Miroslav Holub (13. září 1923 – 14. července 1998), básník a imunolog, patrně nejpřekládanější český básník druhé poloviny 20. století. Kromě třinácti „řadových“ básnických sbírek uveřejnil dva autorské výbory (Anamnéza, 1964; Sagitální řez, 1988), cestopisy (mj. Anděl na kolečkách, 1963), sloupky (K principu rolničky, 1987), eseje (Maxwellův démon čili O tvořivosti, 1988) a postřehy k vědě (Tři kroky po zemi, 1965). První anglický výbor z jeho básní vyšel v roce 1967 v prestižní edici Penguin Modern European Poets, následován nesčetnými dalšími tituly. Do češtiny překládal Zbigniewa Herberta, Charlese Olsona a Lewise Thomase. Jeho spisy v pěti svazcích vydalo nakladatelství Carpe diem.
U příležitosti blížícího se stého výročí básníkova narození vybral několik ukázek Jonáš Hájek.
Na snímku Miroslav Holub v roce 1962. Foto: Květoslav Přibyl
Děti a moře
Na pláži dlouhé jako život
moře podává dětem prst.
Vedou je bosé po písku
lesklém jak benátská zrcadla.
Podává jim prst,
hrají si na schovávanou
v jeskyních,
v lasturách,
v dlaních.
Chvíli jim kutálí míč.
A pak je nechají jít
a samy jdou pryč,
bůh ví kam.
A moře s věrnýma očima
bere své rybičky,
své hřebeny mraků
a tiše, tiše
vrací se k hlubinám.
Ambulance
Přinášejí rozdrcené prsty,
spravte to, doktore.
Přinášejí vypálené oči,
uštvané sovy srdcí,
přinášejí sto bílých těl,
sto rudých těl,
sto černých těl,
spravte to, doktore,
přinášejí na mísách kamionů
šílenství krve,
řev masa,
ticho zuhelnatění,
spravte to, doktore.
A zatímco šijeme
píď po pídi,
noc po noci,
nerv k nervu,
sval ke svalu,
oko k vidění,
přinášejí
ještě delší dýky,
ještě hromovější bomby,
ještě slavnější vítězství,
idioti.
(Denní služba, 1958)
Doma
Jak z loňské pavučiny
z vrzavé lenošky vyhlížela:
„Vypadáš dobře, hochu.“
A rány se hojily,
byli jsme zas dětmi
a nebyla škola.
A když bylo nejhůř
a nebylo noci a dne
a nebylo nahoře a dole
a sotva dech jsme popadali,
říkala
z pavučin,
vypadáš dobře, hochu.
A rány se jí hojily před očima,
třebaže už
byla slepá.
(Achilles a želva, 1960)
Ruka
Podali jsme ruku trávě –
a je to obilí.
Podali jsme ruku ohni –
a je to raketa.
Zvolna,
opatrně
podáváme ruku
lidem,
některým lidem –
(Slabikář, 1961)
Žito kouzelník
Pro obveselení pana krále promění vodu ve víno. Žáby v ševce. Šváby v dráby. A z potkana udělá ministra. Uklání se a z prstů mu kvetou sedmikrásky. A v týle mu sedí mluvící pták.
Tak.
Vymysli ještě něco, žádá dál pan král. Vymysli černou hvězdu. Vymyslí černou hvězdu. Vymysli suchou vodu. Vymyslí suchou vodu.
Vymysli most svázaný povřísly. Vymyslí.
Tak.
Pak ale přijde nějaký žák a prosí: Vymysli sinus alfa větší než jedna.
Tu Žito zesmutní a zbledne: Račte prominout. Sinus je od plus jedné k minus jedné. S tím se nedá hnout.
A odchází tiše špalírem dvořenínů z velké královské říše do svého domova
v oříšku.
O básni
Je to
doutnák,
který podpálíte
někde v trávě,
nebo v jeskyni,
nebo v lokálu
třetí cenové skupiny.
Plamínek běží
mezi stébly,
mezi vyjevenými motýly,
mezi trnoucími kameny,
mezi usínajícími pulitry,
běží,
maličko roste nebo mizí
jako bolest v přespočetném prstu,
syčí, prská,
zastaví se
v mikroskopické závrati,
ale úplně nakonec
to vybuchne,
rána jako z kanónu,
cucky slov letí vesmírem,
duní stěny dne
a i když
nepraskne skála,
aspoň někdo řekne –
Hergot, něco se stalo!
(Jdi a otevři dveře, 1961)
Pravda
Odešel neomylný, ještě ve dveřích
byla podlitina, jak trefil
do černého.
My dva jsme chvíli seděli
a čísla protokolů
na nás koukala jako
zelení hlavatí brouci
z trhlin večera.
Knihy se protahovaly
ve hřbetech.
Váha si jen tak vážila a
skleněné korálky z náhrdelníku
boha spánku si šuškaly
na mističkách.
„Už jsi měl někdy pravdu?“ řekl jeden z nás,
„Já ne.“
Pak jsme počítali dál.
Bylo dost pozdě.
A venku mrazivě fialové město dýmu
stoupalo ke hvězdám.
(Kam teče krev, 1963)
Diskobolos
Ale
před poslední otočkou
mu kdosi šeptnul
za zády
– Moment,
ještě to projednáme,
čistě formálně,
– Neznáte situaci,
soudruhu,
– V zásadě vítáme
Vaši iniciatívu,
ale musíte pochopit,
– Je třeba trvat
na zásadním
odsouhlasení
každého vrhu,
cítil, jak mu
jemná súdánská třtina
ovíjí zápěstí,
chtěl vykřiknout,
ale
v ústech
měl pojednou
sladkou vatu červánků,
jeho svaly nabíhaly
jako thesalská žula,
ale
nebylo vlastně proč,
– Kupředu,
řekl kdosi,
poodejděte prosím,
nyní vrhne
Démosthenés,
a Démosthenés
vyňal zrnko písku zpod jazyku
a obratně
mu je
cvrnknul do oka,
– Hurá, opět
jeden světový rekord,
volali kolem,
zoufalý zuřivý bezejmenný
Diskobolos
znovu napřáhl
hluboko od kolen,
ale to už
byl kamenný
a neviděl nic
než jedno jediné
obrovské zrnko písku
od obzoru po obzor.
Tak stál.
A za rohem už
vystupovaly
první školní výpravy
vedené
nejlepšími pedagogy,
kteří poukazovali zejména
na tu práci ramen,
na odvážné lidské srdce
a hrdé nakročení
směrem
na věčnost.
Historie světa
Nejdřív byl vodík,
potom helium,
čtvrté skupenství hmoty,
a pak plyn,
a pak voda
a kámen.
Pak byla protoplazma
tekoucí andělu smrti
mezi prsty.
Pak si opočlověk
pekl králíka.
Později Břetislav
porazil Uhry
a unesl Jitku.
Posléze mi maminka
nalinkovala a sepsala
takový černý sešit,
kde to bylo všechno
s letopočty a láskyplnými
poznámkami pod čarou.
Mnoho chlívečků bylo volných.
Pokouším se některý z nich
vyplnit.
Jen nevím, jestli proto,
že ve světě je
ještě tolik bílých míst,
nebo proto,
že je nechala
v černém sešitě
maminka.
Jak se namalují dokonalé Vánoce
Nahoře se namaluje
nebe hebké jako žabí vlas.
Dolů se naleje trochu tmy
ohřáté na pokojovou teplotu
nebo ještě trochu víc.
Ve tmě se kočičím drápkem
vyškrábne stromek,
nejkrásnější stromek,
o jakém se ani nezdá
všem fořtům světa.
A stromek začne
sám od sebe svítit
a celý obraz už přede
zelenou radostí,
purpurovou nadějí.
Ano, ale teď pod stromek
musíte položit
to
hlavní,
to, co si nejvíce přejete,
to, čemu zpěváci při kytaře
říkají štěstí.
Kočka to má lehké,
kočka tam položí myš,
setník si tam položí
největší tryskovou halapartnu,
která střílí, pálí a salutuje,
vrabec si tam položí
pár stébel na hnízdo,
pan oficiál si tam položí
vyřízený spis s červenou mašlí,
motýl si tam položí
nové latexové paví oko,
ale co tam položíte vy?
Přemýšlíte, přemýšlíte,
až den začne šedivět,
až řeka skoro odteče,
až i žárovky začnou zívat,
přemýšlíte
a nakonec
tam v té tmě vypijákujete
mlhavé bílé místo,
trochu jako dukát,
trochu jako loď,
trochu jako luna,
trochu jako krásná tvář
druhého člověka,
mlhavé bílé místo,
možná spíš jako prázdno,
jako opak něčeho,
jako nebolest,
jako nestrach,
jako nestarost,
mlhavé bílé místo,
a jdete spat
a říkáte si,
ano, už to umím,
ano,
příště už
namaluji
ty nejlepší Vánoce,
co kdy byly.
(Tak zvané srdce, 1963)
Stručná úvaha o teorii relativity
Albert Einstein, rozmlouvaje –
(Knowledge is discovering
what to say) – rozmlouvaje tedy
s Paulem Valérym,
byl tázán:
Pane Einsteine, jak vy pracujete
se svými myšlenkami? Poznamenáte si je
hned, jak vás napadnou? Nebo až
večer? Či ráno?
Albert Einstein odvětil:
Pane Valéry, v našem řemesle
jsou myšlenky tak vzácné, že
když už člověk nějakou dostane,
určitě ji nezapomene
Ani za rok.
Úspěšný mladý muž v labyrintu
Když byl za osmou zatáčkou,
odkašlal si a zařval:
Mínótaure, měj rozum. Tady je
má ruka, ukaž mi cestu ven
a já ti zaručím dvacet nejhezčích holek.
Normálka, Mínótaure.
Odvětil jsem, nezřen:
A zdalipak víš, že jsou
démoni?
Trhni si nohou,
odvětil, neblbni. Tady je
ruka, vím, kde se senzačně narejžuješ!
Šábneme se, normálka, né!
Já jsem normální člověk,
buď normální, Mínótaure!
Odvětil jsem:
A zdalipak víš, že normalita
je jen mírnější formou
slaboduchosti?
Di někam,
zařval, copak nechápeš, jak se vyplácí
vyjít s lidma? Práce s lidma
se vyplácí, říkal náš četař,
když zasypával ubikace práškem
proti štěnicím, tak co se tak vytahuješ?
Dyť ty si tady nepřijdeš ani na slanou vodu.
Odvětil jsem, nezřen:
Což nevidíš, jak pobýváš
na hrotu jehly, jíž se látají
prošoupané kalhoty vaší historie?
A jaký je vlastně tvůj cíl,
synu?
Jo, to je vono,
řekl. Cíl… Já myslím,
bejt zpátky. Bejt v balíku.
A vopajc bych si tady ten labyrint,
von by se moh hodit,
kdyby se to vzalo reálně…
Tehdy jsem ho dal démonům,
aby ho vyhodili z labyrintu.
A chodby jsem dal zasypat
tím práškem.
Nepochybně žil pak velice dlouho
a vyznamenal se na dostizích
chrtů.
(Naopak, 1982)
Duše outlé v těle čilém
Trudnomyslný přednosta stanice
Špičák
druhdy nalezen v tunelu.
Vlak mu ujel hlavu.
Když ho odnášeli, vechtr
mu opatrně
nasadil čepici.