Daniel Hradecký (* 1973) je respektovaný český básník a prozaik. Nedělní chvilce poezie.CZ poskytl v tuto chvíli třináctidílný básnický cyklus nazvaný Náměstí práce. Vybíráme z něj pro naše čtenáře šest částí.
"Což trochu freejazzu? Konečně se ke mně zas vrátila poezie, i když divná," uvedl Hradecký, když nám napsal a dodal: "Jest to přece jen vostrej, hraniční text. Není to kuriózní, že v poezii projde to, co by v politickém milieur vůbec nebylo možné? Ať žije republika!"
"Ano, chci toho s pomocí boží nasekat tak 30 kousků, na pořádnou knihu," sdělil autor. I proto zde uveřejňujeme nyní "pouze" těchto několik ukázek.
(Foto: Honza Walda Valík, Daniel Hradecký čte v klubu Za školou v Praze - Bubenči)
1
Mládí rovná se budoucnost a radost,
ale básník není mladý, bylo by falešné,
kdyby se radoval, kdyby hleděl vstříc,
přesto lze s jistotou tvrdit: svět je v pořádku,
život v něm obsažený rovněž, je fajn
to vidět, je fajn něco si o tom moci zapsat,
oslavit život ve světě (nic jiného není)
a ovšem na patřičném místě i pohanět,
aby dort nebyl přeslazený, komedie
taky se neobejde bez příměsi žluči,
mládí je budoucnost a radost, mělo by být,
ale i ono má sklon k noci, k dekadenci, k smrti,
neboť je pod ustavičným tlakem výkonu,
periodicky je tu hrozba nějakého vysvědčení
a ihned se mládí bojí přijít domů, kde dřepí fotr,
shledává tedy spásu v lásce, a to je další konstantní
past, mládí je kolektivní veselí a osobní zmatek,
sezóna formování a uniformování, skrývání
nejvlastnějších surrealistických objevů dospívání,
mládí je v prdeli ve chvíli, kdy objeví se chlast,
chlastání je taky prima odrůda kolaborace,
strnutí a souhlasu s bezradným samopohybem
tradic, všezahrnujícím souborem drobných
spásných rituálů od dentální hygieny
po bezmyšlenkovitou účast v jakékoli revoluci,
o mládí by se dalo bezvýsledně meditovat
až do konce, což je pojem, který nic nepojímá,
až do konce, který nikdy nebyl na programu
ve světě přechodů z bezradnosti do bezradnosti,
mládí důvěřivě padá v dospělost jako do propasti,
tudíž se neraduje, nehledí vstříc, snad je to taky
v pořádku jako je v pořádku úplně všechno
na světě a v životě, ach ano, pojďme se dívat
a chápat, pojďme bydlet na druhém břehu
řeky třeba, pojďme cokoliv, možnosti jsou téměř
nedozírné, svět nás má rád, pojďme v klidu
rozepisovat dlouhé prosté básně, nenavazovat
na své pochybné úspěchy, ale ukazovat směr,
nebo snad ani to ne, určitě ne, chybí důvod,
budou to špatné básně, možno-li ještě horší
než tento prototyp, ó jak je to krásné,
možná, že si svět před svým počátkem
směl vybrat, bude-li pravdivý nebo
krásný a vybral si to druhé.
3
Ničemu nerozumí, a tak se vysmívá, takový je úděl,
čert nemůže-li uškodit, aspoň zasmrdí, řekl Husák
na adresu tzv. disentu a sebevědomě se napil vody,
jak už bylo řečeno, svět mimo člověka je v pořádku,
skvěle vyevolvován a vymendelován, radost pohledět,
to jen lidský svět není v pořádku, vládne mu bezradnost,
ale je tu prostor, je tu čas a prostor nás svádí k pohybu
a čas se nezastaví, musíme dál a dál něco, cokoli dělat,
z bezradnosti dostavíme třeba i ty věže katedrály,
těsně předtím, než se bůh stane nezajímavým vtipem,
ale víra, ta nezmizí nikdy, v tom je čertovo kopýtko,
člověk je zvíře sentimentální a všichni milují Yesterday
a vyhrožují svými papírovými právy, což by bylo krásné,
kdyby to neznamenalo další bezradnou válku,
kdyby sezóna výsměchu nebyla u konce, kdyby
to věčné kdyby byly v prdeli ryby nemusely by bejt
rybníky zůstane s námi, bude nás utvářet a hníst
k obrazu svému, čímž se žel neříká pranic nového,
budoucnosti je tolik, že už byla, řekl Holan
na adresu svých současníků a úkladně napil se vína,
je to dávno, tolik bych si přál být u toho,
což je jediné co doopravdy nelze, nemožnost
je vzácná komodita, poklad v srdci a játrech,
dům je plný kouzelníků, kteří netuší, že dům
je plný kouzelníků, ale všichni zarytě věří,
víra je neoperabilní orgán, bezvěrců je sotva pět
na celém světě, v čele s Rickem Dawkinsem,
nikdo je nebere vážně, všichni přísahají
na prapor, který je zrovna po ruce, nejhloupější
je přirozeně Evropa jako taková, to je naprosto zřejmé,
netřeba to rozvádět, stačí se podívat, možná
je to smutné, možná ne, co je to smutek,
smutkem nic nevybojujem, fakt je ten,
že víra je obří řepa, kterou ze země nevyrvem,
dědek řepu zasadil, u pole se posadil,
čekal, čekal, mráz ho lekal, sluníčka se bál,
dešti jenom lál, bez večeře, bez oběda
čeká dědeček, najednou se hlína zvedá,
roste kopeček, a tak dále, jak je to únavné,
shrňme si to dohromady jako idiot své hračky,
v každém případě nezůstane kámen na kameni,
zůstane jen víra zaměřená na peníze a občanská práva
a ovšem práva všeho živého i mrtvého kolkolem,
což bylo by naprosto v pořádku, kdyby to opět
neznamenalo válku jako stav bez možnosti úniku,
lidi budou vyšilovat, co jiného, vyšilujou od přírody
a z bezradnosti sto tisíc, milion let, tož si nějakej ten
pátek ještě zavyšilujou, u lidí se není čemu divit,
lidi jsou konec konců primáti, primáti jsou
obratlovci atakdále až po posledního univerzálního
společného předka, posledního dědka, plného strachu.
5
Básnění se musí obětovat naprosto všechno,
odolat nadávkám, ostatně vcelku vzácným,
neboť básnění přirozeně zajímá málokoho,
ze ztuchlé skrýše unikne jen zřídkakdy
něco málo ze smrtelně vážně míněných slov,
výzev k pohybu zcela jiným směrem,
ten člověk je zkrátka a dobře libý ubožák,
proletarizovaný intelektuál skuhrá a štěká,
karavana sune se dál svou hladkou pouští,
za soumraku je tu serail, kde se příslušníci
promrdají do bezvědomí, po ránu jim bude
kalno, bez konce je putování na rozhraní,
kariérní věřící vyslechnou erizma a nic se stane
v přípravách na teď Dominika Bárta,
dokud jsem jedním z nás jsem v bezpečí,
ačkoli mé výzvy jsou bezesporu poťouchlé,
nechť to zůstane, jak to je, jasně že jsem
se měl zabít onehdá v autě s pekelným
Petrem Kurkou za volantem fotrova volva,
Volvo je jak známo malý tank, nikomu se nic
nestalo, už celá desetiletí máme od boha
navíc, což je věru na pováženou, protože
v Brně v Ypsilantiho ulici ve zdi vetknuta
vyhrožuje pamětní deska Pankráce Krkošky,
jenž se celým svým životem přimkl k boji
proletariátu, rozhodně tedy k boji za a proti,
co na to říkají malé dějiny filosofie, jasně že
nic, absurdní svět nestačí, snad je tu i něco
jiného, hledá se tlučhuba, co to vytluče z povětří
jako z mlíka máslo, ačkoli tady cikánka houlá
na svýho troupa ty ztracená kundonulo!,
zřejmě jim něco nevyšlo, snad v příštím kole,
ještě že z toho věčnýho kola vypadnem smrtí,
nesmrtelnost si žádný rozumný člověk nepřeje,
ačkoli tohle všechno je napsáno v Šalingradu, v Brně,
v kapesní metropoli, která především postrádá
jakoukoli tragiku,
a tak stává se dokonalou reprezentací světa
ponechaného nazdařbůh, což nás přirozeně baví,
dokud máme za co a to my přece máme,
bez konce je putování zdivočelých kvakerů,
bez konce vláda aspirujících dervišů a zlých klaunů
a možná dospěli bychom i k eidetické redukci,
kdyby se básník zase nemusel jít vychcat.
8
Naděje spočívá v nevyhnutelné vzpouře
dětí proti rodičům, každé mládí se raduje
a bouří, kulisy jsou jen kulisy mulisy, nezáleží
na nich, svět rodičů je zaměnitelným pozadím
první velké lásky, která svět podaruje smyslem,
nic jiného tu kurva není a není, vyřízeno, noc
najíždí na mělčinu a začíná myslet na něco
jiného, nejosamělejším člověkem na světě
je bůh, bez konce je pusté putování konvojů,
kdo jen zastaví vládu těchto prostých faktů,
jakože vždy je třeba vyslechnout i druhou
stranu, láska je fyziologický podvod, smlouva
s utajenými ustanoveními, které si oběť
přečte až když je pozdě a smyslem matky
je úspěch dítěte, kterýžto úspěch nijak nelze
zaručit, ano, i mně přihodil se takzvaný zázrak,
jako se prý úplně každému snívá o létání,
mystický zážitek prý značí zdravou mysl,
nebudem se přece hádat, je to příliš lhostejné,
ačkoli kupodivu vane tady v Brně pravý duch,
naivně jako turista vstoupil jsem dovnitř,
kde jedna ze tří brněnských černých madon
se zbraní v ruce donutila mě k činu, neměl
jsem vůbec v plánu hovořit v tu chvíli
s kýmkoli, nejméně ze všeho pak se svou rodnou
matkou, ale madona přikázala mi tasit telefon,
za dva dny měla matka zemřít v průběhu prý
rutinní operace, což ovšem věděla právě jen ta
jedna z brněnských černých madon, pod hrozbou
použití zbraně vyvedla mne na prostranství,
kde nic, jen několik kostýmovaných mátoh,
kde dostal jsem poslední příležitost hovořit
se ženou, kterou jsem opakovaně zmlátil a zabil,
byla veselé mysli a překvapena, proč jí volám,
měla radost, že se mi nad pomyšlení daří,
bylo třeba vyřídit to rychle, než to opět krachne,
proto ten patafyzický zásah vyšší moci,
k matčině smrti byly už v té chvíli vydány
patřičné pokyny, matčino závěrečné štěstí
prýštilo ke mně přes celou tuto šťastnou zemi,
ve svých 79 letech mamka trylkovala, vlnkovala
a se upejpala, trvalo to naše jediné společné štěstí
pět minut a pak šlus, do dvou dnů byla matka
takříkajíc na prkně, ale byla to, jak nehodlám
blíže vysvětlovat, šťastná smrt, černé madony
disponují ultimátní mocí, čiňte pokání,
ačkoli spaseni budou i ti, kdož neučiní,
jak už jsem bez falešné skromnosti dávno
napsal, že totiž spaseni budou všichni,
ale nikdo to nesmí vědět předem.
9
Lidé jsou vesměs dobří, a to je nevkusné,
pryč je to zlo, které tu od počátku hrálo roli
pozadí, mylná je řeč o soli země, ačkoli
podezřelé jsou všechny řeči, které vedeme
za ručičku všemi stupni školství, těch stupňů
nekonečná je řada, smysl se vytrácí ze hry,
která nebere konce, vítězové poražení, jedna
holota v domě s neznámým počtem sklepů,
všude je tady skladem zahanbená samolibost,
bohatství národů nám přerůstá přes hlavu,
obstaráme si falešné papíry a tvrdá potvrzení,
je to naprosto nepochopitelné, v jakém klidu
zíráme na požár jediného domu v celém
vesmíru, snad je to přirozené radovat se
z toho, že už nikdy nikde nebude kde spát,
kdo se bojí, nesmí do matematiky, všechno
je spočteno zváženo rozděleno, všichni
se rodí svobodní rovnýma nohama do války
a přát si nahlas mír je bez pochyby trestný čin,
mladí aktivisté bojují po galeriích proti starým
obrazům, nejšpinavější člověk na světě zemřel
ve věku 94 let krátce poté, co se umyl,
takhle to tedy vypadá, když viníci založí město,
ačkoli kde je pivovar, tam netřeba pekaře,
chce se mi nebýt přesně jako vám, je to
obvyklé a banální vidět svět co ultimátní soubor
nesmyslů, opakovaně a marně prohledaný dům,
obrazná přirovnání pokulhávají, aby ráno
nemusela do práce, mocnosti v povětří otálejí,
a to je zatraceně dobře, necháme ještě národ
v klidu nasnídat, když se lidé nají, hned jsou
hodnější, člověk je zrnko písku, které si troufá
vidět vesmír v zrnku písku, nemine den,
aby nedošlo k bitce mezi příkazy a zákazy,
a to je ta krásná země, ovšem čert ví,
co uvidíme, až nám vysadí léky.
13
Generace otců - zní to zatraceně hrdě,
otcové jsou ale už už díky bohu pryč
jenom pár jedinců tu někde straší dál,
to už nějak přežijeme, čas je zadarmo
a postará se, postačí trpělivě zavřít oči,
otcové nevěděli si rady, to byl celej jejich život,
nikdo to nepoznal, bylo to přece vzájemné:
plodili, stavěli, plánovali, začínali, končili,
nebyl tu přece nikdo jiný navíc, kdo by věděl
co a jak to s nimi v hloubi duše vypadá,
že jsou to mistři hrdinové boje přeborníci práce,
že jsou to tatrmani, jelimani, sráči, vrazi
teď už jen nemohoucí stařečkové, radost
pohledět, ne, vlastně hrůza a hnus pohledět,
doufají, věří, že umřou dřív, než se to provalí,
ta jejich tichá dohoda, že nevědí, co počít
a přece muset počínat si jakkoli a neustále
přesedlat jednou z bagru na traktor
a jindy zase za stůl nebo ovládací pult,
nebyli o moc horší něž ti jejich vlastní fotři,
přece však o něco jo, a to se kurva počítá,
vždycky hned ale z kapsy tasí průkaz nevinnosti:
za sestup světa do podsvětí může přece král
a ten je daleko a nikdo z nich ho neviděl
a taky máme přece děti, co teď do prdele dál,
budem je muset vychovávat, učit, dokurvit
jinak to nejde, opravdu ne, to se přece ví,
přece se neprosili boha o to tady vůbec bejt,
a muset z bezradnosti sedat na traktor,
pracovat z hladu z hrůzy pod dohledem zbraní,
dobrovolné bylo vždycky jen to mrdání,
a možná chlast aby se otupil, ten strachu břit,
ale klíčem k pochopení člověka je práce
a ne to, jak člověk leží nebo voní k růžím,
nesoudím tak sám, tak hledí na člověka Hegel,
a je to černý pohled, když už je sama práce černá
a každá práce je nucená práce, píše Arendtová
a krutě správně opomíjí malování hudbu báseň:
fotr a úspěch v umění na to je představivost krátká,
bezradnost synů rovná se zde bezradnosti otců
a kritizovat umí každý, co zkusit třeba odpuštění
zkusíme všichni sobě všechno všem a navzájem,
s nulovým výsledkem se počítá, to není důvod
k tomu neodpouštět, navrch k tomu trousit kydy,
navíc to zítra bude všechno jiné, nežli bylo včera
za časů fotrů jejich fotrů, jejich fotrů mizejících
v mlhách, nebudou bagry, natož traktory a pulty,
ne - pultů vlastně přibývá, jen u nich nikdo nesedí,
šikovnej, vypráskanej software ví si vždycky rady
jak je to vlastně směšně snadné vidět věci tak, jak
jsou a hlavně budou, pár starostlivejch chytráků
to zajistí a zaplatí a spustí v přesně správném čase,
přibude lidstva a ubude lidí a příroda si poradí,
co zbývá synům, než se smířit, zkoušet, nepovolit,
ve dvaceti nemít křičet, brojit, proti stávkovat,
ve třiceti něco málo mít a snažit se a bát,
občané druhé kategorie se sunou do třetí a čtvrté,
ať mě, tati, vezme čert, jestli je možný tomu
zabránit.