Vít Dan Kolinger (* 1962) se narodil v Příbrami, vystudoval Střední zemědělsko-technickou školu v Březnici a poté Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Na podzim roku 1983 prožil hlubokou konverzi ke křesťanství, podstatnou část svého dospělého života je pastorem. Je ženatý, má tři děti a šest vnoučat.
Básně ze sbírek Bílé trnky (Pointa, 2022) a Dopoledne s mátovým čajem (Tofana, 2023) vybrala Leona Bohdálková.
Autorem fotografie je Jiří Raichl.
Ze sbírky Bílé trnky
Mámy v kryptě kostela
Sedí ve městě Arjasar ve sklepích
V Askeranu v kryptě kostela
Vyhlíží s hrůzou zprávy o těch
Kdo budou chybět u letošního vánočního stolu
A rukama bezděčně kryjí hlavičky svých dětí
Při každém dopadu turecké bomby
Sedím v tom sklepě s nimi
Pláču s plačícími
Tak těžko je mi, tak těžko
Bože můj, arménský Otče Nebe
Tvůj výkřik na kříži
Mojžíši
Mojžíši
Kolem máš jen ovečky a poušť
Zatím jsi v polovině cesty
Objal tě pevně plamen keře
A označkoval ti srdce
TEN, KTERÝ JE
Aby se hůl stala hadem a had holí
Aby ruka malomocná byla zase zdravou
Aby se Vytažený stal Vytahujícím
A my se stali
TI, KTEŘÍ JSOU
Chlap
Nese přetěžké břemeno
Tajemství
Neřekl ho živé duši
Láme mu srdce i ramena
Mlčí
Ale nad hladinou
Ve slunci
Podaná ruka
Sára
Sáro
Nemůže dát život
To Mrtvé moře v tobě
Pláče a solí
A to je to místo
Kdy se budeš smát
Bílé trnky
Trnek bílé květy
To vyjednavač mává praporem
A míří ke středu nepřátelského vojska
Vyřiď jim
Rudé růže nehybných očí
Domov
Možná, že my se nerodíme do krajiny
Abychom ji pojmenovali
Spoludefinovali její limity
A brali při odchodu prsť do váčku
To ona se možná rodí do nás
Napříč obzory
Abychom se konečně našli
A zvolili, čím jsme
Štědrý den
Kdo bude jen trochu chtít
Postříbří to dítě v sobě
Propadne králičí norou
A projde skříní přímo k lampě
Tváří k vlastnímu dětství
Táta zažene všechny noční běsy
Máma udělá z maličkého bytu palác
A protože všechny velké příběhy
Jsou alegorií Knihy knih
Můžeš se tam vrátit
Tichý šepot Walta W.
Bod první hvězdy
Večer pomalu propadá v noc
Dech stébel trávy, písku, hladiny
Rytmus nehybného vesmíru
Jemuž stojíš na hrázi
Tmou kolem tebe
Uvnitř nás
Nebe
Život
Někdy je naděje tak tenoučká
Že by ji bylo možné snadno minout
Barvou krve však vystupuje z šedi
Trojpramennou ji nepřetrhneš
Karmín kapek po dřevě kříže
Rodí víru Víra život
O pravdě
Pravda je zpěv
Nelze ji zamaskovat, schovat
Přetřít, přizpůsobit, ohnout, použít
Zní z plamenů, oprátek, výstřelů
Smrti, nedělej, že ji neslyšíš
Po třech dnech vylezla z hrobu
Kámen ji neudržel
Nemohl
Den po dni
Vymyká se mi z rukou
Moje vlastní chci
Poztrácené v trávě
Nalézám tiché mohu
Táta jí říkal Dorotko
Ve slepé uličce je beztak tma
Drnčí hlučné sněžení neklidně
Je tak nahlas, že se ztrácím
Až odjedeš z města
Dej mi navždy vědět
Najdu pod vším tím hlasitým sněhem
Tvoje stopy, Dorotko
Ze sbírky Dopoledne s mátovým čajem
Pod Březovými horami
V postranní uličce se opírá chvíli o zeď,
úleva pro sehnutá záda. Vydechuje.
Věčně hledá hůlku,
zůstala před bývalou poštou.
V šedivém utíkáčku v létě i zimě,
roky stejné, rozšmajdané boty.
Při pozdravu úsměv zpod silných brýlí,
námaha a bolest každého kroku.
Je tak droboučká,
že si v kostele ani nevšimnou její přítomnosti.
Ale jednou v nebi.
Marta tančí
Marta tančí po pokoji,
ten její je dnes v hospodě.
Vzácný čas, kdy motýli mohou, kam chtějí.
Marta si zpívá, teď myslí jen na sebe,
pár hodin svobody v čisté vaně,
pár hodin radosti a tvůrčích kolmých startů
do nebe.
Marta tančí po pokoji.
Ale lekne se
při každém zvuku zvenčí.
Volba
Můžeme nadávat a bylo by na co.
Můžeme si zoufat a bylo by proč.
Můžeme se bát a bylo by čeho.
Můžeme utíkat a bylo by před čím.
Můžeme i demonstrovat a bylo by za co.
A můžeme mlčet
a tichý jemný zpěv zevnitř
nechat pramenit.
V houpacím křesle
Sedá na zápraží svého domu,
špičatá kolena u sebe.
Celý den hledí k zatáčce silnice
a opakuje různá slova
bez logické posloupnosti ve větě.
Navečer se kymácivým pohybem
vychyluje vpřed a vzad.
Doputoval ke své Zdi nářků.
Pavlíně Braunové
Tak nedosycený života,
sbírám vlasy na dně vany.
Déšť srpna v okně.
Ve snu ti půjčuji dech.
U Vltavy
Povltavské květy janovce v kopcích,
černí koně na stráni za Oborami,
kde znějí polední zvony,
s nadějí a laskavěji.
Baroko tu zlidovělo
kvůli kamenným zídkám polí
ve vlídnější tvář Čech.
V dálce Vysoký Chlumec nebo Maková
a na severu linie Brd.
Bože můj, Ty, jenž jsi Cestou,
co můj jehelníček v hrudi,
propíchaný jehličím osamělých poutí?
Šárce Smazalové
Tichoučké flétny vábení,
muselas jej slyšet i ve snu.
Na kopci stojí chrám,
pod střechou otevřené okno.
Tak často ve tvých básních prší.
Ode dne, kdy jsem tě slyšel poprvé,
na deštník sedá prach.
Chci promoknout znovu.