Jihlavští adolescenti Aleš Kauer a Jan Spěváček v letošním školním roce obráželi Spisovatele do knihoven (projekt Asociace spisovatelů) jako první autorská dvojice v jeho dějinách. Společně s Kino Peklo se též podílejí na chodu nezávislého a bibliofilního jihlavského nakladatelství Adolescent. Deníkové záznamy v tomto příspěvku jsou z deníčku Aleše Kauera, básně pak z básníčku Jana Spěváčka.
Místo zbytečných biografických údajů o zmíněných bísnácích, které si můžete vždycky vygooglovat, si přečtěte raději žalozpěv (který lze v užším slova smyslu aplikovat na konec každého Kvílení, v širším slova smyslu na konec každého autorského čtení nejen v Jihlavě) ve verších od Ondřeje Macla:
RIP
Byli jste fajn, dýl nejde býti.
Poslední deska dohrála.
Jihlavu opustily beaty,
má vybito, je vyprahlá.
Kde je ta láva z jižních končin?
Kde Iglau, ostrov mlhavý?
Gustův park, kam se Magor s Bowiem
chodili lechtat do trávy?
Nedlouhá byla cesta vaše;
vzali jste roha v nejlepším.
Kéž zasype vás vtipná kaše,
ať čůrá ten, kdo nebrečí.
Rest in Piss! Fuj, mám slzu v pití…
Jen světlo teplé ať vám svítí.
Leden 2023
Je svoboda, každej může ukázat, co má v hlavě. Zvířátka v nás dovedou být i mazlivá.
Sakra práce
Sedím na druhém
schodu před hospodou
a plzeňské stojí mi u nohy
jako věrný pes. Tahle chvíle
už mizí, krátí se jí dech –
jakož i životu mému,
druhé půli srpna
a této noci.
Poslední dlouhý nádech,
čas vstát, jít domů,
uvázat svého
vnitřního psa
k nožičce postele.
Čeká to. Jako na kostele.
Únor 2023
Létáme do vesmíru, potápíme se do hlubin, pipláme se v buňkách, dělíme nedělitelné atomy... Ale tu ruskou veš v Kremlu odstranit nedokážeme.
Cestou do Krnova se Aleš Kauer ptá
(u Tasova)
Co bys chtěl opravdu umět, kdybys byl zedníkem?
Byl bych štukatérem.
(u Vyškova)
Na čem bys ujížděl, kdybys byl kadeřníkem?
Byl bych ondulatérem.
(u Šternberka)
Co by tě lákalo na tom, kdybys byl lékařem?
Byl bych operatérem.
(před Krnovem, unisono)
Lidských duší, lidských duší, lidských duší.
Duben 2023
Ulice Hluboká. Kostel Sv. Jakuba. Dnes mají zavřeno. Ale chlapec, co šel zbrkle kolem, potřeboval okamžitou pomoc. Kříž je naštěstí i venku – a tak celou svou tíhou, celým svým bytostným mládím a prudkostí klekl na zem, poklekl před celým světem. Je mi jedno s čím a proč. Mít takovou víru je obdivuhodné.
Co je poezie?
Poezie je
sociální práce.
Poezie je
speciální pedagogika
bytostí citlivých na slovo a hudbu.
Poezie je
probační a mediační služba
zahrnující metaforický náramek na noze
či mimosoudní vyrovnávání se s vlastní existencí.
Poezie je
pastorační a duchovní činnost
bez ohledu na tvou konfesi i konfekci,
respektuje něco, Krista, jógu, Mohameda,
ale též něžné formy kanibalismu či hrubou mouku.
Poezie je
základní, střední i vysoká škola života;
na život sice nepotřebuješ formální vzdělání,
nicméně úvodem do symboliky ani abecedou nepohrdej.
Poezie je
nejstarší hobby
a přímá příčina prostituce.
Poezie je
sektářská lobby.
Na poezii vůbec nic není.
Květen 2023
Mysl se musí trénovat. Není to jen základ filozofie nebo nějaké duchovní praxe. Dnes je to doslova otázka přežití! Hlupců náchylných k dezinformacím, k agresivitě, jednoduchým řešením je nějak moc. Nemyslím si, že každý musí mít vysokou. Myslím si, že i zedník nebo kominík může být inteligentní.
Včera jsem se ve Zlíně v rámci vernisáže seznámil s kominíkem. Byl jsem překvapen jeho pozornými otázkami a bystrým humorem. Ta bílá čepička na černé hlavě! Maják v slepotě současného světa.
Za svým cílem
odhodlaně šla. Panic
pocházel ze Šlapanic.
Červenec 2023
Promýšlím osobní soundtrack do Vídně. Pro loňský Berlín se hodilo tolik věcí. Obecně platí, že každé město má svůj potencionální soundtrack. S Vídni si ale nevím rady. Mozartův vyplazený jazyk, jeho fekální humor a infantilita jsou mi protivné, inflace jeho hudby je díky médiím také značná. Narazil jsem tady na sochu Antona Brucknera. Jeho symfonie jsem měl rád, ale v současném světě nemám na jeho závažnost náladu. To město je tak cukrové, pozlátkové, rokokové... Flétnista dojí emoce, turisté hází mince, a čím uplakaněji zní, tím víc to zvoní. V kočárech se vozí japonští turisté. „Samej kýč,“ křiknu na Zdeňka a Markétu! Vídeň na den a pak pryč. Vídeň pro babičky s láskou k dortíkům. Nakonec jsem si přece jen vybral: Ultravox – Vienna. Zejména večer za chůze kolem krásného modrého Dunaje.
Občas to na mě přijde
(Bártovým: Nele&Dominikovi)
((místo „klobása“ lze číst „cuketa“))
Občas to na mě přijde a musím
sníst klobásu. Tak jednou za pět
šest dní to na mě přijde, a to se
ví, že se snažím odolávat, co to
jenom jde. Ale ta moje klobása je
silnější než já, i její představa voní
a mlaská. Kdykoli to na mě přijde,
neznám sestru, znám jen a pouze
klobásu! Možná to znáte, možná
to na vás také přichází. Jedná se
o univerzální zhuštěný prostor
uvnitř vás, jenž řve jak tur, když
není zaplněn klobásou. Moc se
omlouvám, už zas a zas to na mě
přichází a žádá si své. Nemáte tu,
lidi, vy víte, co myslím. - - - - - - - .
Jestli ne, neručím za sebe, netuším,
co se může stát, když nedostanu
klobásu. Občas to na mě přijde a
musím si k ní dát pivo, ideálně ne
jedno, ale pět šest piv, aby se hezky
spláchla. Chléb a hořčice dle chuti.
Občas na mě prostě příjde klobása.
Ale nebojte: na konci chodby je ráno.
Září 2023
Od ramen dolů dva suky, žíly, tepny pulzující, ta jistota v postoji, to těžiště! Náraz větru ho ohne k zemi a zamává jím, ale on se znovu postaví, ohlédne, usměje a odkráčí s hlavou vzpřímenou.
Borci morušoví
Před dvanácti lety jsme vyšli
na hedvábnou stezku a dnes
jsme došli po asi osmi tisíci
kilometrech do Středomoří;
na březích všednodennosti
pijeme kávu, vlny šplouchají
a smějeme se tiše tomu, že
by za rok naše svatba mohla
být krajková.
Říjen 2023
Potkal jsem nácka, ale ne toho běžného českého burana s holou hlavou a hranatou siluetou. Tohle byla sofistikovanější nenávist i tvar. Ukrytý za černými brýlemi, v dlouhém drahém kabátu, s vyholenou tváří, pečlivým účesem, rozvážnou chůzí. Sledoval mě podezřele, já nespustil oči z jeho odznaku na klopě! Odznaku, který jsem kousek dál identifikoval v okně s nápisem Kotlebovci – Ľudová strana Naše Slovensko. Kousek od divadla v Nitře.
Co přinesl starý rok
Pomalu, líně a snad až do konce plyne tento rok,
co přinesl? Ptáváme se tak svých koňů na obrok
a mezi řečí k nim pokládáme nevyřčené: Co, viď?
Rok křehounký jak motýlí křídla, která lze oslovit;
nebýt tak osel a pobýt si v Oslo a vnitřně naostro
jako rys ostrovid dohlédat dál, na tajuplný ostrov.
Okem periskopu vidíš přímou řeč: Oh, shit, kanče,
kdo do všech lilií probůh odnáší si Karla Šiktance,
vždyť měl ještě čas, pouhých sedm let do stovky,
to už se nedělá takhle mladému sahat na stopky.
A tak je to se vším: bude nový rok, dalších tři sta
šedesát pět dní, jimiž náš krok sun krok protančí
waltz, mazurku, blues a tango. Kolik našich šancí
skončí brankou; je právě čas pomýšlet na přístav.