Martin Nawrath (* 1968) je facilitátor, konzultant, terapeut, lektor, komunální politik a aktivista. Píše básně a také ranní úvahy pro stanici Vltava, které si můžete poslechnout zde. O jeho práci i východiscích se nejvíce dočtete na jeho internetových stránkách. Sbírku Setkání, ze které vám přinášíme ukázky, vydalo na začátku léta nakladatelství Druhé město, ilustroval ji Jan Pražan.
Setkaní
Nitě našich životů
setkáním
nebudou už nikdy stejné.
Bůh je drsnej
Vyryje ti rýhu
hluboko do srdce
nebo jinýho svalu,
co zrovna nehlídáš.
Posype solí života
a peprnou historkou.
Namele tvou kostní moučku
a rozpustí ji v rozpálený vášni.
A teď se ukaž,
bohatýre,
jak hluboko máš do kapsy
vzpomínek.
Jak hluboko jsi
skrýval poklady,
šetřil láskou,
dotyky, slovy.
Skrýval ses tak hluboko,
aby ti neublížili,
až na tebe zapomněli,
vyčerpali a zahodili tvou kreditní kartu.
Bůh tak drsnej,
jak hlubokej.
Hodíš šestkrát šestku,
stejně je to málo.
Objeví se ti tři jablíčka v řádku,
trefíš špejli,
zasadíš syna,
porodíš strom.
Postavíš dům tak hluboko,
jak jen Austrálie může být,
stejně tě převalí
tsunami nejlepšího chlastu.
Bůh šmirglpapír,
Bůh, co provrtává
bez náplasti, bez léku,
Bůh bez paže i papeže.
Bůh, co pustil otěže
nejdelší jízdy.
A dokud neumřeli,
jezdí tam dodnes.
Předaleko, přehluboko.
Laň
Pospěš, má milá,
nasaď si královský klobouk.
Chvátej, na koně nasedni,
volá tě pán lesa.
Jelení cestou
pospěš, má milá,
neztrať se v lese.
Ztichni,
našlapuj opatrně,
nasávej pach jeho stop,
ulov ho svou hadí silou!
Beze zbraně klesne,
ztichne, skoro nedýchá,
očima vidíš mu naskrz,
vidíš tam laň,
vidíš tam sebe.
O svůj život bojíte se oba.
Vysvleč svou královskou kůži.
Obejmi ho.
Zůstaň.
Než vyhasnou vám oči.
Stárnoucí Marie
Jen co se probudí,
sprostota, střelba,
krev a chtíč.
Jen co napne kosti,
v hloubi masa horečka
požárů a tornád.
Jen co promne oči,
vyschlá kůže
stěží drží tělo.
Ještě bez kafe a chleba,
už drnčí telefony
a vrní zprávy.
Těch, co netuší,
že zoufale volá rychlou
pro svýho jedinýho kluka.
Gravitace
Obklič mne!
Obklop,
pevnosti kamene!
Vdechnu tě,
rozpustím
lístečkem plamene.
Bolí mě břicho
Bolí mě vše,
co se mělo narodit,
ale nenašlo svou porodní bábu,
ruce k zachycení,
rameno k podepření.
Bolí mě až k smrti
celá má žena uvnitř.
Nedá se vyspat.
Nedá se vypsat.
Jen dýchat
v opuštěném sále.
Dýchat
do horké vody.
Zhluboka dýchat.
Po ránu
Rohlíky, mlíko, káva a noviny.
Ráno v kosmickým marketu.
S bonusovou afirmací zdarma:
„Tady je svět ještě v pořádku.“
Rohlíky? Mlíko? Káva? Noviny?
Voda? Vzduch? Mý tělo?
Síly pořádku pálí do demonstrantů
gumovými projektily a plynem slzným.
Nezvaný host
Pyjem chráněným gumou
svých pneumatik
zprznil cestičku
zapadanou sněhem.
Stín mezi stíny
při němž byl jsi přistižený.
Přes svatá písma, obrázky
i vůni kadidla
schovat se v teple ženy.
Tvůj první pokus
Nejdřív nic extra,
pár excesů,
tak trochu exodus.
Pak vlna extáze
v moři lásky
a extravagance.
Několik náhledů
do jiných existencí.
Mezitím potají
pár loků na ex.
Pak už jen
exmanželka
exkomunikace
exmilenka
exředitel
prošlá doba expirace
exitus
konec experimentu.
Padá
druhá strana mince
u vstupní strany dveří
na odvrácené straně Měsíce.
Chci
Nosit dříví do lesa.
Pršet do potoka.
