Miloš Doležal: Dnes Janinu zahradu zkrápí déšť

neděle 10. dubna 2022

Své zesnulé manželce Janě Doležalové Frankové (1967 - 2021) věnoval sbírku nazvanou Jana bude brzy sbírat lipový květ básník Miloš Doležal (* 1970). Kniha, ze které vám přinášíme s autorovým svolením několik ukázek, vyjde v nejbližších dnech v edici Revolver Revue. 
















Jana bude brzy sbírat lipový květ


Staletá lípa obsypaná včelami

od rána hučí dlouhé Óm

správně vidíme slzami

Le petit prince rozezněl malý zvon.


Od meze voní heřmánek (chamomilla),

je to jak v hádance – kdo nám ji dal?

Na vodě, v zrcadle vzkazy, že byla

a bude. Kdo ale vzal?






Veselka

17. září 1994 v Želivě a Na Točilce


Vůně ořechů a slivoní

sjíždí se přátelé, příbuzní,

s námi Karel Kraus i opat Tajovský.

Vibrují varhany, světlo a stín: Santini.

Kněz se ptá: ― a nerozmyslíte si to ještě? ―


Hospodský Bejček se zaklání (se slivovicí)

tančí se do noci, daleko k svítání

křepčí i hrobař Kostiha v pletené vestě.

Všechno je teprve před námi

zmámeni podzimním deštěm.


Svědek nás odváží zrezlou škodou 105

do křižovatky vjede, vtom zprava prudký zjev:

nákladní ávie zasvítí, o milimetry nás mine.

Nekonaná tragédie.


Jen krátká svatební noc v monastýru

život nastavený o malou škvíru.






Pohřeb v Želivě

P. Tomáši Petráčkovi


Z ořechu vypadlo jadérko

po vodě pluje skořápka

pírko má za plachtu

loďka, pohřební dodávka


odplouvá, pírko se zachvěje

k proměně.






Tři

24. června


V čase mezi bezinkami a jasmínem

noření včel do blizen

v temných nocích bludných tornád

zjevili se náhle u nás doma

na samotě poslové

z Nového Dvora

aby na našem dvorku

z morku kostí zazpívali večerní chvály

a předali nám tři dary:

líh k odvaze

sirky do noci

vlas Anděly z Foligna

proti bezmoci.


Objímá

jeden, druhý, ba i třetí.

A jak přišli,

tak zmizeli.


Jožka P., sestra a naši kluci jsou svědci.






10. července II.

(u Křižné studánky)


Vyprovázíme tě na hranici nebe a krajiny

v korunách na mechu světlo

něžně přebývá s námi.

Putujeme lesem, mýtinami

zvoním hranu ― jí i nám všem

kteří se stanem květinami.


Tahám za zvon

za každý tvůj nádech a výdech

za skon i zrození

kov o kov, za tep

tepen i žilek ve spáncích

za sevření dlaní


za tvé porody za tvé polibky

za tvůj hlas za tvé snění

za tvé námahy za bdění

s námi i nad námi.


Klinkání zvonu se proplétá

pradávnými vůněmi

vzrostlého obilí,

s vývraty a lipovými alejemi

zvonit nepřestávám.

Kruhy se završují, mrtví jdou s námi

nesou víno a pecny chleba.


Úzkost a běda ať pojdou

domova nám třeba.

Zvon se dohoupává ― ― ―

sivá sova se vrací do věže.

V zatáčce náhlý závan

tvého hlasu: ― sraz u večeře ―.






Bratr stesk

Petru Gojdovi


Jak kdybych byl Někým vlečen

vyděšen se ptám

― Ale kam?


Pomalu plyne večer

a když už na konci jsme

unavení a ospalí

vlna stesku nás zavalí.


Proč my jsme zůstali

a jiní ne?






Poeziomat v Gumpoldu

Ondřeji Kobzovi a Jitce Tomsové


V Humpolci na rynku

maj zázračnou rouru-bedýnku.

Zatočíš klikou a ozve se hlas Jany

vyprávějící o potulném Kudějovi

a jeho 7metrové tasemnici

naložené v lihu jak svíci

a vypitém v máji 45 rusáky.

Teď, mezi auty a baráky

její hlas sametově svítí

chmýří létající prostorem

slova unikají

tón hlasu

vroucně

objímá.






Dnes Janinu zahradu zkrápí déšť


Dnes prší na Janinu zahradu

na srdce mé, soužené

zmáčené a scvrklé,

na modrou koňadru

sudy i vana jsou plné.


Dnes Janinu zahradu zkrápí déšť

co sázela, už pučí, kvete, plody dává

blízko se už za vzdechů

protrhává blána

prozření.


Dnes Janina zahrada je plná deště

a než přestane, ještě

si přečtu Pagnola a Herriota

kteří zůstali u tvé postele

a až přejde tahle slota

vypleji záhony.


Každou jahodu jak hostii od tebe přijímám,

jako polibek a zašeptání,

pojídám lusky, rukolu, bazalku a cukety

celé léto dáváš se mi.






Synové


Sedíme se syny na břehu řeky Aare

v gasthausu U Turka pod kaštanem.

Turek v bílé čapce ve vedru zívá,

kelnerka s drdolem roznáší piva.


Od vody hlasy, nálada pozdního léta.

Někdo hází klacek, pes za ním lítá,

do řeky skočí, nechá se nést proudem

s lesklým klackem v mokré mordě.


V tom uvidím Janu, proti mně sedí

modré oči, pihy kolem nosu.

Ty má Vojta po ní

a Antonín rzivou barvu vlasů.