Daniel Hradecký (* 1973) je básník a spisovatel s výrazným kreslířským talentem. Více o jeho tvorbě se můžete dočíst zde (Hradecký, Jedna báseň, ČTart), jeho poslední básnickou sbírku si můžete zakoupit zde (Přibližování dřeva) nebo i další knihy zde (Hradecký na Kosmas.cz).
Soubor Na cvičišti poskytl Daniel Hradecký Nedělní chvilce poezieCZ s uvedenou kresbou, v závěru textu přikládáme i autoportrét. "Jsou to taková divertimenta. Vzpoura proti vlastnímu dogmatu," uvedl skromně autor jedinečného bloku.
(Evě Prchalové)
Uživatel cvičiště je povinen respektovat, seznámit se a řídit se, udržovat, nepoužívat, nahlásit. Na cvičišti platí zákaz poškozovat, kouřit a konzumovat, odhazovat, vodit, vstupovat, provozovat. Provozní řád je závazný, provozní řád stanoví a obsahuje. Stane-li se svědkem, uživatel je rovněž povinen.
S těmito znalostmi se již rodíme –
Umřem. Na břehu rybníka Rudý Sever
září říjen, zjevně jde o rozloučení.
Na břehu téhož rybníka všichni myslí
v rýmovaných verších, všichni, všichni
ti kulatolebí Češi se dvěma bradami
a pršinosem, jak je viděl Apollinaire.
Na břehu je sucho a zakřiknuto,
cyklisté pronásledují západ slunce,
chtějí stihnout popravu katů zběhlých
od řemesla. Na břehu rybníka stojí vojsko
a říjen září a oslňuje.
Na břehu jiného rybníka stojí zřícenina
pivovaru, vstup je přirozeně zakázán,
zákazy bdí, promýšlejí možnosti dobra a zdaru.
Než půjdete dál, najděte si co je to fontánové umění.
Z komína technické památky juká bříza,
zda se odvážíme dovnitř, kde jsme doma.
Když začalo svítat, stál na břehu Ježíš,
ale policisté nevěděli, že je to on.
Když svítat přestalo, zahnali nás zpátky, aby z rybníka
u pivovaru v klidu vylovili postavu že Švejka.
Byla to veliká láska, jediným pohledem
ji nebylo lze obejmout, trvalo i několik dní,
celou ji obejít. Odpočívala všude, kde překážela,
experti se sjížděli, měřili a vážili, žasli nad kvalitou
provedení, vzorky mířily do laboratoří, o nichž pomlčíme.
Výsledky zkoumání budou přeloženy do jazyků.
Slunce přelstilo oblačnost,
prorazilo pozinkovaný poklop
nad krajem blázinců s mírným režimem,
trvalo to pět minut,
byla to jen ukázka, reklama na světlo,
těch pár minut, než zjednali nápravu.
Barvy zbledly úlekem,
svět skryl se do stavebnic, šeptla Ingeborg.
Pod kopcem panuje nečekané jarní veselí,
včelstva se prohánějí mezi pěknými balvany,
hnedle je tu hospoda, ve výčepu množina lidí,
vesměs sisyfů. Podnik jede nonstop,
stolující jsou střídavě rádi, neradi, rádi,
zaparkované balvany zarůstají do země.
V povětří, kolem kopce krouží rogalisté,
všechno vidí, doufejme, že nás neprásknou hned
po přistání na parkovišti před služebnou.
Umřem. Veselá mysl, vůl zdravý.
Žije se na čtyři fáze: Žena, Růže, Píseň,
Kost. Nebo tu snad, milosti, vidíte
něco k tanci? Zkoušeli jsme přijít
do města, zkoušeli jsme přijít do Loun,
podivit se, poobědvat, prohlédnout si
občany, kteří se odvážili vyjít ze dveří.
Frajer vstupuje do města, do problému,
do rozhovoru, do rozepře, dostává facku,
facka přiletí, frajer vodletí. Neděle
vzpomíná na století vlastivědy, slunce
vyplivuje bago, anarchisté vykřikují
Dej bůh vejbuch. Oči se mění v orgány
hmatu, hvězdy jsou jedovaté, život hoří
bez kyslíku a píše napříč linkami.
K rybníku Rudý Sever přijíždějí inženýři,
odeberou vzorky, pořídí fota, nakalibrují přístroje,
zabalí fidlátka, naskáčou do obrněných vozů
a zmizí v propasti. Rybník Rudý Sever není sám,
na dosah jsou významnější rybníky. Rozumíte tomu?
Eliška má možná ráda Rudý Sever a rybníky
a možná je ráda nemá.
Přes obzor a plot k nám zvesela nahlíží počápelská
teplárna, vzpomínka, co bylo k vidění dole
nás povzbuzuje k výkonu. Pády se děly
ve spirálách, v takzvaných brunových spirálách
z ostnatého drátu, protektorát přivítal oslepené
poddůstojníky, učili se v sálech znovu číst
na důmyslných strojích, které se nedochovaly.
Pak přišli Rusáci, pobyli třicet dní, v parku
se juchalo, zámek zůstal neobyvatelný třicet let.
Repertoár zámeckého orchestru je pestrý,
hraje se částečná šílenost, šílenost s pelagrou,
vrozená blbost, získaná blbost, alkoholismus
a jiná intoxikační šílenost, evergreenem zůstává
šílenost periodická. Přes plot žasne svět,
svět nákupů a zdravé zločinnosti,
Krásná Paní Lurdská ukrývá lasturu
a ukazuje škebli, jednorožci si pochvalují
jakost soli v chomutovském lesoparku.
Rumunsko je rozvinutá průmyslová země,
mohli jsme si před cestou přečíst v učebnici,
byly jsme ještě děti, boty nám ukradly hned
v Aradu cikánky v sukních jak kesony.
V kempu se o život třásli Holanďané,
policisté se pásli jako o život, v obchodě
byl k mání někdy chléb a vždycky televizory.
Naštěstí jsme jen projížděli, cestu občas tarasil
ozbrojený medvědář, kdekoli jsme zastavili,
ze země vyrostl zástup, něco chtěl.
Ze situací nás vyprostily bonbóny a cigarety,
diktátor slavil narozeniny, na pokyn se musela
zamést dálnice, končící náhle uprostřed slunečnic.
Na nemoc se předepisuje venkov,
který ničemu nevadí a nepomůže,
lékař a dominikán se propocují
k upotřebitelnému řešení.
Ale až přijedeš, smluvíme večer,
srazíme stoly, srazíme čepice,
nad příslovím Pivo dělá hezká těla
zapomenem, život že dělá mrtvá těla.
Přicházejí v kalibrovaných skupinách,
aby zahlédli cíp pláště vynikající osobnosti,
aby si potřásli rukama s Gagarinem,
aby zahrnuli bývalého člověka dotazy
po zničeném městě, v němž se stihnul narodit.
Zpovídaná veličina se skryje na záchodě,
skočí do rybníka Rudý Sever,
budou ho vyslýchat distančně,
nechá se zastupovat dámami.
Dopadne to dobře,
výsledek úsilí nastartuje tiskárny,
tři králové vydají se hledat místo,
kde se prý narodil čtenář.
Ten člověk dlouhodobě píše levou
hemisférou provlhlého, plísní prorostlého
mozku, tudíž mu z pazoury nevytéká poezie,
nýbrž odsýpá se účetnictví, ponuré výpočty
se vrší, už nezpívá, není přece cikán,
jeho matka a její matka měly by z něj radost,
počaly by tančit šlapson, počaly by opět
usmívat se na svět a život jako tenkrát,
když počaly.
Na dně rybníka Rudý Sever
je možná veselo, kdo ví,
zahrajte, zahrajte nám, cikáni!
Mít všeho dost a ničeho nejvíc,
skočit a zjistit, co že se to děje
líbezného na dně rybníka Rudý Sever.
A mlčet, mlčet, ani vrkl ani cvrkl,
mlčet, jako bys dobře koupil.
K rybníku se ještě vrátíme, až někdo
vhodí mincí a stiskne na správném místě.
Umřem. Zahrajte, zahrajte nám,
bašavel čavale romale!
Pocítíte-li jakoukoli bolest, přerušte cvičení.
Na stroje s pružinami je odevšad vidět,
přísná pravidla se střídají ve stráži,
parkoviště je dostupné po provazových
žebřících. Rozumíte tomu?
Kosti končetin kmitají na trenažérech chůze,
zranění cvičenci staví se do fronty
na trestné body, očekávají se velké věci,
v podvečer započne klání fagotistů.
Pavel se upil k smrti pro výstrahu.
Tato jeho akce měla dopad: žijeme.
Předtím Pavel uviděl hořící, mluvící
keř a pozvracel se z toho. Ještě předtím
se rozzuřil tak, že zakoupil své ženě brož.
Všemu předcházela láska, bez níž se
ani neuprdneš. Co však bylo na samém
počátku? Například zatmění slunce,
příležitost ke kapesní krádeži.
Podle expertů třetí světová válka
potrvá nanejvýš půl hodiny.
Tak to by byla ta dobrá zpráva.
Pavel píše v žaláři dopis,
uprchlý otrok Onesim jej zanese
urozenému Filemonovi. Rozumíte tomu?
Pavel, Onesim a Filemon jsou tři muži ve člunu,
v Reedingu s nimi vyrazili dveře hospody,
prezident Hácha jejich příběh přetlumočí
svému národu. Následuje veselka, svatebčané
se různě pohybují, jistě si to umíte představit.
Pavel je ze žaláře vysvobozen vyšší mocí,
žalářníci jsou toutéž mocí ponecháni naživu,
Svatý Pavel se dobrodružně plaví do Říma,
kde povečeří.
Jsme ve městě Padově, kde kdysi působil
patron hazardních hráčů, věhlasný kazatel
Antonín, známá firma, s oblibou prý kázal rybám.
V bazilice u překážkové dráhy bratří dodnes schraňují
zasklené oko, fialový jazyk je rovněž zasklený.
Křižujeme ulicemi k univerzitě, dole jsou masné krámy,
paduánští dědci hartusí a se objímají, víno ti nalejou
i v papírnictví. V poledne se všechno zastaví a utichá,
rolety třesknou o parapety, mouchy jak pěsti usedají
na salámy jako mlýnská kola, v dómu se dodnes smíme
poklonit zaskleným hlasivkám Svatého Antonína.
Bylo to v Praze, pokud Praha existuje,
počasí nebylo samo sebou, sehrálo však roli,
v předchozím verši není skrytý význam,
za Vltavou číhala povinnost, zástupy
proháněl čert neviditelnými vidlemi sem a tam.
Pak přišla nějaká ta válka, no bodejť,
neberte si to osobně, občané. Prvního dne
bylo zabaveno nábřeží a několik mostů,
vybraní lidé se zaradovali, v ústech jim trčela
cigárka, všimné od vyšetřovatelů.
Opouštíme dům, jdeme se podívat,
co je dovoleno, všímáme si děr do sklepů,
holubi snídají, čtouce vyhlášky.
Vždy připraveni na nejhorší, ve sklepení
mají vodu, ocet, pytel chlebových kůrek,
výpisky z krizového zpravodajství,
svázané do ročníků. Nastává jim velké čekání,
čekání až to přejde, až to přejde jako rýma,
čas od času se ve sklepení narodí dítě,
geniální dítě, to se dalo čekat. Míjejí léta,
octovou vodu si všichni pochvalují, ve skvrnách
na zdi vidí fantazie dítěte oblaka a bitvy.
Nač mluvit, psáti postačí, řekl prý
Josef Florian, když se Leon Bloy
podivoval jeho mlčení.
Mlčení je čekání na mnoho jiného,
na poklad zakopaný na ostrově,
na ostrově vyhozeném do vzduchu.
Umřem. Svoji řeč předává jeden den
druhému, noc noci sděluje poznatky,
zapisuje si redaktor bible, přeložený
do jazyka papíru, přeložený že zahrady
do dolů, aby si polepšil, aby se polepšil,
ne že by z toho všeho něco vyplývalo.
Dávno tomu, od východu byli vysláni
andělé, aby bděli, našli nás po vysilujícím letu,
v kritickém bodě, kde lípou proti dubu povstalo češství.
Seskupený lid se do široka rozvlňuje a pátrá,
koho vzít pod krkem, trhnout mezi dveřma,
zavěsit nahatýho do průvanu, samé akty lásky.
Vybílená země se jmenuje albánie, bílá se líbí
každému, bílá je kalina, váhy se polámaly,
představa, že někdo za všechno může nám dodává naději.
Uzrála čerstvá epocha, téma se osvěžilo
v proudu nové řeči, nevadí, že je to fašismus,
hezky a měkce popíšeme všechny jeho krásy,
vydáme soukromý tisk. Uděláme si pěší výlet
ke střelnici, postavíme v poli sněhuláka,
postavíme do pole tisíc sněhuláků, naskáčeme
do zákopů. Maminka přečetla v 16 letech
celého Jiráska, ale to sem nepatří,
to už nebude nikdy nikam patřit. Vracíme se
na zámek obklíčený čímkoli, na co stačí představivost,
napětí roste do nebes, úlevu určuje lékař.
Je to tady dobré, říká ve městě Tu
reportéru Fu děvčátko Li z vesnice Po.
Je to tady dobré, v jedné z továren
na polštáře pracujeme jenom 14 hodin
denně, dostáváme jídlo, večer na pokojích
je legrace, vždycky si s ostatními zazpíváme.
Výdělek posílá Li do Po, dovídá se dále Fu,
který doufá reportáží oslavit město polštářů Tu,
kde šťastně pracuje, jí a večer vesele zpívá
padesát tisíc svatých dívek Li.
Je to tady dobré, v šaškecu je o každého
dobře postaráno, řád a pořádek jsou naši bráchové,
požadavek vrátit se na pár měsíců z měsíce rádi splníme.
Pokud tomu rozumíte, můžeme dál. V širém světě
se dějí věci, bílí nosorožci se modlí třikrát denně,
vědci jsou zachráněni, papež utekl z balkónu.
Velice rádi si dáme další den, snídani nám přivezou
v boxech na přepravu plutoniových koulí,
přes slabý čaj je vidět Hradčana.
Brány fabriky se otevírají novým silám,
vpuštěni jsou i lidé, proběhne předepsané školení,
od havárie prchejte kolmo na směr větru,
nabádá konzultant. Klukovi bude brzo sedmnáct,
musíme koupit další auto, odhalí svou motivaci
jeden z mužů. V pytlovací stanici se ztrácejí šrouby,
ztrácejí se dělníci, nedávno se záhadně ztratil
dělník Rendl, než ho záhadně našli.
Řeka se před městem zakusuje do středohoří,
aby to bylo hezké, aby se nám líbilo na světě,
sedmnáctka zajíždí až do Sebuzína.
Turisté se hecují, stoupají doubravou
k plešatému vrchu, jako by se chtěli zachránit,
nahoře je pavilon, kde metodicky posvačí.
Vyprávění z dávných dob se zhmotňuje v písních,
které si zapisujeme, protože papír, na rozdíl od lidí,
nehoří. Na opozdilce číhá památná zvonice
v Církvicích, střeží ji katolík z domku naproti,
člověk tak šťastný, až se potí. Řeka nás má
opatrně ráda, ukazuje cestu těm, kdo hledají
svou královnu, tu jedinou ve včelím roji.
Přítomnost je vždycky strašlivá,
přítomnost místní, přítomnost časová,
jakož i Přítomnost Peroutkova, již si mládež
bude muset zkrátka dohledat.
Na kuřárně blázince zasedá celý sbor,
na kuřárně se čeká dobře, je to
poslední místnost na celičkém světě.
V Boleslavi jsme se kdysi v postojích opírali
o násady lopat, mozoly na našich bradách bytněly,
čekali jsme, až to přijde, holubi zakroužili v povětří,
prozradili pohyb vojsk.
Jihovýchodní vítr k nám zanáší obraz blízkého města,
je to pyšný Mělník, uděláme si výlet, který schvaluje
vrchnost. Nic nestojí v cestě, jen ta žitná pole
z nenapsaného románu, útočiště neviditelných chřestýšů,
když klasy zápasí. Spatříme plavební kanál, který není
odnikud vidět, cestou podél mineme můstky, jejich
konečný počet. Nezabloudíme, ač právě takové bylo
zadání, před cílem vyroste že země komisař, kapsy plné
rákosových doutníků. Uvidíme vítr čeřící hladiny
národních veletoků, jak mísí kalné vody
pod korunními vinicemi Mělníka,
žádné překvapení se bohudík nekoná.
Za mračny je nebe vysoké jako mínění,
jež si o sobě zachováváme, jež si o sobě
hýčkají sviňáci, co se chechtají.
Nesuďme sviňáky přísně, zahrejme si na katolíky,
poddejme se závrati z vysokého nebe,
smiřme se s bližními, které nám přidělil knížepán.
Ve zdejším parku odpočívají hromádky listí,
stromy mají trojmístná čísla jako pokoje v hotelích,
na lidi to dělá dojem. Pod trávníkem číhá tunel
ústící v mandelu obilí za Omskem,
odněkud té situaci přihlíží Boris Pilňak,
za trpce vonných soumraků v barabizně
průvan cituje věčnost.
V mlze z obrysů skládá se obrázek,
snad je to monastýr, snad děčínská skála
s vodočetem, svědectví se rozcházejí,
aby se něco dělo. Zítřek patří tomu,
čemu patřil vždycky, příslovečné horké slzy
zalévají rozpustnou náladu, kvočny se podivují,
kam mizí vejce, nikdy je to neomrzí.
Ke slovu svět není zdrobnělina, snad je to dobře,
budeme si o tom večer vyprávět,
než přinesou účet za bombardování,
kterého jsme si nevšimli.
V Černé Hoře ostražitě bdí jeskyně,
v Černé Hoře jsou mořské pláže a pyšné vápence,
bývalí muslimové si hladí fiktivní plnovousy,
čekají, až jim dvakrát do roka samy od sebe
uzrají melouny. Na tržnici v Titogradu
s rozbřeskem přijíždějí Češi přestrojení za turisty,
z kufru automobilu vykouzlí kufr, z kufru zboží.
Strýc mucholapky, synovec jehly, to tu ještě
neviděli, rodáci šílí, utrhají Čechům ruce.
Černá Hora má železnici, jezera, moře a inflaci,
s napětím sílí proud, pod pergolou učí otec syna
pití produktu českého pivovaru v Nikšiči.
Rakousko je rozlehlá země, její výměru násobí
výšiny a propasti, za časů, kdy byl ještě svět
se pořádaly zájezdy, abychom si šáhli.
Na břehu jezera Grundlsee vztyčili plátěné pavilony,
do základů rozlili višňovku, z blízkých lázní
přijela kapela složená z barevného papíru.
Je to sériová vesnická slavnost, jíž se zúčastníme,
zatančíme si s milovaným poštmistrem,
než se rozední, ukradne otec pěkný popelník.
Synáčkovi se ve Štýrsku líbilo, ale už je to pryč,
vodu voli vypili a páni snědli, u jezera tlí mariánský kult,
vyhláška o dočasném zákazu příjemně žloutne.
Prdel má astma, ale až to všechno skončí,
pojedeme do Jizerských hor, opět budeme
ráno kávě číst důležité texty, možná
se i zamilujeme, kdo to asi bude.
Opět nás navštíví slavný sníh, slunce sníh
vybělí do modra, opět bude dovoleno,
opět se naučíme hře na člověka a jeho
radosti, je to dokonce pravděpodobné.
Otec bude před snídaní běhat pro noviny
až do Bedřichova, aby se cítil. Než se vrátí,
vyprázdníme dosažitelné skrýše, zapomeneme,
že jsou na světě nížiny, že jsou na světě
verše, že jsou na světě jiné světy.
Horní Beřkovice, jaro 21
