Jakub Caha: Ráno se zvednu s hejnem ptáků

neděle 18. září 2022

Jakub Caha, narozen 1996 v Praze, nyní žije v Brně, kde studuje psychologii na Masarykově univerzitě. Je finalistou Literární soutěže Františka Halase 2018. (Připravil Dominik Bárt)















***


všechny deky smrdí kouřem

v týpí se k tobě ve spánku

přitulí spící pes

hřeje

kameny vedle ohniště


byl leden byl srpen


na podmáčené louce

jsme postavili potní chýši

z prutů a dek

ostřice zapouští kořeny do bažiny

do mělkého kulatého otvoru v zemi vkládáš horké kameny

a rašelina hřeje zpět






***


Tu step

tu kleč

větrná kopyta rozdírají seschlé žluté trsy.


Hnízda uhlíků doutnala přes noc

skrz skuliny v pískovci a

zrašelinovatělé cestičky kořínků borovic.

Větrný kůň je rozdupal,

plamen byl zaset

a začal růst spolu s ocúny a protěžemi.


Otevři plíce,

kůži,

svaly,

lebku,

hrudník,

cévy

a pusť požár dovnitř.






***


Po nebi se pohupují slova

šedorudé obláčky


divocí chrti ve skoku.






***

Vedle jezírka v nekonečném pohybu

zurčí tu plamen 


vystav čelo žáru 

oblečení se žhaví

pálí kůži pod sebou

neucuknout 


Rozvážně

k ohni se sehnout vždy bokem

ale blízko na dotek klíční kosti 


až odbijí zvony na Židenickém kostele

těžký ovocný kouř tě nadnese






***


Malá Pemmo prochází 

ještě nevzrostlým lanem.

Slunce je nejstarší zajíc,

je nejsilnější,

z jeho očí roste pšenice 

len i mlíčí.


Prohání se,

ztrácí se ve vysoké trávě

mangrovu

mezi plotem pole a řekou. 


Z houští vybíhá srna,

za ní utíká hrom.

Stopy se zapouští přes celé pole.

Naráží do plotu, zvedá se,

mizí za kopcem a po chvíli 

se vrací ponížený pes. 


Na cyklostezce si ničeho nevšimli,

výměníková stanice vše přehlušila

mlčením.






***

probudil jsem se ve spacáku

souvisle pokrytém ploškami ledu

ve čtyři ráno

okolo utíkala prasata a každé

auto na silnici mnou trhlo


měsíc svítí jak halogen

stíny vloček trhají žulu

žiletkový drát a psí zuby


ráno se zvednu z krajiny

s hejnem ptáků

ze skalních měst a makových polí

na hranici přistane poprašek písku


přihlížet prostě už nejde






***


Benzín a motorový olej

vaří ze vzduchu mateřídouškový čaj.

Jsme tu kvůli vstavačům kukačkám,

bráníme eutrofizaci půdy.


Poslouchej louku pod sebou,

posekanou trávu jde česat

jen po srsti,

vzpouzí se.


Kácíme starou sekerou

borovici,

plameny šlehají do větví.

Odhání vlky.


Tenkrát na Dívčích hradech

v pět ráno

hořely tibetské vonné tyčinky,

byl hlad

a někde v náletech zůstala soška

pohanského božstva lesa.


Ještě neprobuzený průhled přes nástupiště

do protějšího vagónu,

náhlé zastavení proudu vjemů.

Život – 

ukončete prosím výstup a nástup,

dveře se zavírají.