Ondřej Buddeus: Reels

neděle 3. března 2024

 

Ondřej Buddeus (* 1984) je spisovatel, básník, kulturní organizátor a překladatel z němčiny a norštiny. Vydal čtyři básnické sbírky a jednu knihu pro děti. Byl šéfredaktorem literárního časopisu Psí víno od roku 2011 do roku 2014. Vedl státní literární agenturu České literární centrum od vzniku v roce 2017 do roku 2019. Od roku 2019 pracuje na Akademii výtvarných umění v Praze. Je nositelem Ceny Jiřího Ortena za rok 2013 za sbírku rorýsy (2012) a Magnesie Litery spolu s Davidem Böhmem za dětskou knihu Hlava v Hlavě (2013).


Ondřej Buddeus bude jedním ze tří hostů (spolu s Kateřinou Koutníkovou a Xerodothem Sigmiem) Nedělní chvilky poezie.CZ na večeru Poezie Za školou, který se uskuteční v pondělí 18. března od 20:00 v klubu Za školou v Praze - Bubenči v Uralské 6.


(Foto: repro Měsíc autorského čtení)













Emoji ochablého prstu, který za dnešní noc nascrolloval 753 metrů po prasklém displeji Iphonu 6s.





#1


Přehrávám si pravomoci, tzn.

zavřu nejprve levé

a následně pravé oko. 

 

Ve stejném pořadí 

je otevřu. Mezitím: žádné vyhraněné 

pozice ani názory

 

na klima, kampaň, ceny 

Taiwan, Ukrajinu, Niger, Gazu

čínskou ekonomiku, sankce, dezinformace, prokrastinaci, fluktuaci, menstruaci, valorizaci 

 

Dívám se, abych

do světa nepřidávala víc, 

než se do něj vejde. 

 

Oči je třeba otevírat a zavírat tak, 

abych víc, než se vejde 

do mě, neviděla.

 

Držím se tě skoro dětsky 

za tu ruku, kterou smlouva o smlouvě budoucí 

vyňala ze smluvního vztahu.





#2


Za oknem, které zmizelo,

je prázdno. V monitoru,

který září, je zhasnuto. 

Byt, který náhle zaslechnu

za sebou, je dutina. 

 

Chtěl bych tě defenestrovat naopak:

dovnitř. 

Stáhnout sem, s tělem 

nebo i bez těla a dotknout se tě 

nebo se tě ani nedotýkat.

 

Špičkou jazyka

olízneš špičku prstu 

na druhé straně callu ve jménu 

 

in

ty

mi

 

ty 

zatímco signál 

se někde něžně zvrátil. 





Emoji člověka, který googloval informace o kajkách, opustil pozici vedoucího HR oddělení, odešel do hor a stal se prodavačem pizzy u sjezdovky.    



 


#3

 

Dětská tetovačka

s obrázkem Mony Lisy

se na druhý den loupe.

Selfíčko, které jsem

postnul včera,

nastavuju proti zrcadlu

v koupelně a pozoruju,

jak se můj odraz

dívá na svoje selfie

v zrcadle, které se odrazem v zrcadle

dívá na mě, zatímco sbírá

lajky, srdíčka, péči, haha, to mě mrzí a to mě štve.

Je jich málo. Domov

je pevný rám, ve kterém

scrolluju přes reklamu.





#4


V noci mě ze spánku

vytrhlo slovo „lithium“.

Znělo to, jako když spadne

sklenice z nočního stolku.  

Ležela jsem v posteli

a byla jsem tak měkká a lehká

s bodem tání i varu 

docela nízko. 

Slyšela jsem jasně, jak

v důlní jámě za oknem 

bublá život. Jáma zářila, převalovala se. 

Už je to tady, už to bude, 

teď… Proto bděte, neboť nevíte

ve které chvíli přijde váš Pán,

říkali mi. Rukou jsem

sjela do klína a prsty

začala hníst. A cítila

jak houstnu a usínám. 





Emoji ženské tváře, která policejnímu psychologovi nechce říct, co se doma děje a zarputile mlčí.





#5

 

Můj avatar se jmenuje Eusia. 

Žije a vyvíjí se, prochází

různými stádii. Vstupuju do jejího světa

jako se do sadu chodí krást.

Žije proto, že o mě neví.

Mě k tomu nutí bůh a evoluce.

Až zjistí, kdo jsem,

bůh projde dalším stádiem, znejistí a začne

krást. A o level výš

dozraje sad. 





#6

 

Věci, které mají jméno.

Věci bez jména.

A věci, které se musejí přejmenovat.

Všechno, nebo nic.

 

Pokud jsou věci ostrovy

a jména lodě, platí:

jsou ostrovy, na které se jezdí,

ostrovy, na které ne,

a ostrovy, které se musejí minout.

Minout, nebo se už nevracet.

 

Píšu ti message, kterou neodešlu jen proto,

že mi posíláš zprávu, kterou nebudu číst.

 

Nesmíš mít jméno, když ani já se

nejmenuju, protože věci, které se nemají stát,

by se děly jako odedávna.





Emoji rakouské turistky ztracené v posvátném lesíku na japonském ostrově Honšú, která o tom právě napsala status na twitter, ale nikdo nereaguje.