Přinášíme vám další triptych básní, tentokrát od Bernardety Babákové (* 1994). První část má název Biedermeier existenčního minima. Autorka pochází z Lomničky u Tišnova na Brněnsku. Žije a pracuje v Brně, studuje právo a divadelní fakultu JAMU.
Biedermeier existenčního minima
Doma
to je jeden pokoj
jedno okno
s parapetem, bez záclony.
Plazí se pod ním tencí hadi
lezavého chladu.
Doma
jsou dva tchýniny jazyky
spousta okrasného plevele
a břečťan, který se od fotky Godarda,
přišpendlené hlavou dolů
popíná a plazí k tvému stolu.
Doma
je zima a jinovatka
na tepichu po dědovi
se štěpy
cikánský kosti v levý noze.
Doma
je osm klasicistních map
a čtyři zdi vybílené vápnem
až na strop
na ten jsme nedosáhli
zůstane pokryt zažloutlými fleky.
Doma
jsou obrázky
uchycené na rožky izolepy
a jedno mátové povlečení
zelená uklidňuje
krabička s náprstky
a jehly
(ty, se kterýma se pouze šije).
Doma
je ticho (ahoj básníku!)
když nevrní procesor
a budíky dám spinkat
do krabice s mým spodním prádlem
(ve 4:30 stejně bereš za kliku).
Doma
je výhrůžka
že právě tady už nám musí být blaze.
Doma
je papírový lustr
a hnědý lino na podlaze.
Doma je prach
doma je vlhko
doma je suchá palma
děravé boty, liché ponožky, prachová peřina
Doma je biedermeier existenčního minima.
...Buď si naprosto jistý
Až mě zas najdeš
na prahu bytu
a budu vonět po jehličí
(přitom to byl jen Gin Gordons),
až tě v proudu řečí oslovím
Jirko nebo Ivánku,
až se rozpláču
prakticky neutěšitelně
nad tvojí horečkou a vlastní bezmocí,
až přijdu z večírku
s cizí rtěnkou na tváři
nebo s telefonním číslem
napsaným na předloktí,
nebo příjdu až za dva dny
nebo ráno vyrukuju s tím,
že ti musím něco říct,
buď jsi naprosto jistý
že jsem jen
napsala další báseň o Tobě
Osm a půl
Osma a půl
řekli
dvě číslovky, jedna spojka.
Klauni?
Leda tak namalovaní na zdi
Cirkus?
Kolem půl druhé
spíš už jen pojízdný zvěřinec.
Kývla jsem
a myslela na Mastroianniho
zatímco jsem fasovala zástěru
a doporučení inspekci říkat
že já nic, já jen na zácviku.
Osm a půl
a prý občas jsou i zbytky z rautů.
Síla Gravitace
Nejím.
Nechávám to Tobě.
Věřím
totiž v sílu gravitace.
A když dostatečně zprůhledním
a ty v duchu kvadratické funkce
zmohutníš,
přitáhneš si mě
za každé situace
(i proti mé/proti tvé vůli).
Už rok a půl v kuse ti vařím,
podstrojuju
vychystávám
a sama jen obsah talíře
přeskupuji lžící.
Přidej si
když to nevyjde,
zkusíme to ještě na Měsíci.
***
Ema B. ve mně už zase brečí řeku,
sníc o pyžamu
manželovi
zmrzlině značky Manhattan
kapuci s ouškama
iniciálech D.G. na triku;
a venku zatím umírá příroda
koalí mláďata
oběti válečného konfliktu.
Některý věci
si nechci pamatovat,
aby se tu chvilku před smrtí
nepřehnal shitstorm zase znova.
Takhle na konci tunelu
bude jen kdosi volat
Nazdar! Další Bovaryová!
***
Je úterý, dnes se mnou mluvil
jenom výtah.
Zarytě mlčím mezi dlažební kostky
ulice plné lidí
ostřím
na zapadlé střepy, holubí peří
hrudky štěrku a žvýkací gumy
a nasávám
tu jedinečnou vůni dívčích vlasů
asi do dvanácti let
ten důkladný poměr
mezi dětským pižmem
a vypocenou cukrovou vatou
zajídanou lékořicovými suky.
Jsem dojatá,
jak - kdy naposledy?-
před pěti lety,
když děda zahrabal
mrtvou fenu
a pak v mléku
rozmočil trochu vánočky
a krmil tím plačící štěně
a trochu ujídal.
V horkém suchém dni
mi za krk padaly
nahnilé meruňky
a já se nemohla rozhodnout,
jestli chci být
štěnětem
dědou
nebo mrtvou fenou.