Své zesnulé manželce Janě Doležalové Frankové (1967 - 2021) věnoval sbírku nazvanou Jana bude brzy sbírat lipový květ básník Miloš Doležal (* 1970). Kniha, ze které vám přinášíme s autorovým svolením několik ukázek, vyjde v nejbližších dnech v edici Revolver Revue.
Jana bude brzy sbírat lipový květ
Staletá lípa obsypaná včelami
od rána hučí dlouhé Óm
správně vidíme slzami
Le petit prince rozezněl malý zvon.
Od meze voní heřmánek (chamomilla),
je to jak v hádance – kdo nám ji dal?
Na vodě, v zrcadle vzkazy, že byla
a bude. Kdo ale vzal?
Veselka
17. září 1994 v Želivě a Na Točilce
Vůně ořechů a slivoní
sjíždí se přátelé, příbuzní,
s námi Karel Kraus i opat Tajovský.
Vibrují varhany, světlo a stín: Santini.
Kněz se ptá: ― a nerozmyslíte si to ještě? ―
Hospodský Bejček se zaklání (se slivovicí)
tančí se do noci, daleko k svítání
křepčí i hrobař Kostiha v pletené vestě.
Všechno je teprve před námi
zmámeni podzimním deštěm.
Svědek nás odváží zrezlou škodou 105
do křižovatky vjede, vtom zprava prudký zjev:
nákladní ávie zasvítí, o milimetry nás mine.
Nekonaná tragédie.
Jen krátká svatební noc v monastýru
život nastavený o malou škvíru.
Pohřeb v Želivě
P. Tomáši Petráčkovi
Z ořechu vypadlo jadérko
po vodě pluje skořápka
pírko má za plachtu
loďka, pohřební dodávka
odplouvá, pírko se zachvěje
k proměně.
Tři
24. června
V čase mezi bezinkami a jasmínem
noření včel do blizen
v temných nocích bludných tornád
zjevili se náhle u nás doma
na samotě poslové
z Nového Dvora
aby na našem dvorku
z morku kostí zazpívali večerní chvály
a předali nám tři dary:
líh k odvaze
sirky do noci
vlas Anděly z Foligna
proti bezmoci.
Objímá
jeden, druhý, ba i třetí.
A jak přišli,
tak zmizeli.
Jožka P., sestra a naši kluci jsou svědci.
10. července II.
(u Křižné studánky)
Vyprovázíme tě na hranici nebe a krajiny
v korunách na mechu světlo
něžně přebývá s námi.
Putujeme lesem, mýtinami
zvoním hranu ― jí i nám všem
kteří se stanem květinami.
Tahám za zvon
za každý tvůj nádech a výdech
za skon i zrození
kov o kov, za tep
tepen i žilek ve spáncích
za sevření dlaní
za tvé porody za tvé polibky
za tvůj hlas za tvé snění
za tvé námahy za bdění
s námi i nad námi.
Klinkání zvonu se proplétá
pradávnými vůněmi
vzrostlého obilí,
s vývraty a lipovými alejemi
zvonit nepřestávám.
Kruhy se završují, mrtví jdou s námi
nesou víno a pecny chleba.
Úzkost a běda ať pojdou
domova nám třeba.
Zvon se dohoupává ― ― ―
sivá sova se vrací do věže.
V zatáčce náhlý závan
tvého hlasu: ― sraz u večeře ―.
Bratr stesk
Petru Gojdovi
Jak kdybych byl Někým vlečen
vyděšen se ptám
― Ale kam?
Pomalu plyne večer
a když už na konci jsme
unavení a ospalí
vlna stesku nás zavalí.
Proč my jsme zůstali
a jiní ne?
Poeziomat v Gumpoldu
Ondřeji Kobzovi a Jitce Tomsové
V Humpolci na rynku
maj zázračnou rouru-bedýnku.
Zatočíš klikou a ozve se hlas Jany
vyprávějící o potulném Kudějovi
a jeho 7metrové tasemnici
naložené v lihu jak svíci
a vypitém v máji 45 rusáky.
Teď, mezi auty a baráky
její hlas sametově svítí
chmýří létající prostorem
slova unikají
tón hlasu
vroucně
objímá.
Dnes Janinu zahradu zkrápí déšť
Dnes prší na Janinu zahradu
na srdce mé, soužené
zmáčené a scvrklé,
na modrou koňadru
sudy i vana jsou plné.
Dnes Janinu zahradu zkrápí déšť
co sázela, už pučí, kvete, plody dává
blízko se už za vzdechů
protrhává blána
prozření.
Dnes Janina zahrada je plná deště
a než přestane, ještě
si přečtu Pagnola a Herriota
kteří zůstali u tvé postele
a až přejde tahle slota
vypleji záhony.
Každou jahodu jak hostii od tebe přijímám,
jako polibek a zašeptání,
pojídám lusky, rukolu, bazalku a cukety
celé léto dáváš se mi.
Synové
Sedíme se syny na břehu řeky Aare
v gasthausu U Turka pod kaštanem.
Turek v bílé čapce ve vedru zívá,
kelnerka s drdolem roznáší piva.
Od vody hlasy, nálada pozdního léta.
Někdo hází klacek, pes za ním lítá,
do řeky skočí, nechá se nést proudem
s lesklým klackem v mokré mordě.
V tom uvidím Janu, proti mně sedí
modré oči, pihy kolem nosu.
Ty má Vojta po ní
a Antonín rzivou barvu vlasů.
