Jan Jindřich Karásek (* 1997) studuje na magisterském stupni scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU, ale mnohem více se věnuje literatuře. V současnosti připravuje svůj prozaický debut. Pracuje jako externí redaktor pro ČRo Radio Wave a web ČT Art. Eseje publikoval např. v revue Prostor nebo na stránkách literárního spolku Harakiri Czurakami. Připravuje podcasty pro kurátorskou platformu současné poezie Psí víno. Jeho básně v roce 2019 vyhrály cenu Františka Halase a v tuto chvíli se díky tomu připravuje k vydání jeho debutová básnická sbírka nazvaná Vyměřování vzdálenosti. Ve volném čase především obtěžuje své přátele u piva nekonečnými tipy na muziku, kterou zrovna nadšeně poslouchá.
"Karásek je v tvorbě silný nejen v jednotlivých básních, jež fungují samy o sobě a působí svou niternou, intimní poetikou, ale především umí sugestivně a komplexně tvořit provázané básnické celky a koncepty, jako je třeba tento zde zveřejněný. Cyklus s vývojem, s příběhem, kde se uplynulé potěžkává s opatrným citem uvědomění, kde se vpřed hledí s lehce melancholickým smířením, kde se všechny tři gramatické časy zpřítomňují v jedné promluvě, kde já a ty rezonují napříč časoprostorem, pojímajíce zdánlivě nesouvisející okolnosti a osudy. Jedním slovem: dialog," konstatuje o Karáskově poezii Dominik Bárt, který tento blok připravil.
Dlaň
a tak to začalo
opakující se tkáň pohybu
pod vodou se rozkládají útesy
zatímco plaveme vzhůru
ramena obnažená odchodem
moře jako možnost odmítnout souš
ležíme na pláži a nikdo
to nepozoruje
měřím vzdálenost mezi
mou a tvou dlaní a mezitím
se vypařuje voda a sůl
z bříšek
čáry zřejmě neznamenají
nic než genetiku
prstem tě přesvědčuji o opaku
tlačí mne kámen pod dekou
naštěstí jsem tak daleko
že se můžu ještě odvalit
Ucho
slyšíš mne usínat a já
pozoruji sen stlačeným víčkem
spletence čar neonově
mlčí do sítnic pohybem
slyším tě neusínat
držíš dech jako plavec
nepoznat nespavost mohlo
být uznat bdění jako nemoc
přiložím své na to tvé
slyšíme vzájemné uši a
nezní to jako mušle
znervózňuje mě jak
jsme si cizí v nedůvěře
k vlastnímu vnímání
měřím vzdálenost mezi
dvěma rozbitými nástroji
Vlasy
vyměřováním vzdálenosti nikdy
nedojdeš k pochopení
kde opravdu začala
jedinou podstatou je
matematická jednotka
výsledek sám je koncem
důležité je exaktně odhalit
jak daleko daná osoba je
proč už zůstává zcela na ní
na posteli leží dál tvé dlouhé vlasy
jejich měřením se odhaluje
příčina neznamená její přijmutí
Ruce
měřím vzdálenost mezi
tvou a mou rukou
zima nás nutí třepat se
chata praprarodičů a s ní
všechny osobní předměty
co se po smrti vyhodí
zuby sedřeš kus sebe
hřeje tě představa těla
bez váhy a objemu
matematicky zaznamenávám
přibližnou vzdálenost
otisku tvých prstů po polštáři
skutečný pohyb nastane
ráno
držením mé ruky ve sněhu
jako by ses odnikud natáhla
na fotografiích jsi pořád sebou
jen ty ruce si pamatuji jinak
a pokud jsi skutečně udělala
co říkají oni
budu si je pamatovat
jako ty které neumí uvázat suk
vyměřuji dál vzdálenost
dojdu až tam kde už nejsi
Hruď
když ti bylo míň než si
tě vybavuji
bratr tě udeřil do hrudi
ne z nenávisti ale
do budoucna
aby sis to pamatovala
stojíme naproti
není vidět nic než co
lampa v pokoji dovolí
někde uvnitř hruď
probíhá tvá očekávání
měřím vzdálenost s realitou
uprostřed počtu se přiblížíš
dřív než dojdu k výsledku
nazí nevidíme rozdíl
mezi těly definicemi prostoru
pamatuješ si vše
co se na hrudi zaznamenalo
pozdě v noci z ní stírám
zbytky modravých ran
to jen tak pro jistotu
do budoucna
Tlapa
pamatuji si sen který
jsi mi vyprávěla
uvnitř hořelo všechno jen ne
naše srnčí těla
ráno chlad a budova nedotčena
ničím jen odcházející představou
pamatuji si tvou ruku na mé
když jsi to nehty vyprávěla
draly se po rovné ploše
dokud se kůže neotevřela
uvnitř intimita masa
zarudlé jak požár co nepřišel
pamatuji si tvou ruku na mé
když jsi stírala krev hlasitě
a omlouvala se tiše
kdesi za oknem lesa řvalo zvíře
nikdy jsem se nezeptal jaké
v poledne jsme hledali dříví
před ohništěm zbylá srst
nikdy ses nezeptala jaké
v noci jsme byli tou zvěří
hřála nás dálka od nebezpečí
lovu který není náš
ráno úsměv a nastavená tlapa
o pár hodin později
v ní budu hledat tebe
les se neustále mění
ale tak pozvolna
že pozorovatel vnímá
jen domnělou nehybnost
Tvář
všímám si všeho
a nepamatuji si nic
každý detail na tvé kůži
na moment zaznamenán
později v mžiku ztracen
říká se že lidé neumírají
dokud jsou naživu ti
co si je pamatují
dnes ve sprše jsem si
nemohl vybavit tvou tvář
jen přibližnou představu
a ve městě tě viděl
v kolemjdoucí ženě
skutečný pocit tvé přítomnosti
postupně nahrazují
fotky a videa
která po tobě zůstala
má paměť se přetvaruje tak
že ti budou odpovídat
tvůj smích navždy digitální
a tvůj dotek měřený
nefyzickou vzdáleností
další dny ve sprše
si možná nevzpomenu
na tvůj hlas
později ani na jméno
Kosti
poprvé jsem zažil smrt
když prababička přestala
chodit na rodinné akce
nikdo nic neřekl
tlumeným hlasem na
pozadí mé televizní pohádky
organizovali ceremoniál
někdo tu je a pak není
to je všechno
kačer donald se zasmál
máma odešla z místnosti
ale brzy se zase vrátila
táta čekal
dokud nepršelo a my všichni
ve svých živých tělech
oblečení do smutečních hadrů
netrpěliví nad koncem
cizího času v našem času
pod půdou zahrady
jsme našli kosti
nevěděli jsme
jestli jsou tvé
a hledali na nich
stopy hlasu a osobnosti
povědomá místa na kůži
našli jsme zablácenou
bělobu
tam byla naše odpověď
měřil jsem vzdálenost
a při tom odstupoval
neustále dál
v určitou chvíli nestačil metr