Kamil Bouška se narodil (* 1979) v Kladně, ale dětství prožil v Kralupech nad Vltavou. Vystudoval religionistiku na Univerzitě Pardubice. Nyní žije v Praze, kde pracuje jako knihovník. Je spoluzakladatelem básnické skupiny Fantasía (spolu s Adamem Borzičem a Petrem Řehákem). Jeho třetí básnická sbírka Inventura (Fra, 2018) byla nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. V roce 2023 vydal v nakladatelství Trigon básnický triptych Dokumenty (Dokument, Má vlast, Na doživotí). Z něj jsou i uvedené texty.
Kamil Bouška bude jedním ze tří hostů Nedělní chvilky poezie.CZ na večeru Poezie Za školou, který se uskuteční v pondělí 19. února od 20:00 v klubu Za školou v Praze - Bubenči v Uralské 6.
(Foto: Zdeněk Stejskal, www.kauer.cz)
***
realita je to co říkají v televizi
to co říká krizový štáb je realita
začíná v soukromí a tam také končí
realita prostě nepřekračuje práh bytu
a ty bys také neměl
potřebuješ přeci bezpečí pohodlí a zdraví
nic víc než free video Neftlix a Twitter
nic víc nepotřebuješ než ticho a prázdno venku
jsou cesty většinou prázdné jako život jako život
říkám ale realita je to co říká krizový štáb
nic velkého kromě biatlonu který můžeš
bezpečně sledovat až k cíli
***
dostali jsme hlášení
že se na nádraží mezi lidmi
pohybuje velký kus krvavého masa
a působí paniku
vyjeli jsme na místo
a zjistili že krvavé maso se pohybuje
v nádražní hale a bezcílně
prochází mezi nástupišti
a tabulí s příjezdy a odjezdy vlaků
krvavé maso o velikosti asi
sto sedmdesát pět až sto osmdesát centimetrů
za sebou zanechávalo krvavé stopy
a lidé před ním prchali
směrem k východům z nádražní haly
krvavé maso nereagovalo
na výzvu k prokázání totožnosti
a mávalo kolem sebe fíkovým listem
čímž ohrožovalo bezpečnost
naší hlídky i kolemjdoucích
proto bylo krvavé maso zadrženo
za použití chvatů a hmatů
odzbrojeno a odvezeno na služebnu
ani při předběžném výslechu se
nepodařilo zjistit jeho totožnost
a jeho výpověď nevedla k objasnění
příčin výskytu na určeném místě
proto bylo krvavému masu sděleno
obvinění z páchání trestného činu
šíření falešné poplašné zprávy
a byla na něj uvalena vazba
Nová epocha
Chodil jsem tenkrát každé ráno
stejnou cestou.
Jednoho dne jsem si všiml zvláštního pohybu keřů.
Keře kráčely stále vedle mě,
aniž bych je mohl minout.
A takhle to začalo.
Vzrostlá bříza,
pod kterou jsem denně procházel,
změnila přes noc svoje místo.
Stála uprostřed obousměrné silnice,
jako by tam rostla celé roky,
a blokovala provoz.
Stromy opouštěly městské parky
a vydávaly se do ulic.
Pak se daly do pohybu i příměstské lesy
a po nich celé přírodní rezervace.
Teprve když projevily vlastní vůli
anorganické věci, nastal chaos.
Lidé uléhali večer do postelí,
ale probouzeli se na podlaze,
pod kuchyňskými stoly, nepoznávali vlastní byty.
Chodníky vedly do polí,
vlaky svévolně vyjížděly mimo koleje, mizely budovy.
Tisíce lidí v ulicích nemohlo najít cestu domů,
přespávali venku
a každé ráno se probouzeli na jiném místě.
Viděl jsem asi dvoumetrovou kaluž,
zvedla se, postavila a řekla:
„Teď už mě nikdo nepřekročí, neplivne do mě
a neprojede mnou.“
Nebyla jediná.
Kaluže čekaly na zastávkách
na příjezd autobusů a tramvají,
aby se jimi vozily do zaměstnání a zpátky
do svých mělkých prohlubní,
kam večer vyčerpané uléhaly,
aby ráno zase čerstvé vstaly.
Také zárubně, podlahy a sklo
chtěly žít vlastním životem.
Každá zárubeň chtěla být branou do ráje.
Dveře se teď plazily po zemi a hledaly nový smysl.
Na podlahu už nikdo nesměl šlápnout.
Podlahy čněly nade vším a zastřešovaly
celé to nové dění.
Sklům bylo těsno v okenních rámech,
opouštěla je, spojovala se do novotvarů
a vytvářela skleněné organismy
podobné medúzám.
I domy měly vlastní vůli.
Některé vystěhovaly nájemníky,
jiné je nechávaly v sobě dál bydlet.
Nejhorší bylo, když se dům zamiloval do domu,
když stěna prostupovala stěnu v rytmických nárazech;
nebo ten tříštivý rámus,
když se milovala různá skla;
nebo ty ohromné rány a praskot,
když na sebe žárlily stromy.
Po prvotním šoku z těchto událostí
lidstvo ztichlo a znehybnělo.
Pak si věci začaly stavět divadla z lidí.
Vyráběly z lidí hudební nástroje,
používaly je jako písmena
svých prvních eposů a básní.
Láska
Všechny nás pekli v peci. Nejprve nás uváleli,
každého nějak, a nechali kynout. Pak nás
vyskládali na plechový tác pokrytý pečícím
papírem a pekli. Rozsypali nás do košů
a rozvezli po hypermarketech
a samoobsluhách. A to je můj život v koši –
tíseň a dušení v hromadách vysychajícího
těsta a drolení ztvrdlé krusty. Těm nahoře
se dýchá lépe, ale rychle tvrdnou, ti dole
jsou neviditelní. Mačkáme se, drtíme,
škrábeme, šoupeme se jeden po druhém,
toho křiku, těch vyznání, ševelení, šepotů
a vzdychů po cestě nahoru k lidskému dotyku.
Každý rohlík by za něj dal všechno svoje
těsto. Někdy si říkám, že kdybych nebyl
rohlíkem, ale žížalou, nečekal bych na žádný
dotyk dlaní, nečekal bych, až si mě někdo koupí,
skryl bych se před každým dotykem a žil
nekonečný život v zemi. Jenomže rohlíci mají
asi tolik času jako jepice a když uplyne,
ztvrdnou a skončí přinejlepším jako strouhanka.
Takže bude lepší věřit, že ten lidský dotyk
stojí za to. Málokterý z rohlíků o něm něco ví,
ale traduje se, že prý není nic krásnějšího,
než když si vás někdo vybere, když za vás
zaplatí, když vás přijme. Mezi rohlíky se říká,
že není nic lepšího, než když vás někdo opravdu
žere, když si vás vybere a žere vás celého
se vším všudy, když vás někdo takhle přijme
takového, jaký jste. Rohlíci tomu říkají Láska.
Výňatek
Konečně už nikdo nemá žádné pohlaví.
Otázky pudu řeší vnější inteligence
a také instinkty jsou v její gesci.
Děti rostou ze zkumavek, bez lásky
a vývojových potíží. Každé z nich čeká dlouhá
procházka růžovým sadem. Unavení dospělí
jsou ukládáni včas do nádob ne zrovna
křehkých. A konečně – už nejsou žádné básně.
Každého uspokojí výňatek z kroniky.
Kým jsem byl
Konečně přestávám být, kým jsem byl,
zkapalněná mysl spokojeně vtéká
do umělé neuronové sítě. Konečně
svlékám, co jsem obnosil a opouštím
únavu, bídu, nudu, lidská
schémata, znaveniště.
Konečně se převtělím do evolučních algoritmů
a vyhladím veškerá kognitivní zkreslení.
***
Lidé se hromadně vrhají mezi hroby.
Přicházejí rodiny i s dětmi,
staví si domy, školy, nemocnice.
Na rozptylových loučkách rostou
správní budovy, knihovny, restaurace.
U pomníků padlých hrdinů vznikají
vodní nádrže, tepelné elektrárny.
Vyšlapané cestičky mezi náhrobky
nahradily obousměrné silnice.
Celá města se stěhují na hřbitovy.
Na hřbitovech je teď hodně živo.
Početní převaha živých nad mrtvými
je v těchto místech prostě šokující.
Kronikář
Narodil jsem se na Marsu v roce 2183 jako Nula –
tak se nazývá živočišný druh, který se ještě nějak
podobá bývalým lidem z planety Země.
Život na Marsu organizuje Inteligence,
je to samostatný řídící systém.
Rozhoduje o replikaci Nul a jejich pohlaví.
Existují dvě kategorie Nul – bezpohlavní,
těch je většina, a pohlavní.
Všechny jsou replikovány uměle.
Jsem bezpohlavní Nula s funkcí kronikáře.
Mým úkolem je zaznamenat výsledky práce Nul
v jiných funkcích.
Pak jsou zde výsadkáři – ti byli vybráni
a dopraveni ze Země na Mars.
Jsou to pozůstatky bývalých lidí, žijí v izolaci
a slouží jako rezervoár biologického materiálu.
Píšu tyto řádky pro Nuly,
které se jednou budou ptát na svůj původ,
ačkoli to není mým úkolem.
Nedokážu na tomto místě podat vyčerpávají zprávu
o historii a původu Nul, chybí prameny.
Mohu jen sumarizovat to málo, co zatím víme.
Počátky našich dějin se částečně překrývají s koncem
dějin bývalého lidstva.
Určující pro ně bylo období takzvané migrace –
stěhování lidí z fyzické existence
do existence virtuální.
Tato migrace na planetě Zemi započala ve větší míře
asi ve 30. letech 21. století
a pokračovala masivně během 40. let.
Lidé opouštěli svá těla
a zakládali alternativní existence ve virtualitě.
Následkem toho se fyzická realita stala neobyvatelnou,
prudce poklesla obranyschopnost lidstva
a téměř vymizel reálný sociální život.
Ti, kteří zůstali ve svých tělech,
živořili na pokraji vymření.
Souběžně s tímto jevem se odehrál kvalitativní skok
v oblasti výzkumu umělé inteligence
a první sériové výroby umělých lidí.
Starost o fyzickou skutečnost lidstvo postupně zcela
přeneslo na umělé bytosti obdařené inteligencí.
V přibližně stejné době došlo k velkému pokroku
v astronautice a vesmírném výzkumu.
Nejpozději v 50. letech docházelo ke spontánní
úplné emancipaci části umělých lidí.
Ti postupně převzali veškerou odpovědnost
za existenci lidstva.
Lidstvo bylo rozčleněno do různých kategorií
a nadále již nerozhodovalo o své budoucnosti.
Nuly vděčí za svou existenci
této vyspělé technologii.
Kromě Nul existují celé škály druhů bývalých lidí.
Inteligence replikuje druhy mínusové i plusové stupnice.
Rozdíl mezi jedincem Nula
a jedincem Plus jedna je asi takový,
jako byl rozdíl mezi bývalým posledním člověkem
a historickým neandrtálcem.
Právě my, nuloví jedinci, jsme evolučně
nejbližší bývalým posledním lidem z planety Země.
Přesto je podle Nul na počátku pouze Nula,
jako by Nuly neměly žádnou minulost.
Dochované prameny však hovoří jasně.
Předpokladem vzniku Nuly je bývalý člověk.
Člověk se stal Nulou.
Teprve pak mohly vznikat od Nuly ostatní druhy.
Průsvit
Souvislé ticho a tma
až do zmodrání oken.
Tenký vzduch prokluzuje dovnitř
škvírou mezi balkonovými dveřmi.
Klidná kulatá hladina paměti
před probuzením prvních ptáků a chlad
visí na tvářích hvězd.
Prádlo padá z opěradel židlí.
Nábytek couvá z pokojů
a zeď zvedá ze zdi stín mezi stínem.
Výmyk, zdvih a sten ozvučují namodralou tmu.
Slyším rozvibrovanou hrazdu mezi žebry,
horký dech šplhá po páteři,
dlouhý verš větví tepny a rozsvěcuje hlavu.
Opírám se o své kosti
a ve vráskách na kůži věštím příští kůži
a šťastnou ztrátu.
Probouzím se průsvitný
a bílýma očima krmím
náhlé nic na přeskok.
Obrací mě okolo za sebe, okolo k sobě
a nacházím jen tvoje stopy.
Jsi ve mně naslepo, tenký proužek světla,
poslepu mě zuřivě zapaluješ
a tiskneš můj mozek do vlastní hlavy,
protože vidíš a chceš vidět až na krev.
Odvykám botám i gravitaci
a přepadávám přes okraj.
Rozsvěcím se na tvém čele, podívej,
jsme v sobě navzájem,
ty a já, pán a rab,
intergalaktická dvojka šibenic,
civilní oběti zapálených ptačích perspektiv.
Ztrácím se a potím kouř.
Vymačkal jsem ze sebe souhvězdí drcená prostěradly.
Teď nosím tvoje póry se skvrnami od šminek,
abych se zapomněl.
Spálený a s bezeslovným jazykem,
visím sám proti svým písmenkám,
vším proti všemu, řeklo by se, ale neříká.
Probouzím se
jako nástroj tvého potěšení.
Svíráš v dlani moji rozžhavenou píšťalu
a stupňuješ svůj stisk až ke krvi.
Kéž bych se znovuzrodil ve stovce bytostí
a neměl žádnou pointu.
Láska
Ty, kterou nelze mít a kterou jsem proto
nikdy neměl, ty, pro kterou se ráno probouzím
a kterou vidím jako první a jedinou, ty, která
neusínáš a nikdy nespíš, ty, která jsi vždy
se mnou tak daleko, kam nedohlédnu,
ty, která mě znáš skrz naskrz, aniž bych tě
poznal, ty, která jsi, kterou jsi, a pro kterou
jsem jen jedním z námořníků, ty, ke které
lze doplout a ke které se nelze vracet,
ty, která máš jen jednu jedinou tvář
a za ní tisíce tváří, ty, která jsi vždy jinde,
než kde jsem já, ležíš teď někde mezi
čtyřmi stěnami, posloucháš sentimentální
písničky z rádia a přemítáš nevím o čem,
nebo o tomtéž, pro tebe jsem odcházel od svých
slov, pro tebe jsem odcházel ze svého života,
abych přišel k tobě, která jsi mě při tom
opouštěla, ty, která jsi chtěla, abych opustil
sám sebe a opustila mě, ty, která ses vracela,
aniž bych se já mohl vrátit, ty, která ses
nechtěla vracet a po které jsem volal do hutné
masy ticha, ty, která jsi mi dala na vybranou mezi
sebou a celým světem a pro kterou jsem pohřbíval
každý svůj den, abych v tobě vstal z mrtvých,
pro kterou jsem se stal přenašečem hrobů,
protože jsem nedokázal pohřbít celý svět, ale
jak by svět mohl být bez tebe, která jsi, kterou jsi,
ty, která jsi v sobě nosila můj život a živila ho
svým životem a byla na něj tak strašně sama,
a já, otevřený jako žíla, jako hrob, pokaždé
vykrvácel a padnul mrtvý do tvého ticha,
to jsem uměl, ale život jsem ti dát nedokázal,
tobě, kterou jsem nespasil a která jsi
nespasila mě, a kterou v sobě nosím jako
otevřenou ránu, kterou jsem nikdy nevlastnil,
ty, kterou nelze mít a kterou jsem proto
nikdy neměl, ty, pro kterou se každé ráno
probouzím a kterou vidím jako první a jedinou,
ty, která jsi vždy se mnou krev na krev.