J. H. Krchovský (* 1960) je jedna z největších žijících hvězd české poezie a nejspíše nejprodávanější český současný básník. Narodil se v Praze, žije střídavě v Praze a v Brně-Komíně.
Vzešel z prostředí pražského undergroundu, od svých dvaceti let publikoval v samizdatu a po roce 1989 i časopisecky a knižně. Vydal řadu sbírek, nejčastěji v nakladatelství Host. Zatím poslední kniha je z roku 2022 a nese název Už zase vyšlo slunce. Jedná se o zápisky čtyřverším, výběr z let 2016 až 2021. Z ní jsou i následující ukázky.
Překlady jeho básní byly představeny v řadě zahraničních periodik; některé vyšly i samostatně (francouzsky a německy). Jeho verše zhudebňoval Milan Hlavsa, ale i další autoři české rockové a alternativní scény (Hudba Praha, Divoké srdce, Nahoru po schodišti dolů band, The Plastic People of the Universe aj.).
Od roku 2007 autor své texty zhudebňuje i sám a interpretuje s vlastní rockovou formací Krch-off band. V roce 2009 vydavatelství Guerilla Records vydalo album J. H. K. & Krch-off bandu s názvem Naposled, v roce 2015 album druhé Jakože vůbec nic.
J. H. Krchovský bude 20. května od 20:00 exkluzivním hostem večera autorského čtení Poezie Za školou, který každý měsíc pořádá Nedělní chvilka poezie.CZ v pražském klubu Za školou (Praha 6 - Bubeneč, Uralská 6). Spolu s ním vystoupí i Marie Jehličková.
Foto: Zuzana Lazarová
Ty zubatá, ty ještě zajeď
netřeba pro mne notáře
ač dopsal jsem již… Svoji závěť
mám vepsanou ji do tváře
Leden 2016
Až zítra půjdu krmit ptáčky
zavyjí z psince feny — plačky
a zřídne vzduch… Svět bude chudší
o jednu psí nevinnou duši
Únor 2016
Za život opak — dost zlá cena…
schody, co mizí do ztracena
cesta, co vede tam i zpátky
nahoru, dolů; k matce — z matky
Leden 2017
Do pekla, ráje? Tam, či onam
slib obousměrné propustky…?
snad sekundárně dobro konám
primárně žebrám odpustky
Leden 2017
Černý flór spouštím přes zrcadlo
tu fluidum hlasem média
do duše mé se temně vkradlo:
dnes osiřelo dítě… Tedy já
Leden 2017
Pouštím si desku, kdysi milou
pouštím si plyn, pouštím si žilou…
alespoň v malém, v koutku ghetta
po kapkách snímám hříchy světa
Leden 2017
A už mi dejte pokoj, všichni
nic neslyším, nic neřeším!
už neserte mě! A ty ztichni!
sám sebe neser především
Únor 2017
Od dětství trpěl jsem pocity viny:
všichni jsou normální, jen já jsem jiný…
dozrál jsem k úlevě (nevelké…) vloni:
vždyť já jsem v pořádku! Jiní jsou oni
Srpen 2017
Záhrobní příběh, nebo „lidský“?
a co je pravda, a co lež?
ať píšu, co chci, je to vždycky
jen variace na totéž
Leden 2018
Nechci už vlastně nic… Co tedy po kom chci?
jsou tady tu a tam ale mí potomci…
letos jsem neřešil — volit, či nevolit
volil jsem! Budoucnost… Nastal však neolit
Po prezidentských volbách 2018
Už zase vyšlo slunce?! Slunce…
dojemné jako oko kraví
a čmelák přistál na meruňce!
že tě to, Bože, ještě baví…
Červen 2018
Vylezl měsíc… Tys tu chyběl…
(vím, co je luna za svini)
aspoň mou lebku krásně vyběl
ať třpytem svým tě zastíní
Září 2018
Kýč málem jako z reklamy:
„Máš hezký oči,“ řekla mi
(má krásná, včera neznámá…)
a stiskla mi tvář stehnama
Září 2018
Byl jsem já včera někde venku…?
(na šatech bláto…) Ale kde?
a kde jsem vzal tu podprsenku!?
tajemství Středy škaredé
Velikonoce 2020
Tmou domů k teskný inventuře
okolo všech těch božích hovad
už bude jenom hůř a hůře
umím se ještě pokřižovat?
Listopad 2020
Cestou mi hrůzou chlupy vstávaj
ach domů, kde jen stesk a běsi…
v transu mě málem smetla tramvaj
zas další tramvaj, v který nejsi
Listopad 2020
Neznámá žena jde přede mnou v sněhu
v zádech můj horký dech, žádost a něhu
kráčíme oba tmou a přitom za dne
za mnou však ve sněhu šlépěje žádné