Kateřina Málková (* 1980) žije a pracuje v pražských Bohnicích. Je šéfredaktorkou webu Právo na intimitu a redaktorkou webu Off the road. Přispívá do časopisu Na scestí vydávaném organizací Dobré místo. Ve své poezii nepopírá zkušenost s duševním onemocněním, ale zaměřuje se i na jiná temná témata. Jednotícím prvkem je hledání krásy v ošklivosti a světla v temnotách, i proto se v její tvorbě často objevuje křesťanská symbolika. Básně publikovala mimo jiné ve sborníku Hledání (2014) a v kulturně-literárním revue Pandora. (Připravil Martin Trdla)
Květy zla
Jenom se bojím
Aby mé černé srdce
Nepuklo
A lidé neviděli
Tu ohyzdnou
Mokvající
Černou růži
Která se vyvalí
Ze sevření těla
Jako rozzuřený vetřelec.
Chudoba
Chudoba chutná jako chléb
Ne jakožto vězeňská strava
Ale chléb Páně
Její chuť je jasná
Vynikne mezi ostatními požitky
Chudoba chutná jako chléb
Kterého si vážíme
Že je ho málo
A můžeme se na něj plně soustředit
A plně se mu oddat.
Svět za jejich očima
V metru není potřeba být v bezvědomí
Nevnímat
Odříznout se od těch světů za jejich očima
Je třeba pulzovat tepem krve
Tou vášní exhibicionisty
Který odhalil svou duši před tím
Zlým světem za jejich očima
Obrovským soudním kladivem
Které ti přiřkne trest smrti za to
Že jsi si lidi prohlížel – díval se jim do očí
To se nedělá
Že jsi předstíral, že si čteš a lhal jsi
Lhát se nemá
Že jsi se hrbil a ošklivě tvářil
A nenáviděl své okolí
A měl strach
To se nedělá
Každý má být cool jako všichni okolo
Lhostejný.
Zajímat se o druhé znamená
Rušit jejich soukromí:
„Co čumíš, vole!“
Ale to vše zůstává tajemstvím
Utopeným v nekonečně spekulativním
Světě za jejich očima.
Nemáš právo se bránit
Proti všem těmto soudům
Co když nikdy neexistovaly?
Král nádražní haly
Bezdomovec? Ale kdepak.
Král nádražní haly. Bodrý, bujarý a smělý.
Sám sobě šaškem když se kácí zpitý
K nohám svých hostů,
Kteří si, z úcty k jeho majestátu,
netroufají podat pomocnou ruku.
Návštěva v předpeklí
Chřtány pekelné se dnes opět prolily
dvaceti hektolitry krabičáku.
Pak rozcapeně zely před mými zraky
V Nymburské nádražní hale.
Pohledy jejich propadlých duší
Se do mě vpíjely jako dnešní nekonečný déšť,
Který mě jako vetřelce vehnal do jejich domu, jejich hradu,
A všechny vlaky měly zpoždění.
Usadila jsem se na jejich gauči pod informačními tabulemi
a čekala na spasení.
Mezitím se těla bezdomovců zpitá vlnila jako ohnivé jazyky
A halou se jako chrámem pekel rozléhalo jejich sprosté hudrování,
zpěv sirén táhnoucí poutníka k ztroskotání.
Kdyby můj vlak měl jen o pět minut delší zpoždění
Už by mi nebylo pomoci.
Mušky
Na zčeřené hladině vody
Se točí mrtvé mušky
Měly ji rády
Peníze nebo život
Život nelze jinak
Než promarnit
Prošustrovat
Prožít
Život nelze ušetřit
Odkládat stranou
Pod polštář
Musíme ho utratit
Jako kapesné
Jako výplatu
Jako kotě.
Holubí dům
Je tak dobré
že bydlíme v bytě
po staré mrtvé paní
Zbyly po ní
poklady tepla domova
tácky mateřské lásky
Podnosy na kterých nám
maminka nosívala jídlo
do postele když jsme churavěli
Proto je má chřipka
nalezení ztraceného ráje,
holubí dům, bílej štít.
O olivách
Jako děti jsme nenáviděli olivy,
chutnaly po pneumatikách.
Jediný, kdo je jedl, byla
Markétka s Downovým syndromem.
Připadala mi osvícená, statečná, dospělá,
Napřed ve vývoji.
Strakapoud
Pes života mnou dravě vláčí
Andělské kůry burácejí
Bojovým zpěvem
mých nesplněných povinností
Promarněných příležitostí
Ublíženích bližnímu svému...
... Jen být chvíli s touto strakou
na drátě nádražním
Sdílet její kuráž
jež se vrhá střemhlav
Slepým skokem víry
Ve svá křídla
Zvlčet
Nad ránem v poli vlčí máky
Ďáblovo rudé sémě
Plevel zatracený
Zavržený
Nádherný
Sprostý a zvrhlý
V sešikovaném obilí
Určeném na chleba Páně
Na pastvách zelených
Smrt nás honí
jako nadmuté kozy
po loukách nadbytku
přebujelých krásou
které nestihneme spást
Pan škvor
Vylupuji špendlíky
A na jejich pozadí v hrnci
Se plazí shrbený škvor
Snaží se působit nenápadně
Krčí se při zdi hrnce
A jme se schovat za obří špendlík
Ví, že bych ho rozmáčkla
Při znalostech, které o něm mám
Že prokusuje ušní bubínky
A straší děti
Také ví, že se mi v tu chvíli
Vybavuje jeho vůně
Ten smrad, který vyloudí
Když ho rozmáčkneš
Nakonec se přilepí
Visí na hrnci jako horolezec
A nedutá
Plánuji jeho osud
Dnes nemám odvahu
Ku jeho smrti
Nakonec skončí vysypán
V koši na hnůj
V záplavě zlata shnilých špendlíků
A zapadne za ním slunce
V podobě víka
Když bude silný, vydrží
Do dalšího vynášení.
Cinkrlátka
Už nám zas cikánka
Chrastí rolničkami
Archetyp ten všech
Budoucích tvých žen
***
Jako upír se nasytím
jen krví
syna Božího
třeba při svatém přijímání v kostele
ale ještě lépe
když jeho krev stříká zběsile
na papír kde tvořím báseň
a v tom krveprolití si najednou všímám
jak tuhou blánu papíru proráží
jeho děsivé a mocné Slovo
***
Můj život tak strašně nejde
Plazí se jak jeptiška
Po kolenou do poutního chrámu
Ambiciózní a odhodlaná
Slíznout smetanu
Kterou jí Bůh nejspíš nachystal
Pověsit
Pověsit poezii na hřebík
znamená oběsit milosrdenství
přibít na zeď Krista
a zbytečně se k němu modlit
aby už všechno bylo dobré
ne napůl
jako když se psalo
ale odjakživa
a navždycky
to je ta chvíle kdy se rodí
mlčící Bůh
se sekerou v ruce
aby rozštípal vše ošklivé
a to hezké postrčil trošku dopředu
povzbudil v úsměvu
to je ten kraj kde na prameni sedí žába
a lépe by bylo sejmout poezii
a na hřebík pověsit žábu
***
Elektrické dráty
jsou lavice pro vlaštovky
v kostele kde dopadlo
listí na hroby svatých
***
Možná nikdy neuslyšíš
to šeptání větru
které mě důvěrně oslovuje
neucítíš vůni hlíny
smíchané s vlhkostí
jarní trávy
nepoznáš místa
kam chodím pro živou vodu
***
Svět je plný
domovů svatých rodin
paneláky jsou obzvlášť v noci
zlaté truhlice vzácných pokladů
patnáctipatrový panelák
může obsahovat tisícovky
svébytných světů
zapletených do vlněných dek
ovčích babiček
laskavé domovy
majáky v rozlehlém
nepřátelském veřejném prostoru
Na sklonku
Zhasla světla
ticho jak po pěšině
včera ještě léto uvnitř mě
dnes jen splasklý balónek
lásky k chřadnoucímu světu
za okny ekologická krize
kýve stromy v souhlasu
se zánikem člověka
před domem pes života
trhá a žvýká
puntíkovaný den
Bubble show
Tvá sociální bublina
vyfouknutá z božího bublifuku
pluje vzduchem života
zatímco v ní tančí
roztomilí homunkulové tvých přátel
svým povrchem hází prasátka
na zbytek světa
Správný čas, správné místo
Správný čas a správné místo
Střežené klubem nadzemských turistů
Co nenápadně malují značky cest po stromech
To je ta česká spiritualita
Kde každá značka je znamení
Pro GPS srdce
Které jde po vlastivědné stezce života
A plní všechny ty vědomostní hry
Které nejsou jen o tom
Poznat dub po listu
Ale i o tom poznat strach a bolest
A odpočívat v turistických útulcích
Kde nikdo doopravdy neusne
Protože tam táhne
Pak únavou opakovaně scházet z cesty
Tam, kde les začíná vypadat nesmyslně
Hnusně a nebezpečně
Všude ostružiní, náletové dřeviny a netýkavky
A v hlavě otázka
Jak si teda vysvětlíš tu biblickou hlášku
„Jít raději úzkou bránou“?
***
Mladý, velice krásný sebevrah
Zamyšleně pozoruje krajinu skalního města
V očích vidět odhodlání
Normalizačních soch s pohledy upřenými do budoucnosti