Jiří Valoch: Pod rozevřenou vagínou noci

neděle 4. července 2021

Jiří Valoch (* 1946) je osobností mezinárodního významu rozkročenou mezi výtvarným uměním, hudbou a poezií. Na poli umění je aktivní od 60. let. Nachází svou jedinečnou pozici v mnoha formách uměleckého vyjádření (text a instalace, konceptuální kresba, fotografie spjatá s land artem a body artem, mail art) včetně kurátorství výstav a teorie umění.


Umělcova vizuální a konceptuální poezie balancuje na hraně obrazu a textu, reflektuje jazyk a jeho materiálovost. Pozoruhodná dynamika vývoje Valochova vztahu k textu (přísný koncept, klasická forma, optické texty s rytmickými prvky, grafické partitury, textové instalace a přesahy do fotografie) je nejen velmi inspirativní, ale zároveň osvětluje pojem intermedialita, který je veřejnosti mnohdy záhadou. 


Nedělní chvilka poezie.CZ přináší vybraná haiku z knih Jiřího Valocha Kytička a Druhá Kytička, které vydalo nakladatelství Vetus Via pod vedením Jaroslava Erika Friče v letech 2004 a 2008. Exkluzivně také přinášíme možnost nahlédnout do grafických partitur a fotografií Jiřího Valocha. Děkujeme za možnost zveřejnění materiálu z Moravské galerie v Brně, Sbírka a archiv Jiřího Valocha. Připravila Krista Kašpar.


Úvodní foto: Jiří Valoch, Fotovýřez z webu ČT a Jiří Valoch, Pronouncing his poem Merde, 70. léta, Sbírka a archiv Jiřího Valocha









***


Šedivá obloha.

Vytrženo.

A odloženo.






***


Nikdy jsi nebyl.

Zdání se zdá –

a taky naopak.






***


Ubývá nás,

připozdívá se.

Vděčnost věčnosti.






***


Ještě jednou 

a naposled.

Jako když skřípou dveře.






***


Zkondenzovaná 

poezie léčí.

Opravdu. O pravdu.






















Jiří Valoch, Hrouda, negativ, 1969






***


Všude je plno.

Stopy, nábytek.

Paměť.






***


Nevzpomenout si ani. (Na ni.)

Pod rozevřenou vagínou

noci.






***


Nad Karlovou Studánkou 

prší. Taky

bych chcal.






***


Nad Karlovou Studánkou 

prší. Taky

bys chcala?






***


Žádné hromy, žádné blesky.

Napětí.

K prasknutí.






***


Všichni jsou trochu jako já.

To jest:

hodně jako ty.














Jiří Valoch, Minimal music for John Cage, 1969-1970






***


Mrzáčky vzali na výlet.

Čekáme, kdo z nás

Se posere první.






***


Až déšť ustane:

Nikdo ti neodpoví.

Vlak vjel do konečné.






***


Vypíchat noc

v prvním tunelu.

Protože lásky není nikdy dosti.






***


Neočekáváné

jako soulož

na operačním stole


(pro Pavla Řezníčka)






***


Nic neskončilo.

Ještě nebylo

nic započato.






***


Ten pramen šílí

jako moje hlava.

Tryskající voda!






***


Pohladit kámen

jako koňskou srst.

Neomluvitelné?






***


Obnažit cosi,

co ještě nebylo.

Jak hřívu noci.






***


Nebylo nic, co bys

svým prachem pokryl.

Ostudná vzpomínka.






***


V nohou ti brní

a ruce trnou.

Nesesmilníš?






*** 


Déšť jako vzpomínka

na obě války. 

Ty světové.






***


V Karlově Studánce

prší. Studánka

je plná vody.

 



/Jiří Valoch: Kytička (více či méně nepřesných haiku) Vetus Via, 2004/





















Jiří Valoch, Poem Scores, 1969-1971






***


Zkurvené ticho!

Takové, které se vpaluje

do vyhaslých očí.






***


Nic se nezměnilo.

To jest:

Změnilo se všechno.






***


Takové zastavení,

které je již

pádem do hlubiny!






***


Všechno je v rozkroku.

Ale zapsáno

černou křídou.






***


Možná se budeme chvíli

pokoušet 

když slova jsou tak 

ohlodaná…






***


Ze strachu před vzpomínkami

obnažuji

vlastní slova jako cizí…






***


Nemohu odjíždět,

nemohu přijíždět,

nemohu zůstávat.






***


Skuhráme všichni.

Někteří alespoň

tišeji.






***


Jak nezapomenout

ani jedinou

z barev žlutých slunečnic?






***


Nechali nás poznat,

jak se lehce zradí…

Ale co potom?






***


Tiché ticho

vystřídá

ticho hlasité.






***


Já jsem zatím pouze 

rajcoval své lyrické já.

Pro koho? Nač?






***


Vzpomínka 

na báseň, kterou 

jsem nikdy nenapsal.






***


Žádné vzdechy, žádný dech.

Smutná kráva vzpomínka

dál leží na svém poli.






***


Nemám nic jistého,

jen pravidelnost deště

a ticho mé pulzující paměti.






***


Jsem osamělý,

úplně stejně jako ta

ležící kráva,

co zdánlivě patří k velikému

stádu opodál. 






***


Všechno je jinak, jinde,

jiné

jak vzpomínka,

kterou jsi nechal

pod kamenem.






***


Moje slovo platí

a já platím slovy,

která jsem po sobě zanechal.






***


Vždycky si vzpomeneš 

na vytržení 

při čtení cizích básní.






***


Skoro všechno tady 

zůstane…

Stopy, znaky, slova…

Jenom já odejdu…






***


Vše – to je skoro málo.

Ale málo,

to je skoro vše.




/Jiří Valoch: Druhá Kytička (více či méně nepřesných haiku) Vetus Via, 2008/
























Jiří Valoch, Vyslovování slova hrouda, 1969