Barbora Hančilová (* 1993), vystudovala DAMU, obor činoherní dramaturgie. Píše divadelní hry. Na podzim 2011 uvedlo Studio Švandova divadla Kai/Abe 2011, v roce 2018 hru Trollové mezi námi. Aktuálně uvádí Divadlo na Vinohradech její hru Za dveřmi. Básně dosud nikde nepublikovala, následující texty jsou proto premiérou.
Les
Zlaté penízky
se sypou z bříz,
(vlna za vlnou
se valí lesem,)
brouzdám se
borůvčím,
tvář ošlehanou
smrkovím.
Kdo by chtěl
k útesům,
když má za prdelí
hory.
Teplota
Všichni tu leží jako v lazaretu
hodiny odtikávaj čas
každý si myslí na své
a všichni na jedno:
na dědu na kapačkách,
kde počítají čas
přístroje, co měřej
jeho srdce, dech a tlak.
Tady ticho a tam z magneťáku
český zlatý slavíci;
to je asi peklo
na smrtelnym loži slyšet
soundtrack Lucky Bílý.
Vysmrkáváme se z podoby
a vykašláváme svý smutky
a uvědomění si vlastní
smrtelnosti.
Jakej je rozdíl mezi
životem a smrtí?
Připojej tě na hadičky
a je z tebe měkkej pytel tepla,
když předevčírem hádal ses
o trochu whiskey navíc.
“Jsme továrny na chemii”
říká táta.
Anebo zázrak, říkám si.
Ta křehká rovnováha
ve všem živým,
co dělí “zdravej” mozek od depresí,
co vyrovná se s úzkostí,
co dejchá, bije, pomiluje,
a pak se zhroutí:
jako planeta, když překročí se
neviděná hranice
když shoří
Austrálie Sibiř Amazonie
a český lesy zhltne kůrovec.
Když selžou ledviny
co filtrovaly nečistoty
astma si vezme svý
a dech se krátí a po dialýze
odejde pravá komora
a z “ještě trochu whiskey”
ze života, ze zázraku
se stane - vyhasínající jiskřička.
Trutnov - Hradec
V srdci si odnést les
krajinu vypít jedním dechem
a vpít se do ní očima
nechat si odkutálet
klubko myšlenek
někam mezi klasy
a v remízcích čekat
na zázraky,
u božích muk
odložit svý strachy
a do rybníčku
vlít svý naděje,
ať tam čekaj
na splněnění.
A za kopcem
si myslet
jiné země
a v jiných zemích
myslet
domovinu.
Šneci
Na pokraji nemoci
stáčejí se mi
šneci myšlenek
na úpatí skrání
a výměšky svých těl
mi chtějí
zchladit hlavu.
Měla bych si nakoupit víc poezie
Vytvořit ticho v hluku města
najít kostel na tržišti
postavit stan v obchoďáku
odclonit pach městský dopravy
-
a nácky oblíct do tutu.
Cestou
Borovice v mlze se sklánějí nad polem
a snaží se nespadnout.
Snad doufají, že je země chytí.
V jedné smrti jsou obsaženy i všechny další,
i ta v ich formě, i ty všech blízkých.
A tak někdy nepřestane noc po celý den
a noční můry kráčejí beze studu pod sluncem.
Jako neony v šedém velkoměstě
svítí zelenkavý mech v opadaném lese.
V tý záplavě informací, inflaci umění a příběhů
mi nejvíc smysl dává umět stvořit - ticho.
Truchlím.
HM
Máme přece
každý více
duší.
Kdo by to chtěl
Kdo by to chtěl
milovat stoky
v myslích
svých
bližních.
V květnu
Voněj mi akáty.
Děti běhají
poprvé splašeně
neobratnými kroky
hříbat na polích.
Nic není
definitivní
teď v květnu,
možnosti otevřené.
Listy pampelišek
se chvějí
pod lavičkami.
Chmýří z jejich
olysalých hlav
se tetelí vzduchem
když vzlétá a slétá
zpátky k zemi.
Pomalá elegance
jejich tance
nad trávníkem
vybízí k něze,
pozastavení.
Vnímat květen
dokud ještě jsou
čtyři roční období,
měsíce a dny.
Švábi
Strach-strach-strach-strach- strach //
leze lidem po prdeli jako šváb //
my lidi se nebojíme boha //
bojíme se neznáma a sebe navzájem //
strach z budoucna je jediná jistota //
protože vpředu vždycky číhá smrt //
Chcem ji vobejít, a tak plodíme děti //
a myslíme si, že v nich přežijeme //
ale přežívá nás moc //
hemžíme se po povrchu země //
a země se černá náma, červama //
a naším odpadem //
až požereme nakonec i sebe navzájem //
až nezbude než obří masa lidstva //
dávící se vlastním ocasem.
Ranní stmívání
Ranní stmívání
a ozvěna v odposlechu
na uších klapky
a v očích špunty
ráda bych zastřela
šum v mraveništi
ráda bych uslyšela
ticho na jevišti
ráda bych viděla
tmu, co mám v sobě.
Večerní rozbřesk
mě probouzí do dne
šumění barů
a ticho na vozovkách
provází světlo ve mně
přímo do postele.
Ve snech snímám
špunty z očí
klapky z uší
rozsvěcím uvnitř
a vidím vnitřnostmi.
Hučení krve
se snoubí v obrazy.
Je vnitřní svět
někde mezi
ledvinami
a mozkem
a ten
plodí pohádky.
Pod skleněným nebem
Pod skleněným nebem
město tepe v rytmu techna
a rychlost života je neúnosná,
a tak ujíždíme, odlétáme
od zuřivé kadence
do umělých rájů
a svět tím roztáčíme
na stále vyšší obrátky -
Kdo tvrdí, že je stále
v roce 365 dní,
když se Země přehřátá
lopotí a funí stále rychleji
vesmírem do neznáma
Roztočte Káču: co na ní lpělo
odrthne se při nejvyšších obrátkách.
Lidé odlétají ze Země
odtrženi od ní odstředivou silou
a prorážejí skleněné nebe.
Ve skleníku zůstává jen to,
co mělo kořeny
a těmi drží baobaby dál
Zemi dohromady.
Vychládání
déšť a rukoudání
teplý dotek pod peřinou
vítr škvírou pode dveřmi
rozhání páru nad čajem
všechno
vystydlo
a nejrychleji místa,
kde jsi býval
doma
zbyly vlasy ve výlevce
zmeškaný hovor
zprávy, co neotvírám
Sešívání
V tichu a samotě
sešívám okraje
co se mi roztřepily
při kontaktu s lidmi -
maska se natrhla
a průrvou vylezla
plsť vnitřní výplně.
Až to zas zalátám
v tichu a samotě
sešiju okraje
nasadím masku
a půjdu do boje.