Lucie Martínková (*1978) pochází z Kutné Hory, nyní žije v Tišnově u Brna. Vystudovala anglistiku a germanistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Její tvorbu ovlivnily mimo jiné pobyty na slovenských lazoch a na irském ostrově Clare. Své texty publikovala v časopisu Host.
Z věže
Z radniční věže se díváš na spousty lidských představ
zhmotněných v liniích budov, vitrážích oken, barvách graffiti a šatech žen.
Kostel sedí na kopci jak starostlivá kvočna.
Z některého okna (nebo snad z dětství?) přilétne
vrznutí kredence a těžké cinknutí staré lžíce o květovaný talíř.
Město je nasáklé babiččinou nedělí.
Dole po ulici jde vyžehlená rodina se zmrzlinami, v mírném předklonu,
aby si nepokapali bílé košile, které dobře zakryjí
včerejší podlitiny.
Brněnské kavárny
V brněnských kavárnách
se lžičkou pomalu míchají hlasy,
klenby černých tonetek podpírají opravdovost.
Stropem prosakují myšlenky a odlétají na Kraví horu,
kde do rána počkají na své horké hlavy.
V ošoupaných diplomatkách a kabelkách
usínají opilé zárodky básní a skladeb.
Někdo je zatím originální jen šokujícími výroky,
ale když prý něco dost dlouho hraješ,
tak se tím nakonec staneš.
V odrazu
V odrazu balkonových dveří vidím oblouk svého boku
a květináč s pažitkou nalitou jarem stejně jako já.
Nevidím tam důvod,
proč bys tu neměl sedět vedle mě
a zasunout mi ruku pod spodní lem trička.
Domovní schůze členské samosprávy
… Tak to je dneska asi všecko.
Jo, a eště ty hnízda. S těma jiřičkama, co si stavěj hnízda na voknech tadynatý straně, musíme něco udělat hned teď, pověsit tam třeba cédéčka nebo staniol nebo tak něco. Protože když to potom shazujete, a voni už tam maj vajíčka nebo mladý, tak to nadělá hroznej bordel.
Bičem
Stál jsi přede mnou. Netušila jsem, co chceš, ale práskala jsem ze všech sil bičem.
Abys znehybněl, aby ses nade mnou netyčil jak stožár.
Pak jsem si bič přiložila ke kostrči a on se proměnil v liščí ohon.
Kroutila jsem zadkem a ocas se vlnil ze strany na stranu tak přirozeně a
tak svůdně.
Chodili jsme v kruhu.
Struna mezi námi byla napjatá k prasknutí.
Zimní
Ledové křup křup vzlínalo tmou
podél nekonečného nástupiště v Králově poli;
zachumlaní, nehybní jsme se ho snažili zahlédnout průzory mezi šálami a čepicemi.
Sněhové křup křup stoupalo po pražcích, po stupních vysokánských kandelábrů,
probouzelo rozcuchané šípkové keře ze zimního spánku,
blížilo se ze tmy jako sněhový pes:
zimní běžec v modrém trikotu.
Jarní tání
Tvoje vousy mi vyslaly do tváře
jemné impulzy
a vějíře drobných prasklin
se rozeběhly po ledové kře uvnitř mého těla.
Zapraštělo ve mně a pukliny v ledu
vydaly první kapky vody.
Tak nenadále přišlo
jarní tání.
Chtíč
Kdyby se tak chtíč
dal vytáhnout z těla jako nepotřebná náplň
a zanechat ve sběrném dvoře,
nerozletěli bychom se nad střechy jak chmýří z topolů?
Nedotkli bychom se nejvyšší blaženosti?
Ty myslíš, že ne?
Obřad
Je to starý pohanský rituál.
Vlny bubnují a chrastí valouny.
Do rytmu občas zakřičí racci.
Veliké shromáždění
hnědých a červených balvanů vstupuje s přílivem do moře.
Napínají svaly, ohýbají záda tetovaná chaluhami,
někteří němě otvírají ústa.
První už stojí ve vodě po oblá břicha,
na drsných dlaních tak něžně drží drobné mušle,
nezbytné pro obřad ponoření.
Jsem jedinou očitou svědkyní.
Než přijde moře, nasbírám z jejich masa ještě teplo.
Fuchsie
Už tě nebavilo balit se na ulicích do vlastního ramene jak do kabátu,
spirálovitě se stáčet do ulity vlastních zad.
Odjela jsi na zelený ostrov, křičela s racky do útesu a stala se koněm,
co rozumí lijákům i kamenným zdem a celý den
si ukládá pocity hřívy vlající všemi podobami větru.
Pak jsi podél cest zahlédla fuchsie.
Stejné červené lampionky květů, co měla babička za oknem.
A věděla jsi, že se musíš vrátit.
Že se celou cestu z cívky odvíjelo vlákno,
které se nikdy nepřetrhne.
***
Bylo to jako poušť s jemným pískem.
A vítr ten písek bral, až se pod ním objevilo tělo. Pohybovalo se jako duna.
Bylo to moje tělo a byl jsi tu i ty.
Políbil jsi mě v ohybu mezi krkem a ramenem a řekl jsi:
„Tudy z tebe vysaju všechnu tmu.“
„Nedělej to,“ odpověděla jsem, „bude ti zle.“
„Neboj se,“ řekl jsi, „vyplivnu ji mezi hvězdy.
Vysaju z tebe tmu a staneš se poštolkou.“
Ona
Nespěchá.
Chodí po střechách, sbírá teplo z rozpálených tašek
a ukládá si ho do břicha.
Cucá den jako karamelku.
Večer se vrací až po všech hvězdách a je jí jedno,
jestli tě v rozestlané posteli najde nebo ne.
Snídá sedmikrásky s medem, pak usedá na parapet.
Jakmile zafouká teplý vítr, nechá se odnést na střechu radnice.
Dívá se do okna kanceláře, na tebe, jak se potápíš do monitoru.
Foukne holubům do peří,
sklouzne se po střeše do okapu
a snese se na Zelný trh.
Tam se promění ve vodu v kašně
a je už docela
n e u c h o p i t e l n á
Antibáseň
Jsem v horký vaně a venku fouká vítr.
Jsem v horký vaně, ve zhasnutý koupelně, se dvěma svíčkama z Ikey, venku je tma a skučí tam vítr a to je celý.
Není tu prostor pro žádný přirovnání ani pro metaforu.
Z vody mi koukaj jen kolena, bradavky a hlava.
V rohu nad dveřma je pavučina.
Jsem v horký vaně, venku skučí vítr a to je celý.
Krásně to umlčuje mysl.
Ještě si připustím horkou vodu.
Jedna svíčka už zhasla.
Večer
Šeptám „lásko“ a nejsem si úplně jistá,
jestli to říkám tobě nebo tomuhle oranžovému večeru,
co se táhne podél trati až do Řečkovic,
kolem ještě holých keřů, pneumatik a vysokých paneláků v dálce,
které slunce chytá kolem pasu.
Tady
Tak nakonec se to všechno děje tady,
na tomhle ticháčkovskym, přizdisráčskym sídlišti,
s domy nabarvenými na pistáciovou a fialovou.
Ten obraz, jak běhám s vlčákem po rozbahněném horském svahu, pomalu bledne.
Ale ono se to děje i tady, mezi domovními schůzemi a ročním vyúčtováním,
mezi reklamními letáky a venčením buldočků,
děje se to tu jasně a zřetelně.
***
Omýval mě a potíral medem,
volal sýkorky, aby si mi posedaly na ramena.
Sbíral všechny naše kroky a ukládal si je pod lampu na nočním stolku.
A já zatím polykala osamělost.