Vít Slíva: Vesmír mi buší kladivem na truhlu

neděle 31. května 2020

Vít Slíva (* 1951 v Hradci nad Moravicí) je absolvent brněnské filozofické fakulty v oborech čeština a latina. Působil na gymnáziu v Brně-Králově Poli, nyní učí na Biskupském gymnáziu v Brně. Vydal třináct básnických knih, sbírka Bubnování na sudy získala v roce 2003 cenu Magnesia Litera za poezii a Cenu Nadace Český literární fond. Za literární činnost obdržel roku 2020 Cenu města Brna. Jeho básně zhudebňuje významný český skladatel a kytarista Lukáš Sommer. Je členem Sdružení Q, statutárním zástupcem zapsaného spolku Weles a jazykovým redaktorem jeho stejnojmenného časopisu a knižních publikací. Žije a pracuje v Brně.


Těchto jedenáct básní je ukázkou z nové sbírky Cherubín troubí na kost fanfáru, která právě vyšla v nakladatelství Druhé město. První verše v ní pocházejí z roku 1977, poslední z roku 2019.












Dědovy švestky a služtičky


Devátá hodina ranní
byla v zahradě modrá
jako vždy v létech úrodných na švestky.

Malé, nezralé plůdky,
podobné dívčímu pohlaví pálenky:
taková byla dědova představa
sladkosti v záměrech přírody.

Vázal ke kůlům plaňky
a rozsochy jejich korun
byly jak rozkroky hospodských služtiček.

Snad se ho dotkla zběsilost
v tlukotu slavičích hodin;
a snad se ho dotkla i tesknota šelestů
v mísení hmyzích staletí…

(...)

Květen 1977





Básnířka


Náhle, místo jedné opravdické básně,
přebarví si vlasy, prudce narudo:
k modřinkovým očím!





Boudní škola


Večer, tak chemický, fialový –
Láska jde na hanbu do kouta.
Už už tam zesíná… Ale kdo ví?
Možná že zaslechla hrobního kohouta,
možná že skonává bez konce,
možná ji učitel Staroba
probouzí, tichounce… tichounce…,
mlčením za oba.





Kdyby to šlo


Bože můj, prosím tě, kdyby to šlo:
popouštěj čas pomaleji.

Rychlostí na druhou narůstá zlo.

V tepnách rány kladiv znějí,
kovadlina jsou mé kosti,

čerti se tahají o dmychadlo.

Všechno zchladne ve věčnosti.

Popouštěj pomalu,
kdyby to šlo.





Svatební konvoje


Celý den troubí svatební konvoje,
až se kopce zelenají,
do krvava v tomto pozdním
jelenitém létě.

Tatínka s maminkou
vezl kdysi od kostela
po náledí prudce dolů
tatraplán černý jak pohřební vůz…

Klouzavé fanfáry nesplnitelných slibů!





Rodná


„Tuhle jsem četl, že jistý člověk zešílel,

zahleděv se do oblak.“ 

(Jakub Deml: Tanec smrti)



V hospodě,
v níž jsem se narodil,
za pultem stával děda,
nad plotnou babička popelavěla,
žlutými doušky
plynulo dětství.

Oknem jsem hledíval do oblak.

Z té hospody je teď
bar Fortuna.

Ale jaképak štěstí,
když za pultem stojí mrzuté nohy,
kuchyně prázdná
a přes okna rolety?





Noční směna


Cvrčci třesou Kopcem.

Z hvězdného přediva
soukají nit.





Žebětínský hřbitov


A jako by právě tu
měl nastat skon,
vyšli jsme z pivnice,
ona, já, on,

a padli jsme přes bránu
do hlubin hrobů,
láskou se třpytíce
ve tváři Bohu.





Tasov

P. Demlovi a P. Krylovi


Pokleknout tu,
nevstal bych už.





***


Vesmír mi buší
kladivem na truhlu.





Čas


V skupenství sněhu
snáší se na hlavy,
tajemně taje.

Všechny nás zaplaví,
vyhnance z ráje…

Dorazit k břehu!