Dalibor Maňas
Dvacátý osmý den
Když voda opadla, vyšli na ulici lidé - snad celé sídliště
všichni se objímali, zdravili a překotně vyprávěli
- na zastávce autobusu si zničený podnikatel otevřel výprodej,
z oken a ze sklepů se vyhazovalo harampádí,
cikáni s dětskými kočárky objížděli město a převáželi
dětská kola, nefunkční televize, pračky i kusy nábytku
- skládka se stěhovala ze tmy na denní světlo (...)
Když voda opadla, začalo být veseleji - úředníci
z pojišťoven obcházeli vytopené občany, počítali škody
a mluvili o rychlé nápravě
- i Noemovu partu navštívili, starý Noe zrovna čistil
zabahněné kormidlo a jeho synové záplatovali
proražený kýl, srnky a z vody vylovení psi po sobě nevraživě koukali a netrpělivě vyhlíželi traktory s vlečkami (...)
Dalibor Maňas
Garážiště
Na kraji města se od povodní mnoho nezměnilo: připojit se nebylo k čemu. Na neladných, zarostlých pozemcích víkendová pospolitost rodin pouští draky. Teplý listopad. Prkýnkáři z centra válcují malinkými kolečky plechové okraje výloh a zídek – svlečeni do půli těla. Vyhrává jim cirkulárka, kdesi poblíž se kvílivě zahryzává do dřeva. Maloměsto. Místo, na kterém nikomu nezáleží, garáže a kolem rozpadající se zbytky domů na březích řeky, prostor, který si každý může přivlastnit.
Předměstí je duší města. Rezavějící ploty, nesečená tráva, psí výkaly, vyšlapané stezky, plastové lahve a umělohmotné pytlíky. Kdo by se tam zdržoval? Kdo by zatoužil po klidu a pomalosti? Kdo by měl chuť spřádat slova? Nad hlavou letadlo a dole příběh tak smutný, až praská ve švech.
Tráva mezi garážemi se už nikdy nezazelená. Místo paprsků slunce saje vyjetý olej. Páchne po acetonu a cení zelené tesáky na použité obaly. Naučila se přežívat. Je jí dobře ve společnosti muklů v montérkách, šroubků v krabičkách, dýmících výfuků a létajících jisker od rozbrušovaček.
"Tady, u prahu do garáže, se mi zastavila řeka," říkal autíčkář. "Nikdy to nepochopím. Koryto je odsud sto padesát metrů a mě se voda do garáže nedostala. Proč zrovna u řeky ta voda tak málo vystoupala?"
Tráva mezi garážemi je hrdá, že se může zapojit do procesu, v němž hrstka nepoddajných v umaštěných hadrech válčí s koly a motory – vše staré zde do úmoru znovu opravuje, vše neopravitelné vyrábí a vše drahé na koleně a levněji dává dohromady.
Lidé z garáží holdují kutilství – garáže zhusta proměnili na dílny. Na ponky, kde vrtačky, svářečky a další po odpoledních vyhrávají. Po práci spěchají do garáže – zaparkují kola, svléknou šusťákové soupravy a vpraví se do špinavějších montérek, než jaké nosívají v práci.
To garážiště bývalo modifikovanou formou undergroundu. Vlastně až teprve na takovém garážišti člověk pochopí, že underground je motor, který uveze několik lidí – společnou řečí, názory a postoji. Bez autorit a systému, ve vaťáku na betonové podlaze vymrzlé garáže pod rozbitým vrakem auta.