David Molnár
ctnosti prokletých
jako děti jsme si v linkovým autobusu
sedaly úplně vzadu
bylo to jako v cadillacu
malá útěcha temnejch osmdesátek
teď mám o pár dekád víc
a dělám to stále
hledám pěkný místo
cedím sračky přes svou duši
a foukám z nich skleněný hračky
jen malá úlitba bohům
kteří mě nechali trpět takhle
sladce
koukám z okýnka
krajina je rovinatá a pustá
/o to víc můžete snít co je za horizontem/
ostatně nějak tak přišla revoluce
z mlhy nasycený nasraným vědomím
a sněním
bylo to nečekaný a zázračný
bylo to jako zažít konec války
a rozpoutat novou
píšu si v linkovým autobusu
zatímco zatracený šeříky vadnou na slunci
a svět pláče
jako psi v Mariupolu