Saša Hvězdová (*1997) pochází z Jihlavy, žije v Českých Budějovicích. Vystudovala Jihočeskou univerzitu, obor bohemistika. Píše především autobiografické básně, které už několikrát vystavovala, pár kousků se dostalo i do vydání lokálních novin. Také má za sebou pár autorských čtení.
Nemoc
Máma stojí nade mnou
Holka vždyť tobě padají vlasy
Říká zatímco sbírám z podlahy zbytky svojí krásy
A musíš bejt silná a držet hlavu vzhůru
Protože nechceme vidět svoje dcery a sestry a matky v rozkladu zaživa
My se chceme smát
Nechceme se dívat na vaše slzy
Já přísahám že mě to mrzí
Nemusíš se bát
Jen prosím nechoď spát až mě příště uslyšíš
Jak se násilím probouzím ze sna když mě čeká trpká realita bodající hlasem
Myslíš, že zesládne časem?
Jednou zeslábne
Pak budu tak silná jak si mě přeješ
Ale dneska ne
Uteč se mnou
V krku sucho
naivita stoupající po provazovém žebříku
nedá se to zastavit
jsme poslední přeživší
v nezastavitelném rozjetém vlaku
jehož strojvedoucí dostal infarkt
na dosah Horizontu událostí
z dohledu okřídleného hmyzu co civí přes tlusté okuláry a nutí tě vidět obrazce ve skvrnách od kávy
jak pošetile milé to bylo
když jsi řekl "uteč se mnou"
na jazyku mikročástice prachu
jako by se už nikdy nemělo rozednít
Nebudeme
Amore Mio
Má nejdražší
Dle mých důsledných stoických kalkulací nám zbývá asi pět a půl kuriózních konců
Nebudeme
Deziluze
Stejně přijde zima
Tolik jiných oken, u kterých se budeš mrazem přokřehlá choulit
Metro nepřestane jezdit
Tolik stanic, kde se budeme slepě míjet
Někdo další bude vědět, jak piješ ranní kávu
Když tě v pět za úsvitu vytáhne z postele a tvoje vlasy jsou jak plamenná koruna
Vymyslí lepší metafory pro tvoje oči
Statisticky nemáme šanci
A pak nebudeme
Omluva
Já se omlouvám
za věci
co jsem měla říct
a neřekla jsem je
že jsem řekla
já na tebe počkám
a nepočkala jsem
přestože je pozdě
naše kazeta běží někde na straně B
na samém konci pásky
Stejně se omlouvám
i když je tu jiná
umí ti dát věci
které jsem neměla
tisíckrát si vyčítám
když jsi mě miloval
já tě nechtěla
Omlouvám se
za polibek v metru
nevinnou krádež tvého svetru
v pátek ve tři ráno do větru
Co mi sem tam prolítne hlavou
Vždyť já už na tebe
ani nemyslím často
Jenže mi přesto
sem tam prolítne hlavou
tvé poslední gesto
když mi před očima
ubíhá město
které kdysi bylo naše
když jsi mě ještě chtěl svést
obejmout
přivinout
nést
prohrábnout vlasy
zkoumat neznámý trasy
Přiznám se
někdy tě hledám
občas se nachytám
že ještě čekám
Ale není to často
sem tam vzpomínám
i když tě nemám
Ale ty momenty blednou
slábnou
se mnou
Tak vzpomínám sama
ráno v šest
jaký to bylo
když jsi mě ještě
chtěl snést
Mamince
Maminko
píšu ti
že už jsem týden nevyšla z bytu
nepoznávám se
zvolna ztrácím svou identitu
zapomínám se
Čtyři stěny jsou najednou
moc i málo
obrovská těžká samota
mi drtí plíce
Když jsem řekla
že tě nenávidím
nemyslela jsem spíš sebe?
A slíbila jsem si
že nikdy nezopakuju tvoje chyby
pak jsem je udělala všechny
Ve skrytu duše přála jsem si
abych jednou byla aspoň
způli tak silná jako ty
Zachraň mě
Nespi