Vilém Ďoubal (* 1978) žije v Olomouci. V současné době se živí jako čajman v Té & Café Kratochvíle v Olomouci a také jako jazykový korektor a redaktor na volné noze. Ve své čajovně pořádá hudebně-literární večery pod názvem Tiché úterý (autorem konceptu pořadu je René Müller z kapely Tiché lodi). Píše básně a povídky, které občas publikuje na Facebooku. Má čtyři dcery.
(Foto: Petr Palarčík)
***
Zuzaně Gabrišové
Dívám se skrz výlohu na ulici.
Občas si kolemjdoucí ženy
zkontrolují mejkap
a netuší,
že se dívají na mě.
Občas někdo přitiskne
čumák přímo na sklo
a čumí mi do kšeftu.
Občas někoho vystraším,
vypláznu jazyk těsně u jeho obličeje.
Odskočí a brblá, klepe si na čelo,
opičím se po něm,
někdy se zasměje
a to se pak taky zasměju.
Občas si ženy spravují
šaty jako před zrcadlem,
povytáhnou si punčochy,
narovnají zařezané kalhotky,
pohladí zadek.
Občas přijdou znova.
Občas.
***
Všechny včerejšky jsou passé
i ten dnešní
z nezhojených ran
prýští krev
a oka nezamhouřená
spouští se
na dívčích punčochách
***
Romanu Krištofovi
snad to bylo tím
hlasem sladce mlaskavým
dlouhými útlými prsty
s kůží alabastrovou
a vzdušnou chůzí
kdy se téměř nedotýkáš
dlažby
najednou jsi vstal
a odešel podél klášterní zdi
a v neodeslané zprávě stálo:
Ver on i K.
touzil poznat
tajemstvi dosud
nespatreneho
Když nejdem spát
Kam se to řítíme
samospádem?
z hospod sám
Hospodin
volá nás
jdem!
Pane dost hostů
sem vpadne a pije
noc co noc
hospodská
pandemie
***
Je mi smutno
za Fričem
J. E. už tam
je
prosím ať
Nebeský Otec
klid mu
dopřeje
(24. 5. 2019)
Je libo troje-li? / Jeli bo už projeli
Městem si projely
pod plachtou z trolejí
tramvaje lodi
vezou je lodivodi
co už to projeli
rybičky v oleji
vrzání kolejí
na vodní hladině
zamezí jedině
ploutve je bolejí
tak jako vždycky
to je fantastický
vezu se načerno
no to je inferno
trochu limerický
Nepláču
když mi nedáte čas
přemejšlet
nebo když sedím v okně
protože je to
vysoko
Žeru jednu knihu
za druhou
a cpu si do hlavy cizí
myšlenky
který jsou pak moje
A svět zůstává tak krásně
ukojen
jak zaměstnanci po poledním menu
v zahradní restauraci
***
Zuzaně Gabrišové
léto naposled
lomcuje městem
podzim už číhá
za lesem
Indové celý den
kouří
a telefonují
stříbrné hodinky
svítí jim
na hnědých zápěstích
mrtvolně visících
ze stažených okýnek aut
v Bombaji
nebo v Olomouci
bosýma nohama
miluji noční dlažbu
chladne
srdce zdrásané
vtisknu se
do zdí starých domů
hladí něžně
zívají vlhkými sklepy
jak mámy
dávno zapovězených
synů
pak naráz
utichají
chodník zvedne se mi
do tváře
a najednou jsem si
na beton jistý
že tu jsem
příliš
brzy
Tiché lodi
Tichým lodím a Jarmilce
Tiché lodi
břehy melou
na přídi lodník
lana navazuje
plout bez kotvy
mořem širým
nazdařbůh
když bezbožný čas
v srdcích studí
kdo odváží se
bóje obeplout
ten pevnou plachtu
napíná
vítr žene
nad vlnami
lodi tiché
točí se ve výlevce
snad přes palubu
nepřepadnem
i když bychom
někdy
tolik chtěli
Krištof
Poezie RK
je nebezpečně
vzrušivá
svěží obrazy
vystřelené z krajiny
duše
Má koule říká
vnímavá čtenářka
s prstíčkem na škvíře
slzícího oka
Soběsny
rukojmím kdesi v Africe
krutost hlad ponižování
pak na útěku
pronásledování lidskými bestiemi
zlit potem
ze strachu
nebo z úmorného vedra
pak někde u nás
snad doma
nelze to rozeznat
na špinavém prostěradle
krvácení z konečníku
bolest a
blížící se konec
ráno v domě Ládi Grossmanna
konečně je dobře
v noční košili
s brýlemi na špičce nosu
rukama od hlíny a barev
na pánvi míchá vajíčka
slzy štěstí na rukávu
svaté Veroniky
***
Františku Vrbovi
Za básníkem Františkem z Vrby
do hospody na pivo
směje se přes okno
jdu pozdě
má náskok který už
nedoženu
dvě nové čepice přistanou na stole
hospodská se kolébá zpátky k výčepu
když má směnu vím že se mi nic
nestane
je toho tolik co vyprávět
sypeme si peří z rukávů
a střežíme každý svou vetchou
hromádku
Moc mluvíte, málo pijete!
přidá hospodská ke skomírajícím půllitrům
jejich čerstvé klony
a rozfouká peří po lokálu
smějeme se na ni
ona nám oplácí
obdivuji potají mezeru mezi jejími
zuby
pak
půlnoc zažene nás do peřin
a snů na způsob rozkošných světa
ráno s hlavou těžkou
nakopnu příběh kaštanu deštěm omytého
a vzpomenu Františkův výklad
o léčení kocoviny
***
Jsem nedočechraný
prsty nahé ženy
***
být naživu
znamená
zůstat ležet
nebo vstát
***
na večer tříkrálový
jíst jehněčí srdce
(6. - 7. 1. 2020)
Když muži středního věku cvrnkají suchý z nosu na lidi
v podobě hashtagů s nejvyšším počtem lajků
Suchý únor
už zítra
dnes naposledy!
jako by přicházel
konec světa
v přestupném roce
mají to o den těžší
než si zase přisednou
čistí a odpočatí
a začnou vyprávět
o potopě světa
o novoročních záplavách v Jakartě
o tom jak zhltli Manuál každodenního pijáka Kingsleyho Amise
o přírodě
o nočních přenosech zápasů NHL
o katalozích cestovních kanceláří
o sjetých zimních pneumatikách („Příští zimu už nepřezouvám!“)
o ženských („Dřív jsem je moc nechápal, ale teď jako bych jim začínal rozumět…“)
a najednou už mají zaplaceno
v parku močí do kůry stromu
a s kapičkami na špičkách bot
píší zprávu domů
že už jsou na cestě
(31. 1. 2020)
***
Chodil pro pivo
do džbánu
studenou vodu
vylil před hospodou
(ke kmeni stromu)
to ještě nebylo sucho
zato žízeň
hlásila se
Proč nosíš vodu do hospody?
pokřikovali na něj štamgasti
a smáli se
až se na pivních hladinkách
zvětralých piv
zvedly vlny
hostinská s hlubokým výstřihem
nespouštěla z něj oči
a on rudý jak rak
šoural se domů
a už tenkrát věděl
že se sem
kvůli těm očím
bude
vracet
Masopust
zůstali jsme
sami dva
já a jitrnice
oba bez chleba