Jakub Caha, narozen 1996 v Praze, nyní žije v Brně, kde studuje psychologii na Masarykově univerzitě. Je finalistou Literární soutěže Františka Halase 2018. (Připravil Dominik Bárt)
***
všechny deky smrdí kouřem
v týpí se k tobě ve spánku
přitulí spící pes
hřeje
kameny vedle ohniště
byl leden byl srpen
na podmáčené louce
jsme postavili potní chýši
z prutů a dek
ostřice zapouští kořeny do bažiny
do mělkého kulatého otvoru v zemi vkládáš horké kameny
a rašelina hřeje zpět
***
Tu step
tu kleč
větrná kopyta rozdírají seschlé žluté trsy.
Hnízda uhlíků doutnala přes noc
skrz skuliny v pískovci a
zrašelinovatělé cestičky kořínků borovic.
Větrný kůň je rozdupal,
plamen byl zaset
a začal růst spolu s ocúny a protěžemi.
Otevři plíce,
kůži,
svaly,
lebku,
hrudník,
cévy
a pusť požár dovnitř.
***
Po nebi se pohupují slova
šedorudé obláčky
divocí chrti ve skoku.
***
Vedle jezírka v nekonečném pohybu
zurčí tu plamen
vystav čelo žáru
oblečení se žhaví
pálí kůži pod sebou
neucuknout
Rozvážně
k ohni se sehnout vždy bokem
ale blízko na dotek klíční kosti
až odbijí zvony na Židenickém kostele
těžký ovocný kouř tě nadnese
***
Malá Pemmo prochází
ještě nevzrostlým lanem.
Slunce je nejstarší zajíc,
je nejsilnější,
z jeho očí roste pšenice
len i mlíčí.
Prohání se,
ztrácí se ve vysoké trávě
mangrovu
mezi plotem pole a řekou.
Z houští vybíhá srna,
za ní utíká hrom.
Stopy se zapouští přes celé pole.
Naráží do plotu, zvedá se,
mizí za kopcem a po chvíli
se vrací ponížený pes.
Na cyklostezce si ničeho nevšimli,
výměníková stanice vše přehlušila
mlčením.
***
probudil jsem se ve spacáku
souvisle pokrytém ploškami ledu
ve čtyři ráno
okolo utíkala prasata a každé
auto na silnici mnou trhlo
měsíc svítí jak halogen
stíny vloček trhají žulu
žiletkový drát a psí zuby
ráno se zvednu z krajiny
s hejnem ptáků
ze skalních měst a makových polí
na hranici přistane poprašek písku
přihlížet prostě už nejde
***
Benzín a motorový olej
vaří ze vzduchu mateřídouškový čaj.
Jsme tu kvůli vstavačům kukačkám,
bráníme eutrofizaci půdy.
Poslouchej louku pod sebou,
posekanou trávu jde česat
jen po srsti,
vzpouzí se.
Kácíme starou sekerou
borovici,
plameny šlehají do větví.
Odhání vlky.
Tenkrát na Dívčích hradech
v pět ráno
hořely tibetské vonné tyčinky,
byl hlad
a někde v náletech zůstala soška
pohanského božstva lesa.
Ještě neprobuzený průhled přes nástupiště
do protějšího vagónu,
náhlé zastavení proudu vjemů.
Život –
ukončete prosím výstup a nástup,
dveře se zavírají.