Julius Benko (* 1981 v Chomutově) vydal básnické sbírky Pár slov z verbáře (2012), Posledních 31 dní (2014), Dna kořenů (2018), Dionýsovo ucho (2023) a knihu experimentální poezie Týdny v páru (2020). Publikoval v literárně-kulturních časopisech Dobrá adresa, H_aluze, Host, Partonyma, Revolver Revue. Jeho texty jsou součástí česko-německého sborníku Krajina našich slov / Landschaft unserer Worte (2019) a česko-polské antologie Z obou břehů / Z obu brzegów (2023). Příležitostně píše písňové texty a na autorských čteních často propojuje poezii s hudbou. Více zde.
Uvedené básně jsou z autorovy poslední sbírky či z rukopisu, který Nedělní chvilce poezie.CZ poskytl.
(Na snímku Julius Benko čte na třetím ročníku 1. libereckého festivalu poezie v říjnu 2023. Foto: 1. liberecký festival poezie)
***
Pramen odešla nahá
natrhat jablka
V prostoru
zanechala reliéf
a průzračnost ženy
Koketně
a zároveň vznešeně
protáhla se
polozavřenými
dveřmi pokoje
a přes rameno řekla:
Krásný den
v jakékoli době
***
Bylo to v časech
kdy se mše vysílaly
pouličním rozhlasem
aby se záhadným virem
nakazilo co nejméně lidí
Propast se napil čaje
a na velký arch
štětcem napsal:
Nezapomínejme leč
vzpomínku uchovejme
jako rosu květ
***
Propast zavřel oči
a snil:
Daleko předaleko
za ostrovy ironiků
dobrý panovník znal
nejen každý potok
strom kámen horu
ve své zemi
ale také
vnitřní vesmíry těch
jež k němu vzhlíželi
Od té doby
ho jeho sny
už nikdy nezradily
***
Vir napadal
více než plíce
mysl a vědomí
Jako loutkář
vyděšených
marionet
***
Na Boží hod
Pramen a Propast
lišaje zahnali
pouhým co jest
***
Šli vlevo ale narazili na oplocení
Šli vpravo ale zastavila je policie
Šli vpřed ale ztratili orientaci
Šli vzad ale nemohli víc než bycha honit
Šli vzhůru ale tam to bylo rizikové
Šli dolů ale odtamtud se už nemohli vrátit
***
Za vytím bratrů
nebyl slyšet
pocit totožnosti
Pokaždé co prolétli
před vyceněnými
obojky a řetězy
Pramen řekla:
Když vyrůstáš se psy
tak jenom štěkáš
Drahý kámen
Bylo to v posledním
válečném roce
Prasklo to v něm
a umřel
Možná že ze všech
těch obav
a zteřelé doby
Možná z denně
neplodné kořalky
Ze strachu možná
o děti
které vypiplá jen
zpod kamene
Čili snadno pochopitelné
V půlnočním
přísně vymezeném
magickém rituálu
odlili ti oukropci
básnický manifest
jak polárkový dort:
Rychlá doba
Rychlá řešení
Tak dost!
Nepolevíme z našich standardů
jako je vysoká kvalita preciznost
a šetrnost k přírodě
Na nás záleží co budou
jednou číst naše děti
A potom si otevřeli pivo
Poslední generace se odkopala
Vida ho
tu ho máme chlapíčka:
hladce oholen
dobře naladěn
gladiátor v outlet arénách
Vzpomíná jak jeho otec
chystal kosou sena
tenkrát v trenkách
v sedmnácti normalizovaný
v zahradě u rybníka
Vida ho
romantického cynika:
přecukrovaný shání
v časech po pravdě
aspoň něco
Hned po prvním slově
má v hlavě rozestláno
tedy neví co je ještě on
a co už je hrací pole
Vzpomíná jak jeho otec…
zatímco on elektrickou sekačkou
useká se do kompostu
Mluvit je omyl, mlčet je blud
Až když se svět zakřiví
do skulptury údu do proleženin
pak je třeba oči vydloubnout
a přilípnout blíž k sobě
uším dopřát mazu osudu:
„Celý ty dlouhý roky
v loďáku na balkóně do světlíku
to tam neměl mít ale bylo to tam
Zničilo by to celý město
stačilo smíchat dvě ampule…“
Smělí jsou živi medem divokých včel
Také on s nimi čekal na pyl na květy
a když přešel srpen
stal se součástí spiknutí
Obrana národa po devětadvaceti letech
znovu podzemí a opět vyhánění:
„Ale pak už to nešlo situace se změnila
Jak s tím žít? V poklidu?
Celý ty dlouhý roky v loďáku na balkóně
stačilo smíchat dvě ampule… celý město“
Člověku se hned uleví potom
co skončí jedna totalita a vystřídá ji druhá
Už může dosyta ze sebe slabší a slabší ticho
nehledě na klíčky slov pod jazykem jak nitrák
Nevyhnutelně všichni kteří jsme včera mluvili
budeme obviněni ze šíření dezinformací:
„Škoda že s těmi ampulemi si odnesli
i sbírku starých německých zbraní
– dala by se výhodně prodat“
Stejně to je dobrý, když je v létě jako v létě
Přes Císařskou louku a přes řeku svítilo zapadající slunce do podolského bytu. Okna celého bloku zářila, z ulice bylo slyšet kroky a hlasy posledních nákupů, před hokynářstvím rostla stavba z vyprázdněných dřevěných beden a zahrčelo rolo prvního krámu. Bylo šest hodin večer, konec července 1954.
–
Nad ještědský hřeben a nad panelové domy se přibližoval souvislý pás olověných mraků. Z Ruprechtického lesíku za sídlištěm byl slyšet dětský povyk, před garážemi zelo prázdno, žlutá fasáda trafostanice utržila nový sprejerský počin a borovice nehnutě čekaly na možný déšť. Bylo osm hodin večer, konec července 2023.
–
Život ovšem bývá mnohem větší poezie:
Nakrájela najemno cibuli
a posypala jí gothaj.
Do dvou sklenic
rozlila pivo,
aby byl spokojený,
aby byl v klidu,
protože jak sám s oblibou říká:
„Má se boží dárek zkazit,
to ať se bříško nafoukne.“
Hodila se vedle něho do štěstí,
mazlivá i přesto,
že se celý den nezastavila;
ulepená šůrovala,
až jí slzy v očích stály.
A on,
nestuduje práva, nemá černou perlu,
není kurevník, nejí lososa…
Tak co s ním, co s jeho blahobytem?
Chtěla by už vypnout,
ale ten druhý, malý,
na ni ječí:
„Mami, víš co,
víš co?
Ty vůbec nevíš!“
Junkiesʼ Lives Matter
Přejíždí si jazykem přes zuby,
jako by si chtěla sedřít sklovinu,
drhne, kartáčuje, drhne, kroutí hubou,
kroutí se na židli, cuká jí levá, cuká jí pravá noha,
protahuje se do otazníku desetkrát za minutu, prohrabuje si vlasy,
škrábe se v hlavě, namotává si na prst pramínky,
židle vrže, jak se na ní kroutí, na zádech studený pot,
klihovitý pot nelidského původu, jde do vývrtky, židle úpí,
tluče do klávesnice, zběsile rytmizuje, třetí, čtvrtý, pátý kafe,
obsedantní úskoky ke kávovaru, tam, zpátky, tam,
zasypaný kolega před toaletami: „Je to prostě jen moc povyku pro hejt,
víš jak, ne, oni se tě schválně jakože zeptaj debilně, abys je opravil,
ale já toho nechci mít jako vopice chcanek, protože tam já nevládnu timhle šarmem,
víš, jak, ne, jenomže, kdo je tady ten, co píská na píšťalku,
je to totálně jiná liga, nová sága, ne, nebouchla jsem se o zen,
vypadam snad schyzotimně, fakt to nemá, co dělat s tim,
že doba je po všech stránkách nebezpečná, víš jak, ne, degeneráti dekadenti,
vidim jim až do prdele, jenom vysíraj, na všem se chtěj vyskákat jak na madraci,
ale to my jsme némlich to horší…“
hromobití klávesnice virbluje do finále, už svítí jen její kancl,
ještě dvě tři stránky, možná pět, tabulky hotový, grafů víc
než by měla mít, po půlnoci tweetne:
„Dneska jsem se stala zaměstnankyní měsíce,
děkuji ti, pikénko.“
Zde se svinsky podrývají samotné kořeny života
Dělali si pěknou neděli na místě,
kde se dělali nejpěknější neděle.
Lili pivo pátý přes devátý,
Lily, opička, lila s nima,
hulili i cigára,
točili prcky na tý louce zelený,
lili pátý přes devátý,
hulili i cigára,
točili prcky, dělali si přepěknou
sluncem zalitou neděli.
Vedle u stolu hulákal vožralej vychodňar:
„Môj dedo chľastal, ženy tam, chlapi tam,
že ženy sa nemajú, čo miešať do chlapov.“
U jejich stolu s tím všichni
– korektor, dělník, skladník, projektant a obchodní zástupce –
vesměs souhlasili a dál docela fest hloubavějc přemejšleli,
div že na alkoholech nevykoumali první dopravní prostředek,
kterej by jezdil na odpadky:
„Kdesi v neznámu konečný pohyb a boj čili život
nás zavedl sem, právě až sem.
Ale jaké jsou vlastně ty životy, které denně potkáváme?
Nikdo si přece sám nevybral, tak a teď se narodím.
Možná se i bránil, když mu přestřihovali šňůru.
Jenže co teď s tím? Máme pít pálenku z autobaterií,
aby to bylo rychlejší?
Nebo máme zbytečně hajdučit proti zřízení
nepříčetní jako kohouti před zápasem (?):
Abyste věděli, odmítám se vám podobat!
Neuznávám nad sebou žádného pána, žádný zákon!
Ta vaše morálka je ve skutečnosti zabedněnost!
Váš život je dusítko! Nic, slyšíte, nic z toho,
na čem vám záleží, si nezaslouží úctu!
Anebo máme jen být a guerillově čekat na rakovinu?
Pěšky jako za vozem…“
Následovaly kratší a kratší výkřiky z dostatku,
možná mrákoty z tak pěkňoučký neděle,
než projektant řek korektorovi,
že je největší čurák,
protože byl největší čurák!
O nezaviněném globálním štěstí v zaviněném lokálním neštěstí
Dohrála hudba v nás bez ovací a bez tleskání,
nikdo ji nekoupí a nikdo neprodá, není k mání.
Kteréhosi dne před dny, kdy kultura a umění už nikoho nezajímaly,
slezli z pódia a honem k pořadateli Luďovi do kanclu,
k šuplíčku plnýmu drog: „A sem si choďte!“
Make meth, not war a flaštičku k tomu,
když květinový děcka, tak binárně syntetický, ale pořád ovšem platí:
člověk popíjí, kůň lemtá. Vyhodit si z kopejtka jako správní
hrdinové elektrofoničtí neobsazeni místenkou.
Potrhlé lesany a jiné romanpičky jak lvové bijou o mříže, řekněme
jak před píčími zápasy, masírujíce si v myslích návštěváček backstage.
Dívky nemravně pohromadě a mezi nima jedna
s celkem pěknejma boulema vulgo kýta, všimne si jeden z grupy.
Chlapovi je vždycky dobře, když mu stojí – petit appétit je na světě.
„Nepudeš se potulit na hotel, nikdo se to nedohvízdá.“
Kdyby výtah mohl jet dál, svištěli by možná až
do země Chavila, kde je to zlato.
Dveře pokoje zavřel efektně patou a neméně mistrně přivodil
společný pád na postel. Žádné líbání, pouze svlíkání, žádné hlazení, příkazy, hračka…
Žel něco je v loji, že by lolita nevzrušivá? Vůbec ne,
to jen princeznička má jako na potvoru krámy.
Cožpak o to, přinejmenším nebude jistojistě nabrbláno v gramci, pomyslí si náš žalostný žalud,
načež teda ze situace vybruslí: „Kdyby se líbilo, udělal bych aspoň rukou, a ty
se udělej jako doma.“ Však vono to pude, vono se to poddá.
Tak roštuje, holka jak papiňák, veksluje obouruč, roubuje
až míza musí ven: nad spícím kamarádem z grupy na bílý zdi
rázem krvavej squirt jak od Pollocka; inu, hotel Bordel Imperial.
Může být, že přijdeš zase jednou někdy na koncert.
To víš, čas ten nakonec vždycky všechno obrátí v žert.