Přinášíme blok poezie věnované klimatické krizi, přírodě a také úzkosti, která dnešní situaci provází. Z tvorby současných českých básníků ho sestavila básnířka a aktivistka Martina Malinová.
(Foto: Karel Škrabal, umírající les v Meziříčku na Vysočině nedaleko Skalákova mlýna)
Gaia
Magdaléna Šipka
S tvojí smrtí mi zemře celý svět
Popraská půda pod noha, okyselí se deště
A voda se promění v jed
Poznali jsme se na hraně města
Padala jsem do náruče štěrku a pomněnek
Tobě navzdory se škrábala do svahů
Ohlásila jsi každou proměnu doby
Jsme jako embria bloudící tvou dělohou
Závislá na tlukotu tvého srdce
Tvém dechu, živíš nás sama sebou
Co je to za podivnou vzpouru
těžký vzduchu a cenné zbytečnosti
Co je to za rebelii směřující k potratu
Sofia
Magdaléna Šipka
Můj první muž mě sváděl pod zrajícími jablky
V sadu, kam zasadili strom, když jsem se narodila
Můj druhý muž šel bosý trávou když jsem se zamilovala
Provázel na svět telata a díval se krávám do očí
A nejedl selátka ani mladé býky, učil mě dojit
Můj třetí muž mi nosil liché počty mrtvých rostlin
Zařídili jsme si vykládanou klec a zlaté zámky
Má první žena byla léčitelka, splétaly nás čajové lístky
Má druhá žena mne zasadila do země a dala
mi placatku s příchutí své placenty, květy posetá
Líbala jsi všechny mé muže dřív než já
Prorůstáš vlasy všech mých žen
Procházím jen dalšími a dalšími podobami tebe
***
Olga Pek
Vlahá letní noc. Stroji zkypřené lůno
a v oknech, na pozadí vodíkového spektra,
vzpřímení lidé in vitro.
Letní bouřky předávají jedna druhé
pečlivě propláchnuté epitely,
zjemňující se prach v polích.
V poledne se nad obzorem chvějí
kosti zvěře s nezvyklým maskováním,
přeludy jiné, nadcházející minulosti.
***
Olga Pek
Musíš o tu zahradu přestat pečovat,
řekněme – citová permakultura.
Sedni ven,
nech lodyhy a blizny vyrašit z mokré hlíny;
odřezky a šlupky ať podlehnou rozkladu;
horečky a infekce vyskákají;
kolem tebe se navrší
kýbly tekutin k vynesení, kolečka suti,
špinavé kusy prádla
sebrané z podlahy –
pak se připlazí, jen počkej,
rozedraný a šlachovitý jako pýr,
tomuhle vábení neodolá.
souvislý pás lesů
Jan Škrob
jsem ještě někde daleko ale
moje ruka je pevná
pod jazykem mám písek z jihu jak jsme
se dostali až sem na vraných
koních vyznačujeme novou trasu ty
původní jsou zničené
už roky že jsme živí je vidět protože
nosíme dýchací masky tady to tak je
lepší je mít i něco na oči a v tomhle světě
máme chtít mít děti a žít
z toho co zůstane býval tu souvislý
pás lesů jsem ještě někde
daleko máme stejné pláště potřebujeme
stejné věci ze stejných věcí
máme strach tady
to tak je na noc zastavíme
pod srázem víno mám i kus
chleba ještě je člověk s potetovanou tváří
zpívá starou píseň vítězství života nad smrtí
víno chutná po železe
býval tu souvislý pás lesů
rovnost je nedílnou součástí
obřadu aby byla eucharistie
doopravdy svatá musí být
kruh otevřený a kdokoli komu
bije srdce musí mít možnost
do něj vstoupit
tam nahoře jak jsou ještě modříny jsem
rozbil bezpečnostní kameru
jako lasturu ji otevřel
nožem jak jsme se dostali až sem
vzali jsme to do vlastních
rukou řezy a syntézy
kódovací tabulku mám
víno chutná po železe tady
to tak je
černé duny
Jan Škrob
jedu do centra pod domluvený
kámen ti dávám
svůj externí disk tři
noci jsem nespal hackuju
bankomaty a terminály vždycky vypadám
jinak vždycky jde o vteřiny poušť se
rozšiřuje a půda v celé
oblasti je náchylnější k erozi jedu do
centra nadrcené tablety rozpuštěné
ve vodě trojúhelníková
místnost detail sevřené
rty zrcadlo pocákané červeným
inkoustem nepravidelné rýhy v písku
tři noci jsem nespal detail přejíždím
si jazykem po zubech držím
klávesnici není mi vidět
do tváře vzduch praská a
světlo padá detail zpomalený pohyb
hrudníku při nádechu a výdechu odemykám
dveře posílám souřadnice
poušť se rozšiřuje opírám se rukou o
zrcadlo rád bych si
myslel že vím co bude za pět
let ale zároveň skoro ani nechci
vědět co bude zítra
jsem s tebou tady nemůžeme
zůstat vyber si jednu
kartu jsem s tebou vždycky vypadám
jinak vždycky jde o vteřiny
prorážím střechu autobusu vstupuju
do bouře detail jizva
ve tvaru hvězdy štír zmije orel
černý písek na botách tady nemůžeme
zůstat detail přejíždím si jazykem
po zubech alef bet gimel schovávám
klíče do skříňky nad umyvadlem
nadrcené tablety exteriér pomalá smrt černé
duny možná ještě dokážu pohnout
touhle zemí ale rozhodně ne sám na nočním stolku
ti nechávám další zprávu
vstupuju do bouře na domluveném parkovišti
se odpojuju ze sítě maska
trenčkot prsten se smaragdem vždycky vypadám
jinak vždycky jde
o vteřiny poušť se rozšiřuje exteriér návrší mrtvý
kůň nepravidelné rýhy v písku racionalismus
už jsem popřel
zastavuju se vždycky tady na jakoukoli tmu
si nakonec zvykneš jsem s tebou
poušť se rozšiřuje nespím už skoro
vůbec detail kus papíru s nákresem
lidského těla střepy alef
bet gimel vstupuju
do bouře detail propichuješ si
ucho zapojuješ sondu bůh se stal člověkem
aby se člověk přestal jenom bát detail přejíždím
si jazykem po zubech držím klávesnici druhou
rukou se opírám o zrcadlo
na jakoukoli tmu si nakonec zvykneš to je na
tom to nejhorší
Svět
Hana Pololáníková
Svět se zase o něco zmenšil
a připomíná zahradní domeček
nebo altán nebo pěšinku mezi záhony
dětský koberec se vzorem silnic a 2D budov
trénink na další a další barevný svět
také posilovací přístroje
k veslování bez vody a k běhu na místě
(můžeš u toho sledovat zprávy a poslouchat oblíbený playlist)
zmenšil se a změnil
docela rychle
že nevím jak to vysvětlit na rodinné oslavě
že možná neplánuji vylévat vaničku ani dítě
že dává víc smyslu schovat se
mezi trsy pažitky a v zimě splynout s chlupy koberce
nebo souměrnými prkny terasy
můžeš si tam hrát a zpívat si a přes plot natahovat ruku pro maliny
dozrály docela rychle
v další a další barevný svět
že ani nevím jak si ho představit
že vídám už jen zahradní domeček
plný horkého písku
túje
Jonáš Zbořil
až to tu objeví
řeknou že invazivní
divočina pohltila asfalt
domy i křehké květy automobilů
všechno začaly túje
pohltily bezbranné zahrádky motorestů
pak se přidaly břízy
břízy ty vždycky
ale za všechno mohly túje
túje vy svině
střed světa
Jonáš Zbořil
střed země otevřeli
po dlouholetém PR
všechny už to trochu štvalo
inženýrům se nepovedlo
razantně zkrátit cestu
k vychládajícímu jádru
přiklonili se k tematickým filmům
a jiné přepravní zábavě
v cíli
zažívali někteří tiché poznání
do telefonů šeptali
cítím se v rovnováze
Mám alergii na červen je všude odkvétá v plicích
Martina Malinová
Mám alergii na červen je všude odkvétá v plicích
dýchám skrze tvé nozdry hřeješ mě na spáncích
jdeš spát
přestřihli souvislý pás lesa vratkou silnicí
červenou páskou poděkovali všem
kdo se podíleli na proměně pásu
na proměně podnebí
na mé vlastní proměně v neobvyklý hmyz
klepeš se tep tvého motoru sotva slyším
sotva dýchám chci to udržet nosím to v láhvi
je to vzduch z minulého století
nadechni se
cítíš mě?
dívat se do krajiny nebylo nikdy tak politické
všechno mnou prorůstá musím to unést
musím to unést natáhnout do plic všechen červen a červenec
vrávorat krajinou odnést to uvnitř
nechat to žít a přežít uprostřed hrudníku
až umřu bude červen roznes ho po skalách
plný života
otevři lahev nadechni mě
cítíš se?
To jméno si zapamatuj ještě ho uslyšíš
Martina Malinová
to jméno si zapamatuj ještě ho uslyšíš
v roce 2050 až nebude kam se posadit ho vyskloňuje každé dítě
s kulometem v ruce na pláži uprostřed evropy
čelisti zpocené opakováním motliteb
andrej babiš v každém z nás
v zemi bez života spálené na prach pyl a jed
už to začalo
děti zůstaly doma nejde to ochladit
můžeme je o přestávkách polévat vodou
můžeme zalévat stromy
šestkrát denně dokud ještě jsou nějaké stromy
můžeme se schovat do stínu dokud ještě je nějaký stín
on to ví on to vidí sbírá peníze sypeš mu je do kapes miluješ
je to bůh je tvůj zvedají se platy zvedají se důchody
zvedají se teploty všechno se zvedá růst je možný do nekonečna
všechno spláchneme ať se to ochladí
je to jednoduché
nikdo nemůže vědět co se stane v roce 2050
a on otec i syn každý rok znásobí své zisky
oplotí jezera pojmenovaná po svých snech
černé a čertovo
ostnaté dráty s růžovým krepovým papírem
to nejsou dráty ale růže řekne ti
a ty uvěříš
oligarcha snů bůh v každém z nás