Honza Walda Valík (* 1987) pochází z Děčína, žije v Praze. Se elektrickou kytarou a sólovým programem obráží kluby, kde ho můžete v nejbližších dnech vidět, najdete dole na konci této stránky, bloku poezie. "Psaní mé váže se na hudbu. Proto melodii z hlavy ženu si ven svojí tvorbou coby Sklad by walda. Ovšem když slova přebíjejí tón, čtu."
Více zde:
https://sklad-by-walda6.webnode.cz/
https://bandzone.cz/skladbywalda
https://www.facebook.com/skladbywalda/
Škola malého žháře 2018
Viděl jsem hořet ledacos,
popelavé vzpomínky
vryly-li se, působí.
Siluety nostalgie,
úsměvy tetiných chtíčů
žhářských let.
Umělé panny koulely očima,
jako drzá provokace
a smály se a vzplály.
Kov, který nehoří, posloužil,
co opora v zabodlém
podloží policím.
Sestru mého otce, pohlcenou
euforií nekompromisnosti,
nešlo zastavit.
Tak k ruce jsem šel,
vidlemi ušáka otáčel,
když plameny neolizovaly.
Tvořil jsem vzduch,
coby chlapec pro žár
a tak cítil jsem skutečný,
cítil jsem požár.
Soudobá 2018
Zapíchlé zraky v bledém výrazu,
dvoutaktí prstů vyzobává slova,
umění nevnímat okolí i bližší svému,
v modrém se ocitat, oči, jak neživé.
Sdílet si navzájem,
prožívat náhodu není dnes v kurzu
reálná náhoda prožitá opravdu,
ne jen tak v systému.
Neexistuje, co není prokliklé.
Nuly a jedničky nás protínají,
skládáme se a žijeme z nich,
chcípáme v koloběhu sounáležitostí
v reálném svrabu virtuální vize.
Není v kurzu prožívat příjemné nahodile,
není podstatné jaké plátno a komu kreslíš,
nezdá se to, není čas na sny.
Existuje ignorantství
rámci domluveného vztahu,
který svůj osud znám
jen ze zapomenutých příruček.
Každý sám pro sebe uhnívá.
Vložme si pod kůži krom barvy
taky jakousi techniku,
nechme se kurva vočipovat,
ať se mají ostatní lépe
rámci rozvoje a špehýrky.
Nechme se kastrovat,
jo prosím,
uřízněte mi koule a sežerte si je,
poblejte se z nich,
beztak ztrácíme smysl
v této kdysi bohaté krajině.
Vyhladit prosím
i proti srsti zatoulaných hrabošů.
Smeťte to všechno dřív,
než to bude bolet.
Bolesti se, každý v strach,
každý bojí, avšak rád cítí
tu pravou toho druhého.
Jsme divná zvěř.
Závidím muňkám.
Ty to nevidí.
Bažina 2015
Ode dna žal a parazín
deru se znova od bažin,
zapad´ a pnutím žuch,
na odklad nápad nutím.
Ztracen se bortí tes
v křeč a živ mokřadu les.
Slovnost v blátě tuším na
Lenost v poet si usíná.
Lenost v poet si usíná...
Vrz zrn dáseň spod.
Drž trn, báseň a tlej.
Zásek se slova ťal
v násek dlátova.
Bažina, bažina - po ní
Bažina, bažina – bažím
Bažina, bažina - do ní
Bažina, bažina – skočím!
Pan (ob)Doba 2018
Ve světlech nenachází,
ve stínech tápe a vymačká souvislost,
jak tubu od pasty, která nečistí.
V údržbě mysli Své zakopává
a rozhazuje pochody,
které samovolně plynou,
které nepochopí.
V rozhnětlém záhnědí
blátivých náhod
vyzobává střípky malé tak,
že putují žilou zpět do centrály.
Stébel a stvolů se nechytá,
řežou ho do dlaní
a neumí nasadit rukavice
spletené s odvahy a nadhledu.
Ten provaz,
ach ten provaz,
když proletí rovný a natažený
v zájmu vlastní cesty,
směru a pochopení.
Prázdný list se snaží čímsi zaplnit,
ale jen otáčí a zírá.
Když uchopí tužku,
zlomí se v zápěstí.
Nesplnitelnou touhu ukrývá,
není žádána, nechce býti slyšena,
nelze zaznamenat.
List černého. A tak se otáčí,
nevzdává jen přijímá fakt,
že na ostatní není nikdo zvědavý.
Odchází.
Rozbit ptáč 2014
Modř obloh
letíc pták,
jak opian
deform.
Děrav tlak.
Měně patvar
dův za slun,
oděn v rud.
Průsvit
a velikost.
Průnik v tělo,
zře modro obloh.
Se mu tam chtíc,
se mu tam
chtělo.
Večery 2018
Vynořím
se ze tmy,
budu šeptat,
o pomoc.
Z rozbahněných
Kroků,
které
k tobě
vedou.
V zádech,
co vítr žene
k nedospělým
myšlenkám.
S opatrnou
rychlostí
do zátiší
a klidu
a hluku.
Za černo - černou tmou
a poznáváním siluet
ochutnávkou ticha,
probdít večery.
