Anežka Mann (* 1999) to odjakživa to táhlo k horám a řekám, její oblíbená barva je brzy ráno a moc se jí líbí vůně starých domů a deště. Ráda, ale nepříliš často jezdí vlakem. Studuje anglickou literaturu, anglický jazyk a lingvistiku v průmyslové metropoli u západního pobřeží Skotska, kde většinu času tráví zkoumáním odlišných meteorologických jevů, převážně neustálým vyhlížením z okna. Občas o sobě tvrdí, že je malá, ale její babička o ní říká, že na děvče je akorát. Kromě psaní se věnuje i tanci, nejraději někde venku za teplých letních večerů, a společně se spolubydlícími pořádá pravidelné pěvecké koncerty u mytí nádobí k radosti a potěše sousedů. Doposud publikovala sporadicky, a to v literárních periodikách Tvar a Host. (Připravil Josef Straka)
94 Byres Road
Po kávě se zvedli a odešli.
Nechali po sobě špinavé podšálky
s drobky máslových sušenek
a napolo stržený ubrus;
židle hala bala poházené po podlaze.
S sebou si vzali je kabáty a střechu.
Po dvou dnech už z domu vyprchalo
všechno lidské teplo
a ptáci z okolních parapetů
se přestali bát,
slétli se ke slavností tabuli
a hodovali na vzpomínkách na lepší časy.
Každý si na křídle přinesl
svoje žulové srdce,
a ta teď zvonila jedno o druhé –
srdce holubů a strak a kavek
rozezněla jídelnu a rozdrnčela okenní tabulky.
Netrvalo dlouho,
po ptácích přišly stromy
a déšť
a lidé, co zabednili okna v přízemí
a bezradně se škrábali v zátylku
když si všimli zeleného listí
nad štítem z červených cihel,
a raději se k domu obrátili zády.
“Spadne to,”
říkali
“časem to spadne samo.”
***
Spánek
nepřijde ne,
když za sklem pohyb
noci rozvířil korunu platanu,
černé chuchvalce listí
na šedém nebi.
Kde se bere světlo
této noci
i tak všeobecně
a kam mizí
když je v pokoji taková tma?
Vítr sbírá na dvorku
kdejaké smetí
a ukazuje mi ho
na plátně okna,
domácí loutkové divadlo
s oponou z tmavomodrých kostkovaných záclon.
Očima vyšívám větve
na měkký samet
třesou se,
nelíbí se jim to.
I já se třesu.
Moudrost
Moudrost začíná
v palcích u nohou
celý život vzlíná –
osmdesát let
kapilární elevace –
nakonec se nám vsákne do vlasů
a umřeme
Dva úctyhodní staří pánové,
v nejlepších nedělních šatech
sedí u stolu naproti mně.
Ten šestadevadesátiletý hraje na foukací harmoniku,
ten mladší si před sebou srovnává sušenky do řady, jednu vedle druhé.
Potom mi oba vypravují historky z mládí,
nad bílými porcelánovými hrnky
čaje s mlékem,
které čas od času zvednou třesoucí se rukou, která je pomalu ale jistě přestává poslouchat,
a nad umělohmotnou deskou pokrytou
drobky sušenek, na které už ochablá ústa a umělé zuby málem nestačí.
“Měl jsem šest mladších bratrů.
Teď jsme naživu už jen tři.
Víš, co zabilo Franka?
Ořechy.
Jeho žena, Kathy, ho varovala,
říkala, nejez pořád ty ořechy,
to bude tvůj konec.
A byl. Prostě se nafoukl a umřel.
Trefilo ho to přímo do srdce.
U kanálu na kopci stával
obchůdek, chodil jsem tam mámě,
když něco zapomněla.
Jedou jsem tam potkal takovýho místního rváče,
měl jsem zrovna plný ruce,
nemoh jsem se bránit.
Ale naštěstí u toho byl Harold.
Harold byl boxer. A Harold mu takovou vrazil, až se skutálel z kopce dolů.”
“To ale nebylo příliš křesťanské.”
“On byl taky Harold houby křesťan.
Víš, jak je tam ten kamennej most?
Přes něj sem každý den chodil do školy.
Jedou jsme se z toho mostu s klukama dívali,
jak z kanálu lověj starýho McKendricka.
Prostě ho vytáhli za nohy.
On se tam často procházel,
a jednou spadl do vody.
Vytáhli ho za nohy.
Byl mrtvej, samozřejmě.
Tam na rohu bývala pekárna,
a krámek se zmrzlinou.
Stojí tam ještě?”
“Ne, myslím, že teď už je tam jen obchod s pneumatikama.”
“Tak to vidíš.”
Jeden z nich bojoval ve druhé světové válce.
Teď ze stolu trochu zahanbeně smetá drobky sušenek.
A já poslouchám a myslím na to, co už není.
“Na kanále je plno ptáků. Kachny, divoké husy, labutě, občas tam dokonce potkávám jednu volavku.”
“Co to?”
“Je tam hezky.”
“Tak to vidíš.”
Vídám je každou neděli. Jeden z nich byl v Praze, říká mi “to pražský děvče”.
Většinou jim skoro nerozumím, a oni zase nerozumí mě.
Dnešek je asi jenom nějaká
prchavá výjimka,
plná vzpomínek,
já viděla svou volavku včera,
oni mrtvolu pana McKendricka
před osmdesáti lety.
Ale je v tom ještě vůbec nějaký rozdíl?
Lockdown
Venku něco je.
Co je to?
To je fuk!
Venku je.
Fuk je to!
Venku je fuk.
Fuk něco je.
Je fuk něco?
Co je fuk?!
To venku.
Je něco?
Je!
Partick
Čím blíže řece, tím lhostejněji
rozsévala znuděná dětská ruka domky z cihel.
Slaměné plachty se plní dechem vřesu,
a na všech stromech letos vyrašilo bílé listí.
Ráhnoví, lana brázdí kopce
po jejichž něžných vlnách plují mžitky
a umazané dlaně dělníků z doků
hladí kočičí hřbet obzoru.
Za vysokou zdí
pod siluetou nepravděpodobného plevele
píše zrovna Edward Elgar
svoje variace po stodvaadvaceti letech
zírání do nebe
a netuší, že
za některými zdmi
není vůbec nic.
Díval se jenom jedním okem,
když tvořil
dnešek,
jaro,
město u řeky,
a z toho jednoho se stalo tisíc,
když prohlédlo sítí drátěného plotu,
tisíc očí každé ve své
ocelové obroučce,
ale ani těch tisíc očí
nedokázalo přimět jedinou kaluž,
aby opětovala ten upřený pohled.
Mládí světa, krásné teprv tělem,
a ne skutky,
křičí: „Jděte se vycpat
i s tím svým posláním,
se smyslem života,
je mi vás líto!“
A jeho vlastní odvaha kráčí ulicemi pozpátku,
takže všechno, co vidí,
už se dávno stalo.
Na nebi usnul modrý mrak,
vyvčepaný,
vykrvácel z citu,
a nikoho ani nenapadlo zvednout hlavu.
Výlohy II.
Chutná plechový prodejní pult v rybárně po krvi,
nebo krev po plechovém prodejním pultu,
ptají se zástupy poutníků za sklem
pro dnešek umytým a vyleštěným tak,
že se v něm tváře v posvátném vytržení,
odrážejí jako v zrcadle.
Jejich nakrčená čela počítají, kolik je bude stát
libra masa k páteční večeři,
a jestli si k ní mohou dovolit šťavnatý hrozen ústřic
černých jako slzy upálených mučednic,
kterým nakonec stejně museli setnout hlavu
sekáčkem na maso,
protože jejich víra nedovolila plamenům strávit jejich těla,
a odříhnout si jako po dobře propečeném mořčáku.
Zastavím se tu pokaždé, když mají otevřeno,
splynu s davem a zkřehlá ranním větrem
jsem poutníkem, rybou i světicí
i sklem a plechovým prodejním pultem,
i plameny, na zlomek vteřiny spolykám svět,
cítím, jak se mi zarývá do patra,
a vím, že už se ho nadosmrti nezbavím.
V mých ústech chutná po krvi.
Tma
Mezi dva zalesněné svahy,
na střechy domů, kde se léta nikdo nesmál
se snáší tma.
Není černá,
je sytě modrá,
jako samet
jako mramorové sklady na pomačkaném hedvábí divokých zvonků,
které drtila v dlani bezstarostná ruka,
přízračně bílá, s modrými žilami,
jako šťáva z borůvek
a rty člověka,
který stál příliš dlouho po kolena ve vodě,
po setmění.
Tma hladí.
Ve tmě je ticho,
celý svět se vejde do modré skleněnky
v dětské dlani,
ne bílé, ale ušmudlané celodenní námahou
kdesi v lese
nebo na louce,
pokryté zlatým prachem z květů,
které bezstarostně drtila v prstech,
a vzápětí propustila z toho krutého žaláře,
který se za pár let bude někomu zdát hebký
jako samet,
jako tma.
Ve tmě se kdekdo schová.
Snáší se soumrak a v domech se dnes
zase nikdo nesmál.
Dítě si sedá do trávy,
která mu sahá až nad hlavu,
sedí a čeká,
až ho luční kvítí začne drtit
v sevření neukojitelné majetnické touhy po kráse,
po bradě mu stéká šťáva z borůvek
nebo snad ostružin,
snáší se tma,
skleněnka vyklouzne z umdlené dlaně.
Za pár let
sevře kdosi tu ušmudlanou dlaň
ve své,
jenže ta bude mezi tím čistá,
bílá,
někde jinde,
někdy jindy.
Zapomene na skleněnku,
zapomene na tmu, na divoké zvonky a bosé nohy v potoce.
Vzpomínky se škodolibě pošklebují ze tmy,
do které se schovaly, schovaly se
samy do sebe a čekají,
až skleněnka pukne slunečním žárem,
dlaň se rozpomene
a vyškubne se tomu, kdo ji chtěl polapit,
jako to divoké luční kvítí.
Vyškubne se a uteče zpátky,
vrátí se do hodiny,
kdy se snášela tma mezi dva zalesněné svahy.
Dítě se tiše směje ze spaní.