Robert Wudy (* 1977) vydal básnické sbírky Nové pověsti, Skála Vratanka a Orbis pictus, společně s Bělou Janoštíkovou a Marií Šťastnou básnicky doprovodil Katalog Seasons šperkaře a výtvarníka Hanuše Lamra, je zastoupen v antologii básní o Praze Každý ji zná tak bude maskovaná. Žije v Praze, kde v Knihovně na Vinohradech pořádá autorské večery současné poezie.
Uvedené básně v próze jsou z autorova rukopisu a až na texty Princezna se zeleným kyblíkem na hlavě a Poe a Kafka doposud nikde nevyšly.
(Foto: Veronika Králik)
Mistr Farfolestifontamus
Psal. Psal dlouho. Začal za dne a bez jediného zastavení ruky se propsal nocí až k dalšímu ránu. Asi v půl páté, v čase řídnoucí tmy, zmocnil se ho znenadání tísnivě krásný pocit, prostupující celou jeho bytostí jako zvláštní otrava. Přestože měl chuť se v tom pocitu úplně rozplynout, pokračoval v psaní. Stihl napsat devět slov, když pocítil ohromující sílu, která z nich začala čišet, a okamžitě instinktivně zabouchl knihu. Snažil se ji udržet zavřenou. Vší silou tlačil desky knihy k sobě, až mu z toho na čele vyskočila tlustá žíla a jeho prsty přitisknuté ke knize současně zrudly a zbělaly. V očích se mu zračilo smrtelné zděšení. Ukápla mu slza, aniž by plakal. Otřásal se jako osika. Bylo jasné, že tohle nemůže vydržet dlouho. V hrozných mukách docházejících sil vyběhl s knihou na ulici a volal na kolemjdoucí, ať mu pomohou udržet knihu zavřenou. Žalostně žadonil o slitování, ale nikdo neprojevil ani ten nejmenší zájem něco podnikat. Bylo to ostatně zcela přirozené, neboť vypadal jako jeden z oněch drobných pouličních pomatenců, kterým se nepomáhá. Ještě chvíli odolával nelidskému tlaku, než jeho ruce nakonec povolily a kniha se otevřela. Potom, když zásahem obrovské tlakové vlny ve vteřině zemřel, dělo se vše přesně tak, jak bylo napsáno v knize.
Lůňák
Profesor Rododen Dron mi při jednom z našich posledních hovorů vedených v kanalizaci pod univerzitní budovou popsal velmi zajímavý případ. Jednalo se o případ muže, který nerespektoval základní zákonitosti a sveřepě zůstával v lůně své matky až do dospělosti. Matka a syn spolu tvořili vskutku monstrózní komplex. Žili ve skromném nenápadném ústraní, v chalupě na okraji malé vesnice kdesi v horách na Severu, a jen úplnou náhodou je objevil profesorův kolega během ozdravného putování krajem, ještě za starých dobrých časů. Shodou okolností se tak stalo přesně v den mužových čtyřicátých nenarozenin. V břiše matky probíhala oslava. Byl to hezký čas, ale jen do okamžiku, kdy se matce, už tak celé strhané synovou tíhou, znenadání přitížilo. Hrozně si povzdechla a vydechla naposled. Muž v jejích útrobách žil ještě tři dny. Třetí den už to nemohl vydržet, vysoukal se z hnijící matky jako přízrak a v právě nastalém ránu začal zmateně bloudit vesnicí. Po několika hodinách zemřel, v ulici poblíž jezírka páchnoucího rybinou. Tam byl v dopoledních hodinách nalezen. Profesor Dron se v tomto bodě vyprávění odmlčel. Jevil známky nejhlubšího pohnutí. Později jsem pochopil, že mi vyprávěl o své vlastní rodině. Seděli jsme v těsné kanalizaci jako v lůně, já a profesor Rododen Dron, navzájem se povzbuzující v chladnokrevnosti, očekávající nevyhnutelnou budoucnost.
Princezna se zeleným kyblíkem na hlavě
(Anežce Marii Svobodové)
Princezna se zeleným kyblíkem na hlavě se celé dny třásla a zelený kyblík jí neustále padal na zem. Přišel k ní šakal a řekl jí, že se musí utišit, že když se bude třást, tak kyblík nepřestane padat. Řekl jí, že se nemusí ničeho bát, protože zelený kyblík ji ochrání. Princezna se zeleným kyblíkem na hlavě se utišila a zelený kyblík přestal padat. Šakal se usmál, když viděl, jak to princeznu se zeleným kyblíkem na hlavě překvapilo. Usmál se a pravil: „Cesta z trápení je jednoduchá. Jen je třeba to vidět.“ Princezna se zeleným kyblíkem na hlavě žila šťastně a klidně až do smrti.
Poe a Kafka – Setkání
Franz Kafka a Edgar Poe se poprvé potkali v roce 1850, rok po Edgarově smrti. Bylo to někde ve městě, začátkem jara. Edgar už něco vypil, a když pak po boku Franze Kafky vyrazil do ulic, notně se motal a dělal nepřístojnosti. V jednu chvíli se dokonce pokoušel vyskočit Franzi Kafkovi na záda. Franz Kafka vše snášel s ledovým úsměvem a vypadal jako Mona Lisa ve vycházkovém obleku. Cítil se jako vždy pod psa a dětsky rozjívená postava Edgara Poea působila jako svěží vánek do jeho bezvýchodnosti. „He he,“ vyprskl Edgar Poe, když míjeli velkého brouka, který tak tak že stihl uhnout před jeho vrávoravou nohou. Franz Kafka měl ještě 43 minut čas a nechal se tedy vést Edgarem, který vůbec netušil, kam jde. Prožíval v jeho společnosti největší štěstí svého života. Došli spolu až na druhý konec města, tam se otočili a vyrazili zpátky. U řeky se rozloučili, Edgar nasedl na havrana a odletěl. Franz Kafka měl ještě minutu čas a stál tam u řeky a myslel na sňatek s Milenou Jesenskou. Potom vyrazil domů na večeři.
O vráně a lišce
Hladová liška se potulovala po kraji. Nikde nebylo nic k snědku. „Kdybych někde sehnala kousek sýrie,“ řekla si. A kupodivu, zrovna v té chvíli nad ní zakroužila vrána, a v zobáku měla pěkný kus sýrie, který právě ukradla z okna v jednom domě. Sedla si na větev a začala si na sýrii pochutnávat. Hladová liška přemýšlela, jak se dostat k chutnému soustu vysoko nad ní. To by ale nebyla mazaná liška, aby si nedovedla poradit. Začala vráně lichotit: „Jaký jsi to krásný pták! Tvé peří se leskne jako stříbro, je hebké jako hedvábí! Tvůj postoj je vskutku královský. Měla bys být králem všech zvířat. Jistě i tvůj hlas je překrásný, umíš zpívat?“
Procházka
Když jsem na procházce a procházím se, rád při tom přestávám existovat, tentokrát jsem ale na Petříně náhle zatoužil po projížďce tramvají. Nacházel jsem se u jezírka v místech bývalé restaurace, kam jsem chodíval na kávu s koňakem a viržínko, v časech, kdy tam obsluhovala krásná servírka s boky jako kontrabas, už je to dávno, naposledy sedm a půl roku před tím, než jsem se narodil. Sešel jsem dolů do neonu. Taxíky vyzývavě kroužily, popojížděly, zastavovaly a rychle vyrážely dál – vše s gestem na hranici mezi zdvořilostí a chodníkem. Pražský hrad se tyčil na svém historickém místě. Z okna tramvaje vše vypadalo neskutečně, venek se mě netýkal, nikdy jsem tam najednou nebyl, celé to připomínalo vzrušující prospekt města, kde se někdo ocitne v budoucnosti. Uvnitř vozu – to bylo něco docela jiného. Panovala tam neustálá přítomnost, z které se nedalo vystoupit na zastávce.
Hnusný den
(Radku Fridrichovi)
Byl opravdu hnusný den. Kráva zaprotestovala: „Bú!“ Vráně takové počasí vyhovovalo, chtěla říci: „Krása!“, ale samým dojetím se v polovině zadrhla. Pes, kterého vyhnali, si postěžoval: „Vrr, aúú“, s důrazem na „aúú“, byl už takový. Vrabčák na větvi se dobře bavil, jen si tak počimčarával. Ryba v smrdutém rybníku se nevyjadřovala, jako vždy alibisticky mlčela. Papoušek, který uletěl paní Podzimkové, řekl jednoznačně: „Debile! Všechno je úplně na hovno s tebou, posrrrals mi život, tak já ti ho teď taky poserrru!“ Holub, věrný myšlenkám světového míru, uklidňoval situaci: „Vrkú“. Kočka s ním zcela kategoricky nesouhlasila, neříkala nic, na to nebyl čas, a utrhla mu hlavu. Začalo se smrákat. Netopýr nedával pozor a vrazil do páva. „Ijááu!“ řekl páv důrazně, dotčen takovou nepozorností. Vše zachránily ovce. Jakmile uslyšely „á“, nemohly jinak, než sborově zvolat „bé“. Pak se mohlo jít spát, všichni byli rádi, že tenhle den skončil.
Korzo
Bylo to nerovné manželství. Hraběnka vycházela v doprovodu markýzy de Choujauille přesně ve 12 hodin a 45 minut ze svého paláce. V okolí již přešlapovalo několik promenádních nohsledů, čekajících, až se hraběnka vmísí mezi korzující občany, připravených okamžitě se přimísit. Hraběnčin choť se zjevoval záhy. Kultura jeho pohybu se na veřejnosti představovala v tom nejtrapnějším světle. Vždy měl okolo úst umístěnu hustou slinu a oblečení na něm divně viselo jako na rozbitém věšáku. Jeho pohled byl poloprázdný a to, co v něm stále bylo, mělo v sobě cosi úlisně zpupného. Pobíhal okolo a jeho ošetřovatelka slečna Kurtula si s ním v pravidelných intervalech nevěděla rady. Byl o dvě hlavy větší a jeho břicho vážilo skoro stejně jako celá Kurtula. Zvuky, které vydával, zněly komicky a děsivě zároveň, takže v člověku probouzely tísnivý pocit. Hraběnka se za ta dlouhá léta naučila nic z toho nevidět ani neslyšet. Markýza de Choujauille v tomto ohledu zatím tak dobrá nebyla. Stále se stávalo, že se za hraběnčiným chotěm otočila a chvíli se pak toho, co viděla, nemohla zbavit. Nakonec se vždy opanovala a slíbila si, že už se za ním nikdy neotočí. Nedělní hraběnčiny procházky se staly neodmyslitelnou součásti městského dění. Měšťané cítili pýchu. Byla to pýcha, kterou ještě nikdy nikdo necítil.