Ondřej Buddeus (* 1984) je spisovatel, básník, kulturní organizátor a překladatel z němčiny a norštiny. Vydal čtyři básnické sbírky a jednu knihu pro děti. Byl šéfredaktorem literárního časopisu Psí víno od roku 2011 do roku 2014. Vedl státní literární agenturu České literární centrum od vzniku v roce 2017 do roku 2019. Od roku 2019 pracuje na Akademii výtvarných umění v Praze. Je nositelem Ceny Jiřího Ortena za rok 2013 za sbírku rorýsy (2012) a Magnesie Litery spolu s Davidem Böhmem za dětskou knihu Hlava v Hlavě (2013).
Ondřej Buddeus bude jedním ze tří hostů (spolu s Kateřinou Koutníkovou a Xerodothem Sigmiem) Nedělní chvilky poezie.CZ na večeru Poezie Za školou, který se uskuteční v pondělí 18. března od 20:00 v klubu Za školou v Praze - Bubenči v Uralské 6.
(Foto: repro Měsíc autorského čtení)
Emoji ochablého prstu, který za dnešní noc nascrolloval 753 metrů po prasklém displeji Iphonu 6s.
#1
Přehrávám si pravomoci, tzn.
zavřu nejprve levé
a následně pravé oko.
Ve stejném pořadí
je otevřu. Mezitím: žádné vyhraněné
pozice ani názory
na klima, kampaň, ceny
Taiwan, Ukrajinu, Niger, Gazu
čínskou ekonomiku, sankce, dezinformace, prokrastinaci, fluktuaci, menstruaci, valorizaci
Dívám se, abych
do světa nepřidávala víc,
než se do něj vejde.
Oči je třeba otevírat a zavírat tak,
abych víc, než se vejde
do mě, neviděla.
Držím se tě skoro dětsky
za tu ruku, kterou smlouva o smlouvě budoucí
vyňala ze smluvního vztahu.
#2
Za oknem, které zmizelo,
je prázdno. V monitoru,
který září, je zhasnuto.
Byt, který náhle zaslechnu
za sebou, je dutina.
Chtěl bych tě defenestrovat naopak:
dovnitř.
Stáhnout sem, s tělem
nebo i bez těla a dotknout se tě
nebo se tě ani nedotýkat.
Špičkou jazyka
olízneš špičku prstu
na druhé straně callu ve jménu
in
ty
mi
ty
zatímco signál
se někde něžně zvrátil.
Emoji člověka, který googloval informace o kajkách, opustil pozici vedoucího HR oddělení, odešel do hor a stal se prodavačem pizzy u sjezdovky.
#3
Dětská tetovačka
s obrázkem Mony Lisy
se na druhý den loupe.
Selfíčko, které jsem
postnul včera,
nastavuju proti zrcadlu
v koupelně a pozoruju,
jak se můj odraz
dívá na svoje selfie
v zrcadle, které se odrazem v zrcadle
dívá na mě, zatímco sbírá
lajky, srdíčka, péči, haha, to mě mrzí a to mě štve.
Je jich málo. Domov
je pevný rám, ve kterém
scrolluju přes reklamu.
#4
V noci mě ze spánku
vytrhlo slovo „lithium“.
Znělo to, jako když spadne
sklenice z nočního stolku.
Ležela jsem v posteli
a byla jsem tak měkká a lehká
s bodem tání i varu
docela nízko.
Slyšela jsem jasně, jak
v důlní jámě za oknem
bublá život. Jáma zářila, převalovala se.
Už je to tady, už to bude,
teď… Proto bděte, neboť nevíte
ve které chvíli přijde váš Pán,
říkali mi. Rukou jsem
sjela do klína a prsty
začala hníst. A cítila
jak houstnu a usínám.
Emoji ženské tváře, která policejnímu psychologovi nechce říct, co se doma děje a zarputile mlčí.
#5
Můj avatar se jmenuje Eusia.
Žije a vyvíjí se, prochází
různými stádii. Vstupuju do jejího světa
jako se do sadu chodí krást.
Žije proto, že o mě neví.
Mě k tomu nutí bůh a evoluce.
Až zjistí, kdo jsem,
bůh projde dalším stádiem, znejistí a začne
krást. A o level výš
dozraje sad.
#6
Věci, které mají jméno.
Věci bez jména.
A věci, které se musejí přejmenovat.
Všechno, nebo nic.
Pokud jsou věci ostrovy
a jména lodě, platí:
jsou ostrovy, na které se jezdí,
ostrovy, na které ne,
a ostrovy, které se musejí minout.
Minout, nebo se už nevracet.
Píšu ti message, kterou neodešlu jen proto,
že mi posíláš zprávu, kterou nebudu číst.
Nesmíš mít jméno, když ani já se
nejmenuju, protože věci, které se nemají stát,
by se děly jako odedávna.
Emoji rakouské turistky ztracené v posvátném lesíku na japonském ostrově Honšú, která o tom právě napsala status na twitter, ale nikdo nereaguje.