Jan Jindřich Karásek: Hořelo všechno, jen ne naše srnčí těla

neděle 15. listopadu 2020

Jan Jindřich Karásek (* 1997) studuje na magisterském stupni scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU, ale mnohem více se věnuje literatuře. V současnosti připravuje svůj prozaický debut. Pracuje jako externí redaktor pro ČRo Radio Wave a web ČT Art. Eseje publikoval např. v revue Prostor nebo na stránkách literárního spolku Harakiri Czurakami. Připravuje podcasty pro kurátorskou platformu současné poezie Psí víno. Jeho básně v roce 2019 vyhrály cenu Františka Halase a v tuto chvíli se díky tomu připravuje k vydání jeho debutová básnická sbírka nazvaná Vyměřování vzdálenosti. Ve volném čase především obtěžuje své přátele u piva nekonečnými tipy na muziku, kterou zrovna nadšeně poslouchá.


"Karásek je v tvorbě silný nejen v jednotlivých básních, jež fungují samy o sobě a působí svou niternou, intimní poetikou, ale především umí sugestivně a komplexně tvořit provázané básnické celky a koncepty, jako je třeba tento zde zveřejněný. Cyklus s vývojem, s příběhem, kde se uplynulé potěžkává s opatrným citem uvědomění, kde se vpřed hledí s lehce melancholickým smířením, kde se všechny tři gramatické časy zpřítomňují v jedné promluvě, kde já a ty rezonují napříč časoprostorem, pojímajíce zdánlivě nesouvisející okolnosti a osudy. Jedním slovem: dialog," konstatuje o Karáskově poezii Dominik Bárt, který tento blok připravil.













Dlaň 


a tak to začalo

opakující se tkáň pohybu

pod vodou se rozkládají útesy

zatímco plaveme vzhůru

ramena obnažená odchodem 

moře jako možnost odmítnout souš


ležíme na pláži a nikdo

to nepozoruje

měřím vzdálenost mezi

mou a tvou dlaní a mezitím

se vypařuje voda a sůl

z bříšek


čáry zřejmě neznamenají

nic než genetiku

prstem tě přesvědčuji o opaku

tlačí mne kámen pod dekou

naštěstí jsem tak daleko

že se můžu ještě odvalit






Ucho 


slyšíš mne usínat a já

pozoruji sen stlačeným víčkem

spletence čar neonově

mlčí do sítnic pohybem


slyším tě neusínat

držíš dech jako plavec

nepoznat nespavost mohlo

být uznat bdění jako nemoc


přiložím své na to tvé

slyšíme vzájemné uši a

nezní to jako mušle

znervózňuje mě jak

jsme si cizí v nedůvěře

k vlastnímu vnímání

měřím vzdálenost mezi

dvěma rozbitými nástroji 






Vlasy


vyměřováním vzdálenosti nikdy

nedojdeš k pochopení

kde opravdu začala


jedinou podstatou je 

matematická jednotka

výsledek sám je koncem


důležité je exaktně odhalit

jak daleko daná osoba je

proč už zůstává zcela na ní


na posteli leží dál tvé dlouhé vlasy

jejich měřením se odhaluje

příčina neznamená její přijmutí






Ruce


měřím vzdálenost mezi

tvou a mou rukou

zima nás nutí třepat se

chata praprarodičů a s ní

všechny osobní předměty

co se po smrti vyhodí


zuby sedřeš kus sebe

hřeje tě představa těla 

bez váhy a objemu

matematicky zaznamenávám

přibližnou vzdálenost

otisku tvých prstů po polštáři


skutečný pohyb nastane

ráno

držením mé ruky ve sněhu

jako by ses odnikud natáhla

na fotografiích jsi pořád sebou

jen ty ruce si pamatuji jinak


a pokud jsi skutečně udělala

co říkají oni

budu si je pamatovat

jako ty které neumí uvázat suk

vyměřuji dál vzdálenost

dojdu až tam kde už nejsi






Hruď


když ti bylo míň než si

tě vybavuji

bratr tě udeřil do hrudi

ne z nenávisti ale

do budoucna

aby sis to pamatovala


stojíme naproti

není vidět nic než co

lampa v pokoji dovolí

někde uvnitř hruď

probíhá tvá očekávání 

měřím vzdálenost s realitou


uprostřed počtu se přiblížíš

dřív než dojdu k výsledku

nazí nevidíme rozdíl

mezi těly definicemi prostoru

pamatuješ si vše

co se na hrudi zaznamenalo


pozdě v noci z ní stírám

zbytky modravých ran

to jen tak pro jistotu

do budoucna





Tlapa


pamatuji si sen který

jsi mi vyprávěla

uvnitř hořelo všechno jen ne

naše srnčí těla

ráno chlad a budova nedotčena 

ničím jen odcházející představou 


pamatuji si tvou ruku na mé

když jsi to nehty vyprávěla

draly se po rovné ploše

dokud se kůže neotevřela

uvnitř intimita masa

zarudlé jak požár co nepřišel


pamatuji si tvou ruku na mé

když jsi stírala krev hlasitě

a omlouvala se tiše

kdesi za oknem lesa řvalo zvíře

nikdy jsem se nezeptal jaké

v poledne jsme hledali dříví


před ohništěm zbylá srst

nikdy ses nezeptala jaké

v noci jsme byli tou zvěří

hřála nás dálka od nebezpečí

lovu který není náš

ráno úsměv a nastavená tlapa


o pár hodin později

v ní budu hledat tebe

les se neustále mění

ale tak pozvolna

že pozorovatel vnímá

jen domnělou nehybnost





Tvář


všímám si všeho

a nepamatuji si nic

každý detail na tvé kůži

na moment zaznamenán

později v mžiku ztracen

říká se že lidé neumírají

dokud jsou naživu ti

co si je pamatují

dnes ve sprše jsem si

nemohl vybavit tvou tvář

jen přibližnou představu

a ve městě tě viděl

v kolemjdoucí ženě


skutečný pocit tvé přítomnosti

postupně nahrazují

fotky a videa

která po tobě zůstala

má paměť se přetvaruje tak

že ti budou odpovídat 

tvůj smích navždy digitální

a tvůj dotek měřený

nefyzickou vzdáleností

další dny ve sprše

si možná nevzpomenu

na tvůj hlas

později ani na jméno





Kosti


poprvé jsem zažil smrt

když prababička přestala

chodit na rodinné akce

nikdo nic neřekl

tlumeným hlasem na

pozadí mé televizní pohádky

organizovali ceremoniál

někdo tu je a pak není

to je všechno

kačer donald se zasmál

máma odešla z místnosti


ale brzy se zase vrátila

táta čekal

dokud nepršelo a my všichni 

ve svých živých tělech

oblečení do smutečních hadrů 

netrpěliví nad koncem

cizího času v našem času


pod půdou zahrady

jsme našli kosti

nevěděli jsme

jestli jsou tvé

a hledali na nich

stopy hlasu a osobnosti

povědomá místa na kůži

našli jsme zablácenou

bělobu

tam byla naše odpověď


měřil jsem vzdálenost

a při tom odstupoval

neustále dál

v určitou chvíli nestačil metr