzké chodníčky
My po vás chodíme
Ach, jak se nosíme
Chodníčky, úzké chodníčky
Chodníčky, chodníčky, chodníčky, úzké chodníčky
Z chodníků máváme
potom si nadáme
Chodníčky, úzké chodníčky
Chodníčky, chodníčky, chodníčky, úzké chodníčky
Ach, jak nás klamete
Kam nás jen vedete?
Chodníčky, úzké chodníčky
Ráno
Prosvětleným dnem
venku za oknem
zní hlasy ptáků
Zní tence ptačí zpěv
do ticha rudých střech
a bílých mraků
Zatím nevstávám
jsem tady i tam
když naslouchám
Vltavo
Vltavo, Vltavo, hluboká jsi
Bereš mě, beru tě
stejně jak tvé labutě
Po mostě jdou psi
Vltavo, Vltavo, hluboká jsi
Podle tebe, podle mě
všechny lásky dojemné
jsou jenom sny
Vltavo, Vltavo, hluboká jsi
Bereš mě, beru tě
musím už jít na kutě
stejně jak ti psi
Skála
Skála neteče, skála
Skála kamenná
Dobře stavěná
Skála neteče
Skála neteče, skála
Skála kamenná
Dobře stavěná
Skála neteče
Voda neteče, skála
Skála kamenná
Dobře stavěná
Skála neteče
Vztahy
Chrám je jak příroda, která už neroste
a jeho symboly, bohužel, nemluví.
Alespoň prozatím. Budou kdy? Pámbuví.
Dříve nám svítily v temnotě naprosté.
V umělém světle se krčíme za bezem,
bez živých smyslů i bez smyslu všech svých let.
Pohodlí překáží, brání nám rozumět.
Až bude nejhůře, však my zas přilezem.
Měl Kant svůj…
Měl Kant svůj zákon vždycky v sobě.
Pokřtěný, důstojně nesl svůj kříž.
Dospělý, pravé své ceně tak blíž,
děkoval dílem Bohu, době.
Nekřtěni jdeme bouří časů.
Dětičky bez táty, bez vůle jdem.
Neschopni rozlišit den a svůj sen.
Skutek se dusí v kouři hlasů.
