Zofia Bałdyga (* 1987) je básnířka a překladatelka narozená ve Varšavě. Vydala čtyři básnické sbírky v polštině: Passe-partout (2006), Współgłoski (2010), Kto kupi tak małe kraje (2017) a Klimat kontynentalny (2021). Letos jí v nakladatelství Fra vyšla první česky psaná sbírka Poslední cestopisy. Vystudovala Jižní a západní slavistiku na Varšavské univerzitě. Studuje sociální a pastorační práci na ETF UK. Překládá současnou českou a slovenskou poezii do polštiny (mj. Obcházení ostrova Milana Děžinského, Inventura Kamila Boušky, Z periférií Jany Bodnárové, antologie Sousedky – 10 českých básnířek a Sousedky – 10 slovenských básnířek.). V roce 2021 získala cenu časopisu Literatura na Świecie v kategorii pro začínající překladatele. Působí také jako interkulturní pracovnice. Žije v Praze.
Zofia Bałdyga pokřtí svoji novou sbírku Poslední cestopisy v klubu Za školou v Praze-Bubenči ve středu 11. října od 19:00. V pondělí 30. října bude tamtéž jedním z hostů našeho pořadu Poezie Za školou (od 20:00 spolu s Adamem Borzičem a Elenou Pecenovou). Na každém z vystoupení zazní jiná poezie v podání autorky. Tento blok Nedělní chvilky poezie.CZ přináší ukázky, které dávají nahlédnout do obou večerů.
(Foto: Jan M. Heller)
Z Posledních cestopisů:
in & out
1.
Kudy za mnou přijedeš?
Kterým ze sebraných příběhů, co mi dřímají na
klíně?
Opírám se o sbírku všeho, o co jsme přišli,
o kompaktní verzi naší polokoule.
Podpírám se snem, po kterém nepřijde žádný jiný.
Vyhlížím tvoji zvětšeninu.
2.
Jak se tam k tobě dostanu? Škvírou
ve dveřích. Clonou. Šťastným koncem.
Dejme šanci i zkratkám, ukažme světu,
jak jsme si podrobili abstrakci. Se všemi důsledky.
Na okraji smrtelného světa probíhá údržba.
Stále máme před inventurou.
Já už asi půjdu. Venčit slovesa pohybu,
chystat se na všechny ty nevinné případy, pro které
jsme se slavnostně oblékli.
Chystá se na nás bezohledný opak.
Stačí jen vyslovit zvukotvorné vyznání,
nic už nepřepisovat, méně pečlivě se líčit,
olíznout si vlastní jazyk.
autoportrét s kritickým pohledem
Člověk jako živelní pohroma. Nikdy se nevrací pro klíče.
Dokonce i chodí ven bez líčení. Mluví na rostliny řečí,
které nerozumí. Něco mi ale řekni.
Řekni mi, jak vypadáš, když zavírám oči?
Ve světě činu se nezapomeň nadechnout.
Napiš mi to do dlaně, do diáře a do kamene.
Citové vazby ke geologickým vrstvám?
Nebyl na to čas, živých tam bylo víc než mrtvých
a všichni na povel lapali po dechu.
Kyslík s příběhem, chemický prvek vyhozený z hnízda.
Nikdo nevracel půjčený vzduch
a žádné jiné slovo nešlo spolknout.
záznam: hyperventilace
Třikrát narušený planetární systém jde s dobou. Šetrně, rychle.
Kolem vládne neproniknutelný vzduch trpící hypertenzí.
Úzkosti se zdraví jen jedním polibkem.
Podávají si otevřené dlaně bez čar.
Jizva vede k jádru. Jizva jsou dveře. Jádro je hotová sopka.
Přivádí dary na světlo. Mlčí o jejich ceně.
Přihlížejí tomu tři samoty na třech odpovídajících si stranách.
Hledají zbraň, nenacházejí slova. Samy sobě
vykládají karty na nočním stolku.
Kořeny potichu troskotají – prodlužování
samohlásek jako sebeobrana.
Ten strom kdysi neměl oči, proto mlčí o všednosti a pravidlech.
Dnes je má pro všechny případy zavřené, aby neviděl ani kus budoucnosti.
Má je zavřené, protože zná náš příběh, všechny jeho hodnoty.
Strom zůstává ve své době. Nemusí se dívat do oken solidních domů,
kromě toho i nepřítomnost lze přežít. Strom jde
o půl kroku přede mnou, chytá vzduch do papírových sáčků. Jsem
zodpovědná, okysličuji svoji krev.
Přistávací dráhy jsou jinak prázdné, účinkující hlasy si nic nezapisují.
návštěva zvláštní zóny
I přívalový déšť by možná chtěl někam přejít
suchou nohou. Vyprávěl o tom vodopád.
Šuměl o tom, že žádný druh tu není na dlouho.
Věci zašly o jeden les příliš daleko.
Pak se mi zdálo, že jsem pod ochranou.
Celé ráno skládám ze šťavnatých semen
ovoce granátovníku obecného. Jen samé
vzpomínky, jako kdyby nám někdo ukradl budoucí čas.
Dělej něco rukama, to tě uklidní.
Skrývej se v cizích kapsách.
Dívej se na zelené obzory.
Dopoledne jsem spolkla plíci plnou vody –
ta prý léčí všechno. Sezonní terapie průzračným blankytem.
Víkendové kurzy fotosyntézy v pilulce.
Budeš mi chybět, slunce.
Z nového cyklu Pořadníky:
všechny smysly
1.
Krev, maso, láska, fotoalbum a rodový porcelán.
Jak zachránit domov z hořící budovy?
Jak voní barva stesku?
2.
Co čeká v životě hranice, které nechtějí zůstat zavřené?
Tolik půdy. Tolik těla.
I ve válce se rodí lásky a lidi.
3.
Na všechno zapomeneš.
Zůstane ti pouze paměť.
Bude perleťová. Jako jizva.
Uzavřená zóna
Každý den ráno se tu čas střetává s prostorem.
Obvazuje hraniční kámen červenou nití.
Následují nechtěně návštěvy, které si navzájem padají do klína.
Odpoledne přichází menstruace, večer dějiny.
Všechny bytosti spí na holé zemi
zatímco poskvrněné nebe hledá svou barvu.
Každý den si zapisuju, za co jsem vděčná
Ráno se bavíme o tom, jak zabydlovat nová území tak,
aby je přeuspořádání tkání nebolelo. To nám dějiny schválně neřekly.
Dějiny nestojí fronty na úřadech.
Nikdo netuší, kde vlastně bydlí a odkud přicházejí.
Večer jdu mezi lidi
a nikdo se neptá, odkud jsem.
Podpora integrace
1. Já
Cesta je dlouhá, člověk neví, co dělat s rukama.
Vkládám ukazováček doprostřed přesýpacích hodin.
Písek je přehřátý. Písek vaří čas.
2. Oni
Smutní kluci se v místním parku perou se vzduchem, který dýchají.
Vzduch jim nadává do cizinců, prázdno je světlé.