Markéta Mikulášková (* 2004) se narodila v Brně. Psaním básní se zabývá už od svých desíti let. Nyní studuje rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Dosud byly její básně publikovány v časopise Host (2017) a Tvar (2021, 2023).
Břečťan
(není škůdce)
Jsou lidi kolektivní organismy?
Sleduji je, jak se hrnou,
jejich úsměvy i úšklebky...
Rtěnky, podpatky, klobouky,
kožichy, bundy, svetry.
Je leden,
dnes ale svítí slunce.
Rozplývám se nad městem,
lidi jak pilní mravenečci šmejdí,
tam a sem, sem a tam.
Miluji jak se bytosti zdobí,
miluji jak spolu hovoří,
každý ve své bublince kamsi spěchá.
I já.
Proplétám se uličkami,
chci obemknout každý kout,
plazit se po stěnách
studeně slizce listy dotýkat se Brna.
Jsem svým pánem.
Je leden,
dnes ale svítí slunce,
dnes svítí konečně
i pro mě.
Přes hladinu
Tati, namaluj mi do mraků slona,
pošli mi do vlasů černobílou straku,
roztáhni oponu stromů,
buď doma, když vracím se domů.
Nakresli květiny na líce lomu,
chytni mě za kotník v jezeře,
stáhni mě dolů.
Zalehne mi v uších,
do nosu zateče voda
a já budu vědět.
Být člověkem je občas tak osamělé.
Dokaž mi, že tu jsi
a já se budu snažit dokázat,
že jsem tam, kde jsi ty.
Protože, co když tam jsi
taky tak
sám.
Západ slunce
Dívenka ve žlutém kabátku,
dívenka schoulená v náruči sena
pomalu usíná, únavou pohlcena.
Vrčení vlků.
Sliny kropí její krk
a ona vyděšena.
Krev se vsákla do sena.
Obloha zbarvena je do ruda.
Hibernace
Usínám,
Stěny mého pokoje usínají se mnou
I topení i sousedi i tvá má drahá i lžíce hor a křídla strání.
Celičké Brno si stele mez,
celičký svět se chystá do země,
chystá hroby, neustále, v rovnostranném cyklu.
V nekonečné báni krychlí;
možností, polo-dýchajících mušek nad ovocem...
Hledá krásu v zrychlování, rození, ztrácení a utrácení spolu.
Mravní dech mi bere mravence z hrdla,
Dusím se a nejde mi to.
Nejsem strom, nic mě nedrží, nemám kořeny,
a tak jdu na kutě, do peřiny
spát někam daleko.
Neprůhledná sklenice
Oči občas hlasitě mlčí
a já pak nevím,
co jim na to mám říct.
Hledám duši,
ale je neviditelná.
Okna vypiji do dna
zhasnu měsíc
příliš září.
Vědomí taky nevidím,
tak nevím, jestli ho máte taky.
Jestli je každý z nás vědomý
a má duši a svědomí,
proč jsme jako lidi došli sem?
Je lepší nemyslet a nevědomět
a každý vědomý to ví,
protože si to uvědomil.
Kraul
Poskládám krajinu z tygřích hlav,
zesílím pomocí dechu horských strání,
do zvuku smyčců padneme udýchaní
počítám každý těl houslí tah,
ve vlastních rytmech se neudav
nezapomeň plavat.
Plav!
Hroutím se do křídel pruhovaných luk,
ruce napřažené k bohu,
padáme znovu.
Znovu.
Znovu.
Nepotřebuji sílu kamene,
dotkni se mého ramene;
jsem z měkké trávy,
z klíčků a suchých listů,
jsem holé mládě, co vypadlo z hnízda.
Ne tvrdému světu.
Jen v měkkém mechu
poležet.
Nechat vodu nadnášet tělo.
Zastavit se.
Poslouchat.
Když nehrozí pád,
přestanu se bát
a on pak doopravdy
nenastane.
Horko
Putuji ze stínu do stínu,
jako kapr v bezkysličnaté vodě
z vzdušné bubliny do další.
Žár.
Takový příšerný žár.
Praží.
Senzorické teplo (peklo).
Pot, zbrklý cestovatel,
putuje přes mapy mých zad,
po nížinách stehen,
údolí podkolení,
a luky lýtek.
Stéká až na samé úpatí
kotníkového pohoří.
Kdy jsem se planetou stal.
Aby po mě, někdo putoval?
Těším se do sprchy
až ze sebe smyju
všechny černé pasažéry.
Koutek pro dospělé
Z drobenky třpytek jsou vystlané cesty,
hory ze šlehačky, řeka, co mění chuť,
masité skály z Tablerone, sněhové kopce ruských zmrzlin,
překrásné krajiny divů divotvorných.
V rohu, úplně na konci cesty
je taky koutek pro dospělé...
Je to koutek, kde je ticho.
Protože dospělost
je hlavně o tichu
život o čekání.
Bude dobře.
Jednou zase točená vanilko čokoládová zmrzlina
bude chutnat jako vanilko čokoládová zmrzlina.
Sedneš si do koutku pro dospělé a v tichu budeš jíst.
A tak poznáš, že ses už dočkal.
Nic nepotřebuješ.
Jen ticho a čas.
Zavřené oči
Nemohla jsem se probudit,
řekl jsi, že na stole je květina
že čeká, stejně jako já,
A ž odnese ji obrat dne.
Řekl jsi
Až se jí dočkám a ona mě
Až přestanu se vzpírat
Dostanou mé lesy
Ruku na podání.
A já se probudím.
Nektarová
Všude kam se podívám
horlivá, hořlivá, dychtivá
Prý kolibřík.
Prý mě nikdy nechytíš.
Svinu své okvětní plátky.
Vypěstoval si se sám?
Vyrostl si ze své vlastní vůle?
A v co?
Sním dním rdím se.
Oceány budoucnosti hlučí
Pupeny pupeny pupeny
Pučí
A já vezmu je do náručí,
však váhati kdo smí?
Kdo kolibříka polapí?
- - -
Pro čísi růst, ptáček vodu nosí,
táhne roucho léta, táhne duchnu lásky,
dává pozor, ať nevzbudí malé konipásky.
Nahý stesk, tak náhlý.
Něco zasadil.
Kolibřík sedí, čeká sám,
odlétnout nechce.
Byl polapen.
Slavík a růže
Do svých deníků napíšu,
jak jsi krásná.
Jak první rudá růže.
Klopýtám
promrzlou
krajinou.
Zní píšťal zpěv
a touha slavíků
pět.
Pět,
až jim zezlátnou hrdla.
Ptáků davy.
Mrznou mi prsty.
Nebo se mění ve zlato?
Dotýkám se
jejich hlasivek.
Náhle,
pod mým dotekem,
stovky drobných tvorů
promění se v kov.
Je mi zima.
Usínám
na šrotu
slavičích těl.
Bludný kořen
Pohlíží jen na tělesnou hmotu.
A já proto, pro jistotu,
světlo zhasínám.
Říkaly oči, že jsou vrahy
Říkaly platany,
že musím ještě sto let růst.
Říkaly lži, že jsou pravdy
Říkali pravdy, že jsou lži.
Bloudím lesem,
lžemi a pravdami,
očistnou kůrou stromů.
Náměsíčnost
Ráno dře se o mé dveře
hlasem dřevěným
skřípe skleroticky
zapomíná pokaždé že spím.
Pak popadne za nohy
vytáhne z šuplíku
silou.
Silou!
Slinou silnou slině v klíně
lpí na vteřině líné,
hrůzostrašně se line.
Drží a tahá, sápe se a rve
Řinčí okovy, je sedm ráno,
Markéta už znovu neusne.
Se slabostí se silním k slunci,
ze síly se líhnou pulci.
Pulci mých jiker žaberních žaber.
Probudit neznamená vstát
Až ráno zvykne si, že nechci,
přestane se mi ozývat.
Kouzlo prázdné nádoby
Chybí mi cosi.
Snad plochy nekonečných vod.
Tichý oceán.
Snad slova.
Věty pijící kapalné pláně.
Snad krok.
Jen jeden.
Vzad.
Snad záda.
Co by sama sebe unesla a ohla.
Snad pohled z očí do očí,
jen krátce, jen tak abys poznal,
že ty oči nemlčí.
Jen tak nepatrný,
že stihneš zastihnout beránka
matně se pasoucího v rohu rohovky.
Nic však víc.
Chybí mi cosi.
Kouzelný oříšek, co splnil by mi přání,
před hrozbou nutné varování,
lekce tance od bělásků z louky,
vmísení tajně se mezi malé brouky.
Chybí mi asi víc než cosi,
odpověď na to, kdo jsi, co jsi,
srdce úpěnlivé tklivé živé,
jeho pulzující chtění,
touha po vlastním rozechvění.
Chybí mi víc než dost.
Chybí mi a chybět chce mi,
když chodím mezi ulicemi.
Pomíjivé tření.
Chybění a chtění na dlouhé vyprávění.
Dřív chyběl mi i vlastní dech,
co rýsoval se v tvrdých zdech,
a tak jsem nikdy nevydech,
aby náhodou se nevypařil.
Jakmile ustele mi postel čas
(můj svícen ještě nevyhas)
začnu chybět si i já,
snad.
Strach
Koťata se srstí zježenou.
Větry zamrzly
– sladké provazce letního smíchu.
Kráčející stromy.
Kráčející stromy.
Rychle.
V křeči svíjela se noc.
Ječela.
Ptáci jak sirény vábili své družky.
U světla vznášeli se malé mušky.
A děs, co dlí pod peřinou
slintal mi na prsa.
Ovíval svým dechem mou pýchu
– ta krčí se teď v rohu.
A zvenku se křiky linou.
Strach oděný v kožichu,
pro všechen lid tam vyje,
veverky drbe na břichu.
Šedivý má plášť.
Jeho kostnaté ruce
kolem pasu.
Svěsila jsem ramena.