Vladimír Mikeš
In articulo mortis je to psáno
In articulo mortis je to psáno,
s vyhlídkou na smrt všecky tyto řádky
se třesou jako úponky révy,
nic jiného v mém věku nelze očekávat,
těšil jsem se, že se alespoň dočkám,
že Zeman nebude prezidentem,
dobelhal jsem se k urně, abych
svým slabým hlasem zmařil
spolek zlodějství a chlastu,
avšak štamgasti zvítězili.
Připadám si jako Blatný,
když nad vládní stranou
sní, že se vrátí Beneš s paní Hanou.
Proč mě to ještě zajímá,
tomu nerozumím.
V ranních hodinách sedám ke stolu,
píšu tyto řádky a pak jen hledím
z okna na zahradu a na javory
v parku a nic neočekávám,
byť všichni klepou na dveře, volají,
u branky stojí, vyzvánějí,
a já zkoumám perleťová oblaka.
Je jich hodně, s nimiž jsem se kdy setkal,
zvláště ty, jež jsem objímal,
když odpadlo to tělesné,
chtějí dopovědět, co nepověděly,
rty nešpulí, hlas odjinud přichází,
nejsou to vzpomínky, napravit už nelze nic,
nic vzít zpátky, jen světlo vyvěrá ze slov.
Vše bylo vždy trochu jinak,
než bylo řečeno, ale přesto
je nezbytné se o to pokoušet znovu.
Zaslechnutý, vlastními ústy
opakovaný příkaz mám na mysli.
Říkám smrt, ale není to nic poetického,
každým dnem se blíží, tímto řádkem
ji trochu pozdržím. Mám strach?
V této vteřině, co to píšu, říkám ne.
Jaké to bude v té chvíli, až odvrátím
oči od javorů a zapomenu řeč,
čas shromážděný do přítomné chvíle,
nevím. Snad nic poetického,
nádherné břemeno života.
/ 8. 1. 2018