Lenka Kuhar Daňhelová (* 1973) je básnířka, prozaička, výtvarnice, překladatelka a organizátorka kulturních akcí. Působí jako tlumočnice a překladatelka z polštiny, slovinštiny, italštiny a francouzštiny, spolupracuje s českými i zahraničními literárními časopisy. V Berouně a Praze se svým mužem Peterem Kuharem pravidelně pořádá hudebně-literární večery a mezinárodní literární festival Stranou - evropští básníci naživo. Žije v Lochovicích.
Básně ze sbírek Její bolest, Hořem a Jaká nesmrtelnost? vybrala Leona Bohdálková.
Foto: Peter Kuhar
ZE SBÍRKY JEJÍ BOLEST
***
Čímpak se liší
její bolest od tvé?
Snáší ji lépe
než ty pouhé
pomyšlení na ni.
***
Měsíc se zatměl
mimo naše zraky.
Na co to čekám?
Až naučím se nečekat.
Krajina
Jakoby se přizpůsobovala
vzpomínkám; tak se mění.
Řepka nepáchne,
stojatá voda pod černými topoly
je čistá,
rákosník ztratil svoji
plachost a předvádí se
v tužebnících.
Kopec Keltů v dálce
měl by se ztrácet
přesto se zdá být čím dál větší.
***
Nebylo nutné nic dělat.
Jenom se uvolnit. Nechat bolest
přijít.
Jiného východu pro ni
z tebe není.
V bukovém svahu
Zastavit se
do zlatozelené se zahledět,
zjistit, že štěstí není štěstí,
bolest bolestí.
Tak dlouho, dokud stromy
nepřestanou být stromy.
Tak dlouho, dokud se jimi
znovu nestanou.
ZE SBÍRKY HOŘEM
Obraz
Zůstal po tobě obraz,
kopie přístavu od Izáka Levitana,
kterou jste malovali spolu, první
a vážný důkaz nemožnosti sejít se
v místě a čase;
každý jste začal na své straně,
a přestože jste vše
pečlivě předkreslili,
i tak jste se uprostřed
nesešli.
Zůstal ti obraz,
na tíživou památku.
Vždycky jsi k němu
seděla otočená zády.
A nikdy jsi ho ze zdi
nesundala.
Kmeny
Co cítím z pokácených
stromů?
Smrtelnou úzkost,
ne vůni.
Jaké to bude
dříví do krbu.
I místo, kde teď
poražené kmeny
leží,
tu bolest uchová
v paměti.
Jaké to bude
z nich
teplo.
Rozmarýn
Strachovali jsme se, zda
rozmarýn v zahrádce
přežil tuhou zimu. Místo
odpovědi nám tou
nejjemnější fialovou modří
v březnu rozkvetl.
Kolik je jenom na naše otázky
odpovědí, jež
vůbec nepostřehnem?
Jsem
Víš, já jsem stále
živá, vytrácí se jen
hmota, mé tělo utkané
ze vzpomínek je
pevnější, než bylo
skutečné, bolestí
sužované, zůstalo
jen to opravdu
podstatné, skutečnější
než skutečnost.
Víš, i ta
bolest zůstává, je větrem
i zpěvem
lindušky, občas přiškrtí
hrdlo, aby pak jednou
smích radostněji mohl
vytrysknout.
Jsem
jaro, co tě vyprovází k
lesu, jsem slunce, jsem ve
vzduchu pyl.
Rodinný strom
Nesu tvůj strach,
znám ho,
ze všech sil snažím se
přerušit řetěz
ve strašném
úděsu z toho,
že se přetrhne.
Znám tvoji úzkost.
Každý den
hledám způsob,
jak s ní žít.
Podruhé
Otevřít víko nesmíme.
Přešlapujeme,
přemýšlíme, jak se
postavit – bokem či zády.
Čelem nás bolest roztrhne.
Východ tu není.
Jen tvrdé naleštěné dřevo,
kolem tajemství.
ZE SBÍRKY JAKÁ NESMRTELNOST?
Cirila
Tohle si pamatují přesně.
Byl podzimní mlhavý den –
Vrhnjak jim vpadl
přímo do náruče,
Zvonko to chytil
těsně u lesa, papíry ještě
stihl odhodit –
chytli ho, vyléčili
a pak popravili.
Jediný Verdinek
jim unikl. Později chodil
po vsích a kastroval dobytek.
Co ale stalo se s Cirilou?
Dala jí máma tu zástěru?
Anebo ji snad poslala
ukrýt se k dobytku?
Nikdo si přesně nevzpomíná.
Snad prý ji chytli, poslali zpátky do domu.
A tady vzpomínky na ni končí.
Nikdo už o ní víc neví
než to jméno. Cirila.
Dalekohled po Miranovi
Silvě
Jediná čočka
pro jediné vidomé oko.
Zvedla jsi dalekohled
z římsy okna.
Může být sestra více
se svým bratrem,
když jeho okem
pozoruje ptáky
v krmítku
na dně zahrady?
Starý doktor
Co s tou obětí, když dneska
za vítěze prohlásíme toho,
kdo dodýchává déle?
Jak změřit lehkost v tíži?
Úlevu tváří v tvář smrti?
K čemu je lidskost ve chvíli,
kdy z člověka se stává pouhé tělo?
Věděl to, vědí to všechny jeho děti.
Odpověď ševelí a vznáší se
ve větvoví borovic v Treblince.
***
Jaro vtrhlo
divoce ostrá zeleň
vmáčkne staré listí k zemi
noří se hloub do rašící trávy
hlava se propadá do polštáře
tvář ztrácí barvu
vyostřuješ se
s posledním výdechem
přijde milost
odvede tě
a náš žal
a ten náhlý výbuch jara
takhle v letu
žádné sraní
(12. dubna 2017 zemřel Jarda Žila)
***
Inge
Nádech.
Výdech.
Mezi tím
celý život.
***
O sedmé ráno
jsou dveře kostela i sex shopu
dokořán rozzívané.
Větrá se tíseň.
Kostelník v kýblu vynese
spadanou omítku.
Prodavač zamete
a pak za sebou zamkne.
Žiješ v mých slovech. Žiješ jimi.
***
Jestli má po nás něco zůstat,
ať zůstane náš smích.
To veselí ať vyplňuje povětří.
A žádný smutek.
Byli jsme zde, byli jsme tak spolu,
že ani vlákno pavučiny
nedostalo se mezi nás.