Přemysl Krejčík (* 1991) se živí jako literární badatel, akademický pracovník a pedagog, a také jako nakladatelský redaktor. Byl šéfredaktorem literárního časopisu Partonyma (2015–2021), je členem Asociace spisovatelů. V minulosti se věnoval literární a audioknižní kritice. Vyšlo mu šest prozaických knih, tři básnické sbírky a dvě odborné monografie. Za román Malej NY byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Jeho texty byly zahrnuty do několika povídkových i básnických antologií (např. Hlubiny města, Šnyt, Jasná setkání / Klare Begegnungen: Česko – německá antologie poezie, Pandezie), publikoval v řadě periodik (např. Právo, Reportér, Divadelní noviny, Pevnost, Host), některé jeho texty se dočkaly audiální podoby. Jeho nejnovějším knižním počinem je magicko-realistický román Rochus (2024) s prvky new weird, v květnu 2025 vyjde podobně laděná próza Mravenci & krevety. 31. 12. 2024 dokončil čtvrtou básnickou sbírku.
Kallnach
Anet, mojí ženě
Google mapy tvrdí, že od Villa Deciusza (Kraków) do Carrer de Nicaragua (Palma) měří nejlepší pěší cesta 2 248 kilometrů, které lze ujít za 424 hodin.
Poznámka: Součástí plánované trasy je přeprava trajektem.
Poznámka: Plánovaná trasa prochází několika zeměmi.
Jeden ke druhému tak máme doklopýtat za sedmnáct a půl dní, nebo se můžeme za osm a tři čtvrtiny dne setkat v severní části Švýcarska: Na tisícím sto dvacátém čtvrtém kilometru z obou směrů leží městečko Kallnach – podle Wikipedie zde na 15,26 kilometrech čtverečních žije 1 918 obyvatel. První zmínka o městě se datuje do roku 1231. Součástí tvé trasy by byla přeprava trajektem, já bych zase prošel o jednu zemi navíc.
Tímhle tu trávím čas, zatímco nás dělí 2 248 kilometrů.
(ze sbírky O auschwitzu psát nebudu, vydal Petr Štengl, 2021)
Rakev ve tvaru banánu
Honza je už pár let na drogách
když nám bylo tak osm
stáli jsme u paneláku
a bavili se o reportáži v televizi
o chlápkovi
co jí jen banány
a až umře
chce mít i rakev ve tvaru banánu
„banán“
říkal Honza „je strašně divný slovo“
až do západu slunce
jsme se smáli tomu zvuku:
banán
(ze sbírky O auschwitzu psát nebudu, vydal Petr Štengl, 2021)
Tramvají, pak kousek pěšky
Roste tu tráva a křik odezněl. Už tu nestojí bloky dřevěných domů, už se tu nestřílí do lidí. Kdybys přehlédl cedule, řekneš si, tohle místo, to je ráj. Ticho, stromy, povrch členitý jako v japonské zahradě. Pár akrů, kde sem tam potkáš mladý pár na procházce se psem. Už žádná udusaná hlína, jen pieta skrytá před turisty. Namísto paměti teď místo paměti. Už to slovo neděsí.
Můžeme se projít ke starému lomu, a když obejdeme pár zákazů, slezeme dolů a přehlédneme další z cedulí. Industriální rez, čnící nad deštný prales. Je horko, a kdybys nevěděl, kdo sem chodil lámat kámen, kdo stavěl ohradu tam, co je teď pláň, dopadaly by paprsky v jiném úhlu? Už jen tiché místo, kde strávit odpoledne.
Płaszów.
(ze sbírky O auschwitzu psát nebudu, vydal Petr Štengl, 2021)
Amsterdam
v kavárně na rohu
potají sušíme
ponožky na topení
a
koukáme do výloh
obývacích pokojů
než vyschneme
v muzeích zavřou
(ze sbírky O auschwitzu psát nebudu, vydal Petr Štengl, 2021)
Úryvky z prozatím nevydané básně 366.
VIII.
potáhnout kůži filtrem železa, pak už jen vyplivat olej
a vynýst sám sebe v koši přes ulici
na zádech cítit světla nestvůry: kouká tunelem
vyrovnává krovky s ranní nevolností z nevhodný medikace
slyš; jinak zní zavrčení zvířete, když jste v místnosti dva a když o samotě
jak šustění tmy a drhnutí mezi zubem a dásní
kde skrývá pátý den beze spánku
onu intimitu popůlnočního kýchání
pod příliš tvrdou třesoucí se chlopní
obtloustlou nikdy neotevřenými listy zápisníku
tichým cvakáním i údery kloubů o kovové vlasce
jen kdyby čekání umělo být zticha
zatímco nám nad hlavou namísto raket sviští cizí splněná přání
a bezpečí voní novým nábytkem z konfekce
až protéká a lepí křídla i přilbice přemnožených vos
jejichž jehličky potají osypaly parapety
a nenechaly tě překročit hranice a prahy
ani jedním směrem – po větru / proti proudu
deštěm padajícím ze starýho igelitu
se tlukot do zdi mění v hromobití
noční zavrtání nezvaných hostů do plic
nečekaně stáhne zvuk
na lemu mentálního tunelu k ničemu nedojde
aby se za dezinfikovanou oponou pohnuly náhodný události
silou závěsů v bouřce zapomenutých oken
za nimiž každý světlo namísto naděje ozařuje zastávku vycpanou běsy a ostrými jehlami
ve špalíru pod falešnou identitou
aby obroušení hran chutnalo jako Dantovy závěrečný zpěvy
rozčeřený pozůstatky ohně v klimatu
s návrhem, co nečekaně těší a palčivě drtí
s pozůstatky nočního písku v zánehtí
IX.
je ostrov kupička posazená do řeky nebo se voda dělí, aby prořízla souš?
kolik ze dne můžeš ukrojit, než začnou minuty krvácet?
a kolik kilogramů spálený kůže odloupat, než se dno promění ve hřbitovní krajinu?
bere si ranní ulice zpátky městská zástavba, betonový bulvár či vyleštěný stíny zeleně?
jak daleko musíš uletět, aby tě nedostihlo vyzvánění a nervózní poklepávání domova?
kdy se hlína stává součástí… a čeho?
kolik zvuků potřebuješ k melancholizaci horkýho odpoledne?
co vypovídá víc o naději než racek stojící ve vzduchu v proudu protivětru?
a co víc o všem ostatním než náhled do nákupních a odpadních košů?
bojíš se víc pohledu do zrcadla nebo ve zčeřenou hladinu?
mám strach z přeplněných koridorů a propadajících se dutých kmenů – proč?
dneska jsem zavraždil spícího komára, čí mám na rukou krev?
a čí krev z nás vlastně teče, když nás opouští násilím?
kdo vlastní déšť odnášející domy a majetky?
patří zaplavený promenády rybám nebo odpadkům?
bolí kousnout se do záclon?
pálí jasněji slunce v očích nebo na prohřátým plátu plechu připlácnutým na holá záda?
a jsou některý zvuky méně významný?
bude poslední výhled stát za věčnost a zapamatování?
dokážeš zvolit výšku, úhel, riziko závratě?
rychlost pádu?
kdy se naposled dalo něco stihnout?
kolik dveří zavře ujíždějící tramvaj do stanice rozlité údolí?
kolik ještě sneseš otázek?
kolik tisíc mil plazících se kolejí ve všech směrech, kolik náhodně pohozených párátek překrývajících se na koberci?
a co párů očí vznášejících se a zavěšených do tebe?
ptám se: je vůbec ještě proti čemu protestovat?
kdo ještě nikdy od náhodných spasitelů – v dopoledni, co už nemělo být horké, ale pořád je – neslyšel „posloucháte někdy Boha?“
letěla – letěla ti při tom nestvůra nad hlavou nebo v ní?
až tě odnesla tam, kde bylo lepší se už na nic neptat
X.
a tak jen sleduješ cizí záda v družný hádce dvou osob v jednom těle
utečeš nestvůře, ale jiná teď každý ráno heká na chodbě, jako by umírala, až vzduch nad schodištěm prosákne novou, dosud nepoznanou starobou
tak tohle je ta budoucnost, do níž máme dorůst?
po stěnách se z koše na prádlo vyplazí noční můry – tak malý, že je okem skoro nevidíš, ale tím děsivější
„je smutný osamět“, šeptají „a v obchodě dál brát všechno v balení po dvou; ale rezignovat a hledat lichý počty je ještě tesknější“ a pak zase odlezou
zabouchnou, jako když pukne stěna domu z pletenýho klestí
a ty se touláš všemi klišé podzimních impresí, jenže ne a ne se ztratit
v chodbách čpících sténáním nemocných
kde i ranní hryznutí škůdci zanechává pachuť vanilky a vůni starých domovů, která jinde než ve vzpomínkách nikdy nevanula
necháš se oblouznit elegancí zrnka prachu, tak pomalu – tak ladně
až zvuk zanikne pod kobercem vyhlídek na bájný zítra
pod tou tenkou vrstvou vlhka, co špínu neodnese, jen rozmaže po okolí
po tváři, pokud nějakou máš
a dokud máš čím zatemnit ono nečekaný svítání
v něm nepoznáš a nezastavíš předěl noci, pražci přepažený přejezd mezisvětí
příděl probuzení, pokaždý na tom samým místě
ale pod úhlem pravidelně jiných shluků očí; jinakhlavých nestvůr, co upírají, hodnotí, čekají
tvůj vstup přímo do světla, filmovýho pásu – ten ještě nehoří
v ječivým doutnání malátných mláďat, slepě vrážejících
bahnivou krajinou neznámýho místa spolu vstupujeme do středu cizího rituálu
zarudlými bělmy bojujeme proti opuchlýmu ránu
dokud hypnoticky nezapíchneme zornice do záře kapesních svítilen
všechno je jen čekání a déšť
ale ty víš, že konec příběhu nemusí znamenat smrt
ta jediná přetne konstantní růst seznamu nákupů a povinností
štěkot proděravělých plic i napětí příliš vytahaných šlach
chceš prsty pročísnout mlhu, ale křupání větví a spadanýho listí plaší tvoje vnitřní zvíře
párou v korunách zatlačený nazpět a otrávený v lebečním prostoru
budíš se v bolestech po noční cirkulaci, která týrala okolí
než padne poslední dotaz, výtah se zadrhne a zastaví
jako jehla v tunelu
XI.
„vosy toho roku byly poněkud obrovský,“ vzpomínali jsme v umrzání
na hřbitovní trati s výstupní stanicí v polovině cesty
vlny narážely do oken a nechávaly po sobě otisky rozšklebených tváří
a rosa na skle se vysmívala gumovým hadičkám trčícím z těl
křižovali jsme mapou, až jsme ukřižovali všechen náš čas
až jsme v kolejnicích za námi poprvé zahlédli odvrácenou stranu slunce
zahryzlo se pod nehet ostrými paprsky a nechce se pustit
silou vzpomínky na drzý tváře, co promluví a protrhnou rozpaky
zapomenou
že orosená mlha nad ranní krajinou přivezla na zádech falešný klid
přišli jsme o obzor – všechno z horizontu ztratilo obrysy
když obrazy mlčících náhle promluvily
a ráno se do hlavy zaseknul zoban harpyje
teprve pak se zhmotnilo příští, o kterým jsme dlouho mluvili, ale jako by k němu stejně nikdy nemělo dojít
mezi domem a vyježděnou stopou, uprostřed vrcholícího podzimu
tě lidství dohnalo jako příslovečná rána pěstí
zatímco vteřiny v potu trapných tanečníků odkapávaly zbývající čas
a ranní spěch prosáknul skleněnou mlhou předchozího večera
když se žvýkačková vůně protáhla do místnosti jako tenké prsty zčervenalé mrazem
ptali jsme se, co znamená vykoupení? a záleží na něm ještě vůbec?
„vykoupení,“ řekli nám „je sbírání trusu nevědomých v intimním prostoru ložnice a odpadlé srsti neznalých naší existence,“ a pak tiše sublimovali
nebo jen uvnitř tvojí hlavy zapadali propocenou vystýlkou polštáře
kvičeli, do hlubin fascinováni objekty pohlcujícími světlo
a my sledovali tváře stáří v jejich pestrosti na škále od absolutního zla k bezpodmínečný laskavosti
hlavy se nám rozeskakovaly v předtuše blížícího se vyčerpání posledních drobků nedospělosti
a ptali jsme se: jaká je hodnota vítězství v boji, který jsme jen předstírali a za dveřmi se smáli spolu s nepřítelem?
o den později jsme překročili hranici, ale les byl pořád stejný – žádný ze stromů si nebyl vědom, jakému náleží státu; tak k čemu přesně boje o území?
ocitli jsme se na začátku války, ale nebyli její součástí; mohli jsme jen účastně kývat a čekat, až nás dožene stín vlastní budoucnosti
nebo žluč někdejších přátel, kteří se obalili záští
v infarktovém zátiší blížícího se konce
(z rukopisu připravované sbírky)
Útěk
Loď měla sedmnáct kajut, v chodbě do půlměsíce. Uprostřed pokoj, kam jsme se schovali před vlnobitím.
A když jsme vypluli, šťastni, ale vědomi si pachu zatuchliny kolem nás
kapitán slíbil, že se nebude dívat.
(noc na 3. listopad 2024)
(ze vznikajícího rukopisu)
Elefantia
Toho dne jsi odkudsi vytáhla výbavu a začala lézt po horách. Jednou jsem šel s tebou, a aniž bychom si všimli, stal se tvým šerpou
jen dokud se všichni neshodli, že bez lana a pořádných bot mám odejít.
Výhledy, tam kdesi v zemi na pomezí Krkonoš a jihoseverní Francie –
Výhledy, tam v zemi s jakýmsi sloním jménem, byly dechberoucí,
když se písek měnil ve sníh a zase zpátky.
Stačilo nezastavovat při průchodu pod základním táborem, kde u stánků lovci peněženek prodávali maličké koláče (originál z Moravy) devět euro za kus.
Stačilo projít do prvního vzedmutého tunelu skrz hotelovou recepci, kde všechny ty mladé lezkyně a stejně pohlední lezci dávno věděli kdo jsi a přáli ti hodně štěstí – ptali se, jestli i letos oslavíš konec roku tam vysoko sama.
Dívala ses na mě s tichou výzvou, doufáním, ale já mlčel.
Chtěl bych s tebou trávit čas ve skalních masivech, dívat se dolů na racky, kteří turistům kradou svačiny a pouští je ze zobáků zpátky do mořské řeky.
Ale styděl jsem se to říct, styděl jsem se vetřít do tvého světa
a tak jsem si na prvním stanovišti nazul tenisky plné sněhu a písku, prohodil pár slov s pravými horaly
a nejspíš slezl černou dírou zpátky.